Stav: kontrola 2022, aktualizace 2019

Anotace:
Tato pomůcka pojednává o udržování, změnách a obnově dokončených staveb v právních předpisech ČR a EU, především ve stavebním zákoně a jeho prováděcích vyhláškách. Konkrétní technické požadavky, řešení a postupy při navrhování a provádění staveb obsahují české technické normy (ČSN), případně do soustavy českých technických norem převzaté evropské a mezinárodní normy (EN, ISO).

Upozornění k textu

OBSAH

1 DOKONČENÉ STAVBY V PŘEDPISECH STAVEBNÍHO PRÁVA

1.1 ZÁKLADNÍ PŘEDPISY STAVEBNÍHO PRÁVA

Stavebním právem se rozumí veřejnoprávní předpisy, které upravují řízení o stavbách. K základním předpisům stavebního práva patří stavební zákon a jeho prováděcí vyhlášky. Konkrétní technické požadavky, řešení a postupy při navrhování a provádění staveb obsahují české technické normy (ČSN), případně do soustavy českých technických norem převzaté evropské a mezinárodní normy (EN, ISO).

Stavební zákon a jeho prováděcí vyhlášky

Platný stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů) ukládá vlastníkovi stavby a zařízení povinnost udržovat stavbu a zařízení v dobrém a řádném stavu po celou dobu jejich existence (§ 154). V souvislosti s péčí o dokončené stavby používá stavební zákon termín údržba stavby, případně udržovací práce a termín změny dokončených staveb, kterými rozumí nástavby, přístavby a stavební úpravy. Naproti tomu stavební zákon nezná a nepoužívá termíny oprava, rekonstrukce či modernizace, případně jiné termíny.

Základní pojmy, které stevební zákon používá, jsou definovány v § 2 a § 3. Podle § 3 odst. 4 se „údržbou stavby rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost“. V dalších ustanoveních stavebního zákona je reflektován ve stejném významu termín udržovací práce.

Podle § 79 odst. 5 udržovací práce nevyžadují rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas. Územním opatřením o stavební uzávěře nelze omezit nebo zakázat udržovací práce (§ 97 odst. 1). Udržovací práce, jejichž provedení může negativně ovlivnit zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu a vzhled stavby, životní prostředí a bezpečnost při užívání a udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou, vyžadují ohlášení stavebnímu úřadu (§ 104 odst. 1 písm. 1). Ostatní udržovací práce nevyžadují stavební povolení ani ohlášení (§ 103, odst. 1 písm. c). K ohlášení udržovacích prací podle § 104 odst. 1 písm. j) stavebník připojí dokumentaci obsahující technický popis jejich provedení. Vyžaduje-li to zvláštní právní předpis, stavebník přikládá k ohlášení udržovacích prací a stavebních úprav požárně bezpečnostní řešení, jehož obsah a rozsah vymezuje tento zvláštní právní předpis, kterým je vyhláška č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci). Udržovací práce uvedené v § 103 a § 104 může stavebník provádět svépomocí. Není-li stavba řádně udržována, může stavební úřad nařídit vlastníkovi stavby provedení udržovacích prací. U stavby určené k užívání veřejností může stavební úřad nařídit jejímu vlastníkovi, aby mu předložil časový a věcný plán udržovacích prací na jednotlivých částech stavby a na technologickém a jiném zařízení.

Podle § 2 odst. 5 stavebního zákona změnou dokončené stavby je

a) nástavba, kterou se stavba zvyšuje;

b) přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou;

c) stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné a výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby.

Územní souhlas postačí u změn staveb (§ 96 odst. 2 písm. f). Stavební úpravy nevyžadují rozhodnutí o umístění stavby, ani územní souhlas (§ 79 odst. 5).

Stavební povolení ani ohlášení nevyžadují stavby a zařízení uvedené v § 103 odst. 1 písm. e) do stanovených parametrů. Toto neplatí, pokud by provedení jejich změn mělo za následek překročení uvedených parametrů.

Stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují stavební úpravy, pokud se jimi nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se vzhled stavby ani způsob užívání stavby, nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí a jejich provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby a nejde o stavební úpravy stavby, která je kulturní památkou (§ 103 odst. 1 písm. d)).

Ohlášení stavebnímu úřadu vyžadují stavební úpravy pro změny v užívání části stavby, kterými se nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se její vzhled a nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí (§ 104 odst. 1 písm. k)). Stavby, u nichž postačí ohlášení, uvádí jmenovitě § 104 odst. 1. Ohlášení postačí rovněž u jejich změn, pokud nedojde k překročení stanovených parametrů.

Pojmy nástavba a přístavba vymezuje NSZ jednoznačně. Naproti tomu obsah pojmu udržovací práce a stavební úpravy není v NSZ ani jeho prováděcích vyhláškách blíže vymezen (s výjimkou dodatečné tepelné izolace budov, kterou stavební zákon jednoznačně určuje jako stavební úpravu (§ 2 odst. 5 písm. c) – zateplení pláště stavby). To v praxi přináší problémy a záleží na jednotlivém stavebním úřadu, jaký výklad v případě dané stavby, jejích udržovacích prací nebo stavebních úprav zvolí.

Již zrušená prováděcí vyhláška k předchozímu stavebnímu zákonu (vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona) uváděla příkladem v § 14 některé druhy udržovacích prací:

„Udržovacími pracemi, které nevyžadují ohlášení stavebnímu úřadu, jsou zejména:

a) opravy fasády a vnitřních omítek, obkladů stěn, podlah a dlažeb, výměna a opravy střešní krytiny, opravy povrchu plochých střech, komínových těles, opravy vnitřních instalací, výměna, opravy a nátěry oplechování střech, žlabů a odpadních dešťových svodů, opravy oken a dveří a jejich nátěry, výměna dveří a oken a opravy oplocení, nemění-li se jimi vzhled stavby;

b) výměna nepodstatných částí konstrukcí stavby;

c) opravy ústředního vytápění, větracího a klimatizačního zařízení a výtahů, budou-li je provádět oprávněné osoby;

d) výměna zařizovacích předmětů (např. kuchyňských linek, van) a jiného běžného vybavení stavby;

e) práce stanovené zvláštními předpisy (vyhláška č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích).“.

Příklad stavebních úprav obsahovala již zrušená vyhláška č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu: „… např. přestavby, vestavby, podstatné změny vnitřního zařízení, podstatné změny vzhledu stavby.“

Z uvedeného vyplývá, že stavební předpisy zahrnovaly pod pojem udržovací práce také opravy, které nejsou v základních předpisech stavebního práva samostatnou kategorií. Praxe stavebních úřadů ukazuje, že se těmito příkladnými výčty, byť právně nezávaznými, nadále řídí.

1.2 SPECIÁLNÍ PŘEDPISY STAVEBNÍHO PRÁVA

Řízení o speciálních stavbách, jimiž jsou

• stavby vodních děl;
• stavby pozemních komunikací;
• stavby drah a na dráze;
• stavby letecké;
• upravují samostatné zákony, které jsou ve vztahu ke stavebnímu zákonu předpisy zvláštními (speciálními).

1.2.1 Vodní zákon a jeho prováděcí předpisy

Povolování vodních děl a staveb k vodohospodářským melioracím pozemků upravuje zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. K provedení vodních děl, k jejich změnám a změnám jejich užívání, jakož i k jejich odstranění je třeba stavební povolení vodoprávního úřadu. Ke stavbám, zařízením nebo činnostem, k nimž není třeba stavební povolení podle vodního zákona, které však mohou ovlivnit vodní poměry, je třeba souhlas nebo vyjádření vodoprávního úřadu. Vodní zákon používá termíny udržovací práce, údržba a obnova vodních děl, ale nedefinuje je.

Podle § 15a odst. 3 je vlastník vodního díla povinen ohlásit vodoprávnímu úřadu udržovací práce, které by mohly negativně ovlivnit životní prostředí nebo stabilitu vodního díla a vodohospodářské úpravy. Ohlášení podléhá i obnova vodních děl zničených živelní pohromou nebo havárií. V případech ohlášení činí lhůta pro sdělení vodoprávního úřadu, že proti obnovení nemá námitek, 15 dnů. Povolení k některým vybraným činnostem uvedeným v § 14 vodního zákona, pokud je vykonává vlastník vodního díla v souvislosti s údržbou vodní nádrže. Vlastníci staveb, které nejsou vodními díly, nebo zařízení v korytech vodních toků, popřípadě sousedících s nimi, jsou povinni ve veřejném zájmu dbát o jejich statickou bezpečnost a celkovou údržbu, aby neohrožovaly plynulý odtok povrchových vod, a zabezpečit je proti škodám působeným vodou a odchodem ledu (§ 52 odst. 2). Pokud má bezprostřední prospěch z vodního díla jiná oprávněná osoba než vlastník tohoto vodního díla, je povinen podílet se na úhradě nákladů na údržbu tohoto vodního díla (§ 57). Vlastníci pozemků sousedících s vodním dílem jsou povinni po předchozím projednání s nimi umožnit za účelem provozu a provádění údržby vodních děl v nezbytném rozsahu vstup a vjezd na své pozemky těm, kteří zajišťují provoz nebo provádějí údržbu těchto vodních děl (§ 60).

Definici pojmu „údržba staveb k vodohospodářským melioracím pozemků“ najdeme ve vyhlášce č. 225/2002 Sb., o podrobném vymezení staveb k vodohospodářským melioracím pozemků a jejich částí a způsobu a rozsahu péče o ně: „Péči o stavby k vodohospodářským melioracím pozemků a jejich částí provádí jejich vlastník údržbou těchto staveb. Údržba staveb k vodohospodářským melioracím pozemků a jejich částí se provádí za účelem zpomalení procesu fyzického opotřebení a zabezpečení spolehlivého a bezpečného provozu těchto staveb. Rozsah údržby vychází ze zápisu o udržovací prohlídce“ (§ 3 odst. 1). Udržovací prohlídka se provádí nejméně jedenkrát ročně, o jejím výsledku se pořizuje zápis. Zápis obsahuje mj. soupis závad zjištěných při prohlídce. Vyhláška uvádí dále výčtem jednotlivá technická opatření a postupy, které jsou obsahem údržby staveb k vodohospodářským melioracím pozemků, staveb k závlaze pozemků, staveb k odvodnění pozemků a staveb k ochraně pozemků před erozní činností vody

1.2.2 Zákon o pozemních komunikacích a jeho prováděcí předpisy

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v § 16 odst. 4: „Prováděcí předpis vymezí, pro které stavební úpravy dálnice, silnice a místní komunikace prováděné na silničním pozemku postačí místo stavebního povolení ohlášení speciálnímu stavebnímu úřadu a pro které udržovací práce není třeba ani toto ohlášení. Prováděcí předpis dále stanoví obecné technické požadavky pro stavbu dálnice, silnice a místní komunikace.“

Tímto prováděcím předpisem zákona o pozemních komunikacích je vyhláška č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích; ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška rozumí

• opravou komunikace změnu dokončené stavby, při které se zachovává vnější ohraničení stavby a při které se zlepšují její parametry a zvyšuje bezpečnost provozu (§ 1 odst. 1 písm. b));
• údržbou komunikace soubor prací, kterým se komunikace udržuje v provozně a technicky vyhovujícím stavu za všech povětrnostních podmínek a odstraňují se vady a nedostatky uvedením do původního stavu, (§ 1 odst. 1 písm. c)).

V porovnání s již zmíněnou zrušenou vyhláškou č. 132/1998 Sb., jako prováděcím předpisem starého stavebního zákona (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu) je výklad pojmů oprava a údržba odlišný. Zatímco vyhláška č. 132/1998 Sb. zahrnovala pod pojem udržovací práce také opravy, vyhláška č. 104/1997 Sb., považuje opravy za změnu dokončené stavby, resp. úžeji za stavební úpravy.

Pro stavbu dálnice, silnice, místní komunikace a veřejně přístupné účelové komunikace je speciálním stavebním úřadem příslušný silniční správní úřad.

Vyhláška č. 104/1997 Sb., ukládá povinnost vlastníkovi nebo správci provádět běžné, hlavní a mimořádné prohlídky komunikací a o jejich výsledku vést záznamy. Vlastník nebo správce zabezpečuje rovněž běžné, hlavní, kontrolní a mimořádné prohlídky mostů. Vyhláška se dále podrobně věnuje údržbě a opravám komunikací a mostů. Obsahuje rozdělení údržby a oprav do jednotlivých kategorií a vymezení obsahu těchto kategorií. Údržbu a opravy komunikací rozděluje vyhláška na

• běžnou údržbu komunikací (v příloze č. 5 zřejmě omylem nazvanou „běžnou úpravou komunikací);
• souvislou údržbu komunikací, sloužící k zachování a obnově původních vlastností komunikace;
• opravy komunikací.

„§ 9 Údržba a opravy komunikací

(1) Cílem údržby a oprav je odstranit závady ve sjízdnosti, opotřebení nebo poškození komunikace, jejich součástí a příslušenství. Rozsah a způsob provedení závisí na vyhodnocení výsledků prohlídek, popř. na doporučeních systému hospodaření s vozovkou.

(2) Součástí údržby jsou také opatření, která neprodleně po zjištění závady zajišťují usměrnění dopravy na závadných úsecích komunikací. Jde zejména o:

a) uzavírku závadného (včetně zavátého) úseku,

b) vyznačení objížďky a umístění příslušných dopravních značek a zařízení,

c) okamžité provizorní zajištění bezpečnosti provozu (např. optická náhrada záchytných zařízení, nouzové podepření nebo překrytí propadů a sesuvů, odstranění pevných překážek).

Opatření provedená podle písmen a) a b) je správce povinen neprodleně oznámit příslušnému silničnímu správnímu úřadu.

(3) Dle rozsahu a povahy prací se činnosti podle předchozích odstavců rozdělují na běžnou a souvislou údržbu a na opravy.

(4) Běžná údržba zahrnuje zejména drobné místně vymezené práce, včetně ošetřování silniční vegetace.

(5) Souvislá údržba zahrnuje zejména rozsáhlejší práce sloužící k zachování a k obnově původních vlastností vozovky komunikace obnovením či zlepšením proměnných parametrů její obrusné vrstvy.

(6) Stavebními pracemi se v rámci opravy odstraňují vady, opotřebení nebo poškození komunikace, jejích součástí a příslušenství, popř. se zlepšuje kvalita stavby a zvyšuje bezpečnost provozu. Opravou dochází k obnově či zlepšení všech parametrů vozovky, popřípadě také ke zlepšení některých parametrů dalších součástí a příslušenství komunikace.

(7) Rozsah a způsob údržby a oprav komunikací je stanoven v příloze č. 5.

Příloha č. 5 k vyhlášce č. 104/1997 Sb.

Údržba a opravy komunikací

1 Běžná úprava komunikací

Běžná údržba zahrnuje drobné, místně vymezené práce, jejichž potřeba byla zjištěna v rámci prohlídek komunikací.

Jedná se především o následující práce:

1 údržba vozovky a krajnic

• vysprávka asfaltových krytů;
• vysprávka cementobetonových krytů;
• vyrovnání a údržba dlážděných krytů;
• údržba štěrkových krytů;
• seříznutí, doplnění, zpevnění a čištění krajnic.

1.2 údržba dopravního značení, dopravních zařízení a dalšího příslušenství

(svislé a vodorovné dopravní značky a zařízení, zrcadla, hlásky, veřejné osvětlení, světelná signalizační zařízení sloužící k řízení dopravy, zábradlí, odrazníky, svodidla, pružidla, směrové sloupky, zásněžky, zásobníky a skládky údržbových hmot apod.)

1.3 údržba odvodňovacích zařízení

(propustky, příkopy, rigoly, skluzy, trativody a vsakovací jímky, silniční kanalizace, uliční vpusti a lapače splavenin)

1.4 údržba svahů a násypů zemního tělesa komunikace

1.5 údržba chodníků a dalších nemotoristických komunikací, dělicích pásů a dopravních ostrůvků

1.6 údržba ploch a vybavení odpočívek, odstavných a parkovacích ploch a dalších součástí komunikace

(staničníky, mezníky, zpomalovací prahy, únikové zóny, protihlukové zdi a valy)

1.7 údržba objektů

(tunely, galerie, opěrné, zárubní, obkladní a parapetní zdi, tarasy)

1.8 ošetřování silniční vegetace

2 Souvislá údržba komunikací

Souvislá údržba zahrnuje rozsáhlejší práce v souvislých úsecích sloužící k zachování a obnově původních vlastností. Podkladem pro rozhodnutí o jejím provedení jsou výsledky systémů hospodaření s vozovkou, případně vyhodnocené údaje z prohlídek komunikací.Jedná se především o následující práce:

2.1 obnova opotřebované obrusné vrstvy, zpevnění a úprava krajnic, chodníků a dalších nemotoristických komunikací

• vozovky s asfaltovým krytem.

obnova krytu

obnova protismykových vlastností krytu

obnova rovnosti krytu

metody využívající recyklace původního krytu

• vozovky s cementobetonovým krytem.

obnova protismykových vlastností krytu

obnova rovnosti krytu

• vozovky s dlážděným krytem nebo s krytem ze silničních dílců.

obnova protismykových vlastností i rovnosti krytu

zesílení

• štěrkové vozovky.

obnova rovnosti krytu

zesílení

2.2 obnova jednotlivých druhů součástí a příslušenství komunikací (v souvislém tahu)

2.3 úprava zemního tělesa a jeho zabezpečení zřízením zdí

2.4 odstranění výmrazků v souvislých úsecích

2.5 obnova silniční vegetace v souvislých úsecích

3 Opravy

Opravy zahrnují především následující práce:

3.1 zesílení nebo rozšíření vozovky a krajnic

3.2 zřízení chodníků, jejich zesílení, popř. zvýšení nivelety

3.3 odstranění sesuvů, zpevňování hornin v zářezech a odřezech

3.4 odstranění důlních škod na tělese komunikace

3.5 oprava koruny komunikace včetně součástí a příslušenství

3.6 obnova objektů uvedených v bodu 1.7.“

V případě údržby a oprav mostů odkazuje vyhláška na českou technickou normu. Seznam českých technických norem, na které se odkazuje v textu vyhlášky č. 104/1997 Sb., uvádí příloha č. 1 vyhlášky v rozdělení na závazné a doporučené ČSN (tj. závazné ve vztahu ke splnění technických požadavků vyhlášky č. 104/1997 Sb.). To je v rozporu s evropským právem a např. s českým zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Technické normy jsou v zemích EU obecně nezávazné.

