Stav: aktualizace 2024, vydání 2007

S účinností nového stavebního zákona č. 283/2021 Sb. došlo ke zrušení vyhlášky č. 398/2009 Sb. V návaznosti na § 329 odst. 1 přechodného ustanovení k dokumentacím a projektovým dokumentacím je tato pomůcka k vyhlášce č.398/2009 Sb. pro činnost autorizovaných osob platná do 30. 6. 2027.

Pojem bezbariérové užívání staveb je stavebním zákonem č. 283/2021 Sb. rušen a v § 13 písm. d) je zaveden nový pojem stavebního řádu – přístupnost, kterou se rozumí vytváření podmínek pro samostatné a bezpečné využití pozemků a staveb osobami s pohybovým, zrakovým nebo sluchovým postižením, osobami pokročilého věku, těhotnými ženami a osobami doprovázejícími dítě v kočárku nebo dítě do 3 let (dále jen „osoba s omezenou schopností pohybu nebo orientace“) s cílem bezbariérového užívání. 

Přístupnost je podle ustanovení § 145 odst. 1 písm. e) jedním ze základních požadavků na stavby. Podrobné požadavky na přístupnost stanoví vyhláška č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu, která se v § 29 odst. 1 odkazuje na novou závaznou normu ČSN 73 4001 Přístupnost a bezbariérové užívání.

ČSN 73 4001 platí pro navrhování přístupnosti a bezbariérového užívání nových pozemních staveb a staveb dopravní infrastruktury, změny záměru před jeho dokončením, změny dokončené stavby v zastavěném území, v zastavitelných plochách v návaznosti na předpokládané výstavbě. Norma platí pro stavby občanského vybavení, stavby pro bydlení, stavby pro výkon práce, komunikace pro pěší a veřejná prostranství. Norma neplatí pro stavby rodinných domů a stavby pro rodinnou rekreaci včetně přístupů k nim. Základní požadavky na přístupnost se uplatní také u staveb železničních drah, metra, lanovek, přístavišť a civilních letišť sloužících veřejné hromadné dopravě.

V současné době dochází k revizím ČSN 73 6110 Projektování místních komunikací, ČSN 73 6425-1 Autobusové, trolejbusové a tramvajové zastávky, přestupní uzly a stanoviště – Část 1: Navrhování zastávek a ČSN 73 4959 Nástupiště a nástupištní přístřešky na drahách celostátních, regionálních a vlečkách, v kterých budou upraveny také požadavky na přístupnost a v souladu s ČSN 73 4001.

Anotace:
Základním cílem pomůcky, je poskytnout informace vytváření podmínek bezbariérové přístupnosti prostředí pro aktivní tvorbu a koordinaci řešení území za účelem jeho zkvalitnění a dalšího rozvoje. Pozornost je zaměřena na přístupnost dvou základních skupin zdravotně postižených: tělesně a zrakově. Na základě jejich potřeb samostatného bezpečného pohybu a orientace a nezbytně nutných manipulačních prostorů musíme přistupovat k vlastnímu návrhu a realizaci. Výsledkem by měly být bezbariérové trasy celého řešeného území tak, aby se jednotlivé bezbariérové úpravy a prvky doplňovaly a tvořily jeden funkční celek.

Upozornění k textu

OBSAH

ÚVOD

Základní podmínkou aktivního zapojení člověka do života společnosti je přístupnost prostranství a staveb, jejich užívání a možnost se v nich volně pohybovat. Jde o naplnění práva na svobodu pohybu v nejširším slova smyslu. Toto právo je u občanů se zdravotním postižením omezováno architektonickými, dopravními a informačními bariérami, jejichž existence je v řadě případů zcela neopodstatněná. Jejich odstranění vede k celkové humanizaci prostředí pro všechny občany. Všeobecně stále přetrvává mylný názor, že bezbariérové řešení staveb a veřejných prostranství se vztahuje jen na trvale zdravotně postižené, a to o osoby na vozíku, neslyšící a nevidomé. Ve skutečnosti se bezbariérovost týká mnohem širšího okruhu osob s ostatními vážnými pohybovými postiženími a omezeními, jako jsou malé děti, lidé s kočárky, cestující se zavazadly, senioři se sníženou pohyblivostí, schopností rychlé reakce a odhadu situace, osoby postižené dočasně vlivem úrazu, či lidé malého nebo nadměrného vzrůstu. To ve své podstatě představuje více než 35 % populace s tím, že v této velké skupině se ocitne každý z nás minimálně dvakrát za život – jako dítě a jako senior.

Obsah a cíl technické pomůcky TP 1.5

Technická pomůcka TP 1.5 se zabývá základními problémy a možnostmi řešení přístupného prostředí v městském prostoru staveb pozemních a dopravních. Základ publikace je v grafickém provedení a fotodokumentaci, což výstižněji a srozumitelněji objasní problematiku bezbariérového prostředí pro odstranění stávajících architektonických a dopravních bariér a zabránění vzniku nových. Přesné a úplné znění požadavků na bezbariérového řešení je předmětem prováděcí vyhlášky č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Vlastní jádro TP 1.5 se v kapitole 5 Bezbariérové prostředí ve městě a jednotlivých dílčích podkapitolách odvolává na příslušné body Přílohy č. 1 zmiňované vyhlášky.

Základním cílem TP 1.5 je poskytnout informace vytváření podmínek bezbariérové přístupnosti prostředí pro aktivní tvorbu a koordinaci řešení území za účelem jeho zkvalitnění a dalšího rozvoje. Pozornost je zaměřena na přístupnost dvou základních skupin zdravotně postižených: tělesně a zrakově. Na základě jejich potřeb samostatného bezpečného pohybu a orientace a nezbytně nutných manipulačních prostorů musíme přistupovat k vlastnímu návrhu a realizaci. Výsledkem by měly být bezbariérové trasy celého řešeného území tak, aby se jednotlivé bezbariérové úpravy a prvky doplňovaly a tvořily jeden funkční celek

Pojem bezbariérovost a přístup k této problematice

Na základě současných předpisů a zejména vyhlášky č. 398/2009 Sb., jsme povinni při zpracování projektových dokumentací, při povolování, ohlašování a provádění staveb, vydávání kolaudačního souhlasu, při užívání a odstraňování staveb nebo zařízení dodržovat podmínky bezbariérového užívání. Pojem „bezbariérovost“ je mnohdy chápán jako úprava umožňující pohyb a manipulaci vozíčkáře. Jde o mylné chápání tohoto problému. Termín handicap není myšlen pouze pro těžké tělesné či smyslové postižení. Pojmem handicap je obecně myšlena ztráta nebo omezení příležitostí, ať už se jedná o zdravotně postižené, starší osoby, dočasně postižené vlivem úrazu, nebo o osoby s nadměrnými lidskými proporcemi. Proto je daleko výstižnější pracovat s pojmem „přístupné prostředí“, které již samo o sobě navozuje představu vstřícného prostředí pro každého, bez rozdílu věku či zdravotního postižení. Takto můžeme předejít dalším novým bariérám, které znemožňují plnohodnotné užití veřejných prostor, areálů, jednotlivých staveb a jejich vnitřních prostor. Pro přístupné a plnohodnotné prostředí platí šest charakteristických znaků:

• přístupnost.

každý musí mít zajištěn přístup do budov a vnějšího prostředí bez cizí pomoci;

• orientace.

každému musí být umožněno se ve vnějším prostředí a budově orientovat a pohybovat bez cizí pomoci;

• použití.

každý musí v co největší míře používat stavby se stejným vybavením;

• požitek.

každý si zaslouží stejnou radost a požitek z dobře navrženého vstřícného prostředí;

• bezpečnost.

každý má právo na život, práci a odpočinek v bezpečném prostředí. Samotný návrh a vlastní provedení budov a prostor musí zajistit bezpečnost pro všechny uživatele;

• ohleduplnost.

při návrhu a realizaci musíme být ohleduplní k specifickým potřebám a požadavkům přístupného prostředí, neboť ohleduplnost nic nestojí.

Při vytváření přístupného prostředí nesmíme opomenout také na vztahy mezi jednotlivými prvky tohoto prostředí. Příkladem mohou být dopravní stavby – vztah dopravního prostředku a dopravní cesty, nejčastěji vazby mezi plochou nástupiště, skříní vozidla a podlahou vstupu do dopravního prostředku. Nedílnou součástí přístupného prostředí v dopravě je také vlastní řešení dopravních prostředků a využitelnost informatiky pro plánování, přípravu a kontrolovatelný průběh cest.

1 ZÁKLADNÍ POJMY

Osoby s omezenou schopností pohybu a orientace • osoby postižené pohybově, zejména osoby na vozíku pro invalidy, zrakově, sluchově, osoby pokročilého věku, těhotné ženy a osoby doprovázející dítě v kočárku, dítě do tří let, popřípadě osobu s mentálním postižením.

Zdravotní postižení • postižení vadou tělesnou, duševní nebo smyslovou, která může mít charakter trvalý nebo dočasný a omezuje vykonávání běžných denních aktivit. Jestliže začne zdravotní postižení omezovat osobu v jejím společenském životě (v zařazení, místu a funkci ve společnosti), jedná se o handicap.

Handicap • ztráta nebo omezení příležitostí rovnoprávného podílu na společenském životě v důsledku nedostatků tohoto prostředí, které brání zdravotně postiženým ho plnohodnotně a rovnoprávně využívat ve svůj prospěch.

Šikmá rampa • část komunikace nebo samostatná konstrukce, umožňující výhradně vlastní přístup do stavby nebo překonávání výškového rozdílu mezi částmi stavby, přičemž jde o ohraničenou šikmou rovinu, převyšující okolní plochu o více než 20 mm.

Orientační bod pro zrakově postižené osoby • trvalé místo, které je snadno, rychle a jednoznačně vnímatelné především hmatem, popřípadě sluchem a výrazně se odlišuje od okolního prostředí.

Orientační znak pro zrakově postižené osoby • doplňující trvalá informace hmatová, sluchová nebo čichová, vedoucí k vytvoření správné představy zrakově postižených osob o prostředí nebo prostoru.

Vodicí linie • spojnice hmatných orientačních bodů, umístěných v pochozích plochách a na vnitřních i vnějších komunikacích; vodicí linie se dělí na přirozené vodicí linie a umělé vodicí linie; vodicí linií není obrubník chodníku směrem do vozovky.

Přirozená vodicí linie • spojnice hmatných orientačních bodů, vzniklých uspořádáním stavby nebo jejích jednotlivých prvků, umístěných v pochozích plochách a na vnitřních a vnějších komunikacích.

Umělá vodicí linie • spojnice vytvořených hmatných orientačních bodů, umístěných v pochozích plochách a na vnitřních i vnějších komunikacích.

Signální pás • zvláštní forma umělé vodicí linie, určující zrakově postiženým osobám přesný směr chůze, zejména při přecházení vozovky nebo při přístupu k místu nástupu do vozidel hromadné dopravy.

Varovný pás • zvláštní forma umělé vodicí linie, ohraničující místo, které je pro zrakově postižené osoby trvale nebezpečné, zejména označení hranice mezi chodníkem a vozovkou na přechodu, nebo sestupného schodu zapuštěného do chodníku.

Hmatný pás • zvláštní forma varovného pásu, ohraničující místo, které na chodníku s cyklistickou stezkou určuje rozhraní mezi vymezeným prostorem pro cyklisty a chodce, přičemž v ulici v obytné zóně ohraničuje zónu bezpečného pohybu zrakově postižených osob.

Vodicí pás přechodu • pás šířky 550 mm, umístěný ve vozovce, který je součástí vodorovného dopravního značení.

Akustický orientační maják • akustické zařízení s vyhrazenými tóny, případně doplněnými o hlasovou frázi, které je v trvalém provozu, nebo je dálkově spouštěno zrakově postiženými osobami.

2 ZÁKONNÉ PROSTŘEDÍ K ODSTRAŇOVÁNÍ BARIÉR

Jedním z velkých problémů bránících v samostatném pohybu zdravotně postižených občanů jsou architektonické a dopravní bariéry. V tomto směru došlo v oblasti legislativy k výraznému pokroku. Samotné vytváření legislativních podmínek však nestačí, právní předpisy je nutno dodržovat, a to jak ze strany projektantů, stavebních úřadů, tak při vlastní realizaci a užívání stavby.

Základním předpisem upravujícím otázky odstraňování architektonických a dopravních bariér je stavební zákon č. 183/2006 Sb., který v § 2, odst. (2), písm. e) bezbariérové užívání staveb staví na úroveň obecných požadavků na výstavbu, jejichž právní rámec je založen v § 169, odst. (1):

„Právnické osoby, fyzické osoby a příslušné orgány veřejné správy jsou povinny při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb respektovat záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu stanovené prováděcími právními předpisy.“ Neméně významný je fakt, že stavební zákon v § 132, odst. (3), písm. e) připisuje bezbariérovému užívání veřejný zájem a s tím související požadavek § 156 na výrobky a materiály splňující podmínky na bezbariérové užívání.

Detailní řešení všech staveb z hlediska jejich bezbariérové přístupnosti a užívání je v prováděcím předpise stavebního zákona, a to ve vyhlášce č. 398/2009 Sb. o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb, ve znění pozdějších předpisů, která v přílohové části stanoví obecné technické požadavky na stavby a jejich části tak, aby bylo zabezpečeno bezbariérové užívání osobami s omezenou schopností pohybu a osobám s omezenou schopností orientace – osobám se zrakovým a sluchovým postižením.

