Řešitelský tým projektu: Ing. Marek Teichmann, Ph.D., doc. Ing. et. Ing. František Kuda, CSc., Ing. Natálie Szeligová, Ph.D., Ing. Michal Faltejsek, Ph.D., Ing. Stanislav Endel, Ph.D., Ing. Štěpán Chvatík a Ing. Tomáš Krempaský

Autor:
Ing. Marek Teichmann, Ph.D.

Anotace:

Předmětem pomůcky je představení problematiky hospodaření se srážkovou vodou v urbanizovaném území lidských sídel. Pomůcka se v rámci první kapitoly zaměřuje na obecný výskyt vody na Zemi a její vliv a význam pro lidstvo, faunu, flóru, ale také pro stavitelství, architekturu a urbanizované území lidských sídel, přičemž pojednává rovněž o legislativním ukotvení problematiky hospodaření se srážkovými vodami v tuzemské legislativě z pohledu plánování na jednotlivých územních úrovních. Druhá kapitola pak pojednává nejen o samotné problematice hospodaření se srážkovou vodu v urbanizovaném území, přičemž uvádí nejen důvody nutnosti řešení, ale rovněž obecné předpoklady a technická řešení jednotlivých dílčích opatření v podobě modrozelené infrastruktury, a v neposlední řadě se věnuje také současnému stavu a aktuálním trendům a řešením dané problematiky. Součástí pomůcky jsou tři doplňující přílohy, které představují rozšíření vlastní textové části.

Obsah

ÚVOD

Městská vodohospodářská infrastruktura, tedy činnosti spojené s hospodařením s vodou na území obcí a měst, je jedním ze základních technicko – provozních činností zajišťující nejen funkčnost lidských sídel, ale také jejich obyvatelnost, vytváří základní standardy hygienické, sociální, environmentální, či estetické. Městská vodohospodářská infrastruktura tradičně zahrnuje systémy zásobování pitnou vodou a systémy pro odkanalizování urbanizovaného území. V posledních letech se však lze stále častěji setkat s třetí oblastí, kterou tvoří systémy pro hospodaření se srážkovými vodami v rámci zastavěného území sídel. Právě tato třetí oblast je v současnosti často diskutována nejen s vazbou na udržitelný rozvoj vodárenství, s přesahem k udržitelnému životnímu prostředí, ekonomickým nárokům na výrobu, distribuci a likvidaci vody, respektive čištění vody, ale především s přesahem na udržitelnost stále rostoucích lidských sídel [1].

Urbanizované území si lze jen těžko představit bez vody v jakékoliv podobě. Tento fakt je dán zejména skutečností, že voda samotná je nepostradatelnou součástí života lidí, zvířat, i rostlinstva na planetě Zemi. Voda se tak stala historicky součástí lidstva, které ji od pradávna vyhledávalo a užívalo. Díky tomu byly již historicky první osady, či města budovány v blízkosti vodních zdrojů. S postupem času a vývoje historických měst, vývoje evolučního i technologického získávala voda vedle svého hlavního využití, jakožto základní složka života, další a nepostradatelné využití v průmyslu, zemědělství, či dopravě. Tento postupný vývoj tak měl významný vliv na rozvoj vodohospodářských infrastruktur až do podoby, jak je známe dnes. V rámci této pomůcky jsou jednotlivá odvětví vodohospodářských infrastruktur definována, je zde popsána jejich funkčnost a provozní vlastnosti s přesahem do veřejného prostoru sídel a jeho udržitelného rozvoje. Samotné uplatnění principů udržitelného rozvoje zasahuje do nejrůznějších sfér lidského života. Zpravidla je v rámci urbanizovaného území sídel věnována pozornost především problematice bydlení či dopravy, ale také ochraně zdraví, emisním limitům a dalším ekologickým zátěžím. V převážné většině se tedy jedná o oblasti hmatatelné a pro lidstvo snadno viditelné. Právě z těchto důvodů je velmi často opomíjena, či upozaděna, problematika udržitelnosti vodohospodářský infrastruktur, které jsou v převážné většině skryty pod povrchem. Totéž zpravidla platí v případě provádění údržby a obnovy těchto rozsáhlých systémů, přičemž se lze často setkat s omezeným zájmem a havarijní formou správy a údržby těchto staveb. Většina provozovatelů a vlastníků technického vybavení v poslední době zaznamenává navýšení intenzity poruch svého majetku, který je způsoben v převážné většině vyčerpanou teoretickou i fyzickou životností použitého materiálu a následnou nutností tuto situaci adekvátně řešit. Stejně tak je již zřejmé, že potřeba řešení problematiky hospodaření se srážkovými vodami je významnou součástí vodohospodářských infrastruktur a je tak potřeba i tuto oblast řešit. Pro adekvátní zefektivnění provozu a údržby těchto staveb je však potřeba přistupovat cíleně a systematicky, což je dnes relativně snadno dosažitelné s využitím moderních manažerských postupů a inovativních technologií, které si zejména v posledních letech našly své uplatnění ve správě a údržbě stavebních objektů a je tak zcela logické, že tyto postupy lze aplikovat také na problematiku vodohospodářské infrastruktury [1, 2].

Tato pomůcka představuje několik rovin řešení problematiky městských vodohospodářských infrastruktur. Počátky řešení je potřeba hledat v úplném jádru celé problematiky a je zapotřebí jednotlivé systémy náležitě popsat, seznámit se s jejich jednotlivými součástmi a vzájemnými vazbami (proces identifikace). Pakliže je znám systém a jeho technické parametry, je potřeba přejít analýze jeho provozu, tedy hledání možných způsobů pro zvýšení jeho efektivity, definování jasných procesů a postupů správy, údržby a obnovy jednotlivých částí systémů. Samotné procesy zefektivnění však lze vnímat jako manažerské procesy vyžadující maximální využití sofistikovaných nástrojů a přístupů zakládajících se zejména na kvalitních vstupních a provozních datech. Teprve na takovémto základu lze vystavět kýžená zlepšení a optimalizace systémů vodohospodářské infrastruktury. Tyto procesy jsou zcela nezbytné pro zajištění udržitelnosti jednotlivých městských vodárenských systémů a potažmo také lidských sídel, a to včetně zefektivnění z hlediska sociálních, ekonomických i environmentálních aspektů rozvoje [3].

1 VODA – FENOMÉN V ŽIVOTĚ LIDSTVA

1.1 KOLOBĚH VODY

Koloběh vody představuje prakticky nekonečný cyklus pohybu vody na Zemi, který je zajištěn konečným množstvím vody, která je neustále v pohybu a je nerovnoměrně rozložená. Obecně lze říci, že tento hydrologický cyklus znázorněný na Obr. 1. 1. a Obr. 1. 2. představuje grafické znázornění pohybu vody prostředím, přičemž voda při tomto koloběhu může měnit skupenství (pevné, kapalné a plynné).

1.1.1 Koloběh vody na Zemi

Koloběh vody na Zemi, označovaný také jako „velký koloběh vody“ je přirozený cyklus vody na planetě Zemi. Jedná se o nepřetržitý proces, při kterém dochází k odpařování vody z vodních ploch a zemských pevninských ploch do ovzduší. Vlivem tohoto přirozeného výparu dochází ke stavu, kdy je vzdušný prostor plně nasycen a dochází k procesu kondenzace, tedy vysrážení vzdušné vlhkosti, která se mění na drobné kapky vody. Tyto kapky pak v podobě srážek padají na zemský povrch (déšť, sníh, kroupy, rosa, mlha). Tyto srážky pak padají zpátky na Zemi, přičemž při dopadu do vodních ploch se stávají součástí těchto vodních ploch. V případě dopadu na pevninu pak dochází k jejich částečnému vsaku do podloží a dále k povrchovému odtoku. Hydrologický cyklus je dokončen opětovným odparem těchto vod ze zemského povrchu.

Obr. 1. 1. Koloběh vody na Zemi – „Velký oběh vody“ [4]

Tento koloběh je pro život na Zemi zásadní. V případě, že by po dopadu vody na Zem nedocházelo k jejímu následnému odparu, převážná část vody by se pravděpodobně naakumulovala v mořích a pevninské části by tak zůstaly zcela bez vody. Koloběh vody je tedy potřeba chápat jako zásadní způsob dodávky vody na Zemi, přičemž se prostřednictvím srážek kumuluje voda ve vodních plochách, či vodních tocích, srážky doplňují hladiny podzemních vod a také dodávají potřebnou vodu a závlahu fauně a flóře. Tento koloběh vody lze sledovat na Obr. 1. 1.

Přesto, že oběh vody na Zemi je nepostradatelný, přináší s sebou také mnoho problémů. Mezi ty základní patří dva přírodní extrémy – sucho a přívalové srážky (často doprovázené bleskovými povodněmi či záplavami), přičemž tyto problémy způsobuje nerovnoměrné rozložení vody na Zemi. Mezi další problémy pak patří zejména znečištění – kontaminace půdy, jejíž negativní účinky jsou vlivem koloběhu vody umocněny, dochází tak ke kontaminaci vody a tyto znečištěné vody jsou vlivem vodního cyklu dále unášeny až do moří a oceánů.

1.1.2 Koloběh vody v urbanizovaném území

Koloběh vody v urbanizovaném území, označovaný jako tzv. „malý koloběh vody“ je člověkem vytvořený, tedy umělý, cyklus zajišťující řízené vedení vody v urbanizovaném území měst a obcí. Tento koloběh zahrnuje především objekty vodohospodářské infrastruktury, které zajišťují funkčnost celého cyklu. V rámci tohoto koloběhu, jehož grafické znázornění je vyobrazeno na Obr. 1. 2., lze shledat jednotlivé procesy v několika krocích. Na počátku procesu je jímání vody z přírodních zdrojů, odtud je voda dopravena do urbanizovaného území k jejímu upotřebení. Po použití vody v sídlech je voda odvedena stokovou sítí k jejímu vyčištění a následně odvedena zpět do přírodních vodních toků. Tento cyklus lze dále rozšířit o odvádění srážkových vod z urbanizovaného území. Tyto srážkové vody jsou pak stejně tak jako použité vody odpadní odvedeny do recipientu.

Obr. 1. 2. Koloběh vody v území – „Malý oběh vody“ [5]

1.2 VODA V URBANIZOVANÉM ÚZEMÍ

Voda tvoří neodmyslitelnou součást každého urbanizovaného území, ve kterém zastává nejen mnoho podob, ale také mnoho funkcí. Bez vody by obce a města byly zcela neobyvatelné. Tento fakt je znám již z historického hlediska sahajícího až do dob před naším letopočtem, kdy již tehdejší města disponovala rozvinutou vodárenskou infrastrukturou, která zahrnovala nejen systémy pro zásobování vodou, například v podobě akvaduktů, ale i systémy pro odvádění odpadních vod mimo zastavěné území. V dnešní době, kdy je vody stále častěji nedostatek, je potřeba s touto komoditou šetřit a podporovat udržitelný rozvoj vodárenských infrastruktur.

1.2.1 Voda a člověk

Voda představuje nepostradatelnou složku lidského života, na které jsou lidské životy přímo závislé. Přísun vody je pro organismus člověka nutný, obvykle člověk vydrží bez vody maximálně 7 až 10 dní, poté dochází k silným zdravotním komplikacím, jejichž poslední fází je smrt. I přesto, že člověk by měl denně vypít 2 až 3 litry tekutin, ne vždy je toto množství splnitelné a to zejména z důvodů nerovnoměrného rozložení vody na Zemi. Na světě tak existují oblasti, kde je vody nedostatek a lidé si v takovýchto lokalitách musí vystačit s výrazně omezenějším množstvím vody. Přístup k vodě však vždy nemusí znamenat uspokojení těchto požadavků, a to zejména z důvodů kvality vody, která má na zdraví významný vliv [6].

Podle WHO nemá v dnešní době až 17 % obyvatel Země přístup k pitné vodě, což je způsobeno buďto zcela chybějící vodohospodářskou infrastrukturou anebo pouze základním technickým vybavením. Cca 35 % světové populace má přístup k vodě, která však neodpovídá minimálním hygienickým požadavkům a každoročně tak až 3,5 milionů lidí zemře na onemocnění způsobená závadnou vodou. Z těchto 3,5 mil. pak tvoří drtivou většinu děti mladší 5 let. V roce 2011 téměř 90 % všech zemřelých na nedostatek či závadnost vody tvořily děti mladší 10 let. V České republice je přístup k vodě považován za samozřejmost, avšak celosvětově tomu tak není. K roku 2019 mělo cca 58 % obyvatelstva Země přístup k vodě, která je přivedena vodovodním potrubím až do jejich domu. Napříč světem se liší také množství spotřebované vody na osobu na den. Zatímco v ČR se spotřeba na jednoho obyvatele na den pohybuje okolo 120 litrů vody, v některých rozvojových státech (zejména Afrika a Jižní Amerika) je spotřeba na obyvatele i kolem 10 litrů vody. Naopak například v USA (cca 300 l/os./den) anebo Novém Zélandu (cca 250 l/os./den). Problematika vody v obecném pojetí je dnes celosvětově preferovaným tématem, ne-li fenoménem, a jinak tomu není ani v oblasti vodohospodářské infrastruktury, která zajišťuje koloběh vody v rámci urbanizovaného území. Pitné vody je na Zemi stále častěji nedostatek a je tak potřeba s vodou zacházet šetrněji, než tomu bylo doposud [7].

1.2.2 Voda a město

Voda a město k sobě jednoznačně patří, tento fakt je dán již historicky, kdy se lidská sídla budovala v blízkosti řek. Právě vodní toky měly pro historická města významnou funkci, města se k vodním tokům stavěla zády a recipienty plnily funkci hlavního přísunu vody pro fungování města, funkci pro likvidaci odpadů a zároveň funkci obrannou. Postupem času se role vodních toků měnila a s postupným růstem měst se voda stala jedním z hlavních městotvorných prvků tak, jak je tomu dnes, viz Obr. 1. 3. Obecně je jasné, že voda je pro život obyvatel podstatnou složkou, bez které není možno žít, stejně je tomu i u měst, která díky přístupu k dostatečné kvantitě a kvalitě vody mohla od jejich vzniku až do současnosti růst a udržovat si svůj hygienický standard.

Obr. 1. 3. Půdorysné uspořádání historického jádra ovlivněné vodním prvkem (řeka Vltava, Český Krumlov) [8]

Ačkoliv města bez přístupu k vodě byla již historicky neudržitelná, přináší voda také negativní účinky, které jsou nyní navíc umocněny stupněm urbanizace. Růst měst s vazbou na vodní toky s sebou přinášel také mnoho vedlejších účinků, mezi které lze řadit nejen přírodní katastrofy, jako povodně či záplavy, ale také problémy hygienické či zdravotní. Právě tyto problémy sužovala historická města, ve kterých plnil vodní tok roli stokové sítě, která odváděla veškeré odpady mimo zastavěné území. V této souvislosti je potřeba si uvědomit, že velké světové řeky byly v období středověku enormně znečištěné (řeka Temže v Londýně byla označována za „světovou stoku“) a ohrožovaly tak další sídla po směru toku vody [9, 10].

V dnešní době se postoj k vodě změnil, voda je brána jako významný městotvorný prvek, který je využíván k rekreaci a relaxaci, zkvalitňuje klima města (reguluje tzv. tepelné ostrovy, zvyšuje vzdušnou vlhkost), často tvoří dominantu, plní estetickou funkci a napomáhá vytvářet image města. I přesto se však v dnešní době stále můžeme setkat s negativními dopady působení vody, nejčastěji to jsou extrémní situace jako povodně a záplavy. Vyspělá města však již často dosáhla vysoké úrovně ochrany před přívalovou vodou či záplavami a jsou schopna těmto negativním vlivům čelit. Tato skutečnost je však výsledkem mnoha procesů a kombinací nápravných a podpůrných opatření, zejména s vazbou na vodárenskou infrastrukturu a vodní díla. I přes tuto skutečnost však situace není zcela uspokojivá a v tuzemských podmínkách města v mnoha ohledech zaostávají za vyspělými moderními městy v zahraničí. Mnoho zejména větších municipalit začalo revitalizovat vodní toky či plochy, které jimi procházejí, avšak tento proces je zdlouhavý a silně závislý na možnostech prostorových, finančních, politických a dalších možnostech daného urbanizovaného území.

Dnešní sídla, která byla historicky vystavěna v blízkosti vodních toků, již díky stupni urbanizace tyto vodní prvky pohltila a voda se tak stala součástí urbanistické koncepce měst. Tato skutečnost je znázorněná na Obr. 1. 3., kde na ortofotomapě historického jádra města Český Krumlov, kde lze sledovat jak město, respektive jednotlivé prvky (ulice, řady domy, náměstí apod.), kopírující topografické podmínky, jež jsou dány liniemi vodního toku, v tomto případě řeky Vltavy. S postupným nárůstem obyvatel a zvyšujícím se stupněm urbanizace byl vodní tok městem úplně pohlcen, městská zástavba se začala rozrůstat po obou stranách vodního toku a ten se tak stal plnohodnotnou součástí zastavěného území. Města a obce, jimiž vodní toky procházejí, však tyto toky významně ovlivňují a postupem času často mění i jejich podobu, zejména jejich trasy. Samotná podoba vodních prvků v zastavěném území však byla pozměněna také díky úpravě břehů a to zejména z důvodu postupného zastavění přímého okolí těchto vodních prvků. Břehy tak byly v minulosti zpevňovány, byl upravován jejich podélný profil, přičemž se lze často setkat s pevnými koryty či hrázemi, které plní ochrannou funkci v případech zvýšení hladiny, viz Obr. 1. 4.

Obr. 1. 4. Přírodě blízké a povodňově kapacitní řešení potoka. (potok Blanice, Vlašim, 2018) – Archív autora

Z těchto důvodů je více než jasné, že práce s vodními prvky v urbanizovaném území obcí a měst je zcela odlišná od úpravy a hospodaření s vodou v krajině. Zásadním rozdílem je v tomto případě charakter prostoru, ve kterém se při plánování a realizaci úprav vodních prvků pracuje. Obecně pak lze říci, že v rámci urbanizovaného území se veškeré realizace odvíjejí od prostoru omezeného přilehlou zástavbou a dále pak vymezenými vlastnickými právy. Realizace opatření ve volné krajině je pak výrazně jednodušší a omezení jsou prakticky dána pouze krajinným rázem a případnými souvisejícími vlivy.

1.2.3 Vodní toky v urbanizovaném území

V urbanizovaném území obcí a měst se lze nejčastěji setkat s vodními toky (řeky, potoky, slepá ramena, vodní kanály apod.), které často tvoří významný urbanistický prvek daného území. Tato významnost je dána především v závislosti na velikosti vodního toku, která se odvíjí od základních parametrů, jako je množství vody, velikost průtoku, šířka koryta, apod. Významnými parametry je pak také případná regulace, tedy úpravy břehů a koryta, zatrubnění, či umístění recipientu vzhledem k území (vodní tok prochází středem urbanizovaného území, okrajem území, volným prostorem, apod.). Obecně se však v prostoru obcí a měst lze setkat s různými postoji k vodnímu toku, přičemž nejčastěji je vodní tok situován vůči území tak, aby byl přístupný z veřejných ploch, čímž je zajištěno provádění údržby břehů a koryt, ale zároveň je vodní tok zpřístupněn veřejnosti a může tak plnit funkci rekreační či relaxační. V praxi se často okolí vodních toků pojato formou parkové úpravy, v níž voda tvoří estetický a relaxační prvek tohoto prostoru, jehož součástí je nezbytný doplňující mobiliář. V současné době se lze velmi často setkat s revitalizacemi, jejichž hlavním úkolem je v blízkosti recipientu vybudovat protipovodňová opatření (zemní valy, stěny apod.), se kterými rovněž souvisí úpravy a čištění břehů i koryt.

Velikost vodního toku má významný vliv na jeho následující funkční využití. Na Obr. 1. 4. lze sledovat menší vodní tok (potok Blatnice ve Vlašimi), který má relativně malý průtok. Tento průtok se však může několikanásobně navýšit v případě přívalových dešťů, což je následně redukováno pomocí zpevněných břehů viditelných na obrázku. Opačný případ je pak znázorněn na Obr. 1. 5. (řeka Visla v Gdaňsku), kde vodní tok tvoří významnou dominantu a městotvorný prvek využívaný k lodním plavbám, rekreaci a relaxaci.

Obr. 1. 5. Začlenění vodního toku do funkčních a rekreačních ploch města (řeka Visla, Gdaňsk, Polsko, 2019) – Archív autora

Současné přístupy k revitalizaci vodních toků se často soustředí na budování přírodě blízkých opatření břehů a koryt vodních toků. Lze se setkat s realizacemi, kde je navyšován retenční prostor, který dokáže spolehlivěji akumulovat přívalové srážky a ochránit tak blízká zastavěná území proti negativním důsledkům vydatných dešťů. V případě takovýchto realizací se jedná o úzkou vazbu či přímé propojení na parkové úpravy související se zpřístupněním vodního toku lidem za účelem rekreace, relaxace, případně dalším činnostem. Nové přístupy mají také často neopominutelnou vazbu na objekty technické infrastruktury, zejména dešťovou kanalizaci, případně objekty pro hospodaření se srážkovými vodami, přičemž je však dbáno zejména na zvýšené estetické požadavky vodního toku a jeho okolí.

1.2.4 Vodní plochy v urbanizovaném území

Vodní plochy v urbanizovaném území (nádrže, rybníky, tůně, jezera, přehrady apod.) mohou stejně tak jako vodní toky tvořit významné městotvorné prvky. Obecně lze vodní plochy členit dle jejich velikosti, způsobu plnění (průtočné, bezodtokové) či způsobu využití (rekreační, požární nádrže, retenční nádrže, chovné rybníky apod.). Vodní plochy jsou z hlediska urbanistické kompozice zpravidla komplikovanější, avšak jejich následné využití může v případě revitalizace být mnohem širší. V případě revitalizací se tak lze velmi často setkat s pracemi, jejichž cílem je zpřístupnění dané vodní plochy veřejnosti, přičemž tento kontakt může být i aktivní (plavební účely, koupání apod.). Ve většině případů je však cíleno především na doprovodnou parkovou úpravu, která vodní plochu vhodně doplňuje a rozšiřuje.

Obr. 1. 6. Začlenění vodní plochy do funkčních a rekreačních ploch města (Podměstský rybník, Čáslav) – Archív autora

Na Obr. 1. 6. je vyobrazena dominantní vodní plocha situovaná prakticky uprostřed města (Podměstský rybník v Čáslavi), kde je její umístění dáno historicky. Vodní plochy jsou na rozdíl od potoků a řek klidné a jejich spojení s okolím často vytváří doprovodné zrcadlení obzoru, viz Obr. 1. 6., nebo Obr. 1. 5.

1.3 HOSPODAŘENÍ SE SRÁŽKOVOU VODOU Z POHLEDU MANAGEMENTU A LEGISLATIVY

Klimatické změny na Zemi již byly mnohokrát potvrzeny a prokázány. Příčinou této změny jsou mj. i lidská sídla, charakteristická velkou mírou zpevněných povrchů, které nepodporují přirozený cyklus vody a tím mění mikroklimatické podmínky území. Srážková voda, která dopadne na zpevněnou plochu, je co nejrychleji odvedena do veřejné stokové sítě a následně pryč z urbanizovaného území. Z tohoto důvodu je výrazně ovlivněn přirozený vsak srážkových vod do podzemních vrstev či jejich výpar. Kombinace vlivu klimatické změny a stupně urbanizace však ve větších městech či obcích již vygradovala natolik, že stále častěji čelíme obdobím sucha, nebo naopak bleskovým povodním. Tento fakt je způsoben absencí efektivního strategického plánu, jak jednotlivé dílčí kroky zaměřené na hospodaření se srážkovou vodou efektivně využít a provázat tak, aby vzájemně tvořily jednotný a snadno udržitelný celek. Současné územně plánovací podklady a dokumentace jednotlivých samospráv tuto oblast aktuálně zpravidla neřeší anebo se jí zabývají pouze okrajově. Většina samospráv však tento fakt vnímají a zpracování této problematiky vítají.

1.3.1 Rozhodování v rámci regionálního rozvoje

Proces rozhodování v rámci regionálního rozvoje je velmi komplikovaný problém, do kterého teoreticky zasahují všichni aktéři daného regionu (obce, města, kraje, atd.).

Obr. 1. 7. Hlavní aktéři regionálního rozvoje a jejich vzájemné (ne)fungování – Vlastní zpracování

Těmito aktéry pak mohou být nejčastěji obyvatelé, firmy působící v daném regionu, veřejná správa (město, stát atd.) a v některých případech také zainteresované neziskové instituce, přičemž každý z těchto aktérů zastává svůj názor pro způsob rozvoje daného regionu. Velmi často však dochází ke stavu, že každý aktér zastává odlišný pohled na jednotlivé aspekty rozvoje regionu, odlišné priority i potřeby. Všichni tito aktéři však společně sdílejí daný region a je tedy více než žádoucí, aby se dohodli či shodli na jednotném rozvoji daného regionu. Tyto shody však bývají velmi komplikované, což lze přeneseně sledovat na Obr. 1. 7., kde jsou jednotliví aktéři nahrazeni ozubenými koly, která pro úspěšné řešení musí vzájemně fungovat. Z obrázku je však patrné, že to takto nelze (s ozubenými koly nelze pohnout). V praxi to pak funguje velice podobně. Tento stav se lze vyřešit pouze vystoupením z této roviny, čímž lze dosáhnout ústupkem z deklarovaných požadavků. Z výše popsaných důvodů se těmito rozhodovacími procesy zabývá tzv. regionální politika.

1.3.2 Regionální politika

Regionální politika se zabývá bilancováním, koordinací a řízením postojů a vztahů napříč regionálními rozdíly a mechanismy, které ovlivňují regionální rozvoj. Zahrnuje regionální hospodářskou politiku, regionální sociální politiku, regionální politiku životního prostředí, regionální politickou politiku, regionální kulturní politiku atd. Celkově si regionální politika klade za cíl zlepšit ekonomické, environmentální a sociální podmínky v rámci regionu (město, okres, kraj atd.) a zároveň vyrovnávat výkon jednotlivých oblastí napříč jednotlivými regiony, respektive snižovat rozdíly mezi tempem růstu těchto regionů.

Existuje mnoho různých definic regionální politiky. Podle tuzemských autorů [11, 12, 13] lze regionální politiku vymezit jako soubor nástrojů, cílů a opatření, jejichž cílem je snížit rozdílnost mezi jednotlivými regiony, zejména v oblastech sociálních, ekonomických a environmentálních. V podobném duchu regionální politiku definují i zahraniční autoři [14, 15], kteří ji ve svých dílech popisují jako nástroj veřejné invence vedoucí ke zkvalitnění socioekonomických podmínek tak, aby tyto podmínky byly v rámci sousedních regionů srovnatelné. Někteří autoři [16] hovoří také o „prostorové nápravě“ tržní ekonomiky regionů s cílem zkvalitnění ekonomického růstu a zlepšení sociálního rozdělení ekonomických efektů. Z ekonomicko-urbanistického pojetí je pak velmi významné tvrzení, že regionální politiky tvoří součást státní politiky, která koordinuje rozvoj území nejen v rámci státu, ale přesahuje i do politiky mezinárodní [17]. Celkově lze regionální politiku rozdělit do několika kroků:

• stanovení regionálních problémů (jejich důvody a popis);
• stanovení cílů zmírňujících regionální problémy;
• identifikace nástrojů pro dosažení cílů;
• vytvoření strategie pro dosažení cílů;
• aplikace strategických postupů;
• vyhodnocení použité strategie a její případná optimalizace.

Podobný pohled na regionální politiku zastává i legislativa České Republiky, kde je tato problematika zakotvena v zákoně č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, v aktuálním znění. Tento zákon stanovuje podmínky pro poskytování podpory regionálnímu rozvoji s cílem vyváženého rozvoje státu nebo územního obvodu kraje, s tím související působnost správních úřadů, krajů a obcí a vytváří podmínky pro koordinaci a realizaci hospodářské a sociální soudržnosti [18].

1.3.3 Regionální rozvoj a formy plánování

Regionálního rozvoj i plánování z pohledu rozvoje jsou pojmy široce diskutované v zahraniční i tuzemské literatuře. Obecně však lze říci, že se plánování v tomto pojetí zabývá návrhem a umístěním infrastruktury a dalších prvků v rámci regionů. Tyto regiony, respektive zóny regionálního plánování, mohou zahrnovat oblast o velikosti obce, města, okresu, kraje státu či nebo dokonce částí různých států. Z tohoto pohledu lze plánování rozdělit do jednotlivých úrovní, tak jak je znázorněno na Obr. 1. 8.

Obr. 1. 8. Vztah mezi politikou a plánováním na různých úrovních – Vlastní zpracování

Mnoho zahraničních autorů [14, 19, 20], zejména mimo EU, ve svých publikacích uvádí, že rozdíly mezi regionálním plánováním a územním plánováním prakticky neexistují a oba tyto pojmy staví na stejnou úroveň. Jedinou odlišnost lze shledat ve velikosti území – rozsahu, kterou daný plán pokrývá. Z obecného pohledu lze hlavní cíle regionálního (respektive i městského) plánování shledat v těchto bodech [21]:

• maximalizovat účinnost využívání půdy;
• vytvořit integrovaný přístup k udržitelnému rozvoji;
• zajistit propojení z hlediska infrastruktury a služeb;
• podporovat rozvoj integrované státní i městské politiky;
• efektivní využívání zdrojů;
• harmonizace urbanizace a urbanismu;
• vyvážená hustota zalidnění (minimálně 300 osob na hektar).

V rámci České republiky lze však mezi pojmy regionální plánování a územní plánováni shledat zásadnější rozdíly. Základní legislativní rámec v této problematice upravuje zákon 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (Stavební zákon) v aktuálním znění [22], který zároveň stanovuje tzv. nástroje územního plánování. Mimo oblast zájmu (rozsah) daného plánu má zásadní význam také obsah příslušného plánu, zejména pak detailní zpracování, které je přímo úměrné rozsahu daného plánu. Velmi zjednodušeně řečeno lze z tohoto pojetí regionální plán chápat jako formu plánování na státní, krajské, případně mezinárodní úrovni. Oproti tomu územní plán lze popsat jako formu plánování v měřítku obcí či měst. Lze tedy říci, že regionální plánování je na rozdíl od územního plánování doménou vlády, územní plán pak doménou veřejné (městské) správy.

V praxi je tato problematika mnohem složitější a mezi regionálním a územním rozvojem jsou jednoznačně definované vztahy, přičemž musí vždy nižší forma plánování respektovat cíle a plány formy vyšší, a to tak jak je znázorněno na Obr. 1. 9. Celostátním dokumentem pro koordinaci územního rozvoje v rámci republiky je Politika územního rozvoje, která je pořizována Ministerstvem pro místní rozvoj, přičemž reflektuje stavební zákon. Na tuto úroveň navazují v krajské úrovni Zásady územního rozvoje jednotlivých krajů ČR a nejnižší úroveň pak tvoří územně plánovací dokumentace na úrovni obcí a měst. Lze tedy říci, že v rámci politiky územního rozvoje ČR jsou definovány hlavní milníky, které jsou závazné v rámci celé republiky. Od těchto milníků se pak odvíjejí další formy plánování, tedy ty na krajské či obecní úrovni. Tyto formy plánování respektují pravidla vyšší formy plánování a zpravidla je dále vhodně doplňují, rozšiřují a zpřesňují, tak aby tyto plány byly vhodné pro dané zájmové území a to při dodržení třech základních pilířů rozvoje, tedy s cílem naplnění pilířů sociálních, environmentálních i ekonomických.

Obr. 1. 9. Úrovně plánování v tuzemských podmínkách – Vlastní zpracování

Rozvoj a plánování v regionálním i územním měřítku má v tuzemských podmínkách jednotný hlavní cíl a to efektivní a udržitelné využívání půdy a přírodních zdrojů ve venkovském, městském i regionálním měřítku. To znamená, že významnou úlohu tvoří řízená urbanizace. V případech, kdy by pod kontrolou urbanizace nebyla, může stát na všech úrovních (městských i krajských) skončit vytvářením mnoha konfliktů napříč jednotlivými segmenty státu, což by vedlo k vytvoření břemene, které by pro stát mohlo být ekonomicky, environmentálně, ale i sociálně neúnosné. Účelem plánování na všech úrovních je takovýmto situacím zabránit.

1.3.4 Vliv rozvoje vodohospodářství a stavebnictví na rozvoj území

K územnímu rozvoji výrazně přispívá rozvoj vodohospodářské infrastruktury a stavebnictví, které zároveň velmi pozitivně ovlivňuje ekonomický a sociální rozvoj společnosti, a to zejména proto, že produkuje stavebně technologická díla s dlouhodobou životností a vytváří tak zároveň podmínky i pro rozvoj dalších sektorů. Rozvoj těchto staveb historicky umožnil územní expanzi obcí a měst. V dnešní době je tato expanze o to více umocněna nástupem digitalizace a využívání informačních technologií, které jsou již nepostradatelnou součástí pro rozvoj. Digitalizace stavebnictví zahrnuje nejen proces výstavby včetně investorské a projektové přípravy, ale i vazbu na národní infrastrukturu pro prostorové informace, katastr nemovitostí, elektronizaci povolovacích procesů apod. Proces navrhování a výstavby také úzce souvisí s daty o lokalitě, ve které bude daný záměr realizován. Propojení geografických dat a informačního modelování pak umožňují vytváření kontextového modelu, a tudíž lepší pochopení daného záměru v příslušném kontextu s územím. Makroekonomický vývoj a požadavky na udržitelnost a odolnost území vyžadují dokonalé sdílení dat, které umožňuje dosáhnout snížení negativních společenských, hospodářských a environmentálních dopadů. S přihlédnutím ke globálním výzvám a trendům lze jednoznačně a prokazatelně klást důraz na vyšší elektivnost v přístupu k plánování rozvoje území [19].

Koncepce digitální ekonomiky zahrnuje dílčí aspekty, které přináší technologický vývoj a postupující digitalizaci. Nutno vzít v úvahu vazby mezi výrobními průmyslovými systémy, dopravními sítěmi, energetikou atd. a systémy sociálními. Dynamická integrace, která mění celé hodnotové řetězce díky masivnímu a globálnímu nástupu nových technologií a komplexní databáze informací, umožňují dosáhnout vyšší efektivity nejen pro investora, ale také odstranit nízkou efektivitu veřejných financí, popř. odstranění finančního rizika. Význam má také optimalizace plánovacího procesu v daném území prostřednictvím kombinace různých typů dat při navrhování i realizaci záměrů v území a následně efektivnější fungování infrastrukturních prvků i celého systému.

2 HOSPODAŘENÍ SE SRÁŽKOVOU VODOU V ÚZEMÍ MĚST A OBCÍ

Problematika hospodaření se srážkovými vodami (HSV) v rámci urbanizovaného území obcí a měst je jednou ze tří oblastí městské vodohospodářské infrastruktury a logicky tak navazuje na systémy distribuce pitné vody a systémy stokování a následného čištění odpadních vod. Právě stokování je oblastí, mezi které problematika srážkových vod dlouhodobě patřila, avšak vzhledem k situaci, která nastala zejména v posledních letech, se stále častěji jeví potřeba řešit oblast hospodaření se srážkovými vodami samostatně. Hlavní důvody pro adekvátní řešení této oblasti lze shledat zejména s vazbou na množství pitné vody, které je např. v rámci ČR zejména v letních měsících mnohdy nedostatek. Pomocí efektivních způsobů hospodaření se srážkovými vodami lze snížit odběr pitné vody z distribuční sítě a to zejména prostřednictvím využití srážkové vody pro hygienicky méně náročné účely (splachování toalet, zavlažování, apod.). Srážková voda má však pro urbanizované území mnoho dalších významů, jednak může zlepšovat klimatické poměry v sídlech, zvyšovat hladinu podzemních vod a současně může tvořit různorodé urbanisticko-architektonické prvky měst, tzv. městotvorné prvky [23].

V dnešní době je již srážková voda vnímána jinak, než tomu bylo v minulosti. Tento fakt je dán zejména historickým vývojem lidských sídel, kdy se města zpravidla situovala v blízkosti vodních toků, které zajišťovaly nejen přístup k vodě, ale také „přírodní kanalizaci“. Postupem času se s rozvojem měst rozrůstala i zastavěná plocha těchto měst a v rámci urbanizace docházelo k napřímení vodních toků, které těmito městy procházely. Tyto činnosti měly ve své době zcela logické opodstatnění zejména z důvodu bezpečnosti, kdy v případě vydatných dešťů byly sníženy hrozby rozsáhlých povodní či záplav. Postupnou urbanizací lidstvo dosáhlo schopnosti rychle odvádět veškeré „nežádoucí“ vody ze svého území. Vody skrze město díky napřímené trasy recipientu jen rychle protekly, a navíc byly obohaceny o veškeré nežádoucí odpadní vody, tedy nejen splašky, ale i vody srážkové. Tento vývoj byl dále o to více umocněn stupněm urbanizace, tedy intenzitou zastavění propustných ploch, které rapidně zvýšily povrchový odtok srážkových vod [24].

Obecně řečeno je hospodaření se srážkovými vodami v rámci urbanizovaného území proces, jehož cílem je zachování přirozených podmínek odtoku srážkových vod z území. Přeneseně lze říci, že hlavním úkolem hospodaření se srážkovými vodami je pomocí efektivních způsobů a technických řešení snížit nadměrný (neřízený) odtok srážkových vod z urbanizovaného území s cílem tyto vody v daném území zadržet a dále je buďto následně využívat anebo zasakovat do podloží a zvyšovat tak stále klesající hladinu podzemních vod.

2.1 SOUČASNÝ STAV HOSPODAŘENÍ SE SRÁŽKOVÝMI VODAMI

Vzhledem k celosvětové změně klimatu, která nejen v ČR vyvolává výskyt extrémních meteorologických jevů, současná urbanizovaná území čelí boji se suchem na straně jedné a s enormním množstvím přívalových srážkových vod na straně druhé. Tyto extrémní klimatické situace s sebou přinášejí nedostatek vody, sucho, vlny horka a bleskové povodně, přičemž všechny tyto faktory mají významný vliv nejen na kvalitu života obyvatelstva, ale také na funkčnost infrastruktury, přírodní ekosystémy apod. Tento stav se nejcitlivěji projevuje zejména v urbanizovaném území, kde je navíc umocněn stále se zvyšujícím stupněm urbanizace. Nejpalčivěji zde pak působí zejména kumulace přívalových srážkových vod, které vznikají v důsledku nedostatečné přirozené infiltrace těchto vod do podloží. Urbanizované prostředí sídel je oproti přirozené krajině tvořeno zpravidla enormním množstvím nepropustných ploch, které se vlivem urbanizace, často zcela neřízeně, zvyšují a způsobují tak přehlcení stokového systému, čistíren odpadních vod, rozvodnění menších vodotečí a vznik následných stále častějších bleskových povodní. Z těchto důvodů je zapotřebí zefektivnit stav hospodaření se srážkovými vodami v urbanizovaném území, což se v posledních letech ukazuje jako nevyhnutelné z důvodů měnícího se klimatického prostředí a s tím souvisejících následků sucha. Přestože jsou dnes lidstvu známy některé základní způsoby hospodaření s vodou, stále je absentováno jejich logické využití v praxi tak, aby působily komplexně a s vazbou na své okolí.

2.1.1 Praktické důvody řešení hospodaření se srážkovými vodami

Stav opatření pro nakládání se srážkovými vodami v urbanizovaném území v současné době dospěl do situace, která se již stává neúnosná a rychle se zhoršuje. Tato skutečnost je důsledkem dvou hlavních příčin, a sice změnou klimatu a především pak stupněm urbanizace.

Obr. 2. 1. Následky přívalových srážek v urbanizovaném území (autobusová točna, Petrovice  u Karviné, 2020) – Archív autora

Problematika změny klimatu významně ovlivňuje výskyt srážek a analogicky poté množství srážkových vod vyskytující se v rámci urbanizovaného území. Obecně však lze říci, že množství srážek je stále stejné (na tento fakt má vliv zejména omezené množství vody na Zemi, viz Kap. 1. 1.), mění se však jejich rozložení v čase a právě toto rozložení má vliv na enormní meteorologické extrémy, tedy přívalové deště, které v rámci urbanizovaného území způsobují často rozsáhlé komplikace (viz Obr. 2. 1.) a dále období sucha, jež mají za následek rapidní pokles hladiny spodních vod, snížení průtoků vody ve vodních tocích a logicky pak také nedostatek vody v rámci zdrojů pitné vody. Tyto meteorologické extrémy jsou způsobeny zejména oteplováním Země, přičemž vyšší teploty v zimním období mají vliv na snižování množství sněhových srážek a zároveň zvyšují územní výpar. Naopak v letním období vysoké teploty způsobují nadměrný výpar a tím snížení územního odtoku a pokles vodní hladiny řek i vodních ploch. Výsledkem těchto extrémních jevů je pak vzrůstající riziko bleskových povodní či záplav a období sucha [25].

Druhým, v rámci obcí a měst velmi významným faktorem, je stupeň urbanizace daného území. Stupeň urbanizace je nejčastěji vyjadřován procentem zastavění, respektive procentuálním poměrem nepropustných ploch k plochám propustným v daném urbanizovaném území. Lidská sídla jsou charakteristická velkou mírou zpevněných ploch (např. komunikace, střechy, apod.) nepodporujících přirozený cyklus vody, což výrazně ovlivňuje mikroklimatické podmínky daného území. Srážková voda, která dopadne na zpevněnou plochu, je co nejrychleji svedena do veřejné stokové sítě a následně odvedena pryč z urbanizovaného území. Z tohoto důvodu je výrazně ovlivněn přirozený vsak srážkových vod do podzemních vrstev či jejich výpar. V současnosti se stupeň urbanizace pohybuje na vysoké úrovni a dnešní města tak běžně dosahují 70 % i více ploch, které jsou pro vodu nepropustné (viz Obr. 2. 2.). Tento fakt významně ovlivňuje možnost přirozené infiltrace srážkových vod do podloží a jejich výpar, přičemž se pak až několikanásobně zvyšuje povrchový odtok těchto vod.

Obr. 2. 2. Rozdělení odtoku v závislosti na stupni urbanizace – Vlastní zpracování

2.1.2 Současné přístupy k řešení srážkových vod v ČR a ve světě

V dnešní době je lidstvu známo značné množství dílčích technických řešení, opatření či zařízení, která mají za úkol zadržet vodu v urbanizovaném území, a stejně tak existuje i celá řada výzkumů a postupů zabývajících se regulací odtokových poměrů či zadržením vody v krajině. Kombinace vlivu klimatické změny a stupně urbanizace však ve větších městech či obcích již vygradovala natolik, že stále častěji čelíme obdobím sucha nebo naopak bleskovým povodním. Tento fakt je způsoben absencí efektivního strategického plánu, jak jednotlivé dílčí kroky zaměřené na hospodaření se srážkovou vodou efektivně využít a provázat je tak, aby vzájemně tvořily jednotný a snadno udržitelný celek v rámci celého urbanizovaného území.