§ 10 Údržba a opravy mostů

(1) Údržba a opravy mostů se provádějí v rámci technické péče o mosty na základě technické dokumentace, výsledků prohlídek, diagnostického průzkumu, popř. dokumentace opravy. Povinnost vykonávat údržbu a opravy mostu začíná dnem vydání kolaudačního rozhodnutí a trvá i v době před uvedením mostu do provozu a v době jeho dočasného vyloučení z provozu.

(2) Údržbu a opravy mostů (včetně násypových a zářezových svahů pod nimi) zabezpečuje vlastník (správce) mostu. Údržbu a opravy komunikace, vodního toku, nádrže, jiného objektu nebo území pod mostem (s výjimkou svahů), popř. cizího zařízení na mostě nebo pod ním zabezpečuje příslušný vlastník (správce) tohoto zařízení nebo území, a to vždy po dohodě s vlastníkem (správcem) mostu.

(3) Při údržbě a opravách mostu nesmí dojít ke znečištění prostoru pod mosty, zejména vodních toků a chráněného vodohospodářského území.

(4) Údržbu mostů tvoří souhrn prací, kterými se mosty a jejich vybavení udržují v řádném technickém, bezpečném a sjízdném stavu za všech povětrnostních a za běžných dopravních podmínek. Tato údržba se provádí průběžně po celý rok.

(5) Při opravě mostu se stavebními pracemi prováděnými podle schválené dokumentace odstraňují zjištěná poškození nebo vady.

(6) Bližší podrobnosti o údržbě a opravách mostů obsahuje doporučená ČSN 73 6221.

Platná ČSN 73 6221. Prohlídky mostů pozemních komunikací byla vydána v lednu 2018. Před ní existovaly dvě české technické normy stejného označení (tj. čísla i slovního názvu), které byly postupně zrušeny. Norma vydaná v červenci 1996 a zrušená k 1. 4. 2011; další byla vydána v březnu 2011 a zrušena k 1. 2. 2018.

Stavební úpravy komunikací a udržovací práce na nich, které vyžadují ohlášení speciálnímu stavebnímu úřadu, jsou uvedeny výčtem v § 14 vyhlášky č. 104/1997 Sb. Stavební úpravy a práce, které nevyžadují ohlášení, uvádí § 15 vyhlášky č. 104/1997 Sb. Stavební úpravy a práce nevyžadující ohlášení podrobněji specifikuje příloha vyhlášky č. 5 (viz výše) a příloha vyhlášky č. 6 (Plán a organizace zimní údržby) a č. 7 (Technologie zimní údržby).

1.2.3 Zákon o dráhách a jeho prováděcí předpisy

Zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, upravuje mj. podmínky pro stavbu drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových a stavby na těchto dráhách. Podle zákona o dráhách je

• stavbou dráhy stavba cesty určené k pohybu drážních vozidel a stavba, která rozšiřuje, doplňuje, mění nebo zabezpečuje dráhu bez ohledu, zda je v obvodu dráhy či nikoliv;
• stavbou na dráze jsou všechny stavby a zařízení v obvodu dráhy, které nejsou stavbou dráhy, bez ohledu na účel, jemuž slouží.

Speciálním stavebním úřadem pro stavby dráhy a stavby na dráze je drážní správní úřad.

Vlastník dráhy je povinen zajistit údržbu a opravu dráhy v rozsahu nezbytném pro její provozuschopnost a umožnit styk dráhy s jinými drahami. Vlastník celostátní dráhy a regionální dráhy je dále povinen pečovat o rozvoj a modernizaci dráhy v rozsahu nezbytném pro zajištění dopravních potřeb státu a dopravní obslužnosti území kraje (zákon č. 266/1994 Sb., § 20).

Technické podmínky a požadavky pro stavbu dráhy a stavby na dráze stanoví vyhláška č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, ve znění pozdějších předpisů. Přílohou vyhlášky je seznam 177 českých technických norem (ČSN, ČSN EN) a technických norem železnic (TNŽ); na jejichž požadavky a ustanovení se vyhláška ve svém textu odvolává, čímž je dána povinnost je respektovat a naplnit.

Zákon o dráhách a jeho prováděcí předpisy používají termíny údržba a opravy, obnova, rozšíření dráhy, rekonstrukce nebo modernizace dráhy, blíže je však nedefinují.

1.2.4 Zákon o civilním letectví

Podle zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, leteckou stavbou je

a) stavba letiště a stavba v prostoru letiště;

b) stavba sloužící k zajištění letového provozu mimo prostor letiště.

Stavbami sloužícími k zajištění letového provozu mimo prostor letiště se rozumí stavby pro radiolokační, radionavigační, telekomunikační a radiokomunikační služby, leteckou meteorologickou a leteckou informační službu, pro službu pátrání a záchrany a denní, světelná a rádiová návěstidla.

Speciálním stavebním úřadem pro letecké stavby je Úřad pro civilní letectví. Úřad vydává kolaudační souhlas podle stavebního zákona na základě posouzení provozní způsobilosti letecké stavby z hlediska bezpečnosti leteckého provozu.

Provozováním letiště se rozumí také údržba a rozvoj letiště, v rozsahu a podle podmínek stanovených pro provozování letiště. Technické a provozní podmínky pro provozování letiště stanoví prováděcí předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 108/1997 Sb., kterou se provádí zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Technické a provozní podmínky jednotlivých druhů letišť jsou uvedeny v příloze č. 3 vyhlášky. Technické a provozní údaje o provozovaném letišti obsahuje tzv. letištní příručka. Obsahové náležitosti letištní příručky stanoví příloha č. 5 vyhlášky. Mezi tyto náležitosti letištní příručky patří mj. postupy a provádění údržby a stavebních prací na letišti.

Zákon o civilním letectví a jeho prováděcí předpisy používají termíny udržovací práce, pravidelná a mimořádná údržba, které ale blíže nedefinují.

2 DOKONČENÉ STAVBY V DAŇOVÝCH A ÚČETNÍCH PŘEDPISECH

Zákon o daních z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů) rozlišuje v souvislosti s užíváním dokončených staveb dvě kategorie nákladů:

a) Opravy, údržbu, udržování hmotného majetku, sloužící k dosažení zdanitelných příjmů, které jsou daňově uznatelným výdajem v tom zdaňovacím období (roce), kdy byly vynaloženy.

b) Technické zhodnocení hmotného majetku, které zvyšuje vstupní (zůstatkovou) cenu příslušného majetku ve zdaňovacím období, kdy bylo technické zhodnocení uvedeno do užívání, a do daňového základu vstupuje formou ročních daňových odpisů.

Zákon o dani z příjmů vymezuje v § 33 technické zhodnocení majetku; pojem oprava, údržba nebo udržování tento zákon sice na několika místech používá, ale blíže nespecifikuje.

„§ 33

(1) Technickým zhodnocením se pro účely tohoto zákona rozumí vždy výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku, pokud převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu ve zdaňovacím období 1995 částku 10 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1996 částku 20 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1998 částku 40 000 Kč. Technickým zhodnocením jsou i uvedené výdaje nepřesahující stanovené částky, které poplatník na základě svého rozhodnutí neuplatní jako výdaj (náklad) podle § 24 odst. 2 písm. zb).

(2) Rekonstrukcí se pro účely tohoto zákona rozumí zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů.

(3) Modernizací se pro účely tohoto zákona rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku.“

Zákon o dani z příjmů ponechává na daňovém poplatníkovi, aby odlišil technické zhodnocení a opravy ve svém daňovém přiznání a případně prokázal správci daně (finančnímu úřadu) charakter výdajů, stav nemovitosti před úpravou a po úpravě. Z pohledu daňového poplatníka je výhodnější kategorie oprav; pro stát (správce daně) z hlediska daňových příjmů je výhodnější kategorie technického zhodnocení. Povinností daňového poplatníka je shromáždit důkazní prostředky pro zařazení výdajů do příslušné kategorie, správce daně tyto důkazní prostředky posoudí a rozhodne o zařazení do kategorie oprava nebo technické zhodnocení.

Termíny rekonstrukce a modernizace, které používá zákon o daních z příjmů, neznají předpisy stavebního práva. Termín technický parametr není definován v žádném daňovém, resp. účetním předpisu, nedefinuje jej vlastně žádný obecně závazný právní předpis. Slovník pojmů ve výstavbě (DOS M 01.01, vydalo IC ČKAIT, Praha 2000) definuje termín „technický parametr“ následovně:

„Parametry jsou základní konstrukční, provozní, technické a jiné údaje, sloužící k určení charakteru procesu nebo produktu (díla, výrobku) a sloužící k jeho posuzování a hodnocení. Parametry jsou obvykle hodnoceny ve vztahu k určeným standardům (normám).“

Největší potíže způsobuje v praxi aplikace výkladu termínu rekonstrukce a modernizace na stavby (nemovitosti). Přitom se však přehlíží první část definice technického zhodnocení v § 33 zákona o dani z příjmů: „Technickým zhodnocením se rozumí vždy výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy …“ což je přesná terminologie stavebního zákona. Zákon o dani z příjmů tak u technického zhodnocení v případě nemovitostí jednoznačně odkazuje na stavební předpisy; za technické zhodnocení označuje změny dokončených staveb. Druhou část definice technického zhodnocení v § 33 (rekonstrukce a modernizace) můžeme ponechat pro technické zhodnocení dalšího hmotného investičního majetku, (stroje, automobily, výpočetní technika aj.).

Zákon o dani z příjmu uvádí v § 24 Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů mezi daňově odečitatelnými náklady také „výdaje (náklady) na dokončenou nástavbu, přístavbu a stavební úpravy, rekonstrukci a modernizaci jednotlivého majetku, které nejsou technickým zhodnocením podle § 33 odst. 1″ (§ 24 odst. 2 písm. zb). To jsou především výdaje nepřesahující stanovené limity pro technické zhodnocení podle § 33.

Mezi daňově uznatelné náklady zahrnuje § 24 také „výdaje (náklady), k jejichž úhradě je poplatník povinen podle zvláštních zákonů“. (§ 24 odst. 2 písm. p). Tato podmínka bude splněna např. u dodatečné tepelné izolace (dodatečné zateplení budovy je podle stavebního zákona stavební úpravou, tedy technickým zhodnocením hmotného majetku podle zákona o dani z příjmů), které vlastník budovy musí provést, pokud budova nesplňuje stanovené požadavky na energetickou náročnost podle zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů, a podle prováděcí vyhlášky č. 78/2013 Sb., o energetické náročnosti budov. Zákon č. 406/2000 Sb., stanoví v § 7 Snižování energetické náročnosti budov: „(1) V případě výstavby nové budovy je stavebník povinen plnit požadavky na energetickou náročnost budovy podle prováděcího právního předpisu … (2) V případě větší změny dokončené budovy jsou stavebník, vlastník budovy nebo společenství vlastníků jednotek povinni plnit požadavky na energetickou náročnost budovy podle prováděcího právního předpisu …“.

K účetním předpisům patří také zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů. Rezervy na opravy hmotného majetku se mohou vytvářet pouze na opravy, nikoliv na technické zhodnocení nebo udržování/ údržbu majetku. Zákon o rezervách pojem opravy hmotného majetku, udržovací práce, technického zhodnocení majetku blíže neurčuje; v praxi je pak obtížné rozhodnout, o jakou kategorii se jedná.

Oporou tu může být vyhláška MF ze dne 5.12.2002 č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, která stanoví v § 47 odst. 2 písm. a):

„Opravou se odstraňují účinky částečného fyzického opotřebení nebo poškození za účelem uvedení do předchozího nebo provozuschopného stavu. Uvedením do provozuschopného stavu se rozumí provedení opravy i s použitím jiných než původních materiálů, dílů, součástí nebo technologií, pokud tím nedojde k technickému zhodnocení. Údržbou se rozumí soustavná činnost, kterou se zpomaluje fyzické opotřebení a předchází poruchám a odstraňují se drobnější závady, …“

A v § 47 odst. 4 najdeme vysvětlení technického zhodnocení:

„Technickým zhodnocením se rozumí zásahy do majetku uvedeného do užívání, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů, nebo rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku, včetně nástaveb, přístaveb a stavebních úprav, pokud vynaložené náklady dosáhnou ocenění určeného účetní jednotkou pro vykazování jednotlivého dlouhodobého majetku …“.

3 UDRŽOVÁNÍ, OPRAVY A STAVEBNÍ ÚPRAVY V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) používá ve svých ustanoveních (týkajících se např. bytového spoluvlastnictví, nájmu, zvláštních ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu, smlouvy o dílo) termíny stavebního zákona. Vedle toho používá také termíny oprava, přestavba; rozlišuje běžnou údržbu a ostatní údržbu.

„§ 1189

(1) Správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí. Správa domu zahrnuje i činnosti spojené s přípravou a prováděním změn společných částí domu nástavbou, přístavbou, stavební úpravou nebo změnou v užívání, jakož i se zřízením, udržováním nebo zlepšením zařízení v domě nebo na pozemku sloužících všem spoluvlastníkům domu.

§ 1172

(1) Má-li jednotka vzniknout nástavbou, přístavbou nebo stavební úpravou domu …

§ 1183

(1) Vlastník jednotky se zdrží všeho, co brání údržbě, opravě, úpravě, přestavbě či jiné změně domu nebo pozemku, o nichž bylo řádně rozhodnuto; jsou-li prováděny uvnitř bytu nebo na společné části, která slouží výlučně k užívání vlastníka jednotky, umožní do nich přístup, pokud k tomu byl předem vyzván osobou odpovědnou za správu domu. To platí i pro umístění, údržbu a kontrolu zařízení pro měření spotřeby vody, plynu, tepla a jiných energií.

§ 2587

Dílem se rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem se rozumí vždy zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.“

Některé tyto pojmy vymezuje prováděcí předpis občanského zákoníku, kterým je nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu:

Vláda nařizuje k provedení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník:

§ 1 Úvodní ustanovení

Toto nařízení vymezuje pojmy běžná údržba bytu a drobné opravy související s užíváním bytu.

§ 2 Běžná údržba bytu

Běžnou údržbou bytu se rozumí udržování a čištění bytu včetně zařízení a vybavení bytu, které se provádí obvykle při užívání bytu. Jde zejména o malování, opravu omítek, tapetování a čištění podlah včetně podlahových krytin, obkladů stěn a čištění zanesených odpadů až ke svislým rozvodům. Dále se běžnou údržbou rozumí udržování zařízení bytu ve funkčním stavu, pravidelné prohlídky a čištění předmětů uvedených v § 4 písm. g), kontrola funkčnosti termostatických hlavic s elektronickým řízením, kontrola funkčnosti hlásiče kouře včetně výměny zdroje, kontrola a údržba vodovodních baterií s elektronickým řízením.

§ 3 Drobné opravy bytu

Za drobné opravy se považují opravy bytu a jeho vnitřního vybavení, pokud je toto vybavení součástí bytu a je ve vlastnictví pronajímatele, a to podle věcného vymezení nebo podle výše nákladů.

§ 4 Drobné opravy podle věcného vymezení

Podle věcného vymezení se za drobné opravy považují

a) opravy jednotlivých vrchních částí podlah, opravy podlahových krytin a výměny prahů a lišt,

b) opravy jednotlivých částí dveří a oken a jejich součástí, kování a klik, výměny zámků včetně elektronického otevírání vstupních dveří bytu a opravy kování, klik, rolet a žaluzií u oken zasahujících do vnitřního prostoru bytu,

c) opravy a výměny elektrických koncových zařízení a rozvodných zařízení, zejména vypínačů, zásuvek, jističů, zvonků, domácích telefonů, zásuvek rozvodů datových sítí, signálů analogového i digitálního televizního vysílání a výměny zdrojů světla v osvětlovacích tělesech, opravy zařízení pro příjem satelitního televizního vysílání, opravy audiovizuálních zařízení sloužících k otevírání vchodových dveří do domu, opravy řídicích jednotek a spínačů ventilace, klimatizace a centrálního vysavače, opravy elektronických systémů zabezpečení a automatických hlásičů pohybu,

d) výměny uzavíracích ventilů u rozvodu plynu s výjimkou hlavního uzávěru pro byt,

e) opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt, výměny sifonů a lapačů tuku,

f) opravy a certifikace bytových měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění a opravy a certifikace bytových vodoměrů teplé a studené vody, opravy hlásičů požáru a hlásičů kouře, opravy regulátorů prostorové teploty u systémů vytápění umožňujících individuální regulaci teploty,

g) opravy vodovodních výtoků, zápachových uzávěrek, odsavačů par, digestoří, mísicích baterií, sprch, ohřívačů vody, bidetů, umyvadel, van, výlevek, dřezů, splachovačů, kuchyňských sporáků, pečicích trub, vařičů, infrazářičů, kuchyňských linek, vestavěných a přistavěných skříní,

h) opravy kamen na pevná paliva, plyn a elektřinu, kouřovodů, kotlů etážového topení na elektřinu, kapalná a plynná paliva, kouřovodů a uzavíracích a regulačních armatur a ovládacích termostatů etážového topení; nepovažují se však za ně opravy radiátorů a rozvodů ústředního topení,

i) výměny drobných součástí předmětů uvedených v písmenech g) a h).

§ 5 Drobné opravy podle výše nákladů

Podle výše nákladů se za drobné opravy považují další opravy bytu a jeho vybavení a výměny jednotlivých předmětů nebo jejich součástí, které nejsou uvedeny v § 4, jestliže náklad na jednu opravu nepřesáhne částku 1 000 Kč. Provádí-li se na téže věci několik oprav, které spolu souvisejí a časově na sebe navazují, je rozhodující součet nákladů na související opravy. Náklady na dopravu a jiné náklady spojené s opravou se do nákladů na tuto opravu nezapočítávají a hradí je nájemce.

