Stav: kontrola 2022, aktualizace 2019

Anotace:
Tato pomůcka pojednává o udržování, změnách a obnově dokončených staveb v právních předpisech ČR a EU, především ve stavebním zákoně a jeho prováděcích vyhláškách. Konkrétní technické požadavky, řešení a postupy při navrhování a provádění staveb obsahují české technické normy (ČSN), případně do soustavy českých technických norem převzaté evropské a mezinárodní normy (EN, ISO).

Upozornění k textu

OBSAH

1 DOKONČENÉ STAVBY V PŘEDPISECH STAVEBNÍHO PRÁVA

1.1 ZÁKLADNÍ PŘEDPISY STAVEBNÍHO PRÁVA

Stavebním právem se rozumí veřejnoprávní předpisy, které upravují řízení o stavbách. K základním předpisům stavebního práva patří stavební zákon a jeho prováděcí vyhlášky. Konkrétní technické požadavky, řešení a postupy při navrhování a provádění staveb obsahují české technické normy (ČSN), případně do soustavy českých technických norem převzaté evropské a mezinárodní normy (EN, ISO).

Stavební zákon a jeho prováděcí vyhlášky

Platný stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů) ukládá vlastníkovi stavby a zařízení povinnost udržovat stavbu a zařízení v dobrém a řádném stavu po celou dobu jejich existence (§ 154). V souvislosti s péčí o dokončené stavby používá stavební zákon termín údržba stavby, případně udržovací práce a termín změny dokončených staveb, kterými rozumí nástavby, přístavby a stavební úpravy. Naproti tomu stavební zákon nezná a nepoužívá termíny oprava, rekonstrukce či modernizace, případně jiné termíny.

Základní pojmy, které stevební zákon používá, jsou definovány v § 2 a § 3. Podle § 3 odst. 4 se „údržbou stavby rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost“. V dalších ustanoveních stavebního zákona je reflektován ve stejném významu termín udržovací práce.

Podle § 79 odst. 5 udržovací práce nevyžadují rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas. Územním opatřením o stavební uzávěře nelze omezit nebo zakázat udržovací práce (§ 97 odst. 1). Udržovací práce, jejichž provedení může negativně ovlivnit zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu a vzhled stavby, životní prostředí a bezpečnost při užívání a udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou, vyžadují ohlášení stavebnímu úřadu (§ 104 odst. 1 písm. 1). Ostatní udržovací práce nevyžadují stavební povolení ani ohlášení (§ 103, odst. 1 písm. c). K ohlášení udržovacích prací podle § 104 odst. 1 písm. j) stavebník připojí dokumentaci obsahující technický popis jejich provedení. Vyžaduje-li to zvláštní právní předpis, stavebník přikládá k ohlášení udržovacích prací a stavebních úprav požárně bezpečnostní řešení, jehož obsah a rozsah vymezuje tento zvláštní právní předpis, kterým je vyhláška č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci). Udržovací práce uvedené v § 103 a § 104 může stavebník provádět svépomocí. Není-li stavba řádně udržována, může stavební úřad nařídit vlastníkovi stavby provedení udržovacích prací. U stavby určené k užívání veřejností může stavební úřad nařídit jejímu vlastníkovi, aby mu předložil časový a věcný plán udržovacích prací na jednotlivých částech stavby a na technologickém a jiném zařízení.

Podle § 2 odst. 5 stavebního zákona změnou dokončené stavby je

a) nástavba, kterou se stavba zvyšuje;

b) přístavba, kterou se stavba půdorysně rozšiřuje a která je vzájemně provozně propojena s dosavadní stavbou;

c) stavební úprava, při které se zachovává vnější půdorysné a výškové ohraničení stavby; za stavební úpravu se považuje též zateplení pláště stavby.

Územní souhlas postačí u změn staveb (§ 96 odst. 2 písm. f). Stavební úpravy nevyžadují rozhodnutí o umístění stavby, ani územní souhlas (§ 79 odst. 5).

Stavební povolení ani ohlášení nevyžadují stavby a zařízení uvedené v § 103 odst. 1 písm. e) do stanovených parametrů. Toto neplatí, pokud by provedení jejich změn mělo za následek překročení uvedených parametrů.

Stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují stavební úpravy, pokud se jimi nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se vzhled stavby ani způsob užívání stavby, nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí a jejich provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby a nejde o stavební úpravy stavby, která je kulturní památkou (§ 103 odst. 1 písm. d)).

Ohlášení stavebnímu úřadu vyžadují stavební úpravy pro změny v užívání části stavby, kterými se nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se její vzhled a nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí (§ 104 odst. 1 písm. k)). Stavby, u nichž postačí ohlášení, uvádí jmenovitě § 104 odst. 1. Ohlášení postačí rovněž u jejich změn, pokud nedojde k překročení stanovených parametrů.

Pojmy nástavba a přístavba vymezuje NSZ jednoznačně. Naproti tomu obsah pojmu udržovací práce a stavební úpravy není v NSZ ani jeho prováděcích vyhláškách blíže vymezen (s výjimkou dodatečné tepelné izolace budov, kterou stavební zákon jednoznačně určuje jako stavební úpravu (§ 2 odst. 5 písm. c) – zateplení pláště stavby). To v praxi přináší problémy a záleží na jednotlivém stavebním úřadu, jaký výklad v případě dané stavby, jejích udržovacích prací nebo stavebních úprav zvolí.

Již zrušená prováděcí vyhláška k předchozímu stavebnímu zákonu (vyhláška č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona) uváděla příkladem v § 14 některé druhy udržovacích prací:

„Udržovacími pracemi, které nevyžadují ohlášení stavebnímu úřadu, jsou zejména:

a) opravy fasády a vnitřních omítek, obkladů stěn, podlah a dlažeb, výměna a opravy střešní krytiny, opravy povrchu plochých střech, komínových těles, opravy vnitřních instalací, výměna, opravy a nátěry oplechování střech, žlabů a odpadních dešťových svodů, opravy oken a dveří a jejich nátěry, výměna dveří a oken a opravy oplocení, nemění-li se jimi vzhled stavby;

b) výměna nepodstatných částí konstrukcí stavby;

c) opravy ústředního vytápění, větracího a klimatizačního zařízení a výtahů, budou-li je provádět oprávněné osoby;

d) výměna zařizovacích předmětů (např. kuchyňských linek, van) a jiného běžného vybavení stavby;

e) práce stanovené zvláštními předpisy (vyhláška č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích).“.

Příklad stavebních úprav obsahovala již zrušená vyhláška č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu: „… např. přestavby, vestavby, podstatné změny vnitřního zařízení, podstatné změny vzhledu stavby.“

Z uvedeného vyplývá, že stavební předpisy zahrnovaly pod pojem udržovací práce také opravy, které nejsou v základních předpisech stavebního práva samostatnou kategorií. Praxe stavebních úřadů ukazuje, že se těmito příkladnými výčty, byť právně nezávaznými, nadále řídí.

1.2 SPECIÁLNÍ PŘEDPISY STAVEBNÍHO PRÁVA

Řízení o speciálních stavbách, jimiž jsou

• stavby vodních děl;
• stavby pozemních komunikací;
• stavby drah a na dráze;
• stavby letecké;
• upravují samostatné zákony, které jsou ve vztahu ke stavebnímu zákonu předpisy zvláštními (speciálními).

1.2.1 Vodní zákon a jeho prováděcí předpisy

Povolování vodních děl a staveb k vodohospodářským melioracím pozemků upravuje zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. K provedení vodních děl, k jejich změnám a změnám jejich užívání, jakož i k jejich odstranění je třeba stavební povolení vodoprávního úřadu. Ke stavbám, zařízením nebo činnostem, k nimž není třeba stavební povolení podle vodního zákona, které však mohou ovlivnit vodní poměry, je třeba souhlas nebo vyjádření vodoprávního úřadu. Vodní zákon používá termíny udržovací práce, údržba a obnova vodních děl, ale nedefinuje je.

Podle § 15a odst. 3 je vlastník vodního díla povinen ohlásit vodoprávnímu úřadu udržovací práce, které by mohly negativně ovlivnit životní prostředí nebo stabilitu vodního díla a vodohospodářské úpravy. Ohlášení podléhá i obnova vodních děl zničených živelní pohromou nebo havárií. V případech ohlášení činí lhůta pro sdělení vodoprávního úřadu, že proti obnovení nemá námitek, 15 dnů. Povolení k některým vybraným činnostem uvedeným v § 14 vodního zákona, pokud je vykonává vlastník vodního díla v souvislosti s údržbou vodní nádrže. Vlastníci staveb, které nejsou vodními díly, nebo zařízení v korytech vodních toků, popřípadě sousedících s nimi, jsou povinni ve veřejném zájmu dbát o jejich statickou bezpečnost a celkovou údržbu, aby neohrožovaly plynulý odtok povrchových vod, a zabezpečit je proti škodám působeným vodou a odchodem ledu (§ 52 odst. 2). Pokud má bezprostřední prospěch z vodního díla jiná oprávněná osoba než vlastník tohoto vodního díla, je povinen podílet se na úhradě nákladů na údržbu tohoto vodního díla (§ 57). Vlastníci pozemků sousedících s vodním dílem jsou povinni po předchozím projednání s nimi umožnit za účelem provozu a provádění údržby vodních děl v nezbytném rozsahu vstup a vjezd na své pozemky těm, kteří zajišťují provoz nebo provádějí údržbu těchto vodních děl (§ 60).

Definici pojmu „údržba staveb k vodohospodářským melioracím pozemků“ najdeme ve vyhlášce č. 225/2002 Sb., o podrobném vymezení staveb k vodohospodářským melioracím pozemků a jejich částí a způsobu a rozsahu péče o ně: „Péči o stavby k vodohospodářským melioracím pozemků a jejich částí provádí jejich vlastník údržbou těchto staveb. Údržba staveb k vodohospodářským melioracím pozemků a jejich částí se provádí za účelem zpomalení procesu fyzického opotřebení a zabezpečení spolehlivého a bezpečného provozu těchto staveb. Rozsah údržby vychází ze zápisu o udržovací prohlídce“ (§ 3 odst. 1). Udržovací prohlídka se provádí nejméně jedenkrát ročně, o jejím výsledku se pořizuje zápis. Zápis obsahuje mj. soupis závad zjištěných při prohlídce. Vyhláška uvádí dále výčtem jednotlivá technická opatření a postupy, které jsou obsahem údržby staveb k vodohospodářským melioracím pozemků, staveb k závlaze pozemků, staveb k odvodnění pozemků a staveb k ochraně pozemků před erozní činností vody

1.2.2 Zákon o pozemních komunikacích a jeho prováděcí předpisy

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví v § 16 odst. 4: „Prováděcí předpis vymezí, pro které stavební úpravy dálnice, silnice a místní komunikace prováděné na silničním pozemku postačí místo stavebního povolení ohlášení speciálnímu stavebnímu úřadu a pro které udržovací práce není třeba ani toto ohlášení. Prováděcí předpis dále stanoví obecné technické požadavky pro stavbu dálnice, silnice a místní komunikace.“

Tímto prováděcím předpisem zákona o pozemních komunikacích je vyhláška č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích; ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška rozumí

• opravou komunikace změnu dokončené stavby, při které se zachovává vnější ohraničení stavby a při které se zlepšují její parametry a zvyšuje bezpečnost provozu (§ 1 odst. 1 písm. b));
• údržbou komunikace soubor prací, kterým se komunikace udržuje v provozně a technicky vyhovujícím stavu za všech povětrnostních podmínek a odstraňují se vady a nedostatky uvedením do původního stavu, (§ 1 odst. 1 písm. c)).

V porovnání s již zmíněnou zrušenou vyhláškou č. 132/1998 Sb., jako prováděcím předpisem starého stavebního zákona (zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu) je výklad pojmů oprava a údržba odlišný. Zatímco vyhláška č. 132/1998 Sb. zahrnovala pod pojem udržovací práce také opravy, vyhláška č. 104/1997 Sb., považuje opravy za změnu dokončené stavby, resp. úžeji za stavební úpravy.

Pro stavbu dálnice, silnice, místní komunikace a veřejně přístupné účelové komunikace je speciálním stavebním úřadem příslušný silniční správní úřad.

Vyhláška č. 104/1997 Sb., ukládá povinnost vlastníkovi nebo správci provádět běžné, hlavní a mimořádné prohlídky komunikací a o jejich výsledku vést záznamy. Vlastník nebo správce zabezpečuje rovněž běžné, hlavní, kontrolní a mimořádné prohlídky mostů. Vyhláška se dále podrobně věnuje údržbě a opravám komunikací a mostů. Obsahuje rozdělení údržby a oprav do jednotlivých kategorií a vymezení obsahu těchto kategorií. Údržbu a opravy komunikací rozděluje vyhláška na

• běžnou údržbu komunikací (v příloze č. 5 zřejmě omylem nazvanou „běžnou úpravou komunikací);
• souvislou údržbu komunikací, sloužící k zachování a obnově původních vlastností komunikace;
• opravy komunikací.

„§ 9 Údržba a opravy komunikací

(1) Cílem údržby a oprav je odstranit závady ve sjízdnosti, opotřebení nebo poškození komunikace, jejich součástí a příslušenství. Rozsah a způsob provedení závisí na vyhodnocení výsledků prohlídek, popř. na doporučeních systému hospodaření s vozovkou.

(2) Součástí údržby jsou také opatření, která neprodleně po zjištění závady zajišťují usměrnění dopravy na závadných úsecích komunikací. Jde zejména o:

a) uzavírku závadného (včetně zavátého) úseku,

b) vyznačení objížďky a umístění příslušných dopravních značek a zařízení,

c) okamžité provizorní zajištění bezpečnosti provozu (např. optická náhrada záchytných zařízení, nouzové podepření nebo překrytí propadů a sesuvů, odstranění pevných překážek).

Opatření provedená podle písmen a) a b) je správce povinen neprodleně oznámit příslušnému silničnímu správnímu úřadu.

(3) Dle rozsahu a povahy prací se činnosti podle předchozích odstavců rozdělují na běžnou a souvislou údržbu a na opravy.

(4) Běžná údržba zahrnuje zejména drobné místně vymezené práce, včetně ošetřování silniční vegetace.

(5) Souvislá údržba zahrnuje zejména rozsáhlejší práce sloužící k zachování a k obnově původních vlastností vozovky komunikace obnovením či zlepšením proměnných parametrů její obrusné vrstvy.

(6) Stavebními pracemi se v rámci opravy odstraňují vady, opotřebení nebo poškození komunikace, jejích součástí a příslušenství, popř. se zlepšuje kvalita stavby a zvyšuje bezpečnost provozu. Opravou dochází k obnově či zlepšení všech parametrů vozovky, popřípadě také ke zlepšení některých parametrů dalších součástí a příslušenství komunikace.

(7) Rozsah a způsob údržby a oprav komunikací je stanoven v příloze č. 5.

Příloha č. 5 k vyhlášce č. 104/1997 Sb.

Údržba a opravy komunikací

1 Běžná úprava komunikací

Běžná údržba zahrnuje drobné, místně vymezené práce, jejichž potřeba byla zjištěna v rámci prohlídek komunikací.

Jedná se především o následující práce:

1 údržba vozovky a krajnic

• vysprávka asfaltových krytů;
• vysprávka cementobetonových krytů;
• vyrovnání a údržba dlážděných krytů;
• údržba štěrkových krytů;
• seříznutí, doplnění, zpevnění a čištění krajnic.

1.2 údržba dopravního značení, dopravních zařízení a dalšího příslušenství

(svislé a vodorovné dopravní značky a zařízení, zrcadla, hlásky, veřejné osvětlení, světelná signalizační zařízení sloužící k řízení dopravy, zábradlí, odrazníky, svodidla, pružidla, směrové sloupky, zásněžky, zásobníky a skládky údržbových hmot apod.)

1.3 údržba odvodňovacích zařízení

(propustky, příkopy, rigoly, skluzy, trativody a vsakovací jímky, silniční kanalizace, uliční vpusti a lapače splavenin)

1.4 údržba svahů a násypů zemního tělesa komunikace

1.5 údržba chodníků a dalších nemotoristických komunikací, dělicích pásů a dopravních ostrůvků

1.6 údržba ploch a vybavení odpočívek, odstavných a parkovacích ploch a dalších součástí komunikace

(staničníky, mezníky, zpomalovací prahy, únikové zóny, protihlukové zdi a valy)

1.7 údržba objektů

(tunely, galerie, opěrné, zárubní, obkladní a parapetní zdi, tarasy)

1.8 ošetřování silniční vegetace

2 Souvislá údržba komunikací

Souvislá údržba zahrnuje rozsáhlejší práce v souvislých úsecích sloužící k zachování a obnově původních vlastností. Podkladem pro rozhodnutí o jejím provedení jsou výsledky systémů hospodaření s vozovkou, případně vyhodnocené údaje z prohlídek komunikací.Jedná se především o následující práce:

2.1 obnova opotřebované obrusné vrstvy, zpevnění a úprava krajnic, chodníků a dalších nemotoristických komunikací

• vozovky s asfaltovým krytem.

obnova krytu

obnova protismykových vlastností krytu

obnova rovnosti krytu

metody využívající recyklace původního krytu

• vozovky s cementobetonovým krytem.

obnova protismykových vlastností krytu

obnova rovnosti krytu

• vozovky s dlážděným krytem nebo s krytem ze silničních dílců.

obnova protismykových vlastností i rovnosti krytu

zesílení

• štěrkové vozovky.

obnova rovnosti krytu

zesílení

2.2 obnova jednotlivých druhů součástí a příslušenství komunikací (v souvislém tahu)

2.3 úprava zemního tělesa a jeho zabezpečení zřízením zdí

2.4 odstranění výmrazků v souvislých úsecích

2.5 obnova silniční vegetace v souvislých úsecích

3 Opravy

Opravy zahrnují především následující práce:

3.1 zesílení nebo rozšíření vozovky a krajnic

3.2 zřízení chodníků, jejich zesílení, popř. zvýšení nivelety

3.3 odstranění sesuvů, zpevňování hornin v zářezech a odřezech

3.4 odstranění důlních škod na tělese komunikace

3.5 oprava koruny komunikace včetně součástí a příslušenství

3.6 obnova objektů uvedených v bodu 1.7.“

V případě údržby a oprav mostů odkazuje vyhláška na českou technickou normu. Seznam českých technických norem, na které se odkazuje v textu vyhlášky č. 104/1997 Sb., uvádí příloha č. 1 vyhlášky v rozdělení na závazné a doporučené ČSN (tj. závazné ve vztahu ke splnění technických požadavků vyhlášky č. 104/1997 Sb.). To je v rozporu s evropským právem a např. s českým zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Technické normy jsou v zemích EU obecně nezávazné.

§ 10 Údržba a opravy mostů

(1) Údržba a opravy mostů se provádějí v rámci technické péče o mosty na základě technické dokumentace, výsledků prohlídek, diagnostického průzkumu, popř. dokumentace opravy. Povinnost vykonávat údržbu a opravy mostu začíná dnem vydání kolaudačního rozhodnutí a trvá i v době před uvedením mostu do provozu a v době jeho dočasného vyloučení z provozu.

(2) Údržbu a opravy mostů (včetně násypových a zářezových svahů pod nimi) zabezpečuje vlastník (správce) mostu. Údržbu a opravy komunikace, vodního toku, nádrže, jiného objektu nebo území pod mostem (s výjimkou svahů), popř. cizího zařízení na mostě nebo pod ním zabezpečuje příslušný vlastník (správce) tohoto zařízení nebo území, a to vždy po dohodě s vlastníkem (správcem) mostu.

(3) Při údržbě a opravách mostu nesmí dojít ke znečištění prostoru pod mosty, zejména vodních toků a chráněného vodohospodářského území.

(4) Údržbu mostů tvoří souhrn prací, kterými se mosty a jejich vybavení udržují v řádném technickém, bezpečném a sjízdném stavu za všech povětrnostních a za běžných dopravních podmínek. Tato údržba se provádí průběžně po celý rok.

(5) Při opravě mostu se stavebními pracemi prováděnými podle schválené dokumentace odstraňují zjištěná poškození nebo vady.

(6) Bližší podrobnosti o údržbě a opravách mostů obsahuje doporučená ČSN 73 6221.

Platná ČSN 73 6221. Prohlídky mostů pozemních komunikací byla vydána v lednu 2018. Před ní existovaly dvě české technické normy stejného označení (tj. čísla i slovního názvu), které byly postupně zrušeny. Norma vydaná v červenci 1996 a zrušená k 1. 4. 2011; další byla vydána v březnu 2011 a zrušena k 1. 2. 2018.

Stavební úpravy komunikací a udržovací práce na nich, které vyžadují ohlášení speciálnímu stavebnímu úřadu, jsou uvedeny výčtem v § 14 vyhlášky č. 104/1997 Sb. Stavební úpravy a práce, které nevyžadují ohlášení, uvádí § 15 vyhlášky č. 104/1997 Sb. Stavební úpravy a práce nevyžadující ohlášení podrobněji specifikuje příloha vyhlášky č. 5 (viz výše) a příloha vyhlášky č. 6 (Plán a organizace zimní údržby) a č. 7 (Technologie zimní údržby).

1.2.3 Zákon o dráhách a jeho prováděcí předpisy

Zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů, upravuje mj. podmínky pro stavbu drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových a stavby na těchto dráhách. Podle zákona o dráhách je

• stavbou dráhy stavba cesty určené k pohybu drážních vozidel a stavba, která rozšiřuje, doplňuje, mění nebo zabezpečuje dráhu bez ohledu, zda je v obvodu dráhy či nikoliv;
• stavbou na dráze jsou všechny stavby a zařízení v obvodu dráhy, které nejsou stavbou dráhy, bez ohledu na účel, jemuž slouží.

Speciálním stavebním úřadem pro stavby dráhy a stavby na dráze je drážní správní úřad.

Vlastník dráhy je povinen zajistit údržbu a opravu dráhy v rozsahu nezbytném pro její provozuschopnost a umožnit styk dráhy s jinými drahami. Vlastník celostátní dráhy a regionální dráhy je dále povinen pečovat o rozvoj a modernizaci dráhy v rozsahu nezbytném pro zajištění dopravních potřeb státu a dopravní obslužnosti území kraje (zákon č. 266/1994 Sb., § 20).

Technické podmínky a požadavky pro stavbu dráhy a stavby na dráze stanoví vyhláška č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah, ve znění pozdějších předpisů. Přílohou vyhlášky je seznam 177 českých technických norem (ČSN, ČSN EN) a technických norem železnic (TNŽ); na jejichž požadavky a ustanovení se vyhláška ve svém textu odvolává, čímž je dána povinnost je respektovat a naplnit.

Zákon o dráhách a jeho prováděcí předpisy používají termíny údržba a opravy, obnova, rozšíření dráhy, rekonstrukce nebo modernizace dráhy, blíže je však nedefinují.

1.2.4 Zákon o civilním letectví

Podle zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, leteckou stavbou je

a) stavba letiště a stavba v prostoru letiště;

b) stavba sloužící k zajištění letového provozu mimo prostor letiště.

Stavbami sloužícími k zajištění letového provozu mimo prostor letiště se rozumí stavby pro radiolokační, radionavigační, telekomunikační a radiokomunikační služby, leteckou meteorologickou a leteckou informační službu, pro službu pátrání a záchrany a denní, světelná a rádiová návěstidla.

Speciálním stavebním úřadem pro letecké stavby je Úřad pro civilní letectví. Úřad vydává kolaudační souhlas podle stavebního zákona na základě posouzení provozní způsobilosti letecké stavby z hlediska bezpečnosti leteckého provozu.

Provozováním letiště se rozumí také údržba a rozvoj letiště, v rozsahu a podle podmínek stanovených pro provozování letiště. Technické a provozní podmínky pro provozování letiště stanoví prováděcí předpis. Tímto předpisem je vyhláška č. 108/1997 Sb., kterou se provádí zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Technické a provozní podmínky jednotlivých druhů letišť jsou uvedeny v příloze č. 3 vyhlášky. Technické a provozní údaje o provozovaném letišti obsahuje tzv. letištní příručka. Obsahové náležitosti letištní příručky stanoví příloha č. 5 vyhlášky. Mezi tyto náležitosti letištní příručky patří mj. postupy a provádění údržby a stavebních prací na letišti.

Zákon o civilním letectví a jeho prováděcí předpisy používají termíny udržovací práce, pravidelná a mimořádná údržba, které ale blíže nedefinují.

2 DOKONČENÉ STAVBY V DAŇOVÝCH A ÚČETNÍCH PŘEDPISECH

Zákon o daních z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění pozdějších předpisů) rozlišuje v souvislosti s užíváním dokončených staveb dvě kategorie nákladů:

a) Opravy, údržbu, udržování hmotného majetku, sloužící k dosažení zdanitelných příjmů, které jsou daňově uznatelným výdajem v tom zdaňovacím období (roce), kdy byly vynaloženy.

b) Technické zhodnocení hmotného majetku, které zvyšuje vstupní (zůstatkovou) cenu příslušného majetku ve zdaňovacím období, kdy bylo technické zhodnocení uvedeno do užívání, a do daňového základu vstupuje formou ročních daňových odpisů.

Zákon o dani z příjmů vymezuje v § 33 technické zhodnocení majetku; pojem oprava, údržba nebo udržování tento zákon sice na několika místech používá, ale blíže nespecifikuje.

„§ 33

(1) Technickým zhodnocením se pro účely tohoto zákona rozumí vždy výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku, pokud převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu ve zdaňovacím období 1995 částku 10 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1996 částku 20 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1998 částku 40 000 Kč. Technickým zhodnocením jsou i uvedené výdaje nepřesahující stanovené částky, které poplatník na základě svého rozhodnutí neuplatní jako výdaj (náklad) podle § 24 odst. 2 písm. zb).

(2) Rekonstrukcí se pro účely tohoto zákona rozumí zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů.

(3) Modernizací se pro účely tohoto zákona rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku.“

Zákon o dani z příjmů ponechává na daňovém poplatníkovi, aby odlišil technické zhodnocení a opravy ve svém daňovém přiznání a případně prokázal správci daně (finančnímu úřadu) charakter výdajů, stav nemovitosti před úpravou a po úpravě. Z pohledu daňového poplatníka je výhodnější kategorie oprav; pro stát (správce daně) z hlediska daňových příjmů je výhodnější kategorie technického zhodnocení. Povinností daňového poplatníka je shromáždit důkazní prostředky pro zařazení výdajů do příslušné kategorie, správce daně tyto důkazní prostředky posoudí a rozhodne o zařazení do kategorie oprava nebo technické zhodnocení.

Termíny rekonstrukce a modernizace, které používá zákon o daních z příjmů, neznají předpisy stavebního práva. Termín technický parametr není definován v žádném daňovém, resp. účetním předpisu, nedefinuje jej vlastně žádný obecně závazný právní předpis. Slovník pojmů ve výstavbě (DOS M 01.01, vydalo IC ČKAIT, Praha 2000) definuje termín „technický parametr“ následovně:

„Parametry jsou základní konstrukční, provozní, technické a jiné údaje, sloužící k určení charakteru procesu nebo produktu (díla, výrobku) a sloužící k jeho posuzování a hodnocení. Parametry jsou obvykle hodnoceny ve vztahu k určeným standardům (normám).“

Největší potíže způsobuje v praxi aplikace výkladu termínu rekonstrukce a modernizace na stavby (nemovitosti). Přitom se však přehlíží první část definice technického zhodnocení v § 33 zákona o dani z příjmů: „Technickým zhodnocením se rozumí vždy výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy …“ což je přesná terminologie stavebního zákona. Zákon o dani z příjmů tak u technického zhodnocení v případě nemovitostí jednoznačně odkazuje na stavební předpisy; za technické zhodnocení označuje změny dokončených staveb. Druhou část definice technického zhodnocení v § 33 (rekonstrukce a modernizace) můžeme ponechat pro technické zhodnocení dalšího hmotného investičního majetku, (stroje, automobily, výpočetní technika aj.).

Zákon o dani z příjmu uvádí v § 24 Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů mezi daňově odečitatelnými náklady také „výdaje (náklady) na dokončenou nástavbu, přístavbu a stavební úpravy, rekonstrukci a modernizaci jednotlivého majetku, které nejsou technickým zhodnocením podle § 33 odst. 1″ (§ 24 odst. 2 písm. zb). To jsou především výdaje nepřesahující stanovené limity pro technické zhodnocení podle § 33.

Mezi daňově uznatelné náklady zahrnuje § 24 také „výdaje (náklady), k jejichž úhradě je poplatník povinen podle zvláštních zákonů“. (§ 24 odst. 2 písm. p). Tato podmínka bude splněna např. u dodatečné tepelné izolace (dodatečné zateplení budovy je podle stavebního zákona stavební úpravou, tedy technickým zhodnocením hmotného majetku podle zákona o dani z příjmů), které vlastník budovy musí provést, pokud budova nesplňuje stanovené požadavky na energetickou náročnost podle zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů, a podle prováděcí vyhlášky č. 78/2013 Sb., o energetické náročnosti budov. Zákon č. 406/2000 Sb., stanoví v § 7 Snižování energetické náročnosti budov: „(1) V případě výstavby nové budovy je stavebník povinen plnit požadavky na energetickou náročnost budovy podle prováděcího právního předpisu … (2) V případě větší změny dokončené budovy jsou stavebník, vlastník budovy nebo společenství vlastníků jednotek povinni plnit požadavky na energetickou náročnost budovy podle prováděcího právního předpisu …“.

K účetním předpisům patří také zákon č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů. Rezervy na opravy hmotného majetku se mohou vytvářet pouze na opravy, nikoliv na technické zhodnocení nebo udržování/ údržbu majetku. Zákon o rezervách pojem opravy hmotného majetku, udržovací práce, technického zhodnocení majetku blíže neurčuje; v praxi je pak obtížné rozhodnout, o jakou kategorii se jedná.

Oporou tu může být vyhláška MF ze dne 5.12.2002 č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, která stanoví v § 47 odst. 2 písm. a):

„Opravou se odstraňují účinky částečného fyzického opotřebení nebo poškození za účelem uvedení do předchozího nebo provozuschopného stavu. Uvedením do provozuschopného stavu se rozumí provedení opravy i s použitím jiných než původních materiálů, dílů, součástí nebo technologií, pokud tím nedojde k technickému zhodnocení. Údržbou se rozumí soustavná činnost, kterou se zpomaluje fyzické opotřebení a předchází poruchám a odstraňují se drobnější závady, …“

A v § 47 odst. 4 najdeme vysvětlení technického zhodnocení:

„Technickým zhodnocením se rozumí zásahy do majetku uvedeného do užívání, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů, nebo rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku, včetně nástaveb, přístaveb a stavebních úprav, pokud vynaložené náklady dosáhnou ocenění určeného účetní jednotkou pro vykazování jednotlivého dlouhodobého majetku …“.

3 UDRŽOVÁNÍ, OPRAVY A STAVEBNÍ ÚPRAVY V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) používá ve svých ustanoveních (týkajících se např. bytového spoluvlastnictví, nájmu, zvláštních ustanovení o nájmu bytu a nájmu domu, smlouvy o dílo) termíny stavebního zákona. Vedle toho používá také termíny oprava, přestavba; rozlišuje běžnou údržbu a ostatní údržbu.

„§ 1189

(1) Správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí. Správa domu zahrnuje i činnosti spojené s přípravou a prováděním změn společných částí domu nástavbou, přístavbou, stavební úpravou nebo změnou v užívání, jakož i se zřízením, udržováním nebo zlepšením zařízení v domě nebo na pozemku sloužících všem spoluvlastníkům domu.

§ 1172

(1) Má-li jednotka vzniknout nástavbou, přístavbou nebo stavební úpravou domu …

§ 1183

(1) Vlastník jednotky se zdrží všeho, co brání údržbě, opravě, úpravě, přestavbě či jiné změně domu nebo pozemku, o nichž bylo řádně rozhodnuto; jsou-li prováděny uvnitř bytu nebo na společné části, která slouží výlučně k užívání vlastníka jednotky, umožní do nich přístup, pokud k tomu byl předem vyzván osobou odpovědnou za správu domu. To platí i pro umístění, údržbu a kontrolu zařízení pro měření spotřeby vody, plynu, tepla a jiných energií.

§ 2587

Dílem se rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem se rozumí vždy zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.“

Některé tyto pojmy vymezuje prováděcí předpis občanského zákoníku, kterým je nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu:

Vláda nařizuje k provedení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník:

§ 1 Úvodní ustanovení

Toto nařízení vymezuje pojmy běžná údržba bytu a drobné opravy související s užíváním bytu.

§ 2 Běžná údržba bytu

Běžnou údržbou bytu se rozumí udržování a čištění bytu včetně zařízení a vybavení bytu, které se provádí obvykle při užívání bytu. Jde zejména o malování, opravu omítek, tapetování a čištění podlah včetně podlahových krytin, obkladů stěn a čištění zanesených odpadů až ke svislým rozvodům. Dále se běžnou údržbou rozumí udržování zařízení bytu ve funkčním stavu, pravidelné prohlídky a čištění předmětů uvedených v § 4 písm. g), kontrola funkčnosti termostatických hlavic s elektronickým řízením, kontrola funkčnosti hlásiče kouře včetně výměny zdroje, kontrola a údržba vodovodních baterií s elektronickým řízením.

§ 3 Drobné opravy bytu

Za drobné opravy se považují opravy bytu a jeho vnitřního vybavení, pokud je toto vybavení součástí bytu a je ve vlastnictví pronajímatele, a to podle věcného vymezení nebo podle výše nákladů.

§ 4 Drobné opravy podle věcného vymezení

Podle věcného vymezení se za drobné opravy považují

a) opravy jednotlivých vrchních částí podlah, opravy podlahových krytin a výměny prahů a lišt,

b) opravy jednotlivých částí dveří a oken a jejich součástí, kování a klik, výměny zámků včetně elektronického otevírání vstupních dveří bytu a opravy kování, klik, rolet a žaluzií u oken zasahujících do vnitřního prostoru bytu,

c) opravy a výměny elektrických koncových zařízení a rozvodných zařízení, zejména vypínačů, zásuvek, jističů, zvonků, domácích telefonů, zásuvek rozvodů datových sítí, signálů analogového i digitálního televizního vysílání a výměny zdrojů světla v osvětlovacích tělesech, opravy zařízení pro příjem satelitního televizního vysílání, opravy audiovizuálních zařízení sloužících k otevírání vchodových dveří do domu, opravy řídicích jednotek a spínačů ventilace, klimatizace a centrálního vysavače, opravy elektronických systémů zabezpečení a automatických hlásičů pohybu,

d) výměny uzavíracích ventilů u rozvodu plynu s výjimkou hlavního uzávěru pro byt,

e) opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt, výměny sifonů a lapačů tuku,

f) opravy a certifikace bytových měřidel podle zákona o metrologii nebo zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění a opravy a certifikace bytových vodoměrů teplé a studené vody, opravy hlásičů požáru a hlásičů kouře, opravy regulátorů prostorové teploty u systémů vytápění umožňujících individuální regulaci teploty,

g) opravy vodovodních výtoků, zápachových uzávěrek, odsavačů par, digestoří, mísicích baterií, sprch, ohřívačů vody, bidetů, umyvadel, van, výlevek, dřezů, splachovačů, kuchyňských sporáků, pečicích trub, vařičů, infrazářičů, kuchyňských linek, vestavěných a přistavěných skříní,

h) opravy kamen na pevná paliva, plyn a elektřinu, kouřovodů, kotlů etážového topení na elektřinu, kapalná a plynná paliva, kouřovodů a uzavíracích a regulačních armatur a ovládacích termostatů etážového topení; nepovažují se však za ně opravy radiátorů a rozvodů ústředního topení,

i) výměny drobných součástí předmětů uvedených v písmenech g) a h).

§ 5 Drobné opravy podle výše nákladů

Podle výše nákladů se za drobné opravy považují další opravy bytu a jeho vybavení a výměny jednotlivých předmětů nebo jejich součástí, které nejsou uvedeny v § 4, jestliže náklad na jednu opravu nepřesáhne částku 1 000 Kč. Provádí-li se na téže věci několik oprav, které spolu souvisejí a časově na sebe navazují, je rozhodující součet nákladů na související opravy. Náklady na dopravu a jiné náklady spojené s opravou se do nákladů na tuto opravu nezapočítávají a hradí je nájemce.

§ 6 Roční limit nákladů

(1) Přesáhne-li součet nákladů za drobné opravy uvedené v § 4 a 5 v kalendářním roce částku rovnající se 100 Kč/m² podlahové plochy bytu, další opravy v daném kalendářním roce se nepovažují za drobné opravy.

(2) Podlahovou plochou bytu se pro účely tohoto nařízení rozumí součet podlahových ploch bytu a všech prostorů, které jsou s bytem užívány, a to i mimo byt, pokud jsou užívány výhradně nájemcem bytu; podlahová plocha sklepů, které nejsou místnostmi, a podlahová plocha balkonů, lodžií a teras se započítává pouze jednou polovinou.

§ 7 Účinnost

Toto nařízení nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2016.

4 UDRŽOVÁNÍ A ŽIVOTNOST STAVEB V PŘEDPISECH A DOKUMENTECH EVROPSKÉHO PRÁVA

Evropské právo je svou povahou fragmentární, to znamená, že nereguluje všechny oblasti práva. S přihlédnutím k různým zeměpisným, klimatickým, historickým a jiným podmínkám nereguluje stavební právo. Přesto se některé akty evropského práva dotýkají výstavby a stavebnictví nepřímo, ovšem velmi významně. Jedná se zejména o oblast volného pohybu stavebních výrobků na jednotném evropském trhu, energetických požadavků na budovy a oblast stavebních odpadů.

V případě stavebních výrobků je základním dokumentem evropského práva Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 305/2011 Sb. ze dne 9. března 2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh a kterým se zrušuje směrnice Rady 89/106/EHS.

Článek 2 Nařízení definuje:

• stavební výrobek, jako výrobek nebo sestavu, které jsou vyrobeny a uvedeny na trh za účelem trvalého zabudování do stavby nebo její části a jejichž vlastnosti ovlivňují vlastnost stavby s ohledem na základní požadavky na stavby;
• stavbu jako pozemní a inženýrské stavby;
• životní cyklus (stavebního výrobku) jako po sobě následující a propojené fáze doby životnosti stavebního výrobku, od získání suroviny nebo vytvoření z přírodních zdrojů až po jeho konečnou likvidaci.

Sedm základních požadavků na stavby (viz kapitola Veřejný zájem) stanoví Nařízení v příloze č. 1. Úvodem se konstatuje:

„Stavby jako celek i jejich jednotlivé části musejí vyhovovat zamýšlenému použití, zejména s přihlédnutím k bezpečnosti a ochraně zdraví osob v průběhu celého životního cyklu staveb. Po dobu ekonomicky přiměřené životnosti musí stavby při běžné údržbě plnit tyto základní požadavky na stavby.“

Vydáním Nařízení byla zrušena Směrnice Rady 89/106/EHS ze dne 21. prosince 1988 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se stavebních výrobků, jejíž přílohou byly rovněž základní požadavky na stavby (první až šestý požadavek; sedmý požadavek byl připojen až v Nařízení 305/2011). Sdělením Komise 94/C62/01 bylo oznámeno vydání šesti interpretačních dokumentů ke Směrnici Rady 89/106/EHS, které dávaly konkrétní podobu šesti základním požadavkům.

Interpretační dokumenty konkretizují základní požadavky, sjednocují terminologii a technické podklady, případně uvádějí třídy nebo úrovně pro každý požadavek. Interpretační dokumenty sloužily jako podklad pro vypracování harmonizovaných evropských norem a řídících pokynů pro evropská technická schválení a pro uznání národních technických specifikací. Byť interpretační dokumenty vážou na již zrušenou evropskou směrnici o stavebních výrobcích, v praxi členských zemí EU se stále používají.

V interpretačních dokumentech je definována mj. stavba, údržba (stavby), běžná údržba (stavby) a životnost (stavby):

Stavby – pod stavbami se rozumí všechno, co bylo postavené nebo vzniklo ve stavebním procesu a je pevně spojené se zemí. Termín zahrnuje pozemní a inženýrské stavby. Stavby jsou např.: obytné budovy, průmyslové budovy, budovy pro obchod, administrativu, zdravotnictví, školství, volný čas a zemědělství, mosty, silnice a dálnice, železnice, potrubní sítě, stadiony, plavecké bazény, loděnice, nástupiště, doky, propustky, kanály, přehrady, věže, nádrže, tunely atd.

Údržba je řada preventivních a jiných opatření, prováděných na stavbě tak, aby po dobu své životnosti mohla stavba plnit všechny své funkce. Patří sem čištění, provozní údržba, natírání, opravy a výměna částí stavby, je-li nutná atd.

Běžná údržba obecně zahrnuje kontrolní prohlídky a provádí se v termínu, kdy náklady na zásah, který je nutno učinit, jsou přiměřené hodnotě příslušné části stavby s přihlédnutím k vyvolaným nákladům.

Životnost je časový úsek, ve kterém budou ukazatele užitných vlastností stavby udržovány na úrovni slučitelné s plněním základních požadavků.

Ekonomicky přiměřená životnost předpokládá, že budou uvažována všechna příslušná hlediska, jako jsou:

• náklady na návrh, stavbu a její užívání;
• náklady vznikající z provozních překážek;
• rizika a následky poruch stavby během její životnosti a náklady na pojištění k pokrytí těchto rizik;
• plánovaná částečná obnova;
• náklady na kontrolní prohlídky, údržbu, péči a opravy;
• provozní a správní náklady;
• odstranění;
• hlediska životního prostředí.

Evropské energetické směrnice jsou transponovány do českého právního řádu zákonem č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů, případně prováděcími předpisy tohoto zákona. Tento zákon rozumí:

• větší změnou dokončené budovy – změnu dokončené budovy na více než 25 % celkové plochy obálky budovy;
• podstatnou rekonstrukcí – změnu dokončené stavby, jejíž předpokládané náklady by přesáhly 50 % investičních nákladů na novou srovnatelnou stavbu;
• celkovou energeticky vztažnou plochou – vnější půdorysná plocha všech prostorů s upravovaným vnitřním prostředím v celé budově, vymezená vnějšími povrchy konstrukcí obálky budovy;
• obálkou budovy – soubor všech teplosměnných konstrukcí na systémové hranici celé budovy nebo zóny, které jsou vystaveny přilehlému prostředí, jež tvoří venkovní vzduch, přilehlá zemina, vnitřní vzduch v přilehlém nevytápěném prostoru, sousední nevytápěné budově nebo sousední zóně budovy vytápěné na nižší vnitřní návrhovou teplotu;
• technickým systémem budovy – zařízení určené k vytápění, chlazení, větrání, úpravě vlhkosti vzduchu, přípravě teplé vody, osvětlení budovy nebo její ucelené části nebo pro kombinaci těchto účelů.

Nelze považovat za systémové, že energetické požadavky na budovy jsou v českém právu řešeny samostatně, mimo oblastí stavebního práva a mimo stavební kompetence a odbornosti.

5 PÉČE O STAVEBNÍ PAMÁTKY

Zvláštní pozornost je věnována v předpisech stavebního práva a v dalších právních předpisech ochraně a péči o stavební památky. Součástí právního pořádku České republiky je také Evropská úmluva o krajině (Sdělení č. 13/2005 Sb. m. smluv), Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Sdělení č. 159/1991 Sb. m. smluv), Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy (Sdělení č. 73/2000 Sb. m. smluv), Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy (Sdělení č. 99/2000 Sb. m. smluv). Podle těchto mezinárodních dokumentů je povinností každého státu zabezpečit označení, ochranu, zachování, prezentování a předávání budoucím generacím kulturního a přírodního dědictví nacházejícího se na jeho území. Státy jsou povinny zavést patřičné procedury dohledu včetně příslušných národních právních předpisů, omezit fyzické chátrání architektonického dědictví, předcházet znetvoření, zchátrání nebo demolici chráněných statků, poskytovat prostřednictvím veřejných úřadů finanční podporu na údržbu a restaurování architektonického dědictví na svém území. Chráněné statky mají být využívány s ohledem na potřeby současného života, státy mají podporovat adaptaci starých budov pro nové účely, je-li to vhodné. Státy přijmou opatření nutná k zajištění toho, aby důsledky zpřístupnění nemovitých památek, zvláště jakékoli stavební úpravy, neovlivnily negativně architektonický a historický charakter chráněných statků a jejich okolí. Státům se ukládá povinnost podporovat výuku různých povolání a řemeslných živností, spjatých s konzervací architektonického dědictví.

Integrovaná politika konzervace architektonického dědictví

Úmluva o ochraně architektonického dědictví Evropy zavazuje jednotlivé státy, které přijaly tuto úmluvu, přijmout integrovanou politiku konzervace, která:

1. stanovuje ochranu architektonického dědictví jako základní cíl plánování územního rozvoje města a venkova a zajišťuje ohled na tento požadavek ve všech fázích jak přípravy plánů výstavby, tak procesu schvalování prací;

2. podporuje programy restaurování a údržby architektonického dědictví;

3. učiní z konzervace, propagace a zhodnocování architektonického dědictví významný prvek kulturní politiky, politiky životního prostředí a územního plánování;

4. kdykoli je to možné, podpoří v rámci procesu územního plánování měst a venkova konzervaci a užívání určitých budov, jejichž vlastní význam by nebyl dostatečným důvodem k památkové ochraně, ale které jsou zajímavé z hlediska svého umístění v městském nebo venkovském prostředí a z hlediska kvality života;

5. podporuje užívání a rozvoj tradičních dovedností a materiálů jako nezbytných složek pro budoucnost architektonického dědictví.

5.1 STAVEBNÍ ZÁKON A PAMÁTKOVÁ PÉČE

Veřejný zájem na úseku památkové péče se zohledňuje v ustanoveních stavebního zákona na úseku územního plánování, při výkonu státního dozoru. Mezi dotčené orgány chránícími veřejné zájmy podle zvláštních právních předpisů patří podle stavebního zákona orgány státní památkové péče, jimiž jsou Ministerstvo kultury, krajské úřady a obecné úřady obcí s rozšířenou působností. Ministerstvu kultury je podřízena odborná organizace státní památkové péče (Národní památkový ústav). Zvláštním právním předpisem na úseku památkové péče je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.

Stavební zákon rozumí veřejně prospěšným opatřením opatření nestavební povahy sloužící ke snižování ohrožení území a k rozvoji anebo k ochraně přírodního, kulturního a archeologického dědictví, vymezené ve vydané územně plánovací dokumentaci (§ 2 odst. 1 písm. m)).

Nadřízený stavební úřad si může vyhradit pravomoc stavebního úřadu prvního stupně u jednotlivých technicky zvlášť obtížných nebo neobvyklých staveb nebo u opatření s rozsáhlejšími účinky na životní prostředí, kulturní památku, památkovou rezervaci nebo památkovou zónu v jejich okolí (§ 17 odst. 1).

K cílům územního plánování patří ochrana a rozvíjení přírodních, kulturních a civilizačních hodnot území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví (§ 18 odst. 4).

Úkolem územního plánování je zejména zjišťovat a posuzovat stav území, jeho přírodní, kulturní a civilizační hodnoty (§ 19 odst. 1 písm. a)), uplatňovat poznatky zejména z oborů architektury, urbanismu, územního plánování a ekologie a památkové péče (§ 19 odst. 1 písm. o)).

Udržovací práce a stavební úpravy na stavbě, která je kulturní památkou, vyžadují vždy stavební povolení nebo ohlášení stavebnímu úřadu (§ 103 odst. 1 písm. c) a d)).

Výjimky u rozhodnutí o změně využití území ani územního souhlasu nelze uplatnit pro území, a kterých se prokazatelně nalézají archeologické nálezy (§ 80 odst. 4).

U změny stavby, která je kulturní památkou, nelze použít zjednodušený postup podle § 118 odst. 6 a 7).

Změnu stavby, která je kulturní památkou, lze užívat pouze na základě kolaudačního souhlasu, nebo kolaudačního rozhodnutí (§ 119 odst. 1).

O povolení odstranění stavby se vede řízení, pokud se ohlášený záměr odstranit stavbu nebo terénní úpravy týká nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, památkové zóně nebo ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny, a závazné stanovisko orgánu státní památkové péče stanoví podmínky pro provedení tohoto záměru (§ 128 odst. 6).

Stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby, která svým závadným stavem ohrožuje život nebo zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí anebo majetek třetích osob, a její vlastník přes rozhodnutí stavebního úřadu ve stanovené lhůtě neodstranil závadný stav stavby; jde-li o stavbu, která je kulturní památkou, postupuje se podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (§ 129 odst. 1 písm. a)).

Veřejným zájmem se rozumí mj. požadavek, aby stavba neohrožovala zájmy státní památkové péče, archeologické nálezy a sousední stavby (§ 132 odst. 2 písm. c)).

Stavební úřad může nařídit vlastníku stavby, stavebního pozemku nebo zastavěného stavebního pozemku nezbytné úpravy, jimiž se zajišťuje ochrana architektonického a archeologického dědictví (§ 137 odst. 1 písm. i)).

Provádí-li stavebník svépomocí změnu stavby, která je kulturní památkou, je povinen zajistit odborné vedení provádění stavby stavbyvedoucím (§ 160 odst. 4).

Práva k pozemkům a stavbám lze omezit, jde-li o ochranu archeologického dědictví (§ 170 odst. 1 písm. b)).