V tuzemském prostředí je problematika srážkových vod a jejich odtoku zejména v posledním desetiletí vnímaná, přičemž pro ni dokonce byly přijaty všeobecně využívané termíny „hospodaření s dešťovými vodami“, často zkracovaný do podoby „HDV“. Obecně lze však tento termín označit za ne zcela správný, a to z důvodu, že se zaměřuje pouze na vody dešťové a ostatní skupenství srážek (sníh, či kroupy) tak opomíjí. Současné územně plánovací podklady a dokumentace jednotlivých samospráv tuto oblast mnohdy neřeší, nicméně některé samosprávy tento fakt vnímají a zpracování této problematiky vítají. Některá města (Olomouc či Hradec Králové), případně povodí (Odry, Moravy, či Dyje) v současné době disponují již zpracovanými studiemi odtokových poměrů, ty však situaci řeší jen v obecné rovině (bez vazeb a interakcí v daném území a případného provázání např. na databází katastru nemovitostí, digitální mapy stokových soustav apod.) a zejména s přesahem na protipovodňová opatření, případně na nové rozvojové lokality. Problematika je však často diskutována a řešena v rámci jednotlivých stavebních objektů a souvisejících pozemků, přičemž požadavky na tato řešení jsou zakotvena také v tuzemské legislativě, zejména zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) [22], zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) [26], vše ve znění pozdějších předpisů.

Stavební zákon č. 183/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů se v konkrétních bodech odkazuje na prováděcí vyhlášku č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů [27], která mj. stanovuje dle § 20 odst. 5 písm.c):

„Stavební pozemek se vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno vsakování nebo odvádění srážkových vod ze zastavěných ploch nebo zpevněných ploch, pokud se neplánuje jejich jiné využití; přitom musí být řešeno:

• přednostně jejich vsakování, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, není-li možné vsakování,
• jejich zadržování a regulované odvádění oddílnou kanalizací k odvádění srážkových vod do vod povrchových, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, nebo
• není-li možné oddělené odvádění do vod povrchových, pak jejich regulované vypouštění do jednotné kanalizace.“

Vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů [28] dle § 6 odst. 4 pak stanovuje: „Stavby, z nichž odtékají povrchové vody, vzniklé dopadem atmosférických srážek (dále jen „srážkové vody“), musí mít zajištěno jejich odvádění, pokud nejsou srážkové vody zadržovány pro další využití. Znečištění těchto vod závadnými látkami nebo jejich nadměrné množství se řeší vhodnými technickými opatřeními. Odvádění srážkových vod se zajišťuje přednostně zasakováním. Není-li možné zasakování, zajišťuje se jejich odvádění do povrchových vod; pokud nelze srážkové vody odvádět samostatně, odvádí se jednotnou kanalizací.“

Ačkoli by se mohlo zdát, že obě vyhlášky říkají ve vztahu k hospodaření se srážkovou vodou téměř totéž, zásadní rozdílem je skutečnost, pro koho jsou obě tato sdělení určena. Zatímco v rámci vyhlášky č. 268/2009 Sb. [28] je ukládaná povinnost dodržovat principy hospodaření se srážkovými vodami stavebníkovi, vyhláška 501/2006 Sb. [27] ukládá povinnost vymezit stavební pozemek tak, aby na něm bylo možné hospodařit se srážkovými vodami v rozsahu vyplývajícího z vyhlášky č. 268/2009 Sb. [28]. Lze tedy říci, že zodpovědnost je částečně přenesena i na samosprávu měst a obcí, které v rámci rozhodnutí o umístění staveb vymezují jednotlivé pozemky. Je tedy zřejmé, že problematiku hospodaření se srážkovými vodami je potřeba řešit již v rámci zpracování územně plánovací dokumentace daného území.

Tyto povinnosti dále doplňuje vodní zákon č. 254/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů [26], který dle § 5 odst. 3 stanovuje: „Při provádění staveb nebo jejich změn nebo změn jejich užívání jsou stavebníci povinni podle charakteru a účelu užívání těchto staveb je zabezpečit zásobováním vodou a odváděním, čištěním, popřípadě jiným zneškodňováním odpadních vod z nich v souladu s tímto zákonem a zajistit vsakování nebo zadržování a odvádění povrchových vod vzniklých dopadem atmosférických srážek na tyto stavby (dále jen „srážkové vody“) v souladu se stavebním zákonem. Bez splnění těchto podmínek nesmí být povolena stavba, změna stavby před jejím dokončením, užívání stavby ani vydáno rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nebo rozhodnutí o změně v užívání stavby.“

Z výše jmenovaných legislativních předpisů vyplývá, že problematika srážkových vod, je v rámci tuzemské legislativy vnímána a vymáhána. Tento požadavek se však promítá pouze do výstavby v rámci jednotlivých stavebních objektů, avšak koncepční pojetí v rámci celého urbanizovaného území, případně alespoň jeho jednotlivých dílčích částí, řešeno není. V rámci Státní politiky životního prostředí České republiky 2030 s výhledem do 2050, v aktuálním znění [29], je však tato problematika zmíněna mezi základními strategickými cíli, především pak cíl 1.1.5. Efektivní využívání vody je zmíněno jednak, že: „Důležitým předpokladem pro rozšíření recyklace vod je oddílná kanalizace pro vody odpadní a vody srážkové.“, dále pak: „V urbanizovaném území musí být primární snahou zajistit maximální zasakování zde spadlé srážkové vody – tedy přeměna povrchů na propustné.“. Tento strategický cíl je pak dále rozšířen ve Specifickém cíli 1.6.3 o zavedení systému hospodaření s vodou, vč. vody srážkové v sídlech, který mj. zmiňuje, že: „Nezbytná je proto úprava jednotného kanalizačního systému na oddílný, který umožní srážkovou vodu akumulovat.“ [29]. Stěžejní principy hospodaření se srážkovými vodami jsou dále zakotveny také v podkladech normativního charakteru, zejména pak ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod [30] a TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovými vodami [31]. Tyto předpisy pak přímo popisují jednotlivé základní způsoby zadržování, vsakování a přímé užívání srážkových vod v rámci urbanizovaného území měst a sídel.

Z výše popsaných tuzemských přístupů a stavu poznání dané problematiky v rámci urbanizovaného území České republiky lze definovat čtyři stěžejní příčiny nekoncepčního přístupu k řešení srážkových vod:

• platná legislativa vnáší do problematiky velmi nekoncepční přístup, který v podstatě celou zodpovědnost a řešení přenáší prostřednictvím zákonů a prováděcích vyhlášek na stavebníky jednotlivých stavebních objektů v rámci měst a obci;
• současné normativní a technické předpisy jsou prakticky určeny pouze úzkému spektru odborníků (převážně vodohospodářů);
• nedostatečná vzájemná mezioborová komunikace a spolupráce, která by zajistila koordinaci jednotlivých opatření napříč všemi profesemi v rámci urbanizovaných prostor města a obcí;
• nedostatečná veřejná osvěta, tedy systematické šíření povědomí o dané problematice nejen mezi jednotlivé odborné profese, ale také mezi laickou veřejnost, které se tato problematiky nepopiratelně přímo dotýká.

V zahraničním prostředí je problematika srážkových vod v urbanizovaném území více diskutována a řešena nežli je tomu v tuzemských podmínkách [32]. Obecně lze shledat, že srážkové vody jsou více vnímány a propagovány mezi odbornou i laickou veřejností, avšak i zde (např. Německo, Rakousko, Polsko) se v praxi lze velmi často setkat převážně s projekty zpravidla menšího (lokálního) významu, ve kterých je problematika srážkových vod řešena. Mnoho takovýchto projektů lze dohledat také např. v Anglii, Švýcarsku, Skandinávii, ale i v např. v Maďarsku. Zpravidla se však i zde jedná o uplatnění v menším měřítku (převážně souvislost s revitalizací veřejných prostor) a s absencí zmapování rizikových prostor v rámci celého urbanizovaného území měst a obcí [33].

2.2 SRÁŽKOVÉ VODY V RÁMCI URBANISTICKÉ KONCEPCE MĚST

Dnešní urbanizovaná území jsou vhledem ke změně klimatu, masivnímu populačnímu růstu a s ním spojené urbanizaci v komplikované situaci, kdy na území těchto měst vzniká enormní množství srážkových vod. V současné situaci je převážná část povrchového odtoku těchto vod následně svedena do stokové sítě. Díky této situaci pak často dochází k mnoha problémům, mezi které patří zejména přetěžování čistíren odpadních vod, případně znečišťování recipientů odváděním směsí srážkových vod a vod splaškových z odlehčovacích komor na stokové síti. Současná urbanizovaná území se však potýkají s mnoha negativními projevy těchto faktorů, z nichž některé lze sledovat v ukázce v rámci Přílohy č. 1. Obecně lze však problematiku meteorologických extrémů, tedy extrémních přívalových srážek i období sucha, řešit právě efektivním hospodařením se srážkovými vodami. Z tohoto pohledu je jasné, že je potřeba srážkovou vodu v urbanizovaném území řízeně zadržet (tzv. retardace povrchového odtoku), a to formou snadno udržitelných povrchových vsakovacích a retenčních zařízení doplněných zelení, případně též výměnou nepropustných zpevněných povrchů za propustné. Těmito způsoby pak lze nejen řízeně zadržovat srážkovou vodu v území, ale také zvyšovat objem podzemních vod a zabezpečit tak kvalitnější a udržitelné prostředí, které dokáže meteorologickým extrémům odolávat. Proces hospodaření se srážkovými vodami v rámci urbanistické koncepce lze tedy označit jako problematika řízení městských srážkových vod.

2.2.1 Přínosy řízení městských srážkových vod

Řešení problematiky městských srážkových vod má pro urbanizovaná území mnohé výhody, které naplňují všechny tři základní pilíře udržitelného rozvoje sídel (ekonomický, ekologický a sociální). Z ekologického hlediska se při řízení této problematiky výrazně zkvalitňuje prostředí urbanizovaného území, které je uměle tvarováno tak, aby bylo možné eliminovat veškeré negativní vlivy urbanizace na odtok, vsak i výpar srážkových vod (viz Kap. 2. 1. 1.), a to za podmínek podobných jako je tomu ve volné krajině. Řízením a efektivním využíváním lze dále naplnit také ekonomický pilíř, který souvisí zejména s úsporou finančních prostředků na pořízení a výrobu pitné vody tam, kde lze stejně efektivně využít akumulované vody srážkové a zároveň tak lze docílit vyšší efektivity v rámci ČOV, které v případě řádného hospodaření se srážkovými vodami nejsou v období přívalových dešťů přetěžovány. Zároveň však řízení městských srážkových vod naplňuje také sociální pilíř, a to zejména v rámci využití přírodě blízkých opatření pro hospodaření se srážkovými vodami, která v rámci urbanizovaného území působí kladně na život obyvatelstva a zlepšují tak estetické, klimatické i urbanistické struktury daného území [34].

Mezi významné faktory, které přináší efektivní využívání a hospodaření se srážkovými vodami v urbanizovaném území dále může přinášet také účinnou regulaci (retardaci, či zpomalení) odtoku srážkových vod mimo zastavěné území a současně lze díky širším možnostem a kvalitnější připravenosti území na srážkové vody omezit hrozby bleskových povodní a záplav. Systémy pro hospodaření se srážkovými vodami dále mohou absorbovat městský hluk, snižovat účinky tepelných ostrovů a postupně tak zlepšovat klimatické poměry v území. Zároveň tyto postupy mohou významně posílit zásoby podzemních vod a pozitivně tak ovlivnit vodní zdroje využívané pro výrobu pitné vody. Významný vliv však systémy mají také na tradiční stokové systémy, zejména pak systémy jednotné stokové soustavy, které jsou často přetěžovány a nadměrně zatěžují ČOV i ekosystémy recipientů, do kterých jsou často přímo vyústěny přepady z odlehčovacích komor na jednotné stokové sítě obsahující směs srážkových a splaškových vod. Mimo tyto přínosy lze samozřejmě řadit také možnosti dalšího využívání srážkových vod, a to nejen pro zavlažování zeleně, ale i další využití (např. průmysl, požární voda apod. [35, 36].

Obecně lze tedy říci, že efektivní využívání, řízení a hospodaření se srážkovými vodami v urbanizovaném území má obrovský význam pro udržitelný rozvoj urbanizovaného území obcí a měst, přičemž je zapotřebí tyto procesy realizovat zejména z pozic samosprávy měst, respektive nástrojů územního plánování. Pouze těmito způsoby lze dosáhnout udržitelného rozvoje, který sníží současná zatížení životního prostředí, zvýší jeho udržitelnost a zároveň posilní vztahy mezi vodou, urbanizovaným územím i jeho obyvateli a vyrovná tak rychlý urbanistický růst obcí a měst.

2.2.2 Stupně znečištění srážkových vod ve vazbě na povrch

Problematika srážkových vod a potencionální využití či nakládání s těmito vodami v rámci urbanizovaného území má mnohdy svá úskalí, která je potřeba efektivně řešit. Veškeré opatření pro nakládání a hospodaření se srážkovými vodami se musejí nutně stát součástí urbanizovaného území, ve kterém se nacházejí, přičemž musí respektovat veškeré interaktivní vazby v rámci svého okolí. Je nutné zajistit, aby veškerá tato opatření pro adaptaci na změnu klimatu a stupeň urbanizace byla nastavena správně a nefungovala pouze jako nástroj pro alternativní odvodnění území, ale v rámci daného prostoru kvalitně a spolehlivě fungovala. Zároveň je nesmírně důležité dbát na zajištění kvality těchto opatření, zejména v ekologickém a pro své okolí šetrném smyslu.

Je tedy zapotřebí klást důraz na kvalitu srážkových vod, se kterou je možné v rámci daného opatření hospodařit. Při návrhu a řešení různých opatření (akumulace, využívání i vsakování) je nutné vnímat kvalitu srážkové vody, se kterou má být v rámci daného opatření nakládáno. Minimální kvalitativní požadavky srážkových vod významně ovlivňuje plocha, se kterou dané srážkové vody přišly do styku, a které mohou být více či méně kontaminované, viz Tab. 2. 1. Obecně lze říci, že hospodaření, ať už je jakékoliv, s významně znečištěnou srážkovou vodou musí být zcela odlišné od hospodaření s relativně čistou srážkovou vodou. V případě, kdy by byl tento fakt ignorován a opatření by i přes tuto skutečnost bylo improvizovaně umístěno v rámci území, mohlo by pak docházet i k rozsáhlým kontaminacím podzemních vod. Při návrhu opatření pro hospodaření se srážkovými vodami je tedy nutné znát alespoň orientačně případnou kontaminaci dané srážkové vody a na základě tohoto vědomí pak navrhnout příslušná opatření v podobě čištění či odstřeďování, případně odvádění znečištěných odpadních vod tradičně prostřednictvím stokové soustavy. Zpravidla riziko kontaminace souvisí s povrchy, kde dochází k častému pohybu či stání vozidel (úkapy naftových derivátů či oleje), naopak mezi nejméně znečištěné srážkové vody pak patří vody zachycené např. na komunikacích pro pěší či cyklisty [37, 38], viz Tab. 2. 1.

Tab. 2. 1. Orientační klasifikace znečištění srážkových vod v závislosti na druhu povrchu, ze kterých jsou tyto vody odváděny – Vlastní zpracování dle [31]

2.2.3 Kvalitativní požadavky a kontaminace srážkových vod

V případě přistoupení k problematice HSV je potřeba náležitě vyhodnotit kvalitativní požadavky srážkových vod. Samotná míra znečištění srážkových vod, respektive jejich složení, se odvíjí od dvou základních parametrů. Samotné srážkové vody mohou být znečištěny již před jejich dopadem na zemský povrch, a to díky kontaminaci mikročásticemi obsaženými v ovzduší. Zpravidla významnější je však kontaminace srážkových vod, která se odvíjí od případné kontaminace povrchu v dané lokalitě, na který srážkové vody dopadají. Kvalita srážkových vod se tak mění nejen po dopadu na povrch, ale i před ním. Obecně pak lze říci, že povrchový odtok srážkových vod a jeho případná kontaminace je pak přímo závislá na čase a množství (vydatnosti) srážek. Zpravidla nejvyšší podíl znečištění obsahují srážkové vody odtékající z povrchu v prvních minutách deště, což je způsobeno tzv. oplachem těchto povrchů. V rámci zemí EU je znečištění srážek před jejich dopadem na zem minimální (významně závisí na plnění emisních limitů) a prakticky tak srážkové vody z hlediska kvality a chemického složení splňují požadavky pro pitnou vodu [31, 39, 40].

Ačkoliv jsou zejména dnes opatření pro HSV v urbanizovaném území měst a obcí celkově doporučována a žádoucí, nesou s sebou tato patřičná rizika právě v možné kontaminaci srážkových vod. Zpravidla nejvyšší stupeň kontaminace v rámci veřejného prostoru lze identifikovat v místech vytížených pozemních komunikaci a hromadných parkovišť, kde se vyskytuje celá škála znečišťujících faktorů, jako jsou úkapy olejů či paliv, chemické ošetřování komunikací při zimní údržbě apod. [41]. Případnou kontaminaci povrchového odtoku srážkových vod je tedy potřeba před jejich dalším využitím (vsakování, akumulace pro další využití, vypouštění do recipientu) patřičně eliminovat. Samotná míra znečištění ve vazbě na jednotlivé plochy, ze kterých srážkové vody odtékají, je znázorněna v Tab. 2. 1. Tato tabulka je však dále rozšířena a v rámci TNV 75 9011 [31] jsou definovány typické znečišťující látky na jednotlivých typech ploch, včetně očekávaného znečištění srážkových vod (viz Tab. P2. 1. uvedená v Příloze č. 2). Ve vazbě na tyto podklady je pak žádoucí vyhodnotit vhodnost aplikace opatření případného sběru a hospodaření se srážkovými vodami z povrchů, kde může docházet ke kontaminaci těchto vod. Je zapotřebí si uvědomit, že vypouštění kontaminovaných srážkových vod do vodních toků, či jejich zasakování do podloží a dotování stavu podzemních vod může mít významný vliv na ekologické podmínky nejen v místě likvidace těchto vod, ale i v rámci jeho širších vztahů. Znečištěné vody srážkové je tedy před jejich likvidací nebo dalším využitím potřeba náležitě čistit, přičemž opatření pro takovéto čištění srážkových vod jsou uvedeny např. v rámci TNV 75 9011 [31], viz Tab. P2. 2., respektive Tab. P2. 3. uvedené v Příloze č. 2.

2.2.4 Výpočet množství srážkových vod ve vazbě na povrch

Návrhy vhodných opatření pro hospodaření se srážkovými vodami se vždy odvíjejí od množství těchto srážkových vod, které určují požadovanou kapacitu či rozsah daného opatření. Stanovením objemu srážkových vod se zabývá mj. technická norma ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod [30]. V rámci výpočtu je dominantní stanovení tzv. regulované půdorysné plochy, ze které jsou srážkové vody odváděny, přičemž tato redukovaná plocha se vypočte dle vztahu 2. 1.:

\begin{gathered}
A_\text{red}=\sum_{i=1}^{n} A_\text{i}\cdot\psi_\text{i}\space[m^2]
\end{gathered}

Kde značí:
A_red celkový redukovaný půdorysný průmět odvodňovaných ploch 1 až n,
A_i půdorysný průmět odvodňované plochy [m²],
ψ součinitel odtoku srážkových vod pro danou odvodňovanou plochu, viz Tab. 2. 2.,
n počet odvodňovaných ploch určitého druhu.

Pro výpočet redukované plochy A_red je významný součinitel odtoku ψ_i, který se odvíjí od propustnosti daného povrchu, respektive jeho materiálu a určuje se v rozsahu 0 až 1, přičemž hodnota 1 představuje absolutně nepropustný (zpravidla nenasákavý) povrch, hodnota 0 naopak povrch maximálně absorpční, viz Tab. 2. 2.

Tab. 2. 2. Součinitele odtoku srážkových povrchových vod ψ – Vlastní zpracování dle [30]

Po stanovené velikosti tzv. redukovaných ploch lze dle vztahu 2. 2. stanovit množství srážkových vod odtékajících z redukované plochy, přičemž pro výpočet je zásadní součinitel q_s, představující tzv. intenzitu směrodatného deště. Tato intenzita představuje množství srážkových vod typické pro danou lokalitu za jednotku času, běžně se udává v l/s/ha a v rámci České republiky se pohybuje přibližně mezi hodnotami 110 až 140 l/s/ha. Celkové množství srážkových vod se v rámci dané odvodňované plochy stanoví [30]:

\begin{gathered}
Q_\text{cel}=A_\text{red}\cdot q_\text{s}\space[l/s]
\end{gathered}

Kde značí:
Q_cel celkové množství odváděných srážkových vod [m²],
A_red celkový redukovaný půdorysný průmět odvodňovaných ploch 1 až n,
q_s intenzita směrodatného deště uvažované periodicity v daném území [l/s/ha].

2.3 OBJEKTY PRO HOSPODAŘENÍ SE SRÁŽKOVÝMI VODAMI

Hospodaření se srážkovými vodami zahrnuje širokou škálu řešení a způsobů, kterými lze efektivně tyto vody zpracovat, odvádět či zadržovat v rámci urbanizovaného území měst a obcí. Obecně lze systémy hospodaření se srážkovými vodami rozdělit do dvou oblastí, a sice prostřednictvím jejich možného využití anebo naopak jejich likvidací, viz Obr. 2. 3. V rámci dalšího možného využívání srážkových vod je potřeba disponovat vhodně situovanými prostory, kde je možné srážkové vody akumulovat pro jejich případné využití (zálivka, splachování toalet, recyklace apod.). Z hlediska likvidace lze se srážkovými vodami hospodařit buďto jejich vsakováním, případně jejich odvedením do stokové sítě. V současné praxi se však setkáváme převážně právě se způsoby likvidace prostřednictvím odvádění srážkových vod do stokové sítě a z tohoto pohledu lze označit toto řešení za nejméně efektivní. Celkově však na výsledné způsoby hospodaření se srážkovými vodami má vliv celá řada faktorů, mezi které patří mimo uplatnitelných technických řešení také podmínky daného prostředí a v neposlední řadě také stupeň znečištění odváděných srážkových vod.

Obr. 2. 3. Způsoby nakládání se srážkovými vodami – Vlastní zpracování

V následujících podkapitolách jsou řešeny dva zásadní přístupy a opatření v rámci HSV, a sice akumulace a vsakování srážkových vod na území sídel. Likvidace srážkových vod prostřednictvím stokové sítě (jež je taktéž uvedeno v Obr. 2. 3.) se pak provádí dle postupů pro odvádění odpadních vod z urbanizovaného území lidských sídel a mezi něž patří i vody srážkové.

2.3.1 Akumulace srážkové vody

Akumulace srážkových vod a jejich následné využívání je zejména v posledních letech velmi aktuálním tématem. Využití srážkových vod patří k nejrozšířenějším způsobům obnovy a v běžné praxi se s ní často setkáváme v té nejjednodušší podobě – nádrže pod střešním žlabem pro zalévání zahrady. Existují však také další, důmyslnější systémy, umožňující využívat srážkové vody pro řadu dalších účelů. Takovéto systémy jsou využívány převážně v prostředí budov, kde jsou srážkové vody akumulovány za účelem jejich dalšího využití např. pro splachování toalet, zalévání zahrady, případně i k dalším účelům.

Ve veřejném prostoru urbanizovaného území se však lze rovněž setkat s akumulací srážkových vod. V rámci České republiky se mezi nejčastější opatření pro akumulaci srážkových vod ve veřejném prostoru využívá tzv. dešťových zdrží. Jedná se převážně o monolitické či prefabrikované nádrže z betonu či železobetonu, které dnes slouží k zachycení přívalových srážkových vod. Tyto dešťové zdrže se budují zejména v posledních letech jako doplnění odlehčovacích komor na jednotné stokové síti, přičemž jsou v nich po určitou dobu skladovány srážkové vody, které jsou poté v bezdeštném období odčerpávány zpět do stokové sítě k jejich vyčištění, případně jsou regulovaně vypouštěny přímo do recipientu. S takovýmito nádržemi se však lze setkat i historicky (V ČR převážně budovány mezi 30. a 80. léty 20. stol.), kdy tyto dešťové zdrže sloužily jako zásoba požární vody.

V současné době se lze s akumulací srážkových vod v rámci veřejných prostor setkat spíše v omezeném měřítku, a to z důvodu, že jsou dnes uplatňovány převážně vsakovací objekty osázené zelení. Přesto se v některých případech s akumulací srážek lze setkat, zejména pak tam, kde je zvýšený požadavek na přísun vody. V tuzemských podmínkách je využívána zejména akumulace srážek v rámci podzemních nádrží, přičemž akumulované srážkové vody slouží nejčastěji k závlaze, případně slouží jako zásoba vody pro různé vodní prvky (fontány, vodotrysky, případně jiné prvky). V zahraničí se však lze setkat s širším uplatněním dešťových zdrží v rámci veřejných ploch, viz Obr. 2. 4., kde je vyobrazeno multifunkční hřiště, jež je oproti okolnímu terénu mírně zapuštěno a v případě přívalových srážek slouží jako akumulační prostor. V bezdeštném období jsou pak tyto srážkové vody regulovaně odčerpávány do blízkého recipientu [42].

Obr. 2. 4. Akumulační prostor v rámci městského mobiliáře – multifunkční hřiště (Rotterdam, Nizozemsko). Vlevo prázdný akumulační prostor, vpravo zaplněn srážkovou vodou [42]

2.3.2 Přímá opatření pro vsakování srážkové vody

Přímá opatření a objekty jsou podpůrná opatření, sloužící především k redukci nebo prevenci povrchového srážkového odtoku. Tato opatření spočívají především ve využívání či případné výměně nepropustných ploch za propustné. Jedná se tedy o opatření bez jakéhokoliv retenčního prostoru. Úkolem těchto opatření je maximální možné umožnění přirozené infiltrace srážkových vod do podloží tak, aby se procentuální podíl vsaku srážkových vod co nejvíce přiblížil přirozenému (krajinnému) prostředí a to tak, jak je uvedeno v Obr. 2. 2.

Obr. 2. 5. Druhy přímých opatření pro HSV – Vlastní zpracování

Užití přímých opatření pro vsakování však v moderních městech z důvodu vysokého stupně urbanizace zpravidla nestačí, a plochy určené pro přímá opatření tak musí být dále doplněné a rozšířené o další sekundární opatření, viz Kap. 2. 3. 3. Mezi přímá opatření pro vsakování srážkových vod tak lze řadit objekty plošného vsakování, jako jsou propustné zpevněné povrchy, vegetační, zatravněné, či štěrkové plochy. Tyto přímé opatření pro vsakování srážkových vod se dělí na opatření zelené a opatření šedé, viz Obr. 2. 5., přičemž opatření zelená jsou tvořena nezpevněnými, zpravidla nepochozími plochami. Oproti tomu mezi opatření šedá patří plochy zpevněné, tedy plochy pochozí.

Zelená opatření HSV – propustné zelené povrchy pro plošný však srážkových vod

Nejrozšířenější a nejpoužívanějším povrchem jsou v globálním měřítku zatravněné plochy, jejichž základem je konsolidovaná ohumusovaná zemina, která je oseta odolnými travními druhy. Zatravněné plochy jsou z hlediska absorpce vody nejvhodnějším opatřením, jelikož v závislosti na druhu zeminy a saturaci podloží dokáží absorbovat až 100 % srážkových vod, které na takovouto plochu dopadnou. Alternativou zatravněných ploch jsou plochy s vrstvou štěrku (nejčastěji používán tzv. kačírek), případně štěrkodrtě. Základem štěrkových ploch je nosná vrstva zhutněné zeminy, která může být opatřena vodopropustnou folií, která zabraňuje prorůstání nežádoucí zeleně do krycí, štěrkové vrstvy. Štěrkové plochy mají zpravidla velmi podobnou absorpční schopnost jako plochy zatravněné a jsou schopny pojmout až 100 % srážkových vod. Mezi další plošná zelená opatření se řadí také zatravňovací mřížky (často označované jako voštiny), které jsou již prakticky přechodem mezi zelenými a šedými opatřeními. Jedná se o mřížové prvky (nejčastěji plastové, případně ocelové), viz Obr. 2. 6., s jejichž pomocí se armují (zpevňují) zatravněné či štěrkové plochy, aniž by došlo k výraznému snížení absorpce zeminy. Takto armované plochy mají výrazně vyšší únosnost oproti plochám nevyztuženým. Absorpční schopnost těchto armovaných ploch je až 90 % srážkových vod, které na plochu dopadnou.

Obr. 2. 6. Parkovací plocha zpevněná zatravňovací mřížkami (Kraków, Polsko, 2021) – Archív autora

Zelená opatření zahrnují také zeleň v podobě stromů a keřů, jež mají pro území hned několik přínosných funkcí. Zeleň efektivně přispívá nejen jako opatření HSV, ale plní také estetickou funkci, zvyšují hodnotu území a také výrazně zkvalitňují klimatické poměry ve svém okolí (funkce zastínění, ochranná zeleň apod.). Z hlediska srážkových vod tato zeleň působí v území velmi pozitivně a to z důvodu, že listy stromů a keřů zachycují část srážkových vod, a snižují tak množství vod dopadajících na zem.

Šedá opatření HSV – propustné šedé povrchy pro plošný vsak srážkových vod

Šedá opatření pro HSV tvoří převážně zpevněné pochozí či pojížděné plochy (chodníky, cyklostezky, parkoviště apod.), které umožňují alespoň částečnou absorpci srážkových vod do podloží a zajistí tak snížení povrchového odtoku. V současné době je nejrozšířenější betonová dlažba (zámková dlažba), která je však z hlediska HSV prakticky nevyhovující díky velmi malé absorpci vody – obvykle do 15 % množství srážkových vod.

Obr. 2. 7. Šedá opatření: vlevo vegetační tvárnice, uprostřed dlažba se zatravněnými spárami, vpravo porézní dlažba – Archív autora

Při obnově nepropustných ploch se nejčastěji využívají vegetační tvárnice (zpravidla betonové), viz Obr. 2. 7. vlevo. Tyto tvárnice jsou opatřeny otvory, které se po pokládce vyplňují zeminou a jsou osázeny travní směsí. Tyto plochy mají relativně velkou absorpční schopnost a umožňují propouštět do podloží až 50 % srážkových vod, které na tuto plochu dopadnou. Velmi často se jsou používané dlažby se zatravněnými spárami. Tyto speciální dlaždice jsou po svých stranách osazeny distančními rozpěrami, které při pokládce vytvoří spáru širokou až 60 mm, viz Obr. 2. 7. uprostřed. Tyto spáry jsou po pokládce osázeny travní směsí. Výsledná propustnost pro srážkové vody se pohybuje mezi 25 % až 40 %, dle šířky spáry. V praxi se lze zejména v zahraničí setkat užitím porézní, respektive vodopropustné dlažby, viz Obr. 2. 7. vpravo. Pro výrobu této dlažby jsou použity speciální materiály (porézní, nasákavý beton), díky které plocha na první pohled vytváří dojem standardní dlážděné plochy. Tyto speciální dlaždice však mají schopnost pomocí své pórovitosti propustit až 40 % dopadajících srážkových vod.

Obecně lze konstatovat, že při řešení HSV v urbanizovaném území měst a sídel by měl být brána v úvahu základní podstata, a to snižování povrchového odtoku pomocí výměny nepropustných zpevněných ploch za plochy propustné, či alespoň částečně propustné.

2.3.3 Nepřímá opatření a objekty pro vsakování srážkové vody

V posledních letech, kdy je problematika HSV velmi často řešena na všech úrovních rozvoje, se lze stále častěji setkat s rostoucím množstvím nepřímých opatření pro nakládání s HSV, které se postupně přesouvají do jednotlivých struktur urbanizovaného prostředí sídel. Tento nárůst je způsoben nejen současnými trendy budování přírodě blízkých opatření pro HSV zejména ve vazbě na současnou problematiku adaptace na změnu klimatu v urbanizovaném území a jejich udržitelný rozvoj. Nepřímá opatření pro HSV jsou dalším rozšířením přímých opatření, se kterými jsou zpravidla vzájemně provázaná. Samotné využití přímých opatření je zpravidla nedostatečné a je potřeba je tedy vhodně rozšířit tak, aby komplexně dokázala efektivně hospodařit se srážkovými vodami na území obcí a měst.

Obr. 2. 8. Druhy nepřímých opatření pro HSV – Vlastní zpracování

Základním vodítkem pro řešení a návrh jednotlivých nepřímých opatření může být technická norma TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovými vodami [31], která se návrhem zařízení k akumulaci a využívání srážkové vody zabývá. Tento normativní předpis je navíc doplněn také o alternativní varianty HSV a příklady. Samotné vymezení podmínek využití nepřímých opatření často bývá součástí územně plánovacích podkladů, dokumentací, generelů odvodnění či rozvoje měst. Základní druhy těchto nepřímých opatření jsou uvedeny v Obr. 2. 8., z něhož je patrné, že nepřímá opatření pro HSV jsou koncipována jako objekty umožňující akumulaci a zasakování srážkových vod nejen z plochy daného opatření, ale slouží především HSV z blízkých ploch, kde tyto vody dopadají a pomocí usměrněných odtokových poměrů těchto ploch vody natékají právě do nepřímých opatření pro HSV [43].

Vsakovací průlehy

Vsakovací průlehy jsou velmi často využívané nepřímé opatření pro HSV, které slouží k zadržení přívalových srážek a jejich následné zasakování do podloží, viz Obr. 2. 9. Tyto objekty jsou označovány také jako mikrodeprese, bioretenční objekty a velmi často také jako tzv. dešťové zahrady.

Obr. 2. 9. Schéma vsakovacího průlehu s povrchovým přívodem vody – Převzato z [31]

Obecně se jedná o uměle vytvořené terénní prohlubně, které však díky svému ozelenění působí jako přírodě blízké. Tyto objekty jsou konstrukčně budovány často v zemním výkopu, který se v případě potřeby zaplní štěrkem a slouží jako retenční prostor. Tato vrstva se následně od horní krycí vrstvy, která je tvořena ohumusovanou zeminou pro následnou výsadbu rostlin, prokládá tzv. filtrační fólií. Po nátoku srážkových vod je voda filtrována přes vrstvu ornice do retenčního prostoru a následně přirozeně zasakována přímo do podloží. V případě vydatných srážkových vod, kdy je podloží nasyceno vodou se v místě průlehu tvoří vodní hladina, která vytváří příjemné klima a rovněž jako vodní prvek zvyšuje estetickou úroveň okolního prostoru. V některých případech lze tyto průlehy budovat s bezpečnostním přepadem do kanalizace, který zajistí, že srážkové vody v případě dosažení maximální hladiny odtékají mimo tento vsakovací objekt.

Vsakovací rýhy a příkopy

Vsakovací rýhy, často také označované jako vsakovací příkopy, jsou velmi podobné opatření jako vsakovací průleh. Zásadním rozdílem je však v prostorovém uspořádání, kde na rozdíl od průlehu je vsakovací rýha liniovým opatřením, které slouží pro vsakování srážkové vody do podloží. Vsakovací rýhy jsou budovány podobně jako průleh, kde je tedy podzemní prostor vyplněn kamenivem (nejčastěji praný štěrk), který je od okolního prostoru oddělen filtrační fólií (např. geotextílie). Takto připravená vsakovací rýha je ve své krycí vrstvě ohumusována a osázena zelení, viz Obr. 2. 10.

Obr. 2. 10. Schéma vsakovací rýhy s povrchovým plošným přítokem [44]

V některých případech, zejména u vsakovacích rýh s větší délkou, se pro efektivnější využití celého zemního tělesa využívá rozvod srážkové vody pomocí drenážního potrubí, které může být osazeno buďto na dně rýhy, případně také v její krycí vrstvě.

Poldry

Poldry, často označovány také jako retenční dešťové nádrže, jsou velkokapacitní prostory koncipované jako terénní deprese (viz Obr. 2. 11.), sloužící pro zachycení přívalových srážkových vod a následnému regulovanému odtoku těchto vod do recipientu. Podle konstrukčního řešení lze poldry dělit na suché a polosuché, které jsou budovány jako tůně či mokřady. Dle způsobu plnění lze poldry dělit na nádrže plněné z dešťové kanalizace, z vodního toku, případně z jiných zdrojů a přítoků srážkových vod (např. vsakovací rýhy, příkopy apod.).

Obr. 2. 11. Schéma suché retenční dešťové nádrže – Převzato z [31]

Tyto objekty se zpravidla budují jako zatravněné, které umožňují přirozeně vsakovat srážkové vody právě přes samotné těleso poldru, čímž se částečně odlehčuje následné množství vod vypouštěných přes regulovaný odtok poldru do recipientu.

Vsakovací koše (boxy) a vsakovací tunely

Vsakovací koše (boxy či bloky) a vsakovací tunely jsou opatření pro zachycení přívalových srážkových vod, která se instalují pod terén. Tyto objekty slouží k retenci srážkových vod a jejich následnému přirozenému zasakování do podloží. Zpravidla se jedná o stavebnicové, modulární prvky na bázi plastů, viz Obr. 2. 12., které se skládají do bloků potřebné velikosti a objemu. Tyto prvky se umisťují do zemního výkopu, který může být doplněn štěrkovou vrstvou.

Vsakovací boxy jsou tvořeny plastovými dílci ve tvaru kvádru, přičemž tyto jednotlivé dílce jsou armovány tak, aby měly dostatečnou únosnost po zahrnutí zeminou a případným dalším zatížením (pochozí či pojížděné plochy). Vnitřní prostor těchto dílců pak tvoří retenční prostor pro srážkové vody. Vsakovací tunely jsou stejně jako boxy převážně plastové dílce, které mají tunelový tvar (klenba), což zajišťuje volný vnitřní prostor pro retenci srážkových vod.

Obr. 2. 12. Vsakovací boxy (vlevo) a vsakovací tunely (vpravo) – Archív autora

Po instalaci boxů či tunelů do zemního výkopu je potřeba tyto objekty zabezpečit proti vniknutí mechanických nečistot a splavenin, zejména zeminy. Toto zabezpečení se provádí pomocí filtrační fólie (geotextílie). Po instalaci filtrační fólie jsou boxy či tunely napojeny na potrubí s přítokem srážkových vod, případně na bezpečnostní přepad do kanalizace či recipientu a dále zahrnuty zeminou. Po dokončení tak jsou tyto vsakovací objekty skryty po povrchem terénu a je možné je zatěžovat v závislosti na použitém modelu boxů či tunelů (pochozí, pojížděné do 3,5 t, atd.).

Sázecí boxy

Sázecí neboli vysazovací boxy jsou opatřením pro HSV, které jsou však v území využívány převážně z pohledu mobiliáře, kterého jsou součástí, viz Obr. 2. 13. Ve většině případů se s nimi lze setkat v místech pro posezení a relaxaci, případně jsou často využívány k rozdělení prostoru, případně vytváření kaskád (přechod mezi výškovými úrovněmi sousedních ploch). Obecně jsou vysazovací boxy definovány jako objekty různých tvarů (nejčastěji obdélník či čtverec) se svislými pevnými stěnami a otevřeným nebo uzavřeným dnem. Objem těchto boxů tvoří zpravidla nasákavé kamenivo (nejčastěji keramzit), které slouží jako prostor pro akumulaci srážkové vody. Svrchní část je pak ohumusována a osázena zelení. Přívod srážkové vody do vysazovacího boxu je proveden buďto vhodným vyspádováním přilehlých ploch přímo do boxu, a to v případech kdy vysazovací box vytváří tzv. kaskádu. V ostatních případech se zpravidla situují poblíž budov, kde slouží k odvodnění střech, přičemž jsou přímo do těchto boxů vyústěny dešťové svody z přilehlého objektu, tak jako na Obr. 2. 13.

Obr. 2. 13. Vysazovací boxy ve veřejném prostoru (Polsko) – Archív autora

2.4 MODROZELENÁ INFRASTRUKTURA V URBANIZOVANÉM ÚZEMÍ

Modrozelená infrastruktura (MZI), některými označována také jako zelená infrastruktura, je pojem, který zahrnuje aplikace objektů HSV (viz Kap. 2. 3.) v rámci veřejného prostoru urbanizovaného území obcí a měst. Na základě tohoto lze říci, že právě objekty a opatření pro HSV jsou náležitou součástí městské vodohospodářské infrastruktury a tvoří tak jeden samostatný segment vedle staveb pro zásobování pitnou vodou a stokových systémů v urbanizovaném území [45].

Světově používanějším pojmem je zelená infrastruktura (Green Infrastructure), nicméně v tuzemských podmínkách se častěji používá pojem modrozelená infrastruktura. Ta se vyznačuje přístupem a implementací opatření HSV (tzn. modrá jako voda) v urbanizovaném prostředí sídel, která jsou přírodě blízká (tzn. zelená jako zeleň). Jejím účelem je tedy jednak aplikovat opatření, která v maximální možné míře napodobují typické přírodní podmínky uvnitř zastavěného území obcí a měst a dále také chrání, obnovují nebo napodobují přirozený vodní cyklus (viz Kap. 1. 1.). MZI lze v obecném pojetí rozdělit do tří základních oblastí, které řeší nejpalčivější lokality z hlediska zatížení srážkovými vodami, a sice:

• zelené ulice;
• zelené parkování;
• zelené střechy.

V rámci Přílohy č. 3 jsou uvedené ukázky řešení modrozelené infrastruktury v urbanizovaném území měst a obcí zajišťující HSV.

Obr. 2. 14. Vizualizace aplikace modrozelené infrastruktury v urbanizovaném území [46]

Městská MZI je v dnešní době vysoce podporována jako přístup k reakci na hlavní městské, environmentální a sociální výzvy, jako je snižování ekologické stopy, zlepšování lidského zdraví, klimatická změna, či prosté zlepšení životních podmínek v urbanizovaném území. V tuzemském prostředí se pojem MZI začal objevovat teprve nedávno, nicméně ve světě je MZI vnímaná jako součást městských infrastruktur téměř dvě desetiletí. Na Obr. 2. 14. je zobrazena vizualizace MZI aplikovaná v rámci urbanizovaného území města Washington D. C. v USA, která byla zpracována v roce 2016. V rámci této studie byly aplikovány různé způsoby HSV na sebe navazující, přičemž centrální plocha parku tvoří retenční prostor pro dočasné zadržení srážkových vod o objemu až 1.850 m³ [46].

V rámci urbanizovaných území existuje celá řada různých typů zelených ploch, které představují např. pozůstatky původních přírodních oblastí, zemědělské půdy na okraji obcí a měst, urbanisticky navržené zelené plochy parků a další plochy, kde se zeleň postupně vyvíjela, často neřízeně a nesystematicky. Jejich nerovnoměrné rozložení v rámci celého zastavěného území pak nastoluje mnohé otázky sociální a environmentální spravedlnosti. Rozmanitá škála veřejných, institucionálních i soukromých vlastníků jednotlivých městských pozemků, kde se tyto zelené plochy nacházejí, však představuje pro případné plánování MZI komplikované a často zdlouhavé procesy. Při plánování rozvoje měst je potřeba brát v úvahu vývoj všech městských prostor, mezi které patří také nekoordinované zastavování volných, často zelených ploch. Je tedy vhodné, aby jednotlivá sídla prostřednictvím svých kompetencí, (zejména územně plánovací dokumentace, regulační plány apod.) vhodně, koncepčně a účelně vymezily plochy pro možnou implementaci MZI, díky které pak lze významně přispět k zachování a posílení biologické rozmanitosti, zlepšení kvality životního prostředí, snížení ekologické stopy, přizpůsobení měst změně klimatu a podpoře sociální soudržnosti. Kvalitně provedené a provozované městské MZI pak významně ovlivňují a posilují potenciál či rozvoj nejen městských částí, ve kterých se nacházejí, ale ovlivňují také komplexní územní rozvoj.

2.4.1 Zelené ulice

Zelená ulice je jeden z možných přístupů MZI, který komplexně řeší problematiku HSV v městském uličním profilu, viz Obr. 2. 15. Tento přístup zahrnuje zejména zeleň (trvalky, keře, stromy, atd.) a jejich provázaní na další inženýrská opatření pro HSV (např. propustné plochy, vsakovací objekty apod.), jejichž společným účelem je retardace odtoku srážkových vod z přilehlých nepropustných povrchů (např. ulice, chodníky).