Tato řešení musí být srozumitelně vyjádřena v projektové dokumentaci, aby mohla být následně kontrolována v textové a výkresové části. Požadavky na projektovou dokumentaci jsou předmětem vyhlášky č. 499/2006 Sb. o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů, která se nevztahuje na projektovou dokumentaci pro stavby letecké, stavby drah, stavby dálnic, silnic, místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací podle § 194, písm. c) stavebního zákona, s výjimkou dokumentace pro vydání společného povolení pro stavby drah, stavby dálnic, silnic, místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací. Pro dopravní stavby je v platnosti vyhláška Ministerstva dopravy č. 146/2008 Sb. o rozsahu a obsahu projektové dokumentace dopravních staveb, ve znění pozdějších předpisů, která stanoví rozsah a obsah projektové dokumentace pro letecké stavby, pro stavby drah, stavby dálnic, silnic, místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací. Tato vyhláška se nevztahuje na dokumentaci pro vydání společného povolení stavby drah a dokumentaci pro vydání společného povolení stavby dálnic, silnic, místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací (toto řeší vyhláška č. 499/2006 Sb.).

Dopravní bariéry, bariéry v dopravních stavbách (pozemních komunikací a veřejných prostranství) společně s nevyhovujícím řešením dopravních prostředků, jsou jednou z nejzávažnějších překážek, bránících pohybu zdravotně postižených. V této oblasti došlo k výraznému zlepšení situace, neboť problematika bezbariérovosti se stala součástí technických norem:

• ČSN 73 6056 Odstavné a parkovací plochy silničních vozidel (březen 2011);
• ČSN 73 6058 Jednotlivé, řadové a hromadné garáže (září 2011);
• ČSN 73 6110 Projektování místních komunikací (leden 2006), změna Z1 (únor 2010);
• ČSN 73 6425-1 Autobusové, trolejbusové a tramvajové zastávky, přestupní uzly a stanoviště – Část 1: Navrhování zastávek (květen 2007);
• ČSN 73 6425-2 Autobusové, trolejbusové a tramvajové zastávky, přestupní uzly a stanoviště – Část 2: Přestupní uzly a stanoviště (září 2009);
• ČSN 73 4959 Nástupiště a nástupištní přístřešky na drahách celostátních, regionálních a vlečkách (duben 2009);
• ČSN 73 6380 Železniční přejezdy a přechody (duben 2004), změna Z1 (květen 2008), změna Z3 (srpen 2013).

V říjnu 2013 vstoupila v platnost ČSN P ISO 21542 Pozemní stavby – Přístupnost a využitelnost vybudovaného prostředí. Tato předběžná norma je českou verzí mezinárodní normy ISO 21542:2011 a je určena k ověření. Doporučuje se postupovat podle této předběžné normy přiměřeně. Revize původních ČSN, budou postupně zohledňovat vydanou ISO 21542:2011. Nutno zdůraznit, že v ČR pro navrhování, provádění a povolování požadavků na bezbariérové užívání staveb platí stavební zákon, jeho prováděcí vyhlášky a příslušné české technické normy. Jednotlivé články této předběžné normy není možné přímo uplatnit v aplikační praxi bez ověření jejich souladu s národním prostředím na úrovni právních i technických předpisů.

V srpnu 2021 byla do českého normového prostředí přijata další mezinárodní norma ČSN EN 17210 Přístupnost a využitelnost zastavěného prostředí – Funkční požadavky a v návaznosti na tuto normu v říjnu 2021 technické normalizační informace TNI CEN TR 17621 Přístupnost a využitelnost zastavěného prostředí – Technické prováděcí požadavky a specifikace a TNI CEN TR 17622 Přístupnost a využitelnost zastavěného prostředí – Posouzení shody. Všechny dokumenty jsou převzaty v anglické verzi a jsou pouze informativní, nikoliv závazné.

3 CHARAKTERISTIKA POŽADAVKŮ PŘÍSTUPNÉHO PROSTORU

3.1 PODMÍNKY SNADNÉHO POHYBU A MANIPULACE

Omezená schopnost pohybu a orientace je široký pojem pro stanovení jednotných požadavků samostatného a bezpečného pohybu. Každá dílčí skupina má svá specifika a potřeby, která musíme respektovat při vytváření jednotného přístupného prostředí:

• osoby se zdravotním postižením:
  • osoby s těžkým pohybovým postižením;
  • osoby se smyslovým postižením zraku;
  • osoby se smyslovým postižením sluchu;
  • osoby s dočasným zdravotním postižením – osoby s akutním úrazem znemožňujícím pohyb (např. zlomené končetiny) a osoby trpící náhlou zdravotní indispozicí (nevolnost, alergie, epilepsie, astma apod.);
• senioři;
• osoby s dočasným pohybovým omezením (těhotné ženy, rodiče s malými dětmi v kočárcích či bez nich, osoby doprovázející lidi s mentálním postižením, osoby přepravující objemné či těžké nákupy nebo zavazadla);
• osoby malého či nadměrného vzrůstu.

3.1.1 Osoby se zdravotním postižením

Osoby s pohybovým postižením

Příkladem jsou osoby na vozíku pro invalidy a vážným pohybovým postižením, např. osoby s berlemi či francouzskými holemi. Pro jejich snadný pohyb je nezbytné eliminovat nebo zajistit možnost překonání rozdílů ve výškových úrovních. Výškové rozdíly a délkové mezery, které mohou být snadno překonatelné ostatními uživateli, musí být v co největší míře minimalizovány. Při vytváření vnějšího prostředí musíme vzít také v úvahu stále se zvyšující počet elektrických vozíků, které oproti ručním vozíkům snižují schopnost překonat horizontální a vertikální proluky. Nelze zapomínat ani na to, že vážným problémem této skupiny uživatelů staveb jsou nedostatečné manipulační plochy, zajišťující podmínky pro změny směru a otáčení invalidního vozíku.

Osoby se smyslovým postižením

a) Osoby s úplnou nebo částečnou ztrátou zraku – nevidomí a slabozrací

Osoby s úplnou ztrátou zraku potřebují pro zajištění samostatného a bezpečného pohybu a prostorové orientace srozumitelně a jednoznačně (technikou slepecké hole) identifikovat hmatové prvky a značení, trasování vycházející z prvků a jejich vazeb zjistitelných hmatem a akustické informace. Úpravy jsou zejména zaměřeny na:

• zajištění vodicích linií, tvořených především prvky vystupujícími nad pochozí rovinu, v odůvodněných případech (nástupiště, plochy zastávek, přechody na pozemních komunikacích apod.), prvky vnímatelnými holí a nášlapem, umístěnými v pochozí rovině (speciální dlažby z povrchu hmatově charakteristicky odlišného od okolí);
• identifikaci bezprostředního okolí (např. přítomnost prostorových schodišť, lávek, konců nástupišť, čekáren apod.);
• předávání informací o okolí a službách (především akustickým způsobem).

Osobám s částečnou ztrátou zraku pomáhají opatření:

užití nereflexních značek se silným barevným kontrastem; krátké a lehce srozumitelné nápisy, psané velkými písmeny; plány umístění, pokyny pro nákup jízdenek apod. by měly být čitelné z velmi malé vzdálenosti a provedeny jednoduchým a srozumitelným způsobem.

b) Osoby s úplnou nebo částečnou ztrátou sluchu – neslyšící a nedoslýchaví

Pro bezpečný pohyb osob s úplnou i částečnou ztrátou sluchu jsou nutné vizuálně sdělené informace. Jejich orientaci zkvalitní navržená opatření:

• zavedení vizuálních informačních systémů v odbavovacích halách dopravního systému, na zastávkách, nástupištích, nástupních ostrůvcích apod.;
• zavedení vizuálního systému varovných signálů;
• vybavení přepážek v dopravních systémech hovorovým systémem pro nedoslýchavé.

3.1.2 Senioři

Pro starší osoby nabývá na významu přístupnost a dosažení cíle pomocí chůze. Tato skupina není schopna ujít vzdálenost 350–450 m bez zastávky, což je nutné respektovat při návrhu bezbariérových pěších tras a vhodném umístění mobiliáře (lavičky). Značný problém pro chůzi starších lidí představují výškové rozdíly. Při překonání těchto rozdílů je nutné zajistit různá opatření ke snížení únavy a nesnází použitím podpory, např. zábradlí, madla, podesty apod. Zároveň některá opatření, původně navržená a realizovaná pro jiné skupiny uživatelů (například akustická signalizace na přechodech pro nevidomé a slabozraké), jsou často také využívána staršími osobami.

3.2 ROZMĚROVÉ POŽADAVKY NA POHYB A ORIENTACI V PROSTORU

Základním problémem pohybu každého zdravotně postiženého jsou jiné prostorové a manipulační požadavky a možnost dobré orientace, vycházející ze způsobu získávání informací o okolním prostoru (případně i o jeho návaznostech na vzdálenější objekty a cíle). Obecně lze říci, že při vytváření přístupného prostředí musíme pracovat s větším manipulačním prostorem a respektovat potřebu přehlednosti řešeného prostředí. Každé postižení má svá specifika. Pro osoby na invalidním vozíku návrh vychází z rozměrových parametrů samotného invalidního vozíku, ze sníženého horizontu pohledu a nižší dosahové vzdáleností. Naproti tomu pohyb nevidomého je závislý na hmatovém značení a trasování s identifikací nebezpečných či nepřístupných míst. Pohyb nevidomého je závislý na možnosti získáváním srozumitelných a správně řazených hmatových informací, jejich soustřeďování do tras s identifikací nebezpečných, nepřístupných a orientačně důležitých míst. Doplňkové informace (s výjimkou informací o proměnných situacích – příkladem je akustická signalizace na přechodech přes vozovku a přes těleso dráhy) jsou akustické.

3.2.1 Osoby s pohybovým postižením

Návrh optimálního prostředí pro pohybově postižené osoby vychází z prostorových nároků lidí pohybujících se na invalidním vozíku a z jeho rozměrových parametrů. Kromě zvýšených plošných parametrů musíme pamatovat také na snížený horizont pohledu a tím jiné zorné pole, které ovlivní výškové umístění informačních tabulí.

Obr. 1 Základní rozměrové parametry invalidního vozíku. Jedná se pouze o orientační údaje, přesné rozměry jsou závislé od typu vozíku. Minimální průjezd je 800 mm – platí pouze pro vnitřní prostředí. Pro vnější prostředí musíme zachovat minimální průjezdný profil 900 mm.

Obr. 2 Minimální manévrovací plocha pro vozík je 1 500 x 1 200 mm, což umožní otočení o 180°. Vlastní návrh musí vycházet z možností otočení vozíku o 360° s odpovídající plochou 1 500 x 1 500 mm, resp. Ø 1 500 mm

Obr. 3 Manipulační prostor a rozměrové parametry dosahu osoby na invalidním vozíku s napřímenými zády a s nakloněnými zády

Obr. 4 Výškové umístění mobiliáře a jiných ovládaných prvků je odvozeno od možností čelního nebo bočního přístupu osoby na vozíku. Velmi častým opomíjeným faktem je, že tito lidé ovládají prvky v podstatě z podélné a kolmé osy vozíku (např. nevhodně umístěné zvonky v rohu závětří bez odsazení min. 500 mm)

Často opomíjeným faktem umístění různých ovládacích prvků je dosahová vzdálenost, která je nejvýše 1 200 mm od úrovně podlahy. Tato hodnota je proměnlivá vzhledem k různosti tělesných handicapů, vzrůstu, dovedností a fyzických schopností.

Děti na vozíku jsou zcela opomíjenou skupinou všech návrhů a realizací. Vzhledem k jejich vzrůstu jsou dosahové vzdálenosti zcela odlišné než u dospělých osob. Tyto parametry vycházejí z jednotlivých věkových kategorií.

Tab. 1.  Dosahové vzdálenosti dětí

Obr. 5 Optimální výškové osazení různých prvků s dodržením dosahové vzdálenosti jednotlivých věkových kategorií

Obr. 6 Prostorové požadavky snadného pohybu jednotlivých skupin tělesně postižených. Minimální průchozí šířka 900 mm pro osobu na vozíku je identická také pro osoby chodící o holích, pomocí chodítka nebo pro osoby s dětským kočárkem. Pro snadný provoz je optimální šířka 1 200 mm. Nejmenší průchozí pás chodce a vozíčkáře je 1 500 mm, dvou vozíčkářů 1 800 mm

3.2.2 Osoby se zrakovým postižením

Nevidomý pro samostatný pohyb získává základní poznatky hmatem prostřednictvím bílé slepecké hole a nášlapem. Technika bílé hole se uplatňuje především v exteriéru. Pro osobu chodící se slepeckou holí je potřebný pruh při krátkodobém zúžení nejméně 900 mm, optimálně 1 200 mm. Pokud se nevidomý pohybuje se slepeckou holí a se psem, je nutno k minimální šířce přičíst 400 mm, což vyžaduje celkově nejmenší průchozí pásmo šířky 1 300 mm.

Obr. 7 Optimální rozměrové parametry při samostatném pohybu nevidomého pomocí bílé slepecké hole

3.3 PRVKY PRO SAMOSTATNÝ POHYB OSOB SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM

Pro samostatný pohyb osob se zrakovým postižením musí mít prvky vnímatelné slepeckou holí a nášlapem zajištěny hmatový kontrast vůči okolí a správně materiálově řešeny. Hmatový prvek je vždy jednoznačně identifikovatelný podle svého rozměru a povrchu.