Dojde-li při postupu podle tohoto zákona nebo v souvislosti s tím k nepředvídaným nálezům kulturně cenných předmětů, detailů stavby nebo chráněných částí přírody anebo k archeologickým nálezům, je stavebník povinen neprodleně oznámit nález stavebnímu úřadu a orgánu státní památkové péče nebo orgánu ochrany přírody a zároveň učinit opatření nezbytná k tomu, aby nález nebyl poškozen nebo zničen, a práce v místě nálezu přerušit. Tuto povinnost může stavebník přenést smlouvou na stavebního podnikatele nebo na osobu zabezpečující přípravu stavby či provádějící jiné práce podle tohoto zákona. Stavební úřad v dohodě s příslušným dotčeným orgánem stanoví podmínky k zabezpečení zájmů státní památkové péče a ochrany přírody a krajiny, popřípadě rozhodne o přerušení prací. (§ 176 odst. 1) Ministerstvo kultury může na návrh orgánu státní památkové péče nebo Archeologického ústavu Akademie věd České republiky rozhodnout, že se jedná o nález mimořádného významu, a z vlastního podnětu jej prohlásí za kulturní památku. (§ 176 odst. 4)

5.2 ZÁKON O DANI Z PŘÍJMŮ A KULTURNÍ PAMÁTKY

Podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů jsou movité kulturní památky a soubory movitých kulturních památek hmotným majetkem vyloučeným z odpisování (§ 27 odst. 1 písm. e). U technického zhodnocení provedeného na nemovité kulturní památce (§ 29 odst. 3) se roční odpis stanoví ve výši jedné patnáctiny vstupní ceny (§ 30 odst. 6) .

5.3 ZÁKON O STÁTNÍ PAMÁTKOVÉ PÉČI

Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, rozumí státní památkovou péčí péči státu o kulturní památky Za kulturní památky prohlašuje Ministerstvo kultury nemovité a movité věci pro jejich historickou, uměleckou, vědeckou a technickou hodnotu. Za národní kulturní památky prohlašuje vláda České republiky kulturní památky, které tvoří nejvýznamnější součást kulturního bohatství národa.

Zákon o státní památkové péči používá pro péči a zásahy do staveb, které jsou kulturními památkami, nacházejí se v památkové rezervaci nebo památkové zóně, případně v jejich ochranném pásmu, souhrnně termín obnova: „Zamýšlí-li vlastník kulturní památky provést údržbu, opravu, rekonstrukci, restaurování nebo jinou úpravu kulturní památky nebo jejího prostředí (dále jen „obnova“) …“ (§ 14 odst. 1).

Povinnosti při obnově kulturních památek ukládá jejich vlastníkům zákon o státní památkové péči v § 14. Vlastník kulturní památky je povinen si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností; jde-li o národní kulturní památku, závazné stanovisko krajského úřadu. Vlastník nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny, je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností.

V závazném stanovisku se vyjádří, zda práce tam uvedené jsou z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné a stanoví se základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést. Základní podmínky musí vycházet ze současného stavu poznání kulturně historických hodnot, které je nezbytné zachovat při umožnění realizace zamýšleného záměru.

V územním řízení, při vydání územního souhlasu a v řízení o povolení staveb, změn staveb, terénních úprav, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby a udržovacích prací, prováděném v souvislosti s úpravou území, na němž uplatňuje svůj zájem státní památková péče, nebo v souvislosti s obnovou nemovité kulturní památky, popřípadě se stavbou, změnou stavby, terénními úpravami, umístěním nebo odstraněním zařízení, odstraněním stavby nebo udržovacími pracemi na nemovitosti v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu kulturní památky, rozhoduje stavební úřad v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, se závazným stanoviskem krajského úřadu.

Lze-li zamýšlenou obnovu nemovité kulturní památky, popřípadě nemovitosti v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu kulturní památky, provést na základě ohlášení, může stavební úřad dát souhlas pouze v souladu se závazným stanoviskem obecního úřadu obce s rozšířenou působností, nebo jde-li o nemovitou národní kulturní památku, krajského úřadu.

Orgán státní památkové péče vydá závazné stanovisko po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové péče, se kterou projedná na její žádost před ukončením řízení návrh tohoto závazného stanoviska. Písemné vyjádření předloží odborná organizace státní památkové péče příslušnému orgánu státní památkové péče nejpozději ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení žádosti o jeho vypracování, nestanoví-li orgán státní památkové péče ve zvlášť složitých případech lhůtu delší, maximálně o 10 dnů. Pokud ve lhůtě 20 dnů nebo v prodloužené lhůtě příslušný orgán státní památkové péče písemné vyjádření neobdrží, vydá závazné stanovisko bez tohoto vyjádření.

Projektovou dokumentaci obnovy nemovité kulturní památky nebo nemovitosti v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu kulturní památky, vlastník kulturní památky nebo projektant projedná v průběhu zpracování s odbornou organizací státní památkové péče z hlediska splnění podmínek závazného stanoviska. Při projednávání poskytuje odborná organizace státní památkové péče potřebné podklady, informace a odbornou pomoc. Ke každé úrovni dokumentace zpracuje odborná organizace státní památkové péče písemné vyjádření jako podklad pro závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností, jde-li o nemovitou národní kulturní památku, jako podklad pro závazné stanovisko krajského úřadu.

Restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, mohou provádět fyzické osoby na základě povolení, vydaného podle zákona o státní památkové péči. Restaurováním se rozumí souhrn specifických výtvarných, uměleckořemeslných a technických prací, respektujících technickou a výtvarnou strukturu originálu.

Vlastník kulturní památky je povinen odevzdat odborné organizaci státní památkové péče na její žádost 1 vyhotovení dokumentace.

Vyhláška č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, ukládá vlastníkovi kulturní památky povinnost zajistit včasnou přípravu a řádné provedení všech prací a jiných opatření potřebných k zabezpečení péče o kulturní památku, zejména:

a) dobrý technický stav a estetický vzhled kulturní památky;

b) vhodné a přiměřené užívání kulturní památky;

c) příznivé prostředí kulturní památky, popřípadě jejího přemístění na jiné vhodné místo.

Podle vyhlášky č. 66/1988 Sb., se jinou úpravou kulturní památky podle § 14 odst. 1 zákona o státní památkové péči rozumí modernizace budovy při nezměněné funkci nebo využití kulturní památky, dále nástavba či přístavba. V souvislosti s obnovou může dojít i ke změně funkce využití kulturní památky, pokud se touto změnou docílí vhodnějšího uplatnění jejích kulturně společenských hodnot.

Závazné stanovisko vydané orgánem státní památkové péče ve věci, o které není příslušný rozhodovat stavební úřad podle stavebního zákona, je samostatným rozhodnutím ve správním řízení. Pokud je závazné stanovisko vydáno ve věci, o které rozhoduje stavební úřad, je úkonem učiněným dotčeným orgánem pro řízení vedené stavebním úřadem.

5.4 MEZINÁRODNÍ DOKUMENTY ICOMOS

Mezinárodní rada pro památky a sídla (International Council of Monuments and Sites – ICOMOS) je nevládní organizací a poradním orgánem UNESCO v oblasti kulturního dědictví. V České republice působí Český národní komitét ICOMOS.

Mezinárodní rada pro památky a sídla se zabývá otázkami teorie a praxe památkové péče, ochranou, konzervací, restaurováním a prezentací nemovitých kulturních památek a sídel. Zpravidla na svých generálních shromážděních, konaných každé tři roky, přijímá mezinárodní dokumenty památkové ochrany (mezinárodní charty), upřesňující odborný přístup k péči o kulturní dědictví. Tyto dokumenty nejsou právně závazné, ale při schválení všemi národními komitéty ICOMOS tvoří základ pro praxi v ochraně památek v členských zemích. Mj. jsou v nich vysvětlovány principy a definovány základní pojmy v oblasti péče o nemovité kulturní památky.

K mezinárodním dokumentům ICOMOS o ochraně kulturního dědictví patří mj.:

• Mezinárodní charta o konzervaci a restaurování památek a sídel, Benátky 1964;
• Mezinárodní charta pro záchranu historických měst, Washington 1987;
• Mezinárodní charta o lidovém stavebním dědictví, Mexiko 1999;
• Principy impregnace historických dřevěných konstrukcí, Mexiko 1999;
• Dokument o autenticitě, Nara (Japonsko) 1994;
• Charta ICOMOS – Principy posuzování, konzervace a restaurování architektonického dědictví, Victoria Falls (Zimbabwe) 2003;
• Burrská charta (Charta Australského národního komitétu ICOMOS) pro místa kulturního významu, Burra (Jižní Austrálie) 1999.

Ve výkladu vybraných pojmů z oblasti péče o stavební památky a stavební fond obecně v kap. 6 je přihlédnuto také k obsahu těchto dokumentů.

Pojem historické památky (historic monument) v dokumentech ICOMOS zahrnuje architektonické dílo buď osamocené, nebo městské či venkovské sídlo, které podává svědectví o svébytné civilizaci, historickém vývoji nebo události. Konzervace a restaurování památek představuje disciplinu, která s využitím vědy a techniky chce přispět ke studiu a k záchraně historických památek. Zachování památky podpoří určení jejího dalšího využití. Tato užitná funkce památky nesmí narušit její památnou hodnotu.

Ochrana/zachování památky (preservation) znamená udržování její materiální podstaty ve stávajícím stavu a zpomalování jejího chátrání. Je třeba vzít v úvahu, že jednotlivé památky a sídla se během času mění různou rychlostí. Nové stavební práce lze provádět jen tehdy, je-li jejich účelem ochrana materiální podstaty památky, např. stabilizace.

Konzervace památky (conservation) znamená především soustavné provádění její údržby. Zahrnuje zachování původního prostředí památky a jejího měřítka. Konzervace je založena na šetrném přístupu k památce. Je prováděna na základě respektování existující materiální podstaty, způsobu užívání, vztahů mezi lidmi a památkou a jejího významu.

Příklad: Stopy přístavků, přestaveb a předchozích zásahů do materiální podstaty památky jsou svědectvím jejího historického vývoje a užívání. Konzervace musí usnadňovat nikoliv ztěžovat jejich pochopení.

Údržba (maintenance) je základem konzervace a znamená soustavnou ochrannou péči o stavební konstrukci (fabric) a rámec památky/lokality. Údržbu je nutno odlišit od opravy (repair). Oprava zahrnuje restaurování a rekonstrukci.

Příklad: Uvedené rozlišení znamená např. v případě střešního okapu: údržbou jsou pravidelné prohlídky a čištění žlabů; opravou znamenající restaurování je navrácení vyvrácených žlabů na původní místo; opravou znamenající rekonstrukci je výměna zničených žlabů.

Restaurování památky znamená navrácení stávající materiální podstaty do známého dřívějšího stavu odstraněním přístaveb, nebo sestavením dochovaných částí bez použití nepůvodních materiálů. Je vhodné pouze tehdy, existuje-li ověřené svědectví o dřívějším stavu materiální podstaty památky.

Restaurování (restoration) má zachovat a zdůraznit její výjimečný charakter. Je založeno na respektování podstaty památky a autentických dokumentů. Odhaluje a zachovává estetické a historické hodnoty památky. Zastavuje se tam, kde začíná hypotéza. Vlastnímu restaurování musí předcházet, resp. je doprovázet historický (archeologický) průzkum. Jestliže se tradiční techniky ukáží jako nedostatečné, je možné provést zabezpečení památky moderními konzervačními a stavebními technikami, jejichž účinnost byla vědecky prokázána a prakticky vyzkoušena a ověřena.

Cílem restaurování nemá být dosažení jednoty stylu; respektovány mají být hodnotné přínosy různých dob, které přispěly k budování památky. Jestliže budova vykazuje více na sebe navrstvených slohů, pak návrat ke stavu ukrytému uvnitř památky je možno provést jen výjimečně, za podmínek, že odstraňované prvky nemají historickou hodnotu a že původní kompozice je dokladem vysoké historické, archeologické nebo estetické hodnoty.

Rekonstrukce památky (reconstruction) znamená, podobně jako restaurace, navrácení do známého předchozího stavu. Od restaurování se liší tím, že do materiální podstaty památky zabudovává nové (tj. nepůvodní, ale tradiční) materiály. Mohou to být např. historické materiály, získané z odpadu z jiných památek.

Rekonstrukce je vhodná pouze tam, kde je památka neúplná v důsledku poškození nebo přestavby a kde je dostatek průkazných podkladů pro reprodukci dřívějšího stavu materiální podstaty památky. Rekonstrukce musí být rozeznatelná při podrobné prohlídce památky.

Adaptace památky (adaptation) znamená úpravu památky pro stávající nebo navrhované využití. Adaptace je přijatelná pouze tam, kde má minimální dopad na kulturní význam památky. Adaptace může např. zahrnovat montáž nových instalací, nebo úpravy potřebné k ochraně památky.

Konzervační a restaurátorské práce musí být vždy doprovázeny vyhotovením přesné dokumentace ve formě zpráv doprovázených kresbami a fotografiemi. Ve zprávách musí být zachyceny všechny fáze průzkumných, konsolidačních, rekompozičních a integračních prací, všechny prvky technické a tvaroslovné povahy, zjištěné v průběhu prací.

Slučitelné užívání (compatible use) znamená užívání, které respektuje kulturní význam památky. Slučitelné užívání znamená žádné nebo jen minimální ovlivnění kulturního významu památky.

Památka je neoddělitelná od historie, jíž je svědkem, a od prostředí, v němž je umístěna. Přemístění celé nebo části památky připadá v úvahu jen tehdy, kdy to vyžaduje záchrana památky. Sochařské, malířské a jiné prvky výzdoby, tvořící nedílnou součást památky, mohou být od ní odděleny jen tehdy, kdy toto opatření představuje jediný prostředek, který je schopen zaručit jejich zachování.

Nové stavby, jako např. přístavby k památce, mohou být přijatelné pouze tam, kde nedeformují její kulturní význam, nesnižují její interpretaci a hodnocení. Umístění, hmota, tvar, měřítko, povaha, barva, textura a materiál nové přístavby by měl být podobný materiální podstatě památky, je však třeba se vyhnout napodobeninám (imitacím). Nové stavby musí být na první pohled rozeznatelné.

Pro ochranu památek by měly být vyčleněny dostatečné zdroje. Nejlepší ochrana je často spojena s minimálními pracemi a může být finančně nenáročná.

6 VÝKLAD ZÁKLADNÍ POJMŮ Z OBLASTI PÉČE O STAVEBNÍ FOND

Uvádíme dále výklad často frekventovaných výrazů v technické teorii a praxi péče o stavení fond, zejména v oblasti péče o stavební památky. Ve výkladu je přihlédnuto k historickému vzniku, vývoji a kontextu při užívání jednotlivých termínů. Jak z výkladu vyplývá, většina termínů byla používána nejdříve v oblasti péče o stavební památky, později se jejich užití rozšířilo obecně na udržování a úpravy staveb.

Adaptace

Z latinského adaptatio – přizpůsobení. Přizpůsobení, úprava stavby k jinému lepšímu účelu. Úprava, přestavba a dostavba starší budovy při zachování její podstaty.

Anastylóza

Z řeckého anastylosis – opětné zvednutí sloupu. Původně obnovení antického chrámu tím, že byly znovu vztyčeny rozvalené sloupy. Později obecně obnova zřícené stavby sestavením zachovalých částí a článků.

Architektonické dědictví

Podle Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy (Sdělení č. 73/2000 Sb. m. smluv) se architektonickým dědictvím rozumí následující nemovité statky:

1. památky: všechny budovy a konstrukce pozoruhodné svým historickým, archeologickým, uměleckým, vědeckým, společenským nebo technickým významem, včetně jejich vestavěného zařízení a výbavy,

2. architektonické soubory: homogenní skupiny městských nebo venkovských budov pozoruhodné svým historickým, archeologickým, uměleckým, vědeckým, společenským nebo technickým významem, které jsou navzájem dostatečně spojité, aby představovaly topograficky vymezitelné jednotky,

3. místa: kombinovaná díla člověka a přírody, jimiž jsou oblasti částečně zastavěné a dostatečně charakteristické a homogenní, aby byly topograficky vymezitelnými jednotkami, která jsou pozoruhodná svým historickým, archeologickým, uměleckým, vědeckým, společenským nebo technickým významem.

Asanace

Z latinského sanatio – ozdravění. Ozdravění domovního bloku, městské čtvrti apod. zbouráním zdravotně závadných staveb, uvolnění širšího území od nevhodných, hygienicky, komunikačně či jinak nevyhovujících staveb.

Konverze

Přeměna, změna, obrat. Ve stavebnictví přestavba spojená se změnou účelu stavby (např. průmyslové budovy na společenské a kulturní centrum, obchodního domu na bytový dům).

Konzervace

Z latinského conservo – zachovat, uchovat, uchránit. Odborné zajištění stavby (památky) před chátráním a rozpadem, aniž se mění (jako je tomu např. při restaurování nebo rekonstrukci), doplňuje nebo rekonstruuje stav, v jakém se dochovala.

Modernizace

Podle zákona o dani z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je modernizace technickým zhodnocením hmotného investičního majetku. Pro účely zákona o dani z příjmů se modernizací rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku.

Přizpůsobení nejnovějším potřebám a požadavkům. Stavební zásahy, které odstraňují morální opotřebení staveb, při nichž se nemění hmotová a prostorová skladba a účel stavby. Zlepšení původního stavu podle současných požadavků na kvalitu (např. bydlení), zvýšení vybavenosti, zlepšení funkčních a užitkových vlastností stavby. Při modernizaci se používají nová technická, technologická a materiálová řešení, odpovídající současnému stupni poznání a technického rozvoje.

V teorii inovací představuje modernizace pátý stupeň inovace (nová varianta produktu modernizací dílčích funkcí); viz kap. 8 Inovační řády.

Reanimace

Z latinského re – znovu, opět; animace – oživit, vdechnout život. Postup při rekonstrukci stavební památky, jímž získá novou funkci, nový účel (např. úprava klášterního ambitu na galerii).

Regenerace

Z latinského regenerare – znovu zrodit, obrodit. Obnovení původního stavu. Ve výstavbě zásah do stavebního fondu, který nemění hmotové a prostorové poměry v obraze města. V památkové péči dlouhodobý proces stálého udržování památky ve stavu, který odpovídá soudobým podmínkám (technickým, společenským, hospodářským). V teorii inovací (viz kap. 8) představuje regenerace nultý stupeň, tj. „obnovu původních kvalit odstraněním závad“.

Rehabilitace

Z latinského re – znovu, opět, habere – udržet. Navrácení, obnovení (cti, práv, postavení). V památkové péči úprava památky, která ji všestranně zhodnocuje (esteticky, funkčně, technicky apod.).

Rekonstrukce

Z latinského reconstructio – znovuzřízení.

Podle zákona o dani z příjmů se rekonstrukcí pro účely tohoto zákona rozumí zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů.

Ve výstavbě původně obnova měst v oblastech zničených přírodními katastrofami nebo válečnými událostmi, prováděná buď způsobem vracejícím městu původní podobu, nebo novou výstavbou odlišnou ve struktuře, uliční síti apod. a jen částečně využívající hodnotné stavby a technická zařízení. V péči stavební fond navrácení do známého původního stavu, kterým se docílí obnovení funkčnosti alespoň v rozsahu, pro který byla stavba postavena.

V památkové péči způsob obnovy stavební památky, navrácení do známého původního stavu. Od restaurování se liší tím, že do materiální podstaty zabudovává nové (tj. nepůvodní, ale tradiční) materiály. Základními metodami rekonstrukce stavební památky je analytická a syntetická metoda. V 19. století byla rozšířena (v současné době odmítaná) puristická metoda. Rozlišuje se rekonstrukce exaktní (podle doloženého stavu – vrácení částí stavby na ověřené původní místo); rekonstrukce analogická (na základě analogie s jinými, typově, časově aj. blízkými stavbami); rekonstrukce hypotetická (na základě vědecky podložené hypotézy); rekonstrukce náznaková (doplňuje chybějící části památky jejich náznakem).

V teorii inovací představuje rekonstrukce šestý stupeň, tj. „novou generaci produktu, jeho úplnou rekonstrukcí při zachování původní koncepce“.

Rekultivace

Opětná kultivace zanedbané, poškozené půdy. Uvedení narušené krajiny do přírodní rovnováhy. Postup, vedoucí k opětovnému využití devastované plochy k produkčním účelům. Rekultivují se nejčastěji haldy, výsypky, lomy, odkaliště, skládky odpadu, kontaminované půdy.

Renovace

Z latinského renovo – obnovit. Úplná obnova poškozené, zchátralé stavby do původního stavu. Na renovovaných stavebních památkách byla obnova často připomenuta nápisem RENOVATUM (obnoveno) s připojeným letopočtem.

Restaurace, restaurování

Z latinského restaurare – opět vystavět, obnovit. V památkové péči navrácení materiální podstaty do známého dřívějšího stavu odstraněním přístaveb nebo sestavením stávajících součástí bez použití nepůvodních materiálů.

Restituce

Z latinského restiture – znovu zřídit, uvést do původního stavu. V majetkovém právu vydání majetku nebo poskytnutí náhrady původním vlastníkům. V památkové péči způsob obnovy památky, jímž se stavba vrací do původní podoby odstraněním všech pozdějších zásahů, změn a doplňků (uvolnění dodatečně zazděného podloubí apod.).

Resuscitace

Z latinského resuscitare – znovu rozdmýchat, znovu oživit. V památkové péči proces v rámci rekonstrukce stavební památky, jímž se památka vrací po stadiu nevhodného užívání k původní funkci.

Revitalizace

Z latinského re – znovu, vitalis – životní, tedy znovuoživení. Uvádění do stavu, který by přinášel užitek, např. revitalizace krajiny, hospodářského života, továrního prostoru. V památkové péči postup, kterým se zanedbaná památka vrací do života s původní funkcí. V ochraně životního prostředí soubor opatření vedoucích k obnovení nebo k nápravě přirozených funkcí člověkem poškozených ekosystémů, společenstev, stanovišť, krajinných celků. Používá se nejčastěji ve spojení s nápravou režimu toků a částí jejich povodí. Revitalizace je také odstranění příčin degradace prostředí, odstraňování nevhodné vegetace či dosadba vegetace původní a návrat původního typu obhospodařování.

Sanace

Ve stavebnictví ozdravění, zlepšení hygienických a životních podmínek stavby. Termín frekventovaný koncem 19. a začátkem 20. století (viz asanace); nyní používaný ve spojeních sanace betonových konstrukcí, sanační malty. Jeho používání se rozšiřuje vlivem němčiny, kde výraz Sanierung zahrnuje nejrůznější procesy zásahů do dokončené stavby.

Substituce

Z latinského substitutio – náhrada, zastoupení, změna. Odborný zásah v rámci památkové péče, kterým se chybějící část památky (popř. celá památka) nahradí stavbou hmotově novou, ale stejného vzhledu. Substituce se v památkové péči považuje za krajní možnost, oprávněnou pouze v případě nenapravitelně narušené nebo tektonicky ohrožené konstrukce.

7 ŽIVOTNOST STAVEB

Významným faktorem v péči o stavební fond je životnost staveb. Právní předpisy tento termín užívají, ale nedefinují jej. Životnost (obecně) je časový úsek, po který výrobek, zařízení nebo stavba může vykonávat stanovenou funkci. V kap. 4 je uvedena definice životnosti podle interpretačních dokumentů, které konkretizují základní požadavky na stavby (životnost je časový úsek, ve kterém budou ukazatele užitných vlastností stavby udržovány na úrovni slučitelné s plněním základních požadavků). Ve stavební teorii a praxi je rozlišovány různé druhy životnosti, zejména:

Technická životnost (také fyzická životnost) – doba od začátku užívání stavby až do okamžiku, kdy stavba technicky ztratí schopnost plnit svou funkci při zohlednění podmínek užívání. K fyzickému opotřebení stavby dochází vlivem působení fyzických procesů na stavební konstrukce, konstrukční prvky a materiály.

Morální životnost – doba od začátku užívání stavby až do chvíle, kdy při změně standardu požadovaného uživatelem není efektivní stavební úprava, ale je ekonomicky účelná náhrada novou stavbou. Morální opotřebení stavby je ztráta hodnoty stavby vlivem postupujícího technického pokroku, změny životního stylu uživatelů.

Ekonomická životnost – časový úsek, po kterou je stavba schopna efektivně plnit svou funkci při zohlednění nákladů na její provoz, užívání a udržování.

Zbytková životnost – zbývající čas pro užívání stavby, limitovaný technickým stavem jejích rozhodujících konstrukčních část

Návrhová životnost – teoretická (předpokládaná) životnost uvažovaná v návrhu stavby, v projektové studii, technické normě nebo jiném dokumentu, stanovená metodou výpočtu ze životnosti jednotlivých částí stavby. Předpokládaná doba, po kterou má být stavba používána k navrženému účelu při běžné údržbě.

Porucha stavební konstrukce – změna konstrukce proti původnímu stavu, která zhoršuje její spolehlivost, případně snižuje její bezpečnost, předpokládanou ekonomickou životnost, užitnou jakost apod. Porucha stavební konstrukce má technické důsledky.

Vada konstrukce – nedostatek konstrukce, způsobený chybným návrhem nebo provedením. Vada konstrukce má technické i právní důsledky.

Závada – stav určité části zařízení, který není změnou proti původnímu stavu, ale vznikl nevhodným či nedokonalým provedením, nebo vyplývá z přehodnocení stavby, konstrukce nebo prvku podle v současnosti platných předpisů a norem.

Předpokládanou životnost staveb uvádí např. vyhláška č. 441/2013 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, příloha č. 21 vyhlášky Opotřebení staveb. Předpokládaná životnost při běžné údržbě činí zpravidla u budov, hal, rodinných domů, rekreačních chalup a rekreačních domků se zděnými, betonovými a ocelovými svislými nosnými konstrukcemi 100 let; u ostatních druhů konstrukcí 80 let a méně, zděných rekreačních chat 80 let, u dřevěných rekreačních chat 60 let, u inženýrských a speciálních pozemních staveb 50 až 100 let podle druhu konstrukce. V tabulkových přehledech uvádí vyhláška podrobně předpokládanou životnost prvků venkovního vybavení; stavebních konstrukcí a vybavení (např. svislé konstrukce 80–200 let, střešní krytina 40–80 let, vnitřní keramické obklady 80–200 let, elektroinstalace 25–50 let).

Jiným vyjádřením předpokládané životnosti staveb je metodika odpisování hmotného majetku podle zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Paragraf 30 zákona o dani z příjmů stanoví roční odpisové sazby pro odpisové skupiny 1 až 6. Zatřídění hmotného majetku do odpisových skupin je uvedeno v příloze č. 1 zákona o dani z příjmů. Stavby a jejich části jsou zařazeny do odpisové skupiny 3 až 6, to znamená, že se odepisují po dobu 10 až 40 let. Stanovení odpisové doby nesouvisí s reálnou životností stavby.

Životní cyklus stavby – časové období zahrnující přípravu a pořízení stavby, její provoz a užívání i její demolici.

8 INOVAČNÍ ŘÁDY

Terminologii změn, které probíhají během životního cyklu stavby, můžeme porovnat s terminologií inovačních řádů. Teorie inovačních řádů se uplatňuje především v oblasti ekonomiky a managementu změny, úzce souvisí také s projektovým řízením (Project management), které nachází uplatnění zejména při řízení (managementu) stavebních projektů.

Ve struktuře výrobní organizace probíhají změny v oblasti technické, technologické, ekonomické či organizační, které ve svém důsledku ovlivňují kvantitu či kvalitu výsledku výrobního procesu. Základem řízení (managementu) změn výrobní organizace je teorie inovací. Klasik v oblasti teorie inovací, Joseph Alois Schumpeter (1883–1950), moravský rodák, rakouský ekonom a profesor Harvardské univerzity, označuje inovace za podstatu ekonomického vývoje tržních ekonomik, za ekonomicky aplikovanou invenci. Definoval inovaci jako každou změnu v organismu firmy, která vede k novému stavu. Inovace narušují existující rovnováhu a opět ji navozují, ovšem na kvalitativně vyšší úrovni. Kvalitativní změny v podobě inovací jako důsledek aktivit podnikatele mají závažné důsledky pro celou ekonomiku, neboť předurčují cyklický vývoj. Inovace je klíčem k úspěchu vnější podnikatelské činnosti (u zákazníka); hlavním zdrojem inovační aktivity je vnitřní podnikatelská činnost.

Změna/inovace je pozitivní nebo negativní kvantitativní či kvalitativní posun prvků ekonomického organismu nebo vztahů mezi nimi. Klasifikace intenzity inovační změny, počínaje dílčími kvantitativními změnami a konče výraznými změna kvality, je vyjádřena v inovačních řádech. Původních pět inovačních řádů J. A. Schumpetera bylo později (v 60. letech 20. století) rozšířeno na sedm; dnes se uvádí devět inovačních řádů, plus nulový řád a jeden záporný řád (viz následující tabulka)

Inovační řády

Nultý až čtvrtý řád se obvykle řeší jednoduchými projekty organizačními a technologickými. Řád čtvrtý až šestý již může vyžadovat projekty speciální. Řešení inovací šestého až osmého řádu předpokládá komplexní projekty. Šestý a zejména sedmý a osmý řád inovace obvykle vyvolává vznik dalších navazujících inovací, které společně vytvářejí tzv. komplexní inovaci.

9 TECHNICKÉ NORMY

K obvyklé struktuře českých technických norem (ČSN, ČSN EN, ČSN EN ISO) patří pravidelně samostatná kapitola nazvaná „Termíny a definice“, u starších ČSN „Názvosloví“, uvádějící definice (výklad) pojmů používaných v textu technické normy. U přejímaných evropských nebo mezinárodních technických norem (ČSN EN, ČSN EN ISO) jde o překlad definic z angličtiny. Definice a používání pojmů v českých technických normách nepředstavují sjednocený, vzájemně provázaný systém (na rozdíl např. od Velké Británie, kde existuje samostatná skupina stavebních terminologických norem), takže se můžeme setkat s použitím stejného pojmu ve více technických normách s odlišným významem.

Problém dále komplikují překlady z angličtiny, k nimž dochází při přebírání evropských a mezinárodních norem. Doslovné překlady jednotlivých termínů pak mění často smysl věty či celého požadavku.

V českých technických normách je definována řada pojmů z oblasti udržovacích prací a změn dokončených staveb. Dále uvádíme z tohoto pohledu výběr nejdůležitějších ČSN, v nich používaných pojmů a jejich definic. Připomínáme, že podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nejsou české technické normy závazné.

Odborné názvosloví je velmi podrobné u technických norem v oblasti pozemních komunikací a mostů na pozemních komunikacích. U nové ČSN ISO 13822:2014 (73 0038) Zásady navrhování konstrukcí – Hodnocení existujících konstrukcí jsou definice pojmů (např. modernizace) v rozporu s definicemi a použitím těchto pojmů v právních předpisech a technické praxi; uvádíme je pro doplnění celkového přehledu terminologie v oblasti udržovacích prací a změn dokončených staveb.

ČSN 73 6100:2008 Názvosloví silničních komunikací – Část 1: Základní názvosloví

Oprava – soubor prací neinvestičního charakteru, kterými se na silniční komunikaci odstraňují vady a nedostatky uvedením do původního stavu, nebo se zlepšují její parametry

Údržba – soubor prací, kterými se silniční komunikace udržuje v techniky a provozně vyhovujícím stavu za všech povětrnostních podmínek. Činnost údržby silničních komunikací zahrnuje stavební údržbu, nestavební údržbu a zimní údržbu.

Stavební údržba – údržba, při které se odstraňují během celého roku následky vlivu provozu na pozemních komunikacích, přírodních vlivů, opotřebení a stárnutí silniční komunikace a jejího vybavení. Podle časového provedení a účelu se stavební údržba člení na preventivní údržbu a následnou údržbu; podle rozsahu prací se rozeznává běžná údržba a souvislá údržba.

Běžná údržba – stavební údržba zahrnující drobné, lokálně vymezené údržbové práce.

Souvislá údržba – stavební údržba zahrnující údržbové práce v ucelených úsecích.

Čištění – činnost údržby, kterou se ze silniční komunikace odstraňuje znečištění zhoršující stav komunikace z hlediska bezpečnosti silničního provozu na pozemních komunikacích, hygienických podmínek a estetického vzhledu.

Zimní údržba – činnost pro zmírňování závad ve sjízdnosti, případně schůdnosti, vznikající povětrnostními vlivy a podmínkami za zimních situací

Nestavební údržba – údržba pozemní komunikace nestavební povahy včetně jejích součástí a příslušenství.

Údržba stavebního objektu – činnost, zajišťující řádný stavební stav vymezené části pozemní komunikace a jejích součástí.

Rekonstrukce – oprava pozemní komunikace a její součásti, při které dochází k výměně její konstrukce

Rekonstrukce asfaltového krytu – souvislá výměna asfaltového krytu vozovky s případnými lokálními stavebními úpravami podkladních vrstev.

Rekonstrukce cementobetonového krytu – souvislá výměna krytu vozovky (betonových desek) novým cementobetonovým nebo asfaltovým krytem s případnými lokálními stavebními úpravami podkladních vrstev nebo podloží.

Oprava vozovky s CB krytem – stavební operace:

a) lokálního charakteru uskutečněná na části desky nebo na omezeném počtu desek (obvykle menším než 10 v souvislém sledu), jejímž cílem je odstranění poruch vozovky a prodloužení její doby životnosti;

b) velkoplošného charakteru, jejímž cílem je zlepšení povrchových vlastností krytu vozovky technologiemi, jejichž tloušťka je menší než tloušťka zesílení (obvykle Ł 30 mm).

Oprava asfaltového krytu – oprava krytu pozemní komunikace pro zajištění sjízdnosti a zlepšení stavebního stavu.

ČSN 73 6221:2018 Prohlídky mostů pozemních komunikací

Údržba mostů – údržbu mostu tvoří souhrn prací neinvestičního charakteru, kterými se most udržuje v řádném technickém stavu tak, aby byla za všech klimatických a běžných dopravních podmínek zajištěna jeho spolehlivost a bezpečnost provozu. Údržba mostu zahrnuje také provádění prohlídek podle této normy a drobné úpravy zajišťující řádný technický stav mostu, včetně jeho vybavení. Údržba mostu se provádí průběžně po celý rok (letní i zimní) a zahrnuje rovněž úseky silnice před a za mostem (předpolí mostu) do vzdálenosti stanovené podle uspořádání mostu a skutečných poměrů na převáděné komunikaci (až 100 m od mostního závěru). Z hlediska druhů údržby se rozeznává:

• nestavební údržba zahrnující nestavební práce, čištění a kontrolu mostu;
• stavební údržba zahrnující stavební práce malého rozsahu.

Nestavební údržba zahrnuje zejména tyto práce

• pravidelné čištění (ometání, oškrabání, ostříkání) povrchu vozovek, krajnic, zvýšených proužků, odrazných obrubníků, chodníků, záchytného systému (svodidla, zábradlí), průběžných dělících pásů a dopravního značení;
• pravidelné čištění odvodňovacích zařízení (odvodňovačů, svodů odvodnění, žlabů apod.), skluzů odvodnění u křídel a šachet kanalizace zasahujících do prostoru mostu;
• pravidelné čištění povrchu říms a nosné konstrukce;
• pravidelné čištění nosných konstrukcí, zejména detailů, kde se hromadí nečistota, přičemž zvláštní pozornost je nutno věnovat styčníkům ocelových a dřevěných konstrukcí a oblasti podporových příčníků;
• pravidelné čištění ložisek a údržba ocelových ložisek (promazání) – vždy po dvou letech provozu;
• pravidelné čištění mostních závěrů a dotahování šroubů upevnění;
• čištění šachet a stavebního zařízení sdělovacího vedení náležících k převáděné komunikaci;
• čištění a kontrola zařízení proti dotyku;
• odstraňování uchycené vegetace ze všech částí mostu;
• odstraňování usazenin a naplavenin v korytě pod mostem, včetně čištění dlažby a odstranění vegetace v prostoru pod mostem i v jeho blízkosti (provádí vlastník/správce příslušného toku);4);
• čištění a kontrola zábran proti pádu osob a protihlukových stěn;
• odstraňování sněhu a náledí (zimní údržba);
• očištění mostu od posypových prostředků po zimním období.

Stavební údržba zahrnuje zejména tyto práce

• vysprávky krytu vozovek, chodníků a tramvajových tratí, obnova těsnění spár ve vozovce, podél mostních závěrů a na římsách;
• povrchové úpravy neporušeného záchytného zařízení (nátěry, omítky);
• opravy záchytného zařízení;
• obnova vodorovného dopravního značení a svislých dopravních značek, včetně tabulky s označením letopočtu;
• oprava osvětlovacích těles, elektrických rozvodů, zabezpečovacího systému uvnitř mostu a jejich udržování v provozu;
• spárování zdiva;
• vysprávky omítek a krycích vrstev výztuže;
• vyplňování dutin ve zdivu podpěr a kleneb;
• pravidelné dotahování šroubových a svorníkových spojů (nejedná se o vysokopevnostní šrouby);
• pravidelné dorážení skob, klínů a trnů, dotahování závlaček;
• obnova ochranných nátěrů a povlaků betonových a ocelových konstrukcí a částí mostu, provádění impregnačních nátěrů dřevěných konstrukcí;
• oprava a/nebo výměna dřevěných mostin;
• oprava a/nebo výměna protikouřových a protidotykových zábran a/nebo jejich částí, popř. krycích izolačních zábran;
• oprava a/nebo výměna zábran proti pádu osob a protihlukových stěn;
• vysprávky odláždění svahů (obsypaných podpěr, křídel a svahů pod mostem);
• údržba ochranného zařízení proti bludným proudům;
• opravy opevnění a ochranných zařízení spodní stavby (ledolamy, ochrany proti nárazu, apod.), oprava povrchů poškozených klimatickými vlivy.

Oprava mostu – je zlepšení stavu mostu nebo jeho části obnovou nebo nahrazením poškozených prvků nebo částí mostu. Oprava mostu je charakterizována větším rozsahem stavebních úprav neinvestičního charakteru, prováděných podle projektové dokumentace, zpracované na základě hlavní nebo mimořádné prohlídky a/nebo diagnostického průzkumu. Oprava mostu zahrnuje zejména tyto práce:

• podchycení stávajících základů a podpěr, popř. výměna nebo obnova jejich částí;
• injektáž trhlin;
• oprava, obnova nebo výměna spodní stavby, včetně přechodových oblastí;
• opravy nosné konstrukce spojené s výměnou nosných prvků nebo částí (příčníků, podélníků apod.), opravou styků a/nebo opravou trhlin ve svarech nebo v základním materiálu;
• výměna, popř. doplnění, volných kabelů u mostů z předpjatého betonu a oprava injektáže kabelových kanálků;
• dočasné podepření nebo jiné zajištění poškozených částí mostu;
• výměna, obnova nebo rektifikace ložisek a oprava či výměna posunutých bloků pod ložisky, popř. oprava celých úložných prahů;
• oprava, obnova nebo výměna mostních závěrů;
• oprava, popř. výměna, mostního svršku, včetně izolace mostovky a odvodnění;
• výměna mostního vybavení;
• výšková a šířková úprava říms, odrazných proužků nebo chodníků;
• oprava zpevnění svahů a koryta toků pod mostem (provádí vlastník/správce příslušného toku);
• rektifikace mostů a jejich částí na poddolovaném území, včetně úprav v přechodových oblastech a na předpolích mostu;
• zvýšení únosnosti mostu zesílením nebo výměnou nosné konstrukce a úpravou spodní stavby.

ČSN EN 1990:2004 (730002) Eurokód: Zásady navrhování konstrukcí

Údržba (maintenance) – souhrn všech činností prováděných během životnosti konstrukce, které umožňují splnit požadavky na spolehlivost.

Poznámka: Činnosti spojené s obnovením konstrukce po mimořádné události či seizmické aktivitě jsou obvykle mimo rámec údržby.

Spolehlivost (reliability) – schopnost konstrukce nebo nosného prvku plnit stanovené požadavky během návrhové životnosti. Spolehlivost se obvykle vyjadřuje prostřednictvím pravděpodobností ukazatelů. Spolehlivost zahrnuje bezpečnost, použitelnost a trvanlivost konstrukce.

Oprava (repair) – činnosti prováděné za čelem zachování nebo obnovení funkce konstrukce, které jsou mimo rámec definice údržby.

informativní zbytková životnost – je období, po které očekává, že most za stanovených podmínek (plánovaná údržba, omezená zatížitelnost, atd.) splňuje požadavky na odolnost, spolehlivost a bezpečnost provozu

ČSN ISO 13822:2014 (73 0038) Zásady navrhování konstrukcí – Hodnocení existujících konstrukcí

Tato norma je českou verzí mezinárodní normy ČSN ISO 13822:2014, nahrazuje ČSN 73 0038:2005. Norma ČSN ISO 13822 uvádí mezinárodně platné postupy hodnocení spolehlivosti existujících konstrukcí. Poskytuje obecné pokyny pro návrh opravy nebo modernizaci konstrukce.

poškození (damage) – nepříznivá změna stavu konstrukce, která může ovlivnit její funkční způsobilost.

degradace (deterioration) – proces, který nepříznivě ovlivňuje funkční způsobilost, včetně spolehlivosti v čase vlivem

• přirozeně se vyskytujících chemických, fyzikálních nebo biologických vlivů;
• opakovaných zatížení, která mohou vyvolat únavu;
• obvyklých či nepříznivých vlivů prostředí;
• opotřebení v důsledku způsobu používání;
• nesprávného provozu nebo údržby konstrukce.

údržba (maintenance) – obvyklá opatření pro zachování odpovídající funkční způsobilosti konstrukce.

obnova (rehabilitation) – práce potřebné k opravě, popř. k modernizaci existující konstrukce.

zbytková životnost (remaining working life) – období, po které se za předpokladu plánované údržby uvažuje/očekává, že je existující konstrukce provozuschopná

oprava (konstrukce) (repair (of a structure) – zlepšení stavu konstrukce obnovením či nahrazením poškozených existujících prvků

modernizace, rekonstrukce, přestavba (upgrading) – úpravy existující konstrukce za účelem zlepšení její funkční způsobilosti

Příloha I (informativní): Konstrukce objektů kulturních památek

konzervace (conservation) – všechny činnosti nebo procesy zaměřené na zachování charakteristických prvků kulturní památky, jejího odkazu a prodloužení její životnosti

Poznámka 1 Ve světě se používá několik termínů pro popis činností a postupů pro zachování a prodloužení životnosti památky: konzervace, památková obnova a restaurace. UNESCO a World Heritage používají pojem konzervace.

10 ZÁVĚR

Při používání termínů z oblasti udržování, změn a obnovy dokončených staveb je třeba mít na zřeteli, k čemu bude příslušný dokument (dokumentace) sloužit: zda k veřejnoprávnímu řízení ve výstavbě, či půjde o zásah v rámci péče o kulturní památku, zda bude mít dokument vliv na kvalifikaci stavebních prací pro potřeby zákona o dani z příjmů (udržování nebo technické zhodnocení hmotného majetku), nebo pro potřeby zákona o rezervách. Obecně lze vycházet z kapitoly 6 tohoto dokumentu, která respektuje historické, právní a technické souvislosti obsahu jednotlivých pojmů.

Pokud se týče pořadí důležitosti a závaznosti normativních dokumentů, v nichž jsou termíny z oblasti údržby a změn dokončených staveb použity, nejvyšší právní závaznost mají mezinárodní úmluvy a smlouvy, k nimž Česká republika přistoupila (tj. které byly publikovány ve Sbírce mezinárodních smluv). Mají přednost před „národními“ právními předpisy.

Na rozdíl od základních předpisů stavebního práva jsou speciální předpisy stavebního práva – zejména v případě dopravních staveb – mnohem podrobnější v definicích a popisech obsahu termínů údržba a opravy. Dochází však k odlišnému či opačnému pojetí termínů oprava a stavební úprava.

Používání termínů z oblasti udržování, změn a obnovy dokončených staveb se neomezuje jen na stavební předpisy, ale setkáváme se s nimi v občanském zákoníku, v daňových a účetních předpisech.

Pozornost je třeba věnovat překladům dokumentů evropského práva: český překlad by neměl být pouhým mechanickým překladem anglických termínů. Jestliže např. evropské energetické směrnice používají termín renovace budov, při transpozici do českého právního řádu prostřednictvím zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů, je správné použití termínu změny dokončených budov.

Terminologie v oblasti památkové péče se vyvíjela historicky, výklad a používání jednotlivých termínů je podporováno mezinárodními dokumenty. Rozumným a praktickým se ukazuje shrnující termín obnova, který používá zákon o památkové péči.

Terminologie v českých technických normách pro navrhování a provádění staveb byla konzistentní a poměrně přesná do doby přebírání evropských, resp. mezinárodních norem. Problémy způsobují mechanické překlady anglických termínů.

Autor Aktualizace 2022: Ing. Jindřich Pater

Stav: aktualizace 2022, vydání 2011

Anotace:
Pomůcka TP 1.21.1 se věnuje udržovacím pracím, při kterých hrozí riziko pádu z výšky nebo do hloubky. Tyto práce jsou vždy spojeny s rizikem vážného úrazu. Údržbu je nutné provádět v každém ročním období a za nepříznivých povětrnostních podmínek. Tyto skutečnosti ještě zvyšují riziko, které pracovníkům hrozí. Pomůcka je věnována pravidlům a předpisům souvisejícím s údržbou, konkrétním příkladům řešení, revizi zadržovacích systémů a systémů zachycení půdu a základním pravidlům montáže kotvicích zařízení a je bohatě ilustrována.

Upozornění k textu

K 30. 6. 2022 byly ve sbírce zákonů ČR vydány (a tudíž platné) k problematice stavebního zákona následující právní předpisy:

• zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
  Zrušen k 1. 7. 2023 novým stavebním zákonem č. 283/2021 Sb.; podle novely č. 195/2022 Sb. zákona č. 283/2021 Sb. se za den nabytí nové komplexní účinnosti zákona č. 283/2021 Sb. ale považuje až 1. 7. 2024, kdy tedy dojde k definitivnímu zrušení zákona č. 183/2006 Sb.
• zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon
  Účinnost od 1. 7. 2023; podle „malé novely“ zákona č. 283/2021 Sb., tj. podle zákona č. 195/2022 Sb. se za den nabytí účinnosti některých paragrafů zákona č. 283/2021 Sb. považuje 1. 7. 2024; připravována je ještě „velká novela“ zákona č. 283/2021 Sb. s účinností od 2024.
• zákon č. 284/2021 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím stavebního zákona
  Účinnost od 1. 7. 2023; v rámci „velké novely“ zákona č. 283/2021 Sb. připravována je i novela tohoto změnového zákona s účinností od 2024.
• zákon č. 197/2022 Sb., o zvláštních postupech v oblasti územního plánování a Stavebního řádu v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace
  Účinnost od 1. 7. 2022; upravuje zákon č. 183/2006 Sb. a zavádí pojem nezbytná stavba, tj. stavba dočasná, jejíž doba trvání nesmí přesáhnout 3 roky ode dne nabytí právních účinků společného územního souhlasu a souhlasu s provedením ohlášeného stavebního záměru.

Další text je stále vázán pouze na zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) a k němu vydané prováděcí předpisy, neboť vývoj v oblasti změn stavebního zákona k dnešnímu datu 30. 6. 2022 není ukončen.

OBSAH

ÚVOD

Zaměstnavatel přijímá technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky nebo do hloubky, propadnutí nebo sklouznutí nebo k jejich bezpečnému zachycení.

Udržovací práce, při kterých hrozí možnost pádu z výšky nebo do hloubky, jsou vždy spojeny s rizikem vážného úrazu. Údržbu je nutné často provádět často v každém ročním období a za nepříznivých povětrnostních podmínek. Tyto skutečnosti ještě zvyšují riziko, které pracovníkům hrozí.

Při většině činností spojených s údržbou budov vzniká riziko pádu z výšky. Systémová řešení, která umožňují údržbu fasády, jsou téměř vždy navržená s ohledem na bezpečnost pracovníků. Způsob péče o fasádu za formou lanového přístupu není v České republice jednoznačně stanoven, jako je tomu např. u kotvicích zařízení, určených pro bezpečný pohyb po plochách s rizikem pádu.

Bezpečnost provádění údržby střešního pláště a zařízení na něm, včetně např. bezpečného odstraňování nadměrného množství sněhu, je stále v rámci projektových dokumentací a následně i při výstavbě opomíjena. Není ani výjimkou, že dodavatel stavby stavebně technická opatření určená pro bezpečnou údržbu ploch s rizikem pádu neprovede, přesto, že projektová dokumentace na bezpečnost a ochranu zdraví při práci ve výšce (dále jen BOZP) pamatuje. Je potřeba si uvědomit, že dodatečná opatření k zajištění bezpečnosti práce na plochách s rizikem pádu po dokončení stavby jsou problematická a výrazně dražší, než pokud jsou provedena v rámci výstavby. Řadu prací v době, kdy nastane potřeba je provádět, nelze pak bezpečně vykonat. Typickým příkladem je povinnost odstranit nadměrné množství sněhu. Pokud stavba není provedena tak, aby bezpečné odstranění sněhu umožňovala, nelze ve většině případů bezpečně tuto činnost bez rizika pádu provést.

Vhodně navržené kotvicí zařízení, nebo systém bezpečnostních střešních háků určených pro bezpečnou údržbu, je možné použít jako bezpečnostní prvek při výstavbě pro montážní firmy a tak snížit celkové náklady i zvýšit bezpečnost při stavebně montážních pracích.