Zelené ulice jsou navrženy tak, aby zachytávaly dešťovou vodu přímo u jejího zdroje (respektive povrchů, ze kterých voda stéká). Na rozdíl od tradičního uličního profilu, který je zpravidla navržen tak, aby veškeré srážkové vody byly odváděny stokovou soustavou, mimo zastavěné území, se v rámci zelených ulic usiluje o maximální možné zadržení všech srážkových vod v prostoru dané ulice a to tak, aby všechny srážkové vody neomezovaly provoz a hygienu daného prostředí, ale naopak aby území zkvalitňovaly.

Obr. 2. 15. Aplikace modrozelené infrastruktury – zelený uliční prostor (Madrid, Španělsko, 2023) – Archív autora

2.4.2 Zelené parkování

V dnešní době jsou všechna moderní města extrémně zatížena problematikou parkování. Zejména v posledních letech nastal velký nárůst nových velkokapacitních parkovacích domů, avšak jejich poměr vůči tradičnímu způsobu řešení parkovacích a odstavných stání je stále zanedbatelný. Tradiční parkování, tedy parkování nekryté, na povrchu však disponuje celou řadou nevýhod, které počínají obrovskými prostorovými požadavky, které jsou v porovnání s parkovacími domy mnohdy i desetinásobné. Velmi palčivý problém však představuje samotné zpracování povrchu parkoviště, kdy převážná většina dnešních parkovišť tvoří asfalt, případně jiné nepropustné plochy. Právě tento negativní stav řeší přístupy zeleného parkování, integrují do konstrukčního řešení různé druhy opatření HSV, viz Obr. 2. 16.

Na Obr. 2. 16. je uvedena ukázka instalace propustných ploch pro parkování vozidel, která je tvořena dlažbou s širokými spárami a dále zatravňovacími mřížkami. V rámci parkovacích ploch však lze aplikovat i další opatření pro HSV, jako jsou dešťové zahrady, vsakovací rýhy či průlehy. Tato opatření pak přinášejí nejen efektivní způsoby pro HSV, ale také např. zmírnění tepelných ostrovů, či kvalitnější a esteticky přijatelnější prostředí.

Obr. 2. 16. Aplikace modrozelené infrastruktury – zelené parkování u obchodního domu Lidl (Salzburg, Rakousko, 2019) – Archív autora

2.4.3 Zelené střechy

Zelené (vegetační) střechy jsou tvořeny plochami (plochými i šikmými), jež jsou pokryty vegetační vrstvou, která umožňuje infiltraci srážkových vod a následnou evapotranspiraci (výpar) těchto vod. Zelené střechy jsou dnes zejména ve velkých moderních městech velmi často k vidění (viz Obr. 2. 17.), a to zejména z důvodu, že velká urbanizovaná území nemají dostatek prostoru nejen pro zeleň, ale hlavně pro rekreaci. Jejich využití je tedy nákladově efektivní v hustě zastavěných městských oblastech, kde jsou vysoké hodnoty pozemků, případně v rámci rozsáhlých průmyslových či kancelářských komplexů, kde by vzhledem k velikosti ploch bylo komplikované nakládání se srážkovými vodami dopadajícími na střechy takovýchto stavebních objektů. Mimo snižování odtoku srážkových vod však zelené střechy plní celou řadu dalších doprovodných funkcí. Mají dobré izolační vlastnosti, kdy hlavně v horkých letních dnech účinně brání přehřívání prostor pod konstrukcí střechy, vegetační vrstva rovněž snižuje prašnost v městském prostředí, přičemž všechny tyto vlastnosti včetně vlastností pro HSV se pak zvyšují s intenzitou ozelenění dané střechy.

Obr. 2. 17. Aplikace modrozelené infrastruktury – intenzivní zelená střecha (Česká zemědělská univerzita v Praze, 2022) – Archív autora

ZÁVĚR

Voda byla vždy významným fenoménem, který determinoval podmínky pro osídlení a jeho rozvoj. Vodní toky a vodní plochy vždy velmi zásadně ovlivňovaly možnosti zástavby a dalšího rozšiřování měst. Je zřejmé, že je-li vodní plocha v intravilánu města, představuje plochu téměř nezastavitelnou, naopak vybízí k využití rekreačního potenciálu. Vodní toky svým liniovým tvarem zásadní problém pro výstavbu jako takovou nepředstavují, avšak je potřeba si uvědomit, že tvoří významnou bariéru zejména v provozu měst – vodní tok není možné příčně překonat kdekoli, ale vždy je potřeba speciální stavební konstrukce, nejčastěji most či lávka. Nezřídka se v našich sídlech lze setkat se situací, kdy se rozvoj města u břehu řeky zastavil a na břehu opačném zástavba chybí, případně má zcela jiný charakter. Jiným ilustrujícím příkladem mohou být současné uzavírky mostů např. kvůli stavebním úpravám a zejména v řídčeji osídlených oblastech může taková uzavírka důležitého mostu způsobit, že jsou řidiči nuceni zajíždět i několik kilometrů na most náhradní.

Voda tedy vždy byla, je zcela jistě i bude jedním z klíčových faktorů ovlivňujících život ve městech případně jejich další rozvojový potenciál. Ovšem stejně jako se mění městská zástavba, dopravní systémy, výrobní oblasti, využívají se nové moderní technologie apod., mění se i pohled městských inženýrů a urbanistů právě na vodu v intravilánech měst. Zatímco výše uvedené problémy dnes dokážeme technicky bez problémů vyřešit a řešení je často pouze otázkou finančních možností zadavatele, nově v sídlech řešíme otázky, které byly ještě před několika desítkami let zcela opomíjené, případně považovány za druhořadé. V důsledku současných klimatických změn, které způsobují častější a delší období sucha a které bývají přerušovány krátkodobými, ale o to intenzivnějšími srážkami, klesá kvalita života v urbanizovaných územích. Území se potýkají s bleskovými krátkodobými povodněmi, které střídají dlouhá bezesrážková období, rovněž je prokázaný dlouhodobý růst průměrných teplot, což v urbanizovaném území vede k přehřívání a vzniku tzv. tepelných ostrovů.

Podkladem pro správné plánování prvků modrozelené infrastruktury by měly být převážně kvalitní geodata, která dokáží přesně popsat situaci na povrchu území i pod ním, zejména možnosti vsaku dešťových vod, sklony terénu apod. Tato geodata by měla v první fázi vycházet z leteckých snímků území s vysokým rozlišením a s následným doplněním přesných pasportů. Samotné průzkumy jednotlivých povrchů a možnosti vsakování srážkové vody na nich by pak měly být dále zpodrobňovány např. průzkumy objektů, na nichž je do budoucna možná existence zelené střechy.

Procesy optimalizace (často používán také termín optimalizace dat) dnes hrají významnou roli v managementu správy a údržby nejen vodohospodářských staveb, ale i stavebnictví obecně. V dnešní digitální době, kdy téměř každý provozovatel disponuje alespoň základními SW nástroji pro digitalizace a pasportizaci dat a má tak k dispozici obrovské objemy dat, se kterými však často není efektivně nakládáno a data nejsou v maximální možné míře využita. Obecně lze říci, že proces optimalizace znamená maximalizaci využití veškerého obsahu datové základy (ať už se jedná o data prostorová, např. DTM, tak i data evidenční, popisná, či statistická) a to za účelem zefektivnění procesů správy, údržby a celkového provozu staveb. Těchto cílů lze dosáhnout alespoň s využitím obecných nástrojů managementu, případně Facility managementu, který nashromážděná data dokáže správně a rychle analyzovat, upravovat, editovat a využívat pro jejich další použití. Novým, avšak neméně důležitým nastupujícím konceptem, je digitální informační modelování měst – CIM (City Information Modelling/Management). Tato metoda velmi úzce navazuje na zkušenosti metody BIM, avšak posouvá ji do zcela větších rozměrů. S tím se váží určitá specifika a odlišnosti, a postupné bádání v této oblasti ukazuje i na mnohé zcela rozdílné principy. Doba digitálních informačních modelů v konceptu/metodě CIM bude jistě postupně přicházet a výzkum v této oblasti bude nadále podporován. Společným cílem těchto inovativních nástrojů je zlepšení kvality bydlení a života ve městech, dostupnost komfortnějších služeb, zajištění efektivnější správy a provozu města; tedy ekonomičtější a energeticky úspornější stavby, využití moderních technologií (IoT) a mnoho dalších segmentů městského inženýrství, které přímo vyvolávají další rozvoj a výzkum.

Autorský kolektiv komplexně představil procesy problematiky hospodaření se srážkovými vodami v urbanizovaném území. V období, kdy se setkáváme s extrémními obdobími sucha, je tato problematika velice žádaná, a dokonce se tento fenomén promítá i do legislativního prostředí. Pomocí nástrojů informačního modelování lze na základě exaktních dat modelovat různé simulace, které pokud jsou správně interpretovány, mohou výraznou měrou pomoci správcům území, staveb, apod. Díky efektivní správě dat a modelování nad prostorovými daty lze nejenom zefektivnit samotnou práci správců, ale zejména ušetřit nemalé finance, které jsou do správy měst investovány.

SEZNAM ZKRATEK

SEZNAM POUŽITÝCH INFORMAČNÍCH ZDROJŮ

[1] Kuda, F. a kol. Městské inženýrství nejen pro městské inženýry. 1. vydání. Praha: ČKAIT, 2022. 311 stran, 4 nečíslované strany obrazových příloh. Technická knižnice. ISBN 978-80-88265-39-9.

[2] Teichmann, M. et al. Hospodaření se srážkovou vodou v urbanizovaném území sídel Moravskoslezského kraje. První vydání. Ostrava: Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava, 2023. 176 stran. ISBN 978-80-248-4704-7.

[3] Szeligova, N.; Faltejsek, M.; Teichmann, M.; Kuda, F.; Endel, S. Potential of Computed Aided Facility Management for Urban Water Infrastructure with the Focus on Rainwater Management. Water 2023, 15, 104. DOI: https://doi.org/10.3390/w15010104

[4] US U. S. Geological Survey Water Cycle Diagrams, 2022, [online]. Dostupné z: https://www.usgs.gov/special-topics/water-science-school/science/water-cycle-diagrams

[5] H-ART. Koloběh vody, 2009, [online]. Dostupné z: https: https://www.h-art.cz/cz/reference/kolobeh-vody

[6] Davidson, A., Howard, G., Stevens, M., Callan, P., Deere, D., Barteam, J. Water Safety Plans. WHO/SDE/WSH/05.06. Revise Draft, World Health Organization, Geneva, 2005.

[7] World Health Organization – WHO (Světová zdravotnická organizace). Headquarters in Geneva

[8] Společnost Seznam.cz, a.s., © Seznam.cz, Mapy.cz

[9] Guikema, S. D. Natural disaster risk analysis for critical infrastructure systems: An approach based on statistical learning theory. Reliability Engineering and System Safety, 94(4), pp 855-860. ISSN: 0951-8320 DOI: 10.1016/j.ress.2008.09.003

[10] Rinaldi, S. M. et all. Identifying, understanding and analyzing critical infrastructures interdependencies, IEEE Control System Magazine, 21(6), 11-25, 2001.

[11] Maier, K., Čtyroký, J., Vorel, J., Franke, D. Územní plánování a udržitelný rozvoj. Praha: ABF, 2008. ISBN 978-80-86905-47-1.

[12] Maier, K. a kol. Udržitelný rozvoj území. Praha: Grada Publishing, 2012. ISBN 978-80-247-4198-7.

[13] Bártová, H., Růžička, M. Územní plánování a doprava. 1. vyd. Praha: ABF – Arch, 2008. 128 s.Stavební právo, sv. 3/2008.ISBN 978-80-86905-48-8

[14] Hirschmann, A.O. The Strategy of Economic Development; Yale University Press: New Haven, CT, USA, 1958; ISBN 0-8133-7419-7

[15] Liu, R., Gao, X.B., Li, C.P. Relationship between Urban Transport and Residential Location Choice. J. Urban Plan. Dev. 2018, 144, doi:10.1061/(ASCE)UP.1943-5444.0000430.

[16] Samuelson, P. Foundations of Economic Analysis; Harvard University Press: Cambridge, UK, 1947; ISBN 9780674313033.

[17] Goodall, B. The Economics of Urban Areas. Urban and regional planning series – Svazek 3. Elsevier Science & Technology: 1972, University of California. 379 s. ISBN: 9780080168920.

[18] Zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2021 [cit. 8. 3. 2021]. Dostupné z: https://e-sbirka.gov.cz/sb/2000/248?zalozka=text

[19] Ghebrekidan, A. Principles of Urban – Regional Planning and Development. University of Juba, 2018. ISBN: 9 789970 445851

[20] Ye, Xinyue, She, Bing, Li, Wenwen, Kudva, Sonali and. Benya, Samuel. Urban and Regional Planning and Development. Springer Nature: Switzerland, 2020. DOI: 10.1007/978-3-030-31776-8_1

[21] Ghebrekidan, Semehar, „Acculturation and Belongingness: The Keys to International Student Satisfaction“ (2018). Electronic Theses and Dissertations. 2949. Online: https://openprairie.sdstate.edu/etd/2949

[22] Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2021 [cit. 27. 9. 2023]. Dostupné z: https://e-sbirka.gov.cz/sb/2006/183?zalozka=text

[23] Teichmann, M., Szeligova, N., Kuda, F. Influence of Flash Floods on the Drainage Systems of the Urbanized Area. In: Advances and Trends in Engineering Sciences and Technologies III: Proceeding of the 3rd International Conference on Engineering Sciences and Technologies (ESAT 2018): 12th – 14th September, 2018, Tatranské Matliare, High Tatras Mountains, Slovak Republik. London, UK: Taylor & Francis Group, 2019, s. 623-628. ISBN 978-0-367-07509-5.

[24] Chen, W., Gao, S. 2019, „Research on Rainwater Management from the Perspective of Sponge City“, IOP Conference Series: Earth and Environmental Science. DOI: 10.1088/1755-1315/252/3/032064.

[25] Bruaset, S.; Sægrov, S. An Analysis of the Potential Impact of Climate Change on the Structural Reliability of Drinking Water Pipes in Cold Climate Regions. Water 2018, 10, 411, doi:10.3390/w10040411.

[26] Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010–2023 [cit. 3. 9. 2023]. Dostupné z: https://e-sbirka.gov.cz/sb/2001/254?zalozka=text

[27] Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010–2023 [cit. 3. 9. 2023]. Dostupné z: https://e-sbirka.gov.cz/sb/2006/501?zalozka=text

[28] Vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010–2023 [cit. 18. 9. 2023]. Dostupné z: https://e-sbirka.gov.cz/sb/2009/268?zalozka=text

[29] Státní politika životního prostředí České republiky: 2004-2010. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2004. ISBN 80-7212-283-5.

[30] ČSN 75 9010. Vsakovací zařízení srážkových vod. Praha: Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, 2012.

[31] TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovými vodami. Praha: Sweco Hydroprojekt a.s., Praha, 2013.

[32] Ballard, B. W., Wilson, S., Udale-Clarke, H. et all. The SuDS Manual, General Description [online]. London: Ciria, 2015, s. 387 [cit. 2017-03-26]. ISBN 978-0-86017-760-9. Available at: http://www.ciria.org/Memberships/The_SuDs_Manual_ C753_Chapters.aspx

[33] Butler, D. From Rainwater Harvesting to Rainwater Management Systems. MANNINA, Giorgio, ed. New Trends in Urban Drainage Modelling [online]. Cham: Springer International Publishing, 2019, 2019-09-01, s. 3-9 [cit. 2019-09-17]. Green Energy and Technology. DOI: 10.1007/978-3-319-99867-1_1. ISBN 978-3-319-99866-4. Available at: http://link.springer.com/10.1007/978-3-319-99867-1_1

[34] Echlos, S., Pennypacker, E. Artful rainwater design: creative ways to manage stormwater. Washington: Island Press, 2015. ISBN 978-1610912662.

[35] Šrytr, P. Veřejný prostor sídel zasažený povodní. In: Stadttechnik Karlovy Vary 2013: 18. Internationale Konferenz Stadttechnik Karlovy Vary 2013, Thema: Hochwasser und Stadt: Mezinárodní konference, téma: Povodeň a město. 7. červen 2013, Praha: Informační centrum ČKAIT. ISBN 978-80-87438-37-42013.

[36] VSA (2002). Regenwasserentsorgung – Richtlinie zur Versickerung, Retention und Ableitung von Niederschlagswasser aus Siedlungsgebieten, Verband Schweizer Abwasser- und Gewässerschutzfachleute, Zürich.

[37] Nařízení vlády č. 61/2003 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění povrchových vod a odpadních vod, náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a do kanalizací a o citlivých oblastech, ve znění pozdějších předpisů

[38] Dierkes, C., Göbel, P. A., Coldewey, W.G. Entwicklung und Optimierung eines kombinierten unterirdischen Reinigungs-und Versickerungssystems für Regenwasser. Abschlussbericht Projekt der Deutschen Bundesstiftung Umwelt Az 18622. 2005. HydroCon GmbH.

[39] Asio Tech, spol. s.r.o. Hospodaření s dešťovou vodou a odvodnění pozemku – města a obce. [online]. Dostupné z: https://www.asio.cz/cz/hospodareni-s-destovou-vodou-a-odvodneni-pozemku-mesta-a-obce

[40] Pytl, V. a kol. Příručka provozovatele čistírny odpadních vod. Vyd. 2. Líbeznice u Prahy: Medim, 2012. ISBN: 978-80-87140-26-0.

[41] Steiner, M. (2010). Strassenabwasserbehandlungsverfahren – Stand der Technik. Dokumentation ASTRA 88002, Bern, 130 S.

[42] Bokern, Anneke. Water Square in Rotterdam by de Urbanisten. Uncube. 05 Jun 2014. Online: https://www.uncubemagazine.com/blog/13323459

[43] Lewellyn, C., Lyons, C. E., Traver, R. G., Wadzuk, B. M. 2016, „Evaluation of seasonal and large storm runoffvolume capture of an infiltration green infrastructure system“, Journal of Hydrologic Engineering, vol. 21, no. 1. DOI: 10.1061/(ASCE)HE.1943-5584.0001257.

[44] Filip, J. Zadržování dešťových vod v městském prostředí a rostlé zástavbě. In: Konference VODA 2020+. Praha, 2022, Český svaz stavebních inženýrů.

[45] Castonguay, A. C., Urich, Ch., Iftekhar, M. S., Deletic, A. Modelling urban water management transitions: A case of rainwater harvesting. Environmental Modelling & Software [online]. 2018, 105, 270-285 [cit. 2019-09-17]. DOI: 10.1016/j.envsoft.2018.05.001. ISSN 13648152. Available at: https://linkinghub.elsevier.com/retrieve/pii/S136481521630994X

[46] The Cultural Landscape Foundation (TCLF), 1711 Connecticut Avenue NW, Suite 200, Washington, D. C. 20009, United States

PŘÍLOHY

Příloha č. 1
Ukázky následků klimatické změny a míry urbanizace s vazbou na srážkové vody v urbanizovaném území sídel

Obr. P1. 1. Bleskové povodně v urbanizovaném území města, přívalové srážkové vody vyvěrají z jednotné kanalizační sítě na povrch (ul. Ostravská, Karviná, 2020) – Fotoarchív autora

Obr. P1. 2. Veřejná stoková soustava v havarijním stavu byla narušena vlivem přívalových vod, které vyplavily zeminu v okolí potrubí a podemlely chodník pro pěší (Lublin, Polsko, 2020) – Fotoarchív autora

Obr. P1. 3. Enormní přítok a tlak přívalových srážkových vod ve veřejné stokové síti část stoky ve špatném technickém stavu roztrhal a voda tak vyvěrala na povrch urbanizovaného území obce Zaječov, 2018 (iDnes.cz)

Obr. P1. 4. Přetížená stoková soustava vlivem enormního přítoku srážkových vod, naředěné srážkové vody a splašky vyvěrají z kanalizace na povrch v urbanizovaném území (Fulnek, 2016) – Fotoarchív autora

Obr. P1. 5. Přívalové srážkové vody stékají z veřejného uličního prostoru díky absenci stokového systému, případně dalších úprav pro HSV na soukromé pozemky (Karviná – Ráj, 2020) – Fotoarchív autora

Obr. P1. 6. Projevy sucha v urbanizovaném území – pokles hladiny vody ve vodním toku v řádu metrů, vysychá koryto, kolabuje vodní doprava (Ústí nad Labem, 2015) – Fotoarchív autora

Příloha č. 2
Míra kontaminace srážkových vod a možné způsoby předčištění těchto vod

Tab. P2. 1. Typické znečišťující látky na jednotlivých typech ploch a očekávané znečištění srážkových vod

Tab. P2. 2. Způsoby předčištění srážkových vod při vsakování a účinnost pro různé druhy znečištění

Tab. P2. 3. Způsoby předčištění srážkových vod při zaústění do povrchových vod a účinnost pro různé druhy znečištění

Příloha č. 3
Ukázky řešení modrozelené infrastruktury v urbanizovaném území sídel

Obr. P3. 1. Ukázka využití dešťové zahrady jako zelené opatření pro přirozené vsakování srážkových vod odváděných z parkovacích stání uvnitř bytového vnitrobloku (Gdaňsk, Polsko, 2019) – Fotoarchív autora

Obr. P3. 2. Zelená autobusová zastávka, vegetační střecha a stěna – zavlažováno srážkovými vodami, které dopadají na daný povrch (Siemiatycze, Polsko, 2018) – Fotoarchív autora

Obr. P3. 3. Ukázka zeleného opatření pro HSV – dešťová  zahrada, v rámci které jsou přirozeně zasakovány srážkové vody z přilehlých komunikací (Varšava – Marki, Polsko, 2017) – Fotoarchív autora

Obr. P3. 4. Aplikace zelených opatření v rámci tramvajového pásu, který je částečně dotován srážkovými vodami z přilehlých místních komunikací (Ostrava – Poruba, 2022) – Fotoarchív autora

Obr. P3. 5. Ukázka vsakovacího příkopu s akumulačním prostorem pro srážkové vody z přilehlých komunikací, vpravo dole je viditelný bezpečnostní přepad do veřejné stokové sítě  – Mineapolis, USA (MPR.news)

Obr. P3. 6. Aplikace dešťové zahrady (zelená vsakovací rýha / příkop) jako odvodnění přilehlých komunikací pro pěší v rámci uličního prostoru – Washington D. C., USA (DC.gov)

Stav: kontrola 2022, aktualizace 2020, vydání 2011

Anotace
Tato pomůcka shrnuje současný pohled na řešení odvodnění nemovitostí a s tím související individuální zásobování nemovitostí nepitnou vodou. Předkládá přehled opatření pro hospodaření se srážkovou vodou a možný způsob výpočtů a technického řešení. Jednotlivé kapitoly popisují základní pojmy z oboru, výchozí podklady, vsakování srážkových vod, retenci srážkových vod, využití srážkové vody, provoz a údržbu vsakovacích zařízení a retenčních nádrží a vliv návrhu hospodaření se srážkovou vodou na stavby a sousední nemovitosti.

Upozornění k textu

OBSAH

ÚVOD

Publikace shrnuje současný pohled na řešení odvodnění nemovitostí včetně možností individuálního zásobování nemovitostí nepitnou vodou. Cílem publikace je umožnit autorizovaným osobám rozhodování v oblasti hospodaření se srážkovou vodou. Řešení hospodaření vodou je velmi složitá ekonomická a technická úloha, ovlivněná i politickými rozhodnutími. Platné právní předpisy [1, 2] požadují omezení odtoku srážkových vod z nemovitostí. Zákonná ustanovení o odvádění srážkových vod budou zvyšovat podíl vsakování srážkových vod kolem nové výstavby. Proto je cílem této publikace omezit škody, které mohou vzniknout neodbornými návrhy hospodaření se srážkovou vodou.

Publikace předkládá autorizovaným osobám přehled známých opatření pro hospodaření se srážkovou vodou a možný způsob výpočtů a technického řešení. Při zpracování textu se vychází z toho, že v současné době nejsou k dispozici ucelené dlouhodobé místně platné řady srážkových úhrnů. Dosud všeobecně užívaná řada náhradních dešťových intenzit již nepostihuje aktuální výkyvy ve výskytu srážek a k nim přiřazených hodnot intenzity deště [14]. Dramaticky se mění pohled na budoucí očekávané změny v intenzitách srážek zejména v souvislosti se změnami v urbanizaci krajiny. Stále větší povrch území je utěsněn a zvyšuje teplotu v parteru zástavby. To vytváří příznivé podmínky pro vznik lokálních přívalových srážek.

Údaje z této publikace se musí považovat za informativní, dosavadními zkušenostmi podložený návod, jak lze odborně odhadnout srážkoodtokový děj v řešené lokalitě. Při návrhu odvodnění konkrétní stavby se musí použít všechny zákonné a normativní podklady platné v době zpracování [22].

Velkým problémem městské zástavby je udržení příjemného mikroklimatu zejména v letním období. Hustá městská zástavba změnila přirozený vodní režim původního ekosystému. Zpevněné a zastavěné plochy zabraňují přirozenému doplňování zásob podzemní vody. Zeleň ve městech živoří, pokud není na pozemku velmi důležité instituce nebo velmi bohaté firmy. Bez lidské pomoci se naše obce stávají vydlážděnými pouštěmi, mezi kterými jsou malé oázy živořícího života.

Při výstavbě inženýrských sítí obecně, a kanalizace především, se plošně snižuje hladina podzemní vody v celém zastavěném území. Stavbami, s jejich přístupovými komunikacemi a parkovišti, se zabránilo doplňování vody do podzemí. V kombinaci s porušením kořenových systémů vzrostlých stromů při výstavbě inženýrských sítí a položením asfaltových povrchů starší stromy postupně usychají. Pro snížení průtoku dešťových vod v přetížených stokách se navrhovaly a navrhují nákladné stavby retenčních nádrží, které mají omezenou kapacitu objemu a zabírají velkou plochu. Na stokách se zřizují odlehčovací komory, ze kterých v prvních okamžicích přívalového deště vytékají do recipientu velmi silně znečištěné vody.

Obvykle provedený městský trávník v létě připomíná africkou savanu na konci období sucha. Tráva je zežloutlá, půda vyschlá a vítr z ní odnáší částice prachu a nečistot. Při dešti dopadá voda na ztvrdlý povrch, postupně se vytvářejí drobné proudy, které smývají prach a vrstvičku humusu mezi trsy trávy, vytvářejí se erozní rýhy. Kalná voda stéká na chodník, ze kterého se stává vodoteč. (obr. 1, 2)

Obr. 1 Schéma obvyklého řešení cesty v zeleni (1 – dlažba, 2 – obrubník, 3 – trávník)

Obr. 2 Cesta v parku během srážky

Po dešti zůstává na chodnících vrstva jemného bláta a písku, místy kalužiny. V trávníku jsou místa, ve kterých se objevuje hlušina. Hliněný povrch rychle vysychá. Většina dešťové vody rychle odtekla do kanalizace, některé úseky kanalizace se zanesou splaveninami a musí se po dešti pročistit. Do podzemních vrstev se skoro žádná voda nedostává. V zimě je půda promrzlá; když začne tát sníh a pršet, voda nemůže několik dní vsáknout pod povrch. Stéká na chodníky, vytváří jezera a přetéká do kanalizace, v noci opět mrzne a povrch chodníků se stává kluzištěm.

Ve starých příručkách pro zakládání parků a zahrad, které vycházely ze zkušeností generací zahradníků, se uvádí, že cesty mají být výše než úroveň zeleně (obr. 3). Svažitější pozemky se měly opatřit svejly [23] tak, aby se zlepšilo mikroklima řešené lokality. Mohou zůstat prázdné, nebo je vyplníme vzdušně nastlanou organickou hmotou – větvemi, slámou, trávou či štěpkou – která postupně tleje a vodu nasává jako houba.

Obr. 3 Mělký průleh, svejl (místo štěrkopísku může být výplň nahrazena organickou hmotou)

Stokové sítě sídelních útvarů se v minulosti zřizovaly jako jednotné soustavy. Jejich stavba postupovala od nejnižšího místa sídla u vodoteče. Kmenové stoky většiny sídelních útvarů jsou přetížené. Nová zástavba proniká do větší vzdálenosti od historických center sídelních útvarů. Rekonstrukce kmenových stok v historické části sídel je investičně nákladná, zvětšování dimenzí je technicky i ekonomicky velmi náročné. Vznikl silný tlak na omezení odtoku srážkové vody z nově budovaných objektů a jeho výsledkem je úprava právních předpisů [1, 2], která přesunuje řešení odtoku dešťové vody z nemovitostí zcela nebo z části na jejich stavebníky.

Zatím nejsme tak bohatá společnost, abychom mohli přestavět stávající zástavbu na přírodě příznivou krajinu. Podle normálu měsíčních srážek [2] v období 1960–1990 nepřesáhl měsíční úhrn srážek 100 mm. Pokud by v rovinném byl terén snížen alespoň o 150 mm, tak by se veškerá srážková voda zachytila v ploše zeleně (obr. 3). Vytváření průlehů upřednostňuje norma [3] před ostatními způsoby vsakování srážkové vody. V místech, kde zeleň těsně navazuje na veřejnou komunikaci, vznikají problémy s návrhem tvaru, stavebním řešením nájezdu a chováním řidičů (obr. 4, 5).

Obr. 4 Ochrana zeleně

Obr. 5 Nevhodně navržený a provedený vjezd na parkoviště

1 ZÁKLADNÍ POJMY

1.1 ROZSAH PLATNOSTI

Technická pomůcka platí pro lokální hospodaření se srážkovou vodou, která dopadla a odtéká po propustných i nepropustných zpevněných plochách jednotlivých nemovitostí nebo stavebních pozemcích o celkové výměře do 30 ha. Dokument neplatí pro řešení centrálního hospodaření se srážkovou vodou pro územní celky nebo pro více nemovitostí, které se rozkládají i na menší ploše. Dokument neplatí pro odvodnění veřejných komunikací.

V ČSN 75 9010 [7] je stanoveno, že návrh hospodaření se srážkovými vodami zpracovává řešitel odvodnění nemovitosti a/nebo území na základě geologického posouzení nebo průzkumu.

Pokud nelze srážkové povrchové vody vsakovat podle podmínek uvedených v normě [7], je nutno při hospodaření se srážkovými vodami postupovat podle ČSN EN 752, ČSN 75 6101 [20] a požadavků provozovatele kanalizace pro veřejnou potřebu a/nebo požadavků správce povodí.

1.2 POJMY A DEFINICE

Bodové vsakování – je zařízení jehož půdorysný průmět vsakovací plochy není větší než 4 m².

Centrální hospodaření se srážkovou vodou – je soustava zařízení, které řeší manipulaci se srážkovou vodou pro několik nemovitostí (na základě smluvních podmínek, obvykle za úplatu).

Doba opakování – je průměrný časový interval, během něhož nějaký jev dosáhne či překročí stanovenou hodnotu. Je to převrácená hodnota periodicity.

Liniové podzemní vsakování – je liniově uspořádané podzemní vsakování z konstrukce, uložené v pórovitém obsypu schopném akumulace, opatřené podzemním přítokem.

Lokální hospodaření se srážkovou vodou – je soustava zařízení, která řeší manipulaci se srážkovou vodou pro jednu nemovitost.

Mocnost zvodnělého horizontu – je svislá vzdálenost mezi nepropustným podložím a hladinou podzemní vody.

Nasycená vrstva zeminy – je v zemině vymezený prostor, jehož póry jsou plně vyplněny vodou.

Nenasycená vrstva zeminy – je v zemině vymezený prostor, jehož póry nejsou plně vyplněny vodou.

Nepitná voda – je voda, která je určená k jiným účelům než k lidské spotřebě.

Periodicita – je dlouhodobý statistický průměr počtu jevů, které během roku dosáhly nebo překročily stanovenou hodnotu. Je to převrácená hodnota doby opakování.

Pitná voda – je voda určená k lidské spotřebě.

Plocha povodí – je plocha území, ze kterého voda stéká ke sledovanému místu.

Plošné vsakování – je vsakování rozložené na větší povrch, při kterém se vytváří dočasná akumulace vody na povrchu.

Podzemní zvodeň – je vrstva horniny, která obsahuje nebo kterou proudí podzemní voda.

Průměrné roční maximum hladiny podzemní vody – je aritmetický průměr ročních maximálních hladin, získaný z víceletého období.

Přepad – je zařízení, které ochraňuje systém hospodaření se srážkovou vodou před nežádoucím přetížením.

Půda – je svrchní část zemské kůry, zajišťující fungování přírodních procesů a zajišťující současně kulturní vlivy člověka, včetně jejích součástí.

Redukovaný odtok – je povolený odtok srážkové vody do recipientu nebo veřejné kanalizace, např. odtok srážkových vod z retenční nádrže.

Retenční nádrž – je podzemní, povrchová nebo v budově umístěná nádrž, která slouží k zajištění redukovaného odtoku.

Sedimenty – jsou usazené látky z povrchových srážkových vod.

Srážkoměrná řada – je víceletá řada srážkoměrných údajů, zahrnující i bezdeštná období.

Svrchní půdní horizont – je vrchní vrstva půdy, obsahující podíl humusu a půdní organismy, odpovídající danému stupni tvorby půdy.

Svejl [23] – je příkop vyplněný materiálem, který zadržuje dešťovou vodu a poté ji postupně uvolňuje, vlhkost nasaje jako houba.

Škrticí zařízení – je prvek, kterým je dosaženo požadovaného redukovaného odtoku srážkové vody.

Vícesložkový vsakovací prvek – je zařízení sestávající z kombinace různých vsakovacích systémů.

Vsakovací jezírko – je vsakovací prvek, který kombinuje estetickou hodnotu zařízení se vsakovacím systémem.

Vsakovací povrchová nádrž – je zařízení k povrchovému vsakování srážkových odtoků v nádrži, konstruované ze zeminy, při výškách vzdutí nad 0,5 m.

Vsakovací příkop (průleh) – je mělce tvarovaný příkop v terénu určený ke vsakování srážkového odtoku s krátkodobou nadzemní akumulací vody.

Vsakování šachtové – je bodové podzemní vsakování srážkových odtoků v šachtách (studnách) s propustným dnem, případně stěnami.

Vzdutí podzemní vody – je zvýšení hladiny podzemní vody v důsledku technických opatření.

1.3 POUŽITÉ SYMBOLY

1.4 PŘEHLED PŘEDPISŮ

Základní zákonná ustanovení, která požadují omezení odtoku srážkové vody z nemovitosti, jsou ve vyhlášce č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby [1], a ve vyhlášce č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů [2]. V § 6 odst. 4 vyhlášky č. 268/2009 Sb., [1] se uvádí (cit.):

„Stavby, z nichž odtékají povrchové vody vzniklé dopadem atmosférických srážek (dále jen „srážkové vody“), musí mít zajištěno jejich odvádění, pokud nejsou srážkové vody zadržovány pro další využití. Znečištění těchto vod závadnými látkami nebo jejich nadměrné množství se řeší vhodnými technickými opatřeními. Odvádění srážkových vod se zajišťuje přednostně vsakováním. Není-li možné vsakování, zajišťuje se jejich odvádění do povrchových vod; pokud nelze srážkové vody odvádět samostatně, odvádějí se jednotnou kanalizací.“

V § 20 odst. 5 písmeno c) vyhlášky č. 501/2006 Sb., ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb., [2] zní (cit.):

„Vsakování nebo odvádění srážkových vod ze zastavěných ploch nebo zpevněných ploch, pokud se neplánuje jejich jiné využití; přitom musí být řešeno

1. přednostně jejich vsakování, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, není-li možné vsakování,

2. jejich zadržování a regulované odvádění oddílnou kanalizací k odvádění srážkových vod do vod povrchových, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, nebo

3. není-li možné oddělené odvádění do vod povrchových, pak jejich regulované vypouštění do jednotné kanalizace.“

Vyhlášky nenařizují jednoznačné řešení odvádění, resp. způsob hospodaření se srážkovou vodou. Způsob řešení je v zásadě politicko-ekonomické rozhodnutí, na kterém se musí dohodnout stavebník za pomoci projektanta s orgány státní správy.

TNV 75 9011 [18]. Hospodaření se srážkovými vodami. Odvětvová norma řeší nakládání se srážkovými vodami zejména na pozemku stavby (decentrální způsob odvodnění), ale jsou uvedena i centrální opatření, která jsou řazena za opatření decentrální (řetězení do série) tak, aby byl vytvořen funkční systém přírodě blízkého odvodnění. V této normě jsou uvedena také opatření pro snížení (případně prevenci vzniku) srážkového odtoku.

2 VÝCHOZÍ PODKLADY

2.1 PODMÍNKY PRO HOSPODAŘENÍ SE SRÁŽKOVÝMI VODAMI

Podle vyhlášek [1, 2] se má odvádění srážkových vod řešit přednostně vsakováním, není to však jediné možné řešení. Projektant, který řeší odvodnění stavby, musí v součinnosti s investorem navrhnout optimální způsob hospodaření se srážkovou vodou podle místních podmínek pro odvádění srážkových vod do veřejné kanalizace a podle ekonomických možností investora.

Základní podmínkou pro návrh řešení odvodnění nemovitosti je hydrogeologický průzkum. Hydrogeologický průzkum určí, zda lze v předmětné lokalitě splnit základní podmínku pro vsakování srážkové vody. Další podmínkou je údaj o možnosti a podmínkách odvádění srážkové vody do kanalizace pro veřejnou potřebu nebo vodního toku, které sděluje provozovatel kanalizace pro veřejnou potřebu nebo správce vodního toku. Tento údaj je třeba získat co nejdříve po zahájení prací na dokumentaci pro územní souhlas nebo územní řízení. Nezbytnou podmínkou je také provedení územní rešerše, ze které vyplynou obecně známé skutečnosti jako jsou údaje o odtokových poměrech v nejbližším okolí budoucí stavby, o průběhu hladiny stoleté vody v řešené lokalitě a geologické podmínky, které lze v řešené lokalitě očekávat. Nedílnou součástí má být i průzkum sousedních nemovitostí z pohledu možného ohrožení podzemních místností včetně podrobné fotodokumentace.

Pro návrh možného využití srážkové vody v objektu by měl být určen poměr mezi možným využitím nepitné vody v objektu a nepravidelností dešťových srážek [22]. Rozhodující roli při návrhu zachycování a využití srážkové vody jako vody nepitné může hrát nedostatek pitné vody v řešené lokalitě nebo cena vody. Pokud je součástí systému hospodaření srážkovou vodou její využití, musí být akumulace srážkové vody předřazena akumulačnímu prostoru vlastního vsakovacího nebo retenčního zařízení tak, aby se akumulace pro využití vody plnila při jakékoli intenzitě srážky.

Nedílnou součástí základních podkladů pro řešení hospodaření se srážkovou vodou je zjištění stávajících zdrojů podzemní vody v okolí řešené lokality a způsob založení sousedících objektů (doporučuje se provést důkladný fotografický průzkum stávajících objektů, aby se zabránilo případným soudním sporům).

Pro vsakování srážkových vod, ale i pro jejich využití, se musí zohlednit míra znečištění srážkové vody. Kvalita srážkové vody závisí na řadě faktorů, z nichž většinu musí projektant odhadnout na základě zkušeností (viz 2.7).

Při návrhu hospodaření se srážkovou vodou nelze nikdy zaručit absolutní bezpečnost proti přetížení systému (povrchovému odtoku). Postup řešení uvedený v této publikaci zajišťuje bezpečnost objektů v rozsahu odpovídajícímu ekonomickým možnostem stavebníka, která je při běžných srážkách dostatečná. Při nebezpečných srážkách může dojít k přetečení zařízení navržených podle tohoto předpisu.

2.2 PRŮZKUMY

Před zahájením projektových prací by měla proběhnout prohlídka budoucího staveniště s cílem zjištění morfologie terénu, stavu objektů v okolí řešené stavby (podsklepení, způsob založení, podzemní nádrže, studny apod.), vzdálenosti nejbližší vodoteče, stability svahu, vodohospodářské historie území apod. Součástí průzkumu by měla být i územní rešerše, ze které vyplyne možný průběh hladiny povodňové vody nejbližší vodoteče (včetně občasných toků v jinak suché krajině).

Povodňová vlna z přívalových srážek na horních tocích i velmi malých vodotečí vzniká v našich zeměpisných podmínkách obyčejně tehdy, když střed bouřky sleduje údolnici shora dolů a relativně malé, svažité povodí má kyjovitý tvar.

Poznámka:
V mnoha historických sídlech bylo zvykem nechávat mezi domy mezery asi 1 metr široké. Některé bývaly trvale volné, jiné byly uzavřeny dřevěným laťkovým plotem. Starousedlíci totiž měli v paměti, že voda z přívalových dešťů musí protéci kolem domu. Další generace na tuto zkušenost zapomínají a do mezer rozšiřují při rekonstrukcích své domy nebo do větších staví garáže. Pokud se takhle zazdí všechny mezery v zástavbě, přívalová voda se zachytí o vyzděné konstrukce. Vznikne přehrada a voda pak místo mezerami mezi domy protéká dveřmi nebo okny stavby.

Hydrogeologický průzkum nebo rešerše pro vsakování je nezbytným základním podkladem pro návrh hospodaření se srážkovou vodou. Bez hydrogeologického průzkumu nebo rešerše nelze rozhodnout o přípustnosti vsakování srážkové vody. Obsahem hydrogeologického průzkumu musí být:

• hydrogeologický průzkum do hloubky min. 2x větší, než je nejnižší předpokládaná úroveň základové spáry (včetně předpokládaných podzemních objektů);
• stanovení hladiny podzemní vody a odhad jejího kolísání v průběhu času (včetně určení případné souvislosti s úrovní hladiny stoleté vody nebo zjištění polohy a vydatnosti stávající studny);
• určení koeficientu vsaku k [m·s^-1];
• zhodnocení rizika vsakování (svážné území, vliv na sousední nemovitosti).

Koeficient vsaku zeminy závisí na řadě rozličných faktorů (pórovitost, teplota vody aj.) [4]. Jeho hodnotu lze stanovit různými metodami:

a) výpočtem na základě mechanického rozboru zeminy;

b) experimentálně ve speciálně vybavené laboratoři (problémem je odebrání neporušeného vzorku zeminy);

c) vyhodnocením čerpacího pokusu;

d) odborným odhadem na základě zkušeností a zatřídění zemin podle tab. 1.

Při stanovení akumulačního objemu vsakovacích zařízení je nutné znát koeficient vsaku zeminy, který musí být uveden v hydrogeologickém posudku pro vsakování. Orientační hodnoty uvedené v tab. 1. nelze použít pro návrh vsakovacího zařízení.

Zeminy s příliš malým koeficientem vsaku jsou pro vsakování srážkových vod nevhodné, protože voda se ve vsakovacím zařízení zdržuje příliš dlouhou dobu, což vyžaduje jeho velký akumulační objem a způsobuje anaerobní poměry v nenasycené oblasti. U zemin s příliš velkým koeficientem vsaku se srážkové vody vsakují velmi rychle a nelze docílit dostatečného zdržení a pročištění těchto vod před vsáknutím do podzemních vod; proto je při vsakování srážkových vod do takových zemin nutné navrhnout ve vsakovacím zařízení filtr.