Poznámka:
* prvek umístěný ve vozovce
** prvek výhradně pro železniční nástupiště

Výrobky pro vytvoření těchto prvků pro samostatný pohyb osob se zrakovým postižením nelze na určených stavbách použít k jinému účelu. Zvláště u komunikací pro pěší je nutno používat ty materiály, které jsou v souladu s Nařízením vlády č. 163/2002 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na vybrané stavební výrobky (Příloha č. 2, bod 12. Stavební výrobky pro hygienická zařízení a ostatní speciální výrobky – Výrobky pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace) a z něj vycházejících návodů Technického a zkušebního ústavu TN TZÚS 12.03.04 až 06:

• betonová zámková dlažba pro signální, varovné a hmatné pásy s výstupky pravidelného tvaru podle TN TZÚS 12.03.04;
• dlažba z umělého kamene pro signální, varovné a hmatné pásy s výstupky pravidelného tvaru podle TN TZÚS 12.03.04;
• betonová dlažba tl. 60 mm pro vodící linie s funkcí varovného pásu, pro umělé vodící linie, s drážkami pravidelného tvaru podle TN TZÚS 12.03.06;
• dlažba z umělého kamene tl. 25 a 60 mm pro vodící linie s funkcí varovného pásu, pro umělé vodící linie, s drážkami pravidelného tvaru podle TN TZÚS 12.03.06;
• plastické pásy pro signální, varovné a hmatné pásy, s vyztuženými výstupky pravidelného tvaru podle nařízení vlády č. 163/2002 Sb. a podle zkušebního protokolu ITC STO-AO224-97/2007.

Jednou ze sledovaných vlastností těchto výrobků je tvarové řešení hmatné dlažby. Aby tato dlažba mohla správně fungovat, je nezbytné zajištění hmatového kontrastu, které je taktéž v technických návodech specifikováno – viz:

TN TZÚS 12.03.04 – Dlažební prvky pro signální, varovný a hmatný pás

Dlažební prvky s výrazně hmatově (vnímatelným slepeckou holí a nášlapem) odlišným povrchem od okolní dlažby, obdélníkového (funkční minimální rozměr 100 x 200 mm), nebo čtvercového tvaru (funkční minimální rozměr 200 x 200 mm), u materiálů používaných výhradně v památkových zónách a rezervacích minimální rozměr 60 x 60 mm) se zkosenou hranou o délce maximálně 2 mm, uložené s šířkou spár maximálně 4 mm u staveb zastávek a nástupišť veřejné dopravy a zpevněných ploch na železnici, u ostatních staveb je možné zvětšit délku sražené hrany na 3 až 4 mm a šířku spár na 8 mm, u konstrukčních prefabrikovaných prvků s integrovanými hmatovými úpravami je na styku těchto prvků možné zvýšit šířku spáry na maximálně 10 mm (dáno konkrétním provedením sražené stykové hrany s výstupky tvaru kulových úsečí s průměrem 20 až 25 mm a výškou 4 až 5,5 mm s roztečí výstupků 50 až 100 mm

• s výstupky tvaru válců a komolých kuželů s průměrem 20 až 25 mm a výškou 4 až 5,5 mm s roztečí výstupků 50 až 100 mm;
• reliéfní povrch s max. výškovými rozdíly 8 mm a s roztečí vrcholů reliéfu (hřebenu reliéfu) 30 až 60 mm, z bezpečnostních důvodů nesmí být dlažební prvky s touto úpravou použity na zastávkách a nástupištích veřejné dopravy;
• s výstupky o rozměrech 25 x 25 mm, 20 x 20 mm a 40 x 40 mm s max. výškovými rozdíly 5 mm a s roztečí vrcholů reliéfu (hřebenu reliéfu) 50 až 60 mm, hrany výstupků jsou zaoblené, z bezpečnostních důvodů nesmí být dlažební prvky s touto úpravou použity na zastávkách a nástupištích veřejné dopravy;
• při použití měkkých materiálů (pryž, recykláty, plasty apod.) musí být výstupky nedílnou součástí pásu, na kterém jsou provedeny, tvořeny jsou vyztuženými kulovými úsečemi o průměru 20 až 24 mm, výšce 4,5 až 5,5 mm a rozteči 50 až 60 mm;
• šířka spár mezi jednotlivými hmatovými prvky nesmí být větší než 4 mm u vybraných staveb (zastávky na nástupiště veřejné dopravy) – analogicky požadavkům na okolí hmatových prvků, u ostatních staveb lze tuto hodnotu zvýšit na 8 mm.

Dlažební prvky pro lemování signálních, varovných a hmatných pásů:

Šířka lemovacího pásu musí být min. 250 mm. Povrch musí být rovinný, bez výstupků, drážek a podobných tvarových úprav.

Dlažební prvky rovinné, bez výstupků a reliéfu, lemující signální, vodicí, varovný a hmatný pás, obdélníkového nebo čtvercového tvaru (bez zkosené hrany, uložené se šířkou spár max. 4 mm při splnění následujících podmínek:

• počet spár mezi dlažebními prvky v délce 1 m lemujícího pásu je max. 5 ks;
• počet spár mezi dlažebními prvky na šířku 250 mm lemujícího pásu je max. 1 ks (tj. minimální osová vzdálenost spár musí být rovna nebo větší 200 mm).

Tento požadavek splňují například rovinné dlaždice o rozměrech 200 x 200 mm, 250 x 250 mm bez sražené hrany. Rovinnost dlažby dle ČSN 74 4505.

TN TZÚS 12.03.05 – Dlažební prvky pro varovný pás na dráze speciální (metro):

Dlažební prvky s výrazně hmatově (vnímatelným slepeckou holí a nášlapem) odlišným povrchem od okolní dlažby, obdélníkového tvaru (doporučený minimální rozměr 150 x 200 mm) bez zkosené hrany, uložené s šířkou spár max. 4 mm

• s výstupky tvaru kulových úsečí s průměrem 10 až 15 mm a výškou 3 až 4,5 mm s roztečí výstupků 40 až 50 mm;
• s výstupky tvaru válců a komolých kuželů s průměrem 10 až 15 mm a výškou 3 až 4,5 mm s roztečí výstupků 40 až 50 mm;
• šířka spár mezi jednotlivými hmatovými prvky nesmí být větší než 4 mm, analogicky požadavkům na okolí hmatových prvků.

Dlažební prvky pro lemování varovného pásu:

Šířka lemovacího pásu musí být min. 250 mm (pozn. v nových OTP bude min. 300 mm). Povrch musí být rovinný, bez výstupků, drážek a podobných tvarových úprav. Dlažební prvky rovinné, bez výstupků a reliéfu, lemující varovný pás, obdélníkového tvaru (doporučený minimální rozměr 100 x 200 mm) nebo čtvercového tvaru (doporučený minimální rozměr 200 x 200 mm), bez zkosené hrany, uložené se šířkou spár max. 4 mm za předpokladu:

• počet spár mezi dlažebními prvky v délce 1 m lemujícího pásu je max. 5 ks;
• počet spár mezi dlažebními prvky na šířku 250 mm lemujícího pásu je max. 1 ks (tj. minimální osová vzdálenost spár může být 200 mm).

Tento požadavek splňují například rovinné dlaždice o rozměrech 200 x 200 mm bez sražené hrany. Rovinnost dlažby dle ČSN 74 4505.

TN TZÚS 12.03.06 – Dlažební prvky pro umělé vodicí linie a vodicí linie s funkcí varovného pásu

Umělou vodicí linii tvoří podélné drážky a její šířka je v interiéru nejméně 300 mm a v exteriéru 400 mm. Vodicí linie s funkcí varovného pásu musí mít šířku 400 mm. Vizuálně kontrastní označení vodicí linie s funkcí varovného pásu se provádí pouze v šířce 150 až 200 mm. Dlažební prvky s výrazně hmatově (vnímatelným slepeckou holí a nášlapem) odlišným povrchem od okolní dlažby, obdélníkového tvaru (doporučený minimální rozměr 100 x 200 mm) nebo čtvercového tvaru (doporučený minimální rozměr 200 x 200 mm), bez zkosené hrany, uložené s šířkou spár max. 4 mm

• s drážkami ve směru vodicí linie s roztečí mezi hranami drážek 20 až 27 mm, hloubkou 4 až 6,0 mm a šířkou drážky v rovině nášlapného povrchu desky 10 až 16 mm. Příčný průřez drážky může tvořit rovnoramenný trojúhelník, obdélník, lichoběžník, vlnovka apod. (jedná se o materiály např. beton, umělý kámen, keramika, kámen, kamenný konglomerát apod.);
• při použití měkkých materiálů (pryž, recykláty, PVC apod.) může být hloubka drážky snížena až na 2 mm, šířka drážky v rovině povrchu desky snížena až na 8 mm (měřeno v rovině nášlapného povrchu desky) a rozteč mezi hranami drážek zmenšena až na 20 mm.

Dlažební prvky pro lemování umělé vodicí linie a vodicí linie s funkcí varovného pásu:

Šířka lemovacího pásu musí být min. 250 mm. Povrch musí být rovinný, bez výstupků, drážek a podobných tvarových úprav. Dlažební prvky rovinné, bez výstupků a reliéfu, lemující umělou vodicí linii a vodicí linii s funkcí varovného pásu, obdélníkového tvaru (doporučený minimální rozměr 100 x 200 mm) nebo čtvercového tvaru (doporučený minimální rozměr 200 x 200 mm), bez zkosené hrany, uložené se šířkou spár max. 4 mm za předpokladu:

• počet spár mezi dlažebními prvky v délce 1 m lemujícího pásu je max. 5 ks;
• počet spár mezi dlažebními prvky na šířku 250 mm lemujícího pásu je max. 1 ks (tj. minimální osová vzdálenost spár může být 200 mm).

Tento požadavek splňují například rovinné dlaždice o rozměrech 200 x 200 mm bez sražené hrany. Rovinnost dlažby dle ČSN 74 4505.

Dokumenty pro certifikaci výrobků nebo při posuzování shody výrobku těchto hmatných dlažeb se vydávají po písemném vyjádření Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS ČR).

Technické návody TN TZÚS 12.03.04 až 06 s výrobky pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace jsou ke stažení:

Internetový odkaz

4 BEZBARIÉROVÉ PROSTŘEDÍ VE MĚSTĚ

4.1 KOMUNIKACE

4.1.1 Chodníky

Požadavky na chodníky jsou předmětem § 4, odst. (1), Přílohy č. 1, bod 1.1.1., 1.1.2., 1.1.3. a 1.2. a Přílohy č. 2, bod 1. Komunikace pro chodce a vyhrazená stání. Zvýšenou pozornost je třeba věnovat:

• výškový rozdíl nesmí být vyšší než 20 mm, jinak musí být řešen šikmými rampami (ve vyhlášce č. 398/2009 Sb. je nevhodně formulováno řešení vyšších výškových rozdílů než 20 mm pomocí výtahů či plošinami. Toto řešení je použitelné při překonání výškových rozdílů daleko vyšších, kdy i použití rampy by bylo nevhodné);
• komunikace pro pěší řešit s důsledným dodržením vodicí linie pro zrakově postižené, přičemž obrubník komunikace z bezpečnostních důvodů není nikdy vodicí linií;
• překážky na komunikacích pro pěší osadit se zachováním průchozího profilu šířky nejméně 1 500 mm, výjimečně lze snížit na 900 mm u technického vybavení komunikací a svislého dopravního značení;
• přirozenou vodicí linií pro pohyb nevidomého může tvořit zvýšený obrubník trávníku vyšší než 60 mm, fasáda domu, zábradlí se spodní vodicí tyčí apod. Vodicí linie nemá smysl, pokud není její začátek jasně identifikovatelný;
• přirozená vodicí linie může být opětovně přerušena na vzdálenost max. 6 000 mm. Přerušení v délce větší než 6 000 mm musí být doplněno vodicí linií umělou;
• zvýšené chodníky musí být od vozovky odděleny obrubníky s podstupnicí s výškovým rozdílem (nášlapem) 80–200 mm (viz ČSN 73 6110), jestliže je obrubník snížen na výšku menší než 80 mm, musí být doplněn varovným pásem;
• ve výšce 250 až 2200 mm nad povrchem komunikace pro pěší mohou být umístěny pouze pevné části staveb, které mohou vystoupit z obrysu stěny nejvíce 100 mm (výkladce, vybavení staveb apod.) V případě tohoto vybavení do délky 400 mm (rovnoběžně s fasádou), lze hodnotu 100 mm zvýšit na 300 mm;
• další detailní požadavky na chodníky (pásy pro pěší) stanovuje část 10, ČSN 73 6110.

Poznámka:
Rozdíl mezi chodníkem (pásem pro pěší) a rampou je určen výkladem odboru stavebního řádu MMR. Rozdíl mezi uvedeným prvky staveb je popsán v článku 10.1.3.16 ČSN 73 6110 Navrhování místních komunikací. Z uvedeného vyplývá, že přístup na lávky a do podchodů (bez návaznosti na pozemní stavbu nebo stavbu dopravní) s navazujícími pěšími komunikacemi se řeší výhradně jako komunikace (chodník) s podélným sklonem, dtto vlastní přístup na nástupiště a plochy zastávek veřejné dopravy.