§ 6 Roční limit nákladů

(1) Přesáhne-li součet nákladů za drobné opravy uvedené v § 4 a 5 v kalendářním roce částku rovnající se 100 Kč/m² podlahové plochy bytu, další opravy v daném kalendářním roce se nepovažují za drobné opravy.

(2) Podlahovou plochou bytu se pro účely tohoto nařízení rozumí součet podlahových ploch bytu a všech prostorů, které jsou s bytem užívány, a to i mimo byt, pokud jsou užívány výhradně nájemcem bytu; podlahová plocha sklepů, které nejsou místnostmi, a podlahová plocha balkonů, lodžií a teras se započítává pouze jednou polovinou.

§ 7 Účinnost

Toto nařízení nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2016.

4 UDRŽOVÁNÍ A ŽIVOTNOST STAVEB V PŘEDPISECH A DOKUMENTECH EVROPSKÉHO PRÁVA

Evropské právo je svou povahou fragmentární, to znamená, že nereguluje všechny oblasti práva. S přihlédnutím k různým zeměpisným, klimatickým, historickým a jiným podmínkám nereguluje stavební právo. Přesto se některé akty evropského práva dotýkají výstavby a stavebnictví nepřímo, ovšem velmi významně. Jedná se zejména o oblast volného pohybu stavebních výrobků na jednotném evropském trhu, energetických požadavků na budovy a oblast stavebních odpadů.

V případě stavebních výrobků je základním dokumentem evropského práva Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 305/2011 Sb. ze dne 9. března 2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh a kterým se zrušuje směrnice Rady 89/106/EHS.

Článek 2 Nařízení definuje:

• stavební výrobek, jako výrobek nebo sestavu, které jsou vyrobeny a uvedeny na trh za účelem trvalého zabudování do stavby nebo její části a jejichž vlastnosti ovlivňují vlastnost stavby s ohledem na základní požadavky na stavby;
• stavbu jako pozemní a inženýrské stavby;
• životní cyklus (stavebního výrobku) jako po sobě následující a propojené fáze doby životnosti stavebního výrobku, od získání suroviny nebo vytvoření z přírodních zdrojů až po jeho konečnou likvidaci.

Sedm základních požadavků na stavby (viz kapitola Veřejný zájem) stanoví Nařízení v příloze č. 1. Úvodem se konstatuje:

„Stavby jako celek i jejich jednotlivé části musejí vyhovovat zamýšlenému použití, zejména s přihlédnutím k bezpečnosti a ochraně zdraví osob v průběhu celého životního cyklu staveb. Po dobu ekonomicky přiměřené životnosti musí stavby při běžné údržbě plnit tyto základní požadavky na stavby.“

Vydáním Nařízení byla zrušena Směrnice Rady 89/106/EHS ze dne 21. prosince 1988 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se stavebních výrobků, jejíž přílohou byly rovněž základní požadavky na stavby (první až šestý požadavek; sedmý požadavek byl připojen až v Nařízení 305/2011). Sdělením Komise 94/C62/01 bylo oznámeno vydání šesti interpretačních dokumentů ke Směrnici Rady 89/106/EHS, které dávaly konkrétní podobu šesti základním požadavkům.

Interpretační dokumenty konkretizují základní požadavky, sjednocují terminologii a technické podklady, případně uvádějí třídy nebo úrovně pro každý požadavek. Interpretační dokumenty sloužily jako podklad pro vypracování harmonizovaných evropských norem a řídících pokynů pro evropská technická schválení a pro uznání národních technických specifikací. Byť interpretační dokumenty vážou na již zrušenou evropskou směrnici o stavebních výrobcích, v praxi členských zemí EU se stále používají.

V interpretačních dokumentech je definována mj. stavba, údržba (stavby), běžná údržba (stavby) a životnost (stavby):

Stavby – pod stavbami se rozumí všechno, co bylo postavené nebo vzniklo ve stavebním procesu a je pevně spojené se zemí. Termín zahrnuje pozemní a inženýrské stavby. Stavby jsou např.: obytné budovy, průmyslové budovy, budovy pro obchod, administrativu, zdravotnictví, školství, volný čas a zemědělství, mosty, silnice a dálnice, železnice, potrubní sítě, stadiony, plavecké bazény, loděnice, nástupiště, doky, propustky, kanály, přehrady, věže, nádrže, tunely atd.

Údržba je řada preventivních a jiných opatření, prováděných na stavbě tak, aby po dobu své životnosti mohla stavba plnit všechny své funkce. Patří sem čištění, provozní údržba, natírání, opravy a výměna částí stavby, je-li nutná atd.

Běžná údržba obecně zahrnuje kontrolní prohlídky a provádí se v termínu, kdy náklady na zásah, který je nutno učinit, jsou přiměřené hodnotě příslušné části stavby s přihlédnutím k vyvolaným nákladům.

Životnost je časový úsek, ve kterém budou ukazatele užitných vlastností stavby udržovány na úrovni slučitelné s plněním základních požadavků.

Ekonomicky přiměřená životnost předpokládá, že budou uvažována všechna příslušná hlediska, jako jsou:

• náklady na návrh, stavbu a její užívání;
• náklady vznikající z provozních překážek;
• rizika a následky poruch stavby během její životnosti a náklady na pojištění k pokrytí těchto rizik;
• plánovaná částečná obnova;
• náklady na kontrolní prohlídky, údržbu, péči a opravy;
• provozní a správní náklady;
• odstranění;
• hlediska životního prostředí.

Evropské energetické směrnice jsou transponovány do českého právního řádu zákonem č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů, případně prováděcími předpisy tohoto zákona. Tento zákon rozumí:

• větší změnou dokončené budovy – změnu dokončené budovy na více než 25 % celkové plochy obálky budovy;
• podstatnou rekonstrukcí – změnu dokončené stavby, jejíž předpokládané náklady by přesáhly 50 % investičních nákladů na novou srovnatelnou stavbu;
• celkovou energeticky vztažnou plochou – vnější půdorysná plocha všech prostorů s upravovaným vnitřním prostředím v celé budově, vymezená vnějšími povrchy konstrukcí obálky budovy;
• obálkou budovy – soubor všech teplosměnných konstrukcí na systémové hranici celé budovy nebo zóny, které jsou vystaveny přilehlému prostředí, jež tvoří venkovní vzduch, přilehlá zemina, vnitřní vzduch v přilehlém nevytápěném prostoru, sousední nevytápěné budově nebo sousední zóně budovy vytápěné na nižší vnitřní návrhovou teplotu;
• technickým systémem budovy – zařízení určené k vytápění, chlazení, větrání, úpravě vlhkosti vzduchu, přípravě teplé vody, osvětlení budovy nebo její ucelené části nebo pro kombinaci těchto účelů.

Nelze považovat za systémové, že energetické požadavky na budovy jsou v českém právu řešeny samostatně, mimo oblastí stavebního práva a mimo stavební kompetence a odbornosti.

5 PÉČE O STAVEBNÍ PAMÁTKY

Zvláštní pozornost je věnována v předpisech stavebního práva a v dalších právních předpisech ochraně a péči o stavební památky. Součástí právního pořádku České republiky je také Evropská úmluva o krajině (Sdělení č. 13/2005 Sb. m. smluv), Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Sdělení č. 159/1991 Sb. m. smluv), Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy (Sdělení č. 73/2000 Sb. m. smluv), Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (Sdělení č. 99/2000 Sb. m. smluv). Podle těchto mezinárodních dokumentů je povinností každého státu zabezpečit označení, ochranu, zachování, prezentování a předávání budoucím generacím kulturního a přírodního dědictví nacházejícího se na jeho území. Státy jsou povinny zavést patřičné procedury dohledu včetně příslušných národních právních předpisů, omezit fyzické chátrání architektonického dědictví, předcházet znetvoření, zchátrání nebo demolici chráněných statků, poskytovat prostřednictvím veřejných úřadů finanční podporu na údržbu a restaurování architektonického dědictví na svém území. Chráněné statky mají být využívány s ohledem na potřeby současného života, státy mají podporovat adaptaci starých budov pro nové účely, je-li to vhodné. Státy přijmou opatření nutná k zajištění toho, aby důsledky zpřístupnění nemovitých památek, zvláště jakékoli stavební úpravy, neovlivnily negativně architektonický a historický charakter chráněných statků a jejich okolí. Státům se ukládá povinnost podporovat výuku různých povolání a řemeslných živností, spjatých s konzervací architektonického dědictví.

Integrovaná politika konzervace architektonického dědictví

Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy zavazuje jednotlivé státy, které přijaly tuto úmluvu, přijmout integrovanou politiku konzervace, která:

1. stanovuje ochranu architektonického dědictví jako základní cíl plánování územního rozvoje města a venkova a zajišťuje ohled na tento požadavek ve všech fázích jak přípravy plánů výstavby, tak procesu schvalování prací;

2. podporuje programy restaurování a údržby architektonického dědictví;

3. učiní z konzervace, propagace a zhodnocování architektonického dědictví významný prvek kulturní politiky, politiky životního prostředí a územního plánování;

4. kdykoli je to možné, podpoří v rámci procesu územního plánování měst a venkova konzervaci a užívání určitých budov, jejichž vlastní význam by nebyl dostatečným důvodem k památkové ochraně, ale které jsou zajímavé z hlediska svého umístění v městském nebo venkovském prostředí a z hlediska kvality života;

5. podporuje užívání a rozvoj tradičních dovedností a materiálů jako nezbytných složek pro budoucnost architektonického dědictví.

5.1 STAVEBNÍ ZÁKON A PAMÁTKOVÁ PÉČE

Veřejný zájem na úseku památkové péče se zohledňuje v ustanoveních stavebního zákona na úseku územního plánování, při výkonu státního dozoru. Mezi dotčené orgány chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů patří podle stavebního zákona orgány státní památkové péče, jimiž jsou Ministerstvo kultury, krajské úřady a obecné úřady obcí s rozšířenou působností. Ministerstvu kultury je podřízena odborná organizace státní památkové péče (Národní památkový ústav). Zvláštním právním předpisem na úseku památkové péče je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.

Stavební zákon rozumí veřejně prospěšným opatřením opatření nestavební povahy sloužící ke snižování ohrožení území a k rozvoji anebo k ochraně přírodního, kulturního a archeologického dědictví, vymezené ve vydané územně plánovací dokumentaci (§ 2 odst. 1 písm. m)).

Nadřízený stavební úřad si může vyhradit pravomoc stavebního úřadu prvního stupně u jednotlivých technicky zvlášť obtížných nebo neobvyklých staveb nebo u opatření s rozsáhlejšími účinky na životní prostředí, kulturní památku, památkovou rezervaci nebo památkovou zónu v jejich okolí (§ 17 odst. 1).

K cílům územního plánování patří ochrana a rozvíjení přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví (§ 18 odst. 4).

Úkolem územního plánování je zejména zjišťovat a posuzovat stav území, jeho přírodní, kulturní a civilizační hodnoty (§ 19 odst. 1 písm. a)), uplatňovat poznatky zejména z oborů architektury, urbanismu, územního plánování a ekologie a památkové péče (§ 19 odst. 1 písm. o)).

Udržovací práce a stavební úpravy na stavbě, která je kulturní památkou, vyžadují vždy stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu (§ 103 odst. 1 písm. c) a d)).

Výjimky u rozhodnutí o změně využití území ani územního souhlasu nelze uplatnit pro území, a kterých se prokazatelně nalézají archeologické nálezy (§ 80 odst. 4).

U změny stavby, která je kulturní památkou, nelze použít zjednodušený postup podle § 118 odst. 6 a 7).

Změnu stavby, která je kulturní památkou, lze užívat pouze na základě kolaudačního souhlasu, nebo kolaudačního rozhodnutí (§ 119 odst. 1).

O povolení odstranění stavby se vede řízení, pokud se ohlášený záměr odstranit stavbu nebo terénní úpravy týká nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, památkové zóně nebo ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, a závazné stanovisko orgánu státní památkové péče stanoví podmínky pro provedení tohoto záměru (§ 128 odst. 6).

Stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby, která svým závadným stavem ohrožuje život nebo zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí anebo majetek třetích osob, a její vlastník přes rozhodnutí stavebního úřadu ve stanovené lhůtě neodstranil závadný stav stavby; jde-li o stavbu, která je kulturní památkou, postupuje se podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (§ 129 odst. 1 písm. a)).

Veřejným zájmem se rozumí mj. požadavek, aby stavba neohrožovala zájmy státní památkové péče, archeologické nálezy a sousední stavby (§ 132 odst. 2 písm. c)).

Stavební úřad může nařídit vlastníku stavby, stavebního pozemku nebo zastavěného stavebního pozemku nezbytné úpravy, jimiž se zajišťuje ochrana architektonického a archeologického dědictví (§ 137 odst. 1 písm. i)).

Provádí-li stavebník svépomocí změnu stavby, která je kulturní památkou, je povinen zajistit odborné vedení provádění stavby stavbyvedoucím (§ 160 odst. 4).

Práva k pozemkům a stavbám lze omezit, jde-li o ochranu archeologického dědictví (§ 170 odst. 1 písm. b)).

Dojde-li při postupu podle tohoto zákona nebo v souvislosti s tím k nepředvídaným nálezům kulturně cenných předmětů, detailů stavby nebo chráněných částí přírody anebo k archeologickým nálezům, je stavebník povinen neprodleně oznámit nález stavebnímu úřadu a orgánu státní památkové péče nebo orgánu ochrany přírody a zároveň učinit opatření nezbytná k tomu, aby nález nebyl poškozen nebo zničen, a práce v místě nálezu přerušit. Tuto povinnost může stavebník přenést smlouvou na stavebního podnikatele nebo na osobu zabezpečující přípravu stavby či provádějící jiné práce podle tohoto zákona. Stavební úřad v dohodě s příslušným dotčeným orgánem stanoví podmínky k zabezpečení zájmů státní památkové péče a ochrany přírody a krajiny, popřípadě rozhodne o přerušení prací. (§ 176 odst. 1) Ministerstvo kultury může na návrh orgánu státní památkové péče nebo Archeologického ústavu Akademie věd České republiky rozhodnout, že se jedná o nález mimořádného významu, a z vlastního podnětu jej prohlásí za kulturní památku. (§ 176 odst. 4)

5.2 ZÁKON O DANI Z PŘÍJMŮ A KULTURNÍ PAMÁTKY

Podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů jsou movité kulturní památky a soubory movitých kulturních památek hmotným majetkem vyloučeným z odpisování (§ 27 odst. 1 písm. e). U technického zhodnocení provedeného na nemovité kulturní památce (§ 29 odst. 3) se roční odpis stanoví ve výši jedné patnáctiny vstupní ceny (§ 30 odst. 6) .

5.3 ZÁKON O STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČI

Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, rozumí státní památkovou péčí péči státu o kulturní památky Za kulturní památky prohlašuje Ministerstvo kultury nemovité a movité věci pro jejich historickou, uměleckou, vědeckou a technickou hodnotu. Za národní kulturní památky prohlašuje vláda České republiky kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa.

Zákon o státní památkové péči používá pro péči a zásahy do staveb, které jsou kulturními památkami, nacházejí se v památkové rezervaci nebo památkové zóně, případně v jejich ochranném pásmu, souhrnně termín obnova: „Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen „obnova“) …“ (§ 14 odst. 1).

Povinnosti při obnově kulturních památek ukládá jejich vlastníkům zákon o státní památkové péči v § 14. Vlastník kulturní památky je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností; jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu. Vlastník nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny, je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností.

V závazném stanovisku se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné a stanoví se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru.

V územním řízení, při vydání územního souhlasu a v řízení o povolení staveb, změn staveb, terénních úprav, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby a udržovacích prací, prováděném v souvislosti s úpravou území, na němž uplatňuje svůj zájem státní památková péče, nebo v souvislosti s obnovou nemovité kulturní památky, popřípadě se stavbou, změnou stavby, terénními úpravami, umístěním nebo odstraněním zařízení, odstraněním stavby nebo udržovacími pracemi na nemovitosti v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu kulturní památky, rozhoduje stavební úřad v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, se závazným stanoviskem krajského úřadu.

Lze-li zamýšlenou obnovu nemovité kulturní památky, popřípadě nemovitosti v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu kulturní památky, provést na základě ohlášení, může stavební úřad dát souhlas pouze v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nebo jde-li o nemovitou národní kulturní památku, krajského úřadu.

Orgán státní památkové péče vydá závazné stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové péče, se kterou projedná na její žádost před ukončením řízení návrh tohoto závazného stanoviska. Písemné vyjádření předloží odborná organizace státní památkové péče příslušnému orgánu státní památkové péče nejpozději ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení žádosti o jeho vypracování, nestanoví-li orgán státní památkové péče ve zvlášť složitých případech lhůtu delší, maximálně o 10 dnů. Pokud ve lhůtě 20 dnů nebo v prodloužené lhůtě příslušný orgán státní památkové péče písemné vyjádření neobdrží, vydá závazné stanovisko bez tohoto vyjádření.

Projektovou dokumentaci obnovy nemovité kulturní památky nebo nemovitosti v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu kulturní památky, vlastník kulturní památky nebo projektant projedná v průběhu zpracování s odbornou organizací státní památkové péče z hlediska splnění podmínek závazného stanoviska. Při projednávání poskytuje odborná organizace státní památkové péče potřebné podklady, informace a odbornou pomoc. Ke každé úrovni dokumentace zpracuje odborná organizace státní památkové péče písemné vyjádření jako podklad pro závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, jako podklad pro závazné stanovisko krajského úřadu.

Restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, mohou provádět fyzické osoby na základě povolení, vydaného podle zákona o státní památkové péči. Restaurováním se rozumí souhrn specifických výtvarných, uměleckořemeslných a technických prací, respektujících technickou a výtvarnou strukturu originálu.

Vlastník kulturní památky je povinen odevzdat odborné organizaci státní památkové péče na její žádost 1 vyhotovení dokumentace.

Vyhláška č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, ukládá vlastníkovi kulturní památky povinnost zajistit včasnou přípravu a řádné provedení všech prací a jiných opatření potřebných k zabezpečení péče o kulturní památku, zejména:

a) dobrý technický stav a estetický vzhled kulturní památky;

b) vhodné a přiměřené užívání kulturní památky;

c) příznivé prostředí kulturní památky, popřípadě jejího přemístění na jiné vhodné místo.