Tab. 1 Koeficienty vsaku některých zemin (informativní)

Hodnoty koeficientů vsaku k zjištěné zkouškami podle b) a c) jsou velmi závislé na způsobu odebrání vzorků, na sklonu depresní křivky a obsahu vody v pórech. Proto se normě [7] a v této technické pomůcce uvažuje s koeficientem bezpečnosti k_b = 2. Bez odborného posouzení nebo rešerše autorizovaného geologa se nesmí vsakovací zařízení navrhovat. Výše uvedenou tab. 1 je nutno chápat jako informativní, nelze ji použít jako podklad pro návrh vsakovacího zařízení.

2.3 ÚHRNY SRÁŽEK

Při výpočtu objemu vsakovacího zařízení je nutné znát úhrny srážek s periodicitou p = 0,2 nebo p = 0,1 a různou dobou trvání. Pokud nejsou známy přesnější údaje pro dané místo, je možné počítat se spekulativně stanovenými úhrny srážek podle tab. 2 a 3, které byly určeny s využitím hodnot uvedených v [13]. Úhrny srážek pro místa s nadmořskou výškou větší než 700 m n. m. je třeba zjišťovat individuálně. Pokud je v případě přetečení vsakovacího zařízení možný odtok srážkové vody po povrchu terénu mimo budovu a nehrozí nebezpečí větších škod na pozemku náležejícímu k budově nebo na pozemcích sousedních, uvažují se ve výpočtu úhrny srážek s periodicitou p = 0,2. Pokud při přetečení vsakovacího zařízení hrozí zaplavení budov nebo velké škody na pozemku náležejícímu k budově nebo na pozemcích sousedních, uvažují se ve výpočtu úhrny srážek s periodicitou p = 0,1.

2.4 NÁVRHOVÉ ÚHRNY SRÁŽEK

Při výpočtu objemu retenční nádrže je třeba znát návrhové úhrny srážek s periodicitou p = 0,2, 0,1 nebo 0,01 a různou dobou trvání. Pokud nejsou známy přesnější údaje pro dané místo, je možné počítat se spekulativně stanovenými úhrny srážek podle tab. 2 a 3, které byly určeny s využitím hodnot uvedených v [13]. Úhrny srážek pro místa s nadmořskou výškou větší než 700 m n. m. je třeba zjišťovat individuálně. Pokud je v případě přetečení retenční nádrže možný odtok srážkové vody po povrchu terénu mimo budovu a nehrozí nebezpečí větších škod na pozemku náležejícímu k budově nebo na pozemcích sousedních, uvažují se ve výpočtu intenzity srážek s periodicitou p = 0,2. Pokud při přetečení retenční nádrže hrozí zaplavení budov nebo velké škody na pozemku náležejícímu k budově nebo na pozemcích sousedních, uvažují se ve výpočtu intenzity srážek s periodicitou p = 0,1. Při výpočtu objemu retenční nádrže umístěné uvnitř budovy se ve výpočtu uvažují úhrny srážek s periodicitou p = 0,01 (viz tab. 2).

Tab. 2 Návrhové úhrny srážek s dobou trvání 5 min. až 120 min

Tab. 3 Návrhové úhrny srážek s dobou trvání 4 hod až 72 hod

2.5 SOUČINITELE ODTOKU SRÁŽKOVÝCH VOD

Při stanovení odtoku nebo objemu srážkové vody, která přiteče do vsakovacího zařízení nebo retenční nádrže, je třeba znát součinitel odtoku srážkových vod, který je závislý na druhu odvodňované plochy a na jejím sklonu. Hodnoty součinitelů odtoku pro všechna výše uvedená využití jsou uvedeny v tab. 4.

Tab. 4 Součinitele odtoku srážkových vod

2.6 ZÁKLADNÍ VÝPOČTY

Výpočtový objem srážkové vody, která přitekla na plochu nemovitosti během jedné srážky návrhového úhrnu srážky se určí podle níže uvedených vztahů:

Objem vody, která přiteče do vsakovacího zařízení, závisí na odvodňované ploše a úhrnu (výšce) srážek. Objem vody, která přiteče do vsakovacího zařízení V_př, v m³, se stanoví podle vztahu:

\begin{gathered}
V_\text{př} = \frac{h_\text{d}}{1\space000} \cdot (A_\text{red} + A_\text{vz})
\end{gathered}

(1)

kde je

h_d … úhrn srážek, v mm, s určitou dobou trvání podle tab. 2 nebo tab. 3, nebo přesnějších údajů;

A_red … redukovaný půdorysný průmět odvodňované plochy, v m²;

A_vz … plocha hladiny vsakovacího zařízení, v m² (jen u povrchových vsakovacích zařízení).

Plocha hladiny vsakovacího zařízení se zahrnuje do výpočtu pouze u povrchových vsakovacích zařízení (vsakovacích muld a příkopů). Zjednodušeně je možné předpokládat, že plocha hladiny vsakovacího zařízení je rovna ploše dna vsakovacího zařízení.

\begin{gathered}
Q_\text{ar} = 0{,}001 \cdot Q_\text{as} \cdot T_\text{p}
\end{gathered}

(2)

kde je

Q_ar … celkové množství dešťové vody, které lze během srážky vypustit do veřejné kanalizace nebo recipientu [m³];

Q_ae … maximální dovolený odtok do veřejné kanalizace nebo recipientu [l·s^-1];

T_p … doba trvání srážky periodicity p [s].

\begin{gathered}
Q_\text{if} = 0{,}01 / k_\text{b} \cdot k \cdot A_\text{if} \cdot T_\text{p}
\end{gathered}

(3)

kde je

Q_if … celkové množství dešťové vody, které během srážky infiltruje [m³];

k_b … koeficient bezpečnosti;

k_v … koeficient vsaku [m·s^-1];

A_if … plocha vsakování [m²];

T_p … doba trvání srážky periodicity p [s].

\begin{gathered}
Q_\text{rv} = Q_\text{rf} - Q_\text{if}
\end{gathered}

(4)

kde je

Q_rv … retenční objem [m³];

Q_rf … objem srážkové vody odteklé za dobu trvání srážky [m³];

Q_if … objem srážkové vody infiltrované za dobu trvání srážky [m³].

\begin{gathered}
Q_\text{rv} = Q_\text{rf} - Q_\text{ar}
\end{gathered}

(5)

kde je

Q_rv … retenční objem [m³];

Q_rf … objem srážkové vody odteklé za dobu trvání srážky [m³];

Q_ar … celkové množství dešťové vody, které lze během srážky vypustit do veřejné kanalizace nebo recipientu [m³].

Redukovaný půdorysný průmět odvodňované plochy A_red [m²] se stanoví podle vztahu

\begin{gathered}
A_\text{red} = \sum\limits_\text{i=1}^\text{n} A_\text{i} \cdot \psi_\text{i}
\end{gathered}

(6)

kde je

A … půdorysný průmět odvodňované plochy [m²];

ψ … součinitel odtoku dešťových vod podle tab. 4;

n … počet odvodňovaných ploch.

2.7 DIMENZOVÁNÍ VSAKOVACÍCH ZAŘÍZENÍ

Objem vody, která přiteče do vsakovacího zařízení V_př [m³] se stanoví podle vztahu (1):

\begin{gathered}
Q_\text{vsak} = \frac{k}{2} \cdot A_\text{vsak}
\end{gathered}

(7)

kde je

k_v … součinitel filtrace [m/s];

A_vsak … vsakovací plocha vsakovacího zařízení [m²].

Koeficient vsaku musí být uveden v geologickém posudku. Pro zjednodušení výpočtu se může předpokládat, že vsakovací plocha A_vsak je rovna ploše propustného dna vsakovacího zařízení. U povrchových vsakovacích zařízení nebo podzemních vsakovacích nádrží se před výpočtem objemu může odhadnout vsakovací plocha vsakovacího zařízení A_vsak [m²] podle vztahu:

\begin{gathered}
A_\text{vsak} = (0{,}1 \space \text{až} \space 0{,}2) \cdot A_\text{red}
\end{gathered}

(8)

kde je

A_red … redukovaný půdorysný průmět odvodňované plochy [m²] podle vztahu (6).

U kombinovaných vsakovacích zařízení (např. vsakovací jezírka) se vsakovací plocha musí určit individuálně (viz 3.2.4). Protože srážková voda do vsakovacího zařízení zpravidla rychleji přitéká než odtéká, je třeba, aby vsakovací zařízení mělo určitý akumulační objem. Akumulační objem vsakovacího zařízení V_vz [m³] se stanoví ze vztahu:

\begin{gathered}
V_\text{vz} = \frac{h_\text{d}}{1\space000} \cdot (A_\text{red} + A_\text{vz}) - \frac{k}{2} \cdot A_\text{vsak} \cdot T_\text{p} \cdot 60
\end{gathered}

(9)

kde je

h_d … úhrn srážek [mm] s určitou dobou trvání podle tab. 2 a 3 nebo přesnějších údajů;

A_red … redukovaný půdorysný průmět odvodňované plochy [m²], podle vztahu (7);

k_v … koeficient vsaku [m·s];

A_vsak … plocha propustného dna vsakovacího zařízení [m²] (zjednodušeně);

A_vz … plocha hladiny vsakovacího zařízení [m²] (jen u povrchových vsakovacích zařízení);

T_p … doba trvání srážky [min] podle tab. 2 a 3 nebo přesnějších údajů.

Při stanovení akumulačního objemu povrchových vsakovacích zařízení je třeba k redukovanému půdorysnému průmětu odvodňované plochy přičíst také plochu hladiny vsakovacího zařízení. Koeficient vsaku musí být uveden v geologickém posudku.

Výpočet se provede pro všechny úhrny srážek s dobou trvání od 5 až do 4 320 minut (72 h) a periodicitou uvedenou v kapitole 2.3 a navrhne se největší akumulační objem vsakovacího zařízení. Delší doby trvání srážek než 4 320 minut (72 h) se při výpočtu neuvažují.

U vsakovacích zařízení vyplněných štěrkem nebo prefabrikovanými bloky je objem vsakovacího zařízení objemem pórů nebo dutin. Celkový objem vsakovacího W [m³] zařízení se potom stanoví podle vztahu:

\begin{gathered}
W = \frac{V_\text{vz}}{m}
\end{gathered}

(10)

kde je

V_vz … akumulační objem vsakovacího zařízení [m³] podle vztahu (9);

m … pórovitost nebo akumulační schopnost vsakovacího zařízení.

Pórovitost hrubého písku nebo štěrku (zrno 2 až 20 mm) m = 0,3 až 0,4 [12]. Akumulační schopnost vsakovacího zařízení z prefabrikovaných bloků stanoví jejich výrobce.

2.8 DIMENZOVÁNÍ RETENČNÍCH NÁDRŽÍ

Akumulační objem retenční nádrže V_ret [l] se stanoví podle vztahu:

\begin{gathered}
V_\text{vz} = \frac{h_\text{d}}{1\space000} \cdot (A_\text{red} + A_\text{vz}) - \frac{k}{2} \cdot A_\text{vsak} \cdot T_\text{p} \cdot 60
\end{gathered}

(11)

kde je

h_d … úhrn srážek, v mm, s určitou dobou trvání podle tab. 2 a 3 nebo přesnějších údajů;

A_red … redukovaný půdorysný průmět odvodňované plochy, v m², podle (6);

k_v … součinitel filtrace, v m/s;

A_vsak … vsakovací plocha vsakovacího zařízení, v m², podle 6.2.4 ČSN 75 9010 [7];

A_vz … plocha hladiny vsakovacího zařízení, v m² (jen u vsakovacích muld a příkopů);

T_p … doba trvání srážky, v min podle tab. 2 a 3 nebo přesnějších údajů.

Při stanovení akumulačního objemu povrchových retenčních nádrží je třeba k redukovanému půdorysnému průmětu odvodňované plochy přičíst také plochu hladiny retenční nádrže. Výpočet se provede pro všechny intenzity srážek s periodicitou a dobou trvání podle kapitoly 2.4 a navrhne se největší akumulační objem retenční nádrže.

Odtok srážkových vod z retenční nádrže Q_ret [l/s] stanoví provozovatel kanalizace pro veřejnou potřebu nebo správce povodí, popř. se jeho výpočet provede buď podle vztahu

\begin{gathered}
Q_\text{ret} = i \cdot A \cdot \psi_\text{st}
\end{gathered}

(12)

kde je

i … intenzita srážky podle požadavku provozovatele kanalizace pro veřejnou potřebu [l/s·m²];

A … půdorysný průmět odvodňované plochy celé nemovitosti [m²];

ψ_st … součinitel odtoku dešťových vod stanovený provozovatelem kanalizace pro veřejnou potřebu nebo podle původní odvodňované plochy (viz 4), nebo podle vztahu

\begin{gathered}
Q_\text{ret} = A \cdot \frac{Q_\text{st}}{10\space000}
\end{gathered}

(13)

kde je

Q_st … stanovený odtok z celé nemovitosti [l/s·ha], který stanoví provozovatel kanalizace pro veřejnou potřebu;

A … půdorysný průmět odvodňované plochy celé nemovitosti [m²].

2.9 DIMENZOVÁNÍ ZAŘÍZENÍ PRO VYUŽITÍ SRÁŽKOVÝCH VOD, POSOUZENÍ (RENTABILITA) VYUŽITÍ NEPITNÝCH VOD

Pro stanovení objemu zásobníku srážkové vody je nutné znát část potřeby pitné vody, kterou lze nahradit vodou srážkovou, tedy potřebu vody pro zalévání zahrady, splachování záchodů, popř. praní. Dále je třeba znát roční a měsíční úhrn srážek.

2.9.1 Potřeba nepitné vody

Srážkovou vodu lze využít jako vodu nepitnou pro zalévání, splachování záchodů a pisoárů, popř. praní. Potřeba vody pro splachování záchodů činí přibližně [15]:

• v domácnosti 31 až 32 % z celkové potřeby vody;
• v komerčních budovách 50 až 60 % z celkové potřeby vody (z toho pro pisoáry 15 až 20 % a pro záchody 35 až 40 %).

Potřeba vody pro praní v domácnosti činí přibližně 12 % z celkové potřeby vody. Potřeba srážkové (nepitné) vody pro různá použití v různých budovách je uvedena v tab. 5 zpracované s využitím [9].

Tab. 5 Potřeba srážkové (nepitné) vody pro různá využití v budově

*) zařízení není vhodné pro využívání nepitné vody

2.9.2 Posouzení využití nepitné vody

Při posouzení využití srážkové vody se ověřuje, zda srážková voda pokryje potřebu nepitné vody. Ve většině případů bude nutné částečné krytí potřeby nepitné vody vodou z vlastního zdroje (přednostně), nebo pitnou vodou z vodovodu pro veřejnou potřebu.

Výpočty potřebné pro posouzení

Roční zisk srážkové vody V_d [l/rok] se stanoví podle vztahu:

\begin{gathered}
V_\text{d} = A \cdot \psi_\text{d} \cdot h_\text{r} \cdot \eta
\end{gathered}

(14)

kde je

A … půdorysný průmět plochy střechy [m²];

ψ_d … součinitel využití srážkové vody (tab. 8);

h_r … průměrný roční úhrn srážek [mm] (tab. 6);

η … hydraulická účinnost filtru (podle údajů výrobce, přibližně η = 0,9 až 0,95).

Roční potřeba srážkové vody Q_r [l/rok] se stanoví podle vztahu:

\begin{gathered}
Q_\text{r} = Q_\text{d} \cdot d + Q_\text{zr} \cdot A_\text{z}
\end{gathered}

(15)

kde je

Q_d … denní potřeba srážkové vody pro využití v budově [l/den];

d … počet dnů v roce, kdy se srážková voda využívá (v bytech 365 dnů, v ostatních budovách např. v pracovních dnech apod.);

Q_zr … roční potřeba vody pro zalévání nebo kropení [l/(m²·rok)] (tab. 5);

A_z … plocha zahrady, hřiště nebo zeleně [m²].

Denní potřeba srážkové vody pro využití v budově Q_d [l/den] (bez potřeby vody pro zalévání nebo kropení) se stanoví ze vztahu:

\begin{gathered}
Q_\text{d} = n \cdot (q_{_\text{WC}} + q_\text{pr})
\end{gathered}

(16)

kde

n … počet osob;

q_WC … potřeba vody pro záchody (splachování) (podle tab. 5) [l/(osoba·den)];

q_pr … potřeba vody pro pračku v domácnosti (podle tab. 5) [l/(osoba·den)].

Potřeba vody pro zalévání nebo kropení není ve vztahu (18) zahrnuta, protože tato činnost nemusí být prováděna každý den. Při stanovení denní potřeby srážkové vody pro dny, kdy se zalévá nebo kropí, je nutné potřebu vody pro zalévání nebo kropení k výše uvedené denní potřebě přičíst.

Posouzení

Pokud je roční zisk srážkové vody větší nebo roven její potřebě (potřebě provozní vody), je srážková voda optimálně využita. Pokud je roční zisk srážkové vody menší než její potřeba (potřeba nepitné vody), doporučuje se upustit od některých způsobů využití, např. praní. Podobným způsobem je možné posuzovat využití srážkové vody v jednotlivých měsících. Tab. 7 uvádí rozdělení ročního úhrnu srážek do jednotlivých měsíců.

Tab. 6 Průměrné roční úhrny srážek v ČR v závislosti na nadmořské výšce daného místa [16]

Tab. 7 Rozdělení ročního úhrnu srážek do jednotlivých měsíců [17, 22]

Tab. 8 Součinitele využití srážkové vody ψ_d [9]

2.9.3 Stanovení objemu nádrže pro využití srážkové vody

Objem nádrže pro srážkovou vodu se stanovuje na 2 až 3 týdny suchého počasí (14 až 21 dní). Pro stanovení objemu nádrže pro srážkovou vodu V_a [l] je možné použít vztah:

\begin{gathered}
V_\text{a} = Q_d \cdot d_1 + q_\text{z} \cdot A_\text{z} \cdot d_2
\end{gathered}

(17)

kde je

Q_d … denní potřeba srážkové vody pro využití v budově [l/den] podle vztahu (18);

d₁ … počet dnů v průběhu 14 až 21 dnů se suchým počasím, kdy se voda používá v budově;

q_z … potřeba vody pro zalévání nebo kropení [l/m²] (podle tab. 5);

A_z … plocha zahrady, hřiště nebo zeleně [m²];

d₂ … počet dnů v průběhu 14 až 21 dnů se suchým počasím, kdy se zalévá nebo kropí.

Pro odhad měsíčního úhrnu srážek lze s výhodou využít dlouhodobý srážkový normál [22]. Při odhadu optimální velikosti akumulace by se mělo přihlížet i k regionálnímu rozložení srážek. Nejvyšší úhrny srážek bývají v Karlovarském a Libereckém kraji, nejsušší místa v naší republice jsou v Jihočeském a Jihomoravském kraji.

Pro vybrané činnosti v domácnosti, pro které lze použít srážkovou vodu, platí tyto orientační hodnoty roční potřeby nepitné vody (v daném případě dešťové):

• záchodová mísa s úsporným programem … 8 m³ · os^-1;
• pračka … 6 m³ · os^-1;
• úklid bytu … 1 m³ · os^-1;
• provozní údržba … cca 3 – 6 m³/rok.

Roční potřeba nepitné vody v jednom bytě je tedy cca 19 m³ · os^-1, což je měsíční potřeba nepitné vody cca 1,58 m³ · os^-1.

Na zalévání zahrady o ploše 100 m² se předpokládá ročně 6 – 30 m³ vody (během vegetačního období).

V tab. 9 je proveden bilanční odhad pro posouzení, které vychází z rozvržení srážek během dlouhodobého srážkového normálu, při využití srážkové vody pro objekt užívaný 3 osobami s plochou střechy 180 m², α = 0,8.

Provozní údržba zařízení odhadem 6 m³ za rok (odkalení akumulace, praní filtru atp.).

Zalévání zahrady se předpokládá:

• v dubnu a říjnu 3 m³;
• v květnu a září 4 m³;
• v červnu, červenci a srpnu 10 m³.

Množství vody pro zálivku se odhaduje velmi problematicky, je velmi závislé na délce intervalu suchých období, teplotě vzduchu a také na rozdělení srážek během měsíce. V období dlouhého sucha se investor musí pečlivě rozhodovat, jak zajistit zalévání zahrady. Výše uvedené předpoklady potřeby zálivkové vody by nemohly být využity z akumulace srážkové vody.

Z tab. 3 se dá odvodit, že výhodná velikost akumulační nádrže je dána největší hodnotou bilančního součtu pro dlouhodobý normál. Doporučený objem akumulační nádrže pro dlouhodobý srážkový normál je v uvedeném případě cca 7,5 m³. Chybějící srážkové vody v měsících s velkou potřebou vody pro zálivku zahrady bude třeba zajistit z vodovodu pitné vody při přebytku srážkové vody cca 3 m³ za rok. O tento přebytek je možno zvýšit objem akumulační nádrže a tím dále snížit potřebu pitné vody. V úvahách o výhodnosti řešení je možno připočítat snížení platby za odvod vody do kanalizace. Z tab. 9 se dá odvodit, že pro objekt s plochou střechy 180 m² lze celoročně používat zachycenou srážkovou vodu pro rodinu o 3 osobách (cca 60 m²/osobu). Zvýšení využití nepitné vody v objektu je možné, když se nebude zalévat zahrada.

Tab. 9 Vztah mezi objemem srážek a potřebou vody v objektu během roku

Na obr. 6 je schéma využití srážkové vody jako vody nepitné s nejvyšším možným celoročním rozsahem využití této vody, úpravou vody a kombinací pro používání pitné vody v době sucha. Schéma zahrnuje předpokládanou bilanci dílčích funkcí při celkovém přítoku vody 100 m³/rok. Podle zákona se nepitná voda nikdy nesmí propojit s pitnou vodou. Žádný způsob propojení není povolen. Doplňování pitné vody do soustavy nepitné vody je možné pouze volným výtokem [4].

Obr. 6 Schéma bilance využití srážkové vody v objektu a kombinace s pitnou vodou

Rozhodnutí o využití nepitné vody závisí zejména na ochotě uživatele investovat do technického řešení (může být příznivě ovlivněno různými státními dotacemi) a také na jeho schopnostech pravidelně provádět údržbu zařízení. Nejjednodušší a nejlevnější řešení využití srážkové vody je zálivka zahrady. Pro takové využití stačí jednoduchá úprava vody, kterou se z vody odstraní hrubé nečistoty, dokonce lze vodu po zahradě roznášet.

2.10 JAKOST SRÁŽKOVÝCH VOD

Srážková voda je přirozená voda, která nebyla znečištěna jiným použitím než průchodem atmosférou a stykem s povrchem. Těsně před dopadem na povrch obsahuje srážková voda řadu látek. Jsou to zejména rozpuštěné plyny a látky zachycené průchodem atmosférou, jak organické, tak neorganické. Po dopadu na povrch se srážková voda obohacuje o další látky, které unáší nebo rozpouští na své cestě do recipientu. Kvalita vody závisí na druhu povrchu, ze kterého voda stéká. Srážková voda odtékající ze střechy objektu obsahuje jednak vysoký podíl rozpuštěných kysličníků (CO₂ a SO₂, pH může klesnout až pod hodnotu 5,5) a dále proměnný podíl organických a anorganických látek (pyl, ptačí trus, prach, výluhy ze střešní krytiny, těžké kovy apod.).

Srážková voda, která odtéká z parkovacích stání a vnitřních dopravních komunikací řešené nemovitosti, může být znečištěna ropnými produkty.

Srážková voda, která odtéká z pěších komunikací, a dokonce ze zelených ploch městské zástavby, je obvykle znečištěna zvířecími exkrementy a antropogenní činností. Znečištění exkrementy na plochách přiléhajících k soukromým nemovitostem je obvykle velmi nízké.

Pečlivě je třeba uvážit možnost znečištění v průmyslovém nebo zemědělském areálu a navrhnout taková opatření, aby se eliminovala možnost znečistění podzemních vod, případně v takových provozech vsakování vyloučit. V zimním období se na znečištění podílí používání chemických prostředků při údržbě komunikací. Během výstavby a v některých lokalitách i po dokončení stavby může docházet k silnému znečištění srážkové vody jílovitými částicemi, které mohou způsobit rychlou kolmataci filtrační vrstvy. Srážková voda se po vtoku do kanalizace pro veřejnou potřebu stává odpadní vodou.

Srážkové vody, které smí být odváděny do vsakovacích zařízení se dělí podle ČSN 75 7221 [6] na tři kategorie:

a) Srážkové vody přípustné

Jedná se o povrchový odtok z následujících ploch:

• střechy s vegetačním povrchem, zelené plochy, louky a kulturní krajina s možným povrchovým odtokem dešťových srážek a tajícího sněhu do odvodňovacího systému;
• střechy o redukované odvodňované ploše A_red < 200 m²;
• plochy teras v obytných a jim podobných ploch;
• komunikace pro pěší a cyklisty.

b) Srážkové vody podmínečně přípustné

Jedná se o povrchový odtok z následujících ploch:

• střechy o redukované odvodňované ploše A_red > 200 m²;
• odstavné parkovací plochy motorových vozidel do 3,5t a autobusů;
• pozemní komunikace pro motorová vozidla;
• plochy pro startování a přistávání letadel;
• komunikace průmyslových a zemědělských areálů.

Přípustná srážková voda se může vsakovat po provedení vhodného předčištění. Vhodným předčištěním může být např. povrchová filtrace na zatravněné ploše, geotextílie v kombinaci s pískovou vrstvou, odstředivá separace kalů. Systém předčištění musí umožnit snadné a pravidelné odstraňování zachycených nečistot.

Podmínečně přípustná srážková voda se může vsakovat, pokud se předřadí vhodný způsob předčištění [7].

Vsakování srážkových vod nelze použít v ochranných pásmech vodních zdrojů pitné vody.

Při vysoké hladině podzemní vody se doporučuje použít povrchové vsakování srážkové vody, nebo po dostatečné úpravě (např. filtrací) přímé propojení se zvodní s možností využití podzemní vody v objektu jako vody nepitné.

3 VSAKOVÁNÍ SRÁŽKOVÝCH VOD

Vsakovací zařízení nesmí způsobit škody jak na řešené stavbě, tak na sousedících budovách a jiných zařízeních, zejména studnách pro zásobování pitnou vodou. Ve svažitém terénu je vhodné vsakovací zařízení umístit ve svahu pod budovou. Odstup vsakovacího zařízení od budovy musí zajistit takové snížení hladiny podzemní vody v místě budovy, které neohrozí podzemní prostory budovy. Vychází se z hloubky podsklepení budovy a z průběhu hladiny podzemní vody při maximální hladině vody ve vsakovacím zařízení. Menší vzdálenost je možná v případě, že podsklepený objekt je opatřen tlakovou izolací. Současně se musí prověřit bezpečnost zasažených podzemních objektů proti vyplavení vztlakem zvýšené hladiny podzemní vody. Úroveň základové spáry vsakovacího zařízení by měla být alespoň 500 mm nad maximální hladinou podzemní vody.

V případě, že nelze dodržet bezpečnou odstupovou vzdálenost od stávající budov na sousedících pozemcích, nelze pro hospodaření se srážkovou vodou vsakování použít.

Obr. 7 Odstupová vzdálenost vsakovacího zařízení od budovy

Odstupová vzdálenost X vsakovacího zařízení od budovy, v m, jejíž úroveň podzemního podlaží se nachází pod maximální hladinou vody ve vsakovacím zařízení (obr. 7) se stanoví podle empirického vztahu:

\begin{gathered}
X = X_1 + X_2
\end{gathered}

(18)

pro vzdálenost X₁, v m, platí vztah:

\begin{gathered}
X_{1} = \frac{h + 0{,}5}{15 \cdot k_\text{v}^{0{,}25}} + 2
\end{gathered}

(19)

kde je

k_v … koeficient vsaku, v m·s^-1;

h … rozdíl výšek mezi maximální hladinou vody ve vsakovacím zařízení Y₁ a úrovní podzemního podlaží Y₂ [m]; pokud se maximální hladina vody ve vsakovacím zařízení Y₁ nachází pod úrovní podlahy nejnižšího podlaží Y₂, dosazuje se do vztahu h = 0;

X₂ … rozšíření dna výkopu [m].

Poznámka:
Pokud se nepodaří zjistit skutečné rozšíření dna výkopu provedené při výstavbě, dosadí se do výpočtu rozšíření dna výkopu X₂ = 2 m. Maximální hladinou vody ve vsakovacím zařízení je hladina vody při největším vypočteném retenčním objemu (návrhovém objemu) vsakovacího zařízení.

Při navrhování stavebních konstrukcí a hydroizolačních systémů staveb je nutné vzít v úvahu, že při větších, než návrhových úhrnech srážek se může hladina vody ve vsakovacím zařízení nacházet výše než v úrovni maximální hladiny Y₁. Hydroizolační systémy se navrhují podle [19] ČSN P 73 0600. Vsakovací zařízení se nesmí nacházet v zásypu výkopu pro základy budovy.

Odstup vsakovacího zařízení od ochranného pásma studny pro zásobování pitnou vodou musí být určen po konzultaci s hydrogeologem.

V případě, že se bude srážková voda vsakovat přímo do podzemní vody (např. vsakovací šachta), musí se zajistit vhodné řešení zachycování a odstraňování splavenin provedením filtrační vrstvy buď na povrchu nebo uvnitř retenčního systému.

3.1 GEOLOGICKÉ PODMÍNKY, VHODNOST VSAKOVÁNÍ Z HLEDISKA SOUČINITELE PROPUSTNOSTI, GEOLOGICKÝCH PODMÍNEK A JAKOSTI VSAKOVANÉ VODY

Geologické podmínky jsou určující pro navržení systému hospodaření se srážkovou vodou a zejména pro návrh vsakovacího systému. Úroveň základové spáry vsakovacího zařízení by měla být alespoň 1 000 mm nad maximální hladinou podzemní vody. U zemin s koeficientem vsaku k_v < 10^-6 je možno tuto vzdálenost snížit na 500 mm.

Výjimkou je bodové vsakování nezávadných a přípustných (po úpravě např. vhodnou filtrační vrstvou) srážkových vod přímo do vod podzemních (vsakovací studna, ze které je současně zajišťován odběr nepitné vody pro řešený objekt). Filtrační vrstva nebo zařízení pro odstranění splavenin musí být řešeny tak, aby bylo možno snadno odstranit zachycené látky podle odst. 3.3.

3.2 NÁVRH VSAKOVACÍCH ZAŘÍZENÍ

Při návrhu a rozhodování o velikosti vsakovacího zařízení je nutno vždy zajistit ochranu objektu (i stávajícího) před zaplavením srážkovou vodou. Je třeba uvažovat i se situací, že množství srážkové vody překročí normové hodnoty. Vsakovací zařízení musí být vybaveno bezpečnostním přelivem. V rámci průzkumu se musí zjistit, zda na řešený pozemek nemůže dosáhnout úroveň extrémní hladiny nejbližší vodoteče (včetně vody z přívalových srážek). Součástí vsakovacích zařízení je vytvoření akumulačního prostoru (podle odst. 2.7)

Vsakovací zařízení by se měla navrhnout tak, aby doba zdržení vody v povrchových zařízeních nepřekročila 72 hodin. V lokalitách, kde srážková voda obsahuje velké množství splavenin je vhodné zajistit takovou úpravu srážkové vody, aby bylo možno splaveniny snadno odebrat.

3.2.1 Povrchová vsakovací zařízení

Plošné povrchové vsakování probíhá přes vegetační pokryv půdy na travnatých plochách. Povrchové vsakování se nejvíce přibližuje přirozenému dotování srážkové vody do podzemí. Přítok vody do povrchového vsakovacího zařízení nesmí způsobit erozi povrchu vegetačního pokryvu. Výhodou povrchového vsakovacího zařízení je snadná obnova filtrační vrstvy a snadné odstraňování splavenin.

Vsakování terénními úpravami

Nejlevnější metodou omezení odtoku dešťové vody z území je povrchové vsakování návrhem vhodných terénních úprav. Povrchovým vsakováním se může zachycovat veškerá dešťová voda na pozemku. Snížení terénu má být maximálně 100–150 mm. Podmínkou je, že území nemá příliš velké sklony a na pozemku jsou k dispozici dostatečně velké travnaté plochy. Správným ekologickým návrhem nivelety travnatých ploch se může zachytit téměř veškerá dešťová voda z parteru sídelních útvarů zejména v rovinatých územích. Stačí zaměnit niveletu chodníku s úrovní travnatých ploch a prolomením travnaté plochy vytvořit vsakovací depresi (obr. 8). Kromě toho, že se zlepší kvalita pochozích ploch, zlepší se i mikroklima v okolí stavby.

Na pozemcích se sklonem povrchu se terénní deprese může vytvořit v nejnižší části pozemku s využitím nepropustné podezdívky oplocení. Povrchové vsakování je vhodné doplnit optimální skladbou podloží v závislosti na geologických poměrech pozemku. Pod vrstvu ornice cca 100 mm se doporučuje uložit alespoň 100 mm štěrkopísku nebo organické hmoty, která slouží k postupnému uvolňování zadržené vlhkosti. Takto upravené podloží umožňuje vsáknutí vody za 8 hodin i v oblastech s omezenou propustností podloží.

Obr. 8 Úpravy terénu pro vsakování (1 – dlažba, 2 – obrubník, 3 – vegetační vrstva, 4 – propustná vrstva)

Vsakovací nádrže, svejly a příkopy

Vsakovací nádrže (obr. 9) a příkopy mají být dimenzovány tak, aby v nich docházelo pouze ke krátkodobému vzdutí vody s dobou zdržení max. 72 hodin. Nádrže mají být, zejména při svažitém terénu, oddělovány zemními hrázkami. Přítok vody do vsakovacích nádrží má probíhat pokud možno povrchově otevřenými přítokovými žlaby. Přítoky mají být vedeny přímo ze zpevněných ploch do nádrží, aby nedošlo k soustředěnému toku vody, který by mohl vyvolat erozi svahů. Pokud je přítok vody do nádrží potrubím nebo žlábkem dlažby musí se upravit i nejbližší okolí vtoku až na dno zařízení tak, aby nemohlo dojít k erozi povrchu v okolí vtoku. Do této skupiny patří i vsakovací nádrže ohraničené souvislou nepropustnou podezdívkou na hranici skloněných pozemků. Tato úprava zabrání odtoku srážkové vody na pozemek sousední nemovitosti.

Vsakovací nádrže a příkopy by měly být zabezpečeny proti dostatečnou ochranou před nechtěným utonutím dětí a úpravou pro snadný únik živočichů z vody.

Obr. 9 Otevřená vsakovací nádrž

3.2.2 Podzemní vsakovací zařízení

Podzemní vsakovací zařízení jsou uměle vytvořené dutiny pod úrovní terénu nad vsakovací plochou. Podzemní vsakovací zařízení je vždy kombinováno s akumulací srážkové vody. Před zaústěním vody do vsakovacích zařízení se podle předpokládané kvality srážkové vody má zařadit vhodná úprava vody. Součástí podzemních vsakovacích systémů musí být soustava kontrolních a čisticích prvků (vstupní a čisticí šachty, případně kontrolní vrty zejména u vsakování upravených nepřípustných srážkových vod).

a) Dutiny vyplněné štěrkem

Pro vsakování nezávadných a přípustných srážkových vod lze navrhnout vsakovací drenáže (obr. 10). Systém spočívá ve vytvoření štěrkového polštáře s vloženými drenážními trubkami. Pro možnost kontroly a proplachování se do systému navrhují vstupní a čisticí šachty. Nevýhodou tohoto systému je požadavek na zvětšení objemu dutiny o cca 60 % z důvodu jejího vyplnění štěrkem a náročná doprava materiálu pro obsyp drenáže.

Obr. 10 Vsakování štěrkovou drenáží

b) Voštinové bloky

Pro snížení odtoku dešťové vody a vsakování srážkové vody lze také využít bloků, které jsou vyrobeny z plastické hmoty. Bloky jsou vyrobeny ze svisle umístěných prvků nebo trubek. Voda se do dutin dostává zaplavením ze vstupní šachty, pomalý průtok dutinami vytvoří akumulaci srážkové vody z pozemku. Vhodnou stavební úpravou se může tato voda akumulovat pro využití v budově (obr. 11).

Mezi základní výhody systému patří velká akumulační kapacita bloků (je asi 95 % celkového objemu – 4x více než objem pórů štěrku), úspora prostoru umístěním akumulace pod zpevněné plochy, protože bloky mají dostatečnou pevnost a odolnost pro zatížení nadložím a pojezdem, malá váha bloků (cca 42 kg/m³ – 50x lehčí než váha štěrku stejného objemu) a snadná ruční manipulace 2 osobami.

Obr. 11 Voštinové bloky

c) Tunelový systém se skládá z lehké, plastové, půlkruhové schránky (schránek) s kapacitou do zásobního množství a pronikání dešťové vody z utěsněných povrchů do půdy. Systém je vyroben z recyklovatelného HDPE. Půlkruhové schránky mají zásobní kapacitu 100 % objemu a v porovnání se štěrkem průnikové jámy potřebují méně než 1/3 obvyklého objemu. Dešťová voda může volně pronikat dnem a bočními otvory v tunelu do půdy. Ve standardní verzi s rovným víkem tunely mohou zvládnout zatížení ekvivalentu 30tunového kamionu a mají životnost nejméně po desetiletí (obr. 12).

Každý začátek a konec sekce je vybaven otvorem jako nátok a je schopný připojení k potrubí do průměru DN300. Pouze se třemi různými komponenty (tunel, začátek a konec sekce) lze stavět stabilní a rozsáhlý systém s minimálními stavebními náklady. Systém je snadno skladný, čímž se na minimum sníží dopravní náklady.

Obr. 12 Tunelový systém vsakování

d) Šachtové vsakování je založeno na principu vsakovací šachty. Šachtové vsakování lze navrhnout v lokalitách, kde je hladina podzemní vody značně hluboko a v úrovni dna vsakovací šachty je velmi propustná zemina. Srážkovou vodu je třeba přivést svislým potrubím ke dnu šachty. V horní části musí být svislé potrubí opatřeno otevřeným svislým hrdlem pro odvod vzduchu při zaplnění vsakovací šachty (svislého potrubí) vodou. Na dno studny se vloží geotextilie a pod ni min. 300 mm tlustá vrstva písku zrnitosti max. 0,5 mm. Pod vyústění potrubí pro přívod srážkové vody se na geotextilii osadí dlaždice (obr. 13). Poklop vsakovací šachty musí být opatřen otvory (místo poklopu se může použít také mříž) a má být nejméně o 150 mm výše než okolní terén (svahování terénu k poklopu lze provést i s malým sklonem).

Obr. 13 Vsakovací šachta

3.2.3 Vsakování přímo do podzemních vod

Vsakování nezávadné srážkové vody přímo do podzemních vod by se nemělo používat. V místech s vysokou hladinou podzemní vody se musí vsakování řešit povrchovým vsakovacím systémem i s tím, že se voda do vsakovacího systému z nepropustné podzemní akumulační nádrže přečerpává. Pokud to situace umožňuje, může se použít i podzemní vsakovací systém s tím, že úroveň vsakování musí být v souladu s podmínkami uvedenými v odst. 3.1.

3.2.4 Kombinovaná zařízení

Kombinovaná vsakovací zařízení spojují několik účelů při hospodaření s dešťovou vodou. Jednou z možností je kombinace akumulace srážkové vody se vsakováním a využitím jako estetické nebo užitné funkce. Konkrétní způsob řešení musí být vybrán v souladu s místními podmínkami a záměrem investora o způsobu využití nemovitosti. Takovým zařízením je například vsakovací jezírko. Rozsáhlé střechy hal nebo velkých objektů mohou zajistit dostatečné množství dešťové vody pro zřízení bezodtokého jezírka, které může umožnit trvalé osazení břehů mokřadními rostlinami nebo vysychajícího mokřadu.

Jezírka se upravují tak, že se hladina vody udržuje asi 1 m nade dnem jezírka. Do této úrovně se provedou břehy a dno vodotěsné (jílem nebo nepropustnou fólií). Nad trvalou hladinou vody se vytvoří akumulační prostor pro zachycení přívalových dešťů. Břehy nad úrovní trvalé hladiny se provedou z propustných hornin a zadržená voda se postupně vsákne do okolní zeminy (obr. 14, 15). Břehy musí být řešeny tak, aby v zimním období nemohlo dojít k jejich poškození mrazem a ledem. Součástí jezírka musí být návrh systému cirkulace vody. Čím menší je objem vody v jezírku a čím menší je hloubka vody, tím je technické řešení pro udržení přijatelné kvality vody v jezírku náročnější. Limitující podmínkou pro řešení s využitím jezírka je minimální hloubka stálé hladiny vody kolem 1 m. Jezírko by mělo mít takový objem vody, aby voda v zimě nepromrzla a mohly v něm celoročně žít ryby. Jezírka využívaná jako větší okrasný prvek v zahradě musí mít navržen způsob doplňování čerstvé vody v suchém období. V suchém letním období je odpar vody větší než nepravidelný přítok srážkové vody, proto se musí zajistit její doplňování z jiného zdroje.

Při návrhu jezírka se musí zajistit dostatečná ochrana zejména před nechtěným utonutím dětí.

Obr. 14 Vsakovací jezírko

Obr. 15 Situace řešení objektu s jezírkem s břehovým vsakováním

Návrh vsakovacího jezírka se má doplnit o těsnění takové části dna a břehů, aby v suchém období nedošlo k dramatickému snížení hladiny vody v jezírku.

3.3 PŘEDÚPRAVA SRÁŽKOVÝCH VOD

3.3.1 Zachycení hrubých mechanických splavenin

Srážková voda z příkrých svahů extravilánu může obsahovat hrubé mechanické splaveniny. Pro zachycení hrubých mechanických částic je třeba před vtokem do vsakovacího zařízení osadit lapač splavenin. Na obr. 16 je příklad řešení lapače splavenin na principu hydrocyklonu. Vzestupná rychlost v ose hydrocyklonu nemá překročit 0,2 m/s.

Obr. 16 Hydraulický lapač splavenin

3.3.2 Zachycení jemných organických i neorganických usaditelných látek

Při návrhu vsakovacích zařízení by se měl brát v úvahu i postup výstavby a na něm závislé znečištění srážkových vod během výstavby (obr. 17). Výstavba vsakovacího zařízení před dokončením hlavních zemních prací na staveništi může způsobit dokonalou kolmataci vsakovací plochy. U podzemních vsakovacích zařízení může takový postup výstavby dramaticky omezit filtrační rychlost a životnost vsakovacího zařízení nebo ho dokonce vyřadit z provozu. Vsakovací zařízení by se mělo budovat až po dokončení hrubých stavebních úprav a během stavby by se mělo zabránit vtékání silně znečištěné vody do vsakovacího systému.

Obr. 17 Zemní práce na staveništi

Srážková voda z ploch, ze kterých mohou stékat jemné splaveniny, se má upravovat filtrací. Filtrační vrstva by měla být snadno čistitelná nebo vyměnitelná. Nejjednodušší filtrační vrstva je půdní vrstva povrchového vsakovacího zařízení, kterou lze snadno vyměnit. Filtrační vrstva podzemních vsakovacích zařízení se ochraňuje geotextilií, která pro nezávadnou srážkovou vodu zajistí zachycení splaveného prachu. Problémem většiny podzemních vsakovacích zařízení je nemožnost snadného odstranění zakolmatované vrstvy.

3.3.3 Ochrana před znečištěním podzemních horizontů ropnými látkami

Pro vsakování srážkové vody z odstavných ploch na pozemku nemovitosti se má navrhnout odlučovač lehkých kapalin (ropných látek), který musí být navržen se sorpcí pro zbytkové znečištění 0,2 mg NEL/l. Doporučuje se zařadit za odlučovač před vsakovací zařízení filtrační prvek (např. vrstva koksu), který ochrání podzemní vodu před havarijním znečištěním.