Obr. 8 Chodníky musí být široké nejméně 1 500 mm (volná šířka, např. stavební šířka včetně bezpečnostního odstupu 500 mm od vozovky je potom 2 000 mm (vyhláška č. 398/2009 Sb. mylně uvádí šířku 1 500 mm včetně bezpečnostních odstupů) a smí mít podélný sklon nejvýše 1:12 (8,33 %) a příčný sklon nejvýše 1:50 (2,0 %), u mostních objektů nejvýše v poměru 1:40 (2,5 %). Na úsecích s podélným sklonem větším než 1:20 (5,0 %), delších než 200 m, musí být zřízena odpočívadla o podélném a příčném sklonu nejvýše 1:50 (2,0 %), a to tak, aby v každém místě chodníku zůstal volný průchod 1 500 mm. Při změně stavby může být stavební šířka chodníku až 1 500 mm, výjimečně při zájmu státní památkové péče v památkové zóně min. 900 mm

Obr. 9 Pohyb nevidomého pomocí hmatové informace slepeckou holí v kontaktu s přirozenou vodicí linií obrubníkem výšky 60 mm. Pro slabozraké je výhodné i provedení vizuálního kontrastu v dlažbě u vodicí linie

Obr. 10 Povrch chodníků musí být rovný, pevný a upravený proti skluzu se součinitelem smykového tření min. 0,6. Výškový rozdíl mezi jednotlivými dlaždicemi apod. stejným povrchem smí být nejvýše 5 mm (1), rozdíl mezi rozdílnými povrchy smí být do 20 mm (2)

Obr. 11 Při osazení poklopů na chodník musí být průběžný otvor kolmo na směr chůze s max. velikostí štěrbiny do 15 mm tak, aby se zabránilo propadnutí hole při opření či špatnému pojezdu vozíku.

Max. velikost platí i pro kruhové či čtvercové otvory. Otvory v poklopech a vpustích představují také nebezpečnou překážku pro koncovku slepecké hole

Obr. 12 Pro bezpečnost je důležitá max. výšková překážka mezi chodníkem a komunikací do 500 mm. Ať už z důvodu sníženého horizontu vozíčkáře, nebo dětí, které vzhledem ke své velikosti nejsou často vidět za stojícími auty a překážkami

Obr. 13 Překážky na komunikacích pro pěší musí mít ve výši 1 100 mm pevnou ochranu (např. tyč zábradlí) a ve výši 100–250 mm zarážku pro slepeckou hůl, sledující půdorysný průmět překážky, popřípadě odsunout zarážku za obrys překážky nejvýše o 200 mm. Zábranu ve výši 1,1 m je vhodné navrhnout tak, aby nevyvolávala dojem zábradlí vyzývajícího k uchopení a opírání. Vyznačení zábran musí být vizuálně kontrastní vůči okolí (za denního světla i umělého osvětlení)

Obr. 14 Při řešení prostorů chodníku musíme vždy respektovat manipulační plochu vozíčkáře rozměrů 1 500 x 1 500 mm; nesmíme opomenout dodržet hmatovou informaci pro nevidomé – v daném případě zábradlí musí mít ve spodní části vodicí tyč, která slouží zároveň jako zarážka pro slepeckou hůl

4.1.2 Cyklostezky a pěší

Požadavky na řešení cyklostezek a komunikaci pro pěší jsou formulovány v bodě 1.2.5 Přílohy č. 2, obecný technický požadavek hmatného pásu je uveden v bodě 1.2.5., Přílohy č. 1. Další podmínky návrhu stanovuje také ČSN 73 6110 Projektování místních komunikací v podobě způsobů řešení přechodů pro chodce, vedených přes jízdní pruh pro cyklisty:

• na rozhraní mezi pásem pro chodce a pásem pro cyklisty musí být zřízen hmatný pás šíře 300 až 400 mm, který je součástí pásu pro chodce;
• stezky pro smíšený provoz cyklistů a pěších se mohou navrhovat výjimečně jen při nižších intenzitách cyklistů a pěších.

Obr. 15 Cyklistické pásy souběžné s chodníky pro pěší musí být odděleny hmatným pásem šířky 300–400 mm z reliéfní a vizuálně kontrastní dlažby, který je součástí plochy chodníku. Hmatný pás má pouze velmi důležitou bezpečnostní funkci – nikdy není vodicí linií. Proto musí být na pásu pro pěší provedena či zajištěna vodicí linie (obrubník trávníku, podezdívka plotů, fasáda domu apod.), která je umístěna na protilehlé hraně rozhraní s cyklistickou stezkou

Obr. 16 Dalším možným oddělením komunikace pro cyklisty od pásu pro chodce je obrubník s výškou nejméně 80 mm. Obdobně jako v obr. 15 není tento oddělující výškový obrubník vodicí linií. Podle výšky obrubníku je stanoven bezpečnostní odstup mezi jízdním pruhem pro cyklisty a pruhem pro chodce. Pokud v nebezpečných úsecích je navrženo oddělení zábradlím, nesmíme opomenout požadavky na zábradlí z hlediska pohybu nevidomých (umístění ve spodní části vodicí tyče, sloužící také jako zarážka)

Obr. 17 Přechod pro chodce vedený přes jízdní pruh pro cyklisty s hmatovými úpravami v místě přechodu podle ČSN 73 6110. Přechod pro chodce vedený přes jízdní pruh pro cyklisty jsme povinni vyznačit dopravním značením

Obr. 18 Nevyhovující řešení přechodu pro chodce přes jízdní pruh pro cyklisty. Zásadním chybným návrhem souběžného cyklistického pásu s chodníkem pro pěší je, že chodci jsou umístění k vozovce, kde nelze standardním způsobem zajistit vodící linii.

Obr. 19 Přechod pro chodce vedený přes jízdní pruh pro cyklisty, navazující na přechod přes jízdní pruh podle ČSN 73 6110. Vodicí pás přechodu zřizujeme pouze při délce přechodu > 8 m

Obr. 20 Nevyhovující řešení přechodu pro chodce přes jízdní pruh pro cyklisty s navazujícím přechodem přes komunikaci

Důležité upozornění:

Hmatově a vizuálně neoddělený způsob vedení cyklistů a pěších na jedné úrovni je v zastavěném území a v rekreačních zónách z bezpečnostních důvodů nepřijatelný. Musíme počítat s proměnným pohybem nevidomých oproti ostatním pěším a cyklistům v jednom směru, což je dáno možným umístěním vodicí linie, rozkmitem slepecké hole (viz obr. 7) a náhlou nepředvídatelnou krátkodobou změnu směru chůze nevidomého. Ten navíc nemůže aktuální přítomnost cyklisty ve své blízkosti zjistit akusticky, neboť jízda na kole je velmi tichá.

4.1.3 Parkování

Požadavky na vyhrazená stání odstavných a parkovacích ploch jsou předmětem § 4, odst. (2) a (3) a Přílohy č. 2, bodu 1.1.4., 1.1.5.

• na všech vyznačených vnějších i vnitřních odstavných a parkovacích plochách a v hromadných garážích pro osobní motorová vozidla musí být nejméně vyhrazených stání vycházejících z celkového počtu:

• u staveb pro obchod, služby a zdravotnictví musí být vyhrazená stání pro osoby doprovázející dítě v kočárku v minimálním počtu 1 % z celkového počtu;
• stanovený počet vyhrazených stání musí být zachován na všech částech odstavných a parkovacích ploch;
• u staveb bytových domů, jejichž součástí jsou garáže, je nutné navrhnout vyhrazená stání pro vozidla zdravotně postižených minimálně v počtu odpovídajícímu počtu upravitelných bytů;
• k vyhrazeným stáním musí být zajištěn přímý bezbariérový přístup z komunikace pro pěší a tato místa umisťujeme v přímé návaznosti na vstupy, výtahy apod.;
• šířka kolmého stání pro osobní automobily musí být nejméně 3 500 mm, která zahrnuje manipulační plochu 1 200 mm. Dvě sousedící stání mohou využít společnou manipulační plochu. Délka stání kolmého je 5 000 mm, délka stání užitkového vozidla nejméně 7 500 mm;
• podélné stání při chodníku musí mít délku stání nejméně 7 000 mm při šířce 3 500 mm;
• podélný sklon stání je nejvýše v poměru 1:50 (2 %) a příčný sklon nejvýše v poměru 1:40 (2,5%).

Obr. 21 Vyhrazené kolmé stání musí respektovat při svém šířkovém parametru manipulační plochu šířky nejméně 1 200 mm pro přesun osoby na vozíku do/z automobilu. Toto stání lze navrhnout samostatné – každé stání s jednou manipulační plochou nebo pro dvě sousedící stání můžeme použít jednu manipulační plochu (optimální šířky 1 500 mm).

Obr. 22 Podélné stání při chodníku musí respektovat manipulační plochu šířky nejméně 1 200 mm a jeho šířka je 3 500 mm. K tomuto stání je nutné zajistit bezprostřední bezbariérový přístup z komunikace pro chodce.

Obr. 23 Značení vyhrazeného parkovacího místa svislou dopravní značkou IP 11a se symbolem přístupnosti s možným doplněním dodatkové tabulky počtu E1 nebo úseku platnosti E8. Zároveň je nutné místo doplnit vodorovným dopravním značením vyhrazeného parkoviště V 10f

Obr. 24 Při zpřístupnění vyhrazeného parkovacího místa na komunikaci pro pěší musíme dodržet vodorovný průchozí pás v prostoru chodníku šířky nejméně 900 mm s příčným sklonem nejvýše 1 : 50 (2 %) a respektovat max. výškový rozdíl 20 mm

Obr. 25 Příklady řešení podélného a kolmého stání užitkových vozidel, zajišťujících přepravu tělesně postižených osob

4.2 PŘECHODY PRO CHODCE, MÍSTA PRO PŘECHÁZENÍ A KORIDORY PRO PŘECHÁZENÍ TRAMVAJOVÉHO PÁSU

Při řešení přechodů pro chodce, míst pro přecházení a koridorů pro přecházení tramvajového pásu musíme klást velký důraz na samostatný a bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých se zajištěním hmatových prvků a akustické signalizace (nedílná součást světelné signalizace). Tyto hmatové a akustické prvky jsou definované v Příloze č. 1, bod 1.2. a jedná se o:

• varovný pás, který hmatově a vizuálně slouží vyznačení rozhraní vstupu do nebezpečného prostoru. Musí mít šířku 400 mm, kterou je nutno dodržet, neboť šířka pásu určuje jeho funkci. Povrch plochy do vzdálenosti nejméně 250 mm od varovného pásu musí být rovinný a musí být vůči němu kontrastní;
• signální pás, jenž označuje orientačně důležité místo a vede nevidomého ve směru chůze. Jeho délka musí být nejméně 1 500 mm a šířka 800–1 000 mm. Signální pásy mají být vedeny přímo a změna směru se provádí především v pravém úhlu. Signální pás musí být ukončen vždy u přirozené vodicí linie. Povrch plochy do vzdálenosti nejméně 250 mm od signálního pásu musí být rovinný a musí být vůči němu kontrastní;
• vodicí pás přechodu se užívá u přechodů a vybraných míst pro přecházení vedených v šikmém směru, delších než 8 000 mm, v oblouku o poloměru menším než 12 000 mm a tam, kde signální pás by byl kratší než 1 500 mm.

Podmínky řešení přechodů pro chodce, míst pro přecházení a koridorů pro přecházení tramvajového pásu jsou stanoveny v Příloze č. 2, bodě 2. Další podmínky jsou také v ČSN 73 6110 Projektování místních komunikací:

• přechody pro chodce, místa pro přecházení a koridory pro přecházení tramvajového pásu musí mít snížený obrubník na výškový rozdíl maximálně 20 mm oproti vozovce a musí být opatřeny signálními pásy, spojujícími (u míst pro přecházení a koridorů přerušovaně) varovné pásy s vodícími liniemi;
• nájezdy na chodník v místě přechodů a míst pro přecházení přes komunikaci musí být provedeny šikmou rampou ve sklonu max. 12,5 %. Stejný sklon musí mít i šikmé plochy, navazující na nájezd do stran. Nájezdy se provádějí v celé šířce značeného přechodu, nejméně však v šířce 1 500 mm;
• přechody vybavené světelnou signalizací musí být vybaveny také signalizací zvukovou. Sloupek signalizace pro pěší se umísťuje přednostně do signálního pásu (zpravidla do jeho osy) ve vzdálenosti nejvýše 750 mm od bezpečnostního odstupu komunikace, ovládání samoobslužných signalizačních zařízení musí být umístěno nejvýše 1 200 mm od úrovně komunikace pro pěší.

Poznámka:
Není-li možné (např. z důvodu vedení inženýrských sítí apod.) sloupek SSZ umístit do signálního pásu musí být umístěn ve vzdálenosti 900 až 1 200 mm od jeho kraje.

Obr. 26a Přechod pro chodce – standardní hmatové úpravy v místě přechodu podle ČSN 73 6110 s dodržením průchozího prostoru 900 mm

Obr. 26b Přechod pro chodce na chodníku s šířkou menší než 2 400 mm – při respektování minimálního přesahu signálního pásu pásem varovným v šířce nejméně o 800 mm musí být signální pás veden na straně u vodící linie a přesah se potom zřizuje pouze na jedné straně.

Obr. 27 Nároží s přechody pro chodce – standardní hmatové úpravy v místě nároží s přechody podle ČSN 73 6110. Vodicí pásy přechodu prováděné v rámci vodorovného dopravního značení na určených typech přechodů (vedených šikmo, z oblouku, delších než 8 m)

Obr. 28 Špatně provedený přechod – signální pás u přechodu v oblouku musí navázat na vodicí pás přechodu v jeho směru. Jedná se o jediný hmatný prvek umístěný ve vozovce. Na vozovce z asfaltu, asfaltobetonu apod. se vodicí pás přechodu provádí nástřikem (viz TP 65 Zásady pro dopravní značení na pozemních komunikacích Ministerstva dopravy). Na vozovce dlážděné je možno použít hmatné prvky z umělého kamene

Obr. 29 Příklad špatně provedeného přechodu s vodicím pásem přechodu nenavazujícím na signální pás

Obr. 30 Varovný pás šířky 400 mm musí být zřízen po celé délce obrubníku směrem do chodníku. Signální pás nespojuje dvě trasy a je nutno ho provést plný, bez přerušení

Obr. 31 Uspořádání sníženého chodníku při šířce neumožňující standardní uspořádání podle ČSN 73 6110. V místě přechodů je třeba docílit snížení na úroveň 20 mm nad vozovku. Boční rampy tvoří převážně zborcenou plochu – nebezpečné pro vozíčkáře. V případech, kdy mezi koncem rampového nájezdu a domem, plotem apod. není možnost průchodu, resp. průjezdu pro vozík š = 900 mm, je třeba rampový nájezd navrhnout v celé šířce chodníku.