Podle vyhlášky č. 66/1988 Sb., se jinou úpravou kulturní památky podle § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči rozumí modernizace budovy při nezměněné funkci nebo využití kulturní památky, dále nástavba či přístavba. V souvislosti s obnovou může dojít i ke změně funkce využití kulturní památky, pokud se touto změnou docílí vhodnějšího uplatnění jejích kulturně společenských hodnot.

Závazné stanovisko vydané orgánem státní památkové péče ve věci, o které není příslušný rozhodovat stavební úřad podle stavebního zákona, je samostatným rozhodnutím ve správním řízení. Pokud je závazné stanovisko vydáno ve věci, o které rozhoduje stavební úřad, je úkonem učiněným dotčeným orgánem pro řízení vedené stavebním úřadem.

5.4 MEZINÁRODNÍ DOKUMENTY ICOMOS

Mezinárodní rada pro památky a sídla (International Council of Monuments and Sites – ICOMOS) je nevládní organizací a poradním orgánem UNESCO v oblasti kulturního dědictví. V České republice působí Český národní komitét ICOMOS.

Mezinárodní rada pro památky a sídla se zabývá otázkami teorie a praxe památkové péče, ochranou, konzervací, restaurováním a prezentací nemovitých kulturních památek a sídel. Zpravidla na svých generálních shromážděních, konaných každé tři roky, přijímá mezinárodní dokumenty památkové ochrany (mezinárodní charty), upřesňující odborný přístup k péči o kulturní dědictví. Tyto dokumenty nejsou právně závazné, ale při schválení všemi národními komitéty ICOMOS tvoří základ pro praxi v ochraně památek v členských zemích. Mj. jsou v nich vysvětlovány principy a definovány základní pojmy v oblasti péče o nemovité kulturní památky.

K mezinárodním dokumentům ICOMOS o ochraně kulturního dědictví patří mj.:

• Mezinárodní charta o konzervaci a restaurování památek a sídel, Benátky 1964;
• Mezinárodní charta pro záchranu historických měst, Washington 1987;
• Mezinárodní charta o lidovém stavebním dědictví, Mexiko 1999;
• Principy impregnace historických dřevěných konstrukcí, Mexiko 1999;
• Dokument o autenticitě, Nara (Japonsko) 1994;
• Charta ICOMOS – Principy posuzování, konzervace a restaurování architektonického dědictví, Victoria Falls (Zimbabwe) 2003;
• Burrská charta (Charta Australského národního komitétu ICOMOS) pro místa kulturního významu, Burra (Jižní Austrálie) 1999.

Ve výkladu vybraných pojmů z oblasti péče o stavební památky a stavební fond obecně v kap. 6 je přihlédnuto také k obsahu těchto dokumentů.

Pojem historické památky (historic monument) v dokumentech ICOMOS zahrnuje architektonické dílo buď osamocené, nebo městské či venkovské sídlo, které podává svědectví o svébytné civilizaci, historickém vývoji nebo události. Konzervace a restaurování památek představuje disciplinu, která s využitím vědy a techniky chce přispět ke studiu a k záchraně historických památek. Zachování památky podpoří určení jejího dalšího využití. Tato užitná funkce památky nesmí narušit její památnou hodnotu.

Ochrana/zachování památky (preservation) znamená udržování její materiální podstaty ve stávajícím stavu a zpomalování jejího chátrání. Je třeba vzít v úvahu, že jednotlivé památky a sídla se během času mění různou rychlostí. Nové stavební práce lze provádět jen tehdy, je-li jejich účelem ochrana materiální podstaty památky, např. stabilizace.

Konzervace památky (conservation) znamená především soustavné provádění její údržby. Zahrnuje zachování původního prostředí památky a jejího měřítka. Konzervace je založena na šetrném přístupu k památce. Je prováděna na základě respektování existující materiální podstaty, způsobu užívání, vztahů mezi lidmi a památkou a jejího významu.

Příklad: Stopy přístavků, přestaveb a předchozích zásahů do materiální podstaty památky jsou svědectvím jejího historického vývoje a užívání. Konzervace musí usnadňovat nikoliv ztěžovat jejich pochopení.

Údržba (maintenance) je základem konzervace a znamená soustavnou ochrannou péči o stavební konstrukci (fabric) a rámec památky/lokality. Údržbu je nutno odlišit od opravy (repair). Oprava zahrnuje restaurování a rekonstrukci.

Příklad: Uvedené rozlišení znamená např. v případě střešního okapu: údržbou jsou pravidelné prohlídky a čištění žlabů; opravou znamenající restaurování je navrácení vyvrácených žlabů na původní místo; opravou znamenající rekonstrukci je výměna zničených žlabů.

Restaurování památky znamená navrácení stávající materiální podstaty do známého dřívějšího stavu odstraněním přístaveb, nebo sestavením dochovaných částí bez použití nepůvodních materiálů. Je vhodné pouze tehdy, existuje-li ověřené svědectví o dřívějším stavu materiální podstaty památky.

Restaurování (restoration) má zachovat a zdůraznit její výjimečný charakter. Je založeno na respektování podstaty památky a autentických dokumentů. Odhaluje a zachovává estetické a historické hodnoty památky. Zastavuje se tam, kde začíná hypotéza. Vlastnímu restaurování musí předcházet, resp. je doprovázet historický (archeologický) průzkum. Jestliže se tradiční techniky ukáží jako nedostatečné, je možné provést zabezpečení památky moderními konzervačními a stavebními technikami, jejichž účinnost byla vědecky prokázána a prakticky vyzkoušena a ověřena.

Cílem restaurování nemá být dosažení jednoty stylu; respektovány mají být hodnotné přínosy různých dob, které přispěly k budování památky. Jestliže budova vykazuje více na sebe navrstvených slohů, pak návrat ke stavu ukrytému uvnitř památky je možno provést jen výjimečně, za podmínek, že odstraňované prvky nemají historickou hodnotu a že původní kompozice je dokladem vysoké historické, archeologické nebo estetické hodnoty.

Rekonstrukce památky (reconstruction) znamená, podobně jako restaurace, navrácení do známého předchozího stavu. Od restaurování se liší tím, že do materiální podstaty památky zabudovává nové (tj. nepůvodní, ale tradiční) materiály. Mohou to být např. historické materiály, získané z odpadu z jiných památek.

Rekonstrukce je vhodná pouze tam, kde je památka neúplná v důsledku poškození nebo přestavby a kde je dostatek průkazných podkladů pro reprodukci dřívějšího stavu materiální podstaty památky. Rekonstrukce musí být rozeznatelná při podrobné prohlídce památky.

Adaptace památky (adaptation) znamená úpravu památky pro stávající nebo navrhované využití. Adaptace je přijatelná pouze tam, kde má minimální dopad na kulturní význam památky. Adaptace může např. zahrnovat montáž nových instalací, nebo úpravy potřebné k ochraně památky.

Konzervační a restaurátorské práce musí být vždy doprovázeny vyhotovením přesné dokumentace ve formě zpráv doprovázených kresbami a fotografiemi. Ve zprávách musí být zachyceny všechny fáze průzkumných, konsolidačních, rekompozičních a integračních prací, všechny prvky technické a tvaroslovné povahy, zjištěné v průběhu prací.

Slučitelné užívání (compatible use) znamená užívání, které respektuje kulturní význam památky. Slučitelné užívání znamená žádné nebo jen minimální ovlivnění kulturního významu památky.

Památka je neoddělitelná od historie, jíž je svědkem, a od prostředí, v němž je umístěna. Přemístění celé nebo části památky připadá v úvahu jen tehdy, kdy to vyžaduje záchrana památky. Sochařské, malířské a jiné prvky výzdoby, tvořící nedílnou součást památky, mohou být od ní odděleny jen tehdy, kdy toto opatření představuje jediný prostředek, který je schopen zaručit jejich zachování.

Nové stavby, jako např. přístavby k památce, mohou být přijatelné pouze tam, kde nedeformují její kulturní význam, nesnižují její interpretaci a hodnocení. Umístění, hmota, tvar, měřítko, povaha, barva, textura a materiál nové přístavby by měl být podobný materiální podstatě památky, je však třeba se vyhnout napodobeninám (imitacím). Nové stavby musí být na první pohled rozeznatelné.

Pro ochranu památek by měly být vyčleněny dostatečné zdroje. Nejlepší ochrana je často spojena s minimálními pracemi a může být finančně nenáročná.

6 VÝKLAD ZÁKLADNÍ POJMŮ Z OBLASTI PÉČE O STAVEBNÍ FOND

Uvádíme dále výklad často frekventovaných výrazů v technické teorii a praxi péče o stavení fond, zejména v oblasti péče o stavební památky. Ve výkladu je přihlédnuto k historickému vzniku, vývoji a kontextu při užívání jednotlivých termínů. Jak z výkladu vyplývá, většina termínů byla používána nejdříve v oblasti péče o stavební památky, později se jejich užití rozšířilo obecně na udržování a úpravy staveb.

Adaptace

Z latinského adaptatio – přizpůsobení. Přizpůsobení, úprava stavby k jinému lepšímu účelu. Úprava, přestavba a dostavba starší budovy při zachování její podstaty.

Anastylóza

Z řeckého anastylosis – opětné zvednutí sloupu. Původně obnovení antického chrámu tím, že byly znovu vztyčeny rozvalené sloupy. Později obecně obnova zřícené stavby sestavením zachovalých částí a článků.

Architektonické dědictví

Podle Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy (Sdělení č. 73/2000 Sb. m. smluv) se architektonickým dědictvím rozumí následující nemovité statky:

1. památky: všechny budovy a konstrukce pozoruhodné svým historickým, archeologickým, uměleckým, vědeckým, společenským nebo technickým významem, včetně jejich vestavěného zařízení a výbavy,

2. architektonické soubory: homogenní skupiny městských nebo venkovských budov pozoruhodné svým historickým, archeologickým, uměleckým, vědeckým, společenským nebo technickým významem, které jsou navzájem dostatečně spojité, aby představovaly topograficky vymezitelné jednotky,

3. místa: kombinovaná díla člověka a přírody, jimiž jsou oblasti částečně zastavěné a dostatečně charakteristické a homogenní, aby byly topograficky vymezitelnými jednotkami, která jsou pozoruhodná svým historickým, archeologickým, uměleckým, vědeckým, společenským nebo technickým významem.

Asanace

Z latinského sanatio – ozdravění. Ozdravění domovního bloku, městské čtvrti apod. zbouráním zdravotně závadných staveb, uvolnění širšího území od nevhodných, hygienicky, komunikačně či jinak nevyhovujících staveb.

Konverze

Přeměna, změna, obrat. Ve stavebnictví přestavba spojená se změnou účelu stavby (např. průmyslové budovy na společenské a kulturní centrum, obchodního domu na bytový dům).

Konzervace

Z latinského conservo – zachovat, uchovat, uchránit. Odborné zajištění stavby (památky) před chátráním a rozpadem, aniž se mění (jako je tomu např. při restaurování nebo rekonstrukci), doplňuje nebo rekonstruuje stav, v jakém se dochovala.

Modernizace

Podle zákona o dani z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je modernizace technickým zhodnocením hmotného investičního majetku. Pro účely zákona o dani z příjmů se modernizací rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku.

Přizpůsobení nejnovějším potřebám a požadavkům. Stavební zásahy, které odstraňují morální opotřebení staveb, při nichž se nemění hmotová a prostorová skladba a účel stavby. Zlepšení původního stavu podle současných požadavků na kvalitu (např. bydlení), zvýšení vybavenosti, zlepšení funkčních a užitkových vlastností stavby. Při modernizaci se používají nová technická, technologická a materiálová řešení, odpovídající současnému stupni poznání a technického rozvoje.

V teorii inovací představuje modernizace pátý stupeň inovace (nová varianta produktu modernizací dílčích funkcí); viz kap. 8 Inovační řády.

Reanimace

Z latinského re – znovu, opět; animace – oživit, vdechnout život. Postup při rekonstrukci stavební památky, jímž získá novou funkci, nový účel (např. úprava klášterního ambitu na galerii).

Regenerace

Z latinského regenerare – znovu zrodit, obrodit. Obnovení původního stavu. Ve výstavbě zásah do stavebního fondu, který nemění hmotové a prostorové poměry v obraze města. V památkové péči dlouhodobý proces stálého udržování památky ve stavu, který odpovídá soudobým podmínkám (technickým, společenským, hospodářským). V teorii inovací (viz kap. 8) představuje regenerace nultý stupeň, tj. „obnovu původních kvalit odstraněním závad“.

Rehabilitace

Z latinského re – znovu, opět, habere – udržet. Navrácení, obnovení (cti, práv, postavení). V památkové péči úprava památky, která ji všestranně zhodnocuje (esteticky, funkčně, technicky apod.).

Rekonstrukce

Z latinského reconstructio – znovuzřízení.

Podle zákona o dani z příjmů se rekonstrukcí pro účely tohoto zákona rozumí zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů.

Ve výstavbě původně obnova měst v oblastech zničených přírodními katastrofami nebo válečnými událostmi, prováděná buď způsobem vracejícím městu původní podobu, nebo novou výstavbou odlišnou ve struktuře, uliční síti apod. a jen částečně využívající hodnotné stavby a technická zařízení. V péči stavební fond navrácení do známého původního stavu, kterým se docílí obnovení funkčnosti alespoň v rozsahu, pro který byla stavba postavena.

V památkové péči způsob obnovy stavební památky, navrácení do známého původního stavu. Od restaurování se liší tím, že do materiální podstaty zabudovává nové (tj. nepůvodní, ale tradiční) materiály. Základními metodami rekonstrukce stavební památky je analytická a syntetická metoda. V 19. století byla rozšířena (v současné době odmítaná) puristická metoda. Rozlišuje se rekonstrukce exaktní (podle doloženého stavu – vrácení částí stavby na ověřené původní místo); rekonstrukce analogická (na základě analogie s jinými, typově, časově aj. blízkými stavbami); rekonstrukce hypotetická (na základě vědecky podložené hypotézy); rekonstrukce náznaková (doplňuje chybějící části památky jejich náznakem).

V teorii inovací představuje rekonstrukce šestý stupeň, tj. „novou generaci produktu, jeho úplnou rekonstrukcí při zachování původní koncepce“.

Rekultivace

Opětná kultivace zanedbané, poškozené půdy. Uvedení narušené krajiny do přírodní rovnováhy. Postup, vedoucí k opětovnému využití devastované plochy k produkčním účelům. Rekultivují se nejčastěji haldy, výsypky, lomy, odkaliště, skládky odpadu, kontaminované půdy.

Renovace

Z latinského renovo – obnovit. Úplná obnova poškozené, zchátralé stavby do původního stavu. Na renovovaných stavebních památkách byla obnova často připomenuta nápisem RENOVATUM (obnoveno) s připojeným letopočtem.

Restaurace, restaurování

Z latinského restaurare – opět vystavět, obnovit. V památkové péči navrácení materiální podstaty do známého dřívějšího stavu odstraněním přístaveb nebo sestavením stávajících součástí bez použití nepůvodních materiálů.

Restituce

Z latinského restiture – znovu zřídit, uvést do původního stavu. V majetkovém právu vydání majetku nebo poskytnutí náhrady původním vlastníkům. V památkové péči způsob obnovy památky, jímž se stavba vrací do původní podoby odstraněním všech pozdějších zásahů, změn a doplňků (uvolnění dodatečně zazděného podloubí apod.).

Resuscitace

Z latinského resuscitare – znovu rozdmýchat, znovu oživit. V památkové péči proces v rámci rekonstrukce stavební památky, jímž se památka vrací po stadiu nevhodného užívání k původní funkci.

Revitalizace

Z latinského re – znovu, vitalis – životní, tedy znovuoživení. Uvádění do stavu, který by přinášel užitek, např. revitalizace krajiny, hospodářského života, továrního prostoru. V památkové péči postup, kterým se zanedbaná památka vrací do života s původní funkcí. V ochraně životního prostředí soubor opatření vedoucích k obnovení nebo k nápravě přirozených funkcí člověkem poškozených ekosystémů, společenstev, stanovišť, krajinných celků. Používá se nejčastěji ve spojení s nápravou režimu toků a částí jejich povodí. Revitalizace je také odstranění příčin degradace prostředí, odstraňování nevhodné vegetace či dosadba vegetace původní a návrat původního typu obhospodařování.

Sanace

Ve stavebnictví ozdravění, zlepšení hygienických a životních podmínek stavby. Termín frekventovaný koncem 19. a začátkem 20. století (viz asanace); nyní používaný ve spojeních sanace betonových konstrukcí, sanační malty. Jeho používání se rozšiřuje vlivem němčiny, kde výraz Sanierung zahrnuje nejrůznější procesy zásahů do dokončené stavby.

Substituce

Z latinského substitutio – náhrada, zastoupení, změna. Odborný zásah v rámci památkové péče, kterým se chybějící část památky (popř. celá památka) nahradí stavbou hmotově novou, ale stejného vzhledu. Substituce se v památkové péči považuje za krajní možnost, oprávněnou pouze v případě nenapravitelně narušené nebo tektonicky ohrožené konstrukce.

7 ŽIVOTNOST STAVEB

Významným faktorem v péči o stavební fond je životnost staveb. Právní předpisy tento termín užívají, ale nedefinují jej. Životnost (obecně) je časový úsek, po který výrobek, zařízení nebo stavba může vykonávat stanovenou funkci. V kap. 4 je uvedena definice životnosti podle interpretačních dokumentů, které konkretizují základní požadavky na stavby (životnost je časový úsek, ve kterém budou ukazatele užitných vlastností stavby udržovány na úrovni slučitelné s plněním základních požadavků). Ve stavební teorii a praxi je rozlišovány různé druhy životnosti, zejména:

Technická životnost (také fyzická životnost) – doba od začátku užívání stavby až do okamžiku, kdy stavba technicky ztratí schopnost plnit svou funkci při zohlednění podmínek užívání. K fyzickému opotřebení stavby dochází vlivem působení fyzických procesů na stavební konstrukce, konstrukční prvky a materiály.

Morální životnost – doba od začátku užívání stavby až do chvíle, kdy při změně standardu požadovaného uživatelem není efektivní stavební úprava, ale je ekonomicky účelná náhrada novou stavbou. Morální opotřebení stavby je ztráta hodnoty stavby vlivem postupujícího technického pokroku, změny životního stylu uživatelů.