3.4 BEZPEČNOST PROTI PŘEPLNĚNÍ

Systém vsakování srážkové vody se musí navrhnout tak, aby při havarijním přítoku srážkové vody (překročení návrhové srážky) nedošlo k poškození okolních staveb. Doporučuje se navrhnout bezpečnostní přepad nebo výron vody na terén (např. otvory v poklopu nebo mříži sloužící pro přístup do vsakovacího zařízení), do nejbližší vodoteče nebo do kanalizace. Terén v okolí výronu musí být upraven tak, aby se nesplavila půdní vrstva nebo dokonce nedošlo k erozi hlubších vrstev. Pokud se přepadová hrana nachází pod hladinou zpětného vzdutí ve stoce, do níž je přepadové potrubí odvodněno, musí být na přepadovém potrubí osazena zpětná armatura. Nedílnou součástí zařízení je zajištění odvětrání a přívodu vzduchu do podzemního retenčního prostoru v závislosti na přítoku srážkové vody do retenčního prostoru.

Systémy pro hospodaření se srážkovou vodou se mají navrhnout tak, aby byly jednotlivé prvky čistitelné nebo snadno obnovitelné.

Obr. 18 Schéma vsakovacího zařízení (1 – přítok srážkové vody, 2 – odlučovač splavenin, 3 – rozdělovací šachta, 4 – vsakovací zařízení, 5 – šachta přisávání a odvětrání vzduchu, přepad, 6 – retence při přeplnění vsakovacího zařízení, 7 – bezpečnostní přepad, pokud je možný)

4 RETENCE SRÁŽKOVÝCH VOD

Retence srážkových vod zajišťuje zachycení srážkové vody tak, že zajistí zadržení srážkové vody v takovém objemu, aby se vyhovělo místním podmínkám pro regulaci odtoku srážkové vody.

4.1 PROVEDENÍ RETENČNÍCH NÁDRŽÍ

Retenční nádrž musí být snadno čistitelná a otevřená retenční nádrž musí umožnit snadný únik splavených živočichů zpět do okolního terénu. Nádrž musí být navržena tak, aby se omezily pohyby dna a stěn nádrže během plnění a vyprazdňování nádrže. Skupina nádrží musí být propojena tak, aby umožnila dilatace propojovacího potrubí. Materiál propojovacího potrubí musí dilataci umožnit. Návrh retenční nádrže má obsahovat statické posouzení.

Pokud se do nádrže bude připouštět pitná voda, musí být napouštění řešeno s volným výtokem podle ČSN EN 1717 [4]. Výtok pitné vody musí být vždy nad havarijní hladinou vody v nádrži. Výtok, příslušná potrubí a armatury musí být chráněny před mrazem. Nedílnou součástí zařízení je zajištění odvětrání a přívodu vzduchu do podzemního retenčního prostoru v závislosti na přítoku srážkové vody do retenčního prostoru.

4.1.1 Povrchové retenční nádrže

Povrchové retenční nádrže se navrhují v lokalitách, kde je k dispozici dostatečná volná plocha pro manipulaci se srážkovou vodou. Povrchové nádrže mohou být v provedení:

• se zatravněným povrchem stěn i dna nádrže;
• stavebních konstrukcí se šikmými nebo svislými stěnami; v případě vodotěsných konstrukcí musí být bezpečné proti vztlaku vody při prázdné nádrži.

Nádrže podle hloubky vody musí být zajištěny proti nechtěnému přístupu osob (např. zábradlí, oplocení apod.)

4.1.2 Podzemní retenční nádrže

Pokud se předpokládá vstup, musí být podzemní retenční nádrže podle velikosti vybaveny patřičným počtem vstupních poklopů a žebříky. Do retenčního objemu 40 m³ jedním vstupním poklopem, u větších objemů min. dvěma vstupními poklopy a jedním pevně osazeným žebříkem. Doporučuje se umístit do dna nádrže čerpací jímku pro snadné vyčerpání vody při čištění nádrže nebo gravitační vypouštění vody.

4.1.3 Retenční nádrže uvnitř budov

Retenční nádrže uvnitř budov musí splňovat podmínky uvedené v odst. 4.1.2. Vnější stěny nádrže musí být chráněny před kondenzací vody na vnějším povrchu nádrže. Nádrže uvnitř budovy musí být opatřeny víkem, aby se zabránilo zvyšování vlhkosti v prostoru kolem nádrží. Nádrže musí být opatřeny bezpečnostním přepadem. Dimenze bezpečnostního přepadu nebo přelivu musí odpovídat maximálnímu možnému přítoku vody při havarijním stavu (při intenzitě deště 0,03 l/(s·m²)). Nádrže mají být opatřeny vypouštěním.

4.2 ŘEŠENÍ ODTOKU Z RETENČNÍCH NÁDRŽÍ (ODTOK, PŘEPAD)

Odtok z retenčních nádrží se musí navrhnout tak, aby při maximální provozní hladině v retenční nádrži nebyl překročen povolený (redukovaný) odtok. Před zařízením pro regulaci odtoku by mělo být osazeno ochranné zařízení (česle, koš). Pokud se přepadová hrana nebo odtok retenční nádrže nachází pod hladinou zpětného vzdutí ve stoce, do níž je přepadové potrubí odvodněno, musí být na potrubí pro odtok vody a přepadovém potrubí osazena zpětná armatura.

Zařízení pro regulaci odtoku jsou:

a) Vírový ventil je ventil bez pohyblivých částí, který využívá jen průtokových efektů pro samočinnou regulaci odtoku. Regulační účinnost je vyvolána proudovými jevy, bez použití opotřebovatelných částí. Hnací silou proudového efektu je tlakový rozdíl mezi vstupem a výstupem ventilu.

Vírový ventil je samočisticí, nedochází k usazování splavenin, které projdou ochranným zařízením. Průtok vírovým ventilem závisí na jeho konstrukci a přesném osazení. Průtok vody je konstantní, bez ohledu na výšku hladiny v potrubí nad ventilem.

Obr. 19 Vírový ventil

b) Škrticí uzávěr nebo volný výtok potrubí na výtoku z nádrže musí být navržen tak, aby odtok armaturou nebo potrubím byl ochráněn před splaveninami (česle, koš), které by mohly odtok zastavit. Po každém dešti je nutno zkontrolovat stav odtokového zařízení. Pokud je na odtoku osazen škrticí uzávěr, může docházet k zachycování splavenin, které projdou ochranným zařízením.

c) Čerpadlo, kterým se musí zajistit odtok srážkové vody v případě, že dno akumulační nádrže je níže, než je poloha příslušného recipientu. Čerpadlo by mělo být vybaveno mělnícím ústrojím a mělo by být chráněno před splaveninami obdobně jako škrticí uzávěr, aby nemohlo dojít k ucpání sacího ústrojí čerpadla splaveninami, které projdou ochranným zařízením. Musí se navrhnout vždy nejméně dvě čerpadla, jedno jako 100% záloha, a musí být zabezpečeno střídání jejich provozu.

5 VYUŽITÍ NEPITNÉ VODY

Využití srážkové vody je možné v celé řadě případů. Podle rozhodnutí investora ve spolupráci s projektantem se rozhodne o nejvýhodnějším systému hospodaření se srážkovou vodou.

5.1 CELOROČNÍ VYUŽITÍ SRÁŽKOVÉ VODY

Srážkovou vodu lze využít jako vodu nepitnou pro splachování WC, mytí podlahy a vozidel (viz 4.1.3).

5.2 SEZÓNNÍ VYUŽITÍ SRÁŽKOVÉ VODY

Pro zavlažování zahrady je využití srážkové vody velmi výhodné. Nejjednodušší systém využití srážkové vody pro zálivku je přímý odběr k ručnímu zalévání, které je investičně nejlevnější. Voda se nemusí vůbec upravovat, případné nečistoty se odstraní během činnosti.

V místech s nedostatkem vody se s výhodou používá takzvaná kapková metoda zálivky. Voda se dopravuje tenkými trubkami a vytéká po kapkách přímo k jednotlivým rostlinám. Systém je ale náročný na délku potrubí. Tento způsob přívodu vody ke kořenům rostlin se používá také v husté výsadbě vyšších rostlin, u kterých by voda rozstřikovaná vzduchem byla zachycena rostlinami rostoucími v cestě paprsku vody a rozmočila by půdu kolem nich. Za rostlinami by vznikl dešťový stín.

Automatický systém kropení vyžaduje kromě zvýšení tlaku vody čerpadlem nebo čerpací stanicí úpravu vody (podle velikosti otvorů v tryskách). Akumulační nádrž slouží k zachycení dešťové vody a v období sucha se doplňuje ze zdroje pitné vody.

Způsob hospodaření s vodou musí vycházet z vydatnosti zdroje nebo povoleného množství a časového intervalu odběru vody z veřejného vodovodu.

Tab. 10 Interval závlah v závislosti na nejvyšší denní teplotě pro travnaté plochy

Koncové kropicí prvky mohou být buď pevně instalované na povrchu, nebo jsou zabudovány pod zemí a vysunují se tlakem vody v potrubí, po uzavření větve se koncový prvek zase ukryje pod okolní terén.

Malá zahrada, kterou si bude majitel zalévat z hadice, má být vybavena výtokem vody na fasádě objektu. Na zimu se musí výtok ochránit před zamrznutím. Výhodně se pro snadné uklizení hadice může využít skříň s hadicovým navijákem.

5.3 ÚPRAVA VODY

Podmínkou pro využití srážkové vody v budově je použití filtrace. Filtrační zařízení by mělo zachytit částice větší než 50 μm. V oblastech, kde srážková voda vykazuje velmi nízké hodnoty pH, se doporučuje vložit do akumulační nádrže vápencovou drť. Pro veřejné budovy je nezbytné zajistit i dezinfekci vody.

Srážková voda se zachytí v hlavní (podzemní) akumulační nádrži (viz odst. 2.9.3). Z hlavní akumulační nádrže se voda rovnoměrně čerpá přes filtrační zařízení do provozní akumulační nádrže. Hladina vody je v provozní akumulační nádrži udržována hladinovými spínači. V případě, že v hlavní akumulační nádrži není žádná srážková voda, doplňuje se do provozní akumulační nádrže voda pitná. Vnitřní vodovod provozní vody se zásobuje z provozní akumulační nádrže pomocí automatické čerpací stanice. Dávkování dezinfekčního činidla se zajišťuje na základě průtoku vody filtrem, objem protékající vody se většinou měří pulzním vodoměrem.

5.4 TECHNICKÉ ŘEŠENÍ ZAŘÍZENÍ PRO VYUŽITÍ DEŠŤOVÉ VODY, ZPŮSOBY DOPLŇOVÁNÍ PITNOU VODOU

Technické řešení zařízení pro využití dešťové vody je patrné z obr. 20, 21, 22. Filtrační zařízení (pol. 3, v obr. 20, 21, 22) lze výhodně navrhnout jako samočisticí vcezovací filtr. V šachtě se ve sklonu osadí děrovaný žlab, ze kterého protéká srážková voda na dno šachty, a splaveniny jsou unášeny do kanalizace. Tento systém lze využít pouze v případě, že maximální povolený odtok srážkové vody z nemovitosti je větší než odtok srážkové vody ze střechy budovy.

Obr. 20 Zařízení pro využití dešťové vody s doplňováním pitné vody do sacího potrubí

1 – střešní žlab, 2 – potrubí dešťové kanalizace, 3 – filtr, 4 – uklidněný přítok do nádrže (dvě kolena u dna), 5 – nádrž na dešťovou (nepitnou) vodu, 6 – přepad se zápachovou uzávěrkou (pokud je napojen přímo na kanalizaci), 7 – zpětná armatura, je nutná při přímém napojení na kanalizaci, 8 – sací koš s plovákem a zpětnou armaturou, 9 – sací potrubí dešťové (nepitné) vody, 10 – automatická tlaková čerpací stanice, 11 – tlakový spínač nebo jiné ovládání čerpadla, 12 – nádržka pro doplňování pitné vody s plovákovým ventilem a elektromagnetickým ventilem na sacím potrubí (doplňování pitné vody přes volný výtok), 13 – přepad s přerušením (volný výtok), 14 – rozvod provozní vody, 15 – výtokové armatury provozní vody, 16 – přívod pitné vody.

Poznámka:
Automatická tlaková čerpací stanice (10, 11) tvoří komplet s nádržkou pro doplňování pitné vody (12). Zařízení se dodává jako typový výrobek.

Obr. 21 Zařízení pro využití dešťové vody s doplňováním pitné vody přímo do nádrže na dešťovou (provozní) vodu

1 – střešní žlab, 2 – potrubí dešťové kanalizace, 3 – filtr, 4 – uklidněný přítok do nádrže (dvě kolena u dna), 5 – nádrž na dešťovou (nepitnou) vodu, 6 – přepad se zápachovou uzávěrkou (pokud je napojen přímo na kanalizaci), 7 – zpětná armatura, je nutná při přímém napojení na kanalizaci, 8 – sací koš s plovákem a zpětnou armaturou, 9 – čerpadlo, 10 – výtlačné potrubí dešťové (nepitné) vody, 11 – tlakový spínač, 12 – tlaková nádoba, 13 – rozvod provozní vody, 14 – výtokové armatury provozní vody, 15 – přívod pitné vody s elektromagnetickým ventilem, 16 – doplňování pitné vody s přerušením volným výtokem

Obr. 22 Zařízení pro využití dešťové vody s pomocnou nádrží

1 – střešní žlab, 2 – potrubí dešťové kanalizace, 3 – filtr, 4 – uklidněný přítok do nádrže (dvě kolena u dna), 5 – nádrž na dešťovou (nepitnou) vodu, 6 – přepad se zápachovou uzávěrkou (pokud je napojen přímo na kanalizaci), 7 – zpětná armatura, je nutná při přímém napojení na kanalizaci, 8 – sací koš s plovákem a zpětnou armaturou, 9 – čerpadlo, 10 – výtlačné potrubí dešťové (nepitné) vody, 11 – uklidněný přítok pitné vody (dvě kolena u dna), 12 – přepad pomocné nádrže, 13 – pomocná nádrž, 14 – přívod pitné vody s elektromagnetickým ventilem, 15 – doplňování pitné vody s přerušením volným výtokem, 16 – šikmý mechanický filtr, 17 – automatická tlaková čerpací stanice, 18 – rozvod provozní vody, 19 – výtokové armatury provozní vody.

6 PROVOZ A ÚDRŽBA

Provoz a údržba zařízení se provádí podle provozního řádu, který si zpracuje nebo nechá zpracovat stavebník. Pro zpracování provozního řádu musí být v dokumentaci pro realizaci stavby uvedeny základní podmínky pro provoz a údržbu systému hospodaření se srážkovou vodou.

Pro nemovitosti typu rodinného domu se může provozní řád nahradit pokyny pro provoz a údržbu systému hospodaření se srážkovou vodou, včetně údajů o časových intervalech jednotlivých činností. Pokyny musí být součástí dodávky systému.

6.1 PROVOZ A ÚDRŽBA VSAKOVACÍCH ZAŘÍZENÍ

Podle charakteru znečištění srážkové vody se navrhne interval kontroly sorpční schopnosti substrátu a jeho nasycení. Kontrola průběhu vsakovacích rychlostí v závislosti na čase a vyhodnocení kolmatačních jevů se provede cca 12 měsíců od uvedení zařízení do provozu. Při naplnění sorpční kapacity vsakovacího systému je třeba materiál odtěžit a deponovat v souladu s předpisy pro ukládání odpadů na skládky [3].

Pro kontrolu vlivu vsakování srážkové vody kategorie nepřípustné na kvalitu podzemní vody se musí v dosahu odstupové vzdálenosti X od vsakovacího zařízení zřídit místo pro odběr kontrolních vzorků (např. vrt nebo studna). Kontrolní rozbor se provádí min. 4x ročně (nejpozději 5*⁾ dní po skončení srážky).

*⁾ Určí projektant v součinnosti s hydrogeologem v závislosti na hydrogeologických podmínkách řešené lokality a investor zapracuje do provozního řádu objektu.

Při provozu a údržbě typových (sériově vyráběných) vsakovacích zařízení je třeba se řídit návodem výrobce. Pokud výrobce typových vsakovacích zařízení neuvede jinak nebo se jedná o netypové vsakovací zařízení, může se údržba provádět způsobem a v intervalech uvedených v tab. 11. Při stavbě a rekonstrukcích komunikací a jiných povrchů odvodňovaných do vsakovacích zařízení je nutné zabránit zanesení vsakovacích zařízení hlínou a jinými nečistotami, které by mohly zhoršit vsakování. V blízkosti vsakovacích drénů se nesmějí nacházet stromy a keře, jejichž kořeny by mohly drény ucpat.

Tab. 11 Údržba vsakovacích zařízení

6.2 PROVOZ A ÚDRŽBA RETENČNÍCH NÁDRŽÍ

Tab. 12 Údržba retenčních zařízení

Podle charakteru znečištění srážkové vody se navrhne interval kontroly a způsob odstranění zachycených látek. Kontrola průběhu odtoku vody v závislosti na čase se provede cca 12 měsíců od uvedení zařízení do provozu. Časový interval kontroly, čištění a seřizování odtokového zařízení se upraví po 12 měsících provozu, nestanoví-li výrobce zařízení jinak.

6.3 PROVOZ A ÚDRŽBA ZAŘÍZENÍ NA VYUŽITÍ NEPITNÉ VODY

Při provozu a údržbě zařízení pro využití dešťové vody je třeba se řídit návodem výrobce. Pokud výrobce neuvede jinak, může se údržba provádět způsobem a v intervalech uvedených v tab. 13 zpracované s využitím [9].

Tab. 13 Údržba zařízení pro využití nepitné vody

7 VLIV NÁVRHU HOSPODAŘENÍ SE SRÁŽKOVOU VODOU NA STAVEBNÍ OBJEKTY A SOUSEDNÍ NEMOVITOSTI

Při návrhu zakládání stavebního objektu se musí zohlednit kolísání podzemní vody v okolí vsakovacího zařízení. Důkladně je třeba posoudit zakládání v objemově nestálých zeminách, kde může v důsledku změny vlhkosti základové spáry dojít k poškození nevhodně založené stavby. Nebezpečí vzniká také u stávajících sousedních objektů, které obvykle nejsou řešeny pro zvýšenou hladinu podzemní vody.

Kromě vlivu kolísání hladiny v nejbližším okolí vsakovacího zařízení dochází ke zpětnému vzdutí vody soustavou inženýrských sítí v nejbližším okolí stavby. Vzdutí vody v okolí vsakovacího zařízení může způsobit vyplavení stávajících podzemních objektů (žumpy, bazény). Doporučuje se podzemní prostory nových budov chránit před vzdutou vodou izolací proti tlakové vodě. Drenážní systém není pro ochranu budovy před vzdutou podzemní vodou technicky vhodné řešení, pokud se neuvažuje s jejím využitím v budově.

Při návrhu systému hospodaření se srážkou vodou se nemá zhoršit systém odvodnění stávajících nemovitostí; voda by neměla stékat po povrchu na sousední parcely a komunikace, kromě havarijních stavů (viz 2.1). Stavebník by měl nechat důkladně provést průzkum staveniště a jeho okolí doplněný fotodokumentací stávajícího stavu tak, aby se předešlo sousedským sporům.

7.1 PŘÍKLAD NEVHODNÉHO NÁVRHU VSAKOVÁNÍ POBLÍŽ ZAHLOUBENÝCH GARÁŽÍ

Obr. 23 Situace obytného domu s podzemními garážemi a vsakováním

Vsakovací objekty byly navrženy příliš blízko podzemních garáží. Objekty byly postaveny na pilotách. Po úpravě pláně byla provedena v celé ploše válcovaná výsivka, na které se provedla železobetonová deska z vodovzdorného betonu, který měl nahradit izolaci proti tlakové vodě. Kolem stavby se provedlo jílové těsnění (ovšem až po provedení výsivky). Jako přívod vzduchu do prostoru garáží byly po obvodu navrženy monolitické anglické dvorky. Z důvodů snížení pracnosti dodavatel rozhodl o jejich nahrazení tenkostěnnými plastovými výrobky. Plastový anglický dvorek má ve dně odvodňovací trubku pro odvedení srážkové vody.

Při prvním dešti vnikla touto trubkou voda do garáží. Po odstranění vody z podlahy garáží rozhodl dodavatel, že trubku zaslepí. To sice zabránilo vtoku okolní vody do garáží, ale vnější tlak okolní vody způsobil popraskání tenkostěnné konstrukce anglického dvorku. Další pokus o ochranu anglických dvorků bylo provedení stříšek nad každým z dvorků (obr. 24). Další problém se zaplavováním podlahy garáží se projevil při dlouhotrvající srážce. Voda z nasycené zeminy výsivkou prosákla dilatačními spárami na podlahu garáží. Kromě těchto technických závad, vznikl právní problém. Dodavatel prováděl stavbu smluvně pro developera. Po dokončení stavby developer prodal jednotlivé byty a garážová stání soukromníkům, kteří teprve po zapsání všech vlastníků založili společenství vlastníků. Vady nemohou uplatňovat jednotliví vlastníci jednotek, nelze vymezit podíl vlastníka na škodě, navíc škoda vznikla vadným provedením stavby pro developera…

Obr. 24 Řez podzemními garážemi

Obr. 25 Řez vsakovacím zařízením

Obr. 26 Dodatečná úprava nad angl. dvorkem

7.2 PŘÍKLAD NEVHODNÉHO ŘEŠENÍ TERÉNNÍCH ÚPRAV

Pod svahem bývalého zemníku se navrhovalo rozšíření halového komplexu. Podmínkou bylo sjednocení úrovně staré i nové podlahy haly. Přetížená kanalizační síť v dané lokalitě neumožňovala odvedení srážkové vody do kanalizace. Součástí geologického průzkumu pro vsakování byl i návrh úrovně vsakovací vrstvy. Návrh stavby dodatečně snížil úroveň podlahy haly o 2 m pod vsakovací úroveň a vrstvu pro vsakování zcela odstranil. V úpatí navazujícího svahu se objevil pramínek. Výstavba haly pokračovala tím, že se provedly výkopy základových patek pro sloupy haly. Ukázalo se, že řada patek byla zaplavena vodou a s růstem vzdálenosti od svahu se hladina vody snižovala. Na nejvzdálenějším konci nebyla voda vůbec. V ose stavby se nechala provést rýha, ve které se ukázalo místo puklinového zlomu (obr. 27). V rámci nového stavu terénu se dohodlo provést vsakovací zařízení pod podlahu haly (obr. 28). Nazval jsem tuto kapitolu „příklad nevhodného řešení…“. Problém vznikl tím, že hydrogeologický posudek sledoval možnost vsakování na základě souvrství z hydrogeologického průzkumu. Odstranění původního terénu včetně kompletní vsakovací vrstvy změnilo hydrogeologické poměry v území. Naštěstí geologický zlom umožnil takové řešení, které stavebník s architektem zabudoval do stavby dlouho před vznikem normy ČSN 75 9010 [7].

Obr. 27 Výstavba haly

Obr. 28 Vsakovací zařízení pod podlahou haly

LITERATURA

[1] Vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby.

[2] Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.

[3] Vyhláška č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky.

[4] ČSN EN 1717 Ochrana proti znečištění pitné vody ve vnitřních vodovodech a všeobecné požadavky na zařízení na ochranu proti znečištění zpětným průtokem. Praha: ČNI 2002.

[5] ČSN 75 6760 Vnitřní kanalizace. Praha: ČNI 2015.

[6] ČSN 75 7221 Kvalita vod – Klasifikace jakosti povrchových vod. Praha: ČNI 2017.

[7] ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod. Praha: ČNI 2017.

[8] ČSN EN ISO 17892-11 Geotechnický průzkum a zkoušení – Laboratorní zkoušky zemin – Část 11: Stanovení propustnosti. Praha: ČNI 2019.

[9] DIN 1989-1 Regenwassernuzungsanlagen. Teil 1: Planung, Ausführung, Betrieb und Wartung.

[10] ÖNORM B 2506-1 Regenwasser-Sickeranlagen für Abläufe von Dachflächen und befestigten Flächen. Anwendung, hydraulische Bemessung, Bau und Betrieb.

[11] ARBEITSBLATT DWA – A 138 Planung, Bau und Betrieb von Anlagen zur Versickerung von Niederschlagwasser.

[12] KOLÁŘ, V. a kol. Hydraulika, Praha: SNTL 1966.

[13] MÍKOVÁ, T., VALERIÁNOVÁ, A., VOŽENÍLEK, V. a kol. Atlas podnebí Česka. Praha: ČHMÚ; Olomouc: UP 2007.

[14] TRUPL, J. Intensity krátkodobých dešťů v povodích Labe, Odry a Moravy. Praha: VÚV 1958.

[15] WISE, A. F. E., SWAFFIELD, J. A. Water, Sanitary and Waste Services for Buildings. Oxford: Butterworth – Heinemann. 2002.

[16] HERLE, J. a kol.: Vodovodní a kanalizační tabulky. Praha: SNTL 1983.

[17] HERLE, J., NEORAL, A. Voda pro chaty a chalupy. Praha: SNTL 1990.

[18] TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovou vodou, v návrhu

[19] ČSN P 73 0600 Hydroizolace staveb – Základní ustanovení. Praha: ČNI 2020.

[20] ČSN 75 6101 Stokové sítě a kanalizační přípojky. Praha: ČNI 2012.

[21] ČSN EN 12056-4 Vnitřní kanalizace – Gravitační systémy – Část 4: Čerpací stanice odpadních vod – Navrhování a výpočet. Praha: ČNI 2001.

[22] http://portal.chmi.cz/historicka-data/pocasi/uzemni-srazky

[23] https://www.ireceptar.cz/zahrada/co-jsou-a-k-cemu-slouzi-swale-svejly-zpomali-odtok-vody-ze-zahrady.html

Stav: kontrola 2022, aktualizace 2019, vydání 2011

Anotace:
Pomůcka ukazuje propojení vodohospodářské a urbanistické zodpovědnosti za udržitelné hospodaření se srážkovými vodami, resp. uvádí do souvislosti a souladu srážkovou vodu s městským prostředím. Zabývá se např. otázkami, jak ovlivňuje rozvoj urbanizace odtok srážkové vody z území a jaké negativní důsledky to přináší, jakým způsobem udržitelně hospodařit se srážkovou vodou, jaké jsou povinnosti stavebníka vyplývající ze současných právních předpisů, jak konkrétně vypadají zařízení HDV, jaké jsou nejčastější chyby při volbě, návrhu a realizaci HDV.

Upozornění k textu

OBSAH

ÚVOD

Rychle se rozvíjející městské aglomerace byly v 19. století sužovány řadou opakujících se epidemií. Jednou ze základních příčin bylo nakládání se splaškovými vodami, které tekly volně po ulicích. Při dešti se pak mísily se srážkovým odtokem a dostávaly se plošně do městského prostoru a do zdrojů pitné vody. Řešením bylo budování prvních stokových systémů, které často slouží až dodnes (např. Londýn, Praha či Paříž). Dá se tedy říci, že rozvíjející se urbanizace stála při zrodu oboru městského odvodnění.

Na přelomu 20. a 21. století se však začalo ukazovat, že tradiční způsob odvádění splaškových a srážkových vod, tedy zpravidla společně a co nejrychleji mimo městský prostor, se ukazuje jako dlouhodobě problematický a neudržitelný. V pozadí byla opět urbanizace, tentokrát společně se změnou klimatu. Masivní rozvoj nově urbanizovaných ploch, napojovaných do před desítkami let vybudovaných stokových sítí, začal působit hydraulické přetížení stokových sítí i recipientů se závažnými environmentálními následky. Zároveň se významně zvyšovala zátěž veřejných rozpočtů, ať už obcí, krajů, nebo státu.

V letech 2009–2010 na horšící se situaci zareagovalo zákonodárství, která předepsalo všem novým stavbám hospodařit se srážkovou vodou na vlastním pozemku. Tyto právní předpisy jsou však často naplňovány neúčinně, ať už z důvodu neochoty developerů, nebo nezkušenosti veřejné správy či některých projektantů s novým typem odvodnění staveb. Účinnost řešení podle právních předpisů je nízká i proto, že nová zástavba (tj. po roce 2009) tvoří jen relativně malou část urbanizovaných ploch v ČR. Majitelé staveb postavených před rokem 2009 z velké většiny nemají motivaci, aby odvodnění svých staveb měnili.

Bez velké nadsázky lze tedy tvrdit, že jsme dnes v podobné situaci jako města v polovině 19. století, jen místo přímých zdravotních dopadů řešíme ty nepřímé, ale z dlouhodobého pohledu o nic méně závažné důsledky na naše zdraví, které jsou spojeny se sníženou kvalitou našeho životního prostředí a důsledky měnících se přírodních podmínek. Technologie, které bychom mohli nasadit na centrální úrovni (resp. o ně doplnit stávající tradiční centralizovaný stokový systém) jsou sice známé, ale úzkospektrální a obtížně realizovatelné kvůli své finanční náročnosti. Proto nezbývá než se vrátit ke zdravému selskému rozumu a srážkovou vodu vnímat jako okrajovou podmínku urbanizace a hospodařit s ní místo toho, abychom ji likvidovali, jak je ve vztahu ke srážkové vodě stále často uváděno.

Hospodaření se srážkovými vodami je filozofie podporující zachování či napodobení přirozených odtokových podmínek před urbanizací území. Tato filozofie se jeví jako vhodné východisko z výše popsaných problémů a je od konce 60. let 20. století trendem v rozvinutých zemích světa a v posledním desetiletí i v České republice. Vzhledem k tomu, že v našich podmínkách je svojí intenzitou zásadní odtok zejména z dešťových srážek, byl v minulosti zaveden a odbornou veřejnosti přijat termín „hospodaření s dešťovými vodami„, jehož zkratka – HDV – je dnes běžně používána.

HDV má jasná pravidla a priority s hlavním důrazem na snahu o návrat srážkové vody do lokálního koloběhu, a to zejména vsakováním srážkového odtoku do půdního a horninového prostředí a jeho výparem do ovzduší. Na tom nic nemění skutečnost, že v České republice nejsou v řadě případů pro vsakování ideální podmínky. Principy HDV lze aplikovat i zpomalením srážkového odtoku ze stavby pomocí retenčních zařízení s regulovaným odtokem či využitím dešťové vody pro potřeby stavby či jejího okolí.

Převedeno do praktického života, každá nová stavba by měla být vybavena objektem, který umožní hospodaření se srážkovou vodou na jejím pozemku. Tím se ovšem celá problematika posouvá z čistě vodohospodářské gesce směrem k dalším profesím, ať už to jsou stavební a dopravní inženýři, nebo architekti a urbanisté. Principy HDV se netýkají jen jednotlivých staveb, ale i koncepčního řešení urbanizovaných celků, a proto by měly být zakotveny v územních plánech a reflektovány územně analytickými podklady.

Cílem metodické pomůcky Srážková voda a urbanizace krajiny je ukázat právě propojení vodohospodářské a urbanistické zodpovědnosti za udržitelné hospodaření se srážkovými vodami, resp. uvést do souvislosti a souladu srážkovou vodu s městským prostředím. Příručka postupně odpovídá na následující otázky:

• Jak ovlivňuje rozvoj urbanizace odtok srážkové vody z území a jaké negativní důsledky to přináší?
• Jakým způsobem udržitelně hospodařit se srážkovou vodou?
• Jaké jsou povinnosti stavebníka vyplývající ze současného právního rámce?
• Jaké jsou hlavní důvody (ne)možnosti vsakovat srážkové vody?
• Jak a čím mohou být srážkové vody znečištěny a jak to ovlivní způsob hospodaření s nimi?
• Jak konkrétně vypadají zařízení HDV?
• Jak může být HDV začleněno do územně plánovacího procesu města či obce?
• Jaké jsou nejčastější chyby při volbě, návrhu a realizaci HDV?

1 SRÁŽKOVÉ VODY V URBANIZOVANÝCH ÚZEMÍCH – SOUČASNÝ STAV

Jedním z původních účelů městského odvodnění byla, vedle zajištění hygieny území, též ochrana intravilánu před srážkovými vodami, resp. jejich zvýšeným odtokem z urbanizovaných ploch. Klasicky se tato úloha řešila co nejrychlejším odvedením srážkových vod mimo město podzemním trubním vedením, společným pro splaškové i srážkové vody (jednotná stoková síť). V posledních dvou desetiletích se však tento klasický způsob ukazuje z pohledu srážkových vod jako dlouhodobě neudržitelný. V dalším textu kapitoly jsou shrnuty faktory (příčiny) a projevy (důsledky), které k této neudržitelnosti vedou.

1.1 PŘÍČINY NEUDRŽITELNOSTI

Dlouhodobá neudržitelnost současného způsobu odvodnění má dvě hlavní příčiny: První je změna odtokových podmínek z urbanizovaných ploch oproti přirozenému stavu umocněná prudkým rozvojem urbanizace od 90. let 20. století, druhou je měnící se klima.

Urbanizace

Změna odtokových podmínek je způsobena faktem, že urbanizovaná území jsou specifická vysokým podílem nepropustných ploch (např. komunikace, střechy budov), který v centrech městských aglomerací dosahuje 70 % i více. Voda dopadající za dešťové situace na povrch povodí nemůže přirozeně infiltrovat do půdního a horninového prostředí (obr. 1). Rovněž úroveň evapotranspirace je oproti přirozeným podmínkám snížena (Paul a Meyer, 2001). Větší část objemu srážkové vody odtéká po zpevněném povrchu povodí do dešťových vpustí a stokovou sítí je odváděna z urbanizovaných povodí. Kromě zvýšení objemu dochází i k podstatnému urychlení povrchového odtoku a snížení schopnosti transformace kulminačního průtoku.

Obr. 1  V povodích s přirozeným vegetačním krytem infiltruje až 50 % objemu srážkové vody dopadající na povrch území (z toho přibližně polovina dotuje kolektory podzemních vod), pouze 10 % reprezentuje povrchový odtok. V centrálních částech městských aglomerací tvoří povrchový odtok až 55 % objemu srážky (Paul a Mayer, 2001).

Rozvoj urbanizace (a napojování nově urbanizovaných ploch do stávajících stokových systémů) akceleroval po změně společenských a ekonomických podmínek v roce 1989. Přestože s rozvojem urbanizace bylo většinou již počítáno při návrhu hydraulické kapacity stokových systémů, projektanti před desítkami let těžko mohli počítat s tak intenzivním nárůstem zpevněných ploch, jakého jsme dnes svědky (obr. 2).

Obr. 2  Změna výměry zastavěných ploch v České republice v letech 1990–2000 (v %). Rozloha zastavěných ploch ve většině hodnocených srovnatelných územních jednotkách tvořených katastry či jejich shluky (SÚJ) vykazuje nárůst oproti roku 1990 (hodnoty vyšší než 100 %), a to především v jádrových oblastech poblíž významných aglomerací a dopravních tepen (Miko a Hošek, 2009).

Podle Zprávy o životním prostředí České republiky (CENIA, 2016) se od roku 2000 do roku 2016 zvýšila výměra zastavěných a ostatních ploch o 4,1 % na téměř 8 500 km² (tj. téměř 11 % rozlohy ČR). V praxi to znamená úbytek téměř 6 hektarů zemědělské půdy denně (tj. 70 % velikosti největšího náměstí v ČR – pražského Karlova náměstí). Pokud uvažujeme dlouhodobý srážkový normál ČR 674 mm/rok a zvýšení povrchového odtoku z 10 % (přirozený stav) na 30 % z urbanizovaného území (v roční bilanci, Paul a Meyer, 2001), dojdeme k přebytku povrchového odtoku ve výši 1 720 mld. m³. Na celkovém průměrném ročním odtoku vod z území ČR (15 000 mld. m³, MZe, 2009) se tedy urbanizace podílí cca 11,5 %. To lze při současném tempu urbanizace považovat za alarmující – pokud by stejné tempo urbanizace pokračovalo do roku 2050, znamenalo by to nárůst urbanizovaných ploch o dalších 750 km².

Změny klimatu

Podle Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR (MŽP. 2015) lze ve střednědobém horizontu očekávat patrné zimní poklesy srážkových úhrnů (např. Krkonoše, Českomoravská vysočina, Beskydy až o 20 %) a jejich navýšení na podzim. V létě pak začíná na našem území dominovat pokles srážek, který v dlouhodobém horizontu bude ještě výraznější, zatímco pokles zimních úhrnů srážek bude oproti předchozímu období menší. Přívalové srážky budou sice méně časté, zato se bude zvyšovat jejich extrémnost.

To se týká i městského prostředí, kde významnější přívalové deště budou působit přetížení hydraulické kapacity stokových systémů se všemi souvisejícími negativními dopady na životní prostředí a delší období sucha budou zase zvyšovat projevy klimatické změny, zejména projevy extrémních veder.

1.2 DŮSLEDKY NEUDRŽITELNOSTI

Probíhající urbanizace a změny klimatu vedou k negativním projevům jak v intravilánu, tak v povrchových a podzemních vodách. V globálním důsledku mohou mít i geopolitické důsledky.

Intravilán

Škody v důsledku nedostatečné kapacity stokové sítě při srážkovém odtoku vznikají jak na síti samotné, tak v urbanizovaném území. V případě, kdy kapacita stokového systému je překročena a voda vytéká na povrch povodí, případně nemůže kvůli nedostatečné kapacitě uličních vpustí do stokového systému vtékat, je ohroženo zdraví lidí a vznikají škody na majetku. Zejména jsou ohroženy podzemní prostory, např v Praze specificky stanice metra (obr. 3). Vzhledem k velmi rychlému průběhu srážkového odtoku v urbanizovaném povodí (desítky minut) je včasná informovanost o povodňovém nebezpečí značně omezená. Četnost výskytu je značně individuální, v povodí pražské stokové sítě k podobným situacím dochází každoročně v důsledku jarních přívalových dešťů, případně letních intenzivních bouřek. Vzhledem k velké plošné variabilitě takových srážek záplava zpravidla nepostihuje celé urbanizované povodí, ale pouze jeho část.

Obr. 3  Vlevo: důsledky přívalové srážky v Kodani, Dánsko, 1999 (foto: City of Copenhagen); vpravo: článek z denního tisku (foto: Novinky.cz z 27. května 2014)

Riziko škod na majetku však nevzniká jen při zatopení povrchu povodí. Při přetížení stokového systému může nastat situace, kdy jsou zatápěny sklepní prostory objektů prostřednictvím kanalizačních přípojek. Prevencí je instalace zpětných klapek na přípojky, která je např. v Praze vyžadována. Důležité je i napojení přípojky na hlavní kanalizační řad, zaručující těsnost spoje. Pokud není správně provedeno, může voda ze stoky exfiltrovat (unikat) a prosakovat do podzemních prostor objektů. Toto riziko je nejvyšší při déletrvajícím zaplavení stokové sítě.

Riziko poškození stokové sítě se týká jejího stavebního stavu, výstroje šachet a rizika poškození či ztráty zařízení pro monitorování a řízení funkce systému (měřicích senzorů a záznamových jednotek). Za předpokladu poškození stokového potrubí o průměru jeden metr v délce 100 m vyžaduje rekonstrukce úseku náklady v řádu milionů korun (podle cen technické infrastruktury ÚÚR, 2017), škoda zařízení pro monitoring průtoků může dosáhnout stovek tisíc korun i více. V extrémním případě může dojít ke kolapsu stoky, vytvoření kráteru a ohrožení zdraví a životů lidí (obr. 4). V Praze jsou známy případy opakovaného kolapsu stoky v Trojské ulici v roce 1985 a 1996 nebo v ulici. Petra Rezka v letech 1980–1985.

Obr. 4  Vlevo: propad vozovky v Lisabonu 2004, způsobený přívalovými dešti poškozujícími materiál stoky a vyplavujícími zeminu z jejího okolí (foto: Sky News); vpravo: havárie kanalizace v ulici Vysočanská, Praha 26. července 2016 (foto: KO-KA, s. r. o.)

Vedle přetížení vlastního stokového systému se negativní důsledky rychlého odvedení srážkových vod projevují i v mikroklimatu urbanizované oblasti. Snížený výpar, ať už přímo z povrchu území (evaporace), či prostřednictvím rostlin (transpirace), má přímý důsledek na snížení vlhkosti vzduchu v urbanizovaných územích a zvýšení prašnosti (zdravotní rizika), dále pak také na energetický režim měst, kdy se podílí na vzniku tepelných ostrovů a zvyšuje účinky vln extrémních veder. Vodou nedostatečně zásobená městská zeleň tak nemůže plnit úlohu nejlevnějšího a nejprogresivnějšího klimatického zařízení (obr. 5).

Obr. 5  Teplotní mapa zástavby s vegetační fasádou (foto: www.intechopen.com)

Další efekty, patřící spíše do sociální oblasti, jsou popsány v kap. 2.

Povrchové vody

Oproti přirozenému stavu odtéká v urbanizovaných územích daleko více srážkové vody rychle po povrchu nebo prostřednictvím jednotné či oddílné dešťové stokové sítě do vodního toku. Důsledkem je změna hydrologického režimu vodního toku (Tetzlaff et al, 2005), která se projevuje častějším výskytem lokálních povodní. To je významné zejména v situacích, kdy větší urbanizovaný celek leží na malém vodním toku. Na obr. 6 je ukázána situace, kdy letní dešťová událost s vysokou intenzitou způsobila přepad na odlehčovací komoře OK 83 v Hostivaři, v jehož důsledku stoupl průtok v Botiči ze 105 l/s na více než 3 000 l/s. Po skončení přepadu OK v cca 22:45 hodin je na obrázku patrný zpomalený odtok z horního povodí Botiče.

Obr. 6 Průtok v Botiči v Hostivaři během dešťové události 8. 7. 2004 (Slavíková et al., 2007)

Náhlé zvýšení průtoku může způsobit škody na hmotném majetku v okolí toku, případně i zdraví obdobně jako při klasické povodni. Negativně zde působí i morfologické změny toku (napřímení, zpevnění koryta), které snižují schopnost toku transformovat povodňovou vlnu. Vzhledem k vyšší četnosti lokálních povodní v důsledku urbanizace (např. na Botiči se situace obdobná (obr. 6) před rekonstrukcí OK 83 opakovala několikrát ročně; Kabelková et al., 2006) jsou zde však podstatné i dopady na vodní tok. Jedná se zejména o hydraulický stres a vnos znečišťujících látek. Oba jevy následně ovlivňují vodní faunu a flóru (Šťastná, 2005). Hydraulický stres se projevuje vysokými průtočnými rychlostmi a unášecími silami způsobujícími výraznou erozi dna a břehů vodního toku (obr. 7) a odplavení organismů žijících ve vodním prostředí (Bovee, 1986). Tok ztrácí svoji estetickou i ekologickou funkci.

Obr. 7  Eroze břehů Botiče v úseku nad Hostivařskou přehradou je způsobena zaústěním oddílné dešťové kanalizace Petrovic (foto: D. Stránský)

Znečišťující látky deponované na urbanizovaných plochách jsou prostřednictvím srážkového odtoku transportovány stokovou sítí do vodního toku. V případě jednotné stokové sítě může hrát roli i vyplavení sedimentů usazených ve stoce během bezdeštného období a míšení srážkové vody s vodou splaškovou. V toku pak vzniká riziko akutní nebo chronické toxicity pro přítomné organismy (Rand, 1995), které se prostřednictvím potravního řetězce může propagovat dále, v extrémním případě až k člověku.

Škody způsobné na ekosystému jsou individuální a mohou se plně projevit až s odstupem času. Vedle způsobení obtížně vratných škod na vodních tocích hrozí i nesplnění environmentálních cílů stanovených evropskou legislativou (směrnice 2000/60/ES, 2000), které obsahují požadavky na chemický a biologický stav vodních toků.