Vhodné navržení kotvicích zařízení/prvků a bezpečnostních střešních háků, které budou sloužit k zajištění BOZP na plochách s rizikem pádu z výšky v době provozu, správy a údržby stavby, je nezbytnou podmínkou pro řádnou péči o stavbu.

Pro pohyb na plochách s rizikem pádu z výšky, který vyžaduje použití osobních ochranných prostředků proti pádu (dále jen OOPP), je nutné již v rámci zpracování projektové dokumentace vyřešit možnost uchycení spojovacího prostředku OOPP ke kotvicímu zařízení/prvkům (čl. 3.6 ČSN EN 795) nebo bezpečnostnímu střešnímu háku (ČSN EN 517). Pokud není řešením systém kolektivní ochrany (např. ochranná zábradlí), je nutné zajistit individuální ochranu pracovníků proti pádu, navržením kotvicích zařízení a bezpečnostních střešních háků.

Při posuzování toho, co zahrnout pod pojem údržba, je možné využít definici Evropské agentury pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Podle této agentury „Údržba zařízení, pracovišť, budov zahrnuje technická, administrativní a manažerská opatření, která je mají zachovat ve stavu, v němž mohou vykonávat požadovanou funkci, či je navrátit do takového stavu a chránit je před poruchami nebo znehodnocením“.

K činnostem v oblasti údržby patří:

• prohlídky;
• zkoušky;
• měření;
• výměna;
• úprava;
• oprava;
• zjišťování poruch;
• nahrazení dílů;
• servis.

Nejčastější důvody, proč je nutné na plochy s rizikem pádu v rámci údržby vstupovat jsou:

• kontrola, revize a obsluha různých zařízení umístěných na střeše (jako např. klimatizačních jednotek, vzduchotechnika apod.);
• kontrola, revize a čištění spalinových cest;
• údržba fotovoltaických a solárních systémů;
• péče o světlíky nechráněné proti propadnutí;
• čištění střešních vpustí;
• odstranění nadměrného množství sněhu;
• péče a údržba zeleně;
• provádění oprav a údržbových prací;
• a řada dalších možností.

Při řešení BOZP na plochách s rizikem pádu (zpravidla na střeše) je nutné brát v úvahu, že:

• pracovník bude vykonávat různorodé pracovní činnosti;
• pracovník může přenášet břemena nebo rozměrné předměty;
• může nastat náhlá změna povětrnostních podmínek (poryv větru, déšť, námraza apod.);
• zvláště na fóliových povlakových krytinách riziko uklouznutí;
• i mírná nevolnost nebo slabost může způsobit pád;
• ne vždy je možné změnit dobu vykonání dané práce;
• práce mohou v průběhu existence stavby provádět pracovníci různých firem.

Návrh kotvicích zařízení/prvků a bezpečnostních střešních háků musí pamatovat i na případy mimořádných povětrnostních podmínek. Technická pomůcka se zabývá převážně individuální ochranou proti pádu z výšky, nebo do hloubky.

1 PRAVIDLA A PŘEDPISY

1.1 OBECNÁ PRAVIDLA

Navrhnout v rámci projektové dokumentace kotvicí zařízení/prvky nebo bezpečnostní střešní háky pro možnost upevnění spojovacího prostředku OOPP, je nutné vždy, kdy hrozí tato rizika :

• pád přes nezabezpečenou hranu volného pádu;
• propadnutí otvorem nechráněným proti propadnutí;
• uklouznutí;
• propadnutí konstrukcí.

Kotvicí zařízení/prvky a bezpečnostní střešní háky navrhujeme ve spojení s OOPP a to buď pro použití jako:

• zadržovací (viz ČSN EN 358 vylučuje možnost pádu);
• systém zachycení pádu (viz ČSN EN 363 bezpečně zachytí pád);
• případně kombinace obou na různých plochách stavby;
• systém lanového přístupu (viz ČSN EN 363 umožní bezpečný přístup za použití pracovního a bezpečnostního vedení).

Obr. 1 Ilustrační foto – zadržovací systém

1.2 ÚDRŽBA V PRÁVNÍCH PŘEDPISECH

1.2.1 Údržba (udržovací práce) v zákoně č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon”)

Základní pojmy

Obecné požadavky na výstavbu (§ 2 odst. 2 písm. e) stavebního zákona)

se obecnými technickými požadavky na výstavbu rozumí „obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby stanovené prováděcími právními předpisy a dále obecné technické požadavky zabezpečující užívání staveb osobami pokročilého věku, těhotnými ženami, osobami doprovázejícími dítě v kočárku, dítě do tří let, popřípadě osobami s mentálním postižením nebo osobami s omezenou schopností pohybu nebo orientace stanovené prováděcím právním předpisem (dále jen “bezbariérové užívání stavby”),

Poznámka:
Základní požadavky na stavby definuje vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů a pro hlavní město Prahu nařízení č. 10/2016 Sb. hl. města Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praha, ve znění nařízení č. 14/2018 Sb. hl. m. Prahy. Základní požadavky na stavby určuje Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 305/2011.

Staveniště (§ 3 odst. 3) stavebního zákona

staveništěm se rozumí místo, na kterém se provádí stavba nebo udržovací práce; zahrnuje stavební pozemek, popřípadě zastavěný stavební pozemek nebo jeho část anebo část stavby, popřípadě, v rozsahu vymezeném stavebním úřadem, též jiný pozemek nebo jeho část anebo část jiné stavby.

Z citace lze dovodit, že při odpovědi na otázku, jaká stavebně technická opatření zahrnout do projektové dokumentace, je potřebné se řídit jak platnými právními předpisy, tak i veškerými pravidly, která se vztahují k bezpečnosti práce na staveništi. Zejména se jedná o nařízení vlády č. 136/2016 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích.

Údržba stavby (§ 3 odst. 4)

Údržbou stavby se rozumí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav, aby nedocházelo ke znehodnocování stavby a aby se co nejvíce prodloužila její uživatelnost.

V některých právních předpisech, zejména v právních předpisech týkajících se BOZP, se hovoří o „udržovacích pracích“. Oba uvedené termíny, tj. „údržba stavby“ a „udržovací práce“ jsou různé názvy pro stejnou činnost.

§ 79

(3) Rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas nevyžaduj stavební úpravy a udržovací práce.

§ 97

(1) Územním opatřením o stavební uzávěře nelze omezit nebo zakázat udržovací práce.

§ 103

Stavby, terénní úpravy, zařízení a udržovací práce nevyžadující stavební povolení ani ohlášení

(1) Stavební povolení ani ohlášení stavebnímu úřadu nevyžadují

e) udržovací práce, jejichž provedení nemůže negativně ovlivnit zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu a vzhled stavby, životní prostředí a bezpečnost při užívání a nejde o udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou,

§ 104

Jednoduché stavby, terénní úprav a udržovací práce, u kterých postačí ohlášení

(2) Ohlášení stavebnímu úřadu postačí u

j) udržovací práce na stavbě neuvedené v § 103 odst. 1 písm. c)

k) stavební úpravy pro změny v užívání části stavby, kterými se nezasahuje do nosných konstrukcí stavby, nemění se její vzhled a nevyžadují posouzení vlivů na životní prostředí.

§ 105

(8) K ohlášení udržovacích prací podle § 104 odst. 1 písm. j) stavebník připojí dokumentaci obsahující technický popis jejich provedení. K ohlášení stavebních úprav podle § 104 odst. 1 písm. k) stavebník připojí dokumentaci, která obsahuje jednoduchý technický popis jejich provedení a stavební nebo montážní výkresy specifikující navrhované stavební úpravy. Vyžaduje-li to zvláštní právní předpis, stavebník přikládá k ohlášení udržovacích prací a stavebních úprav požárně bezpečnostní řešení, jehož obsah a rozsah vymezuje zvláštní právní předpis (vyhláška č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (o požární prevenci), ve znění pozdějších předpisů.

§ 132

Společné zásady

(2) Stavební úřad je oprávněn ve veřejném zájmu

c) nařizovat nutné zabezpečovací práce na stavbě,

d) nařizovat nezbytné úpravy na stavbě, stavebním pozemku nebo na zastavěném stavebním pozemku,

e) nařizovat provedení udržovacích prací,

§ 139

Údržba stavby

(1) Není-li stavba řádně udržována a její vlastník neuposlechne výzvy stavebního úřadu k provedení udržovacích prací, stavební úřad mu nařídí zjednání nápravy. Náklady udržovacích prací nese vlastník stavby. Nájemci bytů a nebytových prostor jsou povinni umožnit provedení nařízených udržovacích prací.

(2) U stavby určené k užívání veřejností může stavební úřad nařídit jejímu vlastníkovi, aby mu předložil časový a věcný plán udržovacích prací na jednotlivých částech stavby a na technologickém či jiném zařízení.

§ 154

Vlastník stavby a zařízení

(1) Vlastník stavby je povinen

a) udržovat stavbu podle § 3 odst. 4 po celou dobu její existence,

b) neprodleně ohlásit stavebnímu úřadu závady na zařízení, které ohrožují životy či zdraví osob nebo zvířat,

§ 156

Požadavky na stavby

(1) Pro stavbu mohou být navrženy a použity jen takové výrobky, materiály a konstrukce, jejichž vlastnosti z hlediska způsobilosti stavby pro navržený účel zaručují, že stavba při správném provedení a běžné údržbě po dobu předpokládané existence splní základní požadavky na stavby (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 305/2011).

§ 159

Projektová činnost ve výstavbě

(2) Projektant odpovídá za správnost, celistvost, úplnost a bezpečnost stavby provedené podle jím zpracované projektové dokumentace a proveditelnost stavby podle této dokumentace, jakož i za technickou a ekonomickou úroveň projektu technologického zařízení, včetně vlivů na životní prostředí. Je povinen dbát právních předpisů a obecných požadavků na výstavbu vztahujících se ke konkrétnímu stavebnímu záměru. Statické, popřípadě jiné výpočty musí být vypracovány tak, aby byly kontrolovatelné. Není-li projektant způsobilý některou část projektové dokumentace zpracovat sám, je povinen k jejímu zpracování přizvat osobu s oprávněním pro příslušný obor nebo specializaci, která odpovídá za jí zpracovaný návrh. Odpovědnost projektanta za projektovou dokumentaci stavby jako celku tím není dotčena.

§ 169

Obecné požadavky na výstavbu

(1) Právnické osoby, fyzické osoby a příslušné orgány veřejné správy jsou povinny při územně plánovací a projektové činnosti, při povolování, provádění, užívání a odstraňování staveb respektovat záměry územního plánování a obecné požadavky na výstavbu (§ 2 odst. 2 písm. e)), stanovené prováděcími právními předpisy.

(2) Výjimku z obecných požadavků na výstavbu, jakož i řešení územního plánu nebo regulačního plánu odchylně od nich lze v jednotlivých odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu, ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.

Má-li být stavba vybavena stavebně technickými opatřeními pro bezpečnost údržby (udržovacích prací) podle obecných požadavků na výstavbu, nelze z této povinnosti udělit výjimku.

V současné době jsou obecné požadavky na stavby určeny nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 305/2011. Mezi základními požadavky na stavby je i požadavek bezpečnosti a přístupnosti při užívání.

Obecné požadavky na stavby jsou specifikovány mimo jiné v těchto právních předpisech, ve znění pozdějších předpisů (viz předchozí text):

• nařízení č. 10/2016 Sb. hl. města Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Prahy;
• vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území;
• vyhláška č. 433/2001 Sb., technické požadavky pro stavby pro plnění funkcí lesa;
• vyhláška č. 590/2002 Sb., o technických požadavcích pro vodní díla;
• vyhláška č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb;
• vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby;
• vyhláška č. 398/2009 Sb., o technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb.

Základní požadavky na stavby stanovuje novela stavebního zákona a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 305/2011 – Příloha 1.

Poznámka:
V 08/2022 vydalo MMR ČR pracovní pomůcku odboru stavebního řádu pod názvem „Povolování výjimek z obecných požadavků na výstavbu – stav k22. 7. 2022„; pomůcka je k dispozici na webu MMR v sekci Územní a bytová politika a řeší výjimky z vyhlášky č. 501/2006 Sb., č. 268/2009 Sb. a č. 398/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Obr. 2 Ilustrační foto – péče o světlíky – systém zachycení pádu

1.2.2 Údržba (udržovací práce) v prováděných právních předpisech ke stavebnímu zákonu

1.2.2.1 Vyhláška č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů

§ 1

(2) Tato vyhláška dále stanoví náležitosti dokumentace bouracích prací,

Poznámka:
Pokud projektant ponechá na zhotoviteli stavby návrh stavebně-technických opatření k ochraně proti pádu osob, musí své požadavky specifikovat.

1.2.2.2 Vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů

§ 2

(1) Ustanovení této vyhlášky se uplatní též u zařízení, změn dokončených staveb, udržovacích prací, změn v užívání staveb, u dočasných staveb zařízení staveniště, jakož i u staveb, které jsou kulturními památkami nebo jsou v památkových rezervacích nebo památkových zónách, pokud to závažné územně technické nebo stavebně technické důvody nevylučují.

Část třetí

Požadavky na bezpečnost a vlastnosti staveb

§ 8

Základní požadavky

(1) Stavba musí být navržena a provedena tak, aby byla při respektování hospodárnosti vhodná pro určené využití a aby současně splnila základní požadavky, kterými jsou:

e) bezpečnost při užívání,

Poznámka:
Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 305/2011 se tento požadavek nazývá: Bezpečnost a přístupnost při užívání.

(2) Stavba musí splňovat požadavky uvedené v odstavci 1 při běžné údržbě a působení běžně předvídatelných vlivů po dobu plánované životnosti stavby.

§ 25

Střechy

(2) Pochůzné střechy a terasy musí mít zajištěn bezpečný přístup a musí být na nich provedena opatření zajišťující bezpečnost provozu. Odpadní vzduch ze vzduchotechnických a klimatizačních zařízení a odvětrání vnitřní kanalizace musí být vyústěn nad pochůzné střechy a terasy v souladu s normovými hodnotami tak, aby neobtěžoval a neohrožoval okolí.

Poznámka:
Termín „pochůzné” Je třeba chápat ve smyslu ČSN 73 1901 jako střechy s provozem – viz čl. 4.4 normy.

1.2.2.3 Vyhláška č. 146/2008 Sb., o rozsahu a obsahu projektové dokumentace dopravních staveb, ve znění vyhlášky č. 251/2018 Sb.

Obr. 3 Ilustrační foto – práce na střeše – zadržovací systém

1.2.3 Údržba (udržovací práce) v právních předpisech v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci

1.2.3.1 Nařízení vlády č. 136/2016 Sb.,  kterým se mění nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, ve znění nařízení vlády č. 136/2016 Sb. a nařízení vlády č. 592/2006 Sb., o podmínkách akreditace a provádění zkoušek z odborné způsobilosti, ve znění nařízení vlády č. 136/2016 Sb.

§ 1

(1) Toto nařízení zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje

a) bližší minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích,

c) práce a činnosti vystavující fyzickou osobu zvýšenému ohrožení života nebo poškození zdraví.

Poznámka:
Ve smyslu § 3 odst. 3 stavebního zákona je staveništěm i místo, kde se provádí udržovací práce.

§ 2

(1) Zhotovitel při uspořádání staveniště dbá, aby byly dodrženy požadavky na pracoviště stanovené zvláštním právním předpisem a aby staveniště vyhovovalo obecným požadavkům na výstavbu podle zvláštního právního předpisu (např. vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů)

§ 3

Zhotovitel zajistí, aby

b) bod 8. práce při údržbě stavby a jejího technického vybavení a zařízení, jakými jsou například malířské a natěračské práce, mytí a čištění oken, fasád nebo okapů, dále prohlídky, zkoušky, kontroly, revize a opravy technického vybavení a zařízení, jakož i montáž a demontáž jejich částí v rozsahu potřebném pro provedení těchto prohlídek, zkoušek, kontrol, revizí nebo oprav (dále jen „udržovací práce“),

§ 4

Jestliže po omezenou dobu, zejména v závislosti na postupu stavebních a montážních prací nebo při udržovacích pracích, není možno zajistit, aby práce byly prováděny na pracovištích, která splňují požadavky zvláštního právního předpisu, a jestliže při jejich provádění nebo během přístupu na pracoviště hrozí nebezpečí pádu fyzických osob nebo předmětů z výšky nebo do hloubky, zajistí zhotovitel bezpečné provádění těchto prací, jakož i bezpečný přístup na pracoviště v souladu s požadavky zvláštního právního předpisu.

Poznámka:
Toto nařízení vlády vyžaduje od projektanta dodržování řady dalších povinností zde jsou uvedeny pouze ty, které se vztahují k údržbě (udržovacím pracím).

1.2.3.2 Nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky

§ 1

Toto nařízení zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci na pracovištích, na nichž jsou zaměstnanci vystaveni nebezpečí pádu z výšky nebo pádu do volné hloubky (dále jen „práce ve výškách a nad volnou hloubkou“), a bližší požadavky na bezpečný provoz a používání technických zařízení poskytovaných zaměstnancům pro práci ve výškách a nad volnou hloubkou.

Poznámka:
Nařízení vlády na rozdíl od předchozích právních předpisů používá termín „pracoviště“. Lze si odvodit, že pracovištěm je také staveniště i místa výkonu údržby (udržovacích prací).

§ 3

(1) Zaměstnavatel přijímá technická a organizační opatření k zabránění pádu zaměstnanců z výšky nebo do hloubky, propadnutí nebo sklouznutí nebo k jejich bezpečnému zachycení (dále jen „ochrana proti pádu“) a zajistí jejich provádění

b) na všech ostatních pracovištích a přístupových komunikacích, pokud leží ve výšce nad 1,5 m nad okolní úrovní, případně pokud pod nimi volná hloubka přesahuje 1,5 m.

Má-li být pracovník dostatečně chráněn proti pádu při provádění údržby (udržovacích pracích), je nutné tomu vytvořit podmínky. Řadu těchto prací nelze bez předem osazených konstrukcí bezpečně provádět.

(2) Ochranu proti pádu zajišťuje zaměstnavatel přednostně pomocí prostředků kolektivní ochrany, kterými jsou zejména technické konstrukce, například kolektivní ochranná zábradlí a ohrazení, poklopy, záchytná lešení, ohrazení nebo sítě a dočasné stavební konstrukce, například lešení nebo pracovní plošiny.

(3) Prostředky osobní ochrany, kterými jsou osobní ochranné pracovní prostředky proti pádu, se použijí v případě, kdy povaha práce vylučuje použití prostředků kolektivní ochrany, nebo není-li použití prostředků kolektivní ochrany s ohledem na povahu, předpokládaný rozsah a dobu trvání práce a počet dotčených zaměstnanců účelné nebo s ohledem na bezpečnost zaměstnance dostatečné.

(4) Ochranu proti pádu není nutné provádět

a) na souvislé ploše, jejíž sklon od vodorovné roviny nepřesahuje 10 stupňů, pokud pracoviště, popřípadě přístupová komunikace, jsou vymezeny vhodnou ochranou proti pádu, například zábranou umístěnou ve vzdálenosti nejméně 1,5 m od okraje, na němž hrozí nebezpečí pádu (dále jen „volný okraj“),

Upozornění: Pokud jde o kluzkou plochu, vzdálenost 1,5 m uvedená v § 3 odst. 4 nařízení vlády č. 362/2005 Sb. neplatí a úměrně možným rizikům se prodlužuje.

b) podél volných okrajů otvorů, jejichž půdorysné rozměry alespoň v jednom směru nepřesahují 0,25 m,

Obr. 4

Obr. 5

Obr. 6

Příloha k nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky

DALŠÍ POŽADAVKY NA ZPŮSOB ORGANIZACE PRÁCE A PRACOVNÍCH POSTUPŮ, KTERÉ JE ZAMĚSTNAVATEL POVINEN ZAJISTIT PŘI PRÁCI VE VÝŠKÁCH A NAD VOLNOU HLOUBKOU, A NA BEZPEČNÝ PROVOZ A POUŽÍVÁNÍ TECHNICKÝCH ZAŘÍZENÍ POSKYTOVANÝCH ZAMĚSTNANCŮM PRO PRÁCI VE VÝŠKÁCH A NAD VOLNOU HLOUBKOU

I. Zajištění proti pádu technickou konstrukcí

2. Konstrukce ochrany proti pádu může být přerušena pouze v místech žebříkových nebo schodišťových přístupů.

Zde uvedená rizika, sklony a velikost zabezpečovaných otvorů je potřeba vztáhnout i na ostatní plochy s rizikem pádu z výšky.

Cílem této kapitoly není a ani nemůže být úplný výčet všech předpisů se vztahem k BOZP. Záměrem je připomenout základní podmínky a požadavky, které je potřebné brát v úvahu při přípravě a realizaci stavby ve vztahu k budoucí údržbě (udržovacích pracích).

3. Požadavky na uspořádání, montáž, demontáž, zajištění stability a únosnosti, na používání a kontrolu konstrukce jsou obsaženy v průvodní, popřípadě provozní dokumentaci.

Pokud projektant přenese zpracování této části projektové dokumentace na zhotovitele stavby, je potřebné specifikovat pro tohoto zhotovitele požadavky podle bodu 3. přílohy – viz výše.

Toto nařízení vlády určuje také požadavky pro práce prováděné za pomoci formou lanového přístupu – viz ČSN EN 363 (v nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky je uváděno jako práce v závěsu na laně).

II. Zajištění proti pádu osobními ochrannými pracovními prostředky

7. Použití závěsu na laně s prostředky pro pracovní polohování je dále možné, jen pokud

a) systém je tvořen nejméně dvěma nezávislými lany, přičemž jedno slouží jako nosný prostředek pro výstup, sestup a zavěšení v požadované poloze (pracovní lano) a druhé jako záložní (zajišťovací lano),

b) zaměstnanec používá zachycovací postroj, který je prostřednictvím pohyblivého zachycovače pádu, jenž sleduje pohyb zaměstnance, připojen k zajišťovacímu lanu,

Obr. 7

c) k pohybu po pracovním laně se používají výhradně k tomu určené prostředky pro výstup a sestup (např. slaňovací prostředky) a připojení k pracovnímu lanu zahrnuje samosvorný systém k zabránění pádu zaměstnance, který ztratil kontrolu nad svými pohyby,

d) nářadí a další vybavení užívané při práci je přichyceno k postroji nebo k sedačce, popřípadě jinak zajištěno proti pádu,

e) práce je prováděna podle zpracovaného technologického postupu a pod dozorem tak, aby zaměstnanec konající práci mohl být v případě nouze neprodleně vyproštěn.

Návrh těchto opatření musí počítat nejméně s dvěma dostatečně únosnými body pro možnost uchycení lan. ČSN EN 363 místo pojmu „pracovní lano a zajišťovací lano“, používá pojem vedení – „pracovní vedení a bezpečnostní vedení“.

VI. Práce na střeše

1. Zaměstnance vykonávající práci na střeše je nutné chránit proti

a) pádu ze střešních plášťů na volných okrajích,

b) sklouznutí z plochy střechy při jejím sklonu nad 25 stupňů,

c) propadnutí střešní konstrukcí.

2. Ochranu proti pádu ze střechy nejen po obvodu, ale i do světlíků, technologických a jiných otvorů, zaměstnavatel zajistí použitím ochranné, případně záchytné konstrukce nebo použitím osobních ochranných pracovních prostředků proti pádu.

3. Zajištění proti sklouznutí zaměstnavatel zajistí použitím žebříků upevněných v místě práce a potřebných komunikací, případně použitím ochranné konstrukce nebo osobních ochranných pracovních prostředků proti pádu.

1.2.3.3 Zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), ve znění pozdějších předpisů

ČÁST PRVNÍ

DALŠÍ POŽADAVKY BEZPEČNOSTI A OCHRANY ZDRAVÍ PŘI PRÁCI V PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAZÍCH

HLAVA I

POŽADAVKY NA PRACOVIŠTĚ A PRACOVNÍ PROSTŘEDÍ, VÝROBNÍ A PRACOVNÍ PROSTŘEDKY A ZAŘÍZENÍ, ORGANIZACI PRÁCE A PRACOVNÍ POSTUPY A BEZPEČNOSTNÍ ZNAČKY

§ 3

Požadavky na pracoviště a pracovní prostředí na staveništi

(1) Zaměstnavatel, který provádí stavbu nebo se na jejím provádění podílí jako zhotovitel stavebních, montážních, stavebně montážních, bouracích nebo udržovacích prácí … (dále jen zhotovitel) pro jinou fyzickou osobu, podnikající fyzickou osobu nebo právnickou osobu (dále jen zadavatel stavby) na jejím pracovišti vymezeném dočasně k realizaci stavby (dále jen staveniště), zajistí v součinnosti se zadavatelem stavby vybavení pro bezpečný a zdraví neohrožující výkon práce. Práce podle věty první mohou být zahájeny pouze tehdy, pokud je staveniště náležitě zajištěno a vybaveno…

(2) Zhotovitel je povinen dodržovat další požadavky kladené na bezpečnost a ochranu zdraví při práci při přípravě projektu a realizaci stavby, jimiž jsou

q) dodržování bližších minimálních požadavků na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích stanovených prováděcím právním předpisem (viz také nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, ve znění nařízení vlády č. 136/2016 Sb.).

(3) Bližší minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích a bližší vymezení prací a činností vystavujících zaměstnance zvýšenému ohrožení života nebo zdraví, při jejichž výkonu je nezbytná zvláštní odborná způsobilost, stanoví prováděcí právní předpis.

(viz nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky)

§ 14

(1) Budou-li na staveništi působit zaměstnanci více než jednoho zhotovitele, je zadavatel stavby povinen písemně určit jednoho nebo více koordinátorů s přihlédnutím k druhu a velikosti …Koordinátor podle věty první musí být určen při přípravě stavby od zahájení prací na zpracování projektové dokumentace pro stavební řízení do jejího předání zadavateli stavby a při realizaci stavby od převzetí staveniště prvním zhotovitelem do převzetí dokončené stavby zadavatelem stavby…

(4) Zadavatel stavby je povinen předat koordinátorovi veškeré podklady a informace pro jeho činnost, zejména pro zpracování plánu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi (dále jen plán), včetně informace o fyzických osobách, které se mohou s jeho vědomím zdržovat na staveništi, poskytovat mu potřebnou součinnost a zavázat všechny zhotovitele, popřípadě jiné osoby k součinnosti s koordinátorem po celou dobu přípravy a realizace stavby.

§ 18

(1) Koordinátor je při přípravě stavby povinen

b) bez zbytečného odkladu předat projektantovi, zhotoviteli, pokud byl již určen, popřípadě jiné osobě veškeré další informace o bezpečnostních a zdravotních rizicích, které jsou mu známy a které se dotýkají jejich činnosti,

1.2.3.4 Nařízení vlády 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků

§ 2

Ochrannými prostředky pro účely tohoto nařízení nejsou

e) sportovní výstroj a vybavení,

§ 3

(1) Ochranné prostředky musí

a) být po dobu používání účinné proti vyskytujícím se rizikům a jejich používání nesmí představovat další riziko,

b) odpovídat podmínkám na pracovišti,

c) být přizpůsobeny fyzickým předpokladům jednotlivých zaměstnanců,

d) respektovat ergonomické požadavky a zdravotní stav zaměstnanců.

(2) Tam, kde přítomnost více než jednoho rizika vyžaduje, aby zaměstnanci používali současně více ochranných prostředků, musí být tyto ochranné prostředky vzájemně slučitelné.

§ 4

(1) Při hodnocení rizik pro výběr a použití ochranných prostředků se postupuje zejména podle přílohy č. 1 k tomuto nařízení.

(2) Při výběru ochranných prostředků se postupuje zejména podle příloh č. 2 a 3 k tomuto nařízení.

Obr. 8 Ilustrační foto – zadržovací systém

Ochranné oděvy:

a) ochranné pracovní oděvy (dvojdílné, kombinézy),

b) oděvy poskytující ochranu před strojním zařízením a ručním nářadím (proti bodnutí, pořezání apod.),

f) oděvy proti chladu a vodě (nepromokavé),

j) oděvy a doplňky s vysokou viditelností z retroreflexních a fluorescenčních materiálů (pásky na rukávy, rukavice, apod.),

Příloha č. 3 k Nařízení vlády č. 495/2001 Sb.

Práce a činnosti, které vyžadují poskytování ochranných prostředků, jsou zejména:

1. Práce a činnosti, které vyžadují ochranu hlavy a lebky

Ochranné přilby:

a) práce na staveništi,

b) práce spojené s údržbou, opravami a modernizací ocelových mostů, ocelových konstrukcí budov, stožárů, věží, ocelových konstrukcí, vysokých pecí v ocelárnách a válcovnách, velkých nádržích, velkém potrubí, v kotelnách a elektrárnách,

h) práce v blízkosti zdvihacích zařízení, jeřábů a dopravníků,

j) práce na průmyslových pecích, kontejnerech, strojním zařízení, silech, zásobnících a potrubích,

n) záchranné práce a zdolávání havárií, nejsou-li vykonávány záchrannými sbory a službami,

2. Práce a činnosti, které vyžadují ochranu nohou

2.1 Ochranná obuv s podešvemi odolnými proti propíchnutí:

a) práce při výstavbě skeletu budov, základů a silniční práce,

f) práce na střechách,

2.2 Ochranná obuv s podešvemi, které nejsou odolné proti proražení, proříznutí:

a) práce na ocelových mostech, ocelových konstrukcích budov, stožárech, věžích, výtazích, ocelových konstrukcích, vysokých pecích, v ocelárnách a válcovnách, velkých nádržích, velkých potrubích, jeřábech, kotelnách, elektrárnách,

c) práce při přestavbách a údržbářské práce,

p) dlouhodobá práce vestoje.

2.3 Ochranná obuv s podpatky nebo na klínu a s podešvemi odolnými proti proražení, proříznutí: -práce na střechách.

2.6 Ochranná obuv s protiskluzovou podešví: -práce ve vlhkém prostředí nebo na kluzkých plochách.

3. Práce a činnosti, které vyžadují ochranu zraku nebo obličeje.

7. Práce a činnosti, které vyžadují ochranu před nepříznivým počasím práce ve venkovním prostředí v deštivém a chladném počasí.

8. Práce a činnosti, které vyžadují použití výstražných oděvů, práce, při nichž je zapotřebí, aby zaměstnanci byli zřetelně viditelní.

9. Práce a činnosti, které vyžadují použití bezpečnostních pásů a postrojů

a) práce na lešeních a konstrukcích,

b) práce při montáži stavebních prefabrikátů,

c) práce na stožárech.

Poznámka:
Zaměstnavatel ve smyslu zákoníku práce č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů určuje rozsah rizik při výkonu konkrétní činnosti a stanovuje, jak budou tato rizika eliminována.
Výše uvedené nařízení vlády č. 495/2001 Sb. bylo s účinnosti od 1. 11. 2021 nahrazeno nařízením vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků a je nutno informace uvedené v kap. 1.2.3.4 s tímto novým nařízením vlády navzájem konfrontovat.

1.2.4 Údržba (udržovací práce) v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů

ČÁST PÁTÁ

BEZPEČNOST A OCHRANA ZDRAVÍ PŘI PRÁCI

HLAVA I

PŘEDCHÁZENÍ OHROŽENÍ ŽIVOTA A ZDRAVÍ PŘI PRÁCI

§ 101

(1) Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce (dále jen „rizika“).

(2) Péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci uložená zaměstnavateli podle odstavce 1 nebo zvláštními právními předpisy je nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají.

(5) Povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích.

§ 102

(1) Zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům.

(2) Prevencí rizik se rozumí všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik.

(5) Při přijímání a provádění technických, organizačních a jiných opatření k prevenci rizik vychází zaměstnavatel ze všeobecných preventivních zásad, kterými se rozumí

a) omezování vzniku rizik,

b) odstraňování rizik u zdroje jejich původu,

HLAVA II

POVINNOSTI ZAMĚSTNAVATELE, PRÁVA A POVINNOSTI ZAMĚSTNANCE

§ 103

(1) Zaměstnavatel je povinen

g) zabezpečit, aby zaměstnanci jiného zaměstnavatele vykonávající práce na jeho pracovištích obdrželi před jejich zahájením vhodné a přiměřené informace a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a o přijatých opatřeních, zejména ke zdolávání požárů, poskytnutí první pomoci a evakuace fyzických osob v případě mimořádných událostí,

(2) Zaměstnavatel je povinen zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich odborné předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jimi vykonávané práce a vztahují se k rizikům, s nimiž může přijít zaměstnanec do styku na pracovišti, na kterém je práce vykonávána, a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování. Školení podle věty první zaměstnavatel zajistí při nástupu zaměstnance do práce, a dále…

§ 106

Práva a povinnosti zaměstnance

(1) Zaměstnanec má právo na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, na informace o rizicích jeho práce a na informace o opatřeních na ochranu před jejich působením; informace musí být pro zaměstnance srozumitelná.

(4) Každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Znalost základních povinností vyplývajících z právních a ostatních předpisů a požadavků zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je nedílnou a trvalou součástí kvalifikačních předpokladů zaměstnance. Zaměstnanec je povinen

c) dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen, a řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele,

Obr. 9 Ilustrační foto – kotvicí body na ploché střeše

1.2.5 Údržba (udržovací práce) v dalších právních předpisech

Pozornost je déle nutné též věnovat:

• nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí;
• nařízení vlády č. 406/2004 Sb., o bližších požadavcích na zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostředí s nebezpečím výbuchu;
• nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí.

Nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí:

§ 3

(1) Pracoviště musí být po dobu provozu udržována potřebnými technickými a organizačními opatřeními, splňujícími požadavky tohoto nařízení, ve stavu, který neohrožuje bezpečnost a zdraví osob.

(2) Zaměstnavatel při zajištění bezpečného stavu pracoviště vychází z hodnocení rizik vyplývajících z možných zdrojů ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců ve vztahu k vykonávané činnosti,

Příloha k nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí obsahuje další podrobnější požadavky na pracoviště a pracovní prostředí.

V oddíle střechy požaduje: Přístup na konstrukci střechy vyrobené z materiálu o nedostatečné pochůzné pevnosti nesmí být zaměstnavatelem povolen, pokud nejsou zajištěny podmínky pro bezpečný výkon práce.

V oddíle příčky, stěny a stropy požaduje: Nechráněné otvory ve stěnách, s výjimkou otvorů, jejichž dolní okraj leží výše než 1,1 m nad podlahou, nebo otvorů o šířce menší než 0,30 m a výšce menší než 0,75 m, musí být zabezpečeny proti vypadnutí osob, pokud by mohlo dojít k pádu do větší hloubky než 1,5 m. Profil průlezných otvorů musí odpovídat způsobu použití.

Pokud se na pracovištích vyskytuje nebezpečný prostor, v němž vzhledem k povaze práce existuje riziko pádu zaměstnanců nebo předmětů, musí být toto místo vybaveno zařízením, které zabraňuje nepovolaným osobám v přístupu do tohoto prostoru. Nebezpečný prostor musí být výrazně označen značkou. Na ochranu zaměstnanců, kteří mají oprávnění ke vstupu do nebezpečných prostorů, musí být přijata příslušná organizační opatření.

Pevně zabudované žebříky musí být zhotoveny a připevněny tak, aby nemohlo dojít k jejich deformacím nebo k výkyvům. Žebříky musí mít jednotnou vzdálenost příčlí nejvíce 0,33 m; mezi žebříky a stěnou nebo jakoukoliv konstrukcí na straně výstupu musí být ponechán volný prostor nejméně 0,65 m. Mezi příčlemi a stěnou nebo jakoukoliv konstrukcí na straně odvrácené od výstupu musí být ponechán volný prostor nejméně 0,18 m.

1.2.6 Podrobněji k nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky

Nařízení vlády je jednou ze základních právních norem, podle kterých je nutné řešit ochranu pracovníků před pádem. Pozornost si zaslouží i příloha k tomuto nařízení vlády, stanovující další požadavky na způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při práci ve výškách a nad volnou hloubkou, a na bezpečný provoz a používání technických zařízení, poskytovaných zaměstnancům pro práci ve výškách a nad volnou hloubkou.

Bez znalosti tohoto předpisu lze jen obtížně navrhovat kotvicí zařízení a bezpečnostní střešní háky k individuální ochraně před pádem.

Obr. 10 Práce nad volnou hladinou

Obr. 11 Pád z výšky nebo do hloubky

Opatření se přijímají:

• k zabránění pádu z výšky nebo do hloubky;
• propadnutí nebo sklouznutí, a to:

a) na pracovištích a přístupových komunikacích nacházejících se v libovolné výšce nad vodou nebo nad látkami ohrožujícími v případě pádu život nebo zdraví osob například popálením, poleptáním, akutní otravou, zadušením,

b) na všech ostatních pracovištích a přístupových komunikacích, pokud leží ve výšce nad 1,5 m nad okolní úrovní, případně pokud pod nimi volná hloubka přesahuje 1,5 m.

§ 3

(4) Ochranu proti pádu není nutné provádět

a) na souvislé ploše, jejíž sklon od vodorovné roviny nepřesahuje 10 stupňů, pokud pracoviště, popřípadě přístupová komunikace, jsou vymezeny vhodnou ochranou proti pádu, například zábranou umístěnou ve vzdálenosti nejméně 1,5 m od okraje, na němž hrozí nebezpečí pádu (dále jen „volný okraj“),

b) podél volných okrajů otvorů, jejichž půdorysné rozměry alespoň v jednom směru nepřesahují 0,25 m,

Obr. 12 Ochrana proti pádu – plocha se sklonem nad 10^o

Obr. 13 Ochrana před propadnutí otvorem a při vyzdívání

Poznámka:
Menší otvory je vhodnější řešit vloženou sítí/mříží odpovídající ČSN 73 8106 Ochranné a záchytné konstrukce, resp. ČSN EN 1263-1 Záchytné sítě – Část 1: Bezpečnostní požadavky a zkušební metody.

U menších otvorů, kde nehrozí riziko propadnutí osoby, je potřeba chránit před zraněním zejména dolní končetiny.

c) pokud úroveň terénu nebo podlahy pracoviště uvnitř objektu leží nejméně 0,6 m pod korunou vyzdívané zdi.

Nevztahuje se na údržbu dokončených staveb a má význam pro vlastní výstavbu.

(5) Zaměstnavatel zajistí, aby otvory v podlaze a terénní prohlubně, jejichž půdorysné rozměry ve všech směrech přesahují 0,25 m, byly bezprostředně po jejich vzniku zakryty poklopy o odpovídající únosnosti zajištěnými proti posunutí, nebo aby volné okraje otvorů byly zajištěny technickým prostředkem ochrany proti pádu, například zábradlím nebo ohrazením. Zajištěny proti vypadnutí osob nemusí být otvory ve stěnách, jejichž dolní okraj je výše než 1,1 m nad podlahou, a otvory ve stěnách o šířce menší než 0,3 m a výšce menší než 0,75 m.

Poznámka:
Tato část § 3 odd. 5) je důležitá také pro posuzování mytí oken a dalších prosvětlovacích otevíravých prvků ve fasádě. Např. v okamžiku, kdy pracovník použije přenosné schůdky, žebřík, či jinak vystoupí při mytí okna tak, že výška parapetu je vzhledem k jeho chodidlům nižší než předepsaná výška zábradlí, musí být pracovník zajištěn proti pádu z výšky za použití OOPP.
 

Příloha k nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky

V rámci projektové dokumentace musí být řešena i ochrana před pádem při provádění údržby. Rozsah ukládá tato příloha v části

I. Zajištění proti pádu technickou konstrukcí

3. Požadavky na uspořádání, montáž, demontáž, zajištění stability a únosnosti, na používání a kontrolu konstrukce jsou obsaženy v průvodní, popřípadě provozní dokumentací.

Obr. 14 Ilustrační foto – mříž proti propadnutí otvorem

Obr. 15 Kolektivní ochrana zábradlím

Postupy při práci na střeše jsou v příloze nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky dále upřesněny:

VI. Práce na střeše

1. Zaměstnance vykonávající práci na střeše je nutné chránit proti

a) pádu ze střešních plášťů na volných okrajích,

b) sklouznutí z plochy střechy při jejím sklonu nad 25 stupňů,

c) propadnutí střešní konstrukcí.

2. Ochranu proti pádu ze střechy nejen po obvodu, ale i do světlíků, technologických a jiných otvorů, zaměstnavatel zajistí použitím ochranné, případně záchytné konstrukce nebo použitím osobních ochranných pracovních prostředků proti pádu.

3. U střech se sklonem nad 45 stupňů od vodorovné roviny je nutno použít vedle žebříků ještě osobní ochranné pracovní prostředky proti pádu.

4. Zajištění proti propadnutí se provádí na všech střešních pláštích, kde je půdorysná vzdálenost mezi latěmi nebo jinými nosnými prvky střešní konstrukce větší než 0,25 m a kde není zaručeno, že jednotlivé střešní prvky jsou bezpečné proti prolomení zatížením osobami, včetně nářadí, pracovních pomůcek a materiálu, případně není toto zatížení vhodně rozloženo pomocnou konstrukcí (pracovní nebo přístupová podlaha apod.).

1.3 POVINNOSTI ZADAVATELE STAVBY A KOORDINÁTORA BOZP

Na základě ustanovení zákona č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ve znění pozdějších předpisů a souvisejících právních předpisů, má většina zadavatelů, ve znění pozdějších předpisů:

• povinnost určit koordinátora bezpečnosti práce na staveništi;
• zajistit zpracování plánu BOZP na staveništi;
• oznámit zahájení prací na OIP.

Zadavatel stavby je povinen nejpozději do 8 dnů před předáním staveniště zhotoviteli doručit oznámení o zahájení prací příslušnému oblastnímu inspektorátu práce.

Přehled situací

Tab. 1 Povinnosti zadavatele stavby

Základní povinnost koordinátora BOZP (během přípravy stavby)

§ 7 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, ve znění nařízení vlády č. 136/2016 Sb.: Koordinátor během přípravy stavby d) zajistí zpracování požadavků na bezpečnost a ochranu zdraví při práci při udržovacích pracích.

1.3 OCHRANA PROTI PÁDU V NORMÁCH

1.3.1 ČSN 73 1901 Navrhování střech – Základní ustanovení

Norma obsahuje zásady pro navrhování střech, stanovuje požadavky na střechy a zásady návrhu střech budovy. Platí pro nové střechy. Pro údržbu a úpravy střech platí alespoň tak, aby byla zajištěna ochrana chráněné konstrukce, ochrana prostředí před vodou a aby bylo přiměřeně zajištěno vnitřní prostředí.

Poznámka:
V současnosti probíhá proces aktualizace normy ČSN 73 1901.

Norma významně určuje povinnosti projektanta i realizátora střechy v oblasti bezpečnosti práce při údržbě střechy:

• odd. 3.14 Údržba střechy – udržovací práce vedoucí k obnovení nebo prodloužení funkce volně přístupných prvků a vrstev střech (údržba, případně výměna poškozených částí krytin, obnovovací nátěry, výměny tmelových výplní spár apod.);
• odd. 4.2 Střechy bez provozu plní základní funkci. U střech bez provozu se počítá jen s pohybem poučených osob po střešní ploše, zajišťujících kontrolu a údržbu samotné střechy a jejich doplňkových konstrukcí.
• odd. 4.3 Střechy s provozem plní i další funkce. Neveřejný provoz je na vegetačních střechách, střechách s technologickými zařízeními, konstrukcemi vyžadujícími pravidelnou kontrolu a údržbu nebo s požární únikovou cestou. Mezi střechy s veřejným provozem patří střešní terasy, střešní zahrady, pojížděné střechy, heliporty a další.

Poznámka:
Střechy s provozem se také nazývají pochůzné, popř. pojížděné. Střechy bez provozu se nazývají nepochůzné (viz také § 25 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů).

• odd. 5.1 Mezi všeobecné požadavky patří bezpečnost a přístupnost při užívání (nově podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 305/2011: „Bezpečnost a přístupnost při užívání“).

Na střechu musí být zajištěn bezpečný přístup podle účelu. Není-li jiný požadavek, musí být umožněn přístup pro provádění kontroly a údržby střechy i zařízení umístěných na střeše. Střecha musí být přiměřeně plánovanému provozu vybavena zábradlím nebo záchytným systémem pro jištění pracovníků údržby a pro upevnění jejich pomůcek při provádění kontroly, údržby i oprav střechy nebo zařízení a konstrukcí přístupných ze střešní plochy.

Konstrukce a prvky určené pro pohyb osob na střeše musejí umožňovat bezpečnou a stabilní oporu pro pohyb osob a musí umožňovat dostatečné zapření pracovníka při výkonu montážních prací za klimatických podmínek stanovených provozním řádem. Konstrukce střechy musí umožnit osazení, kontrolu a údržbu zařízení na ochranu před bleskem. Na střechy bez provozu má být umožněn přístup jen poučeným osobám.

Poznámka:
To je třeba vymezit v provozním řádu budovy a provést opatření u vstupu na střechu.

Dokumentace střechy

Návrh střechy musí úplně a jednoznačně určit materiálové, technologické, konstrukční, vzhledové i provozní řešení střechy. V případě, že návrh řešení střechy není zaznamenán, stává se autorem návrhu subjekt, který střechu realizoval. Pro každou střechu musí být autorem návrhu stanoven režim prohlídek, kontrol, údržby a obnovy. Ke vstupu na střechu se doporučuje umístit informační tabulku s poučením o zásadách provozu na střeše. Autor návrhu má v průběhu realizace střechy kontrolovat soulad návrhu s realizací. Projektové řešení střechy musí stanovit i spolehlivý postup a způsob realizace, včetně všech provizorních opatření.

Poznámka:
V provozním řádu se doporučuje uvést maximální užitné zatížení, vymezení ploch pro pohyb, umístění bezpečnostních prvků, seznam povolaných osob, informace k zásahu v případě požáru apod.

Návrh střechy

odd. 8.10 Konstrukce a zařízení umísťované na střeše (např. dráhy mechanismů pro čištění oken nebo stěn, základy strojů, lávky, oznamovatele, nápisy, jímací tyče hromosvodů, vzduchotechnická zařízení, televizní antény, zábradlí, sluneční kolektory a bezpečnostní prvky pro pohyb osob apod.) se navrhují tak, aby neporušovaly funkci střechy a umožňovaly údržbu střechy.

odd. 8.11 U nepochůzných střech, kde vodotěsnicí vrstva neumožňuje bez rizika poškození kontrolu, údržbu nebo obsluhu konstrukcí a zařízení umísťovaných na střeše, je třeba v projektu navrhnout vhodný způsob její ochrany (lávky, chodníkové pruhy apod.) a zajistit bezpečnost lidí, pohybujících se na střešní ploše. Zařízení pro přístup na střechu stanoví ČSN EN 516 a ČSN EN 517.

odd. 8.27.1 Materiály, které jsou součástí povrchu střechy, musí odolávat všem korozním vlivům.

odd. 8.35.2 Konstrukce, kterými se vstupuje na střechu, musí odolávat mechanickému namáhání od pohybujících se osob. V jejich dosahu musí být odolná konstrukce pro bezpečný pohyb pracovníků po střeše.

Příloha B (informativní) k normě ČSN 73 1901

• B.1.16 Doporučuje se vyloučit prostup bodových a liniových prvků z materiálů dobře vedoucích teplo (např. tyčové kovové prvky nosných konstrukcí, klempířské prvky apod.) skladbou střechy z exteriéru, z interiéru nebo skrz celou skladbu střechy.
• B.1.19 Tyčové prvky prostupující skladbou střechy (např. prostupující odvětrání kanalizace, sloupky nosných konstrukcí, mají mít v úrovní hydroizolace takový tvar, aby bylo možné je spolehlivě opracovat povlakovou hydroizolací). Vhodné jsou uzavřené kruhové tvary, nebo čtvercové tvary prostupující kolmo střešní rovinou. Vylučuje se použití ocelových I nosníků, otevřených tenkostěnných profilů apod.

Tab. 2

Tab. 3

1.3.2 ČSN 74 3305 Ochranná zábradlí

Přesto, že se tato metodika převážně věnuje individuální ochraně před pádem, je potřeba znát i prostředky kolektivní ochrany. Mezi kolektivní ochranu patří zejména ochranná zábradlí, systémy dočasné ochrany volného okraje – ČSN EN 13374 zádržné sítě.

Podle § 27 „Zábradlí“ vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů:

(1) Všechny pochůzné plochy stavby, kde je nebezpečí pádu osob nebo zvířat a k nimž je možný přístup, se musí opatřit ochranným zábradlím, popřípadě jinou zábranou. Parametry zábradlí jsou dány normovými hodnotami.

(2) Zábradlí se musí zřídit na volném okraji pochůzné plochy, před níž je volný prostor hlubší a širší, než jsou normové hodnoty v závislosti na zatřídění pochůzné plochy.

(3) Zábradlí se nemusí zřídit, pokud

a) by bránilo základnímu provozu, pro který je plocha určena, zejména nástupiště, rampy na nakládání, bazény a jeviště,

b) volný prostor je zakryt konstrukcí odpovídající zatížení pěším provozem a splňující požadavky normových hodnot,

c) hloubka volného prostoru je nejvýše 3 m a na pochůzné ploše je podél jejího volného okraje vytvořen nepochůzný bezpečnostní pás široký nejméně 1 500 mm, který je zřetelně vymezen opatřeními podle normových hodnot.