Ekonomická životnost – časový úsek, po kterou je stavba schopna efektivně plnit svou funkci při zohlednění nákladů na její provoz, užívání a udržování.

Zbytková životnost – zbývající čas pro užívání stavby, limitovaný technickým stavem jejích rozhodujících konstrukčních část

Návrhová životnost – teoretická (předpokládaná) životnost uvažovaná v návrhu stavby, v projektové studii, technické normě nebo jiném dokumentu, stanovená metodou výpočtu ze životnosti jednotlivých částí stavby. Předpokládaná doba, po kterou má být stavba používána k navrženému účelu při běžné údržbě.

Porucha stavební konstrukce – změna konstrukce proti původnímu stavu, která zhoršuje její spolehlivost, případně snižuje její bezpečnost, předpokládanou ekonomickou životnost, užitnou jakost apod. Porucha stavební konstrukce má technické důsledky.

Vada konstrukce – nedostatek konstrukce, způsobený chybným návrhem nebo provedením. Vada konstrukce má technické i právní důsledky.

Závada – stav určité části zařízení, který není změnou proti původnímu stavu, ale vznikl nevhodným či nedokonalým provedením, nebo vyplývá z přehodnocení stavby, konstrukce nebo prvku podle v současnosti platných předpisů a norem.

Předpokládanou životnost staveb uvádí např. vyhláška č. 441/2013 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, příloha č. 21 vyhlášky Opotřebení staveb. Předpokládaná životnost při běžné údržbě činí zpravidla u budov, hal, rodinných domů, rekreačních chalup a rekreačních domků se zděnými, betonovými a ocelovými svislými nosnými konstrukcemi 100 let; u ostatních druhů konstrukcí 80 let a méně, zděných rekreačních chat 80 let, u dřevěných rekreačních chat 60 let, u inženýrských a speciálních pozemních staveb 50 až 100 let podle druhu konstrukce. V tabulkových přehledech uvádí vyhláška podrobně předpokládanou životnost prvků venkovního vybavení; stavebních konstrukcí a vybavení (např. svislé konstrukce 80–200 let, střešní krytina 40–80 let, vnitřní keramické obklady 80–200 let, elektroinstalace 25–50 let).

Jiným vyjádřením předpokládané životnosti staveb je metodika odpisování hmotného majetku podle zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Paragraf 30 zákona o dani z příjmů stanoví roční odpisové sazby pro odpisové skupiny 1 až 6. Zatřídění hmotného majetku do odpisových skupin je uvedeno v příloze č. 1 zákona o dani z příjmů. Stavby a jejich části jsou zařazeny do odpisové skupiny 3 až 6, to znamená, že se odepisují po dobu 10 až 40 let. Stanovení odpisové doby nesouvisí s reálnou životností stavby.

Životní cyklus stavby – časové období zahrnující přípravu a pořízení stavby, její provoz a užívání i její demolici.

8 INOVAČNÍ ŘÁDY

Terminologii změn, které probíhají během životního cyklu stavby, můžeme porovnat s terminologií inovačních řádů. Teorie inovačních řádů se uplatňuje především v oblasti ekonomiky a managementu změny, úzce souvisí také s projektovým řízením (Project management), které nachází uplatnění zejména při řízení (managementu) stavebních projektů.

Ve struktuře výrobní organizace probíhají změny v oblasti technické, technologické, ekonomické či organizační, které ve svém důsledku ovlivňují kvantitu či kvalitu výsledku výrobního procesu. Základem řízení (managementu) změn výrobní organizace je teorie inovací. Klasik v oblasti teorie inovací, Joseph Alois Schumpeter (1883–1950), moravský rodák, rakouský ekonom a profesor Harvardské univerzity, označuje inovace za podstatu ekonomického vývoje tržních ekonomik, za ekonomicky aplikovanou invenci. Definoval inovaci jako každou změnu v organismu firmy, která vede k novému stavu. Inovace narušují existující rovnováhu a opět ji navozují, ovšem na kvalitativně vyšší úrovni. Kvalitativní změny v podobě inovací jako důsledek aktivit podnikatele mají závažné důsledky pro celou ekonomiku, neboť předurčují cyklický vývoj. Inovace je klíčem k úspěchu vnější podnikatelské činnosti (u zákazníka); hlavním zdrojem inovační aktivity je vnitřní podnikatelská činnost.

Změna/inovace je pozitivní nebo negativní kvantitativní či kvalitativní posun prvků ekonomického organismu nebo vztahů mezi nimi. Klasifikace intenzity inovační změny, počínaje dílčími kvantitativními změnami a konče výraznými změna kvality, je vyjádřena v inovačních řádech. Původních pět inovačních řádů J. A. Schumpetera bylo později (v 60. letech 20. století) rozšířeno na sedm; dnes se uvádí devět inovačních řádů, plus nulový řád a jeden záporný řád (viz následující tabulka)

Inovační řády

Nultý až čtvrtý řád se obvykle řeší jednoduchými projekty organizačními a technologickými. Řád čtvrtý až šestý již může vyžadovat projekty speciální. Řešení inovací šestého až osmého řádu předpokládá komplexní projekty. Šestý a zejména sedmý a osmý řád inovace obvykle vyvolává vznik dalších navazujících inovací, které společně vytvářejí tzv. komplexní inovaci.

9 TECHNICKÉ NORMY

K obvyklé struktuře českých technických norem (ČSN, ČSN EN, ČSN EN ISO) patří pravidelně samostatná kapitola nazvaná „Termíny a definice“, u starších ČSN „Názvosloví“, uvádějící definice (výklad) pojmů používaných v textu technické normy. U přejímaných evropských nebo mezinárodních technických norem (ČSN EN, ČSN EN ISO) jde o překlad definic z angličtiny. Definice a používání pojmů v českých technických normách nepředstavují sjednocený, vzájemně provázaný systém (na rozdíl např. od Velké Británie, kde existuje samostatná skupina stavebních terminologických norem), takže se můžeme setkat s použitím stejného pojmu ve více technických normách s odlišným významem.

Problém dále komplikují překlady z angličtiny, k nimž dochází při přebírání evropských a mezinárodních norem. Doslovné překlady jednotlivých termínů pak mění často smysl věty či celého požadavku.

V českých technických normách je definována řada pojmů z oblasti udržovacích prací a změn dokončených staveb. Dále uvádíme z tohoto pohledu výběr nejdůležitějších ČSN, v nich používaných pojmů a jejich definic. Připomínáme, že podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nejsou české technické normy závazné.

Odborné názvosloví je velmi podrobné u technických norem v oblasti pozemních komunikací a mostů na pozemních komunikacích. U nové ČSN ISO 13822:2014 (73 0038) Zásady navrhování konstrukcí – Hodnocení existujících konstrukcí jsou definice pojmů (např. modernizace) v rozporu s definicemi a použitím těchto pojmů v právních předpisech a technické praxi; uvádíme je pro doplnění celkového přehledu terminologie v oblasti udržovacích prací a změn dokončených staveb.

ČSN 73 6100:2008 Názvosloví silničních komunikací – Část 1: Základní názvosloví

Oprava – soubor prací neinvestičního charakteru, kterými se na silniční komunikaci odstraňují vady a nedostatky uvedením do původního stavu, nebo se zlepšují její parametry

Údržba – soubor prací, kterými se silniční komunikace udržuje v techniky a provozně vyhovujícím stavu za všech povětrnostních podmínek. Činnost údržby silničních komunikací zahrnuje stavební údržbu, nestavební údržbu a zimní údržbu.

Stavební údržba – údržba, při které se odstraňují během celého roku následky vlivu provozu na pozemních komunikacích, přírodních vlivů, opotřebení a stárnutí silniční komunikace a jejího vybavení. Podle časového provedení a účelu se stavební údržba člení na preventivní údržbu a následnou údržbu; podle rozsahu prací se rozeznává běžná údržba a souvislá údržba.

Běžná údržba – stavební údržba zahrnující drobné, lokálně vymezené údržbové práce.

Souvislá údržba – stavební údržba zahrnující údržbové práce v ucelených úsecích.

Čištění – činnost údržby, kterou se ze silniční komunikace odstraňuje znečištění zhoršující stav komunikace z hlediska bezpečnosti silničního provozu na pozemních komunikacích, hygienických podmínek a estetického vzhledu.

Zimní údržba – činnost pro zmírňování závad ve sjízdnosti, případně schůdnosti, vznikající povětrnostními vlivy a podmínkami za zimních situací

Nestavební údržba – údržba pozemní komunikace nestavební povahy včetně jejích součástí a příslušenství.

Údržba stavebního objektu – činnost, zajišťující řádný stavební stav vymezené části pozemní komunikace a jejích součástí.

Rekonstrukce – oprava pozemní komunikace a její součásti, při které dochází k výměně její konstrukce

Rekonstrukce asfaltového krytu – souvislá výměna asfaltového krytu vozovky s případnými lokálními stavebními úpravami podkladních vrstev.

Rekonstrukce cementobetonového krytu – souvislá výměna krytu vozovky (betonových desek) novým cementobetonovým nebo asfaltovým krytem s případnými lokálními stavebními úpravami podkladních vrstev nebo podloží.

Oprava vozovky s CB krytem – stavební operace:

a) lokálního charakteru uskutečněná na části desky nebo na omezeném počtu desek (obvykle menším než 10 v souvislém sledu), jejímž cílem je odstranění poruch vozovky a prodloužení její doby životnosti;

b) velkoplošného charakteru, jejímž cílem je zlepšení povrchových vlastností krytu vozovky technologiemi, jejichž tloušťka je menší než tloušťka zesílení (obvykle Ł 30 mm).

Oprava asfaltového krytu – oprava krytu pozemní komunikace pro zajištění sjízdnosti a zlepšení stavebního stavu.

ČSN 73 6221:2018 Prohlídky mostů pozemních komunikací

Údržba mostů – údržbu mostu tvoří souhrn prací neinvestičního charakteru, kterými se most udržuje v řádném technickém stavu tak, aby byla za všech klimatických a běžných dopravních podmínek zajištěna jeho spolehlivost a bezpečnost provozu. Údržba mostu zahrnuje také provádění prohlídek podle této normy a drobné úpravy zajišťující řádný technický stav mostu, včetně jeho vybavení. Údržba mostu se provádí průběžně po celý rok (letní i zimní) a zahrnuje rovněž úseky silnice před a za mostem (předpolí mostu) do vzdálenosti stanovené podle uspořádání mostu a skutečných poměrů na převáděné komunikaci (až 100 m od mostního závěru). Z hlediska druhů údržby se rozeznává:

• nestavební údržba zahrnující nestavební práce, čištění a kontrolu mostu;
• stavební údržba zahrnující stavební práce malého rozsahu.

Nestavební údržba zahrnuje zejména tyto práce

• pravidelné čištění (ometání, oškrabání, ostříkání) povrchu vozovek, krajnic, zvýšených proužků, odrazných obrubníků, chodníků, záchytného systému (svodidla, zábradlí), průběžných dělících pásů a dopravního značení;
• pravidelné čištění odvodňovacích zařízení (odvodňovačů, svodů odvodnění, žlabů apod.), skluzů odvodnění u křídel a šachet kanalizace zasahujících do prostoru mostu;
• pravidelné čištění povrchu říms a nosné konstrukce;
• pravidelné čištění nosných konstrukcí, zejména detailů, kde se hromadí nečistota, přičemž zvláštní pozornost je nutno věnovat styčníkům ocelových a dřevěných konstrukcí a oblasti podporových příčníků;
• pravidelné čištění ložisek a údržba ocelových ložisek (promazání) – vždy po dvou letech provozu;
• pravidelné čištění mostních závěrů a dotahování šroubů upevnění;
• čištění šachet a stavebního zařízení sdělovacího vedení náležících k převáděné komunikaci;
• čištění a kontrola zařízení proti dotyku;
• odstraňování uchycené vegetace ze všech částí mostu;
• odstraňování usazenin a naplavenin v korytě pod mostem, včetně čištění dlažby a odstranění vegetace v prostoru pod mostem i v jeho blízkosti (provádí vlastník/správce příslušného toku);4);
• čištění a kontrola zábran proti pádu osob a protihlukových stěn;
• odstraňování sněhu a náledí (zimní údržba);
• očištění mostu od posypových prostředků po zimním období.

Stavební údržba zahrnuje zejména tyto práce

• vysprávky krytu vozovek, chodníků a tramvajových tratí, obnova těsnění spár ve vozovce, podél mostních závěrů a na římsách;
• povrchové úpravy neporušeného záchytného zařízení (nátěry, omítky);
• opravy záchytného zařízení;
• obnova vodorovného dopravního značení a svislých dopravních značek, včetně tabulky s označením letopočtu;
• oprava osvětlovacích těles, elektrických rozvodů, zabezpečovacího systému uvnitř mostu a jejich udržování v provozu;
• spárování zdiva;
• vysprávky omítek a krycích vrstev výztuže;
• vyplňování dutin ve zdivu podpěr a kleneb;
• pravidelné dotahování šroubových a svorníkových spojů (nejedná se o vysokopevnostní šrouby);
• pravidelné dorážení skob, klínů a trnů, dotahování závlaček;
• obnova ochranných nátěrů a povlaků betonových a ocelových konstrukcí a částí mostu, provádění impregnačních nátěrů dřevěných konstrukcí;
• oprava a/nebo výměna dřevěných mostin;
• oprava a/nebo výměna protikouřových a protidotykových zábran a/nebo jejich částí, popř. krycích izolačních zábran;
• oprava a/nebo výměna zábran proti pádu osob a protihlukových stěn;
• vysprávky odláždění svahů (obsypaných podpěr, křídel a svahů pod mostem);
• údržba ochranného zařízení proti bludným proudům;
• opravy opevnění a ochranných zařízení spodní stavby (ledolamy, ochrany proti nárazu, apod.), oprava povrchů poškozených klimatickými vlivy.

Oprava mostu – je zlepšení stavu mostu nebo jeho části obnovou nebo nahrazením poškozených prvků nebo částí mostu. Oprava mostu je charakterizována větším rozsahem stavebních úprav neinvestičního charakteru, prováděných podle projektové dokumentace, zpracované na základě hlavní nebo mimořádné prohlídky a/nebo diagnostického průzkumu. Oprava mostu zahrnuje zejména tyto práce:

• podchycení stávajících základů a podpěr, popř. výměna nebo obnova jejich částí;
• injektáž trhlin;
• oprava, obnova nebo výměna spodní stavby, včetně přechodových oblastí;
• opravy nosné konstrukce spojené s výměnou nosných prvků nebo částí (příčníků, podélníků apod.), opravou styků a/nebo opravou trhlin ve svarech nebo v základním materiálu;
• výměna, popř. doplnění, volných kabelů u mostů z předpjatého betonu a oprava injektáže kabelových kanálků;
• dočasné podepření nebo jiné zajištění poškozených částí mostu;
• výměna, obnova nebo rektifikace ložisek a oprava či výměna posunutých bloků pod ložisky, popř. oprava celých úložných prahů;
• oprava, obnova nebo výměna mostních závěrů;
• oprava, popř. výměna, mostního svršku, včetně izolace mostovky a odvodnění;
• výměna mostního vybavení;
• výšková a šířková úprava říms, odrazných proužků nebo chodníků;
• oprava zpevnění svahů a koryta toků pod mostem (provádí vlastník/správce příslušného toku);
• rektifikace mostů a jejich částí na poddolovaném území, včetně úprav v přechodových oblastech a na předpolích mostu;
• zvýšení únosnosti mostu zesílením nebo výměnou nosné konstrukce a úpravou spodní stavby.

ČSN EN 1990:2004 (730002) Eurokód: Zásady navrhování konstrukcí

Údržba (maintenance) – souhrn všech činností prováděných během životnosti konstrukce, které umožňují splnit požadavky na spolehlivost.

Poznámka: Činnosti spojené s obnovením konstrukce po mimořádné události či seizmické aktivitě jsou obvykle mimo rámec údržby.

Spolehlivost (reliability) – schopnost konstrukce nebo nosného prvku plnit stanovené požadavky během návrhové životnosti. Spolehlivost se obvykle vyjadřuje prostřednictvím pravděpodobností ukazatelů. Spolehlivost zahrnuje bezpečnost, použitelnost a trvanlivost konstrukce.

Oprava (repair) – činnosti prováděné za čelem zachování nebo obnovení funkce konstrukce, které jsou mimo rámec definice údržby.

informativní zbytková životnost – je období, po které očekává, že most za stanovených podmínek (plánovaná údržba, omezená zatížitelnost, atd.) splňuje požadavky na odolnost, spolehlivost a bezpečnost provozu

ČSN ISO 13822:2014 (73 0038) Zásady navrhování konstrukcí – Hodnocení existujících konstrukcí

Tato norma je českou verzí mezinárodní normy ČSN ISO 13822:2014, nahrazuje ČSN 73 0038:2005. Norma ČSN ISO 13822 uvádí mezinárodně platné postupy hodnocení spolehlivosti existujících konstrukcí. Poskytuje obecné pokyny pro návrh opravy nebo modernizaci konstrukce.

poškození (damage) – nepříznivá změna stavu konstrukce, která může ovlivnit její funkční způsobilost.

degradace (deterioration) – proces, který nepříznivě ovlivňuje funkční způsobilost, včetně spolehlivosti v čase vlivem

• přirozeně se vyskytujících chemických, fyzikálních nebo biologických vlivů;
• opakovaných zatížení, která mohou vyvolat únavu;
• obvyklých či nepříznivých vlivů prostředí;
• opotřebení v důsledku způsobu používání;
• nesprávného provozu nebo údržby konstrukce.

