Navrhování a zkoušení injektovaných horninových kotev (TP 1.9.7)

Injektované horninové kotvy jsou prvky speciálního zakládání staveb, jež přenášejí tahové síly z kotvené konstrukce do základové půdy. Jsou v celé škále základových prvků jediné, které vždy procházejí během své realizace fází zkoušení, což je v podstatě poslední operace výrobního procesu, při níž se kotva předepne na předem stanovenou sílu.

Poruchové oblasti železobetonových konstrukcí (TP 1.13.1)

V dnešní praxi se navrhují železobetonové konstrukce podle evropské normy ČSN EN 1992–1-1:2006. Často se vytvářejí komplexní prostorové modely celých konstrukcí. Při navrhování výztuže však prostorový model nedokáže vystihnout skutečné chování v jednotlivých konstrukčních detailech zvláště proto, že nebývá splněna Bernoulliova podmínka zachování rovinnosti průřezu po deformaci. Proto se vyztužení konstrukční detailů (poruchových oblastí nebo též oblastí nespojitosti) musí provádět následně zvlášť metodami lokální analýzy. Nejznámější metoda pro lokální analýzu je metoda náhradní příhradoviny. V základní normě ČSN EN 1992-1-1:2006 se uvádí pouze obecné zásady pro navrhování a posuzování konstrukcí, nejsou však zde podrobně definovány postupy návrhu poruchových oblastí. Problematika poruchových oblastí je podrobně specifikována v odborné, obvykle zahraniční literatuře. Proto jsou v pomůcce uvedeny základní i alternativní postupy pro návrh nejběžnějších poruchových oblastí.