(4) Nejmenší dovolená výška zábradlí včetně madla schodišť, šikmých ramp a vodorovných ploch, je dána normovými hodnotami.

(5) Zábradlí a jeho zábradelní výplň musí v závislosti na zatřídění pochůzné plochy podle přístupu osob splňovat požadavky normových hodnot.

(6) Hrozí-li nebezpečí podklouznutí nebo propadnutí, musí být u podlahy zábradlí opatřeno zábradelní zarážkou stanovenou normovými hodnotami.

(7) Šikmé zábradlí schodišť a šikmých ramp musí být opatřeno zábradelními madly, jejichž umístění a provedení je dáno normovými hodnotami.

Norma platí pro navrhování ochranných zábradlí, která jsou trvalou součástí staveb, včetně zábradlí přemístitelných. Platí pro nové stavby i pro změny staveb. Neplatí pro zábradlí komínových lávek, zábradlí strojních zařízení, zábradlí na plavidlech, balustrády a madla pohyblivých chodníků či schodů.

Komínové lávky se řídí ČSN 73 4201 Komíny a kouřovody – Navrhování, provádění a připojování spotřebičů paliv.

Poznámka:
Pro zábradlí na lešeních je nutné respektovat ČSN EN 12811-1 Dočasné stavební konstrukce a ČSN 73 8106 Ochranné a záchytné konstrukce.

Vybrané definice

Ochranné zábradlí – trvalá konstrukce (svislá, šikmá apod.). K ochraně osob proti neúmyslnému pádu z volného okraje pochůzné plochy nebo neúmyslnému vstupu do jinak nebezpečného prostoru.

Zábradelní zarážka – prvek určený k zamezení sklouznutí nohy nebo sjetí vozíku pro invalidy, nebo pádu předmětu z volného okraje pochůzné plochy pod zábradelní výplní.

Zábradelní výplň – konstrukce zábradlí mezi jeho horní hranou a pochůznou plochou, popř. zarážkou.

Pochůzná plocha – plocha určená pro pobyt či pohyb osob (po rovině, po schodech nebo po šikmé rampě) o půdorysných rozměrech nejméně 300 mm x 300 mm; za pochůznou plochu se považuje také každý schodišťový stupeň.

Volný okraj pochůzné plochy – krajní hrana nebo jiné rozhraní mezi pochůznou plochou a volným prostorem, kde únosnost pochůzné plochy ještě odpovídá zatížení osamělým břemenem nejméně 1 kN.

Volný prostor – prostor pod úrovní pochůzné plochy, do nějž může dojít k neúmyslnému pádu osob z jejího volného okraje.

Poznámka:
Volný prostor může být vymezen stavebními či jinými konstrukcemi nebo přírodními útvary (skalní stěna, přirozený nebo upravený svah, vodní hladina apod.), popř. jejich kombinací.

Hloubka volného prostoru – svislá vzdálenost mezi úrovní volného okraje pochůzné plochy a dnem volného prostoru.

Šířka volného prostoru – vodorovná vzdálenost mezi volným okrajem pochůzné plochy a protilehlou konstrukcí (předmětem, přírodním útvarem).

Pochůzné plochy se třídí:

a) podle intenzity provozu na plochy

a) s intenzivním provozem

b) s běžným provozem

c) v budovách pro bydlení a ubytování a s volným přístupem dětí do 12 let

d) v provozech určených pro děti (např. v mateřských a základních školách, zdravotnických a sociálních zařízeních pro děti)

e) s nízkým provozem a s přístupem omezeného počtu povolaných dospělých osob (např. dočasná, přechodná a občasná pracovní místa podle ČSN 73 0804 a přístupy k nim, pracovní nebo kontrolní plošiny a přístupy k nim, komunikace pro obsluhu a pracovní personál)

Nejmenší dovolená výška zábradlí

Přemístitelná zábradlí

Kde je to z provozních důvodů potřebné (pro montáž a demontáž zařízení, občasné nakládání a vykládání předmětů apod.), lze zřídit zábradlí nebo jeho část jako přemístitelné (odnímatelné, posuvné, skládací, otevíravé apod.).

Pro které platí tyto podmínky (kromě zábradlí u sestupu po pevném žebříku podle čl. 5.7.4 této normy).

Zábradlí musí odpovídat požadavkům na trvalá ochranná zábradlí. Musí se také omezit možnost neúmyslného pádu osob podle čl. 5.1.3, z toho na veřejně přístupných plochách vč. osob se zrakovým postižením.

Zábradlí se musí zabezpečit proti náhodnému nebo samovolnému odstranění (kotvením, západkou apod.)

Na plochách s intenzivním provozem a s běžným provozem (čl. 4.1.1 a), b) se musí umístit bezpečnostní značka s bezpečnostní tabulkou, upozorňující na manipulaci jen podle provozního řádu.

Navrhování a zkoušení zábradlí

Bezpečnost a použitelnost zábradlí včetně kotvení do stavební konstrukce a upevnění výplně se prokazuje podle zásad ČSN EN 1990 pro statické zatížení podle ČSN EN 1991-1 pro navrhování konkrétních typů konstrukce.

Spolehlivost dočasných zábradlí se prokazuje podle ČSN EN 13374.

1.3.3 ČSN EN 795 Prostředky ochrany osob proti pádu – Kotvicí zařízení

Norma specifikuje požadavky, zkušební metody a návody k používání a značení pro kotvicí zařízení, navržená výlučně pro používání s osobním ochranným prostředkem proti pádům z výšky.

Normu nelze použít na háky navržené podle ČSN EN 517 nebo obslužné lávky podle ČSN EN 516, ani na pevné kotvicí body tvořené částí originální konstrukce. U pevných bodů tvořených částí originální konstrukce je potřebné postupovat zejména podle ČSN EN 1090 (ČSN EN 1090-1+A1, -2+A1, -3) Provádění ocelových konstrukcí a hliníkových konstrukcí.

Vybrané definice

Prvek – část kotvicího systému nebo kotvicího zařízení. 

Kotvicí bod – bod na kotvicím systému, který je určen pro připojení prostředku ochrany osob proti pádu. 

Poddajné kotvicí vedení – poddajné vedení mezi koncovým kotvením, ke kterému může být prostředek ochrany osob proti pádu připojen buď přímo spojkou, nebo pohyblivým kotvicím bodem., ke kterému může být připojen osobní ochranný prostředek.

Pevné kotvicí vedení – pevné vedení mezi koncovým kotvením, ke kterému může být prostředek ochrany osob proti pádu připojen buď přímo spojkou, nebo pohyblivým kotvicím bodem.

Pohyblivý kotvicí bod – prvek s kotvicím bodem, který je určen, aby se pohyboval po kotvicím vedení.

Upevňovací prvek – prvek nebo prvky používané pro spojení/upevnění kotvicího zařízení ke konstrukci a který je odstranitelný/které jsou odstranitelné z konstrukce.

Konstrukční kotvení – prvek nebo prvky, které jsou navrženy pro použití ve spojení se systémem ochrany osob proti pádu a byly trvale začleněny do konstrukce.

Norma ČSN EN 795 člení kotvicí zařízení do několika typů:

• Typ A – kotvicí zařízení s jedním nebo více stabilními body, pokud jsou používány, a s potřebou konstrukčního kotvení (konstrukčních kotvení) nebo upevňovacího prvku (upevňovacích prvků) k připevnění ke konstrukci.

Obr. 16 Kotvicí zařízení typu A a C podle ČSN EN 795 určený k upevnění na  TR plech

Obr. 17 Kotvicí zařízení typu A2 podle ČSN EN 795 upevněný na nosnou dřevěnou konstrukcí

• Typ B – kotvicí zařízení s jedním nebo více stabilními body bez potřeby konstrukčního kotvení (konstrukčních kotvení) nebo upevňovacího prvku (upevňovacích prvků) k připevnění ke konstrukci.

Obr. 18 Přenosné kotvicí zařízení typu B podle ČSN EN 795 k upevnění ke stojaté drážce plechové krytiny

• Typ C – kotvicí zařízení využívající poddajné kotvicí vedení s odchylkou od horizontály ne více než 15°(pokud se měří mezi vnějším a středovým kotvením v jakémkoliv bodě po jeho délce).

Obr. 19 Kotvicí zařízení typu C podle ČSN EN 795 určený k upevnění na ŽB konstrukci

• Typ D – kotvicí zařízení využívající pevné kotvicí vedení s odchylkou od horizontály ne více než 15° (pokud se měří mezi vnějším a středovým kotvením v jakémkoliv bodě).

Obr. 20 Kotvicí zařízení typu D podle ČSN EN 795 k upevnění na fasádu

• Typ E – kotvicí zařízení pro použití na površích do 5°od hoprizontály, kde provedení spočívá výhradně na hmotnosti a tření mezi jím a povrchem.

Obr. 21 Kotvicí zařízení typu E podle ČSN EN 795, který nenarušuje hydroizolaci

Upozornění:

Tato norma používá termín šikmá střecha, pravděpodobně podle ČSN 73 1901 Navrhování střech.

Norma ČSN 73 1901 považuje za:

• plochou střechu, střechu se sklonem vnějšího povrchu ≤ 5°;
• za šikmou střechu, střechu se sklonem vnějšího povrchu 5° < α ≤ 45°;
• za strmou střechu, střechu se sklonem vnějšího povrchu 45° < α < 90°.

Nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky používá meze sklonů do 10°, nad 25° a nad 45°.

1.3.4 ČSN EN 517 Prefabrikované příslušenství pro střešní krytiny – Bezpečnostní střešní háky

Norma platí pro bezpečnostní střešní háky (stavební výrobky) umístěné na povrchu šikmých střech a trvale připevněné k nosné konstrukci střechy. Háky jsou určeny pro připevnění žebříků pro pokrývače, pro podepření pracovních plošin a pro kotevní body, ke kterým se připevňují osobní ochranné prostředky proti pádu nebo pro přidržení. Stanovuje základní rozměry, použité materiály, požadavky s ohledem na únosnost bezpečnostních střešních háků připevněných ke střešní konstrukci, včetně jejich upevňovacího systém, a rozsah zkoušek. Norma neplatí pro zařízení, která se používají výhradně jako kotevní body pro připevnění osobních ochranných prostředků proti pádu z výšky nebo pro přidržení (viz ČSN EN 795).

Obr. 22 Bezpečnostní střešní hák typ A podle ČSN EN 517 s povoleným jednosměrným zatížením

Bezpečnostní střešní háky jsou zařízení pro vytvoření výše položeného pracovního místa zavěšením pokrývačského žebříku nebo připevněním pracovní plošiny. Současně mohou být použity jako kotvicí body pro osobní ochranné prostředky proti pádu nebo pro přidržení.

Definice z normy

Bezpečnostní střešní hák – stavební prvek na šikmé střeše, používaný pro zabezpečení osob k připevnění zátěže určené pro údržbu a opravy střešních krytin.

Upevňovací systém – kombinace prvků, které připevňují bezpečnostní střešní háky k nosné konstrukci střechy.

Materiály – bezpečnostní střešní háky a jejich upevňovací systémy musí být vyrobeny z kovu, musí být korozivzdorné a odolné proti atmosférickým a klimatickým vlivům.

Bezpečnostní střešní háky:

• typ A: háky přenášející tahovou sílu působící ve směru sklonu střechy;
• typ B: háky přenášející tahovou sílu působící ve směru sklonu střechy, v opačném směru a směru kolmém k rovnoběžce s povrchem střechy.

Bezpečnostní střešní háky se označují typem a číslem normy, tedy EN 517- A a EN 517- B.

Obr. 23 Povolené zatížení bezpečnostních střešních háků typu B podle ČSN EN 517

Obr. 24 Povolené zatížení bezpečnostních střešních háků typu A podle ČSN EN 517

1.3.5 ČSN EN 516 Prefabrikované příslušenství pro střešní krytiny – Zařízení pro přístup na střechu – Lávky, plošiny a stupně

Norma platí pro zařízení pro přístup na střechu (stavební výrobky), které jsou trvale připevněné k nosné konstrukci šikmých střech a které slouží ke stání a chůzi během kontroly, údržby a opravy zařízení na střeše. Stanovuje základní rozměry, použité materiály, požadavky s ohledem na únosnost zařízení pro přístup na střechu trvale upevněných ke střešní konstrukci, včetně jejich upevňovacího systém, a rozsah zkoušek. Norma neplatí pro žebříky trvale připevněné na šikmých střechách.

Upozornění:

Zařízení navržená a provedená podle této normy neslouží k individuální ochraně proti pádu, a to ani ve spojení s osobními ochrannými prostředky proti pádu. Pouze pokud odpovídají normě ČSN EN 517 nebo podle ČSN 73 1901.

Definice

Zařízení pro přístup na střechu – stavební výrobek s plošinou ke stání nebo k chůzi s jednou nebo více podporami, který je trvale připevněný systémy upevňovacích prostředků k nosné konstrukci šikmé střechy.

Upevňovací systém – kombinace prvků, které upevňují lávky, plošiny a stupně k nosné střešní konstrukci.

Zařízení pro přístup na střechu:

• typ 1 – zařízení, která nesmí sloužit jako kotvicí body osobních ochranných prostředků proti pádu ani přidržení;
• typ 2 – zařízení, která mohou sloužit jako kotvicí body osobních ochranných prostředků proti pádu ani přidržení. Zařízení třídy 2, včetně jejich upevňovacích systémů, musí být navržena na osamělou sílu ≥ 10 kN, působící v možném kotvicím bodě ve směru používání. U tohoto zařízení musí výrobce uvést, kolik osob současně může zařízení používat. Povinnost kontroly zařízení třídy 2 je každých 12 měsíců osobou autorizovanou výrobcem.

Lávky se rozlišují podle šířky jejich plochy na typy A, B a C, pro každý typ je daná minimální šířka. Délka nášlapné plochy musí být nejméně 500 mm pro všechny typy.

Plošiny musí mít šířku alespoň 250 mm a délku alespoň 400 mm. Podpory plošin musí být navrženy tak, aby sklon nášlapné plochy po připojení na střešní konstrukci nebyl větší než 3° od horizontály.

Nášlapná plocha stupně musí mít rozměry alespoň 130 mm x 130 mm. Stupně musí být opatřeny zvednutými okraji nebo okrajovými lištami proti uklouznutí osob. Výška lišty musí být alespoň 20 mm. Stupeň musí obsahovat v nášlapné ploše držadlo nebo otvor pro přidržení.

Podle této normy musí být výrobek označen názvem výrobku, označením výrobce, zpětně zjistitelným kódem, označovacím kódem a účelem použití.

1.3.6 ČSN EN 1263 Záchytné sítě (část 1 a část 2)

Tato evropská norma se vztahuje na záchytné sítě a jejich příslušenství pro použití při stavebních a montážních pracích na ochranu při pádu do větší hloubky. Stanovuje bezpečnostní požadavky a zkušební metody a vychází z vlastností polypropylenových a polyamidových vláken.

Poznámka:
Podle této normy jsou navrhovány a zkoušeny např. sítě/mříže vložené do střešních světlíků/otvorů nechráněných proti propadnutí.

Návod na používání musí být dodán se záchytnou sítí a musí obsahovat informace o:

a) osazení, používání a demontáži;

b) skladování, péči a kontrole;

c) termínech pro zkoušku zkušebních ok;

d) podmínky pro vyřazení;

e) upozornění na veškerá rizika (např. extrémní teplota, chemické vlivy);

f) prohlášení dle kapitoly 10 této normy.

Obr. 25

1.3.7 ČSN 74 3282 Pevné kovové žebříky pro stavby

V porovnání s předchozími verzemi této normy (dříve se tato norma označovala jako 74 3282 Ocelové žebříky, v roce 2014 se změnou v roce 2017 byla vydána tato norma pod názvem ČSN 74 3282 Pevné kovové žebříky pro stavby) došlo k zpřesnění podmínek pro volbu ochranného zařízení proti pádu, sjednocení názvu pro bezpečnostní koš.

Tato norma platí pro navrhování, výrobu a montáž pevných kovových žebříků, které jsou trvalou součástí staveb. Zahrnuje problematiku žebříků provozních, požárních a žebříků únikových.

Norma neplatí pro pevné žebříky, které jsou součástí strojního zařízení (pro tyto žebříky platí ČSN EN ISO 14122-4:2017) pro žebříky v podzemních šachtách (pro tyto žebříky platí ČSN 75 0748), pro žebříky na volně stojících komínech, pro žebříky v plaveckých bazénech (pro tyto žebříky platí ČSN EN 134451-2), pro pevné žebříky na šikmých střechách (pro tyto žebříky platí ČSN EN 12951) a pro žebříkové schodiště (pro žebříky určené pro přístup ke strojním zařízení platí ČSN EN ISO 14122-3).

Vybrané názvosloví

Žebřík – pevný prostředek přístupu sloužící k překonávání rozdílů výškových úrovní se sklonem 75°≤ a ≤80

Provozní žebřík – žebřík  určený k používání při provozu, údržbě a opravách objektů.

Požární žebřík – žebřík určený pro požární zásah podle ČSN 73 0802 a ČSN 73 0804.

Únikový žebřík – žebřík určený jako náhradní úniková možnost podle ČSN 73 0802 a ČSN 73 0804.

Výstupní čára žebříku – myšlená čára procházející osami příčlí nebo stupadel v podélné ose větví žebříku.

Svislý žebřík – pro jehož sklon platí 80°≤ α ≤ 90.

Skloněný žebřík – žebřík, pro jehož sklon platí 75° ≤ α ≤ 80°.

Nástupní úroveň – pochůzná plocha, ze které osoba po žebříku vystupuje nahoru.

Výstupní úroveň – pochůzná plocha, ze které lze po žebříku sestupovat dolů.

Bezpečnostní koš – konstrukce z třmenů a podélných prutů sloužící k omezení rizika pádu ze žebříku a umožňující odpočinek lezoucím osobám.

Pohyblivý zachycovač pádu na pevném zajišťovacím vedení; zachycovač pádu – ochranný prostředek používaný v kombinaci s osobními ochrannými prostředky proti pádu, který je upevněn k žebříku způsobem, aby byl dostupný před použitím žebříku.

Poznámka:
Viz také ČSN EN 353-1 a ČSN EN 363.

Žebříky se navrhují podle účelu, pro který jsou určeny. Žebřík určený pro více účelů musí současně splňovat nejpřísnější požadavky stanovené pro jednotlivé účely.

Žebříková schodiště – Pevný prostředek přístupu sloužící osobám k překonání rozdílů výškových úrovní se sklonem 45°< α 75°

Největší délka příčlového žebříku s jednou větví je 10 m, u stupadlového žebříku s jednou větví 9 m. Žebříky delší se rozdělí na větve tak, aby žádná větev nebyla delší než 6 m. Délky větví mají být stejné. U žebříků se zachycovačem pádu výše uvedená omezení délky neplatí, žebřík musí být však vybaven odpočinkovými plošinami v maximální vzdálenosti 25 m.

Žebřík musí být vybaven ochranným zařízením proti pádu v případě:

• délka větve žebříku (u žebříku s jednou větví délka žebříku) je větší než 3 000mm;
• délka větve žebříku (u žebříku s jednou větví délka žebříku) je 3 000 mm nebo menší, ale v prostoru nástupní úrovně je další riziko pádu (v tomto případě může být celková délka pádu z horní úrovně větší než 3 000 mm);
• žebřík kratší než 3 000 mm je umístěn v prostoru, kde může dojít k ohrožení lezoucí osoby (únik škodlivých plynů, padající předměty apod.).

Pro volbu vhodného typu ochranného zařízení platí ČSN EN ISO 14122-1 a ČSN EN ISO 14122-4.

U žebříků s předpokladem přístupu pouze oprávněné, zacvičené a plně vybavené obsluhy a u žebříků s významnou výškou výstupu (stožáry apod.) se dává přednost zachycovači pádu, u ostatních obecně používaných provozních žebříků se použije bezpečnostní koš.

Poznámka:
ČSN 74 3282 uvádí, že pro volbu vhodného ochranného zařízení platí ČSN EN ISO 14122-1:2017 a ČSN EN ISO 14122-4:2017. Vhodný osobní ochranný prostředek je schopen pád zajistit lépe než bezpečnostní koš.

Bezpečnostní koš se navrhuje podle obrázku (viz obr. č. 26). Skládá se ze třmenů a minimálně pěti podélných prutů, stejnoměrně rozmístěných po obvodu třmenu. Třmeny se připojují zpravidla ve čtyřnásobné vzdálenosti příčlí (maximálně však 1 500 mm) zpravidla na oba štěříny nebo na jinou vhodnou konstrukci. Vodorovný rozměr jakékoliv mezery nesmí být větší než 300 mm, plocha mezery má být maximálně 0,4 m². Podélné pruty bezpečnostního koše musí být umístěny uvnitř třmenů a musí být od sebe stejně vzdáleny.

Obr. 26 Bezpečnostní – normové rozměry – viz ČSN 74 3282

Pohyblivý zachycovač pádu na pevném zajišťovacím vedení, pokud je použit musí splňovat příslušné požadavky ČSN EN 353-1.

Začátek bezpečnostního koše smí být v rozmezí 2 200 až 3 000 mm nad nástupní úrovní.

Pokud je nástupní úroveň žebříku s bezpečnostním košem zvýšena a vzdálenost žebříku k ochrannému zábradlí nástupní úrovně menší než 1 500 mm, musí být ochranné zábradlí zvýšeno nebo musí být prodloužena konstrukce bezpečnostního koše směrem k ochrannému zábradlí. Úprava musí splňovat ČSN EN ISO 14122-4.

Pokud na výstupní úrovni žebříku nejsou splněny podmínky pro bezpečný pohyb osob podle ČSN EN ISO 14122-1, ČSN EN ISO 14122-2 nebo ČSN 73 1901 (např. okraje střech), zřídí se na žebříku přístupová plošina o rozměrech minimálně 600 x 600 mm. Pro zajištění bezpečného výstupu z této přístupové plošiny se:

• hrana výstupní úrovně s nebezpečím pádu opatří vhodným prostředkem k zamezení pádu osob z výšky (např. ochranným zábradlím, záchytným systémem dostupným z přístupové plošiny a nezávislým na ostatních záchytných systémem apod., umístěných po obou stranách svislé osy žebříku v délce alespoň 1 500 mm.

nebo

• přístupová plošina, opatřená po stranách ochranným zábradlím, se prodlouží do vzdálenosti 1 500 mm od nebezpečné hrany.

nebo

• konec žebříku vybaveného zachycovačem pádu se opatří speciální koncovkou, umožňující výstup ze žebříku bez odpoutání od zachycovače pádu.

Vystupuje-li se ze žebříku do strany boční výstup), musí být žebřík prodloužen od výšky poslední příčle na vzdálenost šestinásobku vzdálenosti příčlí, nejméně však 1 680 mm nad výstupní úroveň (odpočívadla, plošiny), kromě případů uvedených v čl. 5.1.21 a 5.1.23  ČSN 74 3282. Pokud je na výstupní úrovni zábradlí, musí být zábradlí přerušeno a opatřeno samouzavírací brankou podle ČSN EN ISO 14122-4. Část žebříku převyšující výstupní úroveň zábradlí lze nahradit držadly kruhového průřezu, umístěnými na výstupní čáře žebříku nebo dvěma sloupky zábradlí ve stejné vzdálenosti od výstupní čáry nejméně 150 mm.

Obr. 27 Systém lanového přístupu

Obr. 28 Ilustrační foto – zachycovač pádu při výstupu po žebříku

1.3.8 ČSN EN 363 Prostředky ochrany osob proti pádu – Systémy ochrany osob proti pádu

Některé typy prostředků použitých v ochraně osob proti pádu mohou být použity různými způsoby, a tudíž v rozdílných typech systémů ochrany osob proti pádu. Aby byla vytvořena sada logicky promyšlených a konzistentních norem, byla ČSN EN 363 revidována takovým způsobem, aby pokryla všechny typy systémů ochrany osob proti pádu, kterými se CEN/TC 160 zabývá. Revidovaná norma popisuje všeobecně charakteristiky a postupy pro sestavení systémů ochrany osob proti pádu a systémy zabránění, pracovního polohování, zachycení pádu, lanového přístupu a záchranné systémy jako specifické podoby systémů ochrany osob proti pádu. Ku prospěchu uživatele jsou v normě poskytnuty příklady řady systémů, včetně postav použitých pro ilustraci různých podob systémů a jejich charakteristik.

Norma nedefinuje použití systémů ochrany osob proti pádu. Doporučení a příklady uvedené v této evropské normě jsou založeny na běžné praxi používání systémů ochrany osob proti pádu. Norma specifikuje všeobecné charakteristiky a sestavení systému ochrany osob proti pádu. Uvádí příklady specifických typů systémů ochrany osob proti pádu a popisuje, jak mají být součásti sestaveny do systémů.

Poznámka:
U OOPP se rozlišuje ochrana proti pádu (polohovací, zádržné prostředky) a prostředky pro zachycení pádu. U kolektivní ochrany rozlišujeme ochrannou konstrukci (ochranné zábradlí, ochranné ohrazení, ochranné lešení a ochranný poklop) a záchytnou konstrukci (záchytné ohrazení, záchytné lešení, záchytná síť a záchytná stříška), viz ČSN 73 8106.

Obr. 29 Pracovní polohovací systém

Obr. 30 Systém zamezení pádu

Termíny a definice

Zachycení pádu – zabránění uživateli (ochrana uživatele) systému ochrany osob proti pádu před kolizí se zemí, konstrukcí nebo jakoukoliv jinou překážkou při volném pádu.

Zamezení pádu – zabránění uživateli (ochrana uživatele) systému ochrany osob proti pádu, aby se nedostal do volného pádu.

Systém ochrany osob proti pádu – sestava součástí určených k ochraně uživatele proti pádům z výšky, včetně zařízení držícího tělo a připojovacího systému, který může být připojen ke spolehlivému kotvicímu bodu/prvku (připojovací systém smí zahrnovat kotvicí zařízení, zařízení držící tělo smí být například zachycovací postroj, sedací postroj, pracovní polohovací pás, záchranný postroj, záchranná smyčka).

Zadržovací systém – systém ochrany osob, který zabrání uživateli dosažení zón, kde existuje riziko pádu z výšky.

Pracovní polohovací systém – systém ochrany osob, který umožňuje, aby uživatel pracoval podepřený nebo zavěšený takovým způsobem, že je zabráněno pádu.

Systém lanového přístupu – systém ochrany osob proti pádu, který umožňuje uživateli dostat se na pracovní místo a z pracovního místa takovým způsobem, že je zabráněno volnému pádu nebo je zachycen, použitím pracovního vedení a bezpečnostního vedení, odděleně ke vhodným kotvicím bodům.

Systém zachycení pádu – systém ochrany osob proti pádu, který omezuje rázovou sílu působící na tělo uživatele v průběhu zachycení pádu. Pád je bezpečně zachycen.

Záchranný systém – systém ochrany osob proti pádu, kterým osoba může zachránit sama sebe nebo jinou osobu, takovým způsobem, že je zabráněno pádu.

Při sestavování systému (spojování) je nutné brát v úvahu zejména:

• vhodnost součástí pro zamýšlené použití;
• charakteristiku pracovního místa, např. sklon;
• schopnosti uživatele;
• slučitelnost součástí;
• ergonomické ohledy;
• informace dodávané pro jednotlivé součásti;
• potřebu usnadnění bezpečných a účinných záchranných operací;
• charakteristiky kotvení, např. umístění a pevnost.

1.3.9 ČSN 73 8106 Ochranné a záchytné konstrukce

Norma platí pro navrhování, montáž, demontáž, používání a údržbu ochranných a záchytných konstrukcí používaných při stavebních, montážních nebo jiných pracích. Neplatí pro ochranné a záchytné konstrukce, které jsou součástí trvalých budov nebo jejich částí.

Názvosloví:

Ochranná konstrukce – zatímní konstrukce, zabraňující pádu osob, popř. materiálu a předmětů z volných okrajů lešení, objektů nebo jejich částí. Umísťuje se v úrovni chráněného pracoviště nebo komunikace ve výšce.

Ochranné zábradlí – trvalá konstrukce (svislá, šikmá apod.) určená k ochraně osob proti neúmyslnému pádu z volného okraje pochůzné plochy nebo neúmyslnému vbstupu do jinak nebezpečného prostoru – viz také ČSN 74 3305.

Ochranné lešení – ochranná konstrukce tvořená podlahou, zabezpečenou na volných okrajích ochranným zábradlím nebo ochranným ohrazením.

Ochranný poklop – ochranná konstrukce, tvořící souvislé překrytí prohlubní nebo otvorů.

Bezpečnostní síť – síť z ocelových drátů nebo chemických vláken, používaná jako součást ochranných nebo záchytných konstrukcí, popř. tvořící samostatnou záchytnou konstrukci.

Záchytná konstrukce – zatímní konstrukce určená k zachycení osob, popř. materiálu nebo předmětů padajících z výšky. Umísťuje se pod úrovní chráněného pracoviště.

Ochranné a záchytné konstrukce a jejich konstrukční součásti podle této ČSN se navrhují a dimenzují na základě statického výpočtu. Materiál, použitý na součásti ochranné a záchytné konstrukce musí odpovídat ustanovením této normy a ČSN 73 8101.

Kotvení

Kotvení nebo jiné upevnění musí být navrženo a provedeno tak, aby bezpečně přeneslo veškerá zatížení, přenášená do něj z ochranné nebo záchytné konstrukce. Kotvy musí být zhotoveny z materiálu zaručených vlastností. Únosnost kotev se posuzuje podle ČSN 73 8101.

Bezpečnostní sítě

Záchytné sítě se řídí ČSN EN 1263-1 Dočasné stavební konstrukce – Záchytné sítě – Část 1: Bezpečnostní požadavky, zkušební postupy.

Tato evropská norma se vztahuje na záchytné sítě a jejich příslušenství pro použití při stavebních a montážních pracích na ochranu při pádu z výšky nebo do hloubky. Norma stanovuje bezpečnostní požadavky a zkušební postupy a vychází z vlastností polypropylenových a polyamidových vláken.

Materiály použité pro záchytné sítě nesmí vykazovat žádné významné snížení mechanických vlastností mezi -10 °C a +40 °C.

Pro osazování záchytných sítí se použije ČSN EN 1263-2. Tato evropská norma se vztahuje na záchytné sítě a jejich příslušenství pro použití při stavebních a montážních pracích na ochranu při pádu z výšky nebo do hloubky. Norma stanovuje bezpečnostní požadavky a zkušební postupy a vychází z vlastností polypropylenových a polyamidových vláken.

V současné době nejsou platné ČSN pro kovové mříže vložené do otvorů nechráněných proti propadnutí, a tak jsou i záchytné sítě ocelové navrhovány a zkoušeny na pevnostní hodnoty podle ČSN EN 1263-2.

Ochranná zábradlí musí být navržena podle třídění pochůzné plochy a to:

• s intenzivním provozem;
• s běžným provozem a s volným přístupem dospělých osob;
• v budovách pro bydlení a s volným přístupem dětí do 12 let,
• v provozech určených pro děti (např. v mateřských a základních školách, zdravotnických a sociálních zařízení;
• s nízkým provozem a s přístupem omezeného počtu povolaných osob (např. dočasná, přechodná a občasná pracovní místa podle ČSN 73 0804 a přístupy k nim, pracovní nebo kontrolní plošiny a přístupy k nim, komunikace pro obsluhu a pracovní personál.

Ochranný poklop

Ochranný poklop zakrývá dočasně (např. po dobu stavebních a montážních prací) otvory v podlaze. Výpočtová únosnost poklopů musí odpovídat namáhání, jemuž mohou být během provozu vystaveny. Při výpočtu nahodilého zatížení se vychází podle povahy předpokládaného provozu v příslušném podlaží z údajů, uvedených v ČSN 73 8101.

Záchytné ohrazení

Záchytné ohrazení se v závislosti na druhu konstrukce umístí

a) nejvýše 3,0 m pod chráněnou úrovní i konstrukcí se záchytnou částí pružnou, je-li vyloučen přímý dopad osoby na nosnou část;

b) nejvýše 1,5 m pod chráněnou úrovní i konstrukcí se záchytnou částí pevnou.

Záchytné lešení

Jako záchytné lešení lze použít jakéhokoliv stavebního lešení provedeného podle ČSN 73 8101, pokud je v souladu s ustanovením této normy.

Záchytná síť

Záchytná síť se smí umístit pod chráněnou úrovní v hloubce

a) nejvýše 3,0 m, u sítě z ocelových drátů v pevných rámech nebo sítě malé z chemických vláken;

b) nejvýše 6,0 m, u sítě velké z chemických vláken.

Vzdálenosti jsou měřené k nejnižšímu místu (průvěsu) sítě. Volný prostor pod nejnižším místem (průvěsem) nezatížené sítě a způsob upevnění je stanoven touto normou.

Používání, prohlídky a údržba (výňatek z normy)

Ochranné a záchytné konstrukce musí být předány a převzaty do užívání zápisem do stavebního deníku nebo jiného provozního dokladu.

Ochranné a záchytné konstrukce musí být každý měsíc odborně prohlíženy. Kromě těchto pravidelných prohlídek se odborně prohlížejí:

a) záchytné konstrukce po každém zachycení padající osoby nebo břemene o hmotnosti větší než 50 kg;

b) bezpečnostní sítě před každým provozním zavěšením a po zachycení ostrého předmětu, který mohl síť poškodit.

Po mimořádných okolnostech, které by mohly mít nepříznivý vliv na bezpečnost konstrukce, popř. na okolí (po bouři, větru o rychlosti nad 17 m/s, silném sněžení apod.), se musí konstrukce ihned odborně prohlédnout, kdy se ověří, zda v průběhu užívání nedošlo v konstrukci ke změnám nebo poruchám, které by mohly mít nepříznivý vliv na bezpečnost práce.

Mimo pravidelné prohlídky se provádí denně před zahájením práce zběžná prohlídka konstrukce jako celku, při které se kontroluje zejména její kompletnost.

1.4 ZÁKLADNÍ ZPŮSOBY INDIVIDUÁLNÍ OCHRANY PŘED PÁDEM

Zabránění pádu má přednost před zmírněním pádu!

Obr. 31 Systém zadržení pádu

Obr. 32 Kolektivní ochrana před pádem – zábradlí

Obr. 33 Kolektivní ochrana před pádem – zábradlí

Ochrana pracovníků proti pádu

1. Kolektivní ochrana – pracovník nemá žádné speciální ochranné vybavení proti pádu osob, plocha staveniště (dále jen pracoviště) je zabezpečena tak, že pracovník není vystaven riziku pádu z výšky nebo do hloubky. Kolektivní ochrana má přednost před individuální ochranou proti pádu a je nezbytná zejména při stavebních pracích. U kolektivní ochrany proti pádu lze konstatovat, že pracovník není omezován v pohybu délkou spojovacího prostředku. Pracovník se nemůže dostat do situace, kdy by hrozilo riziko pádu. Jedná se například o zábradlí, přenosné zábrany, ochranné koše, systémy dočasné ochrany volného okraje apod. Záchytné sítě musí být umístěny tak, aby při pádu do sítě nemohlo dojít ke zranění a bylo možné snadné vysvobození ze sítě.

2. Individuální ochrana proti pádu – pracovník je jištěn k pevnému kotvicímu bodu kotvicího zařízení s poddajným kotvicím vedením nebo bezpečnostnímu střešnímu háku pomocí prostředků osobní ochrany. Individuální ochrana je vhodnější pro provádění údržby (udržovacích prací) a je zpravidla levnější. Kotvicí bod, bezpečnostní střešní hák nebo kotvicí vedení jsou definovány v normách ČSN EN 795 a ČSN EN 517.

Obr. 34 Ochrana před vypadnutím oknem

Obr. 35 Ilustrační foto – systém zachycení pádu s poddajným kotvicím vedením

Individuální ochrana před pádem

A) Polohovací zařízení

Obr. 36

B) Systém zadržení pádu

Plochy se sklonem do 10°:

Při práci na těchto plochách lze použít jištění ke kotvicím zařízením/prvkům podle ČSN EN 795.

Umístění kotvicích zařízení/prvků vzhledem k jištěné osobě

Jednotlivé body:

• hlavové.

Obr. 37

• horní.

Obr. 38

• dolní: kotvicí zařízení/prvky jsou umístěny na pracovní ploše.

Obr. 39

• kotvicí zařízení s poddajným kotvicím vedením (poddajné kotvicí vedení může být umístěno v různých výškách vzhledem k pracovní ploše).

Obr. 40

Společné pravidlo pro umístění kotvicích zařízení/prvků je délka případného pádu na volném konci spojovacích prostředku při udržovacích pracích nesmí být delší než 1 500 mm, vždy je však nutné vyhodnotit potřebnou výšku pro bezpečné zachycení pádu.

Plochy se sklonem nad 10°

• bezpečnostní střešní háky.

Obr. 41

• zachycovač pádu (může být osazen také přímo na pevném žebříku, kdy nahrazuje bezpečnostní koš).

Obr. 42

Upozornění:

Při práci ve výškách a nad volnou hloubkou vykonávané osamoceně nebo samostatně musí být zaměstnanec seznámen s pravidly pro dorozumívání mezi zaměstnanci na pracovišti nebo pro dorozumívání s vedoucím zaměstnancem. Zaměstnanec vykonávající práci uvedenou musí být poučen o povinnosti přerušit práci, pokud v ní nemůže pokračovat bezpečným způsobem.

1.5 KOTVICÍ BODY A PODDAJNÉ KOTVICÍ VEDENÍ PODLE ČSN EN 795

a) kotvicí zařízení:

• tuhé;
• neformovatelné.

Obr. 43

b) poddajné kotvicí vedení

• s osazeným permanentním poddajným kotvicím vedením;
• s možností osazení přenosného poddajného kotvicího vedení.

Obr. 44

1.6 STANOVENÍ VÝŠKY PÁDU NA SPOJOVACÍM PROSTŘEDKU

Při navrhování záchytných systémů k ochraně proti pádu je vždy potřebné posoudit, zda v každém místě možného pádu je dostatečný volný prostor pro bezpečné zachycení pádu. V České republice se u prací spojených s údržbou za maximální považuje délka pádu na spojovacím prostředku 1 500 mm.

Délka pádu na spojovacím prostředku je výrazně nižší, než se často uvažuje např. při výstavbě, kdy pod pracovníkem může být dostatečná volná výška k bezpečnému zachycení pádu. Při výstavbě se možnost maximální délky pádu na spojovacím prostředku řídí zpravidla hodnotami, které povoluje dané vybavení pracovníka a dostatečným volným prostorem pro zachycení pádu. To však u údržby není možné, protože je dokončen plášť stavby, na plášti mohou být různé výstupy, prosklené plochy a další skutečnosti, které mohou způsobit při zachycení pádu vážná zranění. Všechny tyto případy musí projektant systému ochrany proti pádu posoudit. Maximální možnost pádu na spojovacím prostředku často předurčuje způsob řešení: zvolit zadržovací systém nebo systém zachycení pádu.

1.6.1 Dolní jištění

• kotvicí zařízení/prvek je umístěn v rovině chodidel pracovníka, kotvicí bod je ve vztahu k hraně možného pádu umístěn za pracovní plochou.

Obr. 45 Stanovení potřebné výšky pro bezpečné zachycení pádu – dolní jištění za pracovní plochou

• kotvicí zařízení/prvek je umístěn v rovině chodidel pracovníka, kotvicí zařízení/prvek je ve vztahu k hraně možného pádu umístěn před pracovní plochou.

Obr. 46 Stanovení potřebné výšky pro bezpečné pro zachycení pádu – dolní jištění před pracovní plochou

1.6.2 Hlavové jištění při práci na žebříku

Obr. 47

1.6.3 Jednotlivé kotvicí zařízení/prvky

• umístěné po obvodu řešené plochy.

Obr. 48

• umístěné ve středu řešené plochy.

Obr. 49 Obdélníková plocha

1.6.4 Kotvicí zařízení tvořené jednotlivými prvky umístěné ve středu řešené plochy

Obr. 50 Čtvercová plocha – nesprávné řešení umístění kotvicích zařízení/prvků, překročená povolená délka pádu na spojovacím zařízení.

Z uvedených ukázek je patrné, že potřebná výška v místě možného pádu je poměrně velká. Lze konstatovat, že u pracovních ploch, které jsou níže než cca 6 000 mm nad zemí nebo nad níže ležící plochou, je nutné postupovat velmi obezřetně. Tam, kde není dostatečná výška pro bezpečné zachycení pádu, lze situaci řešit např. vyloučením tlumičů pádu, u nichž pádovou energii pohlcují přetrháním k tomu určené švy na popruhu a použitím jiných typů tlumičů pádu. Délka rozvinutého tlumiče „se švy“ je až 1 800 mm. Jinou možností je použít kotvicí zařízení s deformační zónou, které pohlcuje energii působící na tělo, nebo systémy s poddajným kotvicím vedením a kotvicími body s deformační zónou.

Upozornění:

Záměna jednoho systému, či řešení za jiný, může mít fatální důsledky v případě pádu.

Způsob zajištění a rozměry technických konstrukcí (dále jen „konstrukce”) musí odpovídat povaze prováděných prací, předpokládanému namáhání a musí umožňovat bezpečný průchod. Výběr vhodných přístupů na pracoviště ve výšce musí odpovídat četnosti použití, požadované výšce místa práce a době jejího trvání.

1.7 STANOVENÍ VÝŠKY PÁDU U SYSTÉMŮ S PODDAJNÝM KOTVICÍM VEDENÍM

U poddajných kotvicích vedení je nutné kromě výpočtu výšky pádu na spojovacím prostředku (viz bod. 1.6) vzít v úvahu také průhyb vedení. Průhyb poddajného kotvicího vedení je dán zejména délkou nepřerušeného poddajného kotvicího úseku ocelového a textilního lana a vzdálenostmi mezi jednotlivými konstrukčními kotveními.

Dobrým pomocníkem může být tato tabulka:

Tab. 4

Příklad: Vzdálenost mezi kotvicím zařízením/prvky 12 m, celková délka lana 100 m, průhyb lana = 134 cm.

Při stanovení potřebné výšky pro bezpečné zachycení pádu je nutné brát v úvahu i průhyb poddajného kotvicího vedení.

1.8 PRAVIDLA PRO NAVRHOVÁNÍ ZADRŽOVACÍCH SYSTÉMŮ A SYSTÉMU ZACHYCENÍ PÁDU

Prostředky osobní ochrany, kterými jsou také osobní ochranné pracovní prostředky proti pádu, se použijí v případě, kdy povaha práce vylučuje použití prostředků kolektivní ochrany, nebo není-li použití prostředků kolektivní ochrany s ohledem na povahu, předpokládaný rozsah a dobu trvání práce a počet dotčených zaměstnanců účelné nebo s ohledem na bezpečnost zaměstnance dostatečné.

Požadavky na uspořádání, montáž, demontáž, zajištění stability a únosnosti, na používání a kontrolu konstrukce musí být obsaženy v průvodní, případně provozní dokumentaci. Vhodný osobní ochranný pracovní prostředek proti pádu nebo pracovní polohovací systém, včetně míst kotvení, musí být určen v technologickém/pracovním postupu. Pokud se jedná o práce, které zpracování technologického/pracovního postupu nevyžadují, určí vhodný způsob zajištění proti pádu, respektive pracovního polohování, včetně míst kotvení, odborně způsobilá osoba. Místo kotvení osobního ochranného pracovního prostředku proti pádu musí být ve směru pádu dostatečně odolné.

Při rozhodování o místu kotvení je nutné definovat možná rizika, která mohou při práci nastat.

Rizika:

• pád na volném okraji;
• uklouznutí;
• propadnutí nechráněným otvorem;
• propadnutí konstrukcí;
• poryv větru;
• nevolnost;
• nepozornost při práci a další.

Pracovní aktivity lze členit jako:

• běžné;
• plánované;
• pravidelné;
• nahodilé;
• akutní, které je nutné provádět v extrémních podmínkách, mrazu apod. (tyto podmínky jsou pak vždy mimořádně náročné na zajištění ochrany proti pádu).

Současně je potřebné posoudit, zda nastane nutnost přemísťovat břemena, provádět montáže a demontáže, rozměry a tvary ploch, kde se pracovník bude pohybovat, charakter povrchu pracovní plochy, potřeba používat pracovní prostředky a nářadí, počet pracovníků na ploše (velmi podstatné např. při odstraňování nadměrného množství sněhu), rádius pohybu pracovníků, dobu vykonávání prací, výšku budovy a další.

Pro pravidelné práce volíme většinou systémy s poddajným kotvicím vedením neprůjezdné (ty, které nedovolují plynulý pohyb po celé délce poddajného kotvicího vedení), pro práce vyžadující velký rozsah pohybu systémy s poddajným kotvicím vedením průjezdné (dovolují plynulý pohyb po celé délce poddajného kotvicího vedení) tedy, bez nutnosti převazovat se mezi jednotlivými poli. Obdobně postupujeme, když navrhujeme systémy pro práce v mimořádné situaci (např. odstraňování nadměrného množství sněhu), pro práce, které je nutné provádět za nepříznivých povětrnostních podmínek a které nesnesou odkladu.

Poznámka:
a) Při krátkodobých montážních pracích ve výškách nevyhnutelných pro osazení stavebních prvků se mohou stavební prvky osazovat a vzájemně spojovat z konzol, z navařených nebo jiným způsobem upevněných příčlí, z profilů ztužujících příhradovou konstrukci nebo podobných nášlapných ploch, pokud zaměstnanec provádějící tyto práce použije osobní ochranné pracovní prostředky proti pádu.

b) Kolektivní ochranu musíme zásadně volit tam, kde je možný vstup osob, které nejsou poučenými, proškolenými a náležitě vybavenými pracovníky a vstup na střechu je označen a zabezpečen před vstupem neoprávněné osoby. Teprve v ostatních případech je možné navrhovat individuální ochranu proti pádu.

c) Zaměstnavatel (myšleno pracovníků provádějících jednotlivé činnosti) zajistí, aby zvolené osobní ochranné pracovní prostředky odpovídaly povaze prováděné práce, předpokládaným rizikům a povětrnostní situaci, umožňovaly bezpečný pohyb a aby byly pravidelně prohlíženy a zkoušeny v souladu s požadavky průvodní dokumentace. Přitom smí být použity pouze osobní ochranné pracovní prostředky, které splňují požadavky stanovené zvláštními právními předpisy.

d) Podle účelu a způsobu použití se rozlišují:

• osobní ochranné pracovní prostředky pro pracovní polohování a prevenci proti pádům z výšky (pracovní polohovací systémy);
• osobní ochranné pracovní prostředky proti pádům z výšky (systémy zachycení pádu).

e) V místech s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky zajišťuje zhotovitel, aby fyzické osoby pracující na takovém pracovišti osamoceně byly seznámeny s pravidly dorozumívání pro případ nehody a stanoví účinnou formu dohledu pro potřebu včasného poskytnutí první pomoci.

1.9 URČENÍ VHODNÉHO TYPU ZADRŽOVACÍCH SYSTÉMŮ

Rozhodující je bezpečnost a ochrana zdraví pracovníků. Při tom vycházíme zejména z:

• vyhodnocení rizik;
• charakteru a rozsahu prací;
• doby výkonu práce;
• velikosti plochy, na které se pracuje;
• tvaru a sklonu plochy, na které se pracuje;
• výšky  plochy.

1.9.1 Některé obecné zásady navrhování individuální ochrany proti pádu

Při navrhování umístění jednotlivých kotvicích zařízení/prvků a poddajného kotvicího vedení je nutno dodržovat zásady, které v maximální míře vyloučí lidskou chybu při použití OOPP. Pády z výšky mají velmi často závažné následky, rychlost záchrany je vždy rozhodujícím činitelem.

Doba vyproštění pracovníka, jehož pád byl zachycen a je správně jištěn, nemá překročit 10 až 20 minut. Rozhodující vliv na případné zranění a dobu vysvobození má zejména délka volného pádu na spojovacím prostředku.

Poznámka:
Vysvobozeného pracovníka je nezbytné po vysvobození ponechat ve svislé poloze nejméně po stejnou dobu, kterou byl pracovník v zavěšení.

Při navrhování kotvicích zařízení/prvků a poddajného kotvicího vedení je nutné počítat vždy s nejméně příznivou situací, která může nastat. 