údržba (maintenance) – obvyklá opatření pro zachování odpovídající funkční způsobilosti konstrukce.

obnova (rehabilitation) – práce potřebné k opravě, popř. k modernizaci existující konstrukce.

zbytková životnost (remaining working life) – období, po které se za předpokladu plánované údržby uvažuje/očekává, že je existující konstrukce provozuschopná

oprava (konstrukce) (repair (of a structure) – zlepšení stavu konstrukce obnovením či nahrazením poškozených existujících prvků

modernizace, rekonstrukce, přestavba (upgrading) – úpravy existující konstrukce za účelem zlepšení její funkční způsobilosti

Příloha I (informativní): Konstrukce objektů kulturních památek

konzervace (conservation) – všechny činnosti nebo procesy zaměřené na zachování charakteristických prvků kulturní památky, jejího odkazu a prodloužení její životnosti

Poznámka 1 Ve světě se používá několik termínů pro popis činností a postupů pro zachování a prodloužení životnosti památky: konzervace, památková obnova a restaurace. UNESCO a World Heritage používají pojem konzervace.

10 ZÁVĚR

Při používání termínů z oblasti udržování, změn a obnovy dokončených staveb je třeba mít na zřeteli, k čemu bude příslušný dokument (dokumentace) sloužit: zda k veřejnoprávnímu řízení ve výstavbě, či půjde o zásah v rámci péče o kulturní památku, zda bude mít dokument vliv na kvalifikaci stavebních prací pro potřeby zákona o dani z příjmů (udržování nebo technické zhodnocení hmotného majetku), nebo pro potřeby zákona o rezervách. Obecně lze vycházet z kapitoly 6 tohoto dokumentu, která respektuje historické, právní a technické souvislosti obsahu jednotlivých pojmů.

Pokud se týče pořadí důležitosti a závaznosti normativních dokumentů, v nichž jsou termíny z oblasti údržby a změn dokončených staveb použity, nejvyšší právní závaznost mají mezinárodní úmluvy a smlouvy, k nimž Česká republika přistoupila (tj. které byly publikovány ve Sbírce mezinárodních smluv). Mají přednost před „národními“ právními předpisy.

Na rozdíl od základních předpisů stavebního práva jsou speciální předpisy stavebního práva – zejména v případě dopravních staveb – mnohem podrobnější v definicích a popisech obsahu termínů údržba a opravy. Dochází však k odlišnému či opačnému pojetí termínů oprava a stavební úprava.

Používání termínů z oblasti udržování, změn a obnovy dokončených staveb se neomezuje jen na stavební předpisy, ale setkáváme se s nimi v občanském zákoníku, v daňových a účetních předpisech.

Pozornost je třeba věnovat překladům dokumentů evropského práva: český překlad by neměl být pouhým mechanickým překladem anglických termínů. Jestliže např. evropské energetické směrnice používají termín renovace budov, při transpozici do českého právního řádu prostřednictvím zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů, je správné použití termínu změny dokončených budov.

Terminologie v oblasti památkové péče se vyvíjela historicky, výklad a používání jednotlivých termínů je podporováno mezinárodními dokumenty. Rozumným a praktickým se ukazuje shrnující termín obnova, který používá zákon o památkové péči.

Terminologie v českých technických normách pro navrhování a provádění staveb byla konzistentní a poměrně přesná do doby přebírání evropských, resp. mezinárodních norem. Problémy způsobují mechanické překlady anglických termínů.

Stav: vydání 2016

Anotace:
Pomůcka je určena pro projektanty řešící rekonstrukce, opravy domů a bytů v panelových domech konstrukčního systému G57 Ol, T 06 B Ol a P1.11 Ol v Olomouckém kraji. Ve všech krajích byly samostatné materiálové varianty obvodových plášťů, ale i vývoj úprav vnitřních nosných konstrukcí stropů a stěn šel mnohdy v krajích odlišně a probíhalo mnoho racionalizací.

Upozornění k textu

OBSAH

ÚVOD

V průběhu roku 2012 a prvé poloviny roku 2013 (se závěrečným seminářem v roce 2014) bylo kolektivem ve složení Ing. Václav Honzík, prof. Ing. RNDr. Petr Štěpánek, CSc., Ing. Jaromír Vrba, CSc. a prof. Ing. Jiří Witzany, DrSc. realizováno po celé ČR dvacet sedm seminářů o problematice zásahů do nosných stěn panelových domů. Na seminářích v jednotlivých oblastech vypomáhali také kolegové z příslušných oblastí, znalí místních panelových soustav. Semináře měly oživit či doplnit znalosti autorizovaných osob o panelových konstrukcích.

Cílem seminářů nebylo podat úplně detailní teoretické rozbory chování stěnových konstrukcí panelových budov, k tomu existuje hojná literatura, nýbrž upozornit zejména na jednotlivé souvislosti chování panelů, styků a spojů. Úpravy v bytech se provádí zpravidla individuálně, nikoliv systémově po celých domech a s tím souvisí i zvláštnosti navrhování a realizace. Úpravy probíhají za obydleného stavu budov, vždy je vyklizen pouze příslušný byt. Je důležité, aby uživatelé této příručky vzali na vědomí, že odpovědnost autorizovaného statika zůstává na nich. Záleží zcela na jejich rozhodnutí, zda pro analýzu použijí úplně jednoduchý postup, který může být vhodný ve vyšších podlažích s menším podílem svislého zatížení, případně složitější postup s analýzou výseku stěny, nebo spočítá celou stěnu či prostorovou soustavu. Velmi doporučuji, aby autorizované osoby, při požadavcích na větší otvory, ale i v případech nevhodných umístění malých otvorů, analyzovaly výpočty celých stěn, nebo se obracely na specializovaná pracoviště. Zjednodušené postupy by nemusely být dostatečné.

V roce 2000 byla řadou odborných pracovišť zpracována pod gescí Ministerstva průmyslu a obchodu ČR řada příruček, které analyzovaly stav panelových soustav ve vztahu k platným předpisům. Jsou to sice velmi dobré pomůcky, nicméně zjednodušená představa části odborné veřejnosti, že např. soustava T 06 B byla dobře popsána pro Středočeský kraj a poznatky z ní lze uplatnit kdekoliv jinde v republice, platí jen zčásti. Ve všech krajích byly samostatné materiálové varianty obvodových plášťů, ale i vývoj úprav vnitřních nosných konstrukcí stropů a stěn se v nich mnohdy ubíral odlišně a probíhalo mnoho racionalizací.

Pro panelové domy Olomouckém kraje nebyla žádná příručka zpracována, proto autor chce alespoň touto jednoduchou publikací přiblížit (zejména mladším kolegům), specifika těchto soustav z hlediska jejich vývoje a vyztužování panelů. Názor autora je, že příručka psaná z pohledu projektanta statika zabývajícího se desítky let panelovými budovami, nebude v rozporu s pomůckami, které mají sloužit pro potřeby autorizovaných osob celé ČR.

1 PANELOVÉ SOUSTAVY OLOMOUCKÉHO KRAJE

G 57 Ol (realizace cca 1960-1968, okresy Olomouc, Přerov, Šumperk, Vsetín, Bruntál)

Byla rozpracována v krajský systém na základě celostátně platných podkladů. Příčně nosný systém s osovou vzdáleností modulů 3,6 m, konstrukční výška podlaží 2,85 m. V kraji se užívaly řadové sekce se čtyřmi nebo pěti nadzemními podlažími a technickým suterénem výšky přibližně poloviny podlaží a bodové domy nebo dvojdomy s devíti nadzemními podlažími.

Stropy – tloušťka – 100 mm, plné železobetonové panely, šířky až 2 700 mm, beton B250 (B20, C16/20).

Stěny – tloušťka – 150 mm, vyztuženy víceméně pouze transportní výztuží, po obvodě „lemovací výztuží“ ze dvou profilů 8 nebo 10 mm hladké betonářské oceli, alternativně žebírkové, beton B250 (B20, C16/20), šířky 3 600 mm.

Obvodové panely – tloušťka 240 mm, materiál „expandobeton 60“. V průčelních fasádách byly uvažovány jako samonosné, ve štítech nosné (přenášely i zatížení od stropů).

Schodiště – prefabrikované desky se stupni nadbetonovánými přímo v panelárnách.

Základy – monolitické, buď ve formě základových pásů nebo celoplošných desek.

Střechy – jednoplášťové.

Styky a spoje – podélné stěny navázány na příčně nosné hladkými plochami, tedy smykově staticky neúčinné, vzájemné styky v rovině nosných stěn jsou rovněž bez hmoždinek. Stropy bez účinného příčného propojení či funkce hmoždinek, vznikaly časté případy výrazně rozdílných (nespojitých) průhybů.

Spoje – smyčky nebo svary

Zálivková výztuž ve stropech nesplňuje požadavky ČSN 73 1211 – 15 kN/m délky stropu obou půdorysných směrů (tedy ani současně platné ČSN EN 1992-1-1, kap. 9)

Ukázky charakteristických spojů a styků

Obr. 1.1  Styk příčně nosné stěny s obvodovým pláštěm

 

Obr. 1.2  Styk obvodového pláště a štítu na nároží

 

Obr. 1.3  Styk podélné ztužující stěny u spáry štítových panelů

 

Obr. 1.4  Styk vnitřně nosné stěny a stěny předsazené lodžie

 

Obr. 1.5  Spoj stropních panelů se štítem

 

Obr. 1.6  Část výkresu skladby stropních panelů se zálivkovou výztuží v příčných i podélných spárách – ϕ 10 mm ocel A400

 

Obr. 1.7  Stropní panel 3 600/2 700/100 mm, vyztužení 27 ϕ 10 mm oceli 10300, beton B250 (C16/20)

 Časté poruchy

• Zvýšené průhyby panelů uložených jako nosníkové desky (prosté nosníky) oproti panelům uložených na třech stranách (obvodové panely u průčelního samonosného obvodového pláště, nebo panely u bytových jader, podporované betonovými příčkami). Tyto průhyby se projevují zejména ve styčných spárách panelů vzhledem k okolnosti, že nejsou příčně spojeny. Častým sanačním řešením problému je zřizování sádrokartonového podhledu v místnostech, zde ale vzniká problém se snížením světlé výšky místností pod hranici 2 600 mm, což je v rozporu s požadavky vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů. Proto je důležité zvážit, zda není přínosnější ponechat esteticky méně příznivou, ale staticky bezpečnou rovinu spodního líce stropu bez sádrokartonového podhledu s roštem.
• Nedostatečné ztužení stropních rovin vyvolalo v několika případech poruchy základů v obdobích extrémně suchých let v případech, kdy základy spočívaly na zeminách typu F7 nebo F8 ve smyslu zatřídění podle ČSN 73 1001 Základová půda pod plošnými základy, z roku 1986. Poruchy se projevily ve schodišťových prostorech řadových sekcí, kde byla spojitá stropní rovina přerušena. Vzniklé případy těchto poruch se řešily stažením stropních tabulí po obvodu kabely MONOSTRAND vloženými na fasádu před provedením zateplení, případně byly pokleslé části domů stabilizovány mikropilotáží.
• V oblasti obalových konstrukcí vznikaly problémy se zatékáním u předsazených lodžií (obr. 1.8). Oprava se v řadě případů provedla způsobem náhrady lodžií za nové, které využívaly kvalitnějších značek betonu a novějších poznání o chování stěnových soustav ve vnějším prostředí ovlivněných změnami teplotního a vlhkostního režimu.

Obr. 1.8  Ukázka porušených spár mezi lodžiovými stropními panely a navazujícími stříškami nejnižšího nadzemního podlaží

 

T 06 B-Ol (realizace 1968-1980, okresy Olomouc, Přerov, Vsetín, Šumperk, Bruntál, v menší míře Brno, hlavní město Praha)

Poznámka:
V oblasti paneláren Vsetín a Šumperk byly realizace prodlouženy až k roku 1990.

Celostátně platný typový podklad byl upraven pro krajskou variantu, zejména z hlediska obvodového pláště. Příčně nosný systém s osovou vzdáleností 3,6 m. Sekce řadové ve výškové úrovni 4 a 8 nadzemních podlaží, bodové domy se čtyřmi až osmi nadzemními podlažími, věžové domy se 12 (ojediněle až 15) nadzemními podlažími. Všechny sekce s možností suterénu. Suterény byly původně monolitické, od roku 1974 montované, konstrukční výška 2,8 m.

Stropy – plné desky tl. 120 mm, variantně vyztužovány klasickou výztuží nebo sítěmi, beton B250 (B20, C16/20). Panely zesílené (pod bytová jádra nebo příčky) s užitným zatížením 3,0 kN/m², nebo běžné pro užitné zatížení 1,5 kN/m².

Poznámka:
Podlahy byly v tl. 60 mm nad úrovní horního líce stropních desek, po roce cca 1974 se přešlo na tzv. „nulové podlahy“, tloušťka stropních desek se zvětšila na 150 mm. Šířky panelů – 600, 1 200, 1 800, 2 400 mm.

Stěny – tl.140 mm, vyztužené transportní výztuží a také lemovací výztuží po obvodech, silnější vyztužení v nadpražích dveřních otvorů, beton B250 (B20, C16/20). Silnější vyztužení také v tenčích pilířcích. Šířky stěn 1 200, 2 400, 3 600 mm.

Obvodové panely – jednovrstvé do roku 1978 (až 1980) v tl. 290 mm z expandokeramzitbetonu 60, v průčelních fasádách samonosné, ve štítech nosné. U dvanácti podlažních věžových domů pak byly štíty zdvojené – z vnitřní strany stěny tl. 140 mm a přídavné (obalující) panely EKB 60 v tl. 290 mm. Po roce 1978 (1980) přechod na vrstvený plášť se skladbou – 70 mm vnější betonová monierka, 80 mm polystyren, 140 mm vnitřní betonová stěna, beton B20 (C16/20).

Schodiště – kompletně prefabrikované z výroben.

Základy monolitické – pásové nebo celoplošné, později i zakládání na pilotách VÚIS v kombinaci s prefabrikovaným roštem 400/400 mm, po roce 1980 nahrazeným tenkou deskou tl. 150 mm.

Střecha – jednoplášťová.

Styky a spoje

Stěny – v rovině stěn hmoždinkové, kolmo na stěny u zavětrovacích stěn hladká připojení, staticky smykově neúčinná. Spoje v hlavách stěn – svařené dvojice prutů oceli 10335 (ϕ J12).

Stropy – příčné spojení pásovou ocelí ve třetinách délky styků, styky hmoždinkové. Zálivková výztuž splňuje požadavky ČSN 73 1211 – 15 kN/m stropu obou půdorysných směrů.

Charakteristické styky a spoje

Obr. 1.9  Charakteristický spoj stropních panelů nad příčnou stěnou

 

Obr. 1.10  Příčné spojení stropních panelů

 

Obr. 1.11  Vzájemné spojení štítových panelů

 

Obr. 1.12  Spojení obvodových panelů s příčně nosnou stěnou

 

Obr. 1.13  Výkres spojů stropních panelů se zálivkovou výztuží ϕ J12 (ocel 10335) v příčných i podélných spárách

 

Obr. 1.14  Stropní panel 3 600/2 400/150 mm, varianta pro „nulové podlahy“, vyztužení 10ϕ J10 (ocel 10335) + 4ϕ J12 + 4ϕ E10 (ocel 10216), jedná se o panel zesílený, beton B250 (C16/20)

 

Časté poruchy

Vzhledem k okolnosti, že již počátkem 70. let minulého století byly zavedeny do soustavy požadavky Směrnic VÚPS z roku 1971 a také tomu, že Pozemní stavby Olomouc měly vlastní panelárny, vznikaly poruchy pouze z titulu nedostatečné údržby, případně netěsnosti střešních plášťů. Projevila se často také nízká kultura, resp. vztah k bydlení, obyvatel domu bydlících ve státních bytech, vlastními silami vůbec nepřispívalo k údržbovým pracím (obr. 1.15).

Obr. 1.15  Neošetřovaný okraj stropní desky v lodžii, oplechování zcela porostlé mechem

 

Opravy okrajů stropních rovin lodžií se zpravidla prováděly výměnou dlažeb a realizací nových oplechování s delšími okapními nosy z kvalitnějších materiálů, aby bylo vyloučeno zatékání do podhledu stropů. Další častou poruchou je zhoršený stav vstupních schodišť, jejich stupnic a schodnic.

Obr. 1.16  Ukázka vstupního schodiště a časté poruchy stupnic a podstupnic z titulu solení v zimních obdobích

 

Oprava schodišť se provádí buď jejich výměnou s využitím kvalitnějších značek betonu, nebo reprofilací stupnic a schodnic pomocí certifikovaných sanačních materiálů, závisí to zpravidla na míře porušení.

Plísně vznikaly v interiérech domů pouze z titulu nesprávného užívání bytů (nedostatečné větrání, praní prádla v bytových jádrech a pod).

P 1.11 Ol (realizace 1982-1991), zejména okresy Olomouc, Přerov, v menší míře Šumperk, Vsetín, ojediněle i jinde v ČR

Soustava vznikla z celostátně platného typového podkladu vypracovaného v STÚ Praha. Soubor sekcí obsahoval 5 řadových sekcí, 1 bodový dům a individuálně upravené domy s 13 nadzemními podlažími. Soustava byla charakteristická „zalamovanými“ příčnými stěnami s moduly 2,4 m, 3,0 m a 4,2 m. Stěny v jedné rovině byly pouze ve štítech, schodišťových modulech. Všechny sekce měly podsklepení.

Stropy – plné desky tl. 150 mm délky až 3,0 m pro moduly 4,2 m, délky až 5,4 m pro moduly 2,4 m, panely zesílené nebo běžné, beton B20 (C16/20).

Stěny – tl. 150 mm, vyztužené transportní výztuží, lemovací výztuží, zesílenou výztuží v oblasti nadpraží nebo štíhlých pilířků, beton B20 (BIII) (C16/20).

Obvodový plášť – vrstvený v tl. 300 mm (skladba z vnější strany – 70 mm betonová moniérka, 80 mm polystyren, 150 mm vnitřní betonová vrstva), beton B20 (C16/20).

Po roce 1984 byl zaveden tzv. „optimalizovaný plášť“, ve kterém byla vnitřní nosná vrstva zeslabena na 100 mm, tudíž celková tloušťka panelů poklesla na 250 mm. To ovšem platilo jen u samonosných panelů průčelních fasád, u nosných štítových panelů zůstala tloušťka 300 mm.

Schodiště – plně prefabrikované včetně stupňů, ukládané na ocelové nebo betonové konzolky, vkládané do otvorů v nosných stěnách.

Základy – monolitické plošné nebo hlubinné, kdy nad piloty byly realizovány monolitické desky tl. 150 mm, vyztužené sítěmi.

