Ochrana autorských práv u děl architektonických a urbanistických (A 3.18)

ČESKÁ KOMORA AUTORIZOVANÝCH INŽENÝRŮ A TECHNIKŮ ČINNÝCH VE VÝSTAVBĚ
Rada pro podporu rozvoje profese ČKAIT

Anotace:
Pomůcka obsahuje výklad vybraných ustanovení autorského zákona ve vazbě na stavební předpisy a občanské právo.

Mezi autorská díla řadí autorský zákon díla architektonická a urbanistická, kterými mohou být návrhy staveb a územně plánovací dokumentace, pokud splňují znaky autorského díla. Samotná stavba je vyjádřením (rozmnoženinou) autorského díla. Autorský zákon rozlišuje osobnostní práva autorská a majetková práva autorská. Autorské dílo architektonické a urbanistické je zpravidla dílem na objednávku, resp. dílem zaměstnaneckým. Závazkové vztahy mohou být upraveny licenční smlouvou nebo smlouvou o dílo.

Upozornění k textu

OBSAH

	Seznam použitých zkratek
1	Díla architektonická, urbanistická a díla související
1.1	Územně plánovací dokumentace
1.2	Povolení a ohlášení staveb
1.3	Předinvestiční příprava a projektová dokumentace
1.4	Zhodnocení z hlediska autorskoprávních