Některé zásady navrhování kotvicích bodů a poddajného kotvicího vedení

a) Volná výška případného pádu na  spojovacím prostředku nesmí být více než 1 500 mm. Tato délka volné části spojovacího prostředku zajišťuje, že nedojde k vážnějšímu zranění; zejména je dána operativní možnost vysvobození osoby i za pomoci osobního kontaktu. Délka volného pádu je definována jako délka spojovacího prostředku od hrany pádu k upevněné osobě. Délku volného pádu také vymezují výrobci bezpečnostních vybavení a je nutné důsledně respektovat jejich návody k použití.

b) Samostatné kotvicí zařízení/prvky pro tyto účely nemohou být osazovány na hranu možného pádu. U ploch se sklonem do 10° nemohou být osazovány blíže než 1 500 mm od hrany možného pádu. Body umístěné 1500 mm a blíže ke hraně pádu prakticky neumožňují pracovní pohyb po střeše mezi jednotlivými body bez trvalého zajištění proti pádu.

c) Systémy s trvale osazeným poddajným kotvicím vedením je možné umístit i na hranu pádu.

d) Umístění kotvicích zařízení v ploše musí být vždy v souladu s montážními návody výrobce. Zejména vzdálenosti mezi jednotlivým konstrukčním kotvením je limitující a zpravidla dané výrobcem kotvicích zařízení.

e) Kotvicí zařízení smí být osazeno jen na konstrukční prvek stavby, který splňuje podmínky (zejména statické) pro osazení konkrétního typu konstrukčního kotvení. Zatížení při případném pádu je limitováno nejen nosným prvkem, ale je limitováno i typem konstrukčního kotvení. V případě pochybnosti o vhodnosti použít nosný prvek k upevnění kotvicího zařízení a použití daného konstrukčního kotvení je nutné řešení konzultovat se statikem.

f) Upevnění kotvicího zařízení musí být doloženo zkouškou provedenou oprávněnou laboratoří nebo doloženo statickým výpočtem. Většina kotvicích zařízení, které jsou na trhu, jsou doloženy certifikátem pouze na výrobek, nikoliv již na propojení s nosnou konstrukcí. U těchto výrobků je nutné způsob konstrukčního kotvení doložit statickým výpočtem. Projekt kotvicích zařízení/prvků se provádí vždy pro daný typ výrobku. Záměna výrobků by mohla vést k nesprávnému výsledku. Pokud výrobce kotvicích zařízení je schopen doložit protokol o zkouškách upevnění kotvicího zařízení na nosný prvek, statický výpočet se nevyžaduje.

Poznámka:
Zábranu definuje rovněž nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na, staveništích, ve znění nařízení vlády č. 136/2016 Sb. Příloha 1, část I., 1 b), resp. Příloha 3, část III., odst. 2.

Za vhodnou zábranu se považuje zábradlí, u něhož nemusí být dodrženy požadavky na pevnost ani na zajištění prostoru pod horní tyčí proti propadnutí, přenosné dílcové zábradlí, bezpečnostní značení označující riziko pádu osob upevněné ve výšce horní tyče zábradlí, překážka nejméně 0,6 m vysoká nebo zemina z výkopu, uložená v sypkém stavu do výše nejméně 0,9 m. Zábradlí a strany smí být přerušeny pouze v místech přechodů.

1.9.2 Rozdělení ploch s rizikem pádu z výšky nebo do hloubky podle sklonu

Pravidla pro posuzování ploch s rizikem pádu jsou odlišná např. od sklonů střech podle ČSN 73 1901 Navrhování střech. Norma používá pojmy: plochá střecha ≤ 5°, šikmá střecha > 5° ≤ 45° a strmá 45° < 90°.

Pro posuzování potřebných opatření k ochraně před pádem je nutné vycházet z nařízení vlády č. 362/2005 Sb., o bližších požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na pracovištích s nebezpečím pádu z výšky nebo do hloubky.

Základní členění podle sklonu plochy:

1. plochy se sklonem do 10°

2. plochy se sklonem nad 25°

3. plochy se sklonem nad 45°

4. plochy kluzké

Poznámka:
Pojem kluzká plocha není v předpisech definován a je vždy na posouzení dané konkrétní situace. U plochy kluzké je nutné obecně závazná pravidla náležitě upravit. Rozhodnutí o tom, zda plocha je kluzká, přísluší vedoucímu pracovníkovi při stanovení rizik.

1. Plochy se sklonem do 10º

Ochranu proti pádu na těchto plochách není nutné provádět, pokud pracoviště, popřípadě přístupová komunikace, je vymezena vhodnou ochranou proti pádu, například zábranou umístěnou ve vzdálenosti nejméně 1,5 m od okraje, na němž hrozí nebezpečí pádu. Toto pravidlo se týká i otvorů nechráněných proti propadnutí.

Obr. 51 Ochrana proti pádu přes okraj střechy pomocí kotvicího zařízení s poddajným kotvicím vedením

Poznámka:
Za vhodnou zábranu se považuje zábrana, která odpovídá ČSN 74 3305 Ochranná zábradlí.

2. Plochy se sklonem nad 25º (je nutné zajištění vždy i proti uklouznutí)

Obr. 52 Bezpečnostní střešní hák podle ČSN EN 517 s položeným žebříkem

Poznámka:
Plochy se sklonem nad 25° je nutné považovat za kluzké vždy a opatření musí směřovat i k ochraně před uklouznutím.

3. Plochy se sklonem nad 45°

Obr. 53 Bezpečnostní střešní hák podle ČSN EN 517 k jištění 1 osoby a položení žebříku do 3 m

Pro účel navrhování opatření k ochraně před pádem je vhodné vyčlenit i plochy se zvláštními tvary.

Obr. 54 Půdorysný tvar

1.9.3 Typy kotvicích zařízení pro práci na plochách s rizikem pádu se sklonem do 10°

a) jednotlivé kotvicí zařízení/prvky

Obr. 55

Řešení za pomoci jednotlivých kotvicích zařízení je vhodné pouze u malých ploch, nebo pro práci pouze na malém prostoru.

Nevýhody řešení:

• velké množství prostupů povlakovou krytinou;
• při větším rozsahu pohybu nutnost častého „překládání“ spojovacího prostředku;
• velké riziko nesprávné délky spojovacího prostředku;
• riziko chyby při „přemísťování spojovacího prostředku.

b) systém s poddajným kotvicím vedením

Poddajným kotvicím vedením se rozumí vedení, které se neodchýlí od horizontály o více než 15°.

Obr. 56

Výhody řešení:

• menší počet prostupů povlakovou krytinou;
• větší pracovní komfort;
• nižší riziko volby nesprávné délky spojovacího prostředku.

Nevýhody řešení:

• obtížnější řešení rohových ploch, pokud je poddajné kotvicí vedení více vzdáleno od hrany pádu;
• obtížné řešení nepravidelných tvarů střechy;
• zpravidla vyšší cena kotvicího zařízení.

c) kombinovaný systém

Kombinovaný systém využívá poddajné kotvicí vedení a jednotlivé kotvicí zařízení.

Obr. 57 a 58

Výhody řešení:

• optimální počet kotvicích zařízení/prvků;
• dobrý pracovní komfort;
• možnost řešení složitých tvarů zabezpečované plochy.

d) s využitím systémového montážního lana

Obr. 59

Systém je navržen z hlediska umístění kotvicích zařízení/prvků shodně, jako u systému s poddajným kotvicím vedením. Nepočítá však s osazením permanentního poddajného kotvicího vedení – zpravidla nerezového lana. Nerezové lano je nahrazováno v místě práce systémovým přenosným poddajným kotvicím vedením v provedení – textilní lano. Toto systémové lano se osazuje vždy nejméně na dva sousedící kotvicí zařízení/prvky v místě práce. Pracovníci se zde mohou pohybovat stejně, jako u systému s osazeným permanetním poddajným kotvicím vedením. Po přechodu na jiné místo práce se textilní lano přemístí. Výhodou je nižší cena ve srovnání s osazeným permanetním poddajným kotvicím vedením, nevýhodou jsou vyšší nároky na organizaci pracovních postupů. Toto řešení je vhodné pro vykonávání méně náročných prací. Při navrhování této varianty, je nutné respektovat také podmínky pro používání přenosných poddajných kotvicích vedení, která stanovuje výrobce.

Poznámka:
Použití přenosných poddajných kotvicích vedení je možné pouze pro některé systémy, které jsou k tomu určeny.

Obr. 60 Přenosné poddajné kotvicí vedení určené k propojení kotvicích zařízení/prvků

Obr. 61 Spojovací prostředek s textilním tlumičem pádu

1.10 POSTUP PROJEKTANTA V ROZHODOVÁNÍ O VOLBĚ OCHRANY PROTI PÁDU

Obr. 62

1.11 NEJČASTĚJŠÍ CHYBY V UMÍSTĚNÍ KOTVICÍCH BODŮ

Porušení pravidla maximální povolené výšky pádu na spojovacím prostředku.

Obr. 63 Čtvercový půdorys

Toto řešení vyžaduje použití spojovacího prostředku do nejvzdálenějšího bodu. V místě nejkratší vzdálenosti je však překročena povolená výška pádu na spojovacím prostředku a hrozí riziko úrazu.

Obr. 64 Obdélníkový půdorys – nesprávně umístěné kotvicí zařízení/prvky – překročená povolená výška pádu na spojovacím prostředku

Rovněž v tomto případě hrozí riziko „nadměrného, nebezpečného“ pádu v nejbližším bodě hrany střechy od osazeného kotvicího bodu. Toto řešení také vyžaduje použití spojovacího prostředku do nejvzdálenějšího místa práce. V místě nejkratší vzdálenosti je však překročena povolená výška pádu na spojovacím prostředku a hrozí riziko úrazu.

1.12 URČENÍ DÉLKY PŘÍPOJNÉHO LANA

1.12.1 Určení délky spojovacího prostředku bez pomocného kotvicího bodu

Obr. 65

Toto řešení vyhovuje zásadám pro umístění kotvicích zařízení/prvků. Pracovník použije maximálně spojovací prostředek délky 7 m, ani v nejbližším místě od kotvicího zařízení/prvků nehrozí překročení povolené výšky volného pádu.

1.12.2 Určení délky spojovacího zařízení za využití pomocného kotvicího zařízení/prvků

Obr. 66

Jestliže je kotvicí zařízení/prvek dále než 5 m od nejbližší hrany pádu, musí být na diagonále ve směru k rohovému bodu umístěn ještě jedno kotvicí zařízení/prvek, umístěný 5 m od základního kotvicího zařízení/prvku.

2 PŘÍKLADY ŘEŠENÍ

2.1 ŘEŠENÍ PLOCH SE SKLONEM DO 10°

2.1.1 Řešení s pomocí samostatných kotvicích zařízení/prvků

Obr. 67

Všechna schematická znázornění nepředpokládají možnost propadnutí konstrukcí. Ne vždy větší počet kotvicích zařízení/prvků musí znamenat také větší bezpečnost práce.

Příklad použití kotvicích zařízení/prvků, které mohou být navzájem vzdálené max. 7,5 m.

Obr. 68

U tohoto způsobu se projevují tyto nevýhody:

• mnoho kotvicích zařízení/prvků;
• mnoho otvorů ve střeše;
• nebezpečí pochybení při volbě délky spojovacího prostředku;
• časté přemísťování spojovacího prostředku;
• náročnější montáž.

Obr. 69

Riziko nesprávné volby délky spojovacího prostředku samostatných kotvicích zařízení/prvků

I v případě, že jsou dodrženy správné vzdálenosti od hrany, může nastat situace, kdy pracovník nesprávně posoudí potřebnou délku spojovacího prostředku. Takto navržený systém nezajišťuje maximální eliminaci nesprávného postupu pracovníků, kteří na střeše pracují. Vzdálenost kotvicích zařízení/prvků od hrany je správná. Hrozí však riziko špatné volby délky spojovacího prostředku. Při rozteči mezi kotvicími body 7,5 m a vzdálenosti kotvicích zařízení/prvků od hrany střechy 2,5 m nesmí délka spojovacího prostředku překročit 4,0 m.

Pracovník vykonávající práce musí být s tímto rizikem seznámen!

Řešení je sice možné, ale nevylučuje maximálně možnou lidskou chybu. Pokud situace dovoluje, snažíme se tato řešení nepoužívat.

2.2 ŘEŠENÍ S POMOCÍ PODDAJNÉHO KOTVICÍHO VEDENÍ BEZ POUŽITÍ POMOCNÝCH KOTVICÍCH ZAŘÍZENÍ/PRVKŮ

Obr. 70

Použití kotvicích zařízení/prvků s možností vzdálenosti 10,0 m.

Takto zvolené řešení umožní přístup ke hraně střechy i ke všem světlíkům.

Upozornění:

Pracovník vykonávající práce musí být upozorněn na povinnost přístupu ke světlíkům pouze ze strany poddajného kotvicího vedení. Při pravidelné práci na a v blízkosti světlíků je vhodné zvolit osazení poddajného kotvicího vedení i mezi zbylými řadami světlíků.

Upozornění: Každý typ systémových kotvicích zařízení/prvků má výrobcem stanovenou maximální vzdálenost mezi kotvicími zařízením/prvky!

2.3 PŘÍKLADY ŘEŠENÍ S POMOCÍ PODDAJNÉHO KOTVICÍHO VEDENÍ ZA POUŽITÍ POMOCNÝCH KOTVICÍCH ZAŘÍZENÍ/PRVKŮ

Obr. 71

EAP – samostatné kotvicí zařízení/prvky

Správné umístění pomocných kotvicích zařízení/prvků je velmi důležité!

2.4 PŘÍKLADY ŘEŠENÍ S POMOCÍ PODDAJNÉHO KOTVICÍHO VEDENÍ S NEDOSTATEČNÝM PROSTOREM PRO VOLNÝ PÁD NA SPOJOVACÍM PROSTŘEDKU

Tato varianta je nutná vždy tam, kde není dostatečná výška pro bezpečné zachycení pádu.

Obr. 72

Nevýhody:

• na střeše mohou pracovat jen pracovníci vybavení zatahovacím zachycovačem pádu;
• při nutnosti okamžitého zásahu na střeše nemusí být pracovníci takto vybaveni a je nutné volit zkrácení lana v místech nedostatečné hloubky pádu;
• nutnost mít tuto skutečnost trvale na paměti;
• povinnost použít zadržovací systém podle ČSN EN 358.

Upozornění:

Pracovník se nesmí dostat do situace, kdy by došlo k volnému pádu na níže ležící plochu! U permanentních systémů nelze zpravidla počítat s použitím zatahovacího zachycovače pádu!

Vhodnější je v místech nedostatečné výšky pro zachycení pádu kotvicí zařízení oddálit tak, aby nebyla stanovena podmínka použití zatahovacího zachycovače pádu.

2.5 PŘÍKLAD ŘEŠENÍ PLOCH NEPRAVIDELNÝCH TVARŮ ZA POUŽITÍ POMOCNÝCH KOTVICÍCH ZAŘÍZENÍ/PRVKŮ

Možná rizika: pád na volném okraji

Obr. 73

Obdobným způsobem se lze vypořádat s většinou případů, které mohou nastat. Kombinace poddajného kotvicího vedení a samostatných kotvicích zařízení/prvků umožňuje mnoho variant, vždy je však nutné dbát na zásadu správného navrhování bezpečné délky spojovacího prostředku pro bezpečné zachycení pádu. 

Platí zásada: pokud k chybě může dojít, také k ní dojde!

2.6 PŘÍKLAD ŘEŠENÍ PLOCH SE SKLONEM NAD 10° A PLOCH S KLUZKÝM POVRCHEM

I pro tato řešení platí pravidla uvedená v předchozích kapitolách.

2.6.1 Hřebenový systém doplněný o samostatné kotvicí zařízení/prvky

Při tomto způsobu řešení systému zachycení pádu lze využít systém s poddajným kotvicím vedením, který se doplní o samostatné kotvicí zařízení/prvky, zpravidla typu A podle ČSN EN 795.

Takto provedený způsob ochrany proti pádu vyžaduje přístup k hřebenovému vedení, nejlépe vhodně umístěným výlezem na plochu.

Obr. 74

EAP – jednotlivý kotvicí bod

2.6.2 Obvodový systém za pomoci poddajného kotvicího vedení podle typu C, nebo kotvicích zařízení/prvků typu A podle ČSN EN 795, případně bezpečnostních střešních háků podle ČSN EN 517

Použití systému s poddajným kotvicím vedením s vedením přes hřeben lze pouze do 15° – viz ČSN EN 795.

Obr. 75

Volba vhodného způsobu řešení kotvicího  zařízení je také limitována typem krytiny a druhem nosné konstrukce. Jednotliví výrobci často limitují použití daného výrobku dalšími podmínkami pro osazení a montáž.

Obr. 76

2.7 PŘÍKLADY ŘEŠENÍ POCHOZÍCH ŽLABŮ A OKAPŮ ZA POUŽITÍ KOTVICÍCH BODŮ TYPU A PODLE ČSN EN 795, PŘÍPADNĚ BEZPEČNOSTNÍCH STŘEŠNÍCH HÁKŮ PODLE ČSN EN 517

Obr. 77

2.8 PŘÍKLADY ŘEŠENÍ STŘECH SE SKLONEM DO 25° ZA POUŽITÍ BEZPEČNOSTNÍCH STŘEŠNÍCH HÁKŮ PODLE ČSN EN 517

• sedlová střecha.

Obr. 78

• pultová střecha.

Obr. 79

Poznámka:
Při použití tohoto způsobu musí být vzdálenost krokví minimálně podle roztečí jednotlivých bezpečnostních střešních háků.

2.9 PŘÍKLADY ŘEŠENÍ SEDLOVÝCH STŘECH SE SKLONEM NAD 25° ZA POUŽITÍ BEZPEČNOSTNÍCH STŘEŠNÍCH HÁKŮ PODLE ČSN EN 517 – CELOPLOŠNÉ ŘEŠENÍ

Obr. 80

Obr. 81

Tento typ střechy vyžaduje ochranu proti uklouznutí v celé ploše střechy. Navržené řešení bezpečnostních střešních háků je možné využít i při montáži střešního pláště.

Při údržbě a obsluze střech s tímto sklonem není zpravidla nutný celoplošný pohyb při udržovacích pracích. Při využití dalšího nejbližšího kotvicího háku se předpokládá používání teleskopické tyče pro zachycení karabiny spojovacího prostředku k dalšímu bezpečnostnímu střešnímu háku.

2.10 PŘÁKLADY ŘEŠENÍ VALBOVÝCH STŘECH SE KLONEM NAD 25° ZA POUŽITÍ BEZPEČNOSTNÍCH STŘEŠNÍCH HÁKŮ PODLE ČSN EN 517 – CELOPLOŠNÉ ŘEŠENÍ

Obr. 82

Bezpečnostní střešní háky na rozdíl od sněhových zábran nezvyšují množství zadržovaného sněhu a tím zatížení střechy. Použití bezpečnostních střešních háků některých výrobců umožňuje osazení montážních lávek i položení žebříku délky do 3,0 m na bezpečnostní střešní.

Tento typ střechy vyžaduje ochranu proti uklouznutí v celé ploše střechy. Takto navržené řešení bezpečnostních střešních háků je možné použít i při montáži střešního pláště.

2.11 PŘÍKLADY ŘEŠENÍ SEDLOVÝCH STŘECH SE SKLONEM NAD 25° ZA POUŽITÍ BEZPEČNOSTNÍCH STŘEŠNÍCH HÁKŮ PODLE ČSN EN 517 – ZABEZPEČENÍ VÝSTUPU NA STŘECHU

Obr. 83

Upozornění:

Samostatné bezpečnostní střešní háky je nutno umístit v blízkosti předpokládaného místa výlezu na střechu.

Je nutno počítat s místy předpokládaného pohybu po střeše – např. přístup k fotovoiltaickým a solárním kolektorům, komínům, větracím růžicím apod.

3 PERIODICKÉ PROHLÍDKY KOTVICÍCH ZAŘÍZENÍ

Kotvicí zařízení jsou vyrobeny zpravidla z kvalitní ušlechtilé oceli tak, aby trvale odolávaly povětrnostním podmínkám. Periodické prohlídky mohou provádět pouze odborně způsobilé osoby – pokud výrobce uzná za vhodné, je odborně způsobilou osobou pouze výrobce nebo výrobcem autorizovanou a osoba nebo organizace (dále „oprávněná osoba“).

3.1 NĚKTERÉ ZÁSADY POUŽÍVÁNÍ, PROVÁDĚNÍ KONTROLY KOTVICÍCH ZAŘÍZENÍ

3.1.1 Povinnosti před každým použitím kotvicího zařízení

• vizuálně zkontrolovat stav a úplnost systému;
• ověřit, zda systém nebyl narušen, přerušen či jinak poškozen;
• vykazuje-li systém jakoukoliv pochybnost o bezvadném stavu, nelze systém používat a je nutné zajistit kontrolu oprávněnou osobou.

3.1.2 Základní zásady používání kotvicího zařízení

• kotvicí zařízení lze používat výlučně k účelu, pro který bylo vyrobeno a instalováno;
• kotvicí zařízení lze používat výlučně podle pokynů a návodů výrobce;
• kotvicí zařízení lze používat výlučně podle pokynů k používání, které je povinen dodavatel kotvicího zařízení předložit;
• ve spojení s kotvicím zařízením lze používat pouze schválené  OOPP určené k ochraně proti pádu.

Zaměstnavatel zajistí, aby zvolené OOPP odpovídaly povaze prováděné práce, předpokládaným rizikům a povětrnostní situaci, umožňovaly bezpečný pohyb a aby byly pravidelně prohlíženy a zkoušeny v souladu s požadavky průvodní dokumentace; přitom smí být použity pouze osobní ochranné pracovní prostředky, které splňují požadavky stanovené zvláštními právními předpisy (viz nařízení vlády č. 390/2021 Sb., o bližších podmínkách poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků).

Vhodný osobní ochranný pracovní prostředek proti pádu, popřípadě pracovní polohovací systém, včetně kotevních míst, musí být určen v technologickém postupu. Pokud se jedná o práce, které zpracování technologického postupu nevyžadují, určí vhodný způsob zajištění proti pádu, respektive pracovního polohování (zádržné systémy zpravidla nepředpokládají polohování), včetně míst kotvení, odborně způsobilý zaměstnanec pověřený zaměstnavatelem. Místo kotvení osobního ochranného pracovního prostředku proti pádu musí být ve směru pádu dostatečně odolné.

3.1.3 Osobní ochranné pracovní prostředky proti pádu

Podle účelu a způsobu použití se rozlišují:

a) osobní ochranné pracovní prostředky pro pracovní polohování a prevenci proti pádům z výšky (pracovní polohovací systémy);

b) osobní ochranné pracovní prostředky proti pádům z výšky (systémy zachycení pádu).

Obr. 84

3.1.4 Přerušení práce ve výškách

Při nepříznivé povětrnostní situaci je zaměstnavatel povinen zajistit přerušení prací. Za nepříznivou povětrnostní situaci, která výrazně zvyšuje nebezpečí pádu nebo sklouznutí, se při pracích ve výškách považuje:

a) bouře, déšť, sněžení nebo tvoření námrazy;

b) čerstvý vítr o rychlosti nad 8 m/s (síla větru 5 stupňů Bf) při práci na zavěšených pracovních plošinách, pojízdných lešeních, žebřících nad 5 m výšky práce a při použití závěsu na laně u pracovních polohovacích systémů; v ostatních případech silný vítr o rychlosti nad 11 m/s (síla větru 6 stupňů Bf);

c) dohlednost v místě práce menší než 30 m;

d) teplota prostředí během provádění prací nižší než -10 °C.

3.1.5 Základní zásady revizí periodických prohlídek kotvicích zařízení

Po ukončení instalace, v rámci předání kotvicího zařízení k použití, je nezbytné zajistit výchozí prohlídku oprávněnou osobou.

Kotvicí zařízení je nutné podrobit zpravidla roční periodické kontrole, kterou provádí oprávněná osoba za dodržení návodů výrobce. O provedené kontrole je nutné provést záznam. Knihu o provedených kontrolách vystavuje dodavatel kotvicího zařízení spolu s ostatní povinnou instalační dokumentací. Za zajištění pravidelné o kontroly odpovídá vlastník/uživatel/správce kotvicího zařízení.

Poškozené či jinak narušené části je nutno vždy vyměnit a do doby opravy zamezit používání!

Kotvicí zařízení, které bylo vystaveno síle při pádu osoby, je nutné podrobit kontrole oprávněnou osobou. Po pádu je třeba kotvicí zařízení vyřadit z provozu a zajistit kontrolu. Případné opravy může provádět pouze k tomu určená a vyškolená firma.

3.1.6 Školení zaměstnanců

Zaměstnavatel poskytuje zaměstnancům v dostatečném rozsahu školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ve výškách a nad volnou hloubkou, zejména pokud jde o práce ve výškách nad 1,5 m, kdy zaměstnanci nemohou pracovat z pevných a bezpečných pracovních podlah, kdy pracují na pohyblivých pracovních plošinách, na žebřících ve výšce nad 5 m a o používání osobních ochranných pracovních prostředků.

4 ZÁKLADNÍ PRAVIDLA MONTÁŽE ZADRŽOVACÍCH SYSTÉMŮ A SYSTÉMŮ ZACHYCENÍ PÁDU

Montáž kotvicích zařízení, bezpečnostních střešních háků a systémů s poddajným kotvicím vedením lze provádět výhradně takto:

• uspořádání, montáž, demontáž, zajištění stability a únosnosti, používání a kontrola těchto systémů musí odpovídat zpracované dokumentaci – viz nařízení vlády č. 362/2005 Sb., přílohy odst. I, bod 3) 3;
• důsledně podle montážního návodu dodaného pro daný prvek a  zařízení;
• je povolena instalace pouze řádně certifikovaných výrobků, nebo zámečnických výrobků doložených statickým výpočtem – viz ČSN EN 795;
• instalaci se vede předepsaná dokumentace – instalaci může provádět pouze firma, která je k tomuto účelu řádně vyškolena oprávněnou osobou;
• kotvicí zařízení musí být bez koroze, poškození a deformací;
• je nutné dodržovat doporučení k použití ostatních výrobků používaných v souvislosti s tímto výrobkem;
• kotvicí zařízení nesmí přijít do styku s chemikáliemi nebo jinými agresivními látkami;
• v případě pochybností o funkčnosti je nutné se vždy obrátit na výrobce;
• zabezpečení volných okrajů a míst možného pádu musí být spolehlivé, musí zabránit pádu, případný pád musí být bezpečně zachycen a musí být instalováno před započetím prací;
• samostatně je nutné řešit zajištění bezpečné práce pro firmu osazující systémy k ochraně proti pádu.

Instalační doporučení podle ČSN EN 795

Všeobecné doporučení

Je-li kotvicí zařízení zamýšleno k použití výlučně pro osobní ochranný prostředek, mělo by být jasně označeno piktogramem, nebo jiným jasně viditelným a srozumitelným označením na, nebo blízko kotvicího zařízení, jasně uvádějícím, že zařízení je navrženo výlučně pro použití osobního ochranného prostředku.

Obr. 85

Typ A – Kotvicí zařízení s potřebou konstrukčního kotvení nebo upevňovacího prvku

Obr. 86

Obr. 87

Výrobce je povinen dodat informaci o vhodnosti základních materiálů, konstrukčního kotvení nebo upevňovacích prvků, jsou-li použity, vzhledem k zatížení zaznamenaným na kotvicím zařízení v průběhu zkoušek dynamické pevnosti a celistvosti. Instalace by měla být přiměřeně ověřena podle pokynů výrobce, a to výpočtem nebo zkoušením.

Obr. 88

Typ B – Kotvicí zařízení bez  potřeby konstrukčního kotvení

U takových kotvicích zařízení jako jsou kotvicí zařízení se třemi nebo čtyřmi rameny, výrobce musí poskytnout radu o požadavku na stabilitu kotvicího zařízení a návod, jak ji dosáhnout.

C – Kotvicí zařízení používající poddajná kotvicí vedení

Součástí informací, která poskytuje výrobce, musí být zejména:

• vzdálenost způsobená odchylkou poddajného kotvicího vedení za podmínek při používání, včetně zachycení pádu nebo zadržení;
• varování, že kotvicí zařízení typu C by mělo být instalováno tak, že v případě zachycení pádu, odchylka kotvicího vedení nevede ke kontaktu s ostrou hranou nebo jakýmkoliv bodem, kde může vzniknout poškození kotvicího vedení;
• maximální úhel, při kterém kotvicí vedení by mohlo vstupovat nebo opouštět střední podpory, např. střední nebo rohová kotvení;
• maximální dovolený úhel od horizontály pro kotvicí zařízení;
• kde výrobce povoluje přímé připojení ke kotvicímu vedení, bez potřeby pro pohyblivý kotvicí bod (např. kde spojovací prostředek nebo spojka je připevněna přímo ke kotvicímu vedení), sdělení informující uživatele o typu (typech) připojení, která mohou být použita;
• kde kotvicí bod nemůže projít přes nespojitost v kotvicím vedením bez jeho odstranění z kotvicího vedení, např. oblouky nebo střední kotvení, popis vhodných opatření pro bezpečné přenesení pohyblivého bodu.

Obr. 89

Všude, kde je to vhodné, by mělo být zařízení instalováno na konstrukcích, jež umožňují zařízení zkoušet. Výpočty provedené kvalifikovaným inženýrem by měly prověřit, že hlavní nosná konstrukce s koncovým a středním konstrukčním kotvením vydrží předpokládané síly.

V situaci, kde není možnost ověření výpočtem, např. kde mechanické vlastnosti instalačních materiálů nejsou známy, musí montér ověřit vhodnost instalování kotvicího zařízení v místě instalace.

Typ D – Kotvicí zařízení používající  pevné kotvicí vedení

Součástí informací, která poskytuje výrobce, musí být zejména:

• maximální dovolený úhel od horizontály pro kotvicí zařízení;
• kde výrobce povoluje přímé připojení ke kotvicímu vedení, bez potřeby pro pohyblivý kotvicí bod (např. kde spojovací prostředek nebo spojka je připevněna přímo ke kotvicímu vedení), sdělení informující uživatele o typu (typech) připojení, která mohou být použita;
• kde kotvicí bod nemůže projít přes nespojitost v kotvicím vedením bez jeho odstranění z kotvicího vedení, např. oblouky nebo střední kotvení, popis vhodných opatření pro bezpečné přenesení pohyblivého bodu.

Obr. 90

Typ E – Kotvicí zařízení držící vlastní hmotností a třením

Kotvicí zařízení držící vlastní hmotností typu vodní břemeno by mělo být odstraněno z provozu, vyskytují-li se úniky.

Jiný způsob montáže než určuje výrobce není dovolen!

4.1 NAVRHOVÁNÍ KOTVICÍCH BODŮ URČENÝCH K PÉČI O FASÁDU FORMOU LANOVÉHO PŘÍSTUPU

K navrhování kotvicích bodů určených k péči o fasádu v závěsu formou lanového přístupu není v současné době v ČR jednotný právní předpis. Pravidla je nutné získat z více zdrojů. Uspořádání jednotlivých bodů, jejich umístění se řídí potřebou vykonávané činnosti a šíří záběru. Při mytí fasády je to dáno zpravidla rozpětí rukou, plus délkou používaného nástroje. Tento součet se má rovnat maximálně ½ vzdálenosti mezi kotvicími zařízením/prvky.

4.1.1 Obecná pravidla pro práci formou lanového přístupu

Použití formou lanového přístupu s prostředky pro pracovní polohování je dále možné, jen pokud:

a) je systém tvořen nejméně dvěma nezávislými lany, přičemž jedno slouží jako nosný prostředek pro výstup, sestup a zavěšení v požadované poloze (pracovní lano/vedení) a druhé jako záložní (zajišťovací/bezpečností lano/vedení);

b) zaměstnanec používá zachycovací postroj, který je prostřednictvím pohyblivého zachycovače pádu (sleduje pohyb zaměstnance) připojen k zajišťovacímu lanu;

c) se k pohybu po pracovním laně používají výhradně k tomu určené prostředky pro výstup a sestup (např. slaňovací prostředky) a připojení k pracovnímu lanu zahrnuje samosvorný systém k zabránění pádu zaměstnance, který ztratil kontrolu nad svými pohyby;

d) je nářadí a další vybavení užívané při práci přichyceno k postroji nebo k sedačce, popřípadě jinak zajištěno proti pádu;

e) je práce prováděna podle zpracovaného technologického postupu a pod dozorem tak, aby zaměstnanec konající práci mohl být v případě nouze neprodleně vyproštěn;

f) za výjimečných okolností, kdy s ohledem na posouzení rizik by použití druhého lana bylo nebezpečnější, lze připustit použití jediného lana, a to v případě, že byla učiněna náležitá opatření k zajištění bezpečnosti. Součásti systému musí být k takovému způsobu použití určeny a musí vyhovovat parametrům jejich stanovené životnosti.

4.1.2 Požadavky na statickou pevnost kotvicích zařízení/prvků práci formou lanového přístupu

Statická pevnost je dána hmotností pracovníka včetně jeho vybavení a je nutné ji stanovit nejméně na 150 kg. Dynamickou pevnost (dynamickou odolnost) lze odvodit z požadavků na kotvicí zařízení pro jednu osobu podle ČSN EN 795, tj. volný pád hmoty 100 kg do hloubky 2 000 ± 100 mm. ČSN EN 795 požaduje dodržet nejméně hodnotu statické pevnosti 12 kN. Tato hodnota obsahuje koeficient bezpečnosti 2.

4.1.3 Umístění kotvicích zařízení pro práci formou lanového přístupu při péči o fasádu

V případě dostatečně staticky únosné atiky je možné kotvicí zařízení umístit:

a) na vnější část atiky,

b) na atiky,

c) na vnitřní část atiky.

Upozornění:

V případě umístění kotvicích bodů na atiku a, že atika nesplňuje požadavky na výšku podle ČSN 74 3305 Ochranná zábradlí, je nutné zajistit bezpečné přiblížení ke kotvicím zařízením/prvkům.

Pokud nevyhovuje použití atiky jako nosného prvku pro osazení kotvicích zařízení, je možné využít staticky vhodnou plochu střechy nebo terasy apod.

Vzdálenost kotvicích zařízení/prvků od hrany střechy/terasy není určena. Je nutné vycházet z praktičnosti jejich používání. Neúměrné prodlužování délky lana není žádoucí.

V případě, že je nutné vést zajišťovací/pracovní nebo bezpečnostní lano/vedení přes atiku či jinou část stavby, je potřebné dodržet:

a) plocha, hrana, atika musí být provedena tak, aby nemohlo dojít k narušení celistvosti lana;

b) pokud by mohlo dojít tlakem lana k poškození ploch, přes které je lano vedeno, je nutné zajistit vhodný přípravek, který poškození vyloučí.

4.1.4 Rozpon kotvicích zařízení/prvků pro práci formou lanového přístupu při péči o fasádu

• rozpon kotvicích zařízení/prvků musí umožňovat použití nejméně dvou nezávislých lan;
• rozpon kotvicích zařízení/prvků vychází z charakteru a rozsahu prováděné práce;
• pro mytí fasády je nezbytné, aby rozpon umožňoval plynulost práce. Vzdálenost zařízení/prvků je maximálně 2 500 až 3 500 mm.

4.1.5 Typy kotvicích zařízení pro práci formou lanového přístupu při péči o fasádu

Při navrhování kotvicích zařízení/prvků pro práci formou lanového přístupu je nutné respektovat skutečnost, že kotvicí body budou vystaveny dlouhodobému účinku počasí, že budou používány dlouhodobě.

U zámečnických výrobků je potřebné stanovit četnost a způsoby provádění revize.

Kotvicí zařízení/prvky jsou:

a) zámečnické výrobky navržené statikem,

b) systémové – certifikované výrobky.

Obr. 91 Slaňovací zařízení

4.1.6 Systém lanového přístupu

ČSN EN 363 používá termín systém lanového přístupu. Systém je definován jako systém ochrany osob proti pádu, který umožňuje uživateli dostat se na pracovní místo a z pracovního místa takovým způsobem, že je zabráněno volnému pádu nebo je zachycen, použitím pracovního vedení a bezpečnostního vedení, odděleně ke vhodným kotvicím zařízení/prvkům. Systém lanového přístupu je systém ochrany osob proti pádu, který umožňuje uživateli dostat se na pracovní místo a z pracovního místa v podepření nebo zavěšení takovým způsobem, že je zabráněno volnému pádu nebo je volný pád zachycen.

Charakteristiky podle ČSN EN 363

Systém lanového přístupu

• poskytuje přístup k pracovnímu místu nebo z pracovního místa v podepření;
• nebo zavěšení;
• zabraňuje volnému pádu nebo zachycuje volný pád uživatele;
• umožňuje uživateli pohyb mezi vyššími a nižšími pozicemi a může dovolit;
• pohyb do boku;
• používá dolní připojovací bod na postroji k připojení na pracovní vedení;
• zahrnuje pracovní vedení a bezpečnostní vedení, která jsou odděleně;
• připojena ke konstrukci;
• může být použit pro pracovní polohování, potom, co bylo dosaženo pracovního místa;
• pracovní vedení a bezpečnostní vedení jsou připojena ke stejnému postroji.

Norma předpokládá následující sestavení:

• může být použit zachycovací postroj;
• měla by být zvážena možnost zahrnutí sedačky pro pohodlí a stabilitu;
• připojení pracovního vedení i bezpečnostního vedení k uživateli by mělo vždy být prostřednictvím postroje, i v případě použití pracovní sedačky;
• pokud je v záchranné situaci na systému více než jedna osoba, musí jmenovité zatížení odpovídat přinejmenším celkové hmotnosti osob na systém.

Obr. 92 Práce formou lanového přístupu

5 ZÁVĚR

Cílem této technické pomůcky je objasnit podmínky, důvody a způsoby řešení systémů určených k ochraně  proti pádu a poskytnou projektantovi základní informace při navrhování systémů určených k této ochraně při provádění údržby. Informace zde obsažené lze přiměřeně použít při navrhování i jiných, než zde uvedených příkladů.  Pomůcka nemůže objasnit všechny postupy, možnosti a pravidla. Poskytuje základní přehled o právních normách platných v době revize (2017) a o způsobech navrhování systémů a zařízení, které v době sepsání byly používány.

Autor si vyhrazuje právo tuto pomůcku změnit a doplnit podle vývoje v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Každá stavba je specifická a zde uvedené návody je nutno vhodným způsobem aplikovat na daný objekt a způsob pohybu na ploše s rizikem pádu a charakter prací.

Autor neručí za navržená a provedená řešení, která neodsouhlasil.

6 PŘÍLOHY

6.1 DOPROVODNÉ NORMY

6.1.1 ČSN EN 364 Osobní ochranné prostředky proti pádům z výšky – Zkušební metody

Norma specifikuje zkušební metody pro materiály, součásti a systémy ve spojení s ochrannými prostředky proti pádům z výšky. Dává také doporučení časového plánu zkoušek. Zabývá se i zkouškou zadržovacích pásů.

6.1.2 ČSN EN 1497 Prostředky ochrany osob proti pádu – Záchranné postroje

Norma specifikuje požadavky, zkušební metody, značení a informace dodávané výrobcem pro záchranné postroje.

Záchranný postroj je definován jako podpora těla pro záchranné účely zahrnující popruhy, kování, přezky nebo jiné prvky, vhodně uspořádané a sestavené pro podporu celého těla osoby v odpovídající poloze v průběhu záchrany. Záchranné postroje jsou určené, aby byly nošeny v průběhu normálních pracovních aktivit. Záchranný postroj může být použit pouze pro záchranu nebo začlenění do návrhu dalších typů postrojů pro ochranu před pádem, např. zachycovací postroje. Dynamická pevnost záchranného postroje se zkouší s hmotností ekvivalentní maximální jmenovitému zatížení, ale nejméně 100 kg. Statická pevnost se zkouší se zkušební silou ekvivalentní 10násobku maximálního jmenovitého zatížení, ale nejméně 15 kN.

Obr. 93

Informace poskytované výrobcem

Informace poskytované výrobcem musí odpovídat ČSN EN 365, a navíc musí obsahovat přinejmenším následující rady nebo informace:

a) že uživatel (záchranář nebo zachraňovaný) by měl před použitím záchranného postroje přečíst a rozumět informacím, které jsou poskytované výrobcem;

b) maximální jmenovité zatížení záchranného postroje;

c) upozornění na nebezpečí traumatu zavěšení;

d) sdělení, že záchranný postroj je určen, aby byl nošen v průběhu normálních pracovních aktivit a že uživatel by měl před prvním použitím záchranného postroje provést zavěšovací zkoušky na bezpečném místě, ke zjištění, že je vhodné velikosti, má postačující nastavení a je přijatelné úrovně pohodlí pro zamýšlené použití;

e) číslo a rok vydání této evropské normy, tj. ČSN EN 1497;

f) upozornění, že záchranný postroj nesmí být použit jako zařízení držící tělo v systémech zachycení pádu.

Poznámka:
Při každé práci, při které hrozí riziko pádu, je nezbytné, aby bylo zajištěno včasné a bezpečné vysvobození dostatečně rychle, aby nedošlo ke vzniku trauma z visu. Za odpovídající dobu se považuje čas max. do 20 minut. Vhodné je ověřit si např., zda dojezdová vzdálenost hasičského záchranného sboru je odpovídající. Tyto sbory jsou na vysvobození pracovníka vyškoleny i vybaveny. Na místě práce ve výškách má být tzv. záchranný plán.

6.1.3 ČSN EN 355 Osobní ochranné prostředky proti pádům z výšky – Tlumiče pádu

Norma specifikuje požadavky, zkušební metody, značení, informace poskytované výrobcem a balení pro tlumiče pádu. Tlumiče pádu odpovídající této evropské normě jsou používány jako prvky nebo součásti buď integrované ve spojovacím prostředku, zajišťovacím vedení, zachycovacím postroji, nebo v kombinaci s jedním z nich.

Kombinace tlumiče pádu a spojovacího prostředku jsou podsystémy vytvářející jeden ze systémů zachycení pádu uvedených v ČSN EN 363, je-li kombinován se zachycovacím postrojem specifikovaným v ČSN EN 361.

Tlumiče pádu jsou specifikovány v ČSN EN 353-1, ČSN EN 353-2 a ČSN EN 360.

Vybrané termíny a definice

Tlumič pádu – prvek nebo součást systému zachycení pádu, který je navržen k rozptýlení kinetické energie, objevující se v průběhu pádu z výšky (ČSN EN 363).

Spojovací prostředek – spojovací prvek nebo součást systému zachycení pádu; spojovacím prostředkem smí být lano ze syntetických vláken, drátěné lano, popruh nebo řetěz (ČSN EN 363).

Délka tlumiče pádu včetně spojovacího prostředku – celková délka v metrech od jednoho konce nesoucího zatížení ke druhému bodu nesoucímu zatížení, měřena na nezatíženém, ale napnutém tlumiči pádu, včetně spojovacího prostředku (ČSN EN 363).

Záchytná vzdálenost – svislá vzdálenost v metrech, měřená na pohyblivém břemeno nesoucím bodu spojovacího podsystému od počáteční pozice (začátek volného pádu) do konečné pozice (rovnováha po zachycení), s vyloučením prodloužení zachycovacího postroje a jeho zavěšovacího prvku (ČSN EN 363).

Informace poskytované výrobcem

Informace poskytované výrobcem musí být vyhotoveny v jazyce země určení. Musí vyhovovat 2.1 ČSN EN 365, a navíc musí obsahovat přinejmenším následující rady nebo informace:

a) že celková délka podsystému s tlumičem pádu včetně spojovacího prostředku a spojek nesmí překročit 2 m (např. spojka plus spojovací prostředek plus tlumič pádu plus spojka);

b) o charakteristických požadavcích na vhodný kotvicí zařízení/prvek;

c) o tom, jak jej připojit ke vhodnému kotvicímu zařízení/prvku, k zachycovacímu postroji a k dalším součástem systému zachycení pádu;

d) o tom, jak zajistit slučitelnost jakýchkoliv součástí používaných ve spojení se spojovacím prostředkem, např. odkazem na evropské normy;

e) o nezbytné minimální volné vzdálenosti pod nohama uživatele, pro případ vyhnutí se střetu s konstrukcí nebo zemí při pádu z výšky;

f) o materiálu, ze kterého je tlumič pádu vyroben;

g) o omezeních materiálů ve výrobku nebo nebezpečích, která mohou působit na jeho provedení, např. teplota, účinky ostrých hran, chemická činidla, elektrická vodivost, řezání, obrušování, UV degradace, jiné klimatické podmínky;

h) že před a v průběhu použití je třeba zvážit, jak záchranu provést bezpečně a účinně;

i) že výrobek může být požit pouze trénovanou nebo jinak způsobilou osobou, nebo by uživatel měl být pod přímým dohledem takovéto osoby;

j) o tom, jak čistit výrobek, včetně dezinfikování, bez nepříznivých účinků;

k) existuje-li údaj o očekávané životnosti (stárnutí) výrobku, nebo jak tato může být stanovena;

l) o tom, jak chránit výrobek při dopravě;

m) o významu jakéhokoliv značení na výrobku;

n) identifikační značka modelu/typu tlumiče pádu;

o) číslo této evropské normy, tj. ČSN EN 355.

6.1.4 ČSN EN 358 Osobní ochranné prostředky pro pracovní polohování a prevenci pádů z výšky – Pásy pro pracovní polohování a zadržení a pracovní polohovací spojovací prostředky

Norma se vztahuje na pásy a spojovací prostředky pracovního polohování nebo zadržení. Specifikuje požadavky, zkoušení, značení a informace dodávané výrobcem.

Vybrané termíny a definice

Zadržení – systém, při kterém je osoba chráněna pomocí osobních ochranných prostředků před dosažením zón, kde existuje riziko pádu z výšky.

Připojovací prvek – zatížení nesoucí prvek poskytnutý pro spojení s jinými součástmi.

Pás – podpora těla, která obepíná tělo v pase.

Pracovní polohování – technika, která umožňuje pracovní podepření osobními ochrannými prostředky napnutými takovým způsobem, že je zabráněno pádu.

Pracovní polohovací spojovací prostředek – součást používaná pro připojení pásu ke kotvicímu bodu, nebo ke konstrukci jejím obepnutím, jako prostředek podpory.

Pracovní polohovací spojovací prostředek vybavený prvky nastavení délky musí být

a) trvale připevněn k pásu na jednom konci a mít spojku slučitelnou s připojovacím prvkem, upevněným k pásu na jiném konci;

b) oddělitelný, přičemž v tomto případě musí mít na každém konci spojku slučitelnou s připojovacím prvkem (připojovacími prvky) pásu;

Polohovací spojovací prostředek podle bodu a) a b) musí mít maximální délku 2 m.

c) oddělitelný (a nezávislý), pomocí něhož na alespoň jednom konci pracovního polohovacího spojovacího prostředku musí být schopen připojení k vhodnému kotvicímu bodu; prvek nastavení délky musí být schopen připojení k pásu připevňovacím prvkem buď přímo, nebo prostřednictvím oddělitelného spojovacího prostředku maximální délky 0,5 m. Takto popsaný polohovací spojovací prostředek musí mít maximální délku 2 m pro účely zkoušení, ale nesmí mít specifikovanou maximální délku, ledaže je limit specifikován výrobcem.

Statická pevnost pásu i pracovních spojovacích prostředků s prvky nastavení musí vyhovět zkoušce statické pevnosti, musí odolat síle 15 kN po dobu 3 minut.

Informace poskytované výrobcem

Informace poskytované výrobcem se musí řídit důležitými požadavky EN 365, jsou-li použitelné, a musí navíc obsahovat následující informace:

a) velikostní charakteristiky a návody, jak dosáhnout optimálního přizpůsobení;

b) správný způsob připojení k pásu;

c) hlavní potřeby ke správnému ověření upevnění nebo nastavení prvků;

d) identifikaci připevňovacích prvků, správné metody připojení k nim, čištění a nedvojznačné tvrzení, které uvádí účel každého připojovacího prvku;

e) přehled účelu a omezení výrobku;

f) upozornění, že prostředek není vhodný pro účely zachycení pádu a může být nezbytné doplnit uspořádání pro pracovní polohování nebo zadržení kolektivními prostředky (např. bezpečnostními sítěmi) nebo osobními prostředky (např. systémy zachycení pádu podle ČSN EN 363) ochrany proti pádům z výšky;

g) návod k umístění nebo nastavení pracovního polohovacího spojovacího prostředku takovým způsobem, že zajišťovací bod je udržován v nebo nad úrovní pásu; spojovací prostředek je trvale napjatý, volný pohyb je omezen na maximálně 0,6 m;

h) že použití je zamýšleno k použití řádně trénovanou a odpovědnou osobou, nebo pod dohledem kvalifikovaného dozoru;

i) že před použitím prostředku musí být zřejmé, jak jakákoli nutná záchrana může být bezpečně dosažena;

j) o jakémkoliv omezení použitých materiálů výrobku nebo nebezpečí, která mohou nepříznivě ovlivnit provedení materiálů, např. teplota, chemická činidla, ostré hrany, obrušování, pořezání, ultrafialové záření atd.;

k) o čištění a dezinfekci;

l) o předpokládané životnosti prostředku, nebo jak tato může být určena;

m) jak chránit prostředek během dopravy;

n) vysvětlení jakéhokoli značení;

o) požadavky pro správné ověření pásu a přičleněného spojovacího prostředku (spojovacích prostředků) pro označení uživatele nebo poškození před použitím.

Poznámka:
Kotvicí zařízení a bezpečnostní střešní háky se zpravidla navrhují pro použit OOPP. Pokud tyto systémy jsou určeny výlučně pro použití polohovacích prostředků podle této normy, je nutné zajistit, aby budoucí uživatel byl s touto skutečností odpovídajícím způsobem obeznámen; je správné, aby kotvicí zařízení a bezpečnostní střešní háky byly označeny tak, aby nemohlo dojít k nesprávnému použití.

6.1.5 ČSN EN 1496 Prostředky ochrany osob proti pádu – Záchranná zdvihací zařízení

Norma specifikuje požadavky, zkušební metody, značení a informace poskytované výrobcem pro záchranná zdvihací zařízení. Záchranná zdvihací zařízení odpovídající této evropské normě jsou používána jako součásti nebo podsystémy záchranných systémů.

Vybrané termíny a definice

Záchranné zdvihací zařízení třídy A – součást nebo podsystém záchranného systému, kterým je osoba zvednuta záchranářem nebo se zvedne sama do vyššího místa.