Střecha – v prvém období jednoplášťová, po roce 1985 i dvouplášťová s druhou lehkou železobetonovou konstrukcí trámků a desek.

Styky a spoje

Stěny – plnohodnotně hmoždinkové v obou půdorysných směrech, soustavu bylo možno počítat prostorovým řešením s využitím smykově účinných styků v obou půdorysných směrech. Spoje panelů ve zhlaví – dvojicí prutů ϕ J12 (ocel 10335).

Stropy – plnohodnotné hmoždinkové spoje.

Zálivková výztuž splňuje požadavky na zajištění sil 15 kN/m délky stropu obou půdorysných směrů

Charakteristické styky a spoje

Obr. 1.17  Vzájemné spojení stropních dílců

 

Obr. 1.18  Vzájemné spojení příčných stěnových dílců

 

Obr. 1.19  Vzájemné spojení příčných a podélných stěn

 

Obr. 1.20  Spojení stropu s obvodovým pláštěm

 

Obr. 1.21  Spoj obvodového pláště s příčnou stěnou

 

Obr. 1.22  Průchod stěn obvodovým pláštěm u dvojlodžie

 

Obr. 1.23  Část výkresu zálivkové výztuže nad podélnými a příčnými nosnými stěnami – ϕ J12 (ocel 10335)

 

Obr. 1.24  Půdorys a příčný řez stropního panelu 4 200/3 000/150 mm, vyztužení 19 ϕ J10 (ocel 10335) ve směru délky 4 200 mm, 14 ϕ J10 ve směru příčném 3 000 mm, beton BIII (C16/20)

 

Poruchy

Soustava P 1.11 Ol byla nejmladší a poruchy se projevovaly zejména u obalových konstrukcí. Obvodové pláště již měly zásadně sendvičovou strukturu a problémem druhé poloviny 80. let dvacátého století bylo navrhování spojovací výztuže mezi vnitřní částí stěny (tlusté 150 mm, později, po racionalizaci, 100 mm) a vnější železobetonovou moniérkou. Byl nedostatek nerezových výztuží a také v teoretické rovině nebyl zcela jednotný názor na řešení. Obr. 1.25 ukazuje jednu z užívaných variant, vnitřní stěna má „centrální kotvu“, vnější stěna je připojena sítí „vlásenek“, tenkých nerezových profilů tloušťky 1,9 mm.

Obr. 1.25  Připojení vnější stěny je sítí „vlásenek“, tenkých nerezových profilů tloušťky 1,9 mm

 

Znalost problematiky sendvičové struktury je důležitá zejména při zateplování budov. Vnější vrstva sice bude po nové vrstvě zateplení méně napjata od přímých účinků tepelné nebo vlhkostní roztažnosti, zvýší se však hmotnost svislého přitížení, které nemusí být u budov s více než osmi nadzemními podlažími zanedbatelné.

Obr. 1.26  Sekce G 57 Ol z počátku 60. let minulého století

 

Obr. 1.27  Sekce T 06 B Ol podle katalogu Stavoprojektu Olomouc z roku 1988

 

Obr. 1.28 Sekce OP1.11 Ol podle katalogu Stavoprojektu Olomouc z roku 1984 ze stavební soustavy P1.11 Ol

2 NOVÉ PŘEDSAZENÉ LODŽIE PANELOVÝCH DOMŮ A REKONSTRUKCE BALKONŮ (ZKUŠENOSTI AUTORA)

Lodžie byly v letech 1965 až 1990 realizovány na malorozponových panelových soustavách jako předsazené, polozapuštěné nebo zapuštěné. Poruchy vznikaly převážně z důvodů zanedbané údržby, systémově nebyly s těmito lodžiemi zásadní problémy. Po roce 2000 se více začaly provádět také nově předsazené lodžie před průčelní fasády panelových soustav. Vznikla nová situace, docházelo k dalšímu přitížení původní nosné konstrukce a základové půdy. U středně rozponových panelových soustav s modulem 6,0 m byly do roku 1990 budovány lodžie zásadně předsazené. Vzhledem k užití dutinových stropních panelů a hojnému užívání sdružených tepelně neochráněných prvků stěn a stropů lodžií, délek překračujících (současnými) normami povolené délky dilatačních celků, vznikala řada poruch zapříčiněných pohyby konstrukcí od změn teplot, případně vlhkosti. Po roce 1990 (resp. 2000) byly na těchto domech nově zřizovány lodžie zcela ojediněle, ale v současnosti stále roste poptávka, aby se i na těchto domech nové lodžie realizovaly. Od 1. 4. 2010 platí pro navrhování nových staveb i hodnocení existujících konstrukcí metodika mezních stavů podle tzv. EUROKÓDŮ, ta je v určitých oblastech odlišná od dříve platných norem.

Rozbor problematiky

Předsazené lodžie (dílem i polozapuštěné) charakterizuje fakt, že na rozdíl od vnitřních stěn, chráněných obalovými konstrukcemi obvodových plášťů a zastřešení, na ně přímo působí klimatické vlivy, zejména změny teploty a vlhkosti. To znamená, že jsou během ročních (ale i denních a nočních) cyklů vystaveny větším rozdílům teplot a vlhkosti oproti stavu při montáži konstrukce, který byl uvážen jako referenční v hodnotě +15 °C. První konstrukční soustavy G 40 a G 57 měly převážně lodžie (pokud tvořily součást návrhu krajských variant) pouze v jednotlivých sloupcích modulu 3,6 m. Výšky domů byly čtyř až osmipodlažní, tedy H_max = 8 x 2,8 = 22,4 m. To nečinilo velký rozdíl od dříve navrhovaných domů a zkušenosti z předchozí výstavby zděných domů postačovaly, K zásadním vznikům poruch v této oblasti nedocházelo. Ani další soustava z počátku 60. let, T 06 B s osovým modulem příčných stěn 3,6 m, neměla výrazné potíže s chováním představených lodžií. Bylo to proto, že v horizontálním směru se lodžie sdružovaly většinou max. do tří nebo čtyř modulů vedle sebe. Délky ani výšky nepřekračovaly hodnotu 35 m (H_max. = 12 x 2,8 = 33,6 m pro domy s dvanácti nadzemními podlažími). Podstatnou okolností byla také záležitost prvků lodžií – stropní panely těchto malých modulů byly navrhovány plné. Stěnové dílce všech starších lodžií se k vnitřním nosným stěnám kotvily pruty z měkké betonářské výztuže přes obvodový plášť.

Po roce 2000 bylo ve větší míře zahájeno odstraňování dožilých ocelových zavěšených balkonů a často byly nahrazeny novými předsazenými lodžiemi. Ty byly ukládány buď na nově vybudované základy nebo spřaženy s konstrukcí původních panelových domů pomocí nejnižších stěnových panelů vložením krátké konzoly v nadzákladových konstrukcích a lodžiemi byly přitěžovány původní základy. Styky nových lodžiových stěn nebyly ke konstrukcím obvodových plášťů připojeny kontinuálním stykovým prostředím, ale diskrétními spoji, zpravidla v úrovni stropních konstrukcí.

Obr. 2.1  Vlevo budova s lodžiemi stará 45 let, vpravo budova s novými lodžiemi a zateplením z roku 2012, obojí soustava T 06 B

 

V 60. letech minulého století byla vyvinuta středně rozponová soustava T 08 B s osovou vzdáleností příčně nosných stěn 6,0 m. Vznikla také krajská soustava HK 60 s modulem příčně nosných stěn 6,25 m, tam předsazené lodžie navrhovány nebyly. V 70. letech byla soustava T 08 B přepracována na soustavu VVÚ ETA, kde již v takové míře sdružené lodžie vedle sebe navrhovány nebyly. Pro velký rozpon středního modulu se užívaly, z hmotnostních důvodů, stropní panely s vnitřními kruhovými dutinami. Do nich mohlo v důsledku pohybů od měnících se teplot či vlhkosti, vzniklými trhlinkami zatékat a také k tomu docházelo. Spojení vnějších stěn lodžií s vnitřními stěnami bylo realizováno pomocí tuhého zámečnického prvku z válcované oceli. U lodžií středního rozponu se v průběhu času objevila i řada poruch systémového významu.

Obr. 2.2  Charakteristická ukázka sdružených lodžií systému T 08 B

 

Teoretický přístup k řešení lodžiových stěn panelových soustav

Zvolené předpoklady a statický model v souvislosti s platnými předpisy

V období vývoje typových podkladů prvních soustav typu G, ale i základních soustav malorozponové T 06 B a středně rozponové T 08 B, nebylo poznání v platných normativních dokumentech na takové úrovni, aby byla dostatečně vnímána rizika vlivů tepelné a vlhkostní roztažnosti na budovy s velkorozměrných plošných dílců, zejména vystaveným přímému vlivu klimatických účinků. Významnou měrou byly požadavky posuzování těchto vlivů vloženy do Směrnic VÚPS Praha pro navrhování panelových budov z roku 1971, ČSN 73 1201 Navrhování betonových konstrukcí (1986) a ČSN 73 1211 Navrhování betonových konstrukcí panelových budov (1987). Od 1. 4. 2010 pak platí metodika navrhování podle tzv. EUROKÓDŮ a ta přiměřeně platí i pro hodnocení existujících konstrukcí. Některé zkušenostmi ověřené poznatky z předchozích norem, které nejsou obsahem EUROKÓDŮ, byly promítnuty do české normy ČSN 73 1201 Navrhování betonových konstrukcí pozemních staveb ze září 2010. V oblasti vnějších obalových konstrukcí jsou EUROKÓDY a česká norma ČSN 73 1201 formulovány rozdílně. ČSN EN 1992-1-1 (EUROKÓD 2) v čl. 2.3.3 požaduje, aby při návrhu byly uvažovány důsledky deformací vyvozených teplotou, dotvarováním a smršťováním. V konstrukcích pozemních staveb lze při globální analýze zanedbat účinky teploty a smršťování za předpokladu, že jsou provedeny dilatační spáry ve vzdálenostech max. d_joint = 30 m. Pro prefabrikované betonové konstrukce hodnota může být větší než pro monolitické konstrukce, vzhledem k tomu, že část smršťování a dotvarování proběhla před montáží (číselné hodnoty uvedeny nejsou).

ČSN 73 1201 z roku 2010 uvádí v tab. 4. 1. hodnoty max. délek dilatačních celků L_dil, kdy není nutno provádět početní analýzu:

Obr. 2.3  Tabulka 4. 1 z ČSN 73 1201 z roku 2010, max. délky dilatačních celků L_dil
 

Důležitou okolností pro volbu statického modelu je poloha kotvení lodžiové stěny k základní nosné konstrukci panelového domu. Podle čl. 10.9.7 ČSN EN 1992-1-1 lze dosáhnout spolupůsobení plošných prvků svázáním obvodovým nebo vnitřním ztužením, které může současně bránit progresivnímu zřícení konstrukce. Konstrukce, které nejsou navrženy tak, aby odolávaly mimořádným zatížením, musí mít vhodný ztužující systém progresivnímu zřícení zabraňující (čl. 9.10.1 ČSN EN 1992-1-1). Při návrhu ztužení lze předpokládat, že výztuž působí svou charakteristickou pevností. Ve statických modelech stěnových panelových soustav bylo uvažováno (ČSN 73 1211 Navrhování betonových konstrukcí panelových budov z roku 1987, čl. 7.1.2.3), že účinná oblast ztužující výztuže v okolí styku stěn a stropů se předpokládá podle následujícího schématu (obr. 2.4). Vychází se z předpokladu, že strop lodžií je součástí celku stropní tabule celého podlaží.

Obr. 2.4  Detail styku stěn a stropů

 

Je důležité, aby kotvení zhlaví stěn lodžií bylo s vnitřními stěnami propojeno v této úrovni, aby ztužující systém domu jako celku byl souvisle propojen. Podle čl. 9.10.2.1 ČSN EN 1992-1-1 je výztuž ztužení myšlena jako minimální a nikoliv přídavná, která je vyžadována analýzou konstrukce.

Z uvedených předpisových požadavků pak vyplývá, že statický model řešení představených lodžií lze vnímat jako problematiku spřažených vnějších a vnitřních stěn panelového domu, a to spřažením diskrétními spoji. Spojité spřažení se neuvažuje, protože lodžiové stěny se přistavují k fasádním prvkům obvodového vrstveného nebo jednovrstvého pláště bez průběžného smykového propojení a obvykle je do svislé mezery mezi fasádou a stěnou lodžií v převážné výšce podlaží vkládána tepelná izolace. Vlivy teploty není nutné početně analyzovat, pokud nejsou překročeny velikosti dilatačních celků, uvedených v tab. 4. 1. ČSN 73 1201 z roku 2010. Konstrukční podmínkou je, aby spojení vnějších a vnitřních stěn bylo provedeno poddajnou výztuží, chráněnou v prostupu přes kondenzační zónu proti korozivním účinkům, nikoliv např. pomocí válcovaných tuhých nosníků. Pokud vznikne požadavek na velikosti dilatačních celků nad hodnoty tab. 4.1 ČSN 73 1201, je třeba dokumentovat velikosti vnitřních sil detailní početní analýzou, a to i s ohledem na průběhy teplot konstrukcí, včetně vlivu kondenzace.

Charakteristické styky a spoje nově přistavených předsazených lodžií malorozponových soustav

Obr. 2.5  Uložení paty stěny krátkou konzolu do konstrukce obvodové stěny (nebo na základ)

 

Obr. 2.6  Zdvojené kotvení v hlavě stěny lodžie, nejnižší panel s krátkou konzolou

 

Obr. 2.7  Spojení hlavy stěny představené lodžie v běžném podlaží (půdorys)

 

Obr. 2.8 Spojení stropu lodžie a lodžiových stěn (půdorys a řez)

 

Zvláštnosti předsazených lodžií středně rozponových soustav s osovou vzdáleností příčně nosných stěn 6,0 m

Předsazené lodžie se nedoporučuje, stejně jako u malorozponových soustav, navrhovat sdružené bez dilatační spáry v délkách nad 36 m (tab. 4. 1. ČSN 73 1201 z roku 2010). Zkušenosti prokázaly, že není vhodné, vzhledem k měnícím se teplotním a vlhkostním podmínkám během ročních období, navrhovat do tohoto nechráněného prostoru stropní panely s dutinami. Vždy se do nich vlivem vzniklých trhlinek ve stycích se stěnami dostala voda a vznikaly písně. Doporučuje se navrhovat stropní panely vylehčené se ztužujícími žebry viditelnými z podhledu, významně to zjednodušuje vizuální kontrolu stavu panelů. Lze navrhovat i panely s rovným podhledem a vylehčením vkládaným polystyrenem. Je třeba respektovat okolnost, že tato varianta způsobí vznik sendvičové struktury a pokud jsou uvnitř panelu skrytá žebra, mohou vznikat rizika s rozdílným oteplováním vnějších a vnitřních žeber panelu z důvodů izolačních vlastností polystyrenu. Zde je důležité mít na paměti doporučení ČSN 73 1201 z roku 2010, tab. 4. 3., týkající se ochranných vrstev třívrstvých obvodových panelů. Dilatování u prvků propojených betonovými žebry by nemělo překročit délku 4,2 m. Povrchy stropních panelů mají obvykle v lodžii oba povrchy ve vnějším prostředí, ale vytváří se např. různá zasklívání lodžiového prostoru, kde jsou pak teploty oproti vnějšímu prostředí rozdílné. Plné panely mají hmotnost nad 5 t a zpravidla výrazně prodražují náklady na speciální techniku při montáži. Nejsou proto doporučovány.

Obr. 2.9  Schéma příčného řezu stropních panelů – vlevo panel se žebry obrácenými směrem dolů, vpravo panel s vloženým vylehčením (např. plolystyrenovými deskami)

 

Stěnové panely mají obdobné zásady jako u malorozponových soustav.

Zakládání nových lodžií

Nové lodžie jsou předsazeny před obvodové pláště panelových domů, z nichž nejmladší domy byly realizovány před 25 lety, většina je starších. Lze tedy využít v navrhování konsolidace podloží pod domy. V 70. letech minulého století byl prováděn výzkum spolupůsobení základových konstrukcí panelových domů a výsledky promítnuty do Směrnice pro zakládání panelových obytných budov (VVÚSZ Praha 1976). V závislosti na hloubce založení, šířce základových pásů a vzdálenosti mezi nimi bylo možno stanovit součinitel I_e, kterým byla zvýšena únosnost základové spáry.

q_f´= q_f · I_e

Obr. 2.10  Zakládání nových lodžií

 

Pokud panelový, relativně tuhý, stěnový systém nevykazuje zjevné poruchy z titulu zakládání, zvýšené sedání, výskyt trhlin apod., lze bez detailního vyhodnocení laboratorními průzkumy (při známé skladbě podloží) stanovit zvýšenou únosnost základové spáry s ohledem na spolupůsobení. Přitížení lodžiemi vnášené do původní nosné konstrukce stěnového systému není zpravidla větší než 20 % oproti původnímu stavu.

Variantním způsobem založení nových lodžií je pak založení na vlastních základech, zde je nezbytné v maximálně možné míře eliminovat přírůstky sedání od nově vzneseného přitížení tohoto samostatného základu.

Problematika průzkumů

Materiály a jejich vlastnosti byly definovány typovými podklady stavebních soustav, projektovými dokumentacemi jednotlivých domů. Protože domy existují více než třicet let, je již řada archivních materiálů skartována. Je potřebné, mimo zmíněné papírové podkladové materiály, provádět průzkumné práce přímo na postavených domech. Je nutné mít v patrnosti okolnost, že domy jsou trvale obydlené, nejen průzkumy, ale i případné sanace nebo nově budované konstrukce, probíhají za obydleného stavu. Je nezbytná prohlídka domu s vyhodnocením ve smyslu ČSN ISO 13822 Hodnocení existujících konstrukcí. Zvláštní pozornost je třeba věnovat karbonataci betonu a korozivním účinkům působícím na výztuž. Podle ČSN 73 1201 a ČSN 73 1211 byly krycí vrstvy výztuže hromadně vyráběných prefabrikátů 10 mm, pomocné výztuže dokonce 5 mm. Pro posouzení mechanické odolnosti a stability lodžiových prvků je třeba získat charakteristické nebo návrhové vlastnosti prvků, materiálů a konstrukcí u nichž dojde ke změnám zatížení ve smyslu požadavků stavebního zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 156, např. odběrem vzorků. Nové inženýrsko-geologické průzkumy je nutné vyžadovat v případech, kdy jsou vizuálními prohlídkami zjištěny poruchy z titulu zakládání.