Obr. 32 Varovný pás musí být vždy vizuálně kontrastní (výjimkou jsou pouze památkové zóny). U signálního pásu je vizuální (barevný) kontrast doporučený. Foto uvádí chybné řešení vzhledem ke konkrétní situaci – oba pásy měly mít kromě hmatové úpravy také úpravu vizuálně kontrastní.

Obr. 33 Následující foto dokládá nevhodnost vizuálního kontrastu signálního pásu, který je neestetický a zároveň matoucí pro orientaci slabozrakých – průnik vzorů a barevného signálního pásu vytváří nesrozumitelný barevný obrazec

Obr. 34a Místo pro přecházení se sníženým obrubníkem, které není využíváno jako místo pro přecházení osobami se zrakovým postižením – standardní úpravy podle ČSN 73 6110. V místě sjezdu je nutná maximální výšková úroveň nad vozovkou 20 mm s doplněním hmatové úpravy varovného pásu. Příklad řešení pro chodníky s nedostatečnou šířkou (pod 2 000 mm).

Obr. 34b Místo pro přecházení se sníženým obrubníkem, které je považováno za bezpečné pro přecházení osobami se zrakovým postižením – standardní hmatové úpravy podle ČSN 73 6110, změna Z1. Toto místo pro přecházení se od přechodu pro chodce odlišuje pouze předepsaným odsazením signálního pásu (300–500 mm).

Obr. 34c Místo se sníženým obrubníkem (sjezd), které není využíváno jako místo pro přecházení – standardní hmatové úpravy podle ČSN 73 6110.

Obr. 35 Standardní hmatové úpravy v místě křížení chodníku s tramvajovým pásem podle ČSN 73 6110, změna Z1, ve variantním řešení pro chodník šířky větší než 2 400 mm a menší než 2 400 mm, kdy signální pás se umisťuje k vodící linii a od varovného pásu se odsazuje ve vzdálenosti 300–500 mm.

Obr. 36 Příklad špatného provedení přechodu pro chodce. Signální a varovný pás musí mít dostatečný hmatový a vizuální kontrast. Používáme vždy reliéfní dlažbu s výstupky, nebo reliéfní dlažbu z umělého kamene s nepravidelnými výstupky, kterou je nutno olemovat rovným povrchem (hladkou dlažbou) v šířce pásu >250 mm. Použitý materiál musí být v souladu s nařízením vlády č. 163/2002 Sb. a z něj vycházejících návodů Technického a zkušebního ústavu TN TZÚS 12.03.04 až 06.

Obr. 37 Na přechod byla již použita reliéfní dlažbu z umělého kamene s nepravidelnými výstupky, ale vyhovujícímu řešení chybí nezbytné olemování rovným povrchem (rovinnou dlažbou) v šířce pásu >250 mm podle TN TZÚS 12.03.04

V místech chodníkového přejezdu (vjezdy do dvora, hromadných garáží apod.) řešeného sklopeným obrubníkem (viz ČSN 73 6110) se neprovádějí žádné hmatové úpravy. Je-li však místo vjezdu řešeno se sníženým obrubníkem (viz Obr. 38), musí být v místě sníženého obrubníku proveden varovný pás souběžný s vozovkou, sklon a provedení rampových částí (max 12,5 %) musí splňovat požadavky na bezpečný pohyb vozíčkářů.

Obr. 38 Příklad řešení chodníkového přejezdu (vjezd na parcelu, do garáže, průjezdu apod.), povrch chodníku je zámková dlažba

Obr. 39

Příklad řešení chodníkového přejezdu (vjezd na parcelu, do garáže, průjezdu apod.). Povrch chodníku tvoří kamenná mozaika, varovný pás je proveden z umělého kamene s nepravidelnými výstupky, který je lemován rovným povrchem dlažby.

Obr. 40 Příklad nevhodně provedené projektové dokumentace s vjezdem do dvora přes chodník. Nájezdy na pozemky nebo do domů se upravují tak, aby pěší komunikace byla využitelná jak osobami na vozíku, tak osobami se zrakovým postižením (viz ČSN 73 6110, Obr. 50).

Obr. 41 Nesignalizované přechody delší než 6,5 m (při rekonstrukci 7 m) se musí dělit ochrannými ostrůvky pro chodce o šířce nejméně 2 500 mm (v případě změny stavby výjimečně min. 1 750 mm) tak, aby zde byla dostačující manipulační plocha pro osoby na vozíku. Problematiku detailně řeší ČSN 73 6110 v části 10.1.3. Dodržení maximální délky přechodu je významným prvkem bezbariérového řešení pozemních komunikací. Totéž platí analogicky i o místech pro přecházení.

4.3 PĚŠÍ ZÓNY A OBYTNÉ ULICE

Obytné a pěší zóny mají základní požadavky uvedeny v Příloze č. 2, bodě 1 (jedná se zejména o 1.1.1., 1.1.2., a 1.2.6.). Základními požadavky jsou:

• na začátku/konci obytné/pěší zóny se zřizuje signální a varovný pás. Signální pás označuje vstup ze zóny na chodník, varovný pás označuje vstup ze zóny na vozovku;
• pro ohraničení nezvýšeného autobusového, trolejbusového nebo tramvajového pásu se v obytné/pěší zóně užívá varovný pás;
• na rozlehlých plochách jako jsou náměstí, pěší zóny a v místech, kde nelze pro bezpečný pohyb zrakově postižených použít přirozené vodicí linie nebo kde linie není, se musí zřizovat vodicí linie umělé;
• pro umělé vodicí linie se používá nejčastěji dlažba s podélnými drážkami (podle Přílohy č. 1, bod 1.2.1.2.), délky segmentů by měly být omezeny nanejvýš na 10 m, hmatový prvek vodicí linie nesmí být zaměnitelný s ostatními (z těchto důvodů nelze například vytvořit umělou vodicí linií šíře 0,4 m s povrchem s výstupky – tyto rozměry a hmatové vlastnosti má výhradně varovný pás);
• v obytných zónách, kde není přirozená vodicí linie ani po jedné straně (například jsou po obou stranách parkovací místa), musí být zřízen při jedné straně ve vzdálenosti 800 mm od okraje komunikace hmatný prvek šíře nejméně 400 mm. Jeho vlastnosti nesmí být shodné s rozměry a vlastnostmi signálních a varovných pásů;
• vjezd do obytné zóny bez chodníku s příčným prahem musí mít v prahu zajištěn průjezd osoby na vozíku;
• v místě styku dvou a více linií musí být vodicí linie přerušena hladkou (rovinnou) plochou v délce odpovídající šíři vodicí linie (viz styk signálních pásů podle ČSN 73 6110, resp. obr. 27).

Obr. 42 Vjezd do obytné / pěší zóny – standardní hmatové úpravy podle ČSN 73 6110. Hmatové úpravy zabraňují náhodnému vstupu do vozovky v místě sníženého obrubníku (varovný pás) a také dávají zrakově postiženému informaci o změně (signální pás) dopravního režimu (pohyb vozidel a pěších na jedné úrovni)

Obr. 43 Umělá vodicí linie na rozlehlé ploše náměstí formou dlažby s podélnými drážkami je nevhodným řešením, navíc u záhonového obrubníku výšky 10 mm postrádá smysl. Vodicí linie umístěné v ploše musí být omezovány jak délkou, tak i frekvencí použití – v daném případě bylo nutné kombinovat vodicí linie v ploše (délka jednotlivých segmentů by neměla přestoupit 10 m) s prvky vystouplými nad pochozí plochu (rabátka, obdélníkové květníky apod.)

Obr. 44 Příklad řešení ulice v obytné zóně s hmatným pásem šířky 400 mm pro oddělení bezpečného prostoru od komunikace. Jde spíše o výjimečné řešení, které může vyvolat problémy v místě křižování komunikací v pěší zóně a na podobných místech.

4.4 UMÍSTĚNÍ MOBILIÁŘE

Požadavky na umístění mobiliáře jsou předmětem § 4, odst. (5), technické požadavky řešení jsou stanoveny v Příloze č. 1, bod 1.1.7., 1.1.8., 1.2.10. a Přílohy č. 2, bod 1.2.1., 1.2.2. a 1.2.3.:

• umístění mobiliáře a obdobných zařízení nesmí omezovat přirozený pohyb chodců a zasahovat do průchozího prostoru, resp. je nutné zachovat průchozí prostor podél vodící linie šířky nejméně 1 500 mm;
• nad veřejně přístupnými komunikacemi a plochami mohou být v prostoru ve výšce 250 až 2 200 mm nad povrchem umístěny pouze pevné části stavby, které vystupují z obrysu stěn nejvíce 100 mm, zejména výkladce, technická a jiná zařízení, a dále technické vybavení staveb obdobného charakteru. U zařizovacích předmětů a technického vybavení staveb délky do 400 mm (měřeno souběžně se stěnou budovy) lze tuto hodnotu zvýšit na 300 mm;
• na umělé vodicí linii a v oboustranné vzdálenosti min. 800 mm od její osy nesmí být žádná překážka, na přirozené vodicí linii a 900 mm od ní by překážka být neměla;
• manipulační plocha před veřejným telefonním automatem, jiným obdobným zařízením a poštovní schránkou smí mít sklon nejvýše 1:50 (2,0 %) pouze v jednom směru s nejmenšími půdorysnými rozměry 1 200 mm x 1 500 mm při bočním přístupu, 1 500 x 1 500 mm s přístupem čelním osoby na vozíku;
• výška pro umístění ovládacích prvků mobiliáře a jiných prvků musí být ve výšce 600–1 200 mm a ve vzdálenosti nejméně 500 mm od pevné překážky.

Obr. 45 Při osazení telefonního automatu, bankomatu, poštovní schránky apod. musíme pamatovat na nezbytně nutný manipulační prostor a výškové umístění pro snadné ovládání osob na vozíku

Obr. 46 Nevhodně umístěné poštovní schránky s nedodržením přístupnosti a manipulačního prostoru

Obr. 47 Mobiliář a jiné prvky nesmí ohrozit nevidomé a slabozraké. Principem je zachování volných přirozených vodicích linií. Překážky je nutno zabezpečit zarážkou pro slepeckou hůl, která kopíruje půdorysný průmět překážky

Obr. 48 Obecně platí, že překážky se nemají umísťovat na vodicích liniích. Mají mít hmatné vyznačení půdorysu zarážkou pro slepeckou hůl a vizuálně kontrastní označení. Častým opomenutím zejména u reklamních stojanů je nedostatečné hmatné vyznačení překážky.

Obr. 49 Přístřešek MHD je umístěn příliš blízko přirozené vodicí linie. V odůvodněných případech lze šířku průchodu podél vodicí linie snížit vybavením komunikací a parteru až na 900 mm.

Obr. 50 Při umístění různých prvků musíme respektovat minimální podchodnou výšku 2 200 mm

Obr. 51 Lavičky je třeba vždy umístit mimo vodicí linii, která může být přerušena na maximální vzdálenost 8 000 mm (lépe 6 000 mm). Při realizaci těchto odpočinkových ploch musíme pamatovat také na prostor pro vozíčkáře či rodiče s kočárky

Obr. 52 Ukázky velmi časté a vážné chyby umístění mobiliáře – laviček, odpadkových košů apod. u přirozené vodicí linie

4.5 SCHODIŠTĚ A ŠIKMÉ RAMPY

Podmínky řešení schodišť a šikmých ramp jsou stanoveny v Příloze č. 1, bod 2. a Příloze č. 3, bod. 2.:

• povrch schodišť a šikmých ramp musí být rovný, pevný a upravený proti skluzu;
• sklon schodišťového ramene nesmí být větší než 28° a výška schodišťového stupně větší než 160 mm;
• schodišťová ramena a šikmé rampy musí být po obou stranách opatřeny madly ve výši 900 mm, přičemž se doporučuje také ve výšce 750 mm. Madla musí přesahovat o 150 mm první a poslední schodišťový stupeň, případně začátek a konec šikmé rampy s vyznačením v jejich půdorysném průmětu a s tvarovou úpravou madla pro možnost pevného sevření; u venkovních zábradlí je nutné používat madlo dřevěné nebo z plastu. Šikmé rampy musí mít navíc po obou stranách ve výši 100 až 250 mm vodicí tyč nebo sokl výšky nejméně 100 mm;
• stupnice nástupního a výstupního schodu každého schodišťového ramene nebo vyrovnávacích schodů musí být výrazně kontrastně rozeznatelná od okolí. Ve stavbách pro železnici, metro a odbavovací terminály veřejné dopravy musí být u schodů šířky větší než 3 000 mm kontrastní značení zabezpečeno pruhem žluté barvy šířky 100 mm na celou délku schodu a ve vzdálenosti nejvýše 50 mm od hrany schodu. Kontrastní označení podstupnice je nepřípustné;
• sestupný schod zapuštěný do chodníku musí být ohraničen jako nebezpečné místo varovným pásem s hmatovým a vizuálním kontrastem;
• šikmé rampy musí být široké nejméně 1 500 mm a jejich podélný sklon smí být nejvýše v poměru 1:16 (6,25 %) do délky 9 000 mm. Šikmá rampa delší než 9 000 mm musí být přerušena podestou v délce nejméně 1 500 mm. Podesty musí mít i kruhová nebo jinak zakřivená šikmá rampa;
• není-li šikmá rampa u změn dokončených staveb delší než 3 000 mm, smí mít sklon nejvýše v poměru 1:8 (12,5 %) a pouze jedno rameno; to neplatí u přístupu staveb sociální péče, domů s byty zvláštního určení a staveb pro zaměstnávání osob s těžkým zdravotním postižením;
• v případech, kdy není půdorysné zalomení rampy v pravém úhlu, je nutné sledovat možnost dostatečného prostoru pro nasměrování invalidního vozíku tak, aby obě najíždějící kola byla na stejné vrstevnici rampy, a tím nedocházelo ke křížení konstrukce vozíku;
• schodiště, rampy a konstrukce vybíhající do prostoru musí být upraveny podle požadavku na překážky na komunikacích pro pěší s nutností zřízení pevné ochrany ve výši 1 100 mm a ve výši 100–250 mm se zarážkou pro slepeckou hůl tak, aby bylo zabráněno možnosti vstupu zrakově postižených osob do prostoru s nižší výškou než 2 200 mm v exteriéru a 2 100 mm v interiéru;
• vhodným informačním prvkem jsou hmatné štítky na madlech, např. na vnitřní straně označení přístupu na nástupiště.

Obr. 53 Přesah zábradlí o min. 150 mm je důležitý nejen pro starší osoby se zmenšenou pohyblivostí, neboť jim vytváří nezbytnou oporu při chůzi, ale také pro nevidomé a slabozraké. Pro tyto osoby je zároveň vhodné madlo osadit hmatným prvkem pro signalizaci schodišťového stupně.

Obr. 54 Příklad užití hmatného štítku na vnitřní straně madla schodišťového zábradlí

Obr. 55 Tvar schodišťového či rampového madla musí umožnit pevné sevření. Zároveň je pro pohodlný úchop důležité odsazení od stěnové konstrukce apod.

Obr. 56 Pro bezpečnou chůzi je potřeba věnovat pozornost tvaru schodišťových stupňů

Obr. 57 Velmi časté nedostatky řešení schodišťových ramen – chybné označení stupňů a opomenutí přesahu zábradlí. Tato opatření jsou mimořádně důležitá pro slabozraké i pro pohybově omezené osoby.

Poznámka:
Bezpečný a samostatný pohyb nevidomého při využití techniky dlouhé hole na schodech (včetně eskalátorů a pohyblivých chodníků) nevyžaduje žádná hmatová opatření

Obr. 58 Při návrhu rampy dochází k velmi častým chybám ve sklonu, nedodržení manipulačních ploch a špatnému výškovému osazení vodicí tyče. Rampou je vždy pouze přímý vstup do budovy (viz ČSN 73 6110 – nikdy ne přístup na zastávky veřejné dopravy, nástupiště železnice, propojení dvou úrovní pěších komunikací, lávky přes vozovky apod.).

Obr. 59 Manipulační prostor 1 500 x 1 500 mm a správně umístěný max. sklon 1 : 50 (2 %) je třeba zvláště dodržet u schodišťového ramene a zamezit případnému sjetí vozíku po schodišti

Obr. 60 Příklad chybného návrhu a provedení šikmé rampy (pěší komunikace je přímým vstupem do budovy). Není respektována manipulační plocha 1 500 x 1 500 mm a oboustranné zábradlí.

Obr. 61 Chybějící madlo nebo vodicí tyč rampy je pro vozíčkáře velmi nebezpečné (možnost pádu z výšky)

Obr. 62 Příklad nedostatečného umístění zábradlí u schodišťových stupňů a jejich kontrastního označení. Komunikace vedle schodiště je chodníkem s podélným sklonem a zábradlí na něm neprovádíme. Umístění zábradlí musí být takové, aby bylo použitelné i zrakově postiženými, tj. v bezprostřední návaznosti na schodiště (zábradlí na obrázku je proto nefunkční).

4.6 NÁSTUPIŠTĚ VEŘEJNÉ DOPRAVY

Podmínky řešení nástupišť a přestupních uzlů hromadné dopravy stanoví Příloha č. 2, bod 3., další podmínky jsou uvedeny v ČSN 73 6425-1 Autobusové, trolejbusové a tramvajové zastávky, přestupní uzly a stanoviště – Část 1: Navrhování zastávek a ČSN 73 6425-2 Autobusové, trolejbusové a tramvajové zastávky, přestupní uzly a stanoviště – Část 2: Přestupní uzly a stanoviště:

• nástupiště a nástupní ostrůvky musí mít rovný, nekluzký a zpevněný povrch a musí umožňovat bezbariérové užívání. Přístup přes vozovku musí být vždy po přechodu pro chodce;
• zastávky MHD s nástupem cestujících z úrovně vozovky a z úrovně nižší než je výška chodníku se nedoporučují;
• nástupiště městské hromadné dopravy a linkové dopravy na chodníku i nástupištním ostrůvku musí mít výšku nástupní hrany 200 mm (u změn staveb lze tuto hodnotu snížit na 160 mm) a při svém okraji úpravy pro zrakově postižené osoby, které jsou vnímatelné zbytkem zraku – vizuální kontrast po celé délce nástupiště;
• v ploše nástupiště se smí použít nejvíce dvou barev, pro účel vizuálního kontrastu bezpečnostního odstupu lze použít třetí barvu. Pás šířky 600 mm navazující na bezpečnostní odstup musí být jednobarevný a nesmí být v něm použity žádné vzory;
• nástupiště metra se vybavuje vodící linií a varovným pásem na speciální dráze.

Poznámka:
Požadavek na výšku hrany 200 mm je plnitelný u nekolejové dopravy (autobusy, trolejbusy); u kolejové dopravy je výška hrany přizpůsobena vozovému parku (viz ČSN 73 6425)

• nejmenší šířka (od nástupní hrany k protější nástupištní hraně nebo k zábradlí) je 2 200 mm (doporučuje se 2 500 mm), ve stísněných podmínkách intravilánu min. 1 700 mm (doporučuje se 2 000 mm);
• odstup pevných překážek, včetně čekárenských přístřešků od nástupní hrany mimo označníku a zábradlí u nástupní hrany, musí být nejméně 2 000 mm (v intravilánu min. 1 700 mm);
• nástupní ostrůvky přístupné přes vozovku musí mít alespoň z jedné strany bezbariérový přístup zajištěný nájezdem přes šikmou rampu pro osoby na vozíku a s vodicími liniemi pro zrakově postižené;
• u označníků zastávek MHD zřizujeme signální pás šířky 800–1 000 mm z reliéfní dlažby, který je umístěn 800 mm plus/mínus 200 mm vedle sloupku označníku, kolmo k podélné ose nástupiště a končí 500 mm před hranou nástupiště;
• přes celou šířku vodorovně značeného přechodu přes vozovku musí být v prodloužení obou nástupištních hran provedeno označení varovnými pásy z reliéfní dlažby šířky 400 mm a před nájezdem na šikmou rampu signálním pásem šířky 800–1 000 mm;
• koridor tramvajové tratě není přechodem a označuje se pouze na hraně varovným pásem;
• celoskleněné stěny s parapetem nižším než 800 mm musí být ve výši 1 100–1 600 mm kontrastně;
• označeny páskou šířky nejméně 50 mm nebo pruhem značek jasně viditelnými proti pozadí.

Obr. 63a Standardní řešení úprav na autobusové zastávky v intravilánu pro osoby nevidomé a slabozraké s respektováním ČSN 73 6425-1. Při umístění přístřešku v ploše nástupiště je nutné respektovat nejmenší průchozí šířku podél vodící linie 1 500 mm.

Obr. 63b Standardní řešení úprav tramvajové zastávky na ostrůvku v intravilánu pro osoby nevidomé a slabozraké s respektováním ČSN 73 6425-1.

Poznámka:
Pro bezbariérové řešení zastávek veřejné dopravy je mimořádně důležité (pro zrakově postižené i postižené pohybově) zajištění minimální konstantní mezery mezi skříní vozidla a hrany. Také je nutné dodržet konstantní výškový rozdíl mezi vstupní úrovní podlahy vozidla a plochou zastávky. Uvedené požadavky zajišťuje použití speciálního vodícího obrubníku (viz Obr. 64)

Obr. 64 Speciální obrubník u hrany zastávky zajišťuje přesným vedením vozidla a dodržením konstantního rozdílu výšky podlahy vozidla plochy zastávky plně bezbariérové řešení

Obr. 65 Příklad nevhodného řešení tramvajové zastávky

Obr. 66 Nevhodně řešená autobusová zastávka

4.7 NÁSTUPIŠTĚ NA DRAHÁCH

Podmínky řešení nástupišť drahách stanoví § 5, odst. (2), Příloha č. 1, bod 1.2.8. a 1.2.9., Příloha č. 2, bod 3., další podmínky jsou uvedeny v ČSN 73 4959 Nástupiště a nástupištní přístřešky na drahách celostátních, regionálních a vlečkách:

• na přístupu ke stavbám dopravního systému ve městech, zejména u nádraží, podchodových hal, stanic metra musí být umístěny akustické naváděcí a orientační systémy. Akustické naváděcí systémy se navrhují na základě konzultace s odborníkem na samostatný pohyb zrakově postižených;
• nástupiště musí mít při okraji úpravy pro zrakově postižené osoby, vzhledem k velkému pohybu osob musí být na nástupištích vodicí linie umělé;
• vodicí linie musí být vizuálně a hmatově kontrastní – vnímatelné zbytkem zraku, nášlapem a slepeckou holí;
• vodicí linie a varovný pás jsou sloučeny, šířka linie je 400 mm ve vzdálenosti 800 mm od hrany nástupiště se 150 mm žlutým kontrastním pásem, odstín RAL 6200 (vyznačí se část vodící linie blíže k nástupní hraně);
• konec veřejnosti nepřístupné části nástupiště musí být označen varovným pásem nebo zábradlím se zarážkou pro slepeckou hůl. Také část varovného pásu v šířce 150 mm je nutné kontrastně označit žlutou barvou v blíže nepřístupné části nástupiště;
• ve stísněných poměrech při rekonstrukcích musí být vodící linie s funkcí varovného pásu a průchod pro cestující podél ní zachován alespoň u jedné nástupištní hrany;
• v místě styku signálního nebo varovného pásu s pásem varovným sloučeným s vodicí linií je nutné provést přerušení šířky 250 mm;
• příčný sklon nástupiště musí být 0,5–2 %;
• pro sluchově postižené pamatovat na hlasové komunikace u informačních a prodejních okének;
• podrobnosti k úpravám železničních nástupišť jsou obsaženy ve vzorovém listu Správy železniční dopravní cesty Ž 8.7 Bezpečnostní a orientační pásy na nástupištích.

Obr. 67 U vodicí linie s funkcí varovného pásu jsou sloupy přístřešků. Vodicí linii proto tvoří signální pás, umístěný v dostatečné vzdálenosti od sloupů. Jde o výjimečné řešení na nástupištích s historickými konstrukcemi přístřešků.

Obr. 68 Příklad chybného provedení hmatových úprav železničního nástupiště s pevnou hranou. Návaznost (mezera) mezi hmatovými prvky musí být vždy stejná, mezera 250 mm je dána technologií výroby nástupištních konzolových desek‚ používaných na povětšinou prefabrikovaných nástupištích.

Obr. 69 Vizuální kontrast na železničních nástupištích je zajištěn označením podle ČSN 73 4959, navíce je nástupiště pro zrakově postižené poměrně přesně a jednoduše definovaným identifikovatelným prostorem.

4.8 PARKY A ZAHRADY

Při návrhu zahrad a parků postupujeme obecně podle platných znění vyhlášky, zejména v částech řešení komunikací pro pěší, zachování vodících linií, výškových rozdílů, ale především si musíme uvědomit, že při návštěvě zahrad a parků jsou nejvíce handicapováni nevidomí a slabozrací, u nichž celková vnímatelnost je velmi ztížena nebo zcela nemožná. Proto se snažíme v zahradách a parcích vytvářet místa a zákoutí s vhodně umístěnými rostlinami, s nimiž se mají zdravotně postižení možnost seznámit, zvláště pak nevidomí. Mezi hlavní zásady řešení zahrad a parků pro nevidomé a pohybově postižené patří:

• zajištění vodicích linií na hlavních trasách (např. obrubník trávníku výšky 60 mm) alespoň po jedné straně pěší komunikace;
• rostliny co nejvíce přiblížit návštěvníkovi zřízením zvýšených záhonů (cca 800–850 mm nad úroveň průchozí – pojízdné plochy – cesty);
• záhony mohou být navrženy jako jedno nebo dvoustranně přístupné o šířce 1 000–1 200 mm);
• plocha záhonů má být jednosměrně sledovatelná s určeným směrem prohlídky;
• cesta musí mít vodicí označení (zdrsněný povrch, odlišný typ povrchu, dlažby);
• základní přístupová cesta musí splnit základní rozměrové parametry a úpravu povrchu;
• přechod mezi cestou a konstrukcí stěny záhonu apod. provést zaoblený nebo zkosený;
• nevytvářet prudce lomený průběh a ostrůvky záhonů; podmínkou je plynulost pohybu;
• okraje záhonů opatřit vodicím prvkem;
• nepoužívat schodiště či rampy, výškové rozdíly řešit chodníkem ve sklonu;
• celý areál opatřit informačními tabulemi s dodržením zásad popisů apod., exponáty označit informačními štítky v Braillově písmu;
• ve smyslu kompozice i naučnosti je vhodné celek doplnit vodními prvky s různým charakterem vody v pohybu i klidu, horninami nebo výtvarnými díly, které je možno popisovat hmatem;
• návrh odpočinkových zákoutí s přístřeškem a centrální informace.

Obr. 70 Příklad řešení zahrad a parků. Při návrhu musíme respektovat zvýšené záhony, pamatovat na vodicí linie pochozích ploch.

Obr. 71 Příklad návrhu plánu a informační tabule s mapou značení bezbariérových tras. Další možnost informace se nabízí v podobě reliéfního plánku, jehož podstatou je číst hmatem a vytvořit si představu o daném prostoru.

4.9 DĚTSKÁ HŘIŠTĚ

Konkrétní požadavky v právních předpisech na přístupnost dětských hřišť nejsou stanoveny.

Návrh a realizaci dětských hřišť nesmí opomenout zdravotně postižené děti a snahou musí být vytvářet integrovaná dětská hřiště. Při plánování je důležité vědět, jak prostředí dětského hřiště uzpůsobit, zajistit přístupnými cestami a doplnit bezbariérovými prvky, jejichž počet by měl být závislý na celkovém počtu atrakcí. Jednotlivé prvky dětského hřiště je nutno navrhnout pro jednotlivé věkové kategorie jak z pohledu hry, tak vlastních možností dosahu z vozíku – při návrhu mobiliáře dětského hřiště nesmíme opomenout odlišné dosahové vzdálenosti dětí různých věkových kategorií (viz tab. 1). Velmi důležitý je návrh přístupného povrchu, který postiženým dětem při dětské hře nebude dělat potíže, a vytvoření odpočinkových zákoutí s prostorem pro invalidní vozík.

Tab. 2.  Počet bezbariérových prvků dětského hřiště v závislosti na celkovém počtu atrakcí

Obr. 72 Ukázky prvků bezbariérových dětských hřišť (výrobní sortiment firma HAGS)

4.10 AREÁLY OBCHODNÍCH CENTER A VÝROBY

Podmínky řešení areálů obchodních center a výroby nám obecně stanoví Příloha č. 2, bod 1. a 2. Další podmínky jsou uvedeny v ČSN 73 6110 Projektování místních komunikací:

• jednotlivé podmínky bezbariérových úprav byly předmětem předcházejících kapitol, zejména v části chodníků, parkování a přechodů;
• na rozlehlých plochách parkovišť, kde nelze pro bezpečný pohyb zrakově postižených použít přirozené vodicí linie, musí být zřízeny vodicí linie umělé, případně s doplněním akustické informace;
• v návaznosti na vstupy situovat vyhrazená parkovací místa, jejichž počet musí odpovídat procentuálnímu podílu z každé parkovací plochy. Pokud jsou navržena podzemní parkovací stání, musí být požadavek na vyhrazená stání splněn také zde;
• nutno zajistit bezbariérový přístup k parkovacímu místu (jeho součástí je také bezpečné překonání výškového rozdílu mezi vozovkou a chodníkem);
• v areálech se stejnou výškovou úrovní jízdního pásu a komunikace nebo plochy pro pěší, musíme navrhnout pro oddělení nebezpečného nebo nepřístupného prostoru varovný pás šířky 400 mm s hmatovým a vizuálním kontrastem; je nutné důsledně hmatně i vizuálně oddělit plochy pro pěší od jízdních pásů pro vozidla. Řešení také musí respektovat zásady samostatného a bezpečného přístupu k budovám.

Obr. 73 Pochozí plocha u vstupu do nákupního centra – standardní hmatové úpravy na ploše a u vstupu podle ČSN 73 6110

Obr. 74 Příklady nevhodných a nedostačujících řešení úprav komunikací u obchodních center pro samostatný, bezpečný pohyb a orientaci osob se zrakovým postižením

4.11 SPORTOVNÍ AREÁLY A REKREAČNÍ PLOCHY

Přístupnost sportovních areálů musí být zajištěna nejen pro diváky, ale také pro handicapované sportovce, neboť řadu sportů mohou provozovat i osoby se zdravotním postižením. Při vlastním návrhu je nutno zajistit bezbariérové trasy od vlastního vstupu přes pokladnu po celém areálu sportoviště s přístupem k jednotlivým prostorům, vyhrazená místa v hledišti a nezbytně nutné hygienické prostory. Pro snadnou a rychlou orientaci je nutné areály vybavit informačním zařízením s vyznačením bezbariérových přístupů a jednotlivých prostorů. Vzhledem k tomu, že některé sportovní areály jsou využívány víceúčelově (zejména haly), je nutné kombinací hmatových a akustických prvků zajistit přístup pro zrakově postižené ke vstupu a k hlavním informacím nebo pokladně. Samostatný pohyb uvnitř haly pro tuto skupinu uživatelů nelze již většinou zajistit.

4.12 BEZBARIÉROVÉ TRASY A VSTUPY DO BUDOV

Podmínky řešení přístupových tras a samotných vstupů jsou uvedeny v § 4, odst. (1), § 5, odst. (1) a odst. (2), Příloze č. 2, bod 1., 2. a 3. a Příloze č. 3, bod 1.

• při řešení přístupové trasy musíme brát v úvahu pohyb osob s tělesným a zrakovým postižením;
• pro samostatný pohyb potřebují osoby se zrakovým postižením hmatové a vizuální informace;
• samotný vstup do budovy řešíme z úrovně přístupové komunikace s max. výškovým rozdílem 20 mm;
• v případě, že okolnosti neumožňují zpřístupnit hlavní vchod (změny stávajících staveb), lze použít vedlejšího vstupu s řádným označením symbolem přístupnosti, včetně vyznačení přístupové cesty k němu;
• před vstupem do budovy musí být vodorovná plocha nejméně 1 500 x 1 500 mm, při otevírání dveří ven nejméně 1 500 x 2 000 mm. Za vodorovnou plochu se považuje i plocha ve sklonu v poměru nejvýše 1:50 (2,0 %);
• prosklené stěny nebo dveře, jejichž zasklení zasahuje níže než 800 mm nad podlahou, musí být ve výšce 800 mm až 1 000 mm a zároveň ve výšce 1 400 až 1 600 mm označeny výraznou páskou šířky nejméně 50 mm, nebo pruhem ze značek o rozměru 50 x 50 mm, vzdálenými od sebe maximálně 150 mm, jasně viditelnými proti pozadí;
• horní hrana zvonkového panelu smí být nejvýše 1 200 mm od úrovně podlahy, ostatní ovládací prvky (vypínače apod.) optimálně ve výši 850–900 mm, nejvýše však 1 100 mm;
• přístup do stavby musí být řešen bez výškových rozdílů z úrovně přilehlého terénu – komunikace pro chodce, v odůvodněných případech lze vstup řešit rampou či zdvižným zařízením;
• vstup musí být osvětlen tak, aby nevznikal náhlý a velký kontrast mezi osvětlením vně a uvnitř budovy;
• vstupní dveře musí mít šířku nejméně 1 250 mm, přičemž hlavní křídlo musí umožnit otevření nejméně 900 mm, smí být zaskleny od výšky 400 mm nebo chráněny proti mechanickému poškození vozíkem;
• otevíravá dveřní křídla musí být ve výši 800–900 mm opatřena vodorovnými madly přes celou jejich šířku, umístěnými na straně tlačené, s výjimkou dveří automaticky ovládaných;
• dveře karuselového provedení musí umožnit průjezd osoby na vozíku bez dalších podmiňujících opatření a musí být doplněny dalšími otevíravými dveřmi;
• zámek dveří musí být umístěn nejvýše 1 000 mm od podlahy, klika nejvýše 1 100 mm.

Obr. 75 Vstup musí být řádně osvětlen, aby nevznikal náhlý a velký kontrast mezi osvětlením vně a uvnitř budovy

Obr. 76 Při návrhu bezbariérových tras musíme zajistit přístup pro osoby na vozíku. Pokud bezbariérový vstup do budovy je řešen vedlejším vstupem, musíme vyznačit přístupovou cestu k němu.

Obr. 77 V případě rekonstrukcí, kde stávající terén a řešení stavby neumožňuje přímý vstup, lze k vyrovnání výškového rozdílu použít rampy nebo zvedacího zařízení. Zařízení musí respektovat požadavky na zvedací plošiny, které jsou předmětem Přílohy č. 1, bod 3. Schodiště na fotografii nemá předepsané vizuálně kontrastní označení nástupního a výstupního stupně.

Obr. 78 Před vstupem do budovy musí být manipulační vodorovná plocha nejméně 1 500 x 1 500 mm, při otevírání dveří ven nejméně 1 500 x 2 000 mm. Za vodorovnou plochu se považuje i plocha ve sklonu v poměru nejvýše 1:50 (2,0 %), ale pouze v jednom směru.

Obr. 79 Příklad nevhodného málo kontrastního označení proskleného vstupu

Obr. 80 Nevhodně umístěný zvonek, nerespektující manipulaci vozíčkáře

5 INFORMAČNÍ SYSTÉM

5.1 PIKTOGRAMY PRO JEDNOTLIVÉ SKUPINY

Prostory vyhrazené pro osoby se zdravotním postižením musí být označeny symboly, které udává Příloha č. 3.

Symbol zařízení nebo prostoru pro osoby na vozíku

Symbol je čtverec modré barvy, na němž je vyobrazena bílou čarou stylizovaná postava sedící na vozíku pro invalidy. Nejmenší rozměry symbolu jsou 100 mm x 100 mm.

Symbol zařízení nebo prostoru pro osoby se zrakovým postižením

Symbol je čtverec modré barvy, na němž je vyobrazena bílou barvou stylizovaná jdoucí postava, držící v ruce bílou hůl. Nejmenší rozměry symbolu jsou 100 mm x 100 mm.

Symbol zařízení nebo prostoru pro osoby se sluchovým postižením

Symbol je čtverec modré barvy, na němž je vyobrazen bílou čarou stylizovaný boltec ucha, který přerušuje diagonála vedené z pravého horního rohu čtverce. Nejmenší rozměry symbolu jsou 100 x 100 mm; u symbolu umístěného v kleci výtahu pak nejméně 50 mm x 50 mm.

Symbol zařízení nebo prostoru pro osoby doprovázející dítě v kočárku

Symbol je čtverec modré barvy, na němž je vyobrazen bílou barvou stylizovaný dětský kočárek. Nejmenší rozměry symbolu jsou 100 x 100 mm.

Symbol prostoru s přebalovacím pultem

Symbol je čtverec modré barvy, na němž je vyobrazen bílou barvou přebalovací pult s dítětem. Nejmenší rozměry symbolu jsou 100 x 100 mm.

5.2 VYTVÁŘENÍ INFORMAČNÍHO SYSTÉMU PROSTŘEDÍ

Podmínky nejrůznějších infosystémů – akustických, tabulových apod. lze najít v § 5, odst. (2), § 9, odst. (1) a odst. (2), Příloze č. 1, bod 1.2.8. a 1.2.9., Příloze č. 3, bod 5.2.

Nedílnou a zároveň i povinnou součástí orientačního infosystému v každé budově a areálu jsou různé bezpečnostní tabulky a značení s piktogramy. Ty, stejně jako i ostatní výrobky této skupiny, tvoří spolu s různými cedulemi a štítky jednotný vizuální i materiálový celek. Tato problematika je zpracována v Nařízení vlády č. 375/2017 Sb., o vzhledu, umístění a provedení bezpečnostních značek a značení a zavedení signálů, které upravuje vzhled, umístění a provedení bezpečnostních značek a značení a zavedení signálů. V příloze k Nařízení vlády č. 375/2017 Sb. se stanoví vzhled značek, kódy zvukových signálů, signály dávané rukou a hlasové signály s tím, že jsou uvedeny barvy značek červená, žlutá (nebo oranžová nebo zelenožlutá), modtá, zelená a světelných signálů na základě významu nebo účelu.

Informační zařízení musí být zhotovena z odolných materiálů; pokud nejsou zhotovena z fotoluminiscenčního nebo reflexního materiálu, musí při snížené viditelnosti vydávat světlo nebo být osvětlena. Pro nevidomé je velmi důležité zřizování systému akustických nebo taktilních informací. Pro nedoslýchavé a neslyšící je nutné v některých případech (zejména pro ohlášení mimořádných stavů v dopravních stavbách) zřizovat panely s běžícím textem (které jsou často za standardních podmínek využívány k reklamním účelům, při mimořádných událostech zobrazují důležité dopravní informace).

Text a piktogram všech bezpečnostních značek musí být kontrastní vůči pozadí.

Obr. 81 Bezpečnostní značky – zákazu, výstrahy, příkazu a informativní

Informační systém pro orientaci musí obsahovat značení i pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace. Pro osoby se smyslovým postižením musí být doplněn akustickými, taktilními a optickými prvky. Základní informační grafické zařízení pro orientaci veřejnosti musí splnit několik podmínek:

• navrhnout umístění pro snadné čtení nebo snadné získání taktilní (hmatové) informace;
• dostatečně velké a osvětlené;
• samotná informační tabule a její uspořádání musí být přehledné;
• při instalaci informační tabule neopomíjet rozdílný výškový horizont sedící osoby na vozíku;
• dodržení jednotných a srozumitelných piktogramů, barvy a velikosti písma;
• text matový a barevně kontrastní;
• min. výška písma 15 mm, resp. velikost musí vycházet od horizontální vzdálenosti čtené informace a vertikální výšky od podložky;
• možnost přenést informace pomocí hmatu;
• umístění a návrh textu informačního zařízení provádět ve spolupráci s odborníkem pro zrakově postižené.

Tab. 3.  Vhodnost barvy podkladu a písma pro informační grafický systém

Obr. 82 Při skladbě informační tabule se snažíme pro snadnější srozumitelnost a orientaci piktogramy pro různé směry od sebe oddělit a neseskupovat do jednoho celku

Obr. 83 Příklad informační orientační tabule

Obr. 84 Hmatové informace na zastávkovém sloupku městské hromadné dopravy

Obr. 85 Příklad získání taktilní informace – orientační reliéfní plán metra Stuttgart. Nutno podotknout, že hmatové reliéfní mapy jsou zbytečné, pokud osoba s úplnou ztrátou zraku neví, kde a jak je má najít. Obdobná hmatová informace je na stanici Skalka pražského metra. Praxe však ukázala, že mapy nejsou zrakově postiženými využívány (přestože jsou taktilně srozumitelné), proto se od nich ustoupilo a plány stanic páteřní dopravy jsou vydávány v hmatovém provedení jako knihy, které umožňuji zrakově postiženému si svoji cestu ozřejmit a připravit předem.

Pro pohyb a orientaci zrakově postižených ve velkých dopravních stavbách (metro, železnice, autobusové terminály, letiště) jsou mimořádně důležité informace získávané akusticky (uživatelem dálkově ovládanými majáčky s trylkem a akustickou frází). Příklady standardních situaci uvádí Příručka pro standardní řešení akustického vedení a informací, která je přístupná na internetových stránkách Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ( www.sons.cz ).

Příkladem využití akustických informací je například ozvučení eskalátorů z podchodů metra na povrch. Zrakově postižený dostává nejen informaci o tom, kde eskalátor je (trylkem, který je součástí základní fráze), ale i o místě výstupu na povrch (součást základní fráze – např. výstup Karlovo náměstí). Rozšířená fráze majáčku (je aktivována jiným povelem vysílačky než fráze základní) dává zrakově postiženému důležité informace o návaznosti dopravy nebo prostoru (příklad rozšířené fráze navazující na frázi základní – přestup na tramvaj směr centrum a Vinohrady).

Rozvoj systému elektronických informací přináší mnohá zlepšení pro orientaci a samostatný pohyb nevidomých a slabozrakých. Mnohdy jsou však (v rozporu s vyhláškou č. 398/2009 Sb.) uváděny do provozu informační systémy, které komunikaci s nevidomým neumožňují (chybí hlasový výstup, systém je ovládán dotykovou obrazovkou, řazení informací není bez vizuální kontroly srozumitelné apod.).

6 NEJČASTĚJŠÍ CHYBY PROJEKTOVÝCH DOKUMENTACÍ

Nejčastější chyby projektových dokumentací na stavby bezbariérových pěších tras a cyklistických stezek předkládaných v rámci žádostí o příspěvky z rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI) z hlediska bezbariérového užívání staveb podle vyhlášky č. 398/2009 Sb., vyhlášky č. 146/2008 Sb. a příslušných českých technických norem jsou z pohledu SFDI následující:

• Komunikace pro chodce často navržena v šíři menší než 1,5 m bez vydané výjimky. Výjimku podle § 14 vyhlášky č. 398/2009 Sb. a v souladu s § 169 Zákona č. 183/2006 Sb. je nutno doložit byť i jen na lokální zúžení. Šíře cyklostezky často neodpovídá předpokládaným intenzitám dopravy. Šíře není zvětšena ve stoupáních nad 6 % nebo v obloucích.
• Délka přechodů pro chodce a míst pro přecházení (MP) není dodržena v maximální délce 6,5 m u novostaveb a 7 m u změn dokončených staveb. Při prodloužení délek přechodů (MP) nejvíce o 1 m (u změn staveb do 8 m, u novostaveb do 7,5 m), chybí zdůvodnění podle čl. 2.0.3. Přílohy č. 2 vyhlášky č. 398/2009 Sb., při větším prodloužení bez doložení výjimky podle § 14 vyhlášky č. 398/2009 Sb. (prodloužení podle ČSN 73 6110 Z1 až o 3 m tedy do 9,5 m resp. 10 m). Často není v situaci uvedena kóta, případně je přechod či místo pro přecházení okótováno chybně (v nejužším místě, mělo by být kótováno v ose, případně při signálním pásu).
• Délky samostatných sjezdů (délka snížené hrany obruby) větší než 6 m (ČSN 73 6110, čl. 10.1.2.12) bez zdůvodnění, bez dodatečných bezpečnostních prvků (sloupky), bez umělé vodící linie v délce přerušení více než 8 m.
• Chybné nebo chybějící zatřídění komunikací podle Zákona č. 13/1997 Sb. a v návaznosti na to chybné řešení – chodníkový přejezd (sjezd) x místo pro přecházení (přechod). Zatřídění komunikací musí být v souladu s pasportem komunikací obce.
• Obecně chybné a často nelogické řešení hmatových prvků – signální a varovné pásy, použití vodících linií a vodících pásů přechodu v rozporu s vyhláškou č. 398/2009 Sb. (i vysloveně nebezpečná řešení – např. signální pásy směřující mimo osu přecházení, v některých případech přímo do křižovatky).
• Chybné řešení odsazených signálních pásů u míst pro přecházení, často navrženy kratší než 1,5 m (resp. 1 m u změn dokončených staveb) a nedodržení přesahů 0,80 m, netvoří přímou linii – nenavazují, příp. chybí zdůvodnění jejich vypuštění podle ČSN 73 6110 Z1 čl. 10.1.3.1.14.
• Snížení výšky obruby u chodníku pod 80 mm (někdy i do úrovně vozovky) ve velkém rozsahu např. u ploch parkoviště, veřejných prostranství, provozoven. I přes umístění varovného pásu jde o nebezpečné řešení v rozporu s vyhláškou č. 398/2009 Sb. a ČSN 73 6110 Z1.
• Chybné nebo chybějící řešení rampových částí chodníku se zákresem v situaci, nezachování min. průchozího prostoru 900 mm s příčným sklonem max. 2 %. Navazující šikmé plochy přechodu (rampové části) přesahují maximální povolený sklon v poměru 1:8 (tj. 12,5 %), přičte-li se vlastní podélný sklon pěší trasy.
• Chybějící výškové řešení nebo chybné – nedodržení podélného sklonu komunikace pro chodce nejvýše 8,33 % a na úsecích s podélným sklonem větším než 5 % a delším než 200 m, bez zřízení odpočívadla o délce nejméně 1,5m, s jeho podélným sklonem v jednom směru max. 2 %. U cyklostezek není při podélném sklonu větším než 3 % omezena délka stoupání.
• Není dodržen příčný sklon komunikace pro chodce nejvýše 2 %. U cyklostezek (C8) není dodržen příčný sklon nejméně 2 %.
• Řešení a popis vodicí linie a umělé vodicí linie často chybí.
• Při navrhování autobusových zastávek je často menší výška nástupiště autobusů než předepsaná min. 20 cm u novostaveb a 16 cm u změn dokončených staveb, podle vyhlášky č. 398/2009 Sb., obvykle bez výjimky podle § 14 vyhlášky č. 398/2009 Sb. na výšku hrany nástupiště.
• Nedodržení minimální šířky nástupiště 2,2 m, příp. 1,7 m (ve stísněných podmínkách) podle ČSN 73 6425-1 čl. 6.2.2.5.
• Neuvedena materiálová specifikace pro hmatovou dlažbu (materiál použitý pro hmatové úpravy musí splňovat NV č. 163/2002 Sb. (nařízení vlády) a TN TZÚS 12.03.04. – 06 (technický návod Technického a zkušebního ústavu stavebního).
• Neuvedený nebo špatně řešený barevný kontrast hmatových prvků u přechodů, míst pro přecházení a vjezdů.
• Překážky na komunikaci pro chodce a technické vybavení komunikace (chodníku) nejsou okótovány a není zachován min. průchozí prostor 1,5 m (resp. 0,9 m u technického vybavení komunikace), nevyhovují bodu 1.2.1., 1.2.2. a 1.2.3. Přílohy č. 2 vyhlášky č. 398/2009 Sb.
• Nedoložení celistvosti trasy – pokud je trasa přerušena a v místě přerušení je již úsek vyhovující z hlediska bezbariérového užívání, je třeba jej řádně popsat, zdokumentovat a doložit.
• Návaznosti na začátku a konci budovaného úseku – nejsou popsány a často jsou řešeny chybně (šířka napojení navazující pěší trasy, délka a řešení přechodů, míst pro přecházení apod.).
• Není doložena ověřená projektová dokumentace ve stavebním řízení od příslušného speciálního stavebního úřadu. Není možné předložit kopie čelních stran s ověřením a k žádosti přiložit projektovou dokumentaci upravenou bez ověření. Často chybí ověření stavebním úřadem úplně.
• Projektová dokumentace bývá předkládána bez vyznačení autorizace zpracovatele projektové dokumentace.
• Členění PD není podle vyhlášky č. 146/2008 Sb. (členění i názvy jednotlivých kapitol neodpovídají vyhlášce, často některé důležité součásti projektové dokumentace chybí – výkresy bezbariérového užívaní staveb (BUS), výkres podélného profilu, výkresy příčných řezů, dopravní značení, zásady organizace výstavby s řešením bezbariérového užívání po dobu výstavby, dokladová část atd.).
• Odchylky od platných předpisů nejsou popsány a zdůvodněny v technické zprávě ve vazbě na výkresovou část projektové dokumentace.

Další nedostatky předkládaných žádostí:

• Doložené stavební povolení není vydáno příslušným speciálním stavebním úřadem podle § 15 odst. 1 písm. c) Zákona č. 183/2006 Sb. a podle § 40 Zákona č. 13/1997 Sb. Často není vydáno stavební povolení ani souhlas s provedením ohlášené stavby s odkazem na § 15 odst. 1 vyhlášky č. 104/1997 Sb. (na běžnou údržbu nelze podle Pravidel poskytnout příspěvek).
• Není dostatečně prokázáno, že na cyklostezkách nebude provoz motorových vozidel a že okolní pozemky budou přístupny jinak než z cyklostezky. Z programu „cyklostezky“ není možné realizovat cyklotrasy. Tolerován je pojezd vozidel (např. povodí, výjimečně dalších) v souladu s poznámkou č. 1 k čl. 1 Pravidel.
• Rozhledové poměry nejsou řešeny, případně jsou nevyhovující.
• Většina návrhů řeší nedostatečně koncepci bezpečného uspořádání dopravního prostoru, tj. správné členění šířkového uspořádání pro chodce, cyklisty, klidovou dopravu a hlavní dopravní prostor. Optimalizace šířkového uspořádání dopravního prostoru bohužel je stále výjimkou. Zbytečně velký podíl projektové dokumentace je oprava / rekonstrukce chodníků v původním půdoryse chodníků.

SFDI spustil nové webové stránky pro žadatele a příjemce příspěvků z rozpočtu SFDI s užitečnými radami, informacemi a inspirací – https://www.ceskobezbarier.cz/

Zde je možné získat aktuální informace také k nejčastějším chybám předkládaných projektových dokumentací na stavby bezbariérových pěších tras z hlediska bezbariérového užívání staveb podle vyhlášky č. 398/2009 Sb., vyhlášky č. 146/2008 Sb., resp. vyhlášky č. 499/2006 Sb. a příslušných ČSN – bližší informace na https://www.ceskobezbarier.cz/nejcastejsi-chyby.

7 ZÁVĚR

Úkolem TP 1.5 je přiblížit a ukázat problematiku odstraňování bariér v prostředí pozemních komunikací a veřejných prostranství pro přístupné a vstřícné prostředí všech jeho uživatelů. Problematika je natolik obsáhlá, že nelze vystihnout všechny možné příklady a způsoby řešení. Při návrhu jednotlivých úprav je nutné zajistit samostatný pohyb osob s pohybovým postižením při respektování jejich zvětšených manipulačních ploch a nižších dosahových úrovní, na druhé straně pro osoby nevidomé a slabozraké musíme mít na paměti samostatnou orientaci se zajištěním prvků s hmatovým a vizuálním kontrastem. Návrhy řešení (zvláště složitých situací) je vhodné a mnohdy žádoucí prokonzultovat s odborníky na bezbariérové prostředí staveb, a to zejména ke vztahu úprav pro osoby se zrakovým postižením, neboť nevhodným projektovým řešením a následně realizací můžeme velmi snadno tyto osoby ohrozit na jejich životě.

8 LITERATURA

[1] ZDAŘILOVÁ, R. Bezbariérové užívání staveb – metodika k vyhlášce č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb. Praha: IC ČKAIT, 2011, ISBN 978-80-87438-17-6.

[2] DUDR, V., LNĚNIČKA, P. Navrhování staveb pro samostatný a bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých osob. Praha: IC ČKAIT, 2002, ISBN 80-86364-63-1.

[3] Vyhláška č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb.

[4] ČSN 73 6110:2006 Projektování místních komunikací, změna Z1 (únor 2010). Praha: Český normalizační institut.

[5] ČSN 73 6425-1:2007 Autobusové, trolejbusové a tramvajové zastávky, přestupní uzly a stanoviště – Část 1: Navrhování zastávek. Praha: ÚNMZ.

[6] ČSN 73 6425-2:2009 Autobusové, trolejbusové a tramvajové zastávky, přestupní uzly a stanoviště – Část 2: Přestupní uzly a stanoviště. Praha: ÚNMZ.

[7] ČSN 73 4959:2009 Nástupiště a nástupištní přístřešky na drahách celostátních, regionálních a vlečkách. Praha: ÚNMZ.

[8] ČSN 73 6056:2011 Odstavné a parkovací plochy silničních vozidel. Praha: ÚNMZ.

[9] ČSN 73 6058:2011 Jednotlivé, řadové a hromadné garáže. Praha: ÚNMZ.

[10] ČSN ISO 3864-1:2012 Grafické značky – Bezpečnostní barvy a bezpečnostní značky – Část 1: Zásady navrhování bezpečnostních značek a bezpečnostního značení. Praha: ÚNMZ.