Záchranné zdvihací zařízení třídy B – záchranné zařízení třídy A s dodatečnou ručně řízenou spouštěcí funkcí určenou pro spouštění osoby na vzdálenost omezenou na 2 m.

Záchranný systém – systém ochrany osob proti pádu, kterým může být osoba zachráněna sama sebou nebo jinou osobou takovým způsobem, že je zabráněno pádu.

Statická pevnost – zkouší se zkušební silou ekvivalentní 10násobku maximálního jmenovitého zatížení, ale nejméně 12 kN. Záchranné zdvihací zařízení musí odolat zkušební síle aplikované po dobu 3 minut.

Značení

Značení na záchranném zařízení musí odpovídat ČSN EN 365. Navíc musí označení obsahovat:

a) třídu záchranného zdvihacího zařízení

b) maximální jmenovité zatížení záchranného zdvihacího zařízení

c) maximální zdvihací vzdálenost

d) pokud není vedení začleněno do záchranného zdvihacího zařízení, typ, model a průměr vedení použitých se záchranným zdvihacím zařízením.

Informace poskytované výrobcem

Informace poskytované výrobcem musí odpovídat ČSN EN 365, a navíc musí obsahovat přinejmenším následující rady a informace:

a) že uživatel by si měl před použitím záchranného zdvihacího zařízení přečíst a rozumět informacím, které jsou poskytované výrobcem;

b) třídu záchranného zdvihacího zařízení;

c) maximální jmenovité zatížení záchranného zdvihacího zařízení;

d) doporučený typ zařízení držícího (držícím) tělo, které je používáno se záchranným zdvihacím zařízením;

e) správný způsob připojení záchranného zdvihacího zařízení k zařízení držícímu tělo zachraňovaného;

f) že by zde měl být přímý nebo nepřímý vizuální kontakt nebo nějaké jiné prostředky komunikace se zachraňovaným po celou dobu průběhu záchranného procesu;

g) upozornění, že zdvihací/spouštěcí funkce je pouze pro záchranné účely, ne pro zdvihání/spouštění břemen;

h) orientace a pozice, ve kterých může být záchranné zdvihací zařízení použito, např. svisle, vodorovně nebo nakloněné;

i) pokud může být záchranné zdvihací zařízení rozebráno, jak ho sestavit nebo znovu sestavit prvky pro přípravu záchranného zdvihacího zařízení připraveného k použití;

j) pokud není vedení začleněno do záchranného zdvihacího zařízení, model/typ a průměr vedení, se kterým může být záchranné zdvihací zařízení použito, a další důležité informace nezbytné pro zajištění slučitelnosti záchranného zdvihacího zařízení;

k) u třídy A záchranného zdvihacího zařízení, že záchranné zdvihací zařízení může být použito pouze, pokud zdvihací proces je možný bez překážek a že nemůže být použito, pokud překážky představují nebezpečí;

l) u třídy B zdvihacího zařízení, že spouštěcí funkce je určena pouze pro spouštění osob na maximální vzdálenost 2 m;

m) číslo a rok vydání této evropské normy, tj. ČSN EN 1496.

Poznámka:
Používání prostředků podle této normy je zpravidla určeno pro záchranné sbory, případně speciálně vycvičené osoby. Nezpůsobilý uživatel záchranných zdvihacích zařízení může být nebezpečný pro sebe i zachraňovanou osobu.

6.1.6 ČSN EN 13374 Systémy dočasné ochrany volného okraje – Specifikace výrobku, zkušební metody

Systémy ochrany volného okraje se používají ve stavebnictví především pro ochranu osob a předmětů před pádem do nižší úrovně ze střech, okrajů, schodišť a dalších prostor, kde je potřebná ochrana. V některých evropských zemích je požadována dočasná ochrana okraje nebo jiné druhy zařízení chránící proti pádu v případě, že výška pádu je větší než 2 m (v ČR je stanovena výška nebo hloubka nad 1,5 m). Na rozdíl od zajištění lanem poskytuje umístění ochrany volného okraje větší pohyblivost v pracovním prostoru. Dočasná ochrana volného okraje může v některých případech sloužit také jako zábradlí pro osoby pro přidržení při práci nebo při chůzi v blízkosti okraje.

Přestože norma obsahuje požadavky na ochranu osob před padajícími předměty (například používání zarážky u podlahy), mohou se vyskytnout okolnosti, kdy jsou nedostatečné a musí být uvažována další opatření, která jsou nad rámec této normy. Je důležité, aby konstrukce, k níž je ochrana volného okraje připevněna, byla schopna přenést síly, na něž je systém navrhován.

Norma platí pro systémy ochrany volného okraje na rovných a nakloněných plochách pro tři třídy dočasné ochrany volného okraje. Dále pro systémy ochrany volného okraje se záchytnou funkcí (například pád nebo sesutí ze šikmé střechy) zahrnuje i požadavky na tlumení energie a systémy ochrany volného okraje, z nichž jsou některé připevněny ke konstrukci a jiné závisejí na tíze a tření s povrchovou plochou.

Norma neposkytuje požadavky pro systémy volného okraje určené pro:

• ochranu proti nárazu vozidel nebo jiných pohyblivých zařízení;
• ochranu před sklouznutím volných sypkých hmot, sněhu apod.
• ochranu veřejnosti před pádem.

Norma se nevztahuje také na systémy ochrany okraje lešení.

Vybrané termíny a definice

Systém ochrany volného okraje – sada dílců k ochraně osob proti pádu na nižší úroveň a pro zachycení materiálu.

Obr. 94 Stanovení výšky pádu na šikmé pracovní ploše

Horní zábradelní tyč – tyč nebo průběžný prvek, který tvoří horní část systému ochrany volného okraje.

Střední zábradelní tyč – tyč umístěná mezi horní zábradelní tyč a pracovní plochou.

Zarážka u podlahy – lišta určená k tomu, aby zabránila pádu nebo sesutí osob nebo materiálu z plochy.

Výška ochrany okraje – vzdálenost mezi nejvyšším bodem horní zábradelní tyče a pracovní plochou, měřená kolmo k pracovní ploše.

Protizávaží – dílec zabraňující překlopení systému ochrany volného okraje nebo jeho posunutí.

Klasifikace systémů ochrany volného okraje

Třída A

Třída A zajišťuje odolnost pouze pro statická zatížení, která odpovídají následujícím požadavkům:

• opora pro osoby opírající se o konstrukci ochrany nebo přidržující se jí při chůzi;
• zachycení osoby, která jde nebo padá směrem ke konstrukci ochrany.

Třída B

Třída B zajišťuje odolnost pro statická zatížení a pro pouze malé dynamické síly, které odpovídají následujícím požadavkům:

• opora pro osoby opírající se o konstrukci ochrany nebo přidržující se jí při chůzi;
• zachycení osoby, která jde nebo padá směrem ke konstrukci ochrany;
• zachycení padající osoby, která sklouzla po šikmé ploše.

Třída C

Třída C zajišťuje odolnost pro velké dynamické síly, které odpovídají požadavkům pro zachycení padající osoby, která sklouzla po strmé ploše.

Základní požadavky

Záchytné sítě používané jako ochrana volného okraje musí být typu U, v souladu s ČSN EN 1263-1.

Vzdálenost mezi nejvyšší částí ochrany volného okraje (horní zábradelní tyč) a pracovní plochou musí být nejméně 1,0 m, měřeno kolmo k pracovní ploše. Horní okraj zarážky u podlahy musí být nejméně 150 mm nad pracovní plochou. Musí být navržena tak, aby u běžných rovných pracovních ploch byly vyloučeny otvory mezi zarážkou a pracovní plochou. Pokud otvory existují, nesmí jimi projít koule o průměru 20 mm.

Odklon systému ochrany třídy A a B od svislice nesmí být větší než 15°.

Materiály musí splňovat požadavky uvedené v evropských normách. Pokud evropské normy neexistují, měly by být použity normy ISO. Materiály musí být dostatečně pevné a trvanlivé, aby odpovídaly pracovním podmínkám. Informace o nejčastěji používaných materiálech jsou uvedeny v ČSN EN 12811-2. Požadavky na materiály sítí jsou uvedeny v ČSN EN 1263-1. Materiály použité na protizávaží musí být pevné. Sypké nebo tekuté materiály, jako je písek nebo voda, nesmějí být použity. Každé protizávaží musí umožnit spolehlivé zajištění proti neúmyslnému posunutí.

Vybrané hodnoty zatížení

Zatížení větrem – norma stanovuje způsob výpočtu zatížení větrem.

Zarážky u podlahy – musí být navrženy tak, aby odolaly zatížení v kolmém směru na zarážku 0,2 kN.

Systém ochrany třídy A – nemá stanovené požadavky na dynamické zatížení.

Ochrana okraje třídy B – musí být schopna utlumit kinetickou energii 1 100 J po celé své délce do výšky 200 mm nad pracovní plochou a 500 J ve všech vyšších částech.

Ochrana okraje třídy C – musí být schopna utlumit kinetickou energii 2 200 J po celé své délce do výšky 200 mm.

Informace, které musí být k dispozici na staveništi

Musí být předložen soubor pokynů ve formě příručky. Tento návod na montáž a používání je částí posuzovaných podkladů a po jejich kompletaci musí být dodáván s dílci jako část systému ochrany volného okraje.

Základní obsah příručky

výpis obsahující všechny dílce a popis, z něhož mohou být identifikovány, například pomocí výkresu;

• údaje o jednotlivých krocích montáže, způsobu upevnění na konstrukci, pokud není založen na tření;
• údaje pro demontáž dílců a manipulaci s nimi;
• přehled o možných uspořádáních ochrany okraje společně s jejich třídami a rozměry;
• údaje o omezeních při užívání s ohledem na dynamický tlak větru, námrazu, sníh;
• vysvětlení třídění, rozsahu použití a všech omezení popisovaného systému;
• úplnou specifikaci všech částí, které nejsou vyráběny jako předem zhotovené dílce;
• u systému ochrany okraje s protizávažím musí být uvedena nejmenší vzdálenost protizávaží od okraje;
• zatížení, kterým systém působí na podkladní konstrukci;
• kritéria pro vyřazení opotřebovaných nebo poškozených dílců;
• veškeré pokyny pro skladování, údržbu nebo opravy, které považuje výrobce za vhodné;
• informace o vhodných způsobech použití ochrany okraje podle příslušných národních předpisů.

Údaje musí obsahovat rovněž následující upozornění:

• po pádu osoby nebo předmětu proti nebo do systému ochrany volného okraje a jeho příslušenství smí být systém znovu použit pouze po kontrole kompetentní osobou (posouzení musí provést osoba nebo organizace odlišná od osoby nebo organizace, která se podílela na návrhu).

Vhodné třídy pro použití při různých sklonech a výškách pádu (Příloha B normy)

• třída A by neměla být použita, jestliže sklon pracovní plochy je větší než 10°;
• třída B může být použita, jestliže sklon je menší než 30° bez omezení výšky pádu nebo 60° a výška pádu je menší než 2 m;
• třída C může být použita, jestliže sklon je mezi 30° a 45° a výška pádu je menší než 5 m.

Jestliže je sklon větší než 60°, nebo větší než 45° a výška pádu je větší než 5 m, není použití systémů ochrany volného okraje vhodné. Při větší výšce pádu mohou být systémy ochrany okraje umístěny výše na šikmé ploše. Například každé 2 m a 5 m výška pádu pro systém třídy B, popř. pro systém třídy C.

Obr. 95

6.2 KONTROLNÍ KNIHA

6.3 SCHÉMATICKÝ INSTALAČNÍ PLÁN

Stav: aktualizace 2020, vydání 2015

Anotace
Publikace je zaměřena na oblast facility managementu, jehož přistup ke správě majetku je aktivní, plánovaný a v konečném důsledku efektivní a úsporný. Cílem publikace je definovat základní principy a nástroje facility managementu a uvést možnosti aplikace tohoto integrovaného způsobu řízení ve správě a zejména údržbě nemovitého majetku, která probíhá v nejdelší fázi životního cyklu staveb – provozní fázi. V publikaci je zmíněna provázanost facility managementu jakožto nového systémového řízení správy majetku se všemi důležitými a podstatnými oblastmi, které se této problematiky týkají.

Upozornění k textu

OBSAH

ÚVOD

Otázky přístupů a rozhodování o technických a ekonomických variantách správy majetku a údržby budov jsou pro praxi, provoz podniků, projektových kanceláří, investorských organizací, veřejné správy citlivým a v mnohém i slabým místem technickoekonomických řešení. V mnoha případech je rozhodování založeno pouze na rutinních zkušenostech klíčových řídících pracovníků a aktuálních požadavcích okolí. Deficitem je zejména multididisciplinární integrace v kontextu technickoekonomických rozhodování, (strategická rozhodnutí veřejných investorů, developerů, vlastníků apod.).

Publikace si klade za cíl upozornit na provázanost facility managementu z pohledu technicko-ekonomické správy majetku a udržitelnosti užitku budov a bytového fondu. Facility management (FM) je souborem navzájem integrovaných činností, které pokrývají všechny činnosti spojené s komplexní správou nemovitosti. Zahrnuje veškeré činnosti správy nemovitosti, které vedou k zajištění a rozvoji sjednaných služeb a tím podporují a zvyšují efektivitu základní činnosti spojené s nemovitostí. Facility management v sobě zahrnuje principy mnoha různých oborů – obchodní administrativy, architektury, humanitních i technických věd – a díky tomu přistupuje ke správě majetku jako k celku. Publikace je zaměřena na dva tematické okruhy, které jsou vzájemně propojeny – technickou správu budov a údržbu a obnovu budov,. Další rozvoj FM předpokládá i organizované vytváření podmínek, zejména nové inovační přístupy ve zpřístupnění znalostí. Patří mezi ně moderní modely dynamiky technickoekonomických procesů, rozhodovací procesy a jejich uplatnění v technickoekonomických disciplínách.

Dosavadní vývoj technickoekonomických řešení údržby a obnovy budov je formován snahou zvyšovat prioritně efektivnost technickoekonomických řešení. Objevuje se stále větší prostor pro uplatnění facility managementu v kontextu nákladů životního cyklu stavby, užitků a zachování dlouhodobého, udržitelného rozvoje. FM se dotýká inovativních metod ekonomiky údržby budov a objektů, kterou lze řešit jako spolehlivost provozu stavebních objektů, a která by měla vyjít z analýzy výnosů, postihující množství výstupů systému a analýzy nákladů, která řeší množství nezbytných vstupů pro jeho fungování. Tyto inovativní metody usnadňují ekonomická rozhodování.

Dosavadní zkušenosti nasvědčují tomu, že problematika ekonomiky správy majetku byla a stále ještě je podceňována a nedostatečně vnímána odbornou veřejností. Velkým problémem zůstává vzájemná neinformovanost jednotlivých složek zabývajících se správou a údržbou stavebních objektů a predikcí životního cyklu. Ta představuje především technickoekonomickou výslednici životního cyklu stavby v celém jeho průběhu. Bez komplexního pojetí zůstane snaha o prodloužení životnosti a redukci budoucích nákladů stavebních objektů jen pouhou vizí.

Problematikou provozu, údržby a obnovy se samozřejmě v současnosti zabývá mnoho organizací a subjektů (státních, obecních i soukromých). Ne vždy však mají zcela dořešenu celkovou koncepci údržby a obnovy a odpovídající SW nástroje. Většinou se pouze snaží dodržovat platné provozní předpisy v souvislosti s údržbou objektů a řeší pouze kritické a havarijní situace. Pokud se alespoň o jistou koncepci pokusí, pak pouze malá část dovede jednotlivé detaily své koncepce až do konečných důsledků, které zohledňují například rizika spojená s provozem objektů, s finanční situací majitele nemovitostí apod.

Význam údržby a obnovy staveb v kontextu nákladů životního cyklu staveb, jejich užitků v souvislosti se zachováním udržitelného rozvoje stále roste. Do popředí zájmu se dostává nalezení vyváženého vztahu mezi stavebními aktivitami a stavbami s kvalitním vnitřním prostředím na straně jedné a zátěží životního prostředí na straně druhé v celém životním cyklu staveb, především s ohledem na konstrukční materiály a prvky s nízkou spotřebou energie, včetně využití obnovitelných zdrojů. Úloha vlastníka stavebního objektu nebo jeho správce v problematice udržitelného životního cyklu stavby by neměla být orientována jen na optimalizaci zmíněných celkových nákladů na životní cyklus stavby, ale i na věcné řešení stavby, včetně stanovení rozsahu předepsané údržby jednotlivých konstrukčních prvků. Vezmeme li v úvahu, že předpokládaná životnost při běžné údržbě činí zpravidla u budov a hal se zděnými, monolitickými nebo železobetonovými a ocelovými svislými nosnými konstrukcemi 100 let, u ostatních druhů konstrukcí 80 let a méně, je to doba, kterou ovlivňují tři generace vlastníků.

V publikaci je zakotvena otázka aplikace nových forem řešení procesů údržby stavebních objektů jako prostředku ke zvýšení jejich užitku z hlediska užívání, životnosti, termínů obnovy a řízeného ukončení jejich životnosti. Tyto činnosti jsou v současnosti zahrnovány pod pojem životní cyklus stavby (life cycle – LC). Snahou všech nyní používaných řešení je propočítat celý nákladový životní cyklus (life cycle costs – LCC). Jeho základním atributem je trvanlivost navrženého stavebního objektu. Očekávaným výsledkem by mělo být efektivnější využití budov, zkvalitnění jejich stavu a zvýšení zájmu investorů o vstup do této oblasti. Podpora oprav a modernizace budov však může významně ovlivnit oživení ekonomických aktivit v regionech včetně vytváření určitého počtu pracovních míst.

Rozsah znalostí, dovedností a zkušeností zaměstnanců firem, které služby facility managementu v oblasti technické správy budov kvalitně poskytují, musí být nebývale široký – obecně vysoká kompetentnost zaměstnanců. Souběžně s tím musí jít i technické a materiálové zázemí takové firmy. Není zcela profesionální, aby firma smluvně zajistila další odborné obchodní subjekty na speciální činnosti, které sama neumí realizovat. Tato praxe bývá stále ještě velmi častá, například sjednávání revizních techniků, OZO v prevenci rizik, OZO v prevenci PO atp. Pokud se týká kompetentnosti zaměstnanců firmy, poskytující služby technické správy budov, je nutno přihlédnout k tomu, že technická zařízení budov obecně sestávají v zásadě z vyhrazených zařízení (elektrická, plynová, zdvihací, tlaková a požárně bezpečnostní), dále ze strojních zařízení, zařízení požární ochrany apod. U pracovníků, kteří tyto činnosti přímo zajišťují je nutno zajistit zvláštní kvalifikace, které jsou podmíněny dostatečným vzděláním, odborným zaškolením, zkouškami, nebo ověřením jejich odborných znalostí. Na základě tohoto získají osvědčení, oprávnění nebo certifikáty. Například to jsou: obsluha kotelen, obsluha vyhrazeného zařízení, osvědčení nebo oprávnění na výkon revizní nebo výkon montážní a servisní činnosti na vyhrazených zařízeních atp. Zde je výhodou, mají-li pracovníci těchto firem současně více odborných kvalifikací. Tyto kvalifikace je potřebné udržovat a přezkušování některých z nich je dokonce povinné a je periodické.

Vlastníci budov nebo organizace, které spravují majetek, jsou povinni zabezpečovat podle zákonných předpisů komplexní péči o jeho stav. Tato činnost je významnou částí výkonu správy a provozu majetku. Pravidelné udržování objektů zpomaluje průběh procesu fyzického opotřebení a předchází se jeho následkům v zájmu zabezpečení provozuschopného stavu a bezpečného provozu objektů.

Primárním cílem FM není vytvoření dokonale přesného modelu technického FM (technické správy budov) včetně údržby a obnovy staveb a konstrukcí pomocí matematického modelování (sestavení modelu, sběr dat, kalibrace a ladění) a aplikačních softwarů, ale použití a aplikace inovativních, méně obvyklých nástrojů FM udržitelnosti užitku staveb v rámci životního cyklu. Jako moderní postupy současnosti, splňující požadavky předpisů platných i do budoucna, byla vydefinována tzv. „dekáda nástrojů FM v technické správě a údržbě budov“, a to:

• dokumentace skutečného provedení stavby, evidence a inventarizace majetku;
• integrovaný dokument o technickoekonomickém stavu pro ŽCS (pasporty);
• standardní návody pro užívání staveb;
• dokumentace užívání a provozu (provozní dokumentace, provozní řády);
• dokumentace strategických cílů;
• SW podpora FM (CAFM);
• geoinformační a provozně technické informační systémy (PTIS);
• matematické modelování (dynamické modely a aplikační software);
• BIM (informační model budovy);
• vzdělávací programy.

Některé segmenty inovativních nástrojů jsou v dalších kapitolách podrobněji rozebrány. Jednotlivé kapitoly tak postupně dokumentují problematiku výkonu správy a údržby budov v životním cyklu staveb jako součást technického facility managementu.

1 FACILITY MANAGEMENT A VÝKON SPRÁVY MAJETKU

Facility management lze chápat jako integrovaný systém řízení v rámci organizace k zajištění a rozvoji sjednaných služeb, které podporují a zvyšují efektivitu vlastní základní činnosti. Je to integrovaný systém řízení, jehož cílem je sladit v organizacích pracovní prostředí, pracovníky a pracovní činnosti. Zahrnuje v sobě principy obchodní administrativy, architektury, humanitních a technických věd. Posiluje ty procesy v organizaci, pomocí nichž pracoviště a pracovníci podají nejlepší výkony a v konečném důsledku pozitivně přispějí k ekonomickému růstu a celkovému úspěchu organizace. [5]

Technický facility management tvoří páteř portfolia služeb. Je chápán komplexně jako systémová a integrovaná činnost definovaná v normě ČSN EN 15221-1 (norma již není platná, a je nahrazena ČSN EN ISO 41011). Pod technickým FM rozumíme komplexní technickou správu objektu, pokrývající každodenní technickou správu a údržbu i odborné revize, servisy a audity, stejně tak i stavební údržbu. V rámci facility managementu jsou nastavené standardy tak, aby docházelo ke konstantnímu zvyšování hodnoty nemovitostí. Právě v technické správě nemovitostí se skrývají významné finanční úspory. Díky pečlivé správě svěřeného objektu nebo areálu lze prodlužovat životní cyklus nemovitosti a šetřit prostředky na provoz. Vychází a významově připomíná tradiční správu budov. Tím se název Facility Management definitivně prosadil pro činnosti související se správou nemovitostí, a nejen s ní. [5]

Všeobecně uznávaná definice principů facility managementu byla nazývána jako propojení třech oblastí, tzv. „3P“. Původní tři oblasti se s postupným vývojem integrovaného systému řízení facility managementu rozšířily o další dvě oblasti a dnes je již uznávanou synchronizací „5P“. Středobodem celé filozofie je člověk, jeho potřeby a jeho požadavky, kterými vytváří nové hodnoty a dosahuje stanovených cílů.

Do oblasti působnosti Facility managementu spadají:

• Lidské zdroje = Pracovníci (anglicky People)
• Činnosti = Procesy = Práce (anglicky Processes)
• Místo výkonu činnosti = Pracoviště (anglicky Place)
• Ekologie a zacházení s přírodou = Planeta
• Ekonomická efektivita a tvorba zisku = Prosperita

Optimálním provázáním těchto pěti složek se vytvářejí podmínky, které zkvalitňují práci každého pracovníka a které vedou k zefektivnění hlavního předmětu činnosti organizace (viz obr. 1).

Obr. 1 Synergie „5P“ – Sladění oblastí FM

Zdroj: [8]

Za základní aspekty facility managementu jsou považovány:

• Facility management je o řízení podpůrných procesů (vedlejších činností);
• Facility management je o sloučení procesů (vedlejší činnosti jsou centrálně řízeny FM);
• Facility management jednotně řídí veškeré podpůrné činnosti (převážně služby);
• měřítkem kvality FM je přínos hlavním procesům (a zaměstnancům);
• hranici mezi hlavními a podpůrnými procesy stanoví vedení organizace a v čase se mění;
• Facility management není o revoluci, ale je o kontinuálním zkvalitňování procesů;
• Facility management přináší profesionalitu do podpůrných procesů. [8]

1.1 HISTORIE A VÝVOJ FACILITY MANAGEMENTU

S pojmem facility management jsme se začali setkávat před rokem 1980 ve Spojených státech amerických v souvislosti se správci budov či majetku. Před užíváním termínu facility managementu (dále FM) existovaly také profese zabývající se činnostmi, které připomínaly výkon FM, ale jejich výkon nebyl řízený a zdaleka se mu nepřikládala stejná důležitost jako dnes. [22]

V květnu 1980 byla na setkání zájemců o FM jmenována organizace známá jako National Facility Management Association, ze které rok na to vznikla dnes již známá International Facility Management Association (IFMA).[22]

Do Evropy facility management pronikl až počátkem 90. let. První země, které toto odvětví na našem kontinentu zaregistrovaly, byly skandinávské země, Velká Británie a Francie s Beneluxem. Německy mluvící země zaregistrovaly toto odvětví až o 5 let později. První zemí zavádějící FM v postkomunistické zóně bylo Maďarsko. V této zemi vznikla národní asociace facility manažerů (HUFMA) již roku 1998. Prvním postkomunistickým státem, který se zapojil do celosvětové sítě facility manažerů IFMA je Česká republika, která byla do tohoto sdružení přijata v dubnu roku 2000. V současnosti má asociace členy, pobočky a přidružené společnosti po celém světě a pyšní se 18 000 členy pocházejícími z 67 zemí a 130 poboček. [22]

1.2 STRUKTURA FACILITY MANAGEMENTU

Pro pochopení struktury a oblastí, kterých se facility managment dotýká, poslouží nejlépe rozdělení podle normy ČSN EN 15 221-1, která uvádí, že facility management působí ve dvou základních oblastech:

V dalším textu bude zmíněno uplatnění FM zejména v první oblasti Prostor a infrastruktura.

1.3 CÍL FACILITY MANAGEMENTU

Cílem facility managementu je odlehčit organizaci od řešení problémů s podpůrnými činnostmi, pomoci organizaci soustředit se na hlavní předmět podnikání a zároveň snažit se propojit 5 oblastí („5P“ = pracovníci, procesy, prostředí, planeta, prosperita) a zefektivnit jejich vzájemné působení. Dosažení tohoto stavu by mělo vyústit v ekonomicky efektivní a účelný provoz. [7]

Přínosy facility managementu:

• konkretizace osob, které zajišťují komunikaci;
• optimální využití provázanosti „5P“;
• jednotné vedení evidence in/outsourcovaných služeb;
• redukce konfliktů mezi interními a externími dodavateli služeb;
• integrace a koordinace všech požadovaných podpůrných služeb;
• jednoznačnost/průhlednost stavu a kvality služby a nákladů na její provedení;
• zavedení analýz životních cyklů prostředků. [7]

Přínosy FM zaznamenáme až s odstupem času v delším časovém horizontu, ale jejich procentuální vyjádření představuje obr. 2.

Obr. 2 Procentuální zastoupení FM při zavedení do organizace

Zdroj: [22]

K tomu, aby byly stanovené cíle dosaženy, operujeme na třech úrovních součinnosti (strategická, taktická, provozní). Je nezbytné pamatovat vždy na to, že facility management musí být úzce sladěn s posláním a vizí organizace a jejich cílů, protože jedině tak dosáhneme maximální efektivity organizace. [5]

1.4 INSOURCING

S pojmem „insourcing“ se setkáváme v případech, kdy určitou pracovní činnost, resp. službu, která je podpůrnou, vykonáváme v organizaci vlastními zaměstnanci, a to v situaci, kdy byla tato činnost, resp. služba dříve vykonávána outsourcingem, rozumějme tím zajištění této činnosti, resp. služby externím poskytovatelem, a byli jsme dlouhodobě nespokojeni s jejím výkonem, resp. prováděním. Při tomto rozhodnutí se daná organizace uchýlí k provádění těchto činností, resp. služeb vlastními silami v rámci organizace. [23]

Insourcing tedy znamená zajištění služeb vlastními zdroji, pod kterými si představme pracovníky, čas a prostředky organizace. Insourcingu lze využít například pro snížení transakčních nákladů, z důvodů složité koordinace s externím dodavatelem, z bezpečnostního hlediska, kdy se obáváme úniku důvěrných či pro existenci organizace životně důležitých informací nebo z jiných důvodů, které se přiklánějí k výhodám insourcingu oproti outsourcingu. Viz tab. 1. [5]

Tab. 1 Srovnání výhod a nevýhod in/outsourcingu [8,9]

Dalším důvodem pro insourcing mohou být strategické důvody (např. konkurenční výhoda v budoucnu). Příkladem může být situace, kdy se rostoucí firma rozhodne najmout vlastní účetní, protože ji plně vytíží, přestože dosud vedení účetnictví nakupovala jako službu od účetní firmy. Volba výhodnosti externího nebo interního zajištění služeb je součástí řízení služeb a je možné použít různé techniky rozhodování. [5]

1.5 OUTSOURCING

Outsourcingem se řeší vyčlenění činností, které nesouvisí s hlavním předmětem podnikání, za účelem uvolnění finančních prostředků, lidských zdrojů, času a zařízení, a to externímu poskytovateli těchto činností, který je vázán smluvně zajistit tyto činnosti v určité kvalitě a za úplatu. [20] Outsourcing není facility management, je to součást všeobecného managementu a nástroj, kterým dosahujeme zajištění vedlejších činností. [9]

Outsourcing jednoduše znamená vyčlenění podpůrných a vedlejších činností, které nijak nesouvisí s hlavním předmětem podnikání, na externího dodavatele, který se těmito činnostmi zabývá. Tyto činnosti jsou poskytovány smluvně. Jde tedy o zajištění některých činností organizace jinou organizací. Mohou to být činnosti, které nevyhodnocují zisk. [9]

Zajišťovat služby prostřednictvím externích organizací lze například v oblastech:

• údržba komunikací;
• údržba zeleně;
• úklid prostor;
• stravování;
• technická správa objektů;
• energetické služby;
• ostraha objektů;
• personální záležitosti;
• marketing;
• obchod;
• logistika;
• účetnictví;
• kopírovací služby;
• údržba objektů atd. [9].

Nejvýhodnějším zajištěním outsourcingu je svěření jednotlivých činností jednomu dodavateli. V takovém případě pracovníci externího dodavatele při výkonu svých činností vzájemně kooperují a snaží se společně zajistit nejlepší výsledek.

Zavedení outsourcingu podpůrných služeb má výrazný vliv na rozpočet a fungování organizace. Outsourcing je považován za ekonomicky velmi výhodný směr, jak pro firmy, které outsourcingu využívají, tak pro poskytovatele služeb. Outsourcování vedlejších činností umožňuje firmám plné soustředění všech sil na vlastní práci, a tím její zkvalitnění. Externí dodavatel se na vybrané činnosti specializuje, tedy má potřebné znalosti a zkušenosti pro jejich výkon, sleduje trendy v daném oboru a dané aktivity umí vykonávat kvalitně a zpravidla i levněji. Dosud realizované projekty hovoří o úspoře provozních nákladů v rozmezí 10-30 %. [5]

Cílem outsourcingu a celého Facility managementu je vytvoření takových procesů, které zajistí pracoviště, ve kterém zaměstnanci podají efektivní a nejlepší výkony a tím přispějí k celkovému úspěchu organizace. [5] O tom, zda využít outsourcingu při sjednávání služeb, rozhoduje studie a je nutné zvážit všechny faktory, které mohou ovlivnit rozhodování.

1.6 ÚROVNĚ ŘÍZENÍ (STRATEGICKÁ, TAKTICKÁ, PROVOZNÍ)

Organizace plánuje a řídí své aktivity a procesy celkem na třech úrovních. Těmto úrovním říkáme strategická, taktická a provozní. Každá úroveň je určena časovým horizontem, ve kterém se plní jednotlivé cíle a vize organizace.

1.6.1 Strategická úroveň

Tato úroveň chce dosáhnout dlouhodobých cílů organizace prostřednictvím:

• definování FM-strategie v souladu se strategií organizace;
• vytvoření politiky, vypracování příruček pro prostor, majetek, procesy a služby;
• úroveň aktivního vstupu a odezvy;
• inicializace analýzy rizika a poskytnutí instrukcí k zavedení změn v organizaci;
• inicializace smluv o úrovni služeb (SLA) a monitorovaní klíčových výkonnostních ukazatelů (KPI);
• řízení dopadu zařízení na základní činnosti, vnější prostředí a organizaci;
• udržování vztahů s úřady, pronajímateli a nájemníky, strategickými partnery, asociacemi atd.;
• dohledem nad FM-organizacemi [9].

Obr. 3 FM procesy na strategické úrovni

Zdroj: [5]

Strategické řízení na této úrovni má dlouhodobý charakter, více než 1 rok, zpravidla 3 – 5 let.

1.6.2 Taktická úroveň

Z pohledu taktické úrovně chceme ve střednědobém horizontu zavést strategické cíle organizace prostřednictvím:

• zavedení a monitorování strategických vnitropodnikových směrnic;
• přípravy obchodních a rozpočtových plánů;
• rozpracování cílů facility managementu do úrovně provozních požadavků;
• definování SLA a interpretace KPI (výkon, kvalita, riziko a hodnota);
• sledování dodržování zákonů a směrnic;
• řízení projektů, procesů a dohod;
• řízení FM-týmu;
• optimalizace používání zdrojů;
• zavedení a zaznamenávání změn;
• komunikace s interními či externími poskytovateli služeb na taktické úrovni [9].

Obr. 4 FM procesy na taktické úrovni

Zdroj: [5]

Taktické řízení operuje v časovém horizontu jednoho roku, kdy se snažíme naplňovat strategické cíle.

1.6.3 Provozní úroveň

Provozní úroveň má za cíl koncovým uživatelům každodenně vytvořit požadované prostředí prostřednictvím:

• dodávky služeb v souladu se smlouvou o úrovni služeb (SLA);
• monitorování a kontroly procesů dodávání služeb;
• monitorování poskytovatelů služeb;
• přijímání požadavků na služby, např. prostřednictvím help desku nebo servisní linky;
• sběru dat pro hodnocení výkonu, zpětné vazby a poptávky koncových uživatelů;
• hlášení na taktickou úroveň;
• komunikace s interními a externími poskytovateli služeb na provozní úrovni [9].

Obr. 5 FM Procesy na provozní úrovni

Zdroj: [5]

Na této úrovni se snažíme realizovat taktické záměry v horizontu týdne, měsíce, ročního kvartálu.

Časovou účinnost a hierarchii jednotlivých úrovní nejlépe znázorňuje obr. 6.

Obr. 6 Úrovně rozhodování a jejich časová působnost

Zdroj: [5]

1.7 FACILITY MANAŽER

V prvé řadě je potřeba objasnit, že existují dva druhy facility manažerů – jeden na straně organizace (interní) a druhý na straně externího poskytovatele služeb. Má-li organizace svého vlastního interního facility manažera, je veškerá komunikace s externím dodavatelem řešena jeho prostřednictvím a výrazně se tak sníží nedorozumění v komunikaci a v udávání dat.

Facility manažer je zodpovědný za řízení všech FM činností v organizaci. Jeho prvořadým úkolem je jejich naplánování, řízení, kontrolování a vyhodnocení. Specifickou roli má externí facility manažer, který je řídícím pracovníkem FM poskytovatele. Interní facility manažer je předně řídící pracovník. Jeho základním posláním je nalézt takovou formu facility managementu (podpory organizace), při které za akceptovatelných nákladů dochází k nejkvalitnější podpoře všech zaměstnanců organizace, k optimálnímu zajištění evidence a chodu nemovitostí a majetku (vybavení). [5]

Interní facility manažer je zodpovědný za:

• politiku facility managementu;
• strategické vedení facility managementu;
• nastavení standardů a taktických pokynů pro užívání stavby;
• definici jednotlivých procesů a jejich forem měření (KPI);
• výběr externích dodavatelů (ve spolupráci s úsekem nákupu);
• přesné vyjednání FM smluv a SLA smluv (viz ČSN EN 15221-2);
• finanční plánování (včetně vytváření návrhů na investiční plány rekonstrukcí a velkých oprav);
• kontrolu výkonu a kvalit dodávek externích poskytovatelů;
• kontrolu plnění finančního plánu a rozpočtu;
• pravidelné vyhodnocení a doporučení zkvalitnění jednotlivých i celkových procesů.

Z výčtu kompetencí interního facility manažera je patrno, že se musí jednat o koncepčně orientovaného řídícího pracovníka, který musí zvládat strategické, dlouhodobé i střednědobé plánování, finanční plánování, problematiku standardizace, specifikace požadavků na poskytovatele (včetně specifikace jejich měření) a v neposlední řadě musí být schopen efektivně kontrolovat výkon těchto služeb.

Facility manažer musí být schopný a výkonný, vždy k dispozici, nesmí se vyvyšovat, protože jeho klient je ten, který musí být vidět. Na obr. č. 7 je uveden výčet všech rolí a odpovědností, které na sebe převezme facity manažer. Pokud je facility manažer schopný, koncepční i operativní, bude jeho klient úspěšnější a oba z toho budou mít prospěch. Facility manažer by měl začít komplexně pracovat již při úvaze, jak bude vypadat připravovaný objekt, a opouštět objekt před jeho destrukcí jako poslední.

Obr. 7 Facility manažer, jeho Role & Odpovědnosti

Zdroj: Michel Theriault – StrategicAdvisor.ca

1.8 PROPERTY, ASSET, FACILITY MANAGEMENT

Property management je obor řízení, jehož předmětem je optimální využití prostor vlastního či pronajatého majetku. Cílem Property managementu je zajištění takových prostorových podmínek, které nejlépe provozně, ekonomicky, fyzicky i psychicky vyhovují majitelům i uživatelům nemovitosti či pozemku. [5,6] Property management zahrnuje rovněž hledání nových nájemců, výběr nájemného a poplatků za zprostředkované služby, údržbu daného areálu a majetku. Property management v pojetí bytových domů je řešen konkrétními organizacemi, které se na výše zmíněné činnosti specializují. [23]

Asset managementem se míní systematické a koordinované činnosti a postupy, kterými organizace v průběhu životního cyklu optimálně a trvale spravuje svůj majetek a aktiva, jejich související stav a výkonnost, rizika a výdaje za účelem dosažení svých organizačních strategických plánů. Cílem Asset managementu je řízení aktiv tak, aby jejich provozování generovalo maximální přidanou hodnotu. [5,6,18]

Facility management představuje integraci činností v rámci organizace k zajištění a rozvoji sjednaných služeb, které podporují a zvyšují efektivnost její základní činnosti. [23] Facility management (FM) je souborem navzájem integrovaných činností, které pokrývají také všechny činnosti spojené s komplexní správou nemovitosti. Zahrnuje veškeré činnosti správy nemovitosti, které vedou k zajištění a rozvoji sjednaných služeb a tím podporují a zvyšují efektivitu základní činnosti spojené s nemovitostí.

Obr. 8 Facility management

Zdroj: [12]

1.9 STANDARDY V OBLASTI FM

Nové normy řady ČSN EN 15221 jsou odborným přínosem k řešení problematiky FM. Sjednocují nejednotnou terminologii a definují rozsah a obsah FM. Přehled norem FM znázorňuje tab. 2. [6]

Bez standardizace nelze vést žádnou lidskou činnost. Standard, nebo též norma, vyjasňuje a stanoví základní předpoklady pro správné provádění a aplikaci postupů za účelem cíleného výsledku bez nežádoucích chyb a nepřesností. Facility management jako poměrně mladá disciplína potřebuje zavedení jednoznačných pravidel, odezvou na tuto potřebu je nově aktualizovaná řada norem ČSN EN 15221 Facility management, jejíž první díl vešel v účinnost v roce 2007 a v roce 2014 byl aktualizován stejně jako ostatní díly. Poslední, sedmý díl, vešel v účinnost v roce 2015. Všechny díly normy jsou dnes v českém jazyce.

Tab. 2 Přehled FM norem řady ČSN EN 15221 [5]

1.9.1 ČSN EN 15221–1 Facility management – Část 1: Termíny a definice

První díl této normy již není platný. Jeho obsah převzala norma ČSN EN ISO 41011. Tato nahrazující norma nemá dosud český překlad.

První část této normy se zabývala terminologií v oblasti facility managementu a rovněž poskytovala přehled o jeho rozsahu. V této normě je řečeno, že smyslem facility managementu není pouze údržba, úklid, outsourcování podpůrných procesů, ale že facility management je propojení celkem tří řízení – Property, Asset a Facility managementu. [12]

1.9.2 ČSN EN 15221–2 Facility management – Část 2: Návod na přípravu smluv o facility managementu

Druhý díl FM normy je rovněž neplatný a byl nahrazen ČSN EN ISO 41012. Norma rovněž dosud nemá český překlad.

Cílem této evropské normy bylo poskytnout návod na přípravu facility management smlouvy. Takováto smlouva ve své podstatě definuje vztah mezi organizací, která získává facility služby (klient) na jedné straně, na druhé straně organizací, která poskytuje tyto služby (poskytovatel facility management služeb).

Tato evropská norma byla vytvořena přednostně pro organizace, které si přisvojily integrované facility služby a/nebo funkční hledisko. V souladu s technickým vývojem a rozvojem ekonomických systémů budou růst požadavky na tento druh facility služeb jak národních, tak mezinárodních. [13]

1.9.3 ČSN EN 15221-3 Facility management – Část 3: Návod na kvalitu ve facility managementu

Efektivní FM přináší hodnotu organizaci a všem souvisejícím subjektům (zúčastněným stranám). Tato evropská norma je primárně určená pro společnosti, které přijaly postupy pro zlepšení kvality spolu s definicí úrovně služeb (SL) a využití metrik. Cílem této evropské normy je poskytnout návod, jak dosáhnout, zlepšit a měřit kvalitu v FM.

Norma je určena pro využití managementem, konzultanty a odborníky jak v organizaci klienta, tak v organizaci poskytovatele. [14]

1.9.4 ČSN EN 15221-4 Facility management – Část 4: Taxonomie, klasifikace a struktury ve facility managementu

Na základě různých definic je nejvíce zřejmý závěr, že taxonomie je systém třídění pro lepší řízení/správu informací, který přispívá ke zlepšování schopnosti uživatelů udržovat a zlepšovat provozní činnost jejich podnikání. Klíčová koncepce spočívá ve způsobu, jak využít taxonomii pro zlepšení provozování podnikání. ČSN EN 15221-4 stanovuje taxonomii, která zahrnuje model vztahů, strukturu produktů/služeb a systém klasifikace. Tato norma proto představuje koncept standardizovaných (klasifikovaných) FM produktů. [15]

1.9.5 ČSN EN 15221-5 Facility management – Část 5: Návod na procesy ve facility managementu

Cílem této normy je poskytnout obecný postup (pokyny) pro rozvoj a zlepšování svých procesů pro podporu primární činnosti (předmět podnikání) všem zúčastněným stranám zabývajících se FM, zejména poskytovatelům a jejich klientům. Při zavádění normy by organizace měly být schopné pochopit důležitost FM procesů pro jejich efektivitu a měly by být schopné posouzení vyspělosti jejich stávajících činností. [16]

1.9.6 ČSN EN 15221-6 Facility management – Část 6: Měření ploch a prostorů ve facility managementu

V zájmu podpory jednotného evropského přístupu k FM tento dokument poskytuje konstruktivní rámec s jasnými termíny, definicemi a principy měření podlahových ploch a prostor staveb napříč zúčastněnými stranami ve stavebnictví.

Stručně řečeno, měření konkrétní podlahové plochy u téže budovy se bude podle jednotlivých národních norem lišit až o 30 %, což jasně ukazuje potřebu jednotného evropského přístupu k oblasti „plošného a prostorového měření“. [17]

1.9.7 ČSN EN 15221-7 Facility management – Část 7: Směrnice pro benchmarking výkonnosti

Poslední a nejmladší normou v oblasti facility managementu je norma zabývající se benchmarkingem. Tato norma uzavírá soubor norem ČSN EN 15221. Jak již název napovídá, Tato evropská norma uvádí pokyny pro výkonnostní benchmarking a obsahuje jasné termíny a definice, jakož i metody benchmarkingu produktů a služeb facility managementu zařízení a služeb, jakož i organizací a provozů facility managementu. Stanoví společný základ pro benchmarking nákladů ve facility managementu, podlahových ploch a dopadů na životní prostředí, stejně jako kvality služeb, spokojenosti a produktivity. [18]

1.9.8 ČSN EN ISO 41001 Facility management – Systémy řízení – Požadavky s návodem k užívání

Tento dokument specifikuje požadavky na systém facility managementu (FM), když organizace:

• musí prokázat účinné a efektivní dodání FM, které podporuje cíle poptávkové organizace;
• má za cíl soustavně plnit potřeby zúčastněných stran a příslušné požadavky;
• usiluje o udržitelnost v globálně konkurenčním prostředí.

Požadavky uvedené v tomto dokumentu jsou specifické pro jiné odvětví a mají být použitelné ve všech organizacích nebo jejich částech, ať již ve veřejném nebo soukromém sektoru, a bez ohledu na typ, velikost a povahu organizace nebo zeměpisné polohy. Příloha A poskytuje další pokyny k používání tohoto dokumentu. [19]

1.9.9 ČSN EN ISO 41011 Facility management – Slovník

Tato norma nahrazuje první díl normy ČSN EN 15221-1, soustřeďuje se vymezení pojmů objevujících se v souvislosti výkonem služeb facility managementu. Dosud nemá český překlad. [20]

1.9.10 ČSN EN ISO 41012 Facility management – Návod na vývoj smluv v souvislosti se strategickým zásobováním

Tento dokument poskytuje pokyny k získávání a rozvoji dohod v oblasti facility managementu (FM). Zdůrazňuje:

• základní prvky FM procesů;
• role a odpovědnosti FM v procesech zajišťování zdrojů;
• vývojové procesy a struktury typických smluvních modelů.

Tento dokument je použitelný pro:

• strategické procesy týkající se služeb a podpůrných procesů hlavní činnosti;
• rozvoj FM strategií;
• vypracování dohod o poskytování služeb pro zařízení, která se týkají jak veřejných, tak soukromých požadavků na služby a interních a externích možností výroby/dodání;
• vývoj informačních systémů FM;
• FM vzdělávání a výzkum;
• rozvoj organizace a obchodní re-inženýrské procesy v hlavních typech pracovního prostředí (např. v průmyslových, obchodních, administrativních, vojenských, zdravotnických zařízeních, ubytování). [21]

2 NEMOVITOST V ŽIVOTNÍM CYKLU

Nemovitost (stavební dílo) nevzniká dnem předání a převzetí díla. Stavební dílo vzniká daleko dříve, a to v prvotních myšlenkách a hrubých představách, kterými se postupně formuje a dotváří do konečné podoby, která je v den předání stavebního díla převzata. Poté je možno stavební dílo provozovat a užívat.

Pro každého vlastníka, který se rozhodne si takovou nemovitost pořídit, je strategicky významné uvědomit si, za jakým účelem je nemovitost pořizována. Pokud je vlastník totožný se stavebníkem, resp. investorem, představuje pro něho stavební dílo obrovský finanční objem, který byl do realizace díla vložen. Obr. 9 ukazuje možnosti, jak se zhotoveným stavebním dílem lze nakládat.

Obr. 9 Způsoby nakládání se stavebním dílem

Zdroj: archiv

Pokud se stavebník rozhodne vydat cestou prodeje za účelem zisku, veškeré starosti spojené s provozováním a užíváním objektu přenese na nového vlastníka a další vývoj ho nezajímá. Pokud se stavebník vydá cestou ponechání si nemovitosti, musí s nemovitostí umět dále nakládat. Pokud bude stavební dílo pronajímat, rozhodne se jít cestou starostí, kde musí poskytovat svým nájemcům takové podmínky, které uspokojí jejich potřeby a zároveň zaručí nasmlouvanou jakost pronajatého prostoru. Cílem je provozovat nemovitost tak, aby byly zaručeny ty nejlepší podmínky k pronájmu s co možná nejkratšími nebo žádnými výpadky provozu. Jen efektivní poskytování pronájmu neovlivňuje negativně výnos z nájemného.

Zaručit jakost pronajatého prostorou, resp. provoz a užívání nemovitosti s minimálními výpadky provozu bývá leckdy náročné, zvláště když vlastníkem je osoba, která nemá povědomí a zkušenosti s provozem a správou budov. Proto se jednoznačně vyplatí přizvat zkušenou osobu s potřebnými zkušenostmi a znalostmi, kterými zaštítí bezporuchový a efektivní provoz.

Poslední variantou naložení se stavebním dílem je možnost užívání stavebního díla samotným stavebníkem. V tomto případě se vlastník dostává do obdobné pozice, jaká je nastíněna v předešlém textu – je nutné zaručit jakost provozu tak, aby byly minimalizovány výpadky a maximalizovaly se užitky. V tomto případě nemusí být užitek z vlastnictví stavebního díla jen definován objemem finančních prostředků, ale např. u výrobního objektu jsou to užitky objemu produkce, která se až později promítne do finančního ocenění.

Nemovitost je velice komplikovaná a složitá investice a o takovou je nutné pečovat a vyplatí se obklopit se facility manažery, kteří znají procesy probíhající během provozní fáze životního cyklu a kteří vědí, jak provozovat nemovitost tak, aby byly uspokojeny všechny strany.

2.1 ŽIVOTNÍ CYKLUS STAVEB

Každý stavební objekt, nehledě na jeho účel či velikost, prochází životním cyklem. Životní cyklus staveb lze definovat jako časové období od vzniku myšlenky na stavbu a její přeměny v záměr přes projektování, realizaci, užívání stavby a případně změny stavby až do její likvidace, viz obr. 10. [3]

Během období vzniku myšlenky definujeme v obrysech představy o budoucím investičním záměru. Formulují se základní otázky, které zpřesňují výsledný návrh. Provádí se zásadní rozhodnutí, která ovlivní výsledný komfort užívání a ekonomickou a energetickou náročnost provozu. Definují se cíle, které mají být dosaženy a další důležité milníky.

Obr. 10 Životní cyklus stavebního díla

Zdroj: [6]

Průběh životního cyklu staveb lze rozčlenit do fází životního cyklu staveb, viz obr. č. 11. Každá taková fáze má své konkrétní činnosti, ve kterých se odehrávají rozhodnutí, charakteristická pro daný časový průběh životního cyklu. [5] Nejdůležitější fází je fáze předinvestiční. Je to fáze, v níž dochází ke zmíněným důležitým rozhodnutím a ve které je možno ovlivnit výši nákladů na stavební dílo v rámci celého životního cyklu.

Obr. 11 Fáze životní cyklu stavby a stavebního díla

Zdroj: [6]

Vznik každého objektu je podmíněn vstupy, a to jak materiálovými, tak energetickými. V průběhu života stavby je spotřebovávána energie a materiály potřebné na provoz a údržbu. V každém období životního cyklu je vynakládáno nejen velké množství energií, ale vzniká i nemalé množství odpadů a emisí. Všechny tyto skutečnosti, které ovlivňují dopad stavby na životní prostředí, se dají ovlivnit již před realizací stavby Z praxe je všeobecně známo, že volba levnějších řešení při stavbě a realizaci projektu v období užívání nezanedbatelně zvýší náklady v období užívání stavby. Z ekonomického hlediska je období užívání stavby tím nejnáročnějším a tvoří tři čtvrtiny celkových nákladů v období životnosti stavby a z toho jedna třetina tvoří náklady na správu a údržbu (viz obr. 16 v kapitole 2.9).

2.2 ŽIVOTNOST STAVEBNÍCH OBJEKTŮ

Stavební objekty mají svou životnost stejně jako kterýkoliv jiný výrobek. Tedy jsou schopny plnit svou funkci po určité časové období a jejich stav umožňuje vlastníkovi mít z nich užitek.

Stavby se po fyzické stránce skládají z jednotlivých konstrukčních prvků. Do těchto konstrukčních prvků spadají např. svislé nosné konstrukce, zastřešení, výplně otvorů, podlahy apod., a vzájemně tvoří ucelené části stavby.

Z časového hlediska životnosti konstrukčních prvků rozlišujeme konstrukční prvky s dlouhodobou a krátkodobou životností, viz obr. 12.

Obr. 12 Prvky dlouhodobé a krátkodobé životnosti

Zdroj: archiv

Za prvky dlouhodobé životnosti označujeme konstrukční prvky, které svou technickou životností dosahují min. 80 let.

U stavebních objektů rozeznáváme obecně tyto druhy životností:

• technická životnost – doba, kterou počítáme od vzniku stavby do jejího zchátrání a technického zániku za předpokladu běžné údržby. Obvykle převyšuje ekonomickou životnost;
• ekonomická životnost – doba, kterou počítáme od vzniku stavby do okamžiku ztráty ekonomické užitečnosti a smysluplnosti, tzn. do okamžiku trvalé ztráty výnosů nebo ztráty využitelnosti změnou vnějších podmínek bez možnosti jiného využití;
• morální životnost – doba, kterou počítáme od vzniku stavby do okamžiku zastarání stavby – dispoziční řešení, styl, standardy a technologie, změny trhu, rozvoj území apod.;
• právní životnost – doba od kolaudačního souhlasu do okamžiku rozhodnutí, resp. povolení o odstranění stavby.

Na technickou životnost má vliv především konstrukční systém, údržba, rekonstrukce a modernizace. Životnost staveb podstatně ovlivňuje způsob založení stavby, návrh stavby, konstrukční systém, technologické provedení prvků dlouhodobé životnosti. Dále pak intenzita užívání, údržba, generální opravy apod.

Pro ekonomickou životnost je důležitá doba využitelnosti stavby. Za okamžik ekonomického zániku stavby lze považovat situaci, kdy je výhodnější na daném místě stávající stavbu zlikvidovat a postavit novou, která bude přinášet vyšší výnosy. Kritériem může být i výše nákladů na běžnou údržbu v porovnání s výnosy z nemovitosti. Okamžikem ekonomického zániku je rovněž situace, kdy zanikne v daném místě důvod pro daný druh provozu a jednoúčelovou stavbu nelze využít pro jinou funkci.

Životnost můžeme tedy definovat jako dobu, po kterou by objekt (konstrukce) měla vyhovovat požadavkům provozu v přepokládaných podmínkách. Za tuto dobu se objekt (konstrukce) dostane do mezního stavu, resp. stane se nepoužitelnou. Vyjadřuje se zpravidla počtem roků, který se u různých druhů objektů (konstrukcí) liší. Základní podmínkou dlouhé životnosti je pravidelná (cyklická) údržba a úpravy budov pro jejich co nejlepší využití. [5,6]

2.3 OPOTŘEBENÍ STAVEBNÍCH OBJEKTŮ

Skutečnost, že stavba stárnutím a používáním postupně degraduje, vyjadřuje pojem opotřebení stavby. Tím, že stavbu provozujeme, napomáháme jejímu opotřebení při působení rozhodujících vlivů, za které považujeme zatížení, prostředí, vynucená přetvoření. Odezvou stavby na tyto vlivy jsou degradační procesy funkčních dílů, jejichž důsledkem je postupné snižování funkčních vlastností stavby jako celku v závislosti na intenzitě dílčích degradačních procesů. Jako příklad degradačních procesů lze uvést korozní procesy při působení prostředí, procesy vzniku trhlin jako důsledek objemových změn, procesy mechanického opotřebení apod. [5,8]

Opotřebením (znehodnocením) stavebních objektů rozumíme tedy stav stavebního díla, kdy pokles kvality a ceny nemovitosti je způsoben vlivem používání, atmosférickými vlivy a změnami v materiálu. Vyjadřuje konkrétní technický stav konstrukce v daném okamžiku a závisí především na:

• stáří konstrukce;
• objektivní – fyzické životnosti konstrukce;
• kvalitě prováděné údržby.[5]

Abychom mohli zjistit skutečnou životnost, jsou vždy nutné podrobné analýzy opotřebení v závislosti na charakteru údržby. Životnost a opotřebení stavebních objektů lze považovat za kontinuální proces. Opotřebení se obvykle udává v % z hodnoty nové stavby. [5]

Rozlišujeme tyto druhy opotřebení:

• fyzické – vlivem degradačních procesů stavební dílo, resp. jeho konstrukční část ztrácí svou kvalitu v určitých vlastnostech;
• morální – postupem času a vývojem nových materiálů, trendů a jiných inovací dochází k postupnému zastarání stavebního díla. Vyvrcholením morálního opotřebení je modernizace či jiný zásah, který toto opotřebení minimalizuje (generální oprava, rekonstrukce apod.).

2.4 ÚDRŽBA BUDOV

Údržba obecně přestavuje jednu z nejdůležitějších činností vykonávaných na nemovitém majetku, protože jejími cílenými a plánovanými zásahy jsme schopni prodlužovat technickou životnost nemovitého majetku. Údržba jako obecný pojem v sobě skrývá tři oblasti, a to údržbu stavební, údržbu technologií a údržbu výrobních a speciálních technologií. [8] V následujícím textu bude pozornost věnována stavební údržbě.

Stavební údržbě budov se musí každý vlastník nemovitosti věnovat. Stavební zákon č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se zmiňuje o povinnosti, kterou mají vlastníci staveb, kteří jsou povinni udržovat stavbu po celou dobu její existence a to tak, aby byl zabezpečen její dobrý stavební stav a nedocházelo k jejímu znehodnocení, ale naopak se prodloužila její uživatelnost.  Pokud vlastník stavby řádně svou nemovitost neudržuje, může mu stavební úřad přikázat, aby takto činil.

Nemovitost je kapitálová investice do budoucích užitků, kterých je docíleno aktivním a plánovým přístupem, který předchází a minimalizuje zásahy do provozu vyvolané havarijními situacemi. Mimoto § 139 stavebního zákona (Údržba stavby) nařizuje vlastníkovi řádně udržovat stavbu.

Podle stavebního zákona se údržbou stavby rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. Schéma údržby je graficky znázorněno na obr. 13.

Obr. 13 Schéma údržby stavebních objektů

Zdroj: [4]

Údržba stavby je povinností každého jejího vlastníka. Vlastník má povinnost udržovat stavbu v souladu s dokumentací ověřenou stavebním úřadem a rozhodnutím stavebního úřadu tak, aby nevzniklo nebezpečí požárních a hygienických závad, nedošlo ke znehodnocení stavby nebo jejího vzhledu a aby se co nejvíce prodloužila její uživatelnost, tedy výnos z ní.

Údržba stavebních konstrukcí, technických systémů, přístrojů a součástek je tedy soubor činností, které mají zajistit, že se zachová jejich provozuschopný stav, nebo při poruše bude tento stav rychle obnoven.

Do údržby stavebních objektů musíme zahrnovat diagnostické, údržbové a opravárenské postupy. Jen tak jsme schopni celou problematiku řešit komplexně a hledat cesty, jak zdokonalit údržbové postupy u tak velkého bohatství organizace, čímž nemovitý majetek nepochybně je, a předat ho dalším generacím v provozuschopném stavu.

Zkušenosti s údržbou z minulosti či přítomnosti v soukromém i státním sektoru by mohly napovídat, že údržba je činnost související s opravou zařízení či budov poté, kdy se stanou nefunkční. Po přijetí principů facility managementu bychom namísto tohoto pohledu měli upřít svou pozornost na způsob provádění jiné než reaktivní údržby, a to způsobem předcházení poruch. Plánovaná údržba slouží k předcházení provozních výpadků. Dalšími očekávanými přínosy mohou být:

• prodloužení a optimální využití životnosti budov;
• zlepšení provozní bezpečnosti;
• zvýšení připravenosti budovy plnit požadovanou funkci;
• optimalizace provozních procesů;
• snížení počtu poruch;
• plánování nákladů na provoz budovy. [5]

2.5 DRUHY ÚDRŽBY STAVEB

2.5.1 Reaktivní údržba (korektivní údržba)

Reaktivní údržba je přístup „nechej to být a provozuj, dokud se to neporouchá“. Není vynakládána jakákoliv snaha na zajištění projektované životnosti a parametrů provozované stavby. Takovéto poruchy mohou mít charakter provozní poruchy s nízkou prioritou, ale existují též poruchy, které vyžadují okamžitý zásah a nápravu.

Pokud máme co do činění s novou stavbou, pravděpodobnost poruchovosti je minimální a poněvadž nemáme žádné náklady na údržbu, můžeme toto období naivně považovat za období úspor. Opak je však pravdou. Ve skutečnosti naše nečinnost nás bude stát mnohem více z důvodu nedosažení projektované životnosti stavby.

2.5.2 Preventivní údržba

Preventivní údržba může být definována jako činnost prováděná na základě časového harmonogramu (kalendářního času nebo provozních hodin), která si klade za úkol kontrolu, detekci a zpomalení degradace komponentu a zařízeni s cílem dosažení nebo prodloužení projektované provozní životnosti se zachováním projektovaných parametrů. Jednoduše řečeno, prováděním preventivní údržby podle záměru a doporučení výrobců lze dosáhnout či prodloužit provozní životnost a spolehlivost zařízení. Tato skutečnost má samozřejmě i ekonomický dopad. Průzkumy uvádějí průměrnou úsporu nákladů preventivní údržby v rozmezí 12 % – 18 % v porovnání s čistě reaktivní údržbou.

2.5.3 Prediktivní údržba (předvídatelná)

Princip prediktivní údržby spočívá v provádění jednotlivých měření (nebo jejich souhrnu) a analýz, které nás mají v předstihu upozornit na začínající degradaci a v dostatečném časovém předstihu nám umožní předejít, zpomalit nebo eliminovat příčiny této fyzické degradace a opotřebení. Prediktivní údržba se opírá o zjištěný skutečný stav stavby a zařízení na rozdíl od preventivní údržby, která se odvíjí od stanoveného časového harmonogramu v závislosti na kalendářním nebo provozním čase.

2.5.4 Údržba zaměřená na spolehlivost

Koncept tohoto programu spočívá ve vytvoření údržby, která by byla strategicky propojena s jádrem podnikání dané organizace. Je definována jako „proces použitý při rozhodování požadavků na údržbu jakéhokoliv fyzického objektu v kontextu provozu s vyhodnocením rizika případného selhání mechanismu“. Samotná dobře promyšlená a důsledně plánovaná údržba může sama o sobě způsobit poruchu a odstávku zařízení, na kterém se původně pracovalo z důvodu údržby. Situace, že se něco porouchá díky údržbě a činnosti s ní spojené je běžná a v praxi se označuje jako „údržbou zaviněné selhání“.

Údržba zaměřená na spolehlivost využívá v největší míře stejný přístup jako prediktivní údržba. Výhody a nevýhody těchto programů jsou si proto do značné míry podobné. [5]

2.6 METODIKA PRO VÝBĚR TECHNICKOEKONOMICKÉHO ŘEŠENÍ ÚDRŽBY A OBNOVY STAVEB

Vlastní návrh na optimální postup při údržbě a obnově by měl vycházet z diagnostiky současného stavu budovy, z nových technologických postupů a ze zohlednění finanční náročnosti navrhovaných postupů. Uživatel stavebního díla bývá v mnoha případech odlišný od vlastníka. Dalším subjektem, který zasahuje do procesů údržby a hájí celospolečenské zájmy je stát. Každý z těchto subjektů přitom upřednostňuje jiné priority – užitek, cenu, celospolečenské zájmy. K řešení procesů údržby a obnovy staveb lze přistupovat také s využitím zásad projektového řízení a Facility managementu, kde komplexní pohled a systémový přístup jsou jednou z hlavních zásad řešení. Problematikou začlenění teorie mezního užitku do reality udržitelné výstavby se dlouhodobě zabývá L. Hačkajlová [3], která při ověřování existence vzájemného ovlivňování udržitelného rozvoje organizace a dlouhodobého užitku stavebních děl navrhla metodiku komparátoru užitku pro výběr optimálního technického řešení obnovy bytových domů z hlediska udržitelného rozvoje. Návrh metodiky odhadu nákladů regenerace a ekonomického posouzení náročnosti komplexní regenerace panelových domů s využitím metody MER (Metode d’evalution rapide) – Metoda rychlého ocenění byla publikována v [27]. Metoda MER i na základě předběžného průzkumu a expertního posouzení umožňuje rychlý a relativně přesný odhad nákladů na zamýšlenou regeneraci panelových bytových domů a následně její posouzení.

S využitím metodiky uváděné v [23] byly rozpracovány konkrétní způsoby řešení procesů provozu, správy a údržby stavebních objektů jako prostředku k zvýšení bezpečnosti a spolehlivosti staveb, prodloužení životnosti a redukci budoucích nákladů. Tabulka 3 znázorňuje navrženou metodiku, tj. určený postup, jak dosáhnout požadovaného cíle.

Stavební práce na údržbě a obnově představují vždy poměrně vysokou nákladovou částku, a proto je s ní nutno průběžně počítat.  Harmonogram údržby a obnovy, členěný podle jednotlivých konstrukčních částí budovy ve vazbě na stavební zákon č.183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má být upřesňován pravidelným monitoringem. Tím ve své podstatě převedeme stochastický proces na proces deterministický. Provedenou diagnostikou (pomocí vizuálních a přístrojových metod, destrukčního a nedestrukčního měření a zkoušení in situ a v laboratořích), pak získáme nezávislou informaci o technickém stavu budovy, která je podkladem pro stanovení výše příspěvků do fondu oprav pro každého uživatele bytu v bytovém domě. Jinou možností zůstává vytvoření expertního systému umožňujícího na základě vložených dat zpracovaných na podkladě znalostí báze a vah jednotlivých údajů získat objektivizované hodnocení stávajícího stavu, resp. závažnosti zjištěných údajů (vad, poruch, vlastností apod.).

Při správě majetku je důležité vědět, kolik finančních prostředků bude zapotřebí pro jeho dlouhodobou obnovu a údržbu. Správné zpracování plánu údržby a obnovy je nezbytnou součástí finančních prostředků na pokrytí nákladů spojených s životním cyklem stavby. Výstupy se odrazí, spolu s dalšími faktory, na příjmové potřeby z provozování vlastněných staveb. V krajním případě se může ukázat, že dlouhodobý provoz některých budov může být ztrátový a je lepší se stavby zbavit nebo změnit způsob a úroveň užívání stavby. Zpracování dlouhodobé obnovy a údržby lze rozdělit do tří základních skupin:

• zachycení současného stavu;
• sestavení plánu údržby a obnovy;
• porovnání výnosů a nákladů v daném období.

Zachycení současného stavu znamená provedení pasportizace objektů stavby. Objekty je potřeba popsat po jednotlivých konstrukčních prvcích, které generují v čase náklady údržby a obnovy. Každý konstrukční prvek je třeba ohodnotit stavem opotřebení a od tohoto bodu vyčíslit náklady obnovy a údržby, které mají pro každý konstrukční prvek své cyklické zákonitosti. Následně se pro životnost stavby, případně pro stanovený časový investiční horizont, spočítají po jednotlivých letech náklady obnovy a údržby za stavbu jako celek. Při těchto výpočtech je vhodné zobrazení i po jednotlivých konstrukčních prvcích, protože těchto informací lze využít při provádění skutečných oprav a nejen pro stanovení potřebné výše finančních prostředků.

Obdobně jako finanční nároky na stavbu je třeba pro sledované období vyčíslit příjmovou stránku věci. Správce objektu z tohoto hlediska zajímá pouze „čistý“ příjem z bytových jednotek za objekt jako celek. To znamená, že platby za energie a služby nejsou podstatné pro sledování příjmů, protože tyto položky generují jen transfer peněz, které putují od nájemníků přes správce objektu skutečným poskytovatelům energií a služeb. Správce zajímají příjmy, které jsou vázány nebo určeny pro údržbu a obnovu stavebních objektů. Jedná se především o fond oprav, případně dalších poplatků, které jsou vázány např. k platbám za výtah apod.

Tab. 3 Navržená metodika pro technickoekonomické řešení údržby a obnovy.

Zpracování komplexního databázového a expertního systému je náročné a vyžaduje součinnost řady odborníků a specialistů. Počítačová podpora sledování, zpracování a vyhodnocení reálného technického stavu stavebního objektu zajišťuje systémový přístup.

Součástí správy domů je zajišťování běžné a havarijní údržby, revizí technických zařízení domu, oprav a rekonstrukcí společných částí domu. Vykonavatelem těchto úkonů je správce nebo vlastník. Základní povinností vlastníka bytového fondu, vyplývající z předmětu vlastnictví podle Listiny základních práv a svobod, je plynulý a bezporuchový provoz a správa každého domu, tzn. starost o majetek. Výkon správy bytových domů by měl představovat soustavnou a důslednou péči, která předpokládá navázání smluvních vztahů například s dodavateli tepla, elektrické energie, plynu, vody, ale i na zajištění údržbářských prací nejrůznějších profesí, servisních firem a organizací zajišťujících další služby spojené s bydlením.

2.7 PROCES ÚDRŽBY

Obecný proces údržby je proces aplikovaný na stavbu nebo její část a její funkční díl v časové etapě provozu budovy. Samotný proces údržby se skládá z několika na sebe navazujících dílčích procesů, které mají své opodstatnění a přispívají ke správnému a účelnému výsledku údržby. Každý dílčí proces je definován vlastní náplní práce, jenž je typická pro danou etapu údržby.

Dílčí procesy údržby:

• plánování zajištění údržby;
• příprava údržby;
• realizace údržby;
• posuzování údržby;
• zlepšování údržby.

Obr. 14 Grafické znázornění dílčích procesů údržby

Zdroj: archiv

ad. Plánování zajištění údržby

Účelem plánování zajištění údržby je stanovit koncepci pro stavby vyžadující údržbu, poskytnout nezbytné zdroje pro údržbu a zajistit, že budou během údržby sbírány požadované informace. Hlavními body náplně procesu plánování údržby jsou:

• vymezení zajištění údržby;
• identifikace údržbářských úkolů;
• analýza údržbářských úkolů.

ad. Příprava údržby

V této fázi procesu údržby dochází k vypracování časového plánu plánovaných činností, založeného na systému priorit pro zajištění efektivnějšího využívání zdrojů  a provádění nejnaléhavějších a nejdůležitějších činností nejdříve . Zdroje tak budou využívány efektivněji. Příprava údržby zahrnuje:

• identifikování a přidělení pracovníků;
• obstarání materiálů a náhradních dílů;
• zajištění potřebného vybavení a zařízení;
• poskytnutí nezbytného výcviku či školení.

ad. Realizace údržby

Provádění plánované údržby nezahrnuje jen samotné aktivní provedení údržby, ale také další úkony, jimiž jsou:

• sběr technických dat a popis úkolu;
• příprava pracoviště;
• pozorování a měření;
• zkoušení a kontrola;
• zaznamenávání informací.

Je nutné dodržovat speciální bezpečnostní a environmentální postupy, jako je likvidace nebezpečných materiálů a spotřebního materiálu. Informace týkající se činností pozorování, požadovaných odečtů a měření, provedených úkolů a použitých zdrojů se mají zaznamenávat. Při údržbě po poruše je nutné provést identifikaci poruchového stavu, aby bylo zajištěno místo a povaha poruchy a byla provedena nutná obnova nebo nahrazení součástí. V případě vážné poruchy je nutné před opravou vyzkoumat příčinu a získat o ní důkaz. V případě, že dané zařízení nebo objekt podléhá certifikaci podle předpisů nebo smlouvy, je důležité tuto certifikaci údržby vykonat.

ad. Posuzování údržby

Posuzování úkolů preventivní údržby a údržby po poruše lze uskutečnit buď pokaždé, když se provede údržba nebo pravidelně, aby se přezkoumala celková výkonnost, např. při klasifikaci zařízení po určitou dobu. K posuzování a analyzování výsledků je možno použít výpočetní informační systém údržby. U preventivní údržby má přezkoumání pokrýt efektivnost údržby, technické aspekty údržbářských úkolů, přiměřenost zdrojů a provozní a bezpečnostní postupy. Při údržbě po poruše mají být závažné poruchy plně prozkoumány, aby byla stanovena preventivní opatření a opatření k nápravě. U závažných a nákladných poruch má být toto zkoumání zahrnuto do analýzy základních příčin poruch.

Posuzování údržby v sobě zahrnuje:

• měření výkonnosti údržby;
• analýzu výsledků;
• stanovení základních příčin poruchy;
• doporučení preventivních opatření.

ad. Zlepšování údržby

Zlepšení činnosti údržby a zajištění údržby se dosáhne pomocí podpory managementu, použitím efektivních procesů a komunikací. Celkového zlepšení lze dosáhnout změnami:

• koncepce údržby;
• stupně údržby;
• údržbářských postupů;
• modifikací jednotlivých zařízení;
• odbornosti a výcviku pracovníků údržby a provozu. [5]

2.8 PLÁN ÚDRŽBY A OBNOVY

Plán údržby a obnovy je možné vytvořit mnoha způsoby. V minulosti byly vytvářeny pouze v papírové podobě, viz tab. 4. V dnešní době se tvoří především za pomoci výpočetní techniky. Toto řešení je uživatelsky příjemné a přehledné.

V současnosti je na trhu velmi mnoho produktů, které jsou navrženy pro tyto účely. Uživatel si musí pouze vybrat, které řešení a v jakém rozsahu mu bude nejvíce vyhovovat. Je možné využít firem specializovaných na obor správy majetku  nebo kontaktovat kteroukoliv softwarovou firmu, která za dohodnutou finanční částku tento program vytvoří pro uživatele na zakázku.

Takové softwary obsahují plánování, řízení a sledování údržby a revizí, správu dat o objektech, propojení grafických dat na systémy CAD, GIS, propojení na elektronickou dokumentaci, výpočet odvozených údajů, evidenci externích partnerů, dodavatelů, zákazníků, řízení a plánování spotřeby energií, evidenci majetku, smluv, nájemců, vytváření rozpočtů pro opravy, evidenci využití prostor. Nevýhodou tohoto řešení jsou však vysoké pořizovací náklady, a proto není toto řešení přijatelné pro všechny majitele stavebních objektů.

Tab. 4 Vzorový plán údržby a obnovy – papírová podoba (pdf)

Zdroj: Archiv

Dalším možným způsobem k vytvoření požadovaného plánu je využít textový nebo tabulkový procesor. V tabulkovém procesoru je možné vytvářet tabulky a třídit je podle zadaných klíčů, definovat vzorce, funkce a vytvářet filtry podle nadefinovaných parametrů.

Pokud se správce rozhodne pro vytvoření plánu údržby a obnovy stavby pomocí tabulkového procesoru, tak jistě nebude tento plán nabízet takové možnosti a uživatelské pohodlí jako speciální softwary od výše jmenovaných softwarových firem. Nicméně pokud uživatel nespravuje velké množství stavebních objektů anebo pokud by uživatel nevyužíval většinu nabízených funkcí, je zbytečné speciální software pořizovat a pro jeho práci postačuje vytvoření plánu v tabulkovém procesoru s podstatně nižším pořizovacím nákladem, než je tomu u speciálních softwarů.

Nespornou výhodou tabulkového procesoru je jeho používání velkým množstvím uživatelů a nižší pořizovací náklady. Nevýhodou jsou omezené možnosti rozšíření a náchylnost k chybám při vkládání dat. [5]

2.9 NÁKLADY NA ÚDRŽBU A OPRAVY STAVEB

Náklady na údržbu a opravy stavby těsně souvisí s cenou za zhotovení stavby a tím s její stavebně technologickým řešením. Většinou jsou v protichůdném postavení zobrazeném na obr. 15.

Obr. 15 Náklady na údržbu

Zdroj: archiv

Rozdělení nákladů během životního cyklu stavby je znázorněno na obr. 16.

Obr. 16 Rozdělení nákladů životního cyklu stavby

Zdroj: [3]

Při rekonstrukci nebo modernizaci stavby, tedy při realizaci nových výstavbových projektů, se všechny náklady na pořízení stavby (kromě ceny pozemku) v různé výši opakují. S velkými náklady je například spojena změna účelu využití stavby. Úplné odstranění stavby (likvidace stavby) je nákladově velmi náročné. Náklady likvidace snižuje případný čistý zisk z likvidace stavby (např. recyklací některých materiálů). Náklady na likvidaci zahrnují náklady na demolici, odvoz sutě, úpravu pozemku a jiné.

Na obrázku 17 (Hodnota objektu v časové závislosti), lze pozorovat změny hodnoty objektu v čase. Hodnota objektu (HO) roste s postupem výstavby. Tato doba má být co nejkratší, aby část II, tj. užívací etapa, byla co nejdelší. V druhé etapě stavba plní svou funkci, přičemž klesá její účetní hodnota fyzickým a morálním opotřebením. Rekonstrukcí, údržbou či opravou hodnota objektu opět vzroste – hodnota 1, 2, 3. V třetí etapě může být provedena demolice. Objekt má vždy určitou, byť i malou hodnotu, protože některý materiál z demolice lze použít pro jinou stavbu.

Obr. 17 Hodnota objektu v časové závislosti

Zdroj: [9]

Do nákladů na užívání stavby v průběhu životního cyklu se zahrnují nejenom náklady na cyklickou údržbu, ale také provozní náklady stavby (pojištění, osvětlení, větrání, topení, čištění, úklid, odvoz odpadu, vodné, stočné a další). [5]

3 NÁSTROJE FACILITY MANAGEMENTU K PRODLOUŽENÍ UŽITKU

Dokumentace představuje obecně jakýkoliv dokument, který obsahuje data a informace o určité věci. Ve správě majetku je základním nositelem informací dokumentace, kterou investor, resp. vlastník obdrží při předání a převzetí stavebního díla. Dokumentace musí provázet stavební dílo během celého životního cyklu, a to nejen ve fázi užívání. Důvody jsou dva. Prvním a podstatným důvodem jsou požadavky státní správy, která potřebuje na základě předložené projektové dokumentace vydávat rozhodnutí v celém schvalovacím řízení. Schvalovací řízení je třístupňové a státní správa, v tomto případě stavební úřad, vstupuje do tohoto řízení poprvé při územním řízení, kdy na základě dokumentace k územnímu rozhodnutí vydává rozhodnutí, podruhé je to při žádosti o udělení stavebního povolení nebo souhlasu, kdy je potřebné doložit projektovou dokumentaci ke stavebnímu povolení a naposledy vstupuje, když investor žádá o přechod do užívání a předkládá dokumentaci skutečného provedení stavby.

Požadavky na jednotlivé dokumentace jsou uvedeny ve Stavebním zákoně, konkrétně ve vyhlášce č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů. V této vyhlášce je detailně uveden obsah a rozsah dokumentací.

Obr. 18 Dokumentace životního cyklu stavebního díla

Zdroj: archiv

3.1 DOKUMENTACE POVINNĚ POUŽÍVANÁ

3.1.1 Revizní zprávy

Revizní zprávy jsou vystavovány na zařízení uvedené ve vyhlášce č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů. Mezi tato zařízení se řadí ta, která svým provozováním a užíváním mohou poškodit náš majetek, ublížit našemu zdraví nebo dokonce být životu nebezpečná. Mezi tato vyhrazená technická zařízení patří viz obr. č. 19:

• elektrická;
• tlaková;
• plynová;
• zdvihací;
• požárně bezpečnostní (viz vyhláška č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru, ve znění pozdějších předpisů).

Revizní zprávy vystavuje osoba revizního technika, která je k tomuto úkonu oprávněna. Každou revizní zprávu, kterou od revizního technika obdržíme, musíme evidovat do doby, dokud ji nenahradí novější revizní zpráva. Uchování revizních zpráv je velice důležité. Při havárií nebo výpadku provozu je snadno dohledatelné, zda bylo zařízení zkontrolováno a plně funkční a tím pádem je vyloučeno pochybení ze strany provozovatele zařízení. I při běžném provozu bez mimořádných situací je možné, že se dostaví orgán státního dozoru a bude vyžadovat předložení revizních zpráv.

Uchovávat revizní zprávy je možno buď v klasické papírové podobě, nebo elektronicky. Dalo by se namítat, že revizní zprávu provozovatel získá od revizního technika vždy vytištěnou v papírové podobě a tím pádem i uchování dokumentace by mělo být papírové. Ale představme si situaci, kdy se každá revizní zpráva nebo jiný druh provozní dokumentace zakládá do šanonu a uchovává se „někde“ mezi ostatní dokumentací. V běžných provozních podmínkách se tato revizní zpráva založí někam do míst, kam nepatří a dohledání v lepším případě dopadne úspěšně, ale bude to vyžadovat půlku pracovní doby.

Digitalizované formě uchovávání dále nahrává situace, kdy dojde k vytopení nebo požáru místnosti, kde se dokumentace zakládá. Taková dokumentace je pak nepoužitelná. Nejlepší přístup k vedení evidence revizních zpráv a další podobné provozní dokumentace je papírovou formu převést do digitálního formátu a uložit pokud možno na sdílený disk, který je přístupný z libovolného nebo určeného počítače.

Obr. 19 Přehled vyhrazených technických zařízení Zdroj: archiv

3.1.2 Provozní řády

Právní předpisy ČR vymezují případy, kdy je povinností vlastníka, resp. provozovatele zajistit provozní řád upravující provozování daného provozu či zařízení. Mezi právní předpisy, které tyto povinnosti nařizují, patří:

• vyhláška č. 21/1979 Sb., ČÚBP a ČBÚ, kterou se určují vyhrazená plynová zařízení a stanoví některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti: provozovatel musí do 1 měsíce od zahájení provozu vypracovat provozní řád pro plynové vyhrazené technické zařízení;
• zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů – pro provozy ubytovací, kadeřnictví, manikúru, zdravotnická zařízení, školská zařízení apod.;
• zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, příloha č. 2, sloupec C – seznam stacionárních zdrojů;
• a další.

Jedná se vždy o případy, kdy je ohrožena bezpečnost, zdraví a majetek. Právním nařízením povinnosti provozních řádů přimějí orgány státní správy vlastníka, resp. provozovatele, aby přispěl k zajištění bezpečného užívání a provozování.

• Provozní řády ve výše zmíněných případech mají své opodstatnění. I v ostatních případech, nevymezených předpisem, je vhodné zpracovat pro daný objekt provozní řád.
• Provozní řád lze chápat jako dokument nebo soubor dokumentů nebo vnitřní předpis vymezující podmínky, práva a povinnosti při užívání věci.
• Provozní řád je ve skutečnosti vnitřní předpis, ve kterém si provozovatel soukromého zařízení stanoví podmínky, za kterých je možné zařízení používat, či se v něm pohybovat.
• Provozní řád lze chápat jako jistý návod na provozování s popisem postupu obsluhy a definováním práv a povinností a zakázaných činností.
• Provozní řád lze rovněž chápat jako celistvý návod a nástroj k používání, údržbě, opravám a k řešení krizových situací souboru staveb a jejich technického vybavení.

Provozní řád je tedy návodem pro provozování staveb, manuálem se soustředěním činností, které jsou pro provozování budovy nezbytné. Provozní zásady vychází z konstrukce, materiálů, dispozice, účelu, technického zařízení. Zahrnuje řízené procesy z předvídatelných situací, které lze podle zkušeností předvídat, a návod, jak tyto situace řešit. Provozní řád je východiskem pro plány údržby a provoz budov a je nezbytnou součástí správy majetku.

Více k problematice provozních řádů je uvedeno v kapitole 3.2.5.

3.1.3 Prohlášení o shodě

Prohlášení o shodě je písemné ujištění výrobce nebo dovozce o tom, že výrobek splňuje požadavky technických předpisů platných v ČR a že byl dodržen stanovený postup při posouzení shody.

3.2 DOKUMENTACE DOPORUČENĚ POUŽÍVANÁ

Provozovat a užívat budovy není snadnou záležitostí, pokud chceme, aby stavba byla užívána efektivně a hospodárně. Užívat objekt znamená potýkat se s každodenními činnostmi, které zajišťují provoz objektu. Objekty potřebují péči, která prodlouží užitek z jejich užívání a uvědomělý vlastník takového objektu si buď najme správce objektu, který tuto péči poskytuje, nebo si vlastník tuto péči obstará sám.

Ať se vlastník rozhodne jakkoliv, budoucí provozovatel zjistí, že provozovat budovu není jednoduché a že je zapotřebí mít nějaký podklad, ze kterého je možno čerpat informace o daném objektu a se kterým lze danou budovu provozovat. Bez informací o budově nelze uspokojivě danou budovu provozovat.

Mezi podklady, které je potřeba mít k dispozici (ať už digitálně nebo papírově), řadíme např. tyto:

• dokumentace skutečného provedení stavby;
• doklady o výsledcích předepsaných zkoušek;
• provozní předpisy výrobce;
• záruční listy;
• přehled o stavu domovních měřidel;
• písemnosti o nabytí a vlastnictví nemovitosti;
• dokumenty z katastru nemovitostí;
• smlouvy na dodávky energií;
• smlouvy na dodávky služeb;
• pasporty;
• provozní řády;
• standardní návody na užívání;
• požární poplachové směrnice;
• dokumentaci o systému ochrany veřejných práv;
• pravidla krizového provozování stavby,
• pravidla pro dozory nad provozem;
• pravidla pro údržbu a obnovu;
• pravidla pro modernizaci zařízení a racionalizaci procesů;
• pravidla pro účast lidského činitele na provozování;
• smlouvy o pojištění majetku;
• a další.

Množství provozních dokladů během užívání objektu narůstá. Sbírá-li správce objektu každý dokument popisující nějakou změnu či nějaký proces, nebo hodnotící současný stav provozu v tomto objektu, zjistí, že ta původní „almara“ na šanony přestává z kapacitních důvodů vyhovovat a je potřeba tuto skutečnost řešit. V tomto případě se opět nabízí možnost převádění papírové formy dokumentů na digitální pomoci scanování a uchovávání dat na společném úložišti.

Souhrnně lze účel dokumentace pro užívání a pro provozování stavby (provozní dokumentace) vyjádřit jako snahu dokumentovat aktuální strukturu stavby v členění podle provozních souborů zařízení, staveb, nebo také strukturu organizačních jednotek a útvarů organizace, v nichž probíhají procesy vedoucí k dosažení cílů stavby. Tuto strukturu je nutné dokumentovat v rozsahu potřebném pro provozování stavby a následné inovace všech úrovní. [22,5]

Stavební dílo je dlouhodobým technicko-ekonomickým statkem. Vyžaduje proto postupy, které umožňují jeho dlouhodobé sledování a ochranu před neodbornými zásahy.  Základem pro sestavení těchto postupů je dostatek kvalitních informací. Při správě budov se těmito informacemi myslí dokumentace dané budovy. Dobrou dokumentací ale nerozumíme pouze technický projekt stavby a jeho změny. K dobré kvalitě správy každé budovy jsou potřeba i další písemnosti, které by měl mít každý vlastník nebo správce tohoto majetku k dispozici a v pořádku. 

Jsou to:

• písemnosti o nabytí a vlastnictví nemovitosti;
• písemnosti k současnému stavebně technickému stavu nemovitosti (Jednou z možností dokumentace, která slouží ke sledování stavebně technického stavu domu jako celku i jednotlivých bytů a nebytových prostor, je pasportizace.);
• písemnosti související s nájmem bytů nebo nebytových prostor (jedná-li se o bytový dům);
• písemnosti související s prováděním oprav a dalších stavebních prací a zajišťováním služeb;
• písemnosti související s výpočtem nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytů a nebytových prostor (jedná-li se o bytový dům);
• písemnosti související s prodejem jednotlivých bytů (jedná-li se o bytový dům);
• účetní doklady včetně dokladů k daním a poplatkům;
• smlouvy s peněžními ústavy, doklady o půjčkách či příspěvcích;
• pracovní smlouvy a další dohody o pracích.

3.2.1 Dokladová část provozu stavby

Dokladová část provozu stavby je soubor dokumentů obsahujících průvodní dokumentaci, záznam o poslední nebo mimořádné revizi nebo kontrole, stanoví-li tak zvláštní právní předpis, nebo pokud takový právní předpis není vydán, stanoví-li tak průvodní dokumentace nebo zaměstnavatel. Průvodní dokumentace je soubor dokumentů obsahujících návod výrobce pro montáž, manipulaci, opravy, údržbu, výchozí a následné pravidelné kontroly a revize zařízení, jakož i pokyny pro případnou výměnu nebo změnu částí zařízení.

3.2.1.1 Pojištění majetku

Jedním z dokumentů, souvisejících s objektem je pojistná smlouva, která zajišťuje komplexní pojištění nemovitosti. Zahrnuje živelné pojištění proti požáru, povodni, větru, sesuvu půdy, havárii vodovodu, pojištění pro případ odcizení stavebních částí budovy, pojištění pro případ vandalismu, pojištění skla, pojištění elektronických zařízení a pojištění dokumentace.

Součástí dokumentace je uzavření pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou třetím osobám a pojištění pokrývající ztrátu nebo škody vztahující se k movitému zařízení, nábytku a vybavení uvnitř budovy, případně i vně budovy.

3.2.1.2 Smlouvy s dodavateli energií

K dokumentaci náleží také smlouvy, uzavřené s dodavateli médií, jako jsou smlouvy na dodávku a odběr vody, elektrické energie, plynu, odvodu splaškových vod, odvodu dešťových vod, dále smlouvy o telefonním, případně internetovém připojení.

3.2.1.3 Evidence měřičů

V objektu jsou hlavní měřiče spotřeby energií umístěny na patě domu.  Pro rozúčtování nákladů spotřeby jednotlivých energií, a to zvlášť pro rodinné bydlení a zvlášť pro provozní prodejní část objektu, slouží podružné měřiče, které jsou taktéž umístěny v objektu.

Pro vlastní evidenci spotřeby jednotlivých médií jsou důležitá evidenční čísla jednotlivých měřičů, datum jejich montáže a počáteční stavy.

3.2.1.4 Servisní smlouvy, smlouvy o provádění revizí

V objektech se vyskytují různé druhy technického zařízení a vybavení. Technická zařízení představují souhrn jednotlivých opatření, která zabezpečují funkci stavby obecně. Pro správné a bezpečné fungování je zapotřebí provádět pravidelný servis a revize.

Účelem revizí je ověřit především bezpečnost zařízení, to znamená zjistit veškeré závady, které ohrožují nebo by mohly ohrozit bezpečnost uživatelů. Zhodnocení stavu revidovaného zařízení z hlediska bezpečnosti je úkolem revizního technika.

Navazujícími dokumenty k servisním a revizním smlouvám jsou plány kontrol, údržby a revizí, které obsahují i vyhodnocení rizik technických zařízení a stanovení přesného postupu při vzniku mimořádných situací, které mohou v daném objektu vzniknout (požár, únik plynu apod.). [5]

3.2.2 Dokumentace skutečného provedení stavby

DSPS – dokumentace skutečného provedení stavby je poslední dokumentací v projektové fázi investičního cyklu. Touto dokumentací jsou ukončeny stavební práce související s realizací investičního záměru. Veškeré změny, které nastaly během realizační fáze, se do této dokumentace zaznamenají. Podkladem pro vznik této dokumentace je dokumentace pro provádění stavby nebo v případě, že tato dokumentace vyhotovena není se může jednat o dokumentaci k získání stavebního povolení. Při plánování budoucího provozu jednotlivých procesů a činností zajišťujících provoz přispívá k naplnění cílů.

Tuto dokumentaci si zpravidla objednává investor, resp. stavebník u dodavatele stavby, pokud není dohodnuto jinak. Tato dokumentace je jedním z bodů Smlouvy o dílo. Co vše DSPS obsahuje, stanovuje vyhláška č. 499/2006 Sb. o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů. Příloha č. 7 zachycuje odchylky, k nimž došlo při realizaci stavby. Tato dokumentace slouží také pro potřebu inovací aktuálního stavu provozované stavby a další části dokumentace stavby, sloužící vedení organizace nebo organizační jednotky především k managementu (plánování, organizování, operativnímu řízení nebo controllingu).

Případně se používá zjednodušená DSPS, tzv. pasport stavby, který není tolik obsáhlý jako DSPS a obsahuje informace o stavebně-technickém stavu ve zjednodušené podobě. Zhotovení pasportu stavby je řešením v případech, kdy se jedná o starší objekty bez dochované DSPS nebo u objektů, kde stavební úřad může nařídit její pořízení (v případech, kdy vlastník neplní povinnosti podle § 125 odst. 1 SZ).

Po ukončení stavebních a montážních prací a vydáním kolaudačního souhlasu je stavba připravena k uvedení do provozu. K tomu, aby bylo možno sestavit budoucí provozní dokumentaci co nejpřesněji, je nezbytné čerpat informace a data z aktuálního stavu.

Díky informacím a datům získaným z této dokumentace je možno provádět evidenci, tvořit všechny druhy pasportů, plánovat rozmístění personálu, případně budoucích nájemníků, navazovat smluvní vztahy s dodavateli tvrdých a měkkých služeb (ostraha, činnosti údržby a obnovy, úklidové služby apod.)

Při dlouhodobém provozování budovy je důležité tuto dokumentaci jednak uchovávat a jednak aktualizovat tak, aby byla zajištěna její aktuálnost a pravdivá vypovídací schopnost. Dokumentace, která není průběžně aktualizována, je pro potřeby správy majetku nepoužitelná. Při správě majetku je podstatné vycházet z pravdivých informací a dat a sestavovat další materiály a podklady, ze kterých je jasně definována potřeba pro provoz.

Dokumentace skutečného provedení stavby (DSPS) se skládá ze 4 částí podle Přílohy č. 14 vyhlášky č. 499/2006 Sb. o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů, kterou se provádí některá ustanovení stavebního zákona č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž dokumentace obecně obsahuje dvě části:

• Geodetická část DSPS – (G –DSPS) (část E);
• Stavební část DSPS – (S –DSPS) (část A-D).

ad Geodetická část DSPS – (G-DSPS)

Předmětem geodetického měření jsou všechny realizované stavební objekty, hranice pozemků vzniklé dokončením stavebních objektů, blízké body polohového bodového pole a vybrané identické body, podle typu mapy katastru nemovitostí (KN).

ad Stavební část DSPS – (S-DSPS)

Vytváří se tzv. aktualizovaná projektová výkresová dokumentace s uvedením skutečných, tzn. realizovaných hodnot. Měří se všechny hodnoty, které mohly být a vždy vlivem stavební činnosti jsou změněny tak, že se určuje jejich skutečná prostorová poloha vůči vytyčovací síti stavby.[5]

Na základě zpracování DSPS je stavebním úřadem vydán kolaudační souhlas k užívání stavby, což činí tuto dokumentaci důležitou díky úřednímu ověření této dokumentace. Dokumentace skutečného provedení stavby je základní dokumentací a nositelem informací o stavebním objektu. Pokud je provozní dokumentace ve špatném stavu nebo dokonce neexistuje, je tato dokumentace prvním zdrojem informací, ze které by uživatel měl vycházet při řešení otázek provozu stavby na úrovni stavební části nebo případně obnovy a údržby stavebních dílů. Dokumentace by měla zachycovat současný stavební stav objektu, proto je důležité, aby majitel objektu dbal na její aktualizace a veškeré změny zaznamenal a zanesl zpátky.

Tuto dokumentaci musí majitel objektu po celou životnost stavebního díla uchovávat. Tuto povinnost nařizuje stavební zákon č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ovšem nenařizuje, aby vlastníci tuto dokumentaci používali k výkonu správy majetku. Proto tato dokumentace bývá mnohdy opomíjenou a podceňovanou.

3.2.3 Standardní návod na užívání

Tyto návody jsou vyžadovány vnějším technicko-ekonomickým prostředím. Jsou nedílnou součástí protokolu o předání a převzetí dokončeného stavebního díla spolu s atesty a pokyny pro užívání a údržbu dodaných materiálů a výrobků. Vlastník, resp. uživatel je povinen se těmito pokyny řídit a prokazatelně seznámit zaměstnance, resp. nájemníky s jejich zněním. Uplatnění standardních návodů a zavedení do praxe přineslo vnější socio-ekonomické klima. Zavedení návodů s sebou přináší jednak ochranu zhotovitelům před neoprávněnou reklamací a vlastníkům stavebních děl manuál, jak efektivně a šetrně zacházet s nově nabytým majetkem.

Tento provozní dokument vypracovává dodavatel stavby pro stavebníka a stavebník je povinen se tímto dokumentem řídit. Pokud by v záruční lhůtě došlo ze strany vlastníka nemovitosti k uplatňování práva z vady a prokáže se, že vzniklou vadu způsobilo chování, které je v rozporu se standardním návodem na užívání, může zhotovitel stavebního díla odmítnout nápravu v rámci záručního servisu.

Se standardními návody na užívání je možno se setkat také v oblasti pronájmu bytových jednotek, kde tento standardní návod na užívání je vypracován vlastníkem bytové jednotky pro nájemce. Nájemce se musí se zněním tohoto návodu seznámit a užívat pronajatou bytovou jednotku tak, jak je v návodu stanoveno. Pokud nájemce poškodí vlastníkovi bytovou jednotku, může na základě tohoto manuálu trvat na zjednání nápravy na náklady nájemce.

Nový občanský zákoník říká, že stavební dílo je věc a ke každé věci musí výrobce dodat návod na užívání. Pokud bychom trvali na dodržování a přenesení této povinnosti do problematiky stavebnictví, tak jasně vyplývá, že zhotovení standardních návodů je povinnou součástí dokumentace nově zhotovených stavebních děl.

Cílem standardních návodů (dále SN) je stanovit pravidla užívání majetku a chránit současný majetek uživatele doporučeními k omezení možných ztrát (časových i majetkových) dříve než k nim dojde, vytvořit a ověřit standardní postupy a metody monitorování technického stavu stavebních objektů a jejich systematické údržby, oprav, modernizací a rekonstrukcí. K tomu je třeba analyzovat a definovat nejčastější a nejzávažnější nedostatky a chyby projevující se:

• ve způsobu údržby a péče o nemovitost;
• v technickém stavu budov;
• v navrhování a realizaci oprav a modernizací a rekonstrukcí.

Na podkladě podrobné analýzy vad stávajících objektů obdobné funkce a konstrukce a jejich příčin jsou v SN uvedeny možné přístupy k jejich nápravě, pravidla pro užívání, preventivní prohlídky jednotlivých stavebních dílů a funkčních celků, účelný systém dokumentace výsledků prohlídek a zkoušek, návrh rozhodovacích algoritmů respektujících technické i ekonomické aspekty předpokládaných oprav a modernizací.

Aby se předešlo sporům při případných reklamacích a došlo k ujasnění vzájemné komunikace v rámci smluvní záruční doby, předkládá zhotovitel uživateli při předání a převzetí stavby pokyny k užívání formou SN. Někdy je vytvářen materiál s názvem Příručka správce objektu, Příručka nájemce apod.

Přístup k problematice:

• prevence, aby nedocházelo k vadám a poruchám;
• návod, jak předcházet vadám a poruchám při užívání objektu;
• definovat nejčastější vady a poruchy na konkrétních typech objektu;
• popsat důvody proč dochází k vadám;
• životnost jednotlivých konstrukčních dílů, karty konstrukčních dílů;
• preventivní prohlídky, harmonogram prohlídek, časový plán.

Základní obsah manuálu jako návodu k použití si lze představit v těchto složkách:

• základní informace o objektu;
• charakteristika a účel objektu;
• obecné pokyny pro užívání a údržbu díla;
• harmonogram kontrol;
• popis stavu objektu při předání a převzetí;
• způsob uplatňování reklamací. [5]

3.2.4 Dokumentace strategických cílů

Formulování strategických cílů je úkolem vlastníka v součinnosti se správcem budovy. Slouží k identifikaci kvality budovy v současných vnějších podmínkách za účelem systémového plánování takových opatření, která povedou k předem definovanému cíli. Výslednou strategii ovlivňuje zejména forma vlastnictví, vnější podmínky, komplexní stav budovy a profil správce budovy. Existence strategických cílů je dokladem kvality řízení provozu budovy.

Pro úspěšné zajištění požadovaných výsledků musí být facility management úzce sladěn s posláním a vizí organizace a jejích cílů. Proto facility management působí na hlavních úrovních: strategické, taktické a provozní, viz obr. č. 1. Strategické rozhodování o cílech se děje v dlouhodobém časovém horizontu.

3.2.4.1 Strategické aktivity, strategické plánování

Podstatou efektivního facility managementu a tím efektivního řízení jakýchkoli procesů včetně procesů investičních, běžné správy a údržby je zodpovězení si otázky „odkud – kam“ daná organizace směřuje. Mylná představa je v tom, že jsme schopni cokoli koncepčně řídit pouze s operativními pokyny, úkony a činnostmi. Nelze ani říci, že tento způsob řízení by měl za následek selhání organizace či její úpadek. Podstatnou věcí je, že takovýto způsob operačního řízení neumožňuje rozvoj a růst organizace a tím i její konkurenceschopnost a možnost zefektivnění vlastních procesů. Právě naopak operativní řízení vede ke stagnaci a útlumu v oblasti jakýchkoli investičních či koncepčních procesů běžné správy a údržby. Je zde tím pádem pouze proces provozního řízení, který pokud je přehlcen operativním řízením, tak vede k chaosu a z hlediska dlouhodobého je neefektivní kvůli vynakládání a marnění finančních prostředků. Strategické plánování správy majetku musí navazovat na celkovou strategii rozvoje podniku (hlavních činností). Jestliže se podle strategických záměrů plánuje rozšíření podniku výstavbou nebo změnou technologie, je nezbytné tyto záměry promítnout do strategie facility managementu.  Zabývá se jimi vrcholový management organizace.

Plánovací činnosti musí vždy směřovat k určitým jasným cílům. U investiční činnosti by měly být stanoveny pro běžné činnosti vyplývající z udržitelnosti stávajících investic (reprodukce majetku, vymezení všech užívaných technologií, revizí, právních předpisů apod.) i individuálně pro každý investiční projekt. Není možné dobře plánovat, aniž bychom jasně stanovili, na co se budeme konkrétně orientovat či jaké služby budeme poskytovat. [5]

3.2.5 Provozní řád

S provozními řády se setkáváme v podstatě každodenně. Jsou v bytových domech formou domovních řádů, jsou ve školách ve formě školních řádů, jsou v provozech, kde se manipuluje s různými zařízeními či ve zvláštních provozech. Jsou všude, kde je zapotřebí, aby byly provozní podmínky upraveny. Na nás je, abychom se s těmito podmínkami seznámili a řídili se podle nich, čímž zabráníme mimořádným stavům a chráníme nejen sebe, ale i bezpečí a zdraví ostatních a majetek před mimořádnými situacemi, které z našeho jednání mohou vyplynout.

Existuje-li provozní řád upravující provozní podmínky provozu nebo zařízení, je závazný pro všechny osoby, které se v prostoru vyskytují nebo se zařízením manipulují. Osoby zodpovědné za dodržování pravidel určených v provozním řádu své seznámení s provozním řádem stvrdí podpisem.

3.2.5.1 Provozní situace

Při provozování zařízení nebo provozu dochází k různým provozním situacím, které je možno klasifikovat jako:

• trvalé provozní situace, při kterých lze zaručit optimální úroveň provozu;
• krátkodobé (přechodné) provozní situace, při kterých zaručujeme jakost provozu ve stanovených mezích při uplatnění přechodných opatření;
• mimořádné provozní situace, při kterých nezaručujeme jakost provozu ve stanovených mezích, ale pouze bezpečnost osob a v maximální míře zachování majetku a budov.

3.2.5.2 Druhy provozních řádů

Provozní řády lze klasifikovat podle toho, co mají upravovat, na provozní řády:

• provozu – za provoz je zde považována samostatná provozní jednotka jako např. kotelna, knihovna, sportovní zařízení, administrativní objekt apod.;
• zařízení – zařízením se myslí jakékoliv technické zařízení či vybavení objektu, např. STA, výtah, dieselagregát apod.;
• technologií.

Obr. 20 Klasifikace provozních řádů

Zdroj: archiv

Při zpracování provozních řádů je dobré uvědomit si, o jaký druh provozního řádu se jedná. Provozní řád provozu bude mít jinou strukturu obsahu než provozní řád zařízení. Provozní řád provozu je zpracováván pro osoby pohybující se v tomto provozu, a proto je důležité jasně vymezit práva a povinnosti těchto osob, aby nedocházelo k nepříjemným situacím, např. k úrazu, poškození majetku apod.

Při zpracování provozního řádu zařízení je naopak tento předpis směřován pro potřebu obsluhy či uživatelů tohoto zařízení a je zde kladem důraz na popis jednotlivých funkcí, provozních stavů a jiných činností zabezpečující plynulý provoz.

3.2.5.3 Obsah provozních řádů

Osnova provozních řádů musí vycházet z regulovaných požadavků na stavby vymezených ve vyhlášce č. 268/2009 Sb., která stanoví následující technické požadavky:

• mechanická odolnost a stabilita;
• požární bezpečnost;
• hygiena a ochrana zdraví;
• bezpečnost při užívání;
• ochrana proti hluku;
• úspora energie a ochrana tepla.

V každém provozním řádu by měly být tyto body zapracovány, a to nejlépe v paragrafovém uspořádání, které by upravovalo podmínky provozování. Pokud se jedná o provozní řád zařízení, měly by se v provozním řádu vyskytovat informace o umístění zařízení, jeho kontrole, údržbě a měly by zde být uvedeny požadavky na obsluhu tohoto zařízení apod.

U zpracování provozních řádů platí, že by měly být stručné, jasné a výstižné, měly by být konkrétní a měly by v nich být uvedeny kontakty na osoby či orgány schopné vyřešit případné mimořádné situace, havárie či výpadky provozu.

• Základní obsah provozního řádu

Sestavit provozní řád tak, aby vyhovoval danému objektu, je vzhledem k užívání objektu složitý proces. Přesto existují určité body, které můžou sloužit jako základní nástin budoucího provozního řádu. Podrobně je uvádí tab. 5.

Tab. 5: Popis základních bodů při tvorbě provozních řádů Zdroj: [1]

Obsah provozního řádu pro určitý druh užití budovy

Vzhledem k tomu, že využití objektů může být různorodé, musí se také zpracovávat provozní řády, které odpovídají danému provozu a účelu užívání stavby, viz tab. 6. Protože se požadavky na provoz pro různé využití objektů značně liší, nelze proto používat pouze jednu šablonu. Samozřejmě se dá využít základní osnova (kde jsou uvedeny náležitosti, které by měl obsahovat každý provozní řád nehledě na druh provozu) pro tvorbu provozního řádu, dále už však musíme postupovat podle nároků, které druh provozu vyžaduje. Podle využívání objektu rozlišujeme například zdravotnické zařízení, školní zařízení, zařízení pro výzkum a vývoj, objekty pro veřejnost, administrativní budovy a mnoho dalších. Níže uvedené obsahy jsou pouze modelové, a jejich dodržení není striktně předepsáno, ale doporučeno. Tvorba provozního řádu závisí především na potřebách vlastníka objektu a „zdravém rozumu“. V tab. 6 jsou uvedeny možné způsoby uchopení obsahové stránky provozního řádu a základní paragrafy, který by provozní řád měl obsahovat z pohledu funkčního využití objektu. Jedná se o minimální výčet paragrafového uspořádání obsahu provozních řádů.

Tab. 6: Základní obsah provozních řádů podle účelu objektu Zdroj: [5]

3.2.6 Plán provedení kontroly spolehlivosti konstrukcí stavby

Před novelizací stavebního zákona a vyhlášky o dokumentaci staveb, měl tento plán oporu v právních předpisech, a to v § 110 odst. 2 písmena c) SZ, který říkal že stavebník při podávání dokumentace k zahájení řízení ke stavebnímu povolení musí připojit „plán kontrolních prohlídek stavby a případně plán provedení kontroly spolehlivosti konstrukcí stavby z hlediska jejich budoucího využití zpracovaný nezávislým expertem na náklady stavebníka“. O provedení tohoto plánu spolehlivosti a kontrol stavby se zmiňovala také příloha č. 5 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů, které říkala v odstavci D. 1.2, pod písmenem d), že tento plán je nedílnou součástí dokumentace k získání stavebního povolení. Rozsah a obsah tohoto dokumentu není nikde přesně stanoven, ale je uvedeno, že musejí být stanoveny kontroly spolehlivosti konstrukcí stavby z hlediska jejich budoucího využití. [11]

Dnes již tento pojem české právní prostřední neuvádí a ani jeho vyhotovení není povinnou součástí dokumentace pro vydání společného povolení, projektové dokumentace pro ohlášení stavby nebo pro vydání stavebního povolení, ani pro provádění stavby.

3.2.7 Pasportizace

Pasportizace je požadována současnými právními předpisy platnými v ČR pouze u chovu hospodářských zvířat, ale není vyžadována žádným zákonem v ostatních oblastech. Je pouze doporučovaným nástrojem správy majetku.

Správa nemovitostí znamená pro každého správce nutnost soustavné péče o tento majetek. Efektivní využívání nemovitého majetku (bytových domů, administrativních budov apod.) se snahou o trvalé zlepšování jeho technického zařízení a vybavení, ale i jeho technického stavu vyžaduje důslednou evidenci. Nástrojem, který sleduje zajištění maximální efektivnosti a hospodárnosti vynakládání prostředků na údržbu a opravy, je pasportizace.

Pasportizace nemovitostí je základem technicky doloženého poznání jejich stavebně technického stavu. Za předpokladu správné aplikace přispívá pasportizace podstatným způsobem k maximální efektivnosti a hospodárnosti při provozu a správě tohoto majetku. Každý vlastník stavebního objektu může tedy z pasportizace získat nezbytné základní informace, jako např. optimální potřebu oprav, výši zanedbanosti z minulých let ve finančním vyjádření i měrných jednotkách, optimální roční potřebu oprav podle jednotlivých konstrukčních prvků, návrh na likvidaci zanedbanosti podle pořadí důležitosti, zhodnocení objektu při rozhodování o jeho prodeji, demolici, modernizaci či rekonstrukci apod.

Na tomto místě je nutno zmínit rozdíl mezi inventarizací a pasportizací. Inventarizace je v podstatě také evidencí, ale pouze evidencí vybavenosti, tzn. množství jednotlivých prvků. Oproti tomu pasportizace nás informuje jednak o množství (popř. ploše) jednotlivých prvků, jednak zaznamenává jejich stav či umístění.

Do celkového systému komplexního hodnocení kvality budov je tedy třeba zahrnout nejen kritéria, která hodnotí vlastní provoz budovy, ale také kritéria, která hodnotí kvalitu řízení tohoto provozu, tedy systém posuzování kvality řídících nástrojů používaných při správě budov. Dokumentace stavebního objektu se v současné době dostává na novou platformu. Vedle technické dokumentace se staví základy (i když z počátku pouze na doporučené bázi) pro nový pohled hodnocení objektů a jejich užitných hodnot. Utváří se rovněž požadavky na dlouhodobé sledování objektu z hlediska jeho užitné a ekonomické kvality. Z ekonomického hlediska jsou podstatné otázky transparentnosti již vynaložených a perspektiva do budoucna vynakládaných prostředků na údržbu a obnovu objektu.

Příkladem může být německé Spolkové ministerstvo pro dopravu, stavebnictví a bytovou výstavbu, které nechalo vypracovat studii nazvanou Akta domu, doporučující uchovávání a soustřeďování podkladů o nově pořizovaných stavebních objektech. Současně s dokumentem Akta domu bylo doporučeno zavést (jako součást) tzv. Pas objektu pro novostavby a rodinné domy. Pas obsahuje nejdůležitější data o budově a vytváří tak transparentní přehled o navrhování, konstrukci, realizaci objektu. Jednotná struktura umožňuje porovnání věcných náležitostí. Dokument Akta domu je členěn:

část I Projektová dokumentace a dokumentace pořízení objektu;

část II Užívání objektu;

část III Smluvní dokumentace.

Stavebník nebo kupující mohou získat systematický přehled o objektu. Financující subjekt získá data pro hodnotové parametry objektu. [5]

3.2.7.1 Historie pasportizace

Správa majetku v různých podobách existovala od chvíle, kdy člověk vlastnil nemovitý majetek. Ve chvíli, kdy jsme začali přemýšlet o nemovitém majetku jako o aktivu (cca 70. léta v západních zemích) a začali řešit jeho fyzický stav a prodloužení užitku z něj, začala se i správa majetku dynamicky rozvíjet do měřítek, jaké známe dnes.

Jedním z klíčových nástrojů při správě majetku a údržbě je bezpochyby pasportizace. Pasportizace jako proces získávání informací o stavebně technickém stavu nemovitosti je nositelem základních informací o nemovitém majetku. Pro majitele i správce nemovitosti je to jeden z důležitých nástrojů při získávání informací o nemovitosti při řešení údržby, obnovy, modernizace nebo při získávání informací o vybavení a výměrách a jiných technicko ekonomických parametrech.

3.2.7.2 Vývoj pasportizace

Vláda Československé republiky uložila úkol vedení a vyhodnocování pasportizace bytového majetku v roce 1970 usnesením č. 136, o opatřeních k postupnému snížení počtu demolic spojených s novou investiční výstavbou. Zavedením povinné pasportizace pro podniky bytového hospodářství, které spravovaly značnou část bytového fondu, se sledovalo zvýšení hospodárnosti při vynakládání finančních prostředků na opravy bytového fondu.

K zajištění tohoto úkolu byla v roce 1971 vydána Metodika pro vedení a zpracování pasportů domů a bytů, které přicházely v úvahu k modernizaci a kritéria výběru bytů a domů určených k likvidaci.

Výsledky pasportizace měly sloužit pro plánování oprav, modernizace a demolic domů a bytů a také jako podklad pro plánování potřeby materiálů, zařizovacích předmětů a zajištění potřebných stavebních kapacit. Pasportizace za dobu, po kterou se zpracovává, prošla určitým vývojem, co se týká rozsahu sledovaných prvků na jednotlivých druzích pasportů. Základním podkladem pro výpočet potřeby oprav domů a bytů byly technické údaje uvedené v tiskopisech Pasport domu, Pasport bytu a Pasport nebytového prostoru. [2,5]

3.2.7.3 Pasporty

Pasport je výsledkem procesu pasportizace. Pasporty rozlišujeme podle účelu, ke kterému byly zpracovány. Typy pasportů jsou uvedeny na obr. 21.

Obr. 21 Typy pasportů

Zdroj: archiv

Prostorový pasport představuje soubor grafických a popisných údajů o venkovních plochách, přilehlých a stavebních objektech. Jednoznačná prostorová identifikace údajů a informací je nezbytně nutná pro řádné využívání a provozování informačních systémů, pro které byla stanovena „Standardem státního informačního systému k územní identifikaci“. Tato identifikace byla schválena usnesením vlády ČR č. 448/1993. Tento standard zabezpečuje jednotnou prostorovou identifikaci v informačních systémech, zejména však vymezuje Soustavu standardních prvků prostorové identifikace.

Stavební pasport detailně popisuje budovu z hlediska konstrukčního, vnitřního uspořádání a jednotlivé plochy objektu. Zaměřuje se na vodorovné, svislé, šikmé i střešní konstrukce, otvory ve stavebních konstrukcích a řeší i např. výplně otvorů.

Technický pasport slouží k popisu majetku z technicky evidenčního hlediska až do úrovně jednotlivých místností, veškerá technická zařízení budov a ostatní movitý majetek a inventář. U každého zařízení jsou evidovány základní údaje o vlastním zařízení, výrobci, servisu, záruce apod.

Technická zařízení jsou rozdělena na kategorie:

• technologické zařízení (TZ);
• vyhrazené technické zařízení (VTZ);
• informační technologie (IT);
• slaboproudé systémy (SS), bezpečnostní a komunikační;
• zdravotnická technika (ZT).

Na stavební pasport navazuje pasport technologický, který obsahuje detailní popis vnitřních technologií budovy a zařízení. S ohledem na značnou šíři jednotlivých technologických prvků má pasport význam především tam, kde je třeba zajistit plnou bezpečnost budovy.

Využíván je i personální pasport, který zahrnuje umístění jednotlivých pracovníků na pracovištích a plochách. Zřizuje se tam, kde je větší počet zaměstnanců. Obsahuje informace o jednotlivých zaměstnancích určitého objektu, kde jsou např. uvedeny směny a úkoly pracovníků, pohyby na pracovišti ale i osobní a telefonní číslo na každého zaměstnance.

Současně s pasportem budovy je zapotřebí mít i pasport zpevněných ploch. Tato evidence je velice důležitá, pokud k objektu přísluší rozsáhlé areálové plochy, pro zvolení správného vybavení pro údržbu jak běžnou, tak především zimní odklízení sněhu a ledovky pro zajištění bezpečného a snadného pohybu po venkovních zpevněných plochách. V případě větších areálových ploch, parkovišť apod. je třeba počítat s finančními náklady na zimní údržbu, řešit odklízení sněhu a posypové materiály. S tím souvisí uložení posypových materiálů v zimních měsících, přístup k areálovým plochám z veřejných komunikací a vyčlenění plochy pro možnost ukládání sněhu, případě listí. [5]

3.2.7.4 Využití pasportizace při správě majetku

Pasportizace zůstává jedním ze základních nástrojů finančního plánování obnovy a zhodnocení budov a slouží zejména k:

• ekonomické bilanci a rentabilitě objektu;
• požadavkům na investice a opravy;
• plánování a optimalizaci vynaložených nákladů na údržbu a obnovu;
• zpracování energetického průkazu budovy;
• komplexnímu hodnocení kvality budov v rámci životního cyklu;
• hodnocení nákladů životního cyklu budov.

Pasportizace je jedním z dokumentů, který zvyšuje užitné i komerční hodnoty stavebních objektů a informuje uživatele a případné provozovatele v budoucnu o tom, že s objektem bylo v minulosti nakládáno profesionálně, že vkládané prostředky do jeho obnovy a údržby je možné ověřit na základě dokumentace.

Cílem pasportizace nemovitosti obecně je získat přehled o současném stavu nemovitosti, o množství a technickém stavu jednotlivých konstrukčních prvků a technických zařízení. Vyhodnocení aktualizovaného pasportu umožňuje i stanovit náklady na další období a stanovení potřeb oprav podle cyklů životnosti, tj. preventivních a periodických oprav konstrukčních prvků.

Uplatnění pasportizace v podmínkách společenství vlastníků jednotek:

• pro provádění oprav a stanovení jejich výměr;
• pro prodej bytu a darování bytu;
• pro archivaci dokladů a argumentaci;
• pro realizaci přístaveb, nástaveb a modernizací.

V současné době je k dispozici mnoho typů formulářů pro zpracování a vedení pasportů. Záleží na rozhodnutí každého majitele objektu, jaký typ formuláře zvolí. Velice vhodné a v dnešní době stále více využívané je využití softwaru (CAFM) pro zajištění správy objektů, který obsahuje i zpracování pasportu a využití jeho údajů i pro další agendy, ať již pro plánování oprav či údržby nebo evidenci nákladů na jednotlivé konstrukční části, plochy, zařízení či celek. [5]

3.3 BIM

Tato kapitola je volně zpracována z Koncepce zavádění metody BIM v ČR. [28]

Principy informačního modelování jsou známy od roku 1974 a v několika posledních letech se posunuly z teoretické roviny do praxe. Děje se tak především díky potenciálu informačního modelování, které přináší úspory, snižování rizik, použití efektivních technologií a systémů řízení založených na analýze dat. Zkratka BIM se používá obecněji teprve od roku 2002. BIM (Building Information Modelling) neboli informační modelování staveb je proces vytváření, užití a správy dat o stavbě během jejího životního cyklu. „M“ lze vnímat také jako zkratku pro slovo „Management“, které možná lépe vystihuje, co použití BIM umožňuje, tedy především řízení informací o budově (stavbě). Je třeba rozlišovat BIM jako model (určitou formu databáze) a BIM jako proces, který využívá BIM modelu za účelem výměny a sdílení informací, ale také jejich správy. Stejně tak „B” ze zkratky BIM (z angl. „Building“) se neomezuje pouze na budovy. Neznamená pouze budovu, ale obecně stavbu a také stavební proces. Informační modelování jako metoda práce je obecně použitelná pro jakoukoli stavbu.

Uplatní se nejen v segmentu pozemních staveb, ale také třeba v dopravním stavitelství, vodním stavitelství i stavitelství speciálním a inženýrském stavitelství obecně. Informační model stavby (BIM model) si lze představit jako databázi informací, která může zahrnovat kompletní data od prvotního návrhu přes výstavbu, správu budovy a případné změny dokončených staveb (rekonstrukce) až po její demolici, včetně ekologické likvidace stavby a uvedení prostoru do původního stavu. Tedy veškeré informace využitelné během celého životního cyklu stavby. Do této databáze přispívají svým dílem všichni účastníci stavebního procesu. Pro dosažení maximálního přínosu při použití metody BIM by žádná ze stran zainteresovaných v životním cyklu stavby neměla odmítat používat model BIM a měla by do něj vkládat aktuální informace. Zásadní výhodou tohoto přístupu k informacím o stavbě je spolupráce bez ztráty dat a zachování přístupu k jejich aktuální verzi. Neznamená to, že do modelu musí všichni vložit všechny své vědomosti a data. Měli by ale sdílet informace, které jsou potřebné pro ostatní účastníky stavebního procesu.

Mnohdy bývá mylně za informační model stavby považován samotný 3D model, a to i v odborných kruzích. Zde je potřeba si uvědomit, že BIM ve své podstatě zahrnuje nejen vlastní informace, ale také pravidla pro zacházení s nimi a 3D model je pouze jedním z mnoha možných způsobů prezentace těchto informací.

Negeometrické a doplňující informace (používá se označení parametry, atributy, vlastnosti) jednotlivých prvků, z nichž je 3D model složen, mohou obsahovat konstrukční, materiálové a užitné vlastnosti, pozice v harmonogramu výstavby, jednotkovou cenu, harmonogram kontrol a výměn, investiční a provozní náklady a další. Tímto způsobem lze vytvořit model skutečného objektu, který slouží nejen při navrhování a provádění stavby, ale rovněž při jejím provozování a udržování.

Technickým srdcem celé metody BIM je společné datové prostředí, viz obr. 22 (CDE – Common Data Environment), které v sobě zahrnuje všechny informace. Tedy nejen 3D model a jeho negeometrická data, ale i všechny další dokumenty, komunikaci mezi účastníky projektu a jejich procesy v jednotlivých fázích životního cyklu stavby.

Obr. 22 CDE/BIM – Common Data Environment (Společné datové prostředí) Zdroj: [28]

3.3.1 Motivace k zavádění BIM

Stavebnictví v rámci Průmyslu 4.0 získává nový rozměr plánování, realizace a provozu staveb všeho druhu včetně technické a dopravní infrastruktury. Zjednodušeně řečeno, informační modelování je o sdíleném přístupu zúčastněných osob těchto procesů k jedinému 3D projektu (a informacím o něm), který se pod dohledem všech v čase vyvíjí a je pevnou součástí reálného stavebního objektu. Podrobný popis objektu je provázán informacemi a dokumenty v jediném cloudovém úložišti. 3D model s objektem žije a musí být zajištěna oboustranná výměna informací. Model poskytuje podrobné informace k dalším realizacím, analýzám a provozu. Naproti tomu musí být model udržován a aktualizován. Digitalizace stavebnictví může jít až do možností digitalizace povolování staveb a kontrol zakázek, simulace rozvoje, výstavby apod. Vše v rámci výrazného zvýšení efektivity výměny informací. To vše souvisí s rozvojem informačních technologií a rozvojem digitální gramotnosti zapojených osob.

Trend BIM je ve světě již nastartován a tempo zavádění určuje trh. Státní sektor na tyto možnosti reaguje pozvolna, ale proces implementace BIM do veřejných zakázek již v právních předpisech začal. Zavedení informačního modelování staveb představuje přechod stavebního sektoru na digitalizaci. Digitalizace je zavedení nebo zvýšení používání digitální nebo počítačové technologie takovým subjektem jako organizace, průmyslové odvětví nebo země. Zavedení informačního modelování staveb představuje přechod stavebního sektoru na digitalizaci. Je nesporné, že širší používání technologie, digitálních procesů, automatizace a kvalifikovanějších pracovníků výrazně přispívá k hospodářskému a společenskému rozvoji a ochraně životního prostředí. Digitalizace stavebnictví představuje jedinečnou příležitost uchopit tyto strukturální výzvy využitím nabízejících se osvědčených postupů z ostatních průmyslových odvětví a odborných metod a nástrojů, digitalizovaných pracovních postupů a technologických dovedností k posunu na vyšší úroveň výkonnosti a dát vzniknout digitálnímu stavebnictví.

BIM představuje komplexní proces vytváření a správy dat o stavbě během celého jejího životního cyklu. V rámci systému BIM vzniká digitální vícerozměrný model stavby (tzv. BIM model), obsahující geometrické a popisné informace, který slouží jako otevřená databáze informací o stavbě pro její návrh, provedení, provozování a vzájemné propojení těchto etap. Stavebnictví vytváří díla dlouhodobé životnosti a užitné hodnoty a je vstupním tvůrčím sektorem pro budoucí hospodářský a sociální rozvoj státu. Je tedy nutné zajímat se nejen o počáteční investici do projektu, ale klást důraz na náklady celého životního cyklu. Jedním z hlavních nástrojů, jak dosáhnout vyšší produktivity, inovativnosti a konkurenceschopnosti sektoru stavebnictví, je široké využívání informačních technologií. Jedním z pozitivních dopadů procesů BIM je, že vede k dílčím změnám v myšlení a přístupech. Všude na světě uznávají hodnotu BIM jako strategického nástroje realizace cílů oblasti nákladů, kvality a politiky.

BIM se stává globálním jazykem v odvětví stavebnictví, neboť umožňuje vyšší úroveň spolupráce překračující hranice území. Předpokládá se, že BIM se ve světě stane běžným způsobem realizace veřejných zakázek a zakázek ve stavebnictví obecně. Pro udržení konkurenceschopnosti českého stavebnictví je třeba na nastupující trend reagovat.

V roce 2014 Evropská unie uznala užitečnost BIM pro veřejný sektor, neboť tato metoda pomáhá dosáhnout vyšší efektivity vynaložených prostředků a podporuje inovace. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU, o zadávání veřejných zakázek umožnila zadavatelům v celé Evropě, aby mohli při zadávání veřejných zakázek požadovat použití BIM. Toto je umožněno i v ČR od 1. 10. 2016 zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Od roku 2022 se problematika veřejných zakázek otočí směrem k tomuto trendu, neboť se počítá s tím, že v tomto roce vzejde z právních předpisů povinnost zadávání a realizace veřejných zakázek pomocí BIM.

3.3.2 BIM model

Každá stavba se skládá ze stavebních výrobků, materiálů a konstrukcí (prvků). Digitální obdobou skutečné stavby je model BIM. Ten v sobě zahrnuje geometrické údaje ve formě 3D modelu a negeometrická data. Mezi negeometrická data náleží i celá řada řídicích a podpůrných dokumentů stavby, jako např. stavební deník, harmonogram, dokumenty BOZP, výstupy z rozhodovacích procesů stavebních úřadů a další. Veškeré dokumenty, které jsou součástí dokumentace BIM, jsou uloženy ve společném datovém prostředí (CDE), které tak tvoří zdroj platné verze dokumentace. Některé dokumenty mohou být též provázány na určité prvky 3D modelu. Srovnání současného a digitálního přístupu je znázorněno na obr. 23.

Obr. 23 Komparace současného a digitálního přístupu Zdroj: [28]

Mají-li BIM modely splnit svoji očekávanou úlohu jako důležitá součást metody BIM a významný zdroj strukturovaných dat pro další specializované aplikace (např. oceňování, časové plánování, facility management), musí být vysoce standardizované. Bez standardizace zdrojových dat není možné programovat jakékoliv rozhraní mezi systémy a následně nabízet funkcionality, které významně zvýší efektivitu a kvalitu práce uživatelů specializovaných aplikací.

3.3.3 BIM Execution Plan

Při implementaci BIM, kdy se na jeho tvorbě podílí mnoho útvarů a účastníků, je vhodné vytvořit kvalitní plánovací dokument. Ve světě se k tomuto účelu užívá termín BEP (BIM Execution Plan). BEP znázorňuje finální dokument, slučující všechny zainteresované projektové týmy a zabývá se podrobnějšími informacemi BIM projektu.

BEP by měl definovat náležitá využití BIM, např. vývoj návrhu, odhadování ceny, koordinaci návrhu spolu s detailním návrhem a dokumentací procesů pro uskutečnění BIM skrze celý životní cyklus projektu.

V BEP si projektové týmy definují rozsah implementace BIM v projektu, identifikují procesní postupy pro BIM procesy, definují informační výměny mezi účastníky a popíší požadovanou infrastrukturu pro podporu jeho optimálního naplnění. Stanovuje se úroveň podrobnosti LOMD a kontroly kvality.

Co by měl BEP obsahovat:

• identifikace BIM cílů a jeho využití (definování hodnot a přínosů);
• definice účastníků projektu, jejich kompetence a zodpovědnosti;
• navržení BIM postupů a procesů (procesní mapy, procesy a vzájemné propojení činností);
• stanovení informačních výměn a softwarových nástrojů;
• definování podpůrné infrastruktury implementace (postupy v komunikaci, způsob dodání projektu, postupy pro kontrolu kvality apod.);
• způsob údržby BIM modelu a správy dat;
• stanovení úrovně detailu pro jednotlivé části a profese.

3.3.4 Dlouhodobé přínosy používání BIM

Přechod na BIM je spojený se změnou současných procesů především po stránce komunikace, předávání a sdílení dat. Druhou oblastí změn je zavedení nových technologií, které umožní modely BIM vytvářet, využívat a efektivně podporovat změnu komunikace a procesů prováděných v rámci celého životního cyklu stavby. Třetí důležitou oblastí je přínos BIM z hlediska udržitelné výstavby a komplexní kvality staveb. Nejdůležitější přínosy využití BIM v průběhu celého životního cyklu stavby jsou následující:

• úspora nákladů a času počítaná za celý životní cyklus stavebního díla;
• zlepšení komunikace mezi účastníky stavebního procesu;
• zlepšení kontroly stavebního procesu;
• zlepšení kvality výsledného díla;
• předcházení kolizím (jejich detekce před realizací stavby) a nedorozuměním při práci s informacemi vzniklým použitím starých verzí;
• zvýšení transparentnosti a zlepšení přístupu k informacím při rozhodování v různých etapách životního cyklu stavby (i pro netechnické profese pracující na projektu);
• reálná možnost průběžného začlenění všech potřebných profesí již při návrhové fázi projektu (např. rozpočtář, správce budovy);
• ochrana životního prostředí s důrazem na energetické úspory (snížení energetické náročnosti budov) díky možnostem simulací v etapě přípravy projektu a využití údajů v případě změny dokončené stavby (rekonstrukce) nebo její odstranění;
• možnost snadnějšího zpracování variant;
• zefektivnění ekonomického řízení staveb (projektů) a to od prvotní kalkulace, přes výběr a průběžné kalkulace až po samotnou fakturaci;
• významné podklady pro navrhování, instalaci, provozování a výměnu zařízení;
• dostupnost aktuálních informací na jednom místě;
• podpora rozvoje datové základny národní infrastruktury pro prostorové informace.

Investice vložená do vytvoření komplexního vícerozměrového modelu je díky širšímu rozložení v čase mnohem efektivnější, než je tomu u stávajících řešení. A to i přesto, že vstupní investice do tvorby modelu pro BIM bývá vyšší než u klasického způsobu tak, jak se provádí dnes (2D dokumentace, tabulky, tištěné dokumenty), a může znamenat větší časovou a odbornou náročnost pro projektanta.

3.3.5 Přínosy BIMu ve správě majetku a provozu budov

Informační model budov přináší konečně soubor ucelených a strukturovaných dat o budově, které jsou připravené k použití při správě majetku.

Dosud předání a převzetí hotové stavby probíhá předáním dokumentace skutečného provedení stavby, kde by měly být zaznamenány veškeré změny a úpravy oproti dokumentaci pro provádění stavby, a předáním všech potřebných protokolů, revizních zpráv, atestů a dalších dokumentů. V den předání hotového díla lze říci, že veškeré údaje jsou platné a aktuální, ovšem s postupem času data zastarávají a málokdy se aktualizují nebo dochází k jejich ztrátám. To vše by měl BIM změnit a otočit k lepšímu. Správcům se dostanou k dispozici úplná a aktuální data, se kterými bude možno pracovat při plánování strategických plánů údržby a obnovy. Nevznikne potřeba dodatečně provádět pasportizaci a vytvářet pasporty, protože vhodným a kompatibilním prostředím SW nástroje budou importována všechna relevantní data z modelu (to platí, pokud se nejedná o zavádění BIM u již existující stavby – v procesu zavádění BIM u již existující stavby se pasportizace provádět musí). Dále lze jednoduše plánovat podpůrné procesy a řešit běžnou denní operativu. Veškerá práce správce povýší na digitální úroveň práce s daty, vymizí papírové zakládání např. revizních zpráv, smluv s dodavateli služeb apod. Vše bude zdigitalizováno a online přístupné z cloudového úložiště přes jakékoliv mobilní zařízení s připojením k internetu. To vše je zatím hudbou budoucnosti, která se ovšem nezadržitelně blíží.

3.3.6 Současné projektování staveb

Dosud se projektují stavby s využitím CAD systémů. Zkratka CAD v sobě ukrývá slovní spojení Computer Aided Design, což v překladu znamená počítačová podpora projektování nebo též navrhování. V projekčních kancelářích je již činnost projektování staveb digitalizována pomocí různých produktů softwarových společností, které se snaží neustále zdokonalovat a přizpůsobovat nabídku funkcionalit současným trendům.

Práce projektanta bývá zhotovena buď ve:

• 2D modelu (čárový model), který nahrazuje původní pero a pauzovací papír. Jedná se o primitivní způsob zpracování projektové dokumentace. Dříve toto zpracování bylo považováno za to nejlepší a efektivní zpracování dokumentace, hlavně z hlediska rozmnožování, dodatečných úprav apod. Dnes by bylo možno jmenovat více záporů než kladů.
• 3D modelu (model složený z konstrukčních prvků), který povyšuje 2D modelování čárami na již skutečný 3D model, ve kterém je možno odhalit konstrukční chyby, průběžně prohlížet vizuální návrh stavby, vytvářet průlety vnitřní dispozicí a další. Zdálo by se, že projektování je dotaženo k dokonalosti, ovšem i toto má své zápory, např. koordinace projektového týmu, koordinace jednotlivých oborů TZB, nutnost časové koordinace projektování.

3.3.7 BIM projektování

3D navrhování je využíváno rovněž při projektování pomocí BIM nástrojů. V nově zaváděném projektování jsou na rozdíl od klasického způsobu každému prvku, vloženému do modelu projektantem přisouzeny vlastnosti/atributy, které prvek jednoznačně určují a definují ho. Při BIM projektování je využit klasický 3D model, ovšem rozšířený o řadu dalších informací, proto označení informační model. Každý takto vytvořený model je nositelem informací, které se dál využívají jak při plánování, realizaci, tak zejména při správě a provozu budov. Díky tomuto informačnímu modelu lze vytvářet časové plánování realizace, plánování zdrojů potřebných k realizaci, provádět simulace jevů apod.

Obecně jakýkoliv model může obsahovat data a údaje dalšího rozměru kromě geometrie týkající se např. plánování emisí CO2, energií apod. V dnešní době se nejčastěji uvádí použití 6D jako údaje o životním cyklu budovy nutné pro provoz, správu a údržbu stavebního díla. Začíná se mluvit i o 7D, které nejčastější bývá spojeno s udržitelností staveb a energetickou náročností. 8D pak s bezpečností. Někdy se však setkáváme i se záměnou 6D a 7D. Rozdělení je čistě orientační a ilustrační:

• 2D – dvourozměrné informace, práce v ploše;
• 3D – práce s prostorem (šířka, délka, výška);
• 4D – 3D v čase (fázování, etapizace výstavby);
• 5D – čas a peníze – náklady na projekt (odhad nákladů);
• 6D – energetická náročnost (energetické analýzy);
• 7D – řízení životního cyklu (Investor/Facility Management). [28]

3.3.8 BIM realizace

Realizace stavby je logickým vyústěním projekčních a návrhových prací na modelu. Při provádění stavby model eviduje skutečné náklady stavby pomocí skenování, zlepší plánování času a nákladů, usnadní provádění controllingu. Pro zhotovitele stavby představuje model zejména spolehlivou dokumentaci pro provádění stavby a zároveň podklad pro provádění změn. Hlavní výhodou při aplikaci BIMu v realizační fázi výstavbového projektu je to, že se snáze řídí a kontroluje díky strukturovaným a přesným informacím.

ZÁVĚR

Publikace přináší nový pohled na problematiku údržby a obnovy staveb a konstrukcí a mění postup myšlení při samotné tvorbě přípravy údržby a obnovy. Při správě majetku je důležité vědět, kolik finančních prostředků bude zapotřebí pro jeho dlouhodobou obnovu a údržbu. Správné zpracování plánu obnovy a údržby je nezbytnou součástí čerpání finančních prostředků na pokrytí nákladů spojených s životním cyklem objektu. V krajním případě se může ukázat, že dlouhodobý provoz některých budov může být ztrátový a je lepší se objektu zbavit nebo změnit způsob a úroveň užívání objektu (zavedení nových funkcí, záměna stávajících funkcí objektu). Zpracování dlouhodobé obnovy a údržby lze rozdělit do tří základních skupin:

• zachycení současného stavu, zejména:
  • zjištění rozsahu fyzického opotřebení stavby na základě průzkumu;
  • stanovení doby životnosti stavby a konstrukčních dílů;
  • stanovení pořizovací ceny stavby vztaženou k času realizace obnovy.
• sestavení plánu údržby a obnovy, zejména:
  • stanovení průměrných ročních nákladů na cyklicky prováděnou údržbu a opravy;
  • stanovení průměrných ročních nákladů na provoz, služby, odpisy.
• porovnání výnosů a nákladů v daném období, zejména:
  • stanovení výše nájemného před a po obnově.

Globálním kritériem ekonomiky správy majetku by měla být míra kompenzace nákladů údržby a obnovy úsporou běžných nákladů provozu a prodloužení fyzické životnosti staveb. Vyšší kvalitativní standard pořízení snižuje náklady na údržbu a obnovu, zvyšuje dobu životnosti a naopak. Kritériem hospodárnosti je optimalizace vynaložených nákladů. Závažným rysem současného stavu je, že u jednotlivých staveb není řádně zjištěna úroveň zanedbané údržby. Stávající stav může být šetřen pouze na základě rozboru jednotlivých stavebních, technických a technologických částí staveb a jejich ohodnocení. Zpracování těchto propočtů mnohdy není běžnou záležitostí ani u zásadních rozhodnutí, které se týkají nákladných obnov staveb.

Na základě rozboru nových forem údržby a obnovy staveb a konstrukcí lze vlastní postup činností spojených s výkonem správy a údržby charakterizovat následovně:

• podrobný rozbor současného stavu řešené problematiky;
• analýza problémů údržby a obnovy;
• princip metodické koncepce nových forem údržby a obnovy staveb a konstrukcí.

Pořizování dlouhodobého majetku (investic) v soukromé i veřejné sféře je složitý a časově, finančně i organizačně náročný proces. Pozornost řídící i odborné veřejnosti byla dosud zaměřena na koncepční, přípravné a realizační etapy investičního procesu. Ekonomicky, organizačně i technicky neméně významná je však i exploatační fáze procesu – provozování, údržba, opravy či rekonstrukce majetku stavebního a strojního charakteru. Zatímco pořizování nových staveb a obecně investic je po stránce odborných kádrů zajištěno středoškolskou a vysokoškolskou výchovou odborníků ve stavebních profesích, je fáze využívání a provozu mnohdy nákladně pořízených stavebních fondů (majetku), údržby a oprav ponechána samovzdělávacím schopnostem jednotlivých provozních a řídících pracovníků. Neprofesionální správa majetku, zejména nemovitého, jeho provoz a související služby mají mnohdy za následek nehospodárné vynakládání soukromých i veřejných financí.

Správa majetku je obor, jehož náplní je komplexní plánování a správa veškerých podpůrných činností ve firmách všeho druhu, často prezentovaný jako průnik tří oblastí označovaných zkratkou 3P (Pracovníci – Procesy – Prostory) a nyní nově rozšířen o další dvě oblasti – Planeta – Prosperita, čímž se dostáváme na průnik 5P. Správce majetku (facility manažer) je tedy zodpovědný za optimální provoz budov, jejich technické zařízení, funkceschopnost a dále za veškeré činnosti probíhající uvnitř i vně budov.

Zatímco stále rostou odborné požadavky na profese, zabývající se v praxi správou majetku,, teoretické komplexní vysokoškolské vzdělání oboru správy majetku ve formě studijního programu nebo oboru je u nás dosud zcela opomenuto, a to i přes celosvětový rozmach této profese a dynamický rozvoj praxe v České republice. V současné době absenci komplexní výuky supluje pouze systém studijních kurzů a předmětů na některých fakultách, který však nezahrnuje nejdůležitější technické a provozní stránky oboru a dále systém odborných konferencí pořádaných českou pobočkou IFMA.

Současný stav problematiky, jeho analýza a dosavadní praxe prokazuje, že zkušenosti s novými formami údržby a obnovy staveb a konstrukcí se dostávají do podvědomí projektantů, investorů, vlastníků, správců a pracovníků státní správy velmi obtížně. Zčásti je to důsledkem skutečnosti, že problematika ekonomiky správy majetku je předmětem učebních osnov středních odborných a vysokých škol jen okrajově a dotčený orgán státní správy se této oblasti také příliš nevěnuje.

V rámci prvního kroku, který bude mít zásadní význam pro seznámení s problematikou, je nezbytné zajistit potřebný rozsah informací a zprostředkovat jejich distribuci do příslušných okruhů odborné, ale i široké veřejnosti. Důležitým faktorem, který brání uplatňování ekonomiky správy majetku v technické praxi, jsou právě malé znalosti a nedostatečné pochopení důležitosti tohoto problému, nedostatečná koordinace úsilí zaměřeného na ekonomiku správy majetku a v neposlední řadě názory, že technická řešení jsou finančně příliš náročná. Tyto okolnosti jsou podnětem přípravy strategie a pojetí vzdělávacího projektu k problematice výkonu správy a údržby budov v Radě na podporu rozvoje profese ČKAIT. Rozborem současné situace s analýzou problému ekonomiky správy majetku byly stanoveny náměty na zlepšení situace, které jsou součástí celoživotního vzdělávání v ČKAIT.

Cílem je dosáhnout všeobecného podvědomí o obsahu a rozsahu problematiky ekonomiky správy majetku a zejména o významu přínosu pro všechny uživatele stavebních objektů. Strategický záměr vzdělávacího projektu je založen na systému vytvoření programu přenosu potřebných informací a znalostí diferencovanou formou, v rozlišení na čtyři hlavní skupiny:

• odborníci na problematiku ekonomiky správy majetku – předávají nejnovější poznatky do praxe, jsou to zpracovatelé odborných publikací, aplikačních softwarů, metodických pokynů a odborná konzultační činnost;
• investoři, projektanti, autorizované osoby – uvádějí principy ekonomiky správy majetku v reálný život do technické praxe;
• státní správa a samospráva – kontrolní orgán základních a dalších předpisů stavebního práva;
• vzdělávací instituce – příprava nových odborníků pro stavební praxi.

Z charakteristiky jednotlivých skupin vyplývá, že koncepce vzdělávacích projektů musí vycházet z potřeb, vlastního uplatnění nových poznatků a rozlišení specifických požadavků. Nedílnou součástí celé vzdělávací strategie bude metodické zajištění rozdílné náplně vycházející z potřeb různých druhů stavebních objektů.

Seznam bibliografických citací

[1] BERÁNKOVÁ, E., KUDA, F. Standardizace Facility managementu v podmínkách České republiky, Správca bytových domov, 1/2013, ISSN 1336-7919.

[2] ČESELSKÝ, J. Pasportizace v kontextu udržitelného managementu obecního domovního a bytového fondu. Ostrava: VŠB – Technická univerzita Ostrava, Fakulta stavební, 1. vydání 2011, ISBN 978-802-4825-496.

[3] HAČKAJLOVÁ, L. Ekonomika a management 13. Praha: Ediční středisko ČVUT, 1. vydání 2004, 279 stran, ISBN 80-01-03060-1.

[4] KUDA, F. a kol. Zvyšování kvalifikace a rekvalifikace správců bytových domů jako nástroj udržitelnosti užitku bytového fondu. Praha: Professional Publishing, 1. vydání 2011, 34 stran, ISBN 978-80-7431-072-0

[5] KUDA, F., BERÁNKOVÁ, E. Facility management v technické správě a údržbě budov. Praha: Professional Publishing, 1. vydání 2012, ISBN 978-80-7431-114-7.

[6] KUDA, F., BERÁNKOVÁ, E., SOUKUP, P. Facility management v kostce pro profesionály i laiky. Olomouc: FORM Solution, 1. vydání 2012, ISBN 978-80-905257-0-2.

[7] MIKŠ, L. a kol. Údržba a rekonstrukce starších městských budov. Brno: Grantový projekt GAČR 103/02/1252, 2004.

[8] ŠTRUP, O. Základy Facility managementu. Praha: Professional Publishing, 1. vydání 2014, 156stran, ISBN 978-80-7431-143-7.

[9] VYSKOČIL, V. K., KUDA, F., a kol. Management podpůrných procesů  – Facility management. Praha: Professional Publishing, 2. vydání 2011, 492 stran, ISBN 978-80-7431-046-1

Právní předpisy

[10] Vyhláška č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů

[11] Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů

Normy

[12] ČSN EN 15221-1 Facility management – Část 1: Termíny a definice. Český normalizační institut, 2014.

[13] ČSN EN 15 221-2 Facility management – Část 2: Návod na přípravu smluv o facility managementu. Český normalizační institut, 2014.

[14] ČSN EN 15221-3 Facility management – Část 3: Návod na kvalitu ve facility managementu. Český normalizační institut, 2014.

[15] ČSN EN 15221-4 Facility management – Část 4: Taxonomie, klasifikace a struktury ve facility managementu, Český normalizační institut, 2014.

[16] ČSN EN 15221-5 Facility management – Část 5: Návod na procesy ve facility managementu. Český normalizační institut, 2014.

[17] ČSN EN 15221-6 Facility management – Část 6: Měření ploch a prostorů ve facility managementu. Český normalizační institut, 2014.

[18] ČSN EN 15221–7 Směrnice pro benchmarking výkonnosti. Český normalizační institut, 2015.

[19] ČSN EN ISO 41001 (507435) Facility management – Systémy řízení – Požadavky s návodem k užívání. Praha: ČNI, 2019.

[20] ČSN EN ISO 41011 (505549) Facility management – Slovník. Praha: ČNI, 2018.

[21] ČSN EN ISO 41012 (505979) Facility management – Návod na vývoj smluv v souvislosti se strategickým zásobováním. Praha: ČNI, 2019.

Webové stránky

[22] IFMA CZ [online], dostupné z http://www.ifma.cz, [cit. 4.3.2013].

[23] Obchodní slovník [online], dostupné z http://www.businessdictionary.com/definition/, [cit. 12.3.2013].

[24] PATER, J. Dokumentace pro provádění a provoz stavby [online], dostupné z http://www.bozpprofi.cz, [cit. 27.4.2013].

[25] SLAMKA CONSULTING [online], dostupné z http://www.slamka.cz/, [cit. 4.3.2013].

Další zdroje

[26] Kolektiv řešitelů VZ 05. Management udržitelného rozvoje životního cyklu staveb, stavebních podniků a území. Analýza dat a řešení v 2006. Praha: ČVUT, Fakulta stavební, Katedra ekonomiky a řízení ve stavebnictví, 1. vydání 2007, ISBN 978-80-01-03679-2.

[27] Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, sekce stavebnictví. Průzkum a hodnocení stavebně technické stavu panelových domů. Praha: Informační centrum ČKAIT 2000, 134 stran, ISBN 80-86364-20-8.

[28] Ministervstvo průmyslu a obchodu ČR. Koncepce zavádění metody BIM v ČR. [online cit. 2018-10-06]. www.mpo.cz