Problematika zábradlí lodžií

Malorozponové soustavy

Na malorozponových soustavách se v minulosti realizovaly rozličné druhy lehkých zábradlí, zpravidla kotvených k příčným stěnám lodžií, případně uložených na stropních deskách pomocí ocelových sloupků. Kotvení bylo na jedné straně pevné, na protější straně vodorovně posuvné, což umožnilo pohyb způsobený teplotními účinky. Se zábradlími nebyly větší problémy kromě zanedbávané údržby.

Středně rozponové soustavy

U středně rozponových soustav, zejména T B, se realizovala betonová zábradlí, kotvená do příčných lodžiových stěn. Na těchto zábradlích se vyskytovala řada poruch – trhlinky mezi ocelovými kotevními deskami a dílci zábradlí a stěn, obnažení výztuže a koroze kotevních desek. Ocelová lehká zábradlí vykazovala poruchy v kotvení sloupků (koroze), deformace kotevních destiček, trhliny ve styku nebo vytržení svorníků z příčných stěn lodžií.

Doporučené postupy oprav zábradlí

Betonová zábradlí

• alternativní náhrada jiným materiálem nepodléhajícím korozi (hliník, galvanické nebo žírové pozinkování apod.);
• v případech náhrady novým betonovým zábradlím umožnit vhodným kotvením dilataci, aby se zabránilo vytrhávání destiček ze stěn.

Ocelová zábradlí

• reprofilace ocelových profilů, úprava kotvení, aby byly umožněny dilatační pohyby;
• v případech velmi porušených zábradlí výměna za jiné, korozivně odolné (hliník, galvanické nebo žárové pozinkování).

Návrhy zábradlí podle současně platných předpisů

Podle ČSN EN 1991-1-1 Zatížení stavebních konstrukcí, tab. 6.12 musí zátěžové plochy kategorie A (obytné plochy a plochy pro domácí činnosti) mít zábradlí dimenzováno na hodnotu vodorovného charakteristického zatížení q_k = 0,5 kN/m (viz národní aplikační dokument, tab. 6.12 CZ). Výplň zábradlí má vyhovět na účinky rázem podle poznámky 6 tab. 6.12 ČSN EN 1991-1-1. Národní aplikační dokument tyto účinky nestanovuje, jsou uvedeny v české normě ČSN 74 3305 (2008). Účinky větru se posuzují podle ČSN EN 1991-1-4.

Příklad výpočtu zjednodušeného posouzení teplotního vlivu spojovacího prostředí – jednorozměrný problém za předpokladu minimální smykové tuhosti diskrétního spoje

Obr. 2.11  Statický model

 

Předpoklady zjednodušení

Vzdálenost mezi okrajem chemického kotvení (viz tlustá čárkovaná čára uvnitř obvodového panelu na obr. 2.11) do vnitřní stěny a okrajem kloubového svarového spoje se uvažuje 200 mm. Zjednodušujícím předpokladem řešení rámu je posun „těžišťové osy“ stěny lodžie do polohy okraje svarů (svarový spoj je dodatečně obetonován ve vytvořené kapse zámečnického výrobku, spoj jako celek se může mírně pootáčet, proto je ve výpočetním modelu uvážen v tomto připojení kloub, naopak pravý konec příčlí je uvažován chemickým kotvením do vnitřní stěny vetknutý) a zanedbání smykové tuhosti spojovacího prutu ve výpočtu rámu – poměr délky ku výšce spojovacího prutu

= 200/16 = 12,5 > 10 ([2], str. 117),

to znamená vliv smyku na deformaci spojovacího prutu činí něco méně než 10 % (tab. 2.1). Do vzorců průhybu od smyku (pokud by byl uvážen) se dosazuje redukovaná plocha prutu A* – u plného kruhového průřezu A* = 0,844 A, u obdélníkového průřezu A* = 0,833A.

Tab. 2.1  Průhyby od ohybu a od smyku

Příčle – profil ϕ R16 (ocel 10505)

A = 2,0106 · 10^-4 m²
J_y = 3,217 · 10^-9 m⁴
E = 2,1 · 10⁸ kPa

Svisle stojky – stěna lodžie 140/925 mm

A = 0,14 · 0,925 = 0,1295 m²
J = 9,234 · 10^-3 m⁴
E = 35 · 10⁶ kPa

Rozdíly teplot podle ČSN EN 1991-1-5

Rovnoměrná složka teploty

∆T_u = T – T_o
T_o = +15 °C

Max. letní teplota vnějšího prostředí T = +30 °C

Max. zimní teplota vnějšího prostředí T = -35 °C

Teplota v interiéru v létě T = +25 °C

Teplota interiéru v zimě T = +20 °C

Teplota na rozhraní líce vnitřní stěny a tepel. izolace (viz tlustá čárkovaná čára, obr. 2.13) -15 °C.

Léto ∆ T_u = 30 – 15 = 15 °C

Zima ∆ T_u – uvnitř stěny se rozdíl uvažuje (podle tepelně technického výpočtu) rovněž hodnotou 15 °C

∆L = α · ∆TL = 10 · 10^-6 · 15 · 8 · 2,8 = 0,00336 m – při volné (nevázané) roztažnosti
ε = α · ∆T = 0,000010 · 15 = 0,00015
σ = ε · E = 0,00015 · 35 000 000 = 5 250 kPa
N_k = σ · A = 5 250 · 0,14 · 0,925 = 680 kN (stěna lodžie plochy A = 140/925 mm)

Rozdělení na 8 úrovní podlaží

∆N_k = 680/8 = 85 kN

Řešení rovinným rámem

Obr. 2.12  Řešení rovinným rámem (U = vodorovný posun, V = vertikální posun)

 

Obr. 2.13  Řešení rovinným rámem (U = vodorovný posun, V = vertikální posun, FI = pootočení styčníku)

 

Obr. 2.14  Průběhy vnitřních sil

 

Posouzení únosnosti profilu ϕ R16

Protože se jedná o mezní stavy únosnosti, je třeba hodnoty charakteristických zatížení vynásobit součinitelem γ_q = 1,5 (proměnné zatížení)

Ohybové napětí

σ = (M/J) · d/2 = (0,095/3,2107 · 10^-9) · 0,008 = 236 245 kPa – charakteristické hodnoty zatížení
σ_RD = 1,5 · 236 245 = 354 367,5 kPa < f_yd/γ = 500 000/1,15 = 435 000 kPa – vyhoví pro návrhové hodnoty zatížení

Smyk (střih)   

τ_průměrné = V/A = 0,477/2,106 · 10^-4 = 2 265 kPa
τ_max.= 4/3 · 2 265 kPa = 3 020 kPa – pro charakteristické hodnoty zatížení
τ_{max RD} = 1,5 · 3 020 = 4 530 kPa < 0,3 · 435 000 kPa – vyhoví pro návrhové hodnoty zatížení

Poznámka:
Napjatost prutu ϕ R16 v oboru pružných namáhání vyhovuje v tomto příkladu pro max. rozdíl teplot

∆T = 435 000/354 367,5 · 15 °C = 18,4 °C.

Nad touto mezí je pak již prut v oboru pružnoplastických namáhání (nebo plastických). Poměr W_pl/W_el má u kruhového průřezu hodnotu 1,7.

Pro srovnání je uveden příklad, kdy oba konce příčlí (prutu ϕ R16 mm) jsou vetknuté do stěn:

Obr. 2.15  Průběhy sil N, V, M v grafickém vyjádření

 

Hodnoty ohybových momentů a posouvajících sil do masivních prvků stěny jsou zanedbatelné, v oboustranně vetknutých příčlích spojovacího prutu ϕR16mm jsou ve vetknutí dvojnásobných hodnot oproti modelu příčle s jedením koncem kloubovým a druhým vetknutým.

M_{k max.} = 0,188 kN.m
M_{ED max} = 0,188 · 1,5 (součinitel proměnného zatížení γ_q) = 0,282 kN.m
V_k (T_k)_max. 1,878 kN.m
V_{ED max} = 1,878 · 1,5 = 2,817 kN
W_el = πd³/32 = π · 0,016³/32 = 4,0212 · 10^-7m³ · Wpl = 1/6d³ = 1/6 · 0,016³ = 6,8267 · 10^-7m³

Napětí v ohybu:

σ_max = M_ED/W_pl = 0,282/6,8267 · 10^-7 = 413 086 kPa < 500 000/1,15 = 435 000 kPa

Napětí ve smyku (střihu):

τ_max = 4/3 · 2,817/2,106 · 10^-4 = 17 835,8 kPa < 0,3 · 435 000 = 130 500 kPa

Posouzení styčné spáry metodikou ČSN EN 1992-1-1 (EUROKÓDU 2):

Platí vzorec 6.25 z této normy.

V_Rdi = c · f_ctd + μ · σ + ρ · f_yd (μ · sinα + cosα)

Prvé dva členy rovnice se neuplatní, smykové tření ve spáře je nulové a normálové napětí kolmé na spáru je také nulové.

ρ = 1,0 (styčná spára je tvořena pouze spojovacím prutem ϕ R16)
μ = 0,5 (hladká spára, plastové bednění apod.)
α = 90°
V_Rdi = 0 + 0 + 1 · 500 000/1,15 (0,5 · 1 + 0) = 217 391,3 kPa
V_Rd = A · V_Rdi = 2, 0106 · 10^-4 · 217 391,3 = 43,71 kN

Vzorec 6.25 předpokládá plošné působení spojovacího prostředí, aplikace vzorce pro „bodové“ (diskrétní) spoje neodpovídá skutečnému provedení, vyplnění svislé spáry polystyrenem je pokládáno za zcela poddajné prostředí, únosnost spoje dává vyšší hodnotu než posouzení tyče na střih.

Celkově spoj v oboru plastických namáhání vyhovuje.

Únavová pevnost se má ověřit podle EN 10080. Vlastnosti betonářské výztuže vyhovující EUROKÓDU 2 (ČSN EN 1992-1-1) stanovuje příloha C. Ocel 10505 – použitá pro kotvení styku hlavy stěny vyhovuje požadavkům EUROKÓDU 2. Rozmezí únavového napětí N > 2×10⁶ cyklů, mez únavového napětí = β · f_yk (β = 0,6 – národní aplikační dokument – národní poznámka NA 2.2.122). Životnost lodžií je navržena na 50 let, čl. 4.4.1.2. – poznámka EUROKÓDU 2. Uvážíme-li třetinu dnů kalendářního roku, kdy dochází k významnějším tepelným odchylkám od referenční teploty +15 °C pak je to za 50 let n = 50 · 365/3 = 6 083,3 cyklů < 2 · 10⁶ cyklů (výkyvy denních teplot nebyly uvažovány, ale prudké změny denních a nočních teplot v průběhu roku činí pouze desítky dnů).

Pro ilustraci závažnosti tuhého spojovacího prvku je uveden příklad, kdy v prvku č. 13 bude spojovací profil ϕ R16 nahrazen tuhým válcovaným nosníkem obráceným T 70/70/8 mm. Výsledek ukazuje, že tento spojovací prvek bude mnohonásobně více namáhán než ostatní poddajné pruty spojovacího prostředí a prvek nevyhoví.

Obr. 2.16  Průběhy vnitřních sil v číselném vyjádření

 

Poznámka:
V číselných výsledcích jsou posouvající síly značeny T, v grafickém vyjádření již současně užívaným V.

Obr. 2.17  Průběhy sil N, V, M v grafickém vyjádření

 

Poznámka:
Číselný příklad řešený metodou pružnosti a plasticity jednorozměrných prvků je pouze velmi přibližným řešením, ukazuje některá úskalí výpočtu za přijatých zjednodušení, snaží se poukázat na řádový význam problému. Velmi se doporučuje dodržovat doporučené rozměry dilatačních celků podle ČSN 73 1201 z roku 2010 a tyto nepřekračovat, ve výpočtu přijatá zjednodušení sice korespondují se skutečným chováním lodžií na stavbách, ale pro právní řešení těchto citlivých údajů není dostatek experimentálních měření provedených výzkumy.

Zavěšené balkony

Jednom z variantních řešení u malorozponové soustavy T 06 B byly zavěšené balkony. Kotveny byly k obvodovému plášti, zavěšením na tuhý trn důkladně zakotvený do jednovrstvého obvodového pláště, v patě pak byla šikmá táhla z válcované oceli přikotvena svarovými spoji k obvodovému nosníku podlahového roštu, viz obr. 2.18. (varianta lodžií soustavy T 06 B Ol)

Obr. 2.18  Výkres zavěšeného balkonu s popisem profilů

 

Obr. 2.19  Ukázka „šachovnicového“ rozložení balkonů, detail podhledu

 

Obr. 2.20  Ukázka posouzení únosnosti prvků podle ČSN 73 1401 Navrhování ocelových konstrukcí z roku 1998 a ČSN 73 0035 Zatížení stavebních konstrukcí z roku 1986

 

Zavěšené balkony byly lehké, většinou se na nich zanedbávána údržba a slabé místo byl stav svarů v připojení u podlahových roštů. Lze konstatovat, že převážně jsou balkony již za hranicí své životnosti a bývají nahrazovány buď balkony novými, nebo také předsazenými lodžiemi. Statický model je jednoduchý: tahová síla ze šikmého táhla je přenášena zavěšením na vodorovnou tahovou reakcí do kotvy v obvodovém plášti a ve stejné úrovni je svislá složka reakce přenášena do obvodového pláště. Vodorovná tlaková složka reakce v úrovni podlahy je eliminována opřením o fasádu pomocí roznášecí plotýnky. Posuzování ocelových konstrukcí bylo velmi podobné tomu v současně platných EUROKÓDECH, postačí tedy výše uvedený příklad.

Obr. 2.21  Balkony vysunuté z konstrukcí domu

 

Panel je v části hloubky (1 185 mm) zabudován ve stropu vnitřní konstrukce panelového domu, část (925 mm) tvoří balkon před fasádou. Otvor v prostupu obvodovým pláštěm je vyplněn tepelným izolantem, boční okraje tvoří svařence U profilu, které přenáší zatížení do vnitřní konstrukce panelového domu a přitížení příčně nosnými stěnami je hlavním zabezpečením stability proti překlopení. Průchody U nosníků obvodovým pláštěm vytváří lokální tepelné mosty. Balkony se realizovaly na domech s jednovrstvým obvodovým pláštěm z expandokeramzitbetonu 60 v tl. 290 mm. Po třiceti letech užívání byla v průchodu obvodovým pláštěm při ověřovacích sondách zjištěna pouze povrchová rez na U nosnících. K výraznému snížení mechanické odolnosti u posuzovaných domů nedošlo.

Obr. 2.22  Ukázka balkonu s bočními U nosníky a detailní pohled shora

 

Obr. 2.23  Detaily nosníků z bočního podhledu

 

Tento typ balkonů přestal být po roce 1975 (přibližně) navrhován a ve variantě sendvičových plášťů se již neužíval, z důvodů lokálně významnějších tepelně technických problémů v oblasti průchodů U, nosníků tepelnými izolanty sendvičové struktury.

Obnova, v případě, že je nezbytná (míra rezivění významně sníží únosnost U nosníků), nebo se obyvatelé domu rozhodnou pro náhradu balkonů lodžiemi s většími plochami, se provádí odřezáním balkonů za dodržování bezpečnostních předpisů. Musí být navržen přesný technologický prostup provedení.

LITERATURA

[1] WITZANY, J. VRBA, J, HONZÍK, V. Otvory v panelových domech. Praha: IC ČKAIT, 2014.
[2] ŠMIŘÁK, S. Pružnost a plasticita I. skriptum, Brno: CERM, 1999.
[3] ROJÍK, V. ŠIMEK, J., ŠÍR, V. Statika základů panelových budov. Praha: SNTL, 1981.
[4] HORÁČEK, E. Panelové budovy. Praha: SNTL, 1977.
[5] Směrnice pro zakládání panelových obytných budov. Praha: VVÚSZ, 1976.
[6] WITZANY, J. a kol. Komplexní regenerace nosné konstrukce panelových domů stavební soustavy T 08 B. Praha: pro MPO ČR vydalo IC ČKAIT, 2000.
[7] WITZANY, J. a kol. Komplexní regenerace nosné konstrukce panelových domů stavební soustavy VVÚ ETA. Praha: pro MPO ČR vydalo IC ČKAIT, 2000.
[8] FEM 3, Program pro řešení rámových konstrukcí. VUT Fast Brno, 1990.
[9] VRBA, J. Představené lodžie uložené krátkými konzolami do nosné konstrukce domů. Beton T K S; č. 5/2005.
[10] VRBA, J. Možnosti výstavby představených lodžií. Stavebnictví č. 3/2008.
[11] VRBA, J. Představené lodžie, interakční souvislosti stěny, základu a podloží. Sborník příspěvků z konference Beton v podzemních a základových konstrukcích. Praha: ČBS ČSSI, 2008.
[12] VRBA, J. Vliv seizmicity na statiku soustav panelových domů. Stavebnictví č. 4/2015.
[13] VRBA, J. Rizika zásahů do konstrukcí panelových domů. Materiály pro stavbu č. 1/2016.

Seznam souvisejících norem

ČSN EN 1990 Zásady navrhování konstrukcí, 2004

ČSN EN 1991-1-1 Zatížení stavebních konstrukcí, 2004

ČSN ISO 13822 Hodnocení existujících konstrukcí, 2005

ČSN EN 1991-1-5 Zatížení teplotou, 2010

ČSN EN 1992-1-1 Navrhování betonových konstrukcí, 2006

ČSN EN 1993-1-10 Navrhování ocelových konstrukcí, 2007

ČSN 73 0035 Zatížení stavebních konstrukcí, 1986

ČSN 73 1211 Navrhování betonových konstrukcí panelových budov, 1987

ČSN 73 1201 Navrhování betonových konstrukcí pozemních staveb, 2010