Podzemní vody

Kromě lokálních povodní má změna koloběhu vody v důsledku urbanizace negativní vliv i na dotaci podzemních vod, jejichž hladina se může lokálně snižovat. Vedle potenciálního rizika se zásobováním obyvatelstva vodou se nižší hladina podzemní vody projevuje i ve snížení minimálních průtoků ve vodních tocích v obdobích sucha.

Vzhledem k tomu, že mezi očekávanými změnami klimatu jsou i výraznější období sucha, vzniká tedy důraz na zadržování vody v krajině (a to i městské), resp. její návrat do lokálního koloběhu vody. Je nutné si uvědomit, že srážková voda je jediným zdrojem vody v České republice, a tedy strategickou surovinou, se kterou je potřeba s tímto vědomím hospodařit. Projevy urbanizace a změny klimatu jsou přehledně uvedeny na obr. 8.

Obr. 8  Příčinné souvislosti urbanizace (zdroj: D. Stránský)

2 UDRŽITELNÉ ZPŮSOBY HOSPODAŘENÍ SE SRÁŽKOVOU VODOU

Příčiny a důsledky neudržitelnosti současného stavu nakládání se srážkovými vodami, popsané v předchozí kapitole, poskytují vodítko k tomu, jakým způsobem tuto udržitelnost zajistit. Základním principem udržitelného přístupu je koncepce přírodě blízkého hospodaření se srážkovými vodami (HDV) v urbanizovaném povodí, která se v maximální možné míře snaží zachovat či napodobit přirozené odtokové charakteristiky lokality před urbanizací.

2.1 DECENTRALIZOVANÝ ZPŮSOB ODVODNĚNÍ

Základem HDV je tzv. decentralizovaný způsob odvodnění (DSO), jehož podstatou je zabývat se srážkovým odtokem v místě jeho vzniku a vracet ho do přirozeného koloběhu vody. V nejužším slova smyslu jsou přírodě blízká opatření a zařízení HDV taková, která podporují výpar, vsakování a pomalý odtok do lokálního koloběhu vody. V širším slova smyslu sem patří i zařízení, která alespoň určitým způsobem přispívají k zachování přirozeného koloběhu vody a k ochraně vodních toků, např. akumulací a užíváním srážkové vody nebo retencí a regulovaným (opožděným) odtokem do stokové sítě (AČE ČR, 2007).

Srážková voda se odvádí do jednoho či více z pěti příjemců:

• Ovzduší;
• půdního a horninového prostředí;
• povrchových vod;
• akumulační nádrže pro další využití;
• jednotné kanalizace.

Mezi uvedenými příjemci se rozhoduje na základě:

• právních priorit (viz kap. 3);
• přípustnosti (tj. míry ohrožení jakosti příjemce;
• proveditelnosti (tj. technicko-ekonomické realizovatelnosti).

Z hlediska přípustnosti je tedy nutno důsledně rozlišovat srážkové vody podle stupně jejich znečištění (viz kap. 5). Znečištěné vody je nutno čistit, ať již jejich odvedením na ČOV (v případě silného znečištění), nebo v zařízení na jejich předčištění před jejich vsakem, či odvedením do povrchových vod.

HDV je běžně aplikováno ve vyspělých zemích všech kontinentů, je zejména známo jako SuDS (sustainable drainage systems), ale též jako LID (low impact development), WSUD (water sensitive urban design) či jako BMP (best management practice). V České republice se HDV do praxe začalo více zavádět až po novelizaci zákona č. 254/2001 Sb. o vodách v roce 2010 a vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území v roce 2009 ve znění pozdějších předpisů.

Popsaný způsob řešení je koncepčně zaměřen na příčinu problémů a lze ho aplikovat ve všech lokalitách (byť např. v historických centrech měst je v některých případech obtížné navrhovat přírodě blízká opatření). Zejména ve větších městech je nutné HDV chápat nikoliv jako alternativu k tradičnímu způsobu odvodnění, ale jako jeho nezbytnou nadstavbu.

2.2 PŘÍNOSY HOSPODAŘENÍ SE SRÁŽKOVOU VODOU

Přírodě blízké HDV má pro území primárně řadu ekologických a ekonomických přínosů. Objekty HDV jsou ve značném množství případů spojeny s nižší či vyšší vegetací. Spojení vodohospodářského účelu s vegetací do takzvané zelené infrastruktury (či též modro-zelené infrastruktury) působí synergicky a nepřímo přináší řadu pozitiv i ve zdravotní a sociální oblasti.

Ekologické přínosy

• zadržováním a vsakováním či výparem srážkových vod se snižuje objem i maxima povrchového odtoku, a tím se snižuje hydraulické a látkové zatížení toků (ať již přepady z odlehčovacích komor jednotné kanalizace, nebo zaústěním dešťové kanalizace);
• zadržováním a vsakováním/výparem srážkových vod se snižuje objem a maxima odváděná stokovou sítí, což snižuje riziko zatopení povrchu intravilánu nebo zatopení sklepů;
• vsakováním do podzemí se obnovuje zásoba podzemních vod a zásobování recipientů v době sucha;
• využívání akumulované dešťové vody v nemovitostech jako vody užitkové (WC, závlaha, praní, úklid) představuje prevenci lokálních dopadů sucha (snižuje se potřeba pitné vody);
• modro-zelená infrastruktura při fotosyntéze pohlcuje CO₂ a váže uhlík do organických sloučenin. Přispívá tak ke koloběhu látek v přírodě a pasivně snižuje emise z výroby elektrické energie, neboť redukuje její potřebu;
• modro-zelená infrastruktura plní funkci nejefektivnějšího klimatického opatření ve městech (zvýšení vlhkosti vzduchu, snížení teplot).

Ekonomické přínosy

• snížené množství srážkových vod umožňuje navrhovat menší profily stok a objemy dešťových nádrží a zatěžuje méně ČOV, čímž se zvyšuje účinnost čištění odpadních vod;
• stín vytvářený vysokou zelení má vliv na životnost povrchů komunikací, zejména z živičných materiálů (při zastínění povrchů z cca 20 % lze očekávat průměrné prodloužení doby životnosti až o 10 %; USDA Forest Service, Center for Watershed Protection, 2009);
• dřeviny snižují rychlost větru, a snižují tak tepelné ztráty budov v zimním období;
• pro extenzivní vegetační střechy uvádí Liu (2003) snížení energie potřebné pro klimatizaci interiéru budovy v letním období o 95 % a o 26 % nižší ztráty při vytápění v zimním období při porovnání s konvenčními střechami;
• snížené náklady na adaptační opatření spojená s účinky změny klimatu, zejména se změnou teplot;
• níže uvedené zdravotní přínosy by ve Velké Británii znamenaly úspory z hlediska neposkytnuté zdravotní péče ve výši cca 1,44 miliardy liber ročně (při aktivaci 1 % populace), tedy 2 423 liber ročně za každého člověka, který změní své návyky směrem k aktivní rekreaci v zelených zónách (Philips, 2010);
• řada studií dokazuje navýšení cen nemovitostí, pokud jsou situovány v zeleném prostředí. Zpravidla se jedná o průměrné navýšení 5–10 % ceny nemovitosti; administrativní a průmyslové budovy obklopené zelení jsou více žádané, tedy snadněji pronajímatelné i prodávané.

Zdravotní přínosy

• zelené rostliny svou evapotranspirací významně zvyšují vlhkost vzduchu (např. uvnitř parků je v průběhu dne o cca 15 až 20 % vyšší vlhkost vzduchu než v centrální části města; vzrostlý strom odpaří i více než 100 litrů vody za den; Kolafa a Vopeláková, 2007);
• listy stromů, keřů i trávníky absorbují plynné polutanty (např. CO, NO₂, SO₂, O₃) a zachycují jemné prachové částice obsažené v ovzduší, čímž potlačují vznik smogu (v ulicích lemovaných stromořadím bylo zjištěno až o 70 % méně atmosférického znečištění ve vegetačním období; Rutherford, 2007);
• při probíhající fotosyntéze v zelených rostlinách je do ovzduší uvolňován kyslík a zároveň je při tomto procesu spotřebovávána energie a tím ochlazována okolní atmosféra (Engelmeir a Scholz, 2007);
• pokles teploty zapříčiňuje také stín vytvářený vzrostlou zelení, který rovněž zabraňuje průniku zdraví škodlivému UV záření;
• zelené prvky snižují hladinu hluku; efekt zelených střech na potlačení hluku je daleko výraznější díky vrstvě zeminy (zelené střechy redukují hodnoty hluku až o 40–50 dB v závislosti na tloušťce a vlhkosti půdní vrstvy; Deutsch et al., 2008);
• vegetační plocha nedokáže absorbovat tolik energie jako ostatní zpevněné plochy (tzn. budovy, komunikace apod.); vlivem rozdílných teplot povrchů je vyvoláno proudění vzduchu, které napomáhá k ochlazování; v letním období zelené plochy významně napomáhají vyrovnávat extrémní denní a noční teploty;
• zelené prostory mají pozitivní vliv na psychologický vývoj dětí (Taylor et al., 2001). Pravidelný i dočasný pobyt a pohyb v přirozených či uměle vytvořených zelených plochách potlačuje symptomy poruchy pozornosti spojené s hyperaktivitou a zároveň rozvíjí a podporuje poznávací, sociální a emocionální schopnosti dítěte;
• v případě vytvoření vhodných prostranství pro sportovní aktivity lze očekávat zmírnění některých civilizačních chorob včetně depresí a obezity; Philips (2010) uvádí, že pokud je dostupný zelený prostor do vzdálenosti 500 m, jsou lidé až o 24 % aktivnější;
• pozitivním zdravotním přínosem vegetačních střech je taktéž eliminace pronikání elektromagnetického záření, tzv. elektrosmogu, do budov (Minke, 2007).

Sociální přínosy

• vegetace a zelené plochy (upravené) mají vliv na psychosociální chování jedince (Kuo, Sullivan, 2001). Stromy, keře a veškeré zelené plochy podle těchto výzkumů snižují kriminalitu a násilí v městském prostředí;
• zelené prostředí podporuje rekreační aktivity obyvatel, jejich vzájemný kontakt a komunikaci, což je v důsledku důležité pro plnění funkcí občanské společnosti.

3 PRÁVNÍ ÚPRAVA (HOSPODAŘENÍ S VODOU Z POHLEDU NOVELY VODNÍHO ZÁKONA A ZÁKONA STAVEBNÍHO)

Český právní rámec položil základ pro HDV v roce 2007, kdy se v Plánu hlavních povodí ČR objevily formulace zdůrazňující nutnost snižovat množství srážkových vod odváděných kanalizací a zlepšit podmínky pro jejich přímé vsakování do půdního prostředí, příp. požadavek na uplatnění koncepce nakládání se srážkovými vodami, umožňující jejich zadržování, vsakování i přímé využívání v urbanizovaných územích. V současné době platný systém plánů povodí tuto dikci zachovává a v některých ohledech i prohlubuje.

Národní plán Povodí Labe (vybrané úryvky)
Snižovat množství srážkových vod odváděných jednotnou i oddílnou dešťovou kanalizací.
Uplatňovat důsledně v generelech odvodnění urbanizovaných území i v územním plánování a ve všech typech jednotlivých územních a stavebních řízení koncepci nakládání s dešťovými vodami, umožňující jejich zadržování, vsakování i přímé užívání. S tím souvisí i snižování zpevněných ploch v zastavěných územích využitím polopropustných materiálů.
Srážkové vody budou v souladu s § 5 odst. 3 zákona č. 254/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů a dalšími právními předpisy řešeny podle TNV 75 9011 a ČSN 75 9010.

V roce 2009 byla vydána Politika územního rozvoje ČR jako základní nástroj územního plánování, který určuje požadavky a rámce pro konkretizaci ve stavebním zákoně obecně uváděných úkolů územního plánování s ohledem na udržitelný rozvoj území. V kapitole 2.2, odst. 25, nazvané Republikové priority územního plánování pro zajištění udržitelného rozvoje území, je mj. uvedeno:

Politika územního rozvoje ČR, kapitola 2.2, odst. 25
Vytvářet podmínky pro preventivní ochranu území a obyvatelstva před potenciálními riziky a přírodními katastrofami v území (záplavy, sesuvy půdy, eroze atd.) s cílem minimalizovat rozsah případných škod. Zejména zajistit územní ochranu ploch potřebných pro umísťování staveb a opatření na ochranu před povodněmi a pro vymezení území určených k řízeným rozlivům povodní. Vytvářet podmínky pro zvýšení přirozené retence srážkových vod v území s ohledem na strukturu osídlení a kulturní krajinu jako alternativy k umělé akumulaci vod.
V zastavěných územích a zastavitelných plochách vytvářet podmínky pro zadržování, vsakování i využívání dešťových vod jako zdroje vody a s cílem zmírňování účinků povodní.

Zásadním právním dokumentem, který zavádí povinnost uplatňovat principy HDV, je zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje (od své novelizace v roce 2010) definici srážkových vod a stanovuje i podmínky obecného nakládání s nimi.

Zákon č. 254/2001 Sb., § 5, odst. 3
Při provádění staveb nebo jejich změn nebo změn jejich užívání jsou stavebníci povinni podle charakteru a účelu užívání těchto staveb je zabezpečit zásobováním vodou a odváděním, čištěním, popřípadě jiným zneškodňováním odpadních vod z nich v souladu s tímto zákonem a zajistit vsakování nebo zadržování a odvádění povrchových vod vzniklých dopadem atmosférických srážek na tyto stavby (dále jen „srážkové vody“) v souladu se stavebním zákonem. Stavební úřad nesmí bez splnění těchto podmínek vydat stavební povolení nebo rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nebo rozhodnutí o povolení změn stavby před jejím dokončením, popřípadě kolaudační souhlas ani rozhodnutí o změně užívání stavby.

Vodní zákon nepožaduje aplikaci principů HDV pouze u novostaveb, ale též při provádění změn staveb a změn jejich užívání, čímž se snaží nejenom nezvyšovat množství srážkových vod odváděných jednotnou kanalizací, ale aktivně toto množství snižovat.

Požadavek zákona o vodách na soulad se stavebním zákonem se projevil v novelizaci vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění vyhlášky č. 269/2009 Sb., do které se nově dostaly požadavky na řešení srážkových vod.

Vyhláška č. 501/2006 Sb., § 20, odst. 5, písm. c)
Stavební pozemek se vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno
…
c) vsakování nebo odvádění srážkových vod ze zastavěných ploch nebo zpevněných ploch, pokud se neplánuje jejich jiné využití; přitom musí být řešeno
1. přednostně jejich vsakování, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení, není-li možné vsakování,
2. jejich zadržování a regulované odvádění oddílnou kanalizací k odvádění srážkových vod do vod povrchových, v případě jejich možného smísení se závadnými látkami umístění zařízení k jejich zachycení,
3. není-li možné oddělené odvádění do vod povrchových, pak jejich regulované vypouštění do jednotné kanalizace.

Výše uvedené povinnosti jsou formulovány obecně a pro technický návrh odvodnění konkrétní lokality musejí být doplněny o konkrétní ukazatele a jejich limitní hodnoty, pomocí kterých lze zhodnotit přípustnost a proveditelnost navrhovaného řešení. Způsob hodnocení přípustnosti a proveditelnosti je podrobně uveden v TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovými vodami.

Legislativním prioritám, uvedeným v bodech 1–3, předchází možnost „jiného využití“ srážkových vod, kterým může být zejména akumulace a využití srážkových vod pro potřeby stavby či jejího pozemku. Pro akumulaci a využití srážkových vod zatím neexistuje v ČR platná norma, lze však použít např. DIN 1989-1:2001-10. Rainwater Harvesting Systems – Part 1: Planning, Installation, Operation and Maintenance či výpočet uvedený v TP 1.20 Hospodaření se srážkovou vodou v nemovitostech.

Patrná je též snaha do budoucna koncepčně provázat HDV do územního plánování. Nejkonkrétnější je Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR (2015) a příslušný akční plán k této strategii (2017).

Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR
Dále by měly být principy hospodaření se srážkovými vodami promítnuty do územního plánování. Plošný rozvoj obcí (vymezení větších zastavitelných ploch) je nutné provádět se zohledněním místních odtokových poměrů a spojit s koncepčním návrhem odvodnění území v širších územních souvislostech. I v této souvislosti je žádoucí ověřovat způsoby využití ploch větších rozvojových území pomocí existujících vhodných nástrojů územního plánování, jimiž jsou územní studie, popř. regulační plány, doplněných o informace z koncepcí odvodnění. Dále je potřeba vytvořit závazné standardy pro výstavbu městských pozemních staveb a staveb komunikací a terénních úprav podle zásad hospodaření se srážkovými vodami (např. formou výlučného odkazu na normy TNV 75 9011 a ČSN 75 9010 v zákoně nebo podzákonném právním předpisu).

Ze současného právního rámce vyplývá konkrétní postup při volbě způsobu odvodnění stavby, které preferuje principy HDV. Toto se netýká stávající zástavby (s výjimkou změn stavby a změn využití stavby), kde tento způsob může být podpořen zavedením ekonomické motivace, tedy zpoplatněním odváděných srážkových vod.

V návaznosti na úpravu právních předpisů v letech 2009 a 2010 byly zpracovány TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovými vodami a ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod.

4 LIMITY VSAKOVÁNÍ SRÁŽKOVÝCH VOD

Geologické podmínky na stavebním pozemku jsou nejdůležitější hledisko pro návrh zařízení HDV. Podmínkou pro přípravu staveb je včasné provedení geologického průzkumu, který musí popsat a posoudit:

• propustnost podloží – stanoví vsakovací schopnost podloží, což umožní navrhnout vhodné vsakovací zařízení;
• úroveň hladiny podzemní vody a mocnost nesaturované (nenasycené) zóny – stanoví míru využitelnosti podloží ke vsakování srážkové vody;
• směr proudění podzemní vody – velký význam pro šíření látek, které se dostaly do podzemní vody, má směr a rychlost proudění podzemní vody;
• sklon terénu – např. v členitém a svažitém území je při vsakování třeba počítat s výrazným omezením;
• ochranná pásma vod – vsakovací zařízení ve stávajících či plánovaných ochranných pásmech vod je třeba posuzovat obzvlášť pečlivě;
• ekologická zátěž půdy – potenciální vyluhování závadných látek může vést k nepřípustnosti vsakování srážkových vod v případě, že ekologická zátěž nebude sanována, případně může vést ke speciálním požadavkům na stavební řešení vsakovacího zařízení;
• využití území – pro posouzení možnosti vsakovat srážkovou vodu má velký význam stávající nebo plánovaná zástavba území a jeho využití.

Možnost využití vsakování jako součásti HDV potvrdí nebo vyvrátí geologický průzkum. Způsob a rozsah geologického průzkumu v závislosti na místních podmínkách podrobně stanoví ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod.

4.1 GEOLOGICKÁ STAVBA ÚZEMÍ

Geologická stavba České republiky umožňuje vsakování srážkových vod pouze v relativně malém měřítku. Nicméně tento fakt žádným způsobem neovlivňuje skutečnost, že vsakování je v lokalitách, kde je možné, prioritním způsobem hospodaření se srážkovou vodou.

V ostatních lokalitách, kde geologická stavba omezuje návrh opatření HDV jako výhradně vsakovacích, se pak uplatňuje návrh objektů, které kombinují vsakovací funkci s regulovaným odtokem.

V některých případech, kdy svrchní, relativně tenká vrstva půdy je málo propustná či nepropustná (tzv. izolátor), může pod ní existovat dostatečně mocná nesaturovaná vrstva dobře propustných zemin. V těchto případech je vsakování dobře realizovatelné napojením vod přímo do těchto vrstev (nikoliv přímo do podzemní vody), doporučuje se však pouze pro srážkové vody odtékající z čistých povrchů, a to zejména:

• zelených střech (bez postřiků a rizika vyplavování hnojiv);
• střech z inertních materiálů;
• střech s kovovými částmi do 50 m² (tj. okapy, svody, oplechování a další klempířské prvky);
• komunikací pro pěší a cyklisty;
• málo frekventovaných parkovišť osobních aut;
• málo frekventovaných dopravní komunikace (např. příjezdy k domům).

4.2 VSAKOVACÍ SCHOPNOST PŮDY

Podstatným předpokladem pro vsakování srážkových odtoků je dostačující propustnost půdy a nesaturovaných podzemních horninových vrstev. V souladu s ČSN 75 9010 je propustnost charakterizována hodnotou koeficientu vsaku k_v (m/s), která představuje rychlost proudění vody v trvale nesaturovaném horninovém prostředí za atmosférického tlaku při hydraulickém sklonu I = 1. Tuto veličinu nelze zaměňovat za obecně známý koeficient nasycené hydraulické vodivosti (saturated hydraulic conductivity) K_s (m/s), který je vztažen k trvale zvodnělému prostředí, tedy saturované zóně horninového prostředí, jinými slovy ke kolektoru podzemní vody. Do saturovaného prostředí (kolektoru podzemní vody) je přímé vsakování srážkových vod nepřípustné.

Jakékoliv zjednodušené přepočty K_s na k_v se nedoporučují. Prvotní charakterizace propustnosti nesaturovaného horninového prostředí na základě odborné rešerše archivních znalostí posuzovaného území je možná pouze v případě nenáročných staveb v jednoduchých přírodních poměrech (ČSN 75 9010). Zde je možné vycházet z obecného hodnocení propustnosti horninového prostředí pomocí K_s, resp. z nomogramů vyjadřujících závislost mezi hydraulickou vodivostí a zrnitostí (obr. 9) a kvalifikovaně tyto parametry upravit pro potřeby hodnocení vsakovací schopnosti.

Obr. 9  Vztah mezi typem zeminy (osa x horní), hydraulickou vodivostí (dolní boxy č. 12-1) a jejich zrnitostí (klasické osy x – průměr zrn v mm a y – obsah zrn v % celkové váhy) (Šamalíková, 1996)

V ostatních případech je žádoucí vycházet z výsledků terénního ověření požadovaných parametrů v souladu s požadavky kapitoly 4 ČSN 75 9010. Pro prvotní zhodnocení vsakovací schopnosti horninového prostředí můžeme na základě zkušeností z provádění geologického průzkumu pro vsakování považovat z hlediska efektivního využití vsakování jako součásti DHV za hraniční hodnotu koeficientu vsaku k_v = 10^-6 m/s. Hodnoty koeficientu vsaku nižší než tato můžeme pro využití vsakovaní hodnotit jako problematické, vylučující odvodňování čistě prostřednictvím vsakování pouze s dočasnou retencí. V těchto případech je potřeba počítat s možností část odtoku regulovaně odvádět. Hodnoty koeficientu vsaku nižší než k_v = 10^-8 m/s pak lze považovat za nevhodné pro vsakování.

4.3 HLADINA PODZEMNÍ VODY

Vedle dostačující vsakovací schopnosti půdy a příznivé geologické stavby území je důležitým faktorem též hladina podzemní vody. Ta by měla být alespoň 1 m pod konstrukcí vsakovacího zařízení, resp. tak, aby vsakovací prvek ležel minimálně 1 m nad maximální (nejvyšší) hladinou podzemní vody (kap. 6 ČSN 75 9010).

Maximální hladinu podzemní vody podle ČSN 75 9010 představuje kvalifikovaný odhad založený na zpracování všech dostupných archivních podkladů i nově zjištěných skutečností z posuzované lokality.

Nejvyšší hladina podzemní vody je v ČSN 83 8030 Skládkování odpadů – Základní podmínky pro navrhování a výstavbu skládek, definována jako nejvyšší úroveň hladiny, odvozená s přiměřenou spolehlivostí na základě pozorování, která se může vyskytnout v období výstavby i provozu.

5 ZNEČIŠTĚNÍ SRÁŽKOVÝCH VOD A JEJICH PŘEDČIŠTĚNÍ

Srážkové povrchové vody odtékající z urbanizovaného území jsou znečištěny látkami obsaženými v atmosféře a látkami pocházejícími z materiálu a užívání odvodňovaných ploch.

Atmosférická depozice má složku suchou a mokrou. Složka suchá představuje depozici tuhých látek a plynů a převládá v blízkosti emisních zdrojů, tedy ve městech, v průmyslových aglomeracích a v okolí dopravních tepen. Složka mokrá je spojena s atmosférickými srážkami – ať už vertikálními, (déšť, sníh, kroupy), či horizontálními (námraza, jinovatka, mlha) – a je významnější v oblastech s vysokými ročními srážkovými úhrny. Znečištění ovzduší v lokálním měřítku závisí na mnoha faktorech, zejména na typu a množství emisních zdrojů, na reliéfu a na meteorologických podmínkách lokality. Často vykazuje značné roční kolísání dané zimním vytápěním. Z hlediska nakládání se srážkovým odtokem představují nejvýznamnější znečištění pocházející z atmosférické depozice jemné částice, těžké kovy a persistentní organické sloučeniny (např. benzo-a-pyren). Nezanedbatelné jsou však též živiny (dusík a fosfor). Důležitou roli pro rozpouštění těžkých kovů hraje míra kyselosti deště.

Z materiálů odvodňovaných ploch pronikají do srážkového odtoku vápník, hliník a křemík z betonových ploch, zinek, měď a kadmium z kovových povrchů a organické látky z asfaltových povrchů, umělých hmot, barevných nátěrů apod. (Krejčí a kol., 2002).

Užívání odvodňovaných ploch včetně péče o ně (doprava, průmysl atd.) přináší znečištění širokou škálou látek (např. exkrementy, listí a jiná organická hmota, hrubé a jemné nerozpuštěné látky, minerální oleje a ropné uhlovodíky, biocidy, těžké kovy či detergenty).

Řada látek obsažených ve srážkovém odtoku z urbanizovaných území patří k zvlášť nebezpečným závadným látkám (např. persistentní minerální oleje a persistentní uhlovodíky ropného původu, kadmium) či k nebezpečným látkám (např. zinek, měď, olovo a další těžké kovy, biocidy, nepersistentní minerální oleje a nepersistentní uhlovodíky ropného původu, sedimentovatelné tuhé látky) (vodní zákon č. 254/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proto je zapotřebí klást důraz na volbu vhodného typu vsakovacího zařízení s případným předčištěním, je-li recipientem podzemní voda, i možnosti ošetření srážkového odtoku pří zaústění do povrchových vod. Nevyhovující jakost srážkového odtoku může být příčinou nutnosti jeho odvedení do jednotné kanalizace. Dále je podstatné předejít kolmataci zejména podzemních vsakovacích zařízení dostatečným odstraněním NL.

Další text kapitoly uvádí nejprve do souvislosti typ znečištění s typem oplachovaného povrchu, dále pak představuje jednotlivé typy opatření k předčištění odtoku srážkových vod a diskutuje jejich vhodnost vzhledem k typu plochy (resp. typu znečištění) a vhodnému recipientu, kam budou srážkové vody po předčištění zaústěny.

5.1 ROZDĚLENÍ ZNEČIŠTĚNÍ PODLE TYPU PLOCH

Srážkový odtok z různých typů ploch se liší v závislosti na jejich charakteru a užívání.

Střechy a terasy

Jakost vody odtékající ze střech ovlivňuje kromě lokálních suchých a mokrých depozic také typ střechy (ploché či šikmé) a její materiál včetně materiálu střešních instalací (inertní či reaktivní).

Na plochých střechách s vrstvou štěrku dochází díky filtraci, adsorpci a biologickému rozkladu k vyššímu zadržení znečištění ze suchých a mokrých depozic než na střechách šikmých. Průsak štěrkem s obsahem vápníku (vápencovým, mramorovým či dolomitickým štěrkem) vede také ke zvýšení hodnoty pH vody a její kyselinové neutralizační kapacity KNK4,5 (celkové alkality), což ještě více podporuje zadržení látek. Nejúčinněji zadržují znečištění intenzivní vegetační střechy, ale odtok z nich může být zbarven huminovými látkami (a může mít tudíž vyšší koncentrace DOC). Pro ošetřování intenzivních vegetačních střech musejí být pečlivě dávkována hnojiva a nesmějí být používány postřiky, aby odtok neobsahoval živiny či persistentní organické látky (VSA, 2002).

Za inertní materiály jsou považovány střechy ze skla, plexiskla, plasty potažené kovové střechy a střechy s taškami z pálené hlíny. Odtok z nich obsahuje především atmosférické depozice (Dierkes et al., 2005).

Betonové střechy vykazují vzhledem k drsnějšímu povrchu jednak vyšší atmosférické depozice, jednak jsou z nich uvolňovány částečky betonu. Je tedy nutno počítat se zvýšeným obsahem jemných nerozpuštěných látek v odtoku (Dierkes et al., 2005).

Při použití neošetřených kovových plechů z mědi, zinku či olova se do odtékající vody dostává značné množství příslušného těžkého kovu. Průměrné koncentrace kovů jsou zvýšené, již jsou-li z kovu zhotoveny jen okapy a svody. V případě celokovových střech a fasád jsou koncentrace kovů velmi vysoké, a to zejména na počátku srážkového odtoku (tzv. první splach) (obr. 10). Vysoký podíl kovů se nachází v rozpuštěné formě (70–80 % měď a zinek, cca 25 % olovo) (VSA, 2002; Steiner, 2010).

Obr. 10  Koncentrace mědi ve srážkovém odtoku ze střech s různými podíly měděných prvků (VSA, 2002)

Problematické mohou být i další materiály, např. asfaltová lepenka, která obsahuje pesticidy a z níž se uvolňují organické látky obsažené v asfaltu.

Erozní smyvy z nezpevněných ploch

Ze zatravněných a dalších nezpevněných ploch s možným odtokem srážkových vod do odvodňovacích systémů může v důsledku erozních smyvů odtékat značné množství nerozpuštěných látek (anorganického a organického původu).

Komunikace pro pěší a cyklisty, dvory

Z materiálu povrchu a odvodnění se do srážkového odtoku komunikací pro pěší a cyklisty dostávají hrubé a jemné nerozpuštěné látky (hlína, písek, štěrk, obrus). Povrch bývá také znečištěn různými odpadky, listím či zbytky vegetace a zvířecími exkrementy. Při zimní údržbě se používají posypové materiály (hrubé a jemné nerozpuštěné látky) a soli (chloridy).

Ve srážkovém odtoku z komunikací pro pěší a cyklisty je proto nutno počítat s mírně vyššími koncentracemi hrubých i jemných nerozpuštěných látek, organického znečištění (BSK₅), dusíku a fosforu a patogenních mikroorganizmů než v odtoku ze střech (ÖWAV-Regelblatt 35, 2003).

Dopravní plochy, komunikace pro motorová vozidla

Znečištění na komunikacích pro motorová vozidla je způsobeno emisemi ze spalování pohonných hmot, opotřebením vozovky, pneumatik a brzd vozidel, korozí vozidel, únikem pohonných hmot, olejů, brzdové kapaliny, rozmrazovacích prostředků atd., materiály používanými na údržbu a opravy silnic včetně zimní údržby i ztrátami přepravovaného materiálu (tab. 1).

Tab. 1  Zdroje znečisťujících látek na dopravních plochách (VSA, 2002; ÖNORM B 2506-2, 2003)

Nejzávažnějšími znečišťujícími látkami srážkového odtoku ze silnic jsou vzhledem k vysokým koncentracím nerozpuštěné látky, těžké kovy zinek a měď, uhlovodíky a chloridy. Ostatní těžké kovy (Cr, Cd, Ni, Pb) se vyskytují v nižších koncentracích, a jsou proto ekologicky méně významné (Steiner, 2010). Značný podíl znečištění (např. PAU, AOX, těžké kovy) je adsorbovaný na jemných částicích (< 20 μm), a to zejména organického původu (VSA, 2002).

Míra znečištění srážkového odtoku závisí na hustotě dopravy, podílu nákladní dopravy a frekvenci čištění ulic a silnic. Její předpověditelnost však ztěžuje řada dalších faktorů, např. pozaďové znečištění z atmosférických depozic, odnos větrem, ztráty rozstřikem či výška obrubníku.

Plochy u skladišť, manipulační plochy

Případné znečištění ploch u skladišť a manipulačních ploch je nutno posuzovat individuálně s ohledem na:

• úniky látek (pohonných hmot, olejů);
• ztráty materiálu při manipulaci se zbožím;
• netěsnosti kontejnerů, přepravek, nádrží;
• zbytky obalů;
• výluhy zboží;
• znečištění čisticími a rozmrazovacími prostředky;
• stejné znečištění jako dopravní plochy.

Vzhledem ke značné variabilitě užívání těchto ploch je znečištění srážkového odtoku obtížně předpověditelné.

Komunikace zemědělských areálů

Rovněž posouzení možného znečištění komunikací zemědělských areálů vyžaduje individuální přístup s ohledem na:

• doplňování pohonných hmot zemědělských vozidel;
• uskladňování a manipulaci s kejdou a močůvkou, organickými a anorganickými hnojivy a pesticidy;
• čištění a údržbu vozidel, strojů, přístrojů a nádrží;
• zemědělskou činnost (u živočišné výroby zejména transport hnoje).

Ve srážkovém odtoku ze zemědělských ploch lze očekávat zvýšené koncentrace nerozpuštěných látek, živin, rozložitelných organických látek, patogenních mikroorganismů, pesticidů, ale též uhlovodíků a těžkých kovů.

Typické znečisťující látky na jednotlivých typech ploch a klasifikace míry znečištění srážkového odtoku

Typické znečisťující látky s očekávanou mírou jejich výskytu na jednotlivých typech ploch shrnuje tab. 2.

Tab. 2  Typické znečištění na různých typech ploch (u střech závisí na znečištění ovzduší)

Obecně lze tudíž znečištění srážkového odtoku z různých typů ploch klasifikovat jako nízké, střední a vysoké (zejména z hlediska znečištění nerozpuštěnými látkami, těžkými kovy a uhlovodíky) (tab. 3). U střech s kovovými částmi se za tzv. bagatelní hranici přípustného znečištění pro nakládání se srážkovým odtokem považuje plocha kovových částí 50 m² napojená na jedno vsakovací zařízení a plocha 500 m² při zaústění do určitého úseku recipientu (viz též kap. 5.3) (VSA, 2002; DWA-M 153, 2007; ÖWAV-Regelblatt 35, 2003).

Tab. 3  Klasifikace znečištění srážkového odtoku

Typ plochy	Míra znečištění srážkového odtoku	Klasifikace znečištění srážkového odtoku
vegetační střechy (bez hnojení a postřiků); střechy z inertních materiálů; střechy s plochou neošetřených kovových částí do 50 m2; komunikace pro pěší a cyklisty; málo frekventovaná parkoviště os. aut; málo frekventované dopravní komunikace (příjezdy k domům)a.		nízké
střechy s plochou neošetřených kovových částí 50-500 m2; středně frekventované dopravní komunikaceb; (vysoce) frekventovaná parkoviště (osobní auta a autobusy).		střední
střechy s plochou neošetřených kovových částí nad 500 m2; vysoce frekventované dopravní komunikacec; plochy u skladišť, manipulační plochy*); komunikace zemědělských areálů*); parkoviště nákladních aut (nejsou součástí veřejných komunikací).		VYSOKÉ

^a,b,c viz tab. 2
*) Nutno individuální posouzení přípustnosti vsakování a odvádění do povrchových vod

5.2 OPATŘENÍ NA ČIŠTĚNÍ SRÁŽKOVÝCH VOD

Čištění srážkového odtoku může probíhat v přírodě blízkých nebo v technických zařízeních. Cíle čištění srážkového odtoku jsou:

• zadržení hrubých nečistot (splavenin) a nerozpuštěných látek;
• snížení koncentrace těžkých kovů (doprava, střechy);
• zadržení ropných látek;
• rozklad organických látek spotřebovávajících kyslík;
• snížení koncentrace živin;
• snížení koncentrace patogenních organizmů.

ČISTICÍ ZAŘÍZENÍ PŘI VSAKOVÁNÍ SRÁŽKOVÝCH VOD

Čisticí zařízení srážkových vod používaná při jejich vsakování využívají způsobů čištění (procesů) uvedených v tab. 4 (upraveno podle ÖNORM B 2506-2, 2003) a mohou být jedno- nebo vícestupňová.

Tab. 4  Způsoby předčištění srážkových vod při vsakování a účinnost pro různé druhy znečištění

Zachycení hrubých nečistot

Pro zachycení hrubých nečistot se používají vtokové mřížky, lapače listí, česle a síta. Zachycení hrubých nečistot je nezbytné pro ochranu dalších stupňů čištění nebo pro podzemní vsakovací zařízení. Může být buď integrováno do sběrného zařízení pro odvádění vody, nebo vybudováno jako samostatný stupeň čištění. Šířka průlinu závisí na dalším stupni čištění nebo použitém vsakovacím zařízení a měla by zpravidla ležet mezi 5 až 30 mm.

Vsakování přes zatravněnou humusovou vrstvu

Zatravněnou humusovou vrstvou se rozumí půdní prostředí se zvýšeným obsahem humusu (např. hlinitopísčité až písčitohlinité půdy s minimálně 3% obsahem humusu) s udržovaným travním vegetačním pokryvem.

Vsakování přes zatravněnou humusovou vrstvu se uplatňuje při povrchovém plošném vsakování, při vsakování v průlezích, systémech průleh – rýha a ve vsakovacích nádržích. Může být hlavním opatřením nebo může být použito pro dočištění srážkového odtoku. Při vsakování přes zatravněnou humusovou vrstvu dochází k filtraci nerozpuštěných látek, iontové výměně a adsorpci těžkých kovů a uhlovodíků a k biologickému rozkladu rozložitelného znečištění. Účinnost filtrace závisí na zrnitosti materiálu, proto je vhodnější jemnozrnný materiál; při vysokém obsahu jílu však hrozí nebezpečí zkratového proudění. Účinnost sorpce je dána obsahem humusu a jílu a oxidů železa, hliníku a manganu. Mobilitu kovů značně ovlivňuje pH půdy (od pH 6 není většina kovů mobilních), oxidačně-redukční potenciál (při negativním oxidačně-redukčním potenciálu se tvoří obtížně rozpustné sulfidy) a přítomnost solí (zvýšený obsah solí vede k remobilizaci kovů).

Nutná tloušťka a složení svrchní vrstvy půdy jsou (TNV 75 9011):

• minimálně 20 cm, optimálně 30 cm humusové krycí vrstvy;
• obsah jílu přibližně 10 % (hmotnostní zlomek) (dostatečná kapacita pro iontovou výměnu);
• obsah humusu minimálně 3 % (hmotnostní zlomek);
• hodnota pH 6 až 9;
• hydraulická vodivost K_s = 10^-4 m/s až 10^-5 m/s (při rychlejším průsaku by byl snížen čisticí účinek).

Nutná tloušťka a složení podkladní (spodní) vrstvy půdy jsou (VSA, 2002):

• minimálně 30 cm, optimálně 50 cm písčitojílovité půdy;
• obsah jílu přibližně 10 % až 35 % (hmotnostní zlomek) (dostatečná kapacita pro iontovou výměnu);
• obsah humusu méně než 1 % (hmotnostní zlomek).

Svrchní vrstva půdy je považována za součást zařízení, a proto nepodléhá speciální ochraně. Je však nutno sledovat její kontaminaci včetně postupu do hloubky a popřípadě půdu vyměnit. V případě zvýšených nároků na ochranu půdy a podzemní vody je nutno předřadit vhodné adsorpční zařízení.

Gravitační separace látek

V sedimentačních zařízeních jako kalové jímky či usazovací nádrže jsou zadržovány usaditelné látky (kal, hlína, písek či posypové látky), a tím je snižováno nebezpečí kolmatace nebo ucpání vsakovacího objektu. Sedimentací se sníží též obsah těžkých kovů a organických sloučenin. Pro zachycení plovoucího znečištění (listí, minerální oleje atd.) se instalují norné stěny. Účinnost sedimentačních zařízení je závislá na hydraulickém zatížení objektu (zpravidla maximální návrhový odtok z odvodňované plochy vzhledem k půdorysné ploše a objemu objektu) a na zrnitostním složení NL.

Sedimentační zařízení jsou nutná jako předstupeň u podzemních vsakovacích zařízení a při vysokém zatížení nerozpuštěnými látkami. Nutné je jejich pravidelné vyklízení, aby nedocházelo ke zvíření zachyceného kalu při dalších deštích či k rozkladu organických látek a s ním spojenému rozpouštění znečišťujících látek.

Protože sedimentační zařízení nejsou schopna zachytit jemnou frakci NL za ekonomicky a objemově přijatelných podmínek, je vhodné je doplnit vsakováním přes zatravněnou humusovou vrstvu nebo filtračními zařízeními.

Kalová jímka je samostatný objekt (šachta s vestavbou před vlastním zasakovacím objektem) se stálým nadržením, která disponuje kalovým a usazovacím prostorem. Jedná se v podstatě o vertikální usazovací nádrž s kalovým prostorem, který je oddělený od usazovací části tak, aby nedocházelo k rozmíchání celého objemu a vyplavení zachycených částic. Dimenzuje se zpravidla podle podkladu výrobce na základě hydraulického zatížení a typu odvodňované plochy (indikátor typu a množství znečištění). Často je součástí odlučovačů lehkých kapalin (OLK).

Usazovací (dešťové) nádrže jsou objekty s čisticí a retenční funkcí. Mohou být navrhovány jako objekty bez nebo se stálým nadržením. Dimenzování se provádí na podle obdobných hydraulických zásad pro usazovací nádrže čistíren OV (ČSN 75 6261 Dešťové nádrže). Jsou navrhovány v různých geometrických variantách i technických řešeních. Pro správnou funkci je zapotřebí zohlednit rovnoměrné povrchové zatížení nádrže, maximální podélnou rychlost v nádrži, maximální povrchové zatížení hladiny v nádrži a dobu zdržení při dané intenzitě mezního deště.

Na principu gravitačního odloučení látek různé hustoty pracují i odlučovače lehkých kapalin (OLK). Lehkými kapalinami se rozumějí uhlovodíky do měrné hmotnosti 950 kg/m³, nerozpustné a nezmýdelnitelné ve vodě (pohonné hmoty, ředidla, maziva apod.) s vyloučením tuků a olejů rostlinného a živočišného původu. Odlučovače lehkých kapalin obsahují kalový prostor, odlučovací prostor a v některých případech i adsorpční prostor. Kalový prostor je umístěn na nátokové straně odlučovače a určen pro usazování tuhých materiálů, tj. kalu, bahna a písku. V odlučovacím prostoru dochází k odloučení lehké kapaliny od srážkové vody gravitací a koalescencí (splývání disperzních částic ve větší celky) a k jejímu skladování. V prostoru adsorpčního dočištění jsou pomocí filtru s adsorpčním materiálem zachyceny další rozpuštěné a jemně dispergované kapky lehkých kapalin. OLK se navrhují pro čištění odtoku z frekventovaných dopravních komunikací a parkoviště, případně z průmyslových ploch (ČSN EN 858-1 a 858-2 a dále ČSN 75 6551).

Filtrační zařízení

Filtrační zařízení slouží pro zachycení hrubých a jemných částic (partikulárních látek) mechanickou filtrací (pískové a štěrkové filtry, geotextilie), případně i pro odstranění rozpuštěných látek adsorpcí a biologickými procesy (porostlé filtry, zemní filtry). Nezbytná je ochrana filtračního zařízení pomocí předřazeného sedimentačního zařízení odstraňujícího usaditelné a plovoucí látky.

Zrnitost materiálu a tloušťka filtrační vrstvy pískových a štěrkových filtrů se navrhuje podle očekávaného zatížení, přičemž filtrační rychlost by měla být max. 15 m/h. Doporučuje se tato konstrukce filtru:

• krycí vrstva: štěrk 4–8 mm, tloušťka 10 cm;
• filtrační vrstva: vymývaný štěrk 2–4 mm, tloušťka 50 cm;
• vsakovací vrstva: štěrk 16–32 mm, tloušťka 25 cm;
• mezi vrstvami: geotextilie (ochrana před promícháním vrstev).

Geotextilie z polypropylenu, polyethylenu nebo polyesteru se používají i jako mechanická ochrana dalších stupňů čištění nebo podzemních vsakovacích zařízení ve formě zaráženého filtru, plošného filtru, filtrační vložky nebo pytle do šachet. Nevhodné jsou v případě přítomnosti biologicky rozložitelných organických látek ve vodě. Použity smějí být jen mechanicky zpevněné textilie, nikoliv tkané nebo tepelně zpevněné textilie. Jejich propustnost by měla být min 10^-3 m/s.

Pokud jsou filtry porostlé vegetací (např. rákosím), dochází i k biologickému čištění (odstraňování organického znečištění a živin). Porostlé filtry jsou doporučovány i z důvodu údržby filtru, neboť u nich není nutno pravidelně vyměňovat filtrační koláč (kolmatační vrstvu) jako u neporostlých filtrů (Steiner, 2010).

Adsorpční zařízení

Zařízení s adsorpčními materiály umožňují velmi účinné odstranění znečisťujících látek, a to v závislosti na použitém adsorpčním materiálu.

Používané adsorpční materiály jsou:

• aktivní uhlí – kromě adsorpce těžkých kovů, uhlovodíků (minerálních olejů, ropných látek), obtížně i dobře rozložitelných organických látek podporuje i mikrobiální rozklad znečištění;
• zeolity (SiO₂) – jsou vysoce účinné pro adsorpci uhlovodíků a těžkých kovů, neměly by však být používány v případě solení komunikací, protože sůl vede k remobilizaci těžkých kovů;
• granulované hydroxidy železa a hliníku – ve směsi s vápnitým pískem pro neutralizaci kyselého odtoku vykazují vysokou míru adsorpce těžkých kovů;
• adsorbenty olejů (textilie, vata, gumový granulát, umělohmotné částice) – musejí mít schopnost přijímat min. 100 % oleje v poměru k vlastní hmotnosti.

Pro ochranu adsorpčního materiálu je nutné, aby předcházelo zachycení nerozpuštěných látek sedimentací, filtry nebo geotextiliemi.

Z hlediska konstrukce lze adsorpční materiály použít v nejrůznějších formách jak ve větších vsakovacích objektech (např. jako rohože), tak ve vsakovacích šachtách (jako filtrační náplň, event. v kombinaci s lehce vyměnitelným pytlem z geotextilie, chránícím adsorpční vrstvu před kolmatací nerozpuštěnými látkami), nebo jako různé moduly (např. děrované roury s navinutými rohožemi) v liniových vsakovacích objektech.

Adsorpční zařízení zpravidla slouží pro dočištění srážkových vod po jejich mechanickém čištění, ale při zvýšených nárocích na ochranu půdy a podzemní vody je možno je i předřadit před povrchové plošné vsakování.

Kombinace zařízení

Pro zvýšení účinnosti čištění je možná kombinace těchto opatření (DWA-M 153, 2007):

• filtrační zařízení + průsak půdou;
• sedimentační zařízení + průsak půdou;
• vsakování přes více vrstev;
• sedimentační zařízení + filtrační zařízení + průsak půdou.

V odůvodněných případech je možno aplikovat speciální způsoby čištění pro dosažení přípustnosti vsakování, např.:

• reaktivní filtrační materiály (šachty s adsorpčními filtry, průlehy s definovaným materiálem);
• srážení a flokulace.

ČISTICÍ ZAŘÍZENÍ PŘI ZAÚSTĚNÍ DO POVRCHOVÝCH VOD

Zařízení pro čištění srážkového odtoku před zaústěním do povrchových vod pracují na stejných principech jako při jeho vsakování, navíc jsou však často řešena tak, aby plnila i retenční funkci. Pro zvýšení účinnosti se mechanické čištění sedimentací či filtrací doplňuje i biologickým čištěním (tab. 5).

Tab. 5  Způsoby čištění srážkových vod při zaústění do povrchových vod a účinnost pro různé druhy znečištění

Gravitační separace látek

Jako mechanický způsob čištění srážkového odtoku z menších odvodňovaných ploch se používají kalové jímky, pro větší plochy se budují dešťové usazovací nádrže (s integrovaným odloučením lehkých kapalin). Nádrže mohou být bez stálého nadržení (norné stěny musejí plovat) nebo se stálým nadržením a retenčním prostorem. Po posouzení významnosti prvního splachu je nádrže možno budovat i jako záchytné (se zadržením objemu nejvíce znečištěného prvního splachu a následným odkloněním přítoku mimo nádrž). Tyto nádrže však musejí být vyprazdňovány do jednotné kanalizace, resp. na ČOV.

V retenčních dešťových nádržích a mokřadech dochází kromě zadržení usaditelných látek i k biologickému čištění – biologickému rozkladu organických látek a přijímání rozpuštěných látek (např. živin) vegetací. Pro zabránění jejich zanášení je nutno předřadit kalovou jímku.

Hydrodynamické odlučovače jako vírové separátory pracují na principu tangenciálního přívodu přítoku a odstředivé síly, díky čemuž mají vyšší odlučovací účinnost nerozpuštěných látek při menším objemu. Jsou vhodné zejména pro menší povodí, avšak na oddílné dešťové kanalizaci se používají méně často než na jednotné.

Odlučovače lehkých kapalin je vhodnější zařadit před dešťovou nádrž než za ni, a to z důvodu poměrně vysoké rozpustnosti minerálních olejů ve vodě. Přes odlučovač musí být převeden minimálně celý směrodatný déšť. Obtok je povolen jen na množství, o které déšť převyšuje déšť směrodatný, a musí být vybaven nornou stěnou nebo obdobným zařízením. Retence před odlučovačem je možná, avšak musí být navržena tak, aby byl zachycen a následně předčištěn celý směrodatný déšť. Retenční zařízení je v tomto případě součástí předčisticího zařízení.

Filtrační zařízení

Filtrační zařízení určená pro čištění srážkových vod při jejich zaústění do povrchových vod jsou utěsněna vůči okolním půdním vrstvám nepropustnými fóliemi. Filtrací přes pískové a štěrkové vrstvy se zachytí hrubé a jemné nerozpuštěné látky. Pískové a štěrkové filtry porostlé vegetací, retenční půdní filtry (nejlépe osázené) či systémy průlehů a rýh jsou vysoce účinné pro zadržení jemných částic, biologický rozklad organických látek i vázání rozpuštěných látek. Při průsaku půdou dochází k adsorpci těžkých kovů i organických polutantů. Filtrační zařízení je nutno chránit před kolmatací pomocí předřazeného sedimentačního zařízení.

5.3 VOLBA VHODNÉHO ZPŮSOBU NAKLÁDÁNÍ SE SRÁŽKOVÝM ODTOKEM S OHLEDEM NA TYP PLOCHY

Doporučené způsoby vsakování

Kromě očekávaného znečištění srážkového odtoku charakteristického pro různé typy ploch závisí volba typu vsakovacího zařízení pro danou lokalitu na geologických podmínkách a na prostorových možnostech, z nichž vyplývá, zda je možno použít povrchové či podpovrchové vsakování a jaké bude hydraulické zatížení zařízení (poměr připojené redukované plochy a plochy vsakovacího zařízení A_red/A_vsak). Hydraulické zatížení má vliv i na čisticí účinek zařízení.

Přednostně se doporučuje povrchové vsakování přes souvislou zatravněnou humusovou vrstvu, a to nízko zatěžované plošné (A_red/A_vsak ≤ 5), decentrální v průlehu či průlehu doplněném rýhou (5 < A_red/A_vsak ≤ 15), které je vhodné pro odstraňování všech typických druhů znečištění obsaženého ve srážkových vodách. Vsakování v centrální vsakovací nádrži nebo v systému průlehů a rýh má v důsledku vyššího hydraulického zatížení (A_red/A_vsak > 15) nižší účinnost čištění omezující jeho vhodnost pro vysoce znečištěné vody (event. je nutno doplnit předčištění, zejména zachycení nerozpuštěných látek).

K plošnému vsakování patří jednak boční odvod srážkové vody z nezpevněných ploch na propustnou zatravněnou plochu (u silnic do zatravněných příkopů), jednak vsakování přímo na propustných plochách. Účinnost čištění při vsakování na propustně zpevněných površích (např. zatravňovacích tvárnicích) je vzhledem k nesouvislé zatravněné vrstvě na dané ploše a menší tloušťce humusové vrstvy nižší než při vsakování přes souvislou zatravněnou vrstvu. Pokud zatravněná vrstva chybí (např. porézní povrchy), je účinnost čištění velmi nízká. Proto jsou tyto typy povrchů vhodné jen pro lokální komunikace pro pěší a cyklisty a málo frekventovaná parkoviště či příjezdy k domům, z nichž odtékají nízko znečištěné vody. Vsakování na propustně zpevněných površích slouží především k redukci odtoku v místě jeho vzniku (tzv. preventivní opatření). Tyto povrchy nejsou považovány za vsakovací zařízení, do nichž by měla být odváděna voda z jiných zpevněných povrchů.

K podzemnímu vsakování do propustnějších vrstev půdního a horninového prostředí bez průchodu zatravněnou humusovou vrstvou je možno přistoupit jen výjimečně, a to pouze pro nejméně znečištěné srážkové vody. Přednost se dává podzemnímu vsakování liniovému (vsakovací rýhy) a plošnému (podzemní prostory vyplněné štěrky nebo bloky) před bodovým (vsakovací šachty). Podzemní vsakovací zařízení musejí být chráněna před vniknutím jemných nerozpuštěných látek, popřípadě jiných druhů znečištění (ČSN 75 9010).

Přípustnost použití různých typů vsakovacích zařízení pro různé typy ploch je uvedena v tab. 6, z níž je i patrné, kdy je případně nutno doplnit předčištění srážkového odtoku (TNV 75 9011).

Tab. 6  Doporučené způsoby vsakování srážkového odtoku z různých typů ploch

Doporučené typy opatření při zaústění do povrchových vod

Volba opatření pro předčištění srážkového odtoku při jeho zaústění do povrchových vod závisí kromě jeho znečištění (tab. 7) též na nutnosti retence vod z důvodu ochrany vodního toku před hydraulickým zatížením a na požadované míře ochrany vodního toku (např. citlivé oblasti, rybné vody, vodárenské účely).

U nízko znečištěných srážkových vod není zapotřebí dělat žádná opatření pro jejich čištění před zaústěním do povrchových vod.

U pozemních komunikací a parkovišť se podle míry jejich frekventovanosti a znečištění doporučuje minimálně jednoduché či náročnější mechanické předčištění a zadržení či odloučení lehkých kapalin. Při vyšším znečištění nebo u povrchových vod, u nichž je nutná vyšší ochrana, jsou vhodné retenční půdní filtry, popř. filtrace přes adsorpční materiál pro zachycení těžkých kovů.

Zvláštní případ tvoří střechy s neošetřenými kovovými částmi. Pokud je plocha těchto kovových částí větší než 500 m², je srážkový odtok před zaústěním do povrchových recipientů nutno předčistit v zařízení s adsorpcí těžkých kovů (TNV 75 9011). Za směrodatný úsek se v Německu považuje délka 1000 m (DWA-M 153, 2007), v Rakousku 1000násobek průměrné šířky hladiny (min. 500 m, max. 2 500 m) (ÖWAV-Regelblatt 35, 2003).

Přípustnost odvádění srážkových vod odtékajících z ploch u skladišť, manipulačních ploch a účelových komunikací zemědělských areálů je nutno posuzovat individuálně s ohledem na jejich znečištění a možnosti předčištění.

Srážkové vody z parkovišť nákladních aut, která nejsou součástí veřejných pozemních komunikací a kde hrozí zvýšené riziko znečištění, je dovoleno odvádět do povrchových vod pouze po náročnějším mechanickém předčištění a zadržení či odloučení lehkých kapalin.

Tab. 7  Doporučená opatření pro předčištění srážkového odtoku z různých typů ploch při zaústění do povrchových vod

*) Nutno individuální posouzení přípustnosti odvádění do povrchových vod
**) Půdu nebo náplň filtru je třeba neškodně uložit na skládkách nebezpečného odpadu nebo regenerovat.

6 TECHNICKÁ ŘEŠENÍ NA ÚROVNI POZEMKU

HDV se zaměřuje prakticky výhradně na využití decentrálních technických opatření pro redukci nebo transformaci povrchového odtoku srážkových vod. Obecně existují tři základní způsoby hospodaření, které jsou dále v kapitole popsány. Je to vsakování srážkové vody do podloží, retence srážkové vody s regulovaným vypouštěním do povrchových vod či kanalizace a užívání srážkové vody na jednotlivých nemovitostech. Převážná část technických objektů na úrovni pozemku je založena na spojení několika procesů. V závěru kapitoly jsou pak stručně popsány principy návrhu.

Decentrální opatření je vhodné řetězit zapojením do série s opatřeními společnými pro více pozemků (obr. 11). Za prioritní jsou považována opatření u zdroje, tj. způsoby snížení srážkového povrchového odtoku přímo v místě jeho vzniku a snížení jeho znečištění (např. minimalizací zpevněných povrchů, použitím propustných a polopropustných zpevněných povrchů, vegetačních střech, pravidelným čištěním povrchů, akumulací a užíváním srážkové vody). Na ně navazují opatření na pozemku odvodňované nemovitosti či přímo sousedící s odvodňovanou komunikací (např. průlehy, rýhy, vsakovací šachty) a na ty pak opatření společná pro více pozemků (zaústění regulovaných odtoků a bezpečnostních přelivů z decentrálních objektů např. do suchých zatravněných retenčních nádrží nebo umělých mokřadů).

Obr. 11  Dělení objektů HDV podle hierarchie v systému odvodnění

6.1 SNÍŽENÍ ČI PREVENCE VZNIKU SRÁŽKOVÉHO ODTOKU U ZDROJE

Před odvodem srážkových vod ze zpevněných ploch do decentrálních prvků systému odvodnění (vsakovací a retenční objekty na pozemku stavby) bychom měli v maximální možné míře věnovat pozornost redukci povrchového odtoku pomocí přeměny zpevněných nepropustných ploch na zpevněné propustné či polopropustné povrchy.

Vegetační a štěrkové střechy

U plochých a mírně sklonitých střešních konstrukcí se jedná především o aplikaci vegetačních a stěrkových střech, které se navrhují za účelem snížení srážkového odtoku, snížení kulminačních průtoků a zvýšení (evapo) transpirace. Vegetační střechy jsou však dnes navrhovány i pro strmější střechy, a to i pro sklony 45°. Dalšími přínosy jsou estetická funkce, ochlazování budovy či pozitivní vliv na mikroklima lokality, ty však přímo nesouvisejí s krátkodobou hydrologickou bilancí. Vegetační střechy jsou vícevrstvé systémy, které zahrnují konstrukci střechy, filtrační vrstvu a vegetační pokryv. Štěrkové střechy nemají vegetační pokryv. Konstrukce střechy musí být dimenzována na zatížení zahrnující mimo jiné i hmotnost filtrační a vegetační vrstvy plně nasycené vodou. Filtrační vrstva vegetačních střech musí být velmi dobře propustná, musí mít vysokou retenční schopnost a nízkou měrnou hmotnost. Tyto vlastnosti splňují především upravené granulované expandované jílovité materiály.

V rámci systémů HDV primárně volíme extenzivní vegetační střechy, které mají vegetační pokryv na celé ploše střechy, který je tvořen druhy s nízkou mírou růstu a nízkými nároky na údržbu. Vhodné jsou víceleté suchomilné rostliny s nízkým vzrůstem, například mechy, sukulenty, traviny a byliny. Jsou navrhovány jako nepochůzné, s přístupem pouze za účelem údržby (nároky na údržbu jsou nízké).

Propustné a polopropustné zpevněné povrchy

U všech zpevněných ploch na úrovni terénu a kde to okrajové podmínky dovolují, se snažíme se o využití propustných a polopropustných materiálů, které jsou určeny pro zpevněné plochy s daným využitím. Zpravidla se jedná o plochy typu místní obslužné komunikace, parkovací stání, chodníky apod. Takto navržené zpevněné povrchy nepovažujeme za vsakovací objekty, ale za plochy se sníženou hodnotou součinitele odtoku. V praxi to znamená, že na tyto plochy nepřivádíme vodu z jiných zpevněných ploch.

Na trhu existuje široká škála různých materiálů a konstrukčních řešení pro různé aplikace. Rozšířené jsou anorganické polopropustné materiály (distanční dlažba, propustné asfalty, štěrkové cesty, částečně mlatové cesty atd.). Jejich vsakovací schopnost je však často přeceňována a jejich hlavní nevýhodou je nebezpečí snížení vsakovací schopnosti splachem prachových částic do pórů těchto materiálů v průběhu času. Rozšířené jsou rovněž zatravňovací tvárnice, u kterých často dochází k degradaci půdního profilu a vegetačního pokryvu. V důsledku tak neplní svoji funkci a vsakovací schopnost takovéto konstrukce se v čase snižuje.

V poslední době se do praxe rozšiřují nové typy roštových systémů, které definujeme jako propustné. Tyto systémy mají svrchní konstrukci z únosných pevných roštů, které roznáší zatížení, tenkou urovnávací mezivrstvu a spodní nosnou konstrukci ze štěrku, která je promíchána se zeminou nebo substrátem, který má parametry zeminy používané v povrchových průlezích (obr. 12). Kombinace horniny a zeminy dělá z této konstrukce zařízení přenášející požadované zatížení a zároveň půdní filtr, který je schopen srážkovou vodu dostatečně předčistit před vsakem. Buňky v roštu jsou buď vyskládány dlažbou, nebo osázeny travou do zeminy (trávník se v nich předpěstovává). Předností této konstrukce podstatnou pro životnost trávy je to, že kořeny prorostou až do zeminy či substrátu v nosné konstrukci. Z hlediska dimenzování se však tento typ nových konstrukcí navrhuje obdobně jako vsakovací zařízení. Buď jako plošné vsakování v případě, kdy jsou rošty položené na rostlý terén, nebo jako vsakovací podzemní rýha, která má díky mocnosti štěrkové podkladní vrstvy i významný retenční objem.

U plně propustných zpevněných povrchů, kde hrozí riziko výraznějšího znečištění srážkového odtoku (například parkoviště u nákupních center atp.), musí skladba konstrukčního profilu reflektovat zvýšené požadavky na předčištění srážkové vody přímo v profilu takto upravené plochy (např. použití doporučených podkladních vrstev prokazatelně zabezpečujících sorpci uhlovodíků, využití zatravněných humusových vrstev v roštech atp.). Vhodným návrhem konstrukčního profilu tak můžeme umožnit přímé zasakování i potenciálně znečištěné vody v celé ploše bez nutnosti využití předčištění např. pomocí objektu odlučovače lehkých kapalin.

Obr. 12 Parkoviště s využitím TTE roštů – propustná dlažba a travní porost (foto: R. Hübner)

6.2 VSAKOVÁNÍ SRÁŽKOVÝCH VOD

Obecně lze konstatovat, že technická řešení pro vsakování srážkové vody vyžadují vedle vhodných geologických podmínek především dostatek volného prostoru. Důvodem je výrazně vyšší účinnost povrchového vsakování s ohledem na znečištění povrchového odtoku (kap. 5), což je dáno především filtrací vody přes aktivní vegetační pokryv (zatravněnou humusovou vrstvu) a nízkým hydraulickým zatížením objektu na jednotku plochy (hydraulické zatížení je vyjádřeno poměrem A_red/A_vsak a jeho doporučení maximální hodnoty jsou uvedeny u jednotlivých objektů). Podzemní vsakovací objekty s přímou infiltrací srážkových vod do propustnějších půdních vrstev volíme, pokud možno výjimečně a jsou přípustné pouze pro nejméně znečištěné srážkové vody.

Plošné vsakování

Srážkový odtok je bez jakékoliv retence odváděn na plochu určenou pro vsakování (např. ze školních dvorů, ze sportovišť, z parkovací plochy přímo na zatravněnou plochu (obr. 13) nebo je povrch upraven tak, že umožňuje přímé vsakování na místě (např. parkovací plocha). Propustné a polopropustné materiály na zpevněných plochách (zatravňovací tvárnice, dlažby s mezerami atp.) nejsou považovány za objekty plošného vsakování (viz výše) a nemůžeme na ně přivádět vodu z ostatních zpevněných ploch.

Orientační poměr mezi redukovanou odvodňovanou plochou A_red a plochou pro vsakování A_vsak se u plošného vsakování pohybuje A_red/A_vsak < 5.

Obr. 13  Plošný vsakovací objekt (TNV 75 9011)

Vsakovací průleh

Vsakovací průlehy jsou mělké zatravněné objekty (obr. 14, obr. 15). Vsakování v průlezích se obecně používá tehdy, pokud není k dispozici dostatečně velká nebo dostatečně propustná plocha k plošnému vsakování. V průlehu má docházet pouze ke krátkodobému zadržení (retenci) vody (maximálně 24 hodin), což znamená, že hydraulická vodivost K_s půdního prostředí by měla být orientačně větší než 5·10^-6 m/s. Delší zadržování vody zvyšuje riziko snížení vsakovací schopnosti objektu a úhynu vegetační krytu průlehu. Proto se obecně doporučuje, aby hloubka zadržené vody nepřesáhla 30 cm.

Přívod vody do průlehu se doporučuje navrhovat jako povrchový rovnoměrný po délce průlehu, nejlépe přes zatravněný pruh. Zvyšuje se tak čisticí schopnost průlehu, snižuje se riziko eroze půdní vrstvy průlehu a omezuje se riziko kolmatace průlehu nerozpuštěnými látkami. V případě bodového zaústění přívodu srážkové vody do průlehu je vhodné individuálně zvážit nutnost předčištění pro zamezení kolmatace (kalová jímka, přívod přes příkopy apod.) a lokálního opevnění průlehu v místě zaústění přívodu. Dlouhé a velké průlehy, jejichž dno je navrženo v určitém sklonu, by měly být rozděleny na více celků zemními hrázkami.

Poměr mezi redukovanou odvodňovanou plochou A_red a plochou pro vsakování A_vsak se u průlehu orientačně pohybuje v rozmezí 5 < A_red/A_vsak < 15.

Obr. 14  Schéma vsakovacího průlehu (TNV 75 9011)

Obr. 15  Povrchový průleh (foto: J. Vítek)

Vsakovací průleh – rýha

Prvek průleh – rýha se skládá ze zatravněného průlehu a z rýhy vyplněné štěrkovým materiálem, která je umístěná pod ním (obr. 16, obr. 17). Jedná se zpravidla o prvek liniový. Tuto kombinaci objektů lze navrhovat tam, kde je nutné malou vsakovací schopnost podloží (K_s ≤ 5·10^-6 m/s) vyvážit zvýšeným vsakovacím výkonem do propustnějších půdních vrstev a zvýšeným retenčním objemem objektu. Schopnost předčištění srážkového odtoku přes zatravněnou humusovou vrstvu zůstává stejná jako u samotného vsakovacího průlehu. Při návrhu přívodu srážkové vody do objektu a hladiny maximálního nadržení vody platí stejná pravidla jako pro vsakovací průleh.

Jedná se o dva samostatné retenční prostory s vlastními režimy plnění a prázdnění. Funkci ovlivňují srážkoodtokový proces a vsakovací schopnosti průlehu i rýhy. Každá část má různou velikost podle funkce, která převažuje. Průleh má funkci retenční, vsakovací a čisticí a rýha retenční a vsakovací.

Poměr mezi redukovanou odvodňovanou plochou A_red a plochou pro vsakování A_vsak se u průlehu – rýhy orientačně pohybuje v rozmezí 5 < A_red/A_vsak < 15.

Obr. 16 Schéma prvku průleh – rýha (TNV 75 9011)

Obr. 17  Výstavba rýhy z prefabrikovaných bloků (foto: J. Vítek)

Vsakovací průleh – rýha s regulovaným odtokem

V případě velmi nízké vsakovací schopnosti podloží (K_s < 1·10^-6 m/s), kdy není možné veškerý objem odváděné srážkové vody vsakovat a retenovat při dodržení maximální doby prázdnění retenčního prostoru (obvykle 24 h), je nutné doplnit vsakovací zařízení o regulovaný odtok do povrchových vod, příp. jednotné kanalizace. Tento odtok musí být regulovaný na předepsanou hodnotu škrceného odtoku (obr. 18). Součástí každého prvku průleh – rýha je šachta se škrticím zařízením (regulátorem odtoku) a bezpečnostním přelivem s odtokem do kanalizace/recipientu.

Obr. 18  Schéma prvku průleh – rýha s bezpečnostním přelivem a regulovaným odtokem (TNV 75 9011)

Propojením jednotlivých prvků průleh – rýha vzniká systém těchto objektů, který má bezpečnostní přeliv do kanalizace či vodoteče. Prvky mohou být v systému zapojeny v sérii nebo paralelně. Systém vykazuje vyšší bezpečnost v případě paralelního uspořádání.

Vsakovací nádrž

Vsakovací nádrž (obr. 19) je objekt s výraznou retenční funkcí. O vsakovací nádrži hovoříme, pokud je poměr mezi připojenou redukovanou plochou a plochou pro vsakování A_red/A_vsak > 15. Je doporučeno, aby hydraulická vodivost podloží byla K_s > 1·10^-5 m/s. V opačném případě se snižuje vsakovací výkon nádrže a neúměrně se prodlužuje doba zatopení nádrže. V případě bodového zaústění přívodu srážkové vody do vsakovací nádrže je vhodné individuálně zvážit nutnost předčištění pro zamezení kolmatace (kalová jímka, přívod přes příkopy apod.) a lokálního opevnění svahů v místě zaústění přívodu.

Obr. 19  Schéma vsakovací nádrže (TNV 75 9011)

Vsakovací rýha

Hloubený objekt, často liniový prvek vyplněný propustným materiálem, s retencí a vsakováním do propustnějších půdních vrstev podloží (obr. 20). Přívod vody je zajištěn po povrchu nebo podpovrchovým přívodem. Povrchový přívod vody se doporučuje přes travní pás, což zlepšuje čisticí schopnost objektu. Při vsakování v rýze s drenážním obsypem s podpovrchovým přívodem by měla být na vtoku umístěna kalová jímka, případně proplachovací šachta na opačném konci drenáže.

Obr. 20  Schéma vsakovací rýhy s podpovrchovým přívodem. Nátok do vstupní šachty musí být upraven tak, aby došlo k utlumení energie vody a případný kalový prostor byl funkční. Kalovou jímku lze zařadit i jako samostatný objekt před vstupní šachtu (TNV 75 9011)

Vsakovací šachta (a další prefabrikovaná vsakovací zařízení)

Vsakovací šachty (obr. 21) slouží k bodovému vsakování do vhodných podmínek. Šachty by neměly prostupovat vrstvami s malou propustností, které účinně chrání podzemní vody. Vzdálenost mezi povrchem filtrační vrstvy a úrovní středního maxima hladiny podzemní vody by zpravidla neměla být menší než 1,0 až 1,5 m.

Pokud je možno očekávat zvýšené množství usaditelných a odfiltrovatelných částic ve srážkovém odtoku, doporučuje se vsakovací šachtu vybavit kalovou jímkou s nepropustným dnem a stěnami, čímž se prodlouží interval údržby.

Prefabrikovaná vsakovací zařízení se řídí stejnými principy návrhu a mají obdobnou funkci.

Obr. 21  Schéma vsakovací šachty (upraveno podle Naturnahe Regenwasserbewirtschaftung, 2011)

6.3 RETENCE SRÁŽKOVÝCH VOD

Tam, kde nejsou pro umístění vsakovacích objektů vhodné podmínky (nebo nestačí vsakovací výkon vsakovacího zařízení), je možné decentralizovaný systém odvodnění s regulovaným odtokem vybudovat prostřednictvím decentrálních retenčních objektů.

Retenční nádrže

Retenční nádrže mohou být povrchové či podzemní s různě řešeným způsobem plnění a prázdnění (se stálou nebo bez stálé hladiny nadržení). Přednost dáváme povrchovým objektům, které jsou náročnější na prostor, ale plní též estetickou funkci a výrazně podporují výpar vody do atmosféry (zlepšené mikroklima). Z hlediska účinnosti předčištění a úrovně evapotranspirace jsou nejvýhodnější prvky průleh – rýha s regulovaným odtokem (obr. 22), které mohou být v případě potřeby odděleny od okolního půdního prostředí těsnicím prvkem.

Podzemní objekty jsou budovány ve formě šachet, prefabrikovaných bloků či betonových konstrukcí. Jejich výhodou je fakt, že nezabírají místo na pozemku, nevýhodou, že neplní další akcentované funkce.

U decentrálních retenčních objektů na pozemku je jejich nezbytnou součástí bezpečností přeliv, který je zaústěn do vsakovacího objektu, povrchových vod nebo jednotné kanalizace (podle priorit stanovených právním rámcem).

Obr. 22  Povrchový retenční objekt (vlevo) a podzemní retenční objekt z prefabrikátů (vpravo) (foto: Ciria, J. Vítek)

Umělé mokřady, retenční dešťové nádrže s biotopem

Uměle vytvořené mokřady kombinují mělkou nádrž s nadržením a s vodními rostlinami za účelem biologického čištění povrchového odtoku (obr. 23).

Dešťové nádrže s biotopem jsou retenční objekty se stálým nadržením a zásobním prostorem, které jsou navrhovány tak, že část jejich objemu plní sedimentační funkci a část je provozována jako biotop s biologickým čištěním vody. Pro zvýšení čisticí schopnosti se navrhuje cirkulace vody přes biotop.

Obr. 23  Mokřad (vlevo) a dešťová retenční nádrž s biotopem (vpravo) (foto: Ciria)

Regulace odtoku z objektů s retenčním objemem

Důležitou součástí retenčních nádrží nebo vsakovacích objektů s retenčním prostorem, u kterých kvůli lokálním podmínkám není možné dosáhnout potřebný výkon, je zařízení pro regulaci odtoku.

Vzhledem ke standardní velikosti stavebních pozemků je regulovaný odtok poměrně malý (řádově desetiny až jednotky l/s). Regulace odtoku je tak poměrně problematická s ohledem na možné ucpání regulátoru. Nejbezpečnějším provedením je regulace drenážních vod, např. odtok ze systému průleh – rýha, kde není nebezpečí ucpání regulátoru většími nečistotami. Proto je často nejvýhodnější (i s ohledem na další pozitivní funkce) použít jako retenční objekt prvek průleh – rýha.

Pro regulaci odtoku z podzemních retenčních prostor, kam jsou srážkové vody svedeny přímo, je doporučeno umístit na vtok do zařízení objekt pro zachycení hrubých nečistot. Regulace odtoku z retenčních povrchových objektů je nejvíce problematická s ohledem na možnost ucpání regulátoru (listí, tráva atd.). Proto je doporučeno u retenčních dešťových nádrží, aby byl průměr potrubí škrticího ventilu větší než DN 200, což lze s ohledem na možné regulované množství uplatnit pouze u RN, do kterých je zaústěna větší odvodňovaná plocha. Při regulaci odtoku z decentrálních retenčních povrchových objektů musí proto být odtok vyřešen tak, aby nemohlo dojít k ucpání ventilu například filtrací vody přes štěrkové těleso.

Veškerá zařízení pro regulaci odtoku musejí být pravidelně kontrolována a čištěna.

6.4 VYUŽITÍ SRÁŽKOVÉ VODY V BUDOVÁCH

Užívání srážkové vody v budovách a na jednotlivých pozemcích je spojeno s několika pozitivními efekty. Srážkovou vodou lze v současné době nahradit přibližně 40–50 % spotřebované vody v domácnostech. Dochází tak ke snížení spotřeby pitné vody a její dopravy do místa spotřeby, což má ekonomický i environmentální přínos. Dalším efektem je redukce a retence povrchového srážkového odtoku, což vede ke snížení hydraulického zatížení systému odvodnění. Ve většině případů je vhodné retenční objem sloučit s objemem pro využití srážkových vod v budově (obr. 24).

Obr. 24  Příklad řešení nádrží na zabezpečení požadavků HDV a současně i akumulace pro využití srážkových vod v domě (zdroj: ASIO)

Možnosti užívání srážkové vody

Spotřeba vody v nemovitostech určených pro bydlení je dána spotřebou vody pro několik základních potřeb. Specifické potřeby pro jednotlivé činnosti jsou dobře popsány v řadě zdrojů. Tab. 8 ukazuje rozložení vody v domácnostech při dané specifické spotřebě.

Tab. 8  Využití vody v domácnostech při průměrné denní spotřebě 127 l/os/den (BGW, 2011)

V rodinných domech a domech určených pro bydlení lze dnes běžně uvažovat o čtyřech oblastech, kde je možné nahradit vodu pitnou vodou srážkovou. Jedná se o:

• splachování WC;
• praní prádla;
• úklid;
• závlahu zahrad.

V kancelářských, případně veřejných budovách se srážková voda dá využít pro chlazení budov v tepelných výměnících či pro chlazení budov prostřednictvím zelených fasád, tedy pro zálivku fasád a následnou evapotranspiraci ze zelené fasády.

V poslední době se stále více objevují technická řešení, která rozšiřují použití srážkových vod i na osobní hygienu; pitná voda je pak určena jen na přípravu pokrmů a mytí nádobí. Srážkovou vodu je v tomto případě nutno odpovídajícím způsobem především hygienicky zabezpečit – obvykle ultrafiltrací, případně v kombinaci s UV nebo dávkováním chloru. V závislosti na předpokládané kvalitě srážkové vody je možné předčištění rozšířit ještě o filtraci přes aktivní uhlí.

Technické řešení užívání

Vzhledem k celkové úrovni znečištění z atmosféry a odvodňovaných ploch, je jediným relevantním zdrojem pro zachycení srážkového odtoku za účelem užívání srážkové vody voda odtékající ze střech nemovitostí. Dešťovými svody je voda sváděna do akumulačních nádrží, ze kterých je dále distribuována do budovy jako voda užitková.

I voda ze střech nemovitostí je znečištěna látkami z atmosféry a oplachem střešních ploch. Proto je doporučeno oddělit první část deště (1–3 mm srážkového úhrnu) obtokem mimo nádrž a zamezit tak vnosu největšího znečištění do nádrže. Navíc je doporučeno na přítok umístit filtr pro zachycení hrubých nečistot. V případě svodu vody ze zelených střech by se mělo jednat o střechy s extenzivním hospodařením, kdy nejsou používána žádná hnojiva a půdní substrát obsahuje minimální podíl humusu. Tato opatření jsou důležitá s ohledem na udržení kvality vody v nádrži.

Nádrže se umísťují buď vně budovy jako podzemní, nebo uvnitř budovy ve sklepeních tak, aby byla nádrž chráněna před slunečním svitem a akumulovaná voda měla nízkou teplotu. U nádrží vně budov musí být nádrž umístěna v nezámrzné hloubce. U nádrží uvnitř budov se doporučuje vybavit místnost, kde je nádrž umístěna odvětráním pro redukci zápachu a snížení vlhkosti v místnosti.

Voda je rozváděna v budově samostatnými rozvody k místu spotřeby čerpáním z jímky. Základními prvky systému rozvodu vody jsou domovní vodárna, filtrační jednotka, vodoměr a záložní přívod pitné vody do systému pro pokrytí případného nedostatku vody dešťové. Přívod pitné vody je vždy zaústěn nad maximální hladinu nadržení v akumulační nádrži nebo nad hladinu vody v zásobní nádrži domovní vodárny do volna tak, aby nedošlo k přímému styku dešťové a pitné vody v distribuční síti (prevence hygienického rizika). Vybavení rozvodu vody je ovlivněno způsobem užívání srážkové vody (v případě používání vody pouze pro závlahu lze použít systém výrazně jednodušší).

Hlavní zásobní nádrž je vybavena bezpečnostním přelivem, který je zaústěn do některého z výše uvedených vsakovacích objektů, povrchových vod či jednotné kanalizace (podle priorit stanovených právním rámcem).

Typický systém pro užívání srážkové vody s akumulační nádrží umístěnou vně budovy je na obr. 25. Další schémata lze například nalézt na https://www.tzb-info.cz/ (https://voda.tzb-info.cz/destova-voda/10121-vyuziti-sedych-a-destovych-vod-v-budovach).

Obr. 25  Schéma systému pro užívání srážkové vody s akumulační nádrží umístěnou vně budovy (upraveno podle Wasserwirtschaftsamt Hof Bayern, 2011)

6.5 ZÁSADY DIMENZOVÁNÍ OBJEKTŮ HDV

Dimenzování vsakovacích a retenčních objektů

Vsakovací a retenční objekty na jednotlivých nemovitostech spadají podle velikosti odvodňované plochy zpravidla do skupiny objektů, kterým přísluší malá odvodňovaná plocha a je možné je navrhovat racionální metodou. Přesné vymezení limitů, kdy je možné objekty HDV navrhovat jednoduchou racionální metodou, je následující:

• v případě, kdy jednotlivá vsakovací zařízení s retenčním prostorem nebo retenční objekty nejsou řazeny sériově (podle ČSN 75 9010);
• pokud je odvodňovaná plocha zaústěná do jednotlivého vsakovacího zařízení s retenčním prostorem menší než 3 ha (podle ČSN 75 9010);
• u samostatných retenčních objektů pro odvodňovací systémy s plochou povodí A < 200 ha a s dobou dotoku v povodí a ve stokové síti t_d < 15 min (podle ČSN EN 752).

Dimenzování jednoduchým postupem (racionální metodou) je založené na využití statistických srážkových dat (čar náhradních vydatností). V podstatě se jedná o jednoduchou hydrologickou bilanci mezi přítokem srážkové vody a škrceným odtokem z objektu. Pro dimenzování je rozhodující takový blokový déšť s dobou trvání T a intenzitou q s danou periodicitou p, který způsobí největší potřebný retenční objem při konstantním uvažovaném odtoku z retenčního prostoru (obr. 26). Odtok je dán vsakovacím výkonem nebo regulovaným odtokem, v případě vsakovacích objektů s regulovaným odtokem součtem obou složek odtoku. Navržený objem, případně plocha vsakovacího objektu se musí posoudit na maximální povolenou dobu prázdnění objektu (obvykle 24 h).

Obr. 26  Schéma obecného návrhu retenčního objemu retenčního objektu. Z čáry náhradních vydatností s požadovanou periodicitou a z daného škrceného odtoku zjistíme potřebný retenční objem, který je potřebný pro zachycení srážky s předepsanou periodicitou p o délce trvání T a intenzitě q (TNV 75 9011).

Výjimečným případem je dimenzování plošného vsakovacího objektu bez retenčního prostoru, v jehož případě se bilancuje pouze mezi přítokem a odtokem. Přítokové množství se vypočte pro návrhovou srážku s dobou trvání T = 10 (15) min a požadovanou periodicitou srážky (obvykle doba opakování T = 5 let, p = 0,2).

Konkrétní návrhové postupy lze nalézt v TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovými vodami a ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod.

Dimenzování akumulačních prostor pro využívání srážkové vody

Základní podstatou návrhu akumulačního objemu zásobní nádrže je bilance mezi objemem srážkového odtoku a spotřebou užitkové vody v nemovitosti ve sledovaném období. Pro stanovení objemu akumulační nádrže na jednotlivých nemovitostech je použití empirických údajů zpravidla dostačující. U větších objektů je vhodné použití jednoduchého simulačního modelu, který zohlednění především značné odchylky dešťového odtoku v jednotlivých letech a sezónách, které se liší od statistických údajů.

Objem srážkového odtoku je závislý na odvodňované ploše, ročním úhrnu srážek v místě realizace a ztrátách při tvorbě povrchového odtoku. Do ztrát se uvažuje ztráta na filtru, kterou lze uvažovat přibližně jako 10 % srážkového odtoku z redukované plochy (ÖNORM B 2572, 2005). Spotřeba vody je dána způsoby užívání vody. Spotřeba WC se pohybuje u klasických splachovacích systémů v rozmezí 35–45 l/os/den (ÖNORM B 2572, 2005, BGW). U úsporných systémů může být spotřeba na splachování WC pouze 18 l/os/den (Krejčí a kol, 2002). Pro praní prádla se uvažuje s hodnotami okolo 12–18 l/os/den. Spotřeba užitkové vody na úklid domácnosti je do bilance zahrnuta 1–2 % ze specifické denní spotřeby pitné vody.

Spotřeba vody pro závlahu zahrad je závislá na poloze, klimatu, porostu, vlastnostech půdy a velikosti zavlažované plochy. V Rakousku se měsíční potřeba pro běžný rodinný dům se zahradou například uvažuje hodnotou 7,5 m³/měsíc pro oblasti s větším úhrnem srážek (období květen-srpen) a 10 m³/měsíc pro sušší oblasti (období duben-září) (ÖNORM B 2572, 2005). Potřebu vody lze volit i na základě specifické spotřeby vody pro závlahu. Ve středoevropském prostoru lze uvažovat s průměrnou roční závlahou 60–200 l/m².

Celkový objem se obvykle navrhuje na 0,7 až dvojnásobek průměrné měsíční spotřeby. Přesněji lze potřebný akumulační objem získat z tabelárního výpočtu pro jednotlivé měsíce (či dny) roku, kde zohledníme i vegetační období pro závlahu. Uvedené řešení poskytne maximální potřebný objem pro nejnepříznivější měsíc roku.

Ucelený text, který se věnuje dimenzování akumulačních prostor pro využívání srážkové vody, obsahuje rozpracovaná norma ČSN 75 6780, která vychází z anglické normy BS 8525-1, případně TP 1.20 Hospodaření se srážkovou vodou v nemovitostech. Text ČSN je publikován například na portálu https://www.tzb-info.cz/ (https://voda.tzb-info.cz/destova-voda/10121-vyuziti-sedych-a-destovych-vod-v-budovach).

7 ŘEŠENÍ SRÁŽKOVÝCH VOD NA ÚROVNI MĚSTA ČI OBCE

Formulovat zásady vodohospodářské strategie pro město je v dnešní době velice obtížné, protože náš vztah k vodě se v posledních letech zásadně mění. Odlišný přístup se podstatnou měrou projevuje zejména v aplikaci nového způsobu odvádění srážkových vod, který vychází z dosavadních zkušeností v odvodnění měst a z celosvětových poznatků o změnách klimatu a vlivu zastavěnosti krajiny na její vodní režim.

Koncepce odvodnění měst by měly minimalizovat podíl srážkových vod v systému odvodnění. Zaváděním decentrálních systémů odvodnění u nových a stávajících staveb toho lze postupně dosáhnout. Na základě tohoto přístupu se mohou postupně snížit náklady na provoz stokové sítě a ČOV, zmenší se látkové a hydraulické zatížení vodních toků, vodní toky budou dostatečně dotovány podzemní vodou v obdobích sucha a nikoliv přeplňovány za přívalových srážek. Život ve městech tak bude kvalitnější a bezpečnější.

V koncepčních materiálech by proto měla být formulována konkrétní pravidla a postupy pro dodržování principů HDV tak, aby proces výstavby na území města negativně neovlivňoval jeho budoucí rozvoj. Preferována by měla být taková opatření, která přibližují způsob odvodnění rozvojových i stávajících ploch města způsobu odvodnění v nezastavěných povodích. Z tohoto pohledu jsou prioritní zejména řešení aplikovaná u „zdroje“.

Je důležité, aby si města vytvořila na základě platné legislativy a technických norem jasně definovaná pravidla a těmi se na svém území řídila. Zavedením takových pravidel a zajištěním jejich vymahatelnosti lze na úrovni města vytvořit dostatečné předpoklady pro systémové aplikování principů HDV, a proces přechodu k novému způsobu odvodnění tak urychlit.

7.1 HDV V ÚZEMNÍM PLÁNOVÁNÍ

Územní plány jsou jedním z nejdůležitějších strategických dokumentů zajišťujících harmonický rozvoj urbanizovaných celků, a proto musejí reflektovat předmětná území v širších souvislostech. Je zřejmé, že voda bude hrát v procesu územního plánování čím dál tím zásadnější roli, a je proto nevyhnutelné jí věnovat značnou pozornost. Z toho důvodu je nutné, aby bylo HDV reflektováno již v samém počátku plánování výstavby. Toho lze docílit pouze jednotným přístupem ke srážkovým vodám, který bude nedílnou součástí územních plánů.

Řada územních plánů v současnosti požadavky na HDV vůbec neobsahuje nebo se srážkovým vodám věnuje jen velmi okrajově. Vodohospodářské části územněplánovacích podkladů a územněplánovacích dokumentací se převážně zaměřují na ochranu vodních zdrojů a na „centralizovanou“ ochranu před povodněmi prostřednictvím vymezování záplavových území a protipovodňových opatření. Pokud je srážkovým vodám věnována nějaká pozornost, tak je to především v extravilánech obcí.

Tradiční přístupy v územním plánování preferují zejména plošné a liniové protipovodňové opatření, což je do jisté míry logické – z hlediska potřeby tyto prostorově náročné stavby či území zakomponovat do funkčního celku města. Podpora decentrálních přístupů je opomíjena, a to i přesto, že z pohledu města mohou přinášet kromě ochrany před záplavami i řadu dalších pozitiv, jako je například ochrana vodních toků, doplňování podzemních vod nebo zlepšení mikroklimatických podmínek. Co více, převážná většina decentrálních opatření hospodařících se srážkovými vodami je financována soukromými investory, a může tak veřejným rozpočtům přinést značné finanční úspory.

Jednotlivá města přistupují k této problematice rozličně a podle svého vlastního uvážení. O aktivní zapojení HDV do územněplánovacího procesu se snaží především ta města, která mají konkrétní problémy s povrchovými vodami nebo si uvědomují význam opatření HDV v oblasti tvorby kvalitního životního prostředí. Důvodem je také často snaha o přizpůsobení obecných legislativních předpisů na národní úrovni místním podmínkám, a to zejména tam, kde obce potřebují podrobněji stanovit požadavky na funkci systému odvodnění, jelikož nemají zpracován generel odvodnění.

7.2 DEFINICE ZÁSAD A KRITÉRIÍ HDV

Z platných právních předpisů ČR vyplývají pro stavebníka obecně formulované požadavky na vymezování a využívání staveb, resp. jejich odvodnění. Obecně formulované požadavky je vhodné upřesnit konkrétními parametry, bez nichž by bylo velice složité na úrovni města obecné požadavky naplnit. Účelem stanovení zásad a kritérií týkajících se HDV je kromě jiného vytvořit vhodné podmínky pro účinné využití celospolečenského potenciálu HDV. Tyto podmínky by měly být pro všechny stavebníky jednoduché a rovnocenné.

Systémový přístup k decentrálnímu odvodnění na území města je vhodné kromě územního plánu zakomponovat do souvisejících koncepčních dokumentů, jako jsou studie odtokových poměrů, generel odvodnění či městské stavební standardy. Prostřednictvím těchto dokumentů si města mohou vytvořit zkoordinovaná a integrovaná pravidla pro aplikaci modro-zelené infrastruktury na svých katastrech.

Obecná kritéria HDV je možné do územněplánovacích podkladů začlenit prostřednictvím tzv.limitů využití rozvojových ploch, které popisují, za jakých podmínek je možné území vybrané pro rozvoj města zastavovat a současně zda je to z hlediska jeho dalšího udržitelného rozvoje vůbec vhodné.

Limity můžeme rozdělit do dvou kategorií:

1. Vodohospodářské limity rozvoje území vyplývající z konkrétních poměrů v dané lokalitě

Vodohospodářské limity rozvoje území vymezují území nevhodná pro zástavbu. Tyto plochy je možné určit na základě analýzy vodního režimu v lokalitách, ve kterých územní plán počítá se zástavbou. Jedná se o území s dominantním vodním režimem, která jsou pod výrazným vlivem podzemních nebo povrchových vod.

2. Obecné limity odvodnění platné pro všechny odvodňované plochy

Obecné limity odvodnění jsou z hlediska aplikace HDV ve stávající a výhledové zástavbě města jedním z nejdůležitějších parametrů odvodnění. Tyto limity by měly být univerzálně platné pro jakoukoliv výstavbu na celém území města či obce – tedy jak pro novou výstavbu, tak i pro přestavby a rekonstrukce.

Jedná se o klíčové ukazatele, které jsou zásadní pro stanovení maximálního přípustného odtoku z území a pro určení rozměrů (kapacity) zařízení a objektů HDV. Limity by současně měly obsahovat specifikaci závazných požadavků na technické řešení, které zajistí budoucím majitelům nemovitostí přiměřenou provozní spolehlivost a ekonomickou nezávislost.

V některých případech je možné se setkat s tím, že jsou tyto limity stanoveny rozdílně pro jednotlivá povodí v zájmovém území, a to na základě kapacitní vytíženosti recipientů. Tento přístup nelze považovat za nejšťastnější, jelikož pro stavebníky vytváří nerovné podmínky a nerespektuje zásadu jednoduchosti, která je pro úspěšné přijetí principů HDV klíčová.

Limity odvodnění by měly být projednány a odsouhlaseny příslušnými organizacemi v oblasti vodního hospodářství (např. správcem povodí, majitelem a provozovatelem stokové sítě, vodoprávním orgánem atd.), tak aby vznikl jednotný přístup k HDV, který bude společnými silami prosazován všemi zainteresovanými subjekty.

7.3 ODVODNĚNÍ ROZVOJOVÝCH PLOCH

Návrh odvodnění výhledové zástavby by měl vycházet z místních podmínek jednotlivých rozvojových ploch města. Různá lokální omezení jsou limitní nejenom pro způsob odvodnění, ale mohou být limitní i pro samotnou výstavbu (viz vodohospodářské limity rozvoje území).

Pro vybrané rozvojové plochy bez lokálních omezení je nutné v dalším kroku navrhnout způsob odvedení srážkových vod. Při návrhu odvodnění je nutné postupovat důsledně podle současné legislativy, která zohledňuje kvalitativní rozdíl mezi napojením srážkové vody do podzemí (priorita č. 1), do vodního toku (priorita č. 2) nebo do jednotné kanalizace (nejméně vhodné řešení). Pro výběr místa, kam budou vody svedeny, existuje tedy jasná hierarchie, jejíž posloupnost nelze libovolně měnit, protože je zákonně dána požadovaným účinkem na životní prostředí.

Upřednostnění povrchového toku před jednotnou kanalizací by měla být podřízena volba odvodnění většiny rozvojových ploch. Tento přístup by měl být ještě více akcentován v lokalitách, kde se dá očekávat další rozvoj a využití oddílného systému bude významnější.

Při návrhu odvodnění rozvojových ploch v územním plánu by však mělo být uvažováno pouze se dvěma základními příjemci srážkových vod – povrchovými toky (popř. oddílnou dešťovou kanalizací) a jednotnou kanalizací. Ačkoliv by měla být volba recipientu prováděna vylučovacím postupem v pořadí podle priorit uvedených ve vyhlášce č. 501/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v úrovni zpracování koncepčních dokumentů není možné na základě dostupných podkladů uvažovat pouze se vsakem nebo výparem srážkových vod.

Důvodem je absence podrobných údajů o hydrogeologických parametrech podloží. Konkrétní řešení odvodnění se odvíjí od dobře vyhodnoceného a aplikovaného hydrogeologického průzkumu. Ačkoliv mají některá města vytvořena pro svá zájmová území schematické vsakovací mapy, je nutné si uvědomit, že tyto podklady mohou sloužit pouze pro hrubou počáteční orientaci a rozhodně nemohou ve své podrobnosti zpracování nahradit funkci podrobného hydrogeologického průzkumu. Stavět na nich koncepci odvodnění je tedy nerealistické.

V rámci rozvojových ploch stanovených územním plánem mohou existovat plochy takové velikosti nebo konfigurace, u nichž je pravděpodobné, že se budou zastavovat postupně. Způsob řešení odvedení srážkových vod s ohledem na nejvhodnějšího příjemce podle vzdálenosti, spádové dostupnosti a kapacity vodoteče u větších území často závisí na tom, jak se budou taková území zastavovat – odkud kam. Při zastavování po malých částech je obtížné zajistit dodržení koncepce odvodnění těchto ploch, a může tak dojít k založení nesprávného systému odvodnění celého území. To může například vést až k tomu, že plochy, které se budou zastavovat v území jako poslední, již nebude možné vhodně odvodnit.

Všude tam, kde je stanovena koncepce odvodnění s využitím např. více recipientů vhodných k odvodnění či v různorodých spádových poměrech a ve složité konfiguraci území, je vhodné nechat vypracovat podrobnější studie odvodnění území. Tyto studie by měly být založeny na detailnějších informacích o území, jako je např. geodetické zaměření, podrobný hydrogeologický průzkum nebo analýza vlastnických vztahů.

Pro správný návrh odvodnění zejména větších lokalit lze také s výhodou využít analýzu povrchu terénu v zastavované lokalitě, případně rozšířenou o detailní analýzu povrchového odtoku na území s cílem definovat:

• odtokové linie (dráhy povrchového odtoku srážkové vody v případech, že srážková voda bude odtékat po povrchu);
• potenciální místa povrchové retence vody (např. přirozené prohlubně).

Do takto vytipovaných míst lze s výhodou umístit svodnice a retenční objekty, aniž by došlo k narušení vodního režimu v území. Tuto analýzu je výhodné provést na začátku prací a s ohledem na její výsledek případně upravit zastavovací plán lokality.

Podrobnější studie odvodnění by měly městu poskytnout dostatek informací o nejvhodnějším způsobu řešení, který by mělo být městem následně aktivně prosazováno a vyžadováno. U dříve vypracovaných studií je nutné pečlivě prověřit, jestli respektují obecné principy HDV a zdali jsou ve shodě s aktuální koncepcí odvodnění města.

Obr. 27  Ukázka výsledků analýzy povrchového odtoku na území s návrhem míst pro svodnice a retenční objekty (zdroj: DHI)

7.4 HDV VE STÁVAJÍCÍ ZÁSTAVBĚ MĚSTA

Kromě vyhodnocení rizika záplav a přesného vymezení podmínek odvodnění nové zástavby by mezi hlavní cíle generelu odvodnění a návazně územního plánu měla patřit také analýza potenciálu stávající zástavby z hlediska přiblížení srážkoodtokových poměrů přirozeným podmínkám. Primární motivací pro určení potenciálu stávající zástavby je snaha o snížení odtoku srážkových vod ze zpevněných ploch přímo do stokové sítě a vodotečí v průběhu přívalových srážek.

Zatímco u nové zástavby se dá předpokládat, že současná legislativa zavádění decentrálních systémů odvodnění urychlí, u stávající zástavby jsou srážkové vody v převážné míře stále odváděny konvenčním způsobem. Dokud nebudou zrušeny výjimky z povinnosti hradit poplatky (podle zákona č. 274/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů) za odvádění srážkové vody, nelze očekávat v této oblasti větší změny.

Metodický postup analýzy potenciálu stávající zástavby z hlediska přiblížení srážkoodtokových poměrů v území přirozeným podmínkám je možné rozdělit do tří částí:

1. Kategorizace stávající zástavby – v této fázi je zájmové území rozčleněno do jednotlivých oblastí podle vlastnických vztahů a prostorových parametrů. Výstupem kategorizace stávající zástavby je pak vymezení několika ucelených lokalit na území města, u kterých je následně proveden podrobnější průzkum povodí.

2. Rekognoskace terénu – cílem rekognoskace terénu je shromáždit doplňující podklady o stávající zástavbě z hlediska jejích možností a předpokladů k zavedení HDV. Rekognoskace není prováděna plošně pro celé území, ale pouze pro lokality vybrané během procesu kategorizace stávající zástavby.

3. Určení potenciálu HDV ve stávající zástavbě – posledním krokem při analýze potenciálu stávající zástavby je posouzení vlivu „odpojení“ konkrétních nepropustných zpevněných ploch od stokové sítě prostřednictvím matematického modelu. Na základě toho je pak možné vyhodnotit návratnost navržených opatření nebo alternativně řešit potíže s přetěžováním nekapacitních úseků kanalizace a vodních toků.

Závěrem je třeba dodat, že z pohledu udržitelného odvodnění stávající zástavby jsou pro města a obce zajímavé všechny nepropustné plochy v jejich vlastnictví. Kromě „odpojování“ vytipovaných ploch s dostupným potenciálem HDV lze ke snížení kulminačních průtoků v jednotné stokové síti přispět i důsledným vyžadováním aplikace principů HDV při rekonstrukcích, jak to vyžaduje vodní zákon. V konečném důsledku je tedy zavádění HDV do stávající zástavby závislé na důslednosti, s jakou veřejná správa vyžaduje při rekonstrukcích zpevněných ploch ve vlastnictví města dodržování požadavků daných legislativou (popř. generelem odvodnění či územním plánem).

7.5 AKTIVNÍ PŘÍSTUP MĚSTA K PROSAZOVÁNÍ HDV

Doposud jsme byli zvyklí vnímat problematiku vodního hospodářství měst a obcí pouze v kategorii technických oborů. Vodní hospodářství ale v posledních několika letech prochází tak zásadními změnami, že je nutné je zohlednit i v ostatních aktivitách a činnostech podílejících se na urbanizaci krajiny. Z pohledu úspěšné a bezproblémové aplikace HDV na úrovni města se tak nelze vyhnout přijetí tzv. organizačních opatření, která mají z velké části převážně neinvestiční charakter.

Zatímco investiční opatření často řeší lokální nedostatky (kapacitu, bezpečnost zařízení) na stokové a vodovodní síti a v malých vodotečích, organizační opatření zakládají pravidla a postupy pro nový, kvalitativně hodnotnější přístup k vodě, na jehož principech se bude město rozvíjet. Realizace těchto opatření je vyjádřením politické vůle a ochoty zástupců města investovat do něčeho, co nepředstavuje řešení konkrétní stavby, ale co přináší zkvalitnění příprav staveb a vytvoření předpokladů pro dodržení koncepce odvodnění podle pravidel HDV.

Aktivní přístup měst v oblasti HDV je možné zajistit prostřednictvím následujících činností:

• Vytvořit nebo nechat zpracovat standardy vodohospodářských, pozemních a dopravních staveb na území města, v nichž budou stanoveny takové zásady, které umožní aplikovat principy HDV správně a koordinovaně.
• V případě větších územních celků a měst se složitější organizační strukturou je podmínkou úspěšné aplikace HDV zřízení funkce správce vodohospodářské koncepce města, který bude za dodržování nového přístupu ke srážkovým vodám zodpovědný a bude ho aktivně prosazovat.
• Aby nedocházelo k nekoordinovanému nebo až protichůdnému postoji, je vhodné harmonizovat přístup státní správy k legislativě související s HDV.
• Spolu se zaváděním principů HDV se v systému odvodnění měst začíná objevovat stále větší počet zařízení a objektů decentrálního systému odvodnění. Města by si proto měla včas stanovit správce těchto objektů, které se stanou jeho majetkem.
• U objektů HDV v majetku města by měl být kladen důraz na jejich řešení přírodě blízkým způsobem. Podpora modro-zelené infrastruktury bývá u těchto objektů často zanedbávána.
• Průběžně evidovat všechny stavby, které jsou odvodněné přes objekty HDV. Evidence by měla obsahovat údaje o stavbě samotné a návrhové parametry retenčních objektů a vsakovacích zařízení.

8 NEJČASTĚJŠÍ CHYBY HOSPODAŘENÍ SE SRÁŽKOVÝMI VODAMI

Systémy hospodařící se srážkovou vodou přírodě blízkým způsobem a jejich návrh a aplikace jsou v českém prostředí relativní novinkou. Proto jsou níže uvedeny nejčastější chyby spojené se stanovením geologických podmínek, volbou vlastního způsobu odvodnění a jeho návrhem a realizací. Pokud těmto základním chybám nebude při návrhu odvodnění pozemku zabráněno, může být významně ovlivněna jeho funkčnost a snížen komfort a bezpečnost.

8.1 NEJČASTĚJŠÍ CHYBY PŘI STANOVOVÁNÍ GEOLOGICKÝCH PODMÍNEK

Včasné zpracování geologického průzkumu

Podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stavební pozemek vždy vymezuje tak, aby na něm bylo vyřešeno přednostně vsakování srážkové vody. Bezpečně naplnit povinnost srážkovou vodu přednostně vsakovat lze prokázat pouze podrobným hydrogeologickým průzkumem. Splnění či nesplnění tohoto požadavku musí být průkazně a včas doloženo, jelikož tento údaj zásadním způsobem ovlivňuje konkrétní provedení odvodnění. Geologický průzkum by tedy měl být vždy proveden již ve fázi žádosti o územní rozhodnutí o umístění stavby.

Nedostatečná identifikace objemově nestálých zemin

Pokud tvoří předkvartérní podklad v území vysoce až extrémně vysoce plastické jíly, může dojít vlivem lokální změny hydrogeologických poměrů k jejich objemovým změnám. Pokud jsou v těchto zeminách situovány základy staveb, může dojít k poruše konstrukcí.

Doporučení vsakování v prostředí prosedavých zemin

Některé hydrogeologické posudky doporučují vsakování do prostředí eolických spraší a sprašových hlín. Spraše mají skladbu s typickými vertikálními póry. Kvůli jejich slabé až velmi slabé vertikální propustnosti jsou doporučovány některými geology jako prostředí vhodné pro vsakování. Po zvodnění však spraše rozbřídají a jsou náchylné k tzv. prosedání (změna struktury a únosnosti zemin). Průvodním jevem prosedání spraší jako základové půdy je její dotvarování, poruchy konstrukcí, resp. naklonění stavby.

Doporučení vsakování v území náchylném ke svahové nestabilitě

V území se mohou z předkvartérních hornin lokálně vyskytovat jílovce s občasnými polohami pískovců. V důsledku několika souběžných činitelů (tektonické porušení poloskalního podkladu, jílovité zvětrávání, větší úklon reliéfu) a po podmáčení vlivem vsakování jsou náchylné ke svahové nestabilitě. Souvrství obsahuje nepravidelně i silně zvětralé polohy (charakteru zemin), které mohou po zvodnění v místech zářezů a dalších zásahů do těchto hornin vyvolat riziko mělkých svahových pohybů.

Nedostatečná identifikace ekologických zátěží

V širším zájmovém území se nacházejí ekologické zátěže, jejichž sanace byla ukončena, probíhá nebo je monitorována. Vsakování vod do podzemí umožní (vyluhování kontaminantů) nebo zvýší transport sledovaných polutantů v širším území (transportní kontaminace). V prostředí znečištění zemin nebo podzemních vod (překročena kritéria sledovaných kontaminantů) musejí být ve spolupráci s orgány životního prostředí odebrány vzorky zemin nebo vody k laboratornímu posouzení sledovaných parametrů a transportní kontaminace musí být vyloučena.

Nedostatečná identifikace nehomogenity prostředí

Vsakování do zvětralinové zóny skalních hornin je třeba vždy chápat jako vsakování do nehomogenního prostředí. Propustnost skalních hornin závisí na hustotě, tvaru, výplni a orientaci puklin, zpevnění a ulehlosti zvětralin. Rozložení pórů a puklin a jejich tvary jsou nepravidelné (variabilita parametrů vyplývající z filtrační nehomogenity prostředí). Ta je dána především přítomností, rozsahem, resp. absencí puklinového systému v přípovrchové zóně. Skalní horniny v území podléhají jílovitému zvětrávání, eluvia jsou stejně jako masivní horniny prakticky nepropustná. Jemnozrnně zvětralé horniny mohou být při zvodnění objemově nestálé nebo ve svažitém terénu náchylné ke svahové nestabilitě. Nehomogenitu kvartérních zemin v údolní nivě a na údolních svazích je třeba ověřit podrobným geologickým průzkumem s dokumentačními body v síti 50 x 50 m.

Nehomogenitu mohou způsobit, resp. překážkou odtoku vsakovaných vod mohou být i antropogenní vlivy, jako jsou konstrukce spodní stavby domů, které zasahují do odolnějších nepropustných skalních hornin.

Nesprávné stanovení propustnosti prostředí

Dochází k vsakování do prostředí velmi slabě až nepatrně propustných hornin. Příčinou mohou být nesprávně provedený geologický průzkum či nesprávné vyhodnocení. Případně je špatně určen povrch a mocnost kolektoru nebo hladina podzemní vody (průtočnost nesaturovaného kolektoru), resp. se mocnost kolektoru zmenšuje (nehomogenní prostředí). Průvodním jevem vsakování do velmi slabě až nepatrně propustných zemin je podmáčení území, rozbřídání zemin, zhoršování geotechnických vlastností základových půd apod. K vsakování do těchto nevhodných zemin může docházet i v případě nesprávného dimenzování vsakovacího systému (podcenění množství vod odváděných do vsakovacího systému).

Volba nesprávného typu vsakovací zkoušky nebo jejího nesprávného provedení

V případě zvodnělého kolektoru preferujeme provedení čerpací a stoupací zkoušky, jejichž dosah je podstatně větší než dosah nálevové zkoušky. Délka čerpací zkoušky je min. 6 hod., vhodné je dosažení ustáleného stavu. Při nálevových zkouškách musí být dodržena minimální doba vsakování (6 hod.) nebo musí být vyčerpán minimální vsakovaný objem (1 m³). V případě velmi krátkých zkoušek nebo vsakování jen malého objemu vody jsou prioritně syceny póry nesaturované zóny a nedochází k významnějšímu pohybu vody v prostředí. Takto dosažené řádově příznivější výpočtové parametry propustnosti pak nejsou v provozu vsakovacích systémů dosaženy. Zjišťování propustnosti z granulometrických analýz je pouze orientační. Zrnitost porušeného vzorku není jediným parametrem propustnosti a výpočty podle různých autorů se řádově mění. Granulometrická analýza je vhodná ke zjištění homogenity kolektoru a plošným korekcím hydraulických parametrů zjištěných zkouškami. Orientační zjišťování propustnosti terénními propustoměry je pro navrhování DSO nevhodné.

8.2 NEJČASTĚJŠÍ CHYBY PŘI VOLBĚ TYPU ODVODNĚNÍ

Nesprávná volba příjemce srážkových vod

V některých případech je již v rámci návrhu nesprávně volen recipient pro odtok srážkových vod. Vždy je nutné důsledně postupovat podle priorit uvedených ve vyhlášce č. 501/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V případě jiného využití srážkových vod je vždy třeba zvážit, o kolik bude navrhovaným využitím redukován povrchových odtok, a v případě nedostatečné redukce navrhnout následné opatření podle priorit uvedených ve vyhlášce č. 501/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V žádném případě by stavba neměla být řešena jako bezodtoká, neboť může dojít k větší než návrhové srážkové události a nadbytečnou vodu bude třeba bezpečně odvést mimo stavbu.

Podcenění kumulativních účinků plošného vsakování

Vyhodnocení vhodnosti vsakování i bodového zdroje je nutné v kontextu celkového zvýšení vsakovaných vod v dílčím povodí do konkrétního kolektoru, v časových souvislostech (zpoždění dotace). K tomu je třeba znát průtočnost kolektoru v celém sledovaném území (včetně úzkých míst), izolinie bazálního hydraulického izolátoru, spád hladiny podzemní vody, celkový odtok z území. 3D modelace upřesňovaná systematickým měřením hladin ve studnách, hydrovrtech a dalších pozorovacích objektech (různé vodní stavy) určí limity pro celkové možné vsakované množství vod (limity území). Bez tohoto posuzování dojde v delším časovém horizontu k překročení limitů s výše uvedenými negativními důsledky na území.

Vsakování ve svažitém terénu

Při vsakování ve svažitém terénu vzniká riziko ovlivnění hydrogeologických poměrů i na relativně velkou vzdálenost. Proto je předepsáno ověření geologických poměrů v okolí zájmového území ve směru odtoku podzemních vod, ve svažitém terénu až na dno údolí, resp. terénní deprese. Kvartérní pokryv na údolních svazích je často bezvodý, přičemž mocnost kolektoru a jeho hydraulické charakteristiky se mohou se vzdáleností od lokality vsaku výrazně měnit, stejně jako hloubka podloží (bazálního hydraulického izolátoru). Průvodním jevem podcenění geologického průzkumu v okolí zájmového území může být podmáčení území v nižších polohách, včetně podmáčení základových konstrukcí a zatápění spodní stavby (s riziky výskytu objemově nestálých a prosedavých zemin), výron vsakovaných vod na povrch (kolektor může vykliňovat k povrchu terénu), tendence ke svahové nestabilitě, rizika transportní kontaminace apod.

Nesprávný návrh účelu retenčního prostoru

Poměrně častou chybou, která vzniká již při návrhu, je zaměňování funkce objektů s retenčním prostorem s objekty pro akumulaci dešťové vody se záměrem jejího dalšího využití (např. pro zálivku nebo jiné účely). Zásadním rozdílem ve funkci obou zařízení je skutečnost, že:

• objekty s retenčním prostorem slouží pro krátkodobé zadržení srážkového odtoku a musejí být zpravidla do 24 hodin vyprázdněny, aby byly připraveny pro další déšť;
• objekty pro akumulaci dešťové vody se záměrem jejího dalšího využití slouží pro zachycení maximálního množství vody, která je v následujících období využívána pro daný účel, to znamená, že tyto objekty nemají požadavek na rychlé vyprázdnění.

Kombinace obou výše uvedených funkcí v jednom stavebním objektu je možná, ale jen formou oddělených (výpočtově, nikoliv nutně fyzicky) retenčních a akumulačních prostor.

8.3 NEJČASTĚJŠÍ CHYBY PŘI NÁVRHU, REALIZACI A PROVOZU

Obecně

Nesprávný výklad právních předpisů

V případě výstavby rodinných domů je možné se setkat s vyjádřeními provozovatelů kanalizací nebo správců vodních toků, ve kterých je uveden požadavek, že srážkové vody mají být „likvidovány“ na pozemku investora. Při návrhu odvodnění se postupuje podle priorit stanovených vyhláškou č. 501/2006 Sb., (§ 20), ve znění pozdějších předpisů, přičemž se posuzuje místní proveditelnost a přípustnost technického řešení. Není-li vsakování v odvodňované lokalitě možné, je vždy nutné vybudovat alespoň retenční objekt s regulovaným odtokem napojeným do recipientu, tedy do povrchových vod nebo jednotné kanalizace.

Nevhodné zakomponování návrhu do prostředí

Implementace HDV do projektů měla být vždy citlivá a odpovídající měřítku odvodňovaného území. Navrhovaná opatření by měla harmonicky dotvářet celkový návrh, nikoliv mu za každou cenu dominovat. Přílišné akcentování vodních prvků, které jsou do návrhů vloženy násilně, může vést k nelogicky založeným designům, které budou uživateli odmítnuty. Návrh odvodnění by měl respektovat místní zvyklosti a neměl by narušovat pobytovou funkci prostoru.

Chybné dimenzování vsakovacích a retenčních objektů

I přesto, že již několik let existují normy, které podrobně popisují způsob dimenzování vsakovacích a retenčních objektů, v praxi je možné se stále setkat s návrhy, které ve výpočtu uvažují s 2letým 15minutovým deštěm. Zásady dimenzování objektů HDV jsou popsány v kapitole 7.4. Konkrétní návrhové postupy lze nalézt v ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod a TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovými vodami.

Záměna součinitelů popisujících vsakovací schopnosti půdy

Záměnou hydraulické vodivosti s koeficientem vsaku (definovaným nově ČSN 75 9010) může dojít k pře- nebo poddimenzování retenčního objemu objektu se všemi funkčními, eventuálně ekonomickými důsledky. Případně mohou být území nevhodná ke vsakování vyhodnocena jako vhodná a naopak.

Podcenění vlivu kolmatace

Srážkové vody smývají ze zpevněných ploch jemnozrnné prachové frakce, které mohou zakolmatovat jak filtrační materiál vsakovacích prvků, tak povrchové vrstvy kolektoru. Opatřením je zařazení objektů pro odsazení těchto materiálů (lapák) a možnost výměny filtračního materiálu ve vsakovacích prvcích.

Podcenění kolísání hladiny podzemních vod

V případech, kdy hladina podzemní vody přirozeně výrazně kolísá či se zvedne v důsledku vsakování (tj. v průběhu provozu vsakovacích zařízení), může být ovlivněna funkce celého systému. Při návrhu je proto v relevantních případech nutné posoudit vliv vsakování na výšku hladiny podzemní vody, a to nejenom v místě vsakování, ale též po směru proudění podzemní vody.

Stavební nekázeň

Nedostatečný dozor při realizaci stavby může vést k omezení či znemožnění funkčnosti budovaného objektu či celého systému odvodnění stavby. Častými chybami je např. propojení systému odvodnění s kanalizací nebo použití nesprávných zemin pro svrchní část průlehu.

Zanedbání údržby

Hlavním rizikem provozu zařízení je v zanedbání údržby s následným snížením funkčnosti objektu. Vzhledem k tomu, že jednotlivá zařízení HDV jsou decentralizována, je provoz objektu zpravidla na vlastníkovi stavby (tj. nikoliv odborníkovi). Za tímto účelem je vždy vhodné vlastníka stavby při jejím předání vybavit příručkou (provozním řádem), která vysvětlí účel objektu a způsob, jakým ho udržovat, případně doplnit objekt systémem monitoringu, který na případné problémy vlastníka upozorní.

Při návrhu odlučovačů lehkých kapalin

Volba návrhového deště

Při návrhu objektů na čištění vod odváděných prostřednictvím kanalizací je třeba si uvědomit, že nelze počítat s retencí v potrubí. V rámci výpočtu je nutno počítat s intenzitami deště, na který je navržena kapacita kanalizačního potrubí – použití intenzity např. 30 l/s/ha je zjevně chybné.

Obtoky

Obtoky u zařízení určeného na čištění vody je třeba používat v souladu s ČSN EN 858-2, tedy že obtok je povolen jen na množství, o které maximální déšť převyšuje směrodatný déšť. V případě zařízení na havarijní zabezpečení a použití obtoku jako odlehčení je třeba na základě místních podmínek zvážit a zdůvodnit poměr mezi čištěným a obtékaným množstvím. Zjevně chybné jsou např. obtoky 1:12 nebo případy, kdy je obtékán jen odlučovací prostor, ale přes kalový prostor, který je poddimenzován, je veden celý průtok, a dochází tak při intenzivních deštích k vyplachování zachyceného znečištění.

Velikost a tvar usazovacích prostorů

Při návrhu usazovacího prostoru je třeba si uvědomit, že proces usazování není jen funkcí objemu (i když ten je normou předepsán), ale i uspořádání – např. čtyři nádrže o objemu 1 m³ nenahradí normou požadovaný usazovací prostor o vypočteném objemu 4 m³. Pokud bychom chtěli použít menší nádrže, pak je třeba je umístit paralelně, a tím pádem rozdělit i průtok.

Obr. 28  Příklad nevhodného a vhodného uspořádání usazovacího prostoru složeného z více nádrží

Nereálnost očekávaných hodnot

Vzhledem k tomu, že ropné látky (uhlovodíky jsou ve vodě rozpustné v řádech jednotek) je třeba počítat s tím, že pokud je zařízení bude zachycovat a akumulovat a pokud nebudou průběžně odstraňovány, budou odtokové koncentrace velmi pravděpodobně v rozmezí 2–5 mg NEL/l. A to i v případech, kdy při zkoušce typu podle normy bylo dosaženo nižších hodnot. Hodnoty 0,05 mg NEL/l jsou při použití současných mechanických postupů čištění (usazování, koalescence) v praxi nereálné již při minimálním znečištění natékajících srážkových vod.

Chyby při prokazování účinnosti

Účinnost nelze prokazovat výpočty nezohledňujícími fyzikální zákony – např. postupem, kdy se vychází z úvahy, že existuje přímá závislost mezi vstupní a výstupní koncentrací. V praxi je často v dokumentaci uváděn postup, kdy je trojčlenkou vypočteno, že pokud je při vstupní koncentraci 5 000 mg/l dosaženo do 5 mg/l koncentrace na výstupu, pak při vstupní koncentraci např. 100 mg/l bude dosaženo hodnoty výstupní koncentrace tisíckrát nižší. Podstatně nižších výstupních koncentrací nelze dosáhnout ani umístěním více odlučovačů za sebou, a to i přesto, že výrobce garantuje účinnost čištění v procentech.

9 LITERATURA

9.1 OBECNĚ

[1] ASOCIACE ČISTÍRENSKÝCH EXPERTŮ ČESKÉ REPUBLIKY Podklad pro Koncepci nakládání s dešťovými vodami v urbanizovaných územích. Odborná skupina Odvodňování urbanizovaných území, zpráva pro MZe ČR, 2007.

[2] BLÁHA, K. et al. Základní principy hydrogeologie. Metodická příručka Ministerstva životního prostředí ČR, 2010.

[3] BOVEE, K. D. Development and evaluation of habitat suitability criteria for use in the Instream Flow Incremental Methodology. Instream Flow Information Paper 21. Biological Report 86 (7), s. 235, Washington, D.C.: USDI Fish and Wildlife Service, 1986.

[4] CENIA Zpráva o životním prostředí České republiky 2016. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2016 

[5] DEUTSCH, B., WHITLOW, H., SULLIVAN, M., SAVINEAU, A. Re-greening Washington, DC: A green roof vision based on quantifying storm water and air quality benefits. Casey Trees Endowment Fund, Limo-Tech, Inc.,  ze dne 05. 02. 2008.

[6] DIERKES, C., GÖBEL, P., COLDEWEY, W. G. Entwicklung und Optimierung eines kombinierten unterirdischen Reinigungs-und Versickerungssystems für Regenwasser. Abschlussbericht Projekt der Deutschen Bundesstiftung Umwelt Az 18622. HydroCon GmbH, 2005.

[7] ENGELMEIER, M., SCHOLZ, M. Trees: the new branch of sustainable drainage. Civil Engineering, 159(3), pp. 100, 2006.

[8] KABELKOVÁ, I., ŠŤASTNÁ, G., STRÁNSKÝ, D., NÁBĚLKOVÁ, J. Vliv úprav na OK83 na ekologický stav Botiče. Vodní hospodářství, roč. 56, č. 5, s. I-III, 2006.

[9] KOLAFA, M., VOPELÁKOVÁ, E. Rok stromu. Metodika dlouhodobého projektu pro žáky 2. stupně základních škol a pro gymnázia, 2007.

[10] KREJČÍ, V. et al. Odvodnění urbanizovaných území – koncepční přístup. Brno: NOEL 2000, 2002.

[11] KUO, F. E., SULLIVAN, W. C. Environment and crime in the inner city: Does vegetation reduce crime? Environment & Behavior, 33(3), pp. 343 – 367, 2001.

[12] KUTÍLEK M., KURÁŽ V., CÍSLEROVÁ M. Hydropedologie. 2. přepracované vydání, skriptum. Praha: ČVUT, 176 s., 2000.

[13] LIU, K. B. Thermal Performance of Green Roofs Through Field Evaluation. Greening Rooftops for Sustainable Communities. Chicago: IL, pp. 10, 2003.

[14] Ministerstvo zemědělství ČR Voda v ČR do kapsy. Úsek vodního hospodářství MZe, 2006 (http://eagri.cz/public/web/mze/voda/osveta-a-publikace/publikace-a-dokumenty/publikace/voda-v-cr-do-kapsy.html)

[15] Ministerstvo životního prostředí ČR Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR (https://www.mzp.cz/cz/zmena_klimatu_adaptacni_strategie), 2015.

[16] MINKE, G. Inclined green roofs – Ecological and economical advantages, passive heating and cooling effects (2007), Proceedings of International Conference on Central Europe towards Sustainable Building in Prague – překlad KNOB J. https://voda.tzb-info.cz/ ze dne 20. 6. 2008.

[17] PAUL, M. J., MEYER, J. L. Streams in the urban landscape. Annual Review of Ecology and Systematics. 32, s. 333 – 365, 2001.

[18] RAND, G. M. Fundamentals of Aquatic Toxicology. Effects, Environmental Fate and Risk Assessment. Second Edition. North Palm Brach, USA: Taylors & Francis, 1995.

[19] RUTHERFORD, S. The Green Infrastructure Guide: Issues, Implementation, Strategies and Success Stories. West Coast Environmental Law Research Foundation, British Columbia, ISBN 978-0-919365-31-5, 2007.

[20] SLAVÍKOVÁ, L., BAREŠ, V., BENEŠ, R., JÍLKOVÁ, J., STRÁNSKÝ, D., VALENTOVÁ, M. Ochrana před povodněmi v urbanizovaných územích. Praha: IREAS, Institut pro strukturální politiku, o. p. s., 2007.

[21] STEINER, M. Strassenabwasserbehandlungsverfahren: Stand der Technik. Dokumentation ASTRA 88002, 130 s., Bern: 2010.

[22] ŠAMALÍKOVÁ, M. Inženýrská geologie a hydrogeologie. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s. r. o., 77 p., 1996.

[23] ŠŤASTNÁ, G. Změny struktury společenstva makrozoobentosu podél urbanizačního gradientu. Disertační práce, Praha: 2005.

[24] TAYLOR, A. F., KUO, F. E., SULLIVAN, W. C. Coping with ADD: The Surprising Connection to Green Play Settings. Environment & Behavior, 33 (1), pp. 54 – 77, 2001.

[25] TETZLAFF, D., GROTTKER, M., LEIBUNDGUT, C. Hydrological criteria to assess changes of flow dynamic in urban impacted catchments. Physics and Chemistry of the Earth. 30 (6 – 7), s. 426 – 431, 2005.

[26] USDA Forest Service, Center for Watershed Protection, Using Trees to Reduce Stormwater Runoff, https://www.slideshare.net/watershedprotection/using-trees-to-reduce-stormwater-runoff-formatted-presentation?type=powerpoint ze dne 31. 5. 2010

9.2 PRÁVNÍ PŘEDPISY

[27] Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, schválený vládou ČR 16. 1. 2017.

[28] Národní plán povodí Labe pro období 2015-2021, schválený vládou ČR 21. 12. 2015.

[29] Nařízení vlády č. 57/2016 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod a náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních.

[30] Plán hlavních povodí České republiky, schválený usnesením vlády České republiky ze dne 23. 5. 2007 č. 562.

[31] Politika územního rozvoje České republiky, schválená usnesením vlády České republiky ze dne 17. května 2006 č. 561.

[32] Směrnice 2000/60/ES Evropského parlamentu a rady ustavující rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky, MŽP, obor ochrany vod, Praha 2001.

[33] Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR, schválená vládou ČR 26. 10. 2015.

[34] Vyhláška MMR č. 501/2006 Sb. o obecných požadavcích na využívání území resp. č. 269/2009 Sb.

[35] Vyhláška MŽP č. 79/2018 Sb. o způsobu a rozsahu zpracovávání návrhu a stanovování záplavových území a jejich dokumentce.

[36] Zákon č. 254/2001 Sb. o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon).

9.3 NORMY A METODICKÉ POKYNY

[37] BS 8525-1 Greywater systems – Part 1: Code of practice BS 8515:2009 Rainwater harvesting systems – Code of practice.

[38] Bundesverband der deutschen Gas- und Wasserwirtschaft (BGW) [online]. c2011.

[39] ČSN 75 6551 Odvádění a čištění odpadních vod s obsahem ropných látek, 2008.

[40] ČSN 75 9010 Vsakovací zařízení srážkových vod, 2012.

[41] ČSN 83 8030 Skládkování odpadů – Základní podmínky pro navrhování a výstavbu skládek, 2018.

[42] ČSN EN 752 Odvodňovací a stokové systémy vně budov – Management stokového systému, 2019.

[43] ČSN EN 858-1 Odlučovače lehkých kapalin (např. oleje a benzinu) – Část 1: Zásady pro navrhování, provádění a zkoušení, označování a řízení jakosti, 2003.

[44] ČSN EN 858-2 Odlučovače lehkých kapalin (např. oleje a benzinu) – Část 2: Volba jmenovité velikosti, instalace, provoz a údržba, 2003.

[45] DIN 1989-1:2001-10 Rainwater Harvesting Systems – Part 1: Planning, Installation, Operation and Maintenance.

[46] DWA-Arbeitsblatt A138 Planung, Bau und Betrieb von Anlagen zur Versickerung von Niederschlagswasser, 2005.

[47] DWA-Merkblatt M153 Handlungsempfehlungen zum Umgang mit Regenwasser, 2007.

[48] Metodický pokyn ČAH č. 1/2008. Vyjádření osoby s odbornou způsobilostí k zasakování odpadních vod do půdních vrstev.

[49] Naturnahe Regenwasserbewirtschaftung [online]. c2011. Autonome Provinz Bozen – Südtiro, Landesagentur für Umwelt [cit.2011-06-27]. Dostupný z WWW: http://www.provincia.bz.it/umweltagentur/wasser/regenwasserbewirtschaftung.asp#anc2002.

[50] ÖNORM B 2506-1 Regenwasser-Sickeranlagen für Abläufe von Dachflächen und befestigten Flächen. Teil 1: Anwendung, hydraulische Bemessung, Bau und Betrieb, 2000.

[51] ÖNORM B 2506-2 Regenwasser-Sickeranlagen für Abläufe von Dachflächen und befestigten Flächen. Teil 2: Reinigungsmöglichkeiten für Regenwässer, 2003.

[52] ÖNORM B 2572 Grundsaetze der Regenwassernutzung, 2005.

[53] ÖWAV-Regelblatt 35, Behandlung von Niederschlagswässern, 2003.

[54] TNV 75 9011 Hospodaření se srážkovými vodami.

[55] Umwelttipps für den Umgang mit Wasser für Hausbesitzer. [online]. C1999. Wasserwirtschaftsamt Hof Bayern [cit. 2011-09-26]. Dostupný z https://www.wwa-ho.bayern.de/.

[56] Ústav územního rozvoje, Průměrné ceny dopravní a technické infrastruktury obcí – aktualizace 2017. Dostupný z http://www.uur.cz/default.asp?ID=899.

[57] VSA Regenwasserentsorgung – Richtlinie zur Versickerung, Retention und Ableitung von Niederschlagswasser aus Siedlungsgebieten, Verband Schweizer Abwasser – und Gewässerschutzfachleute, Zürich, 2002.

9.4 PUBLIKACE ČKAIT DOPLŇUJÍCÍ ŘEŠENOU PROBLEMATIKU

[58] KULHAVÝ, F., KULHAVÝ, Z. Navrhování hydromelioračních staveb. Praha: IC ČKAIT, 431 s., 2009.

[59] ŠÁLEK, J., TLAPÁK, V. Přírodní způsoby čištění znečištěných povrchových a odpadních vod. Praha: IC ČKAIT, 283 s., 2006.

[60] TLAPÁK, V. et al. Stavby pro plnění funkce lesa. Praha: IC ČKAIT, 304 s., 2008.

[61] ŽABIČKA, Z., VRÁNA, J. Hospodaření se srážkovou vodou v nemovitostech. Praha: IC ČKAIT, 42 s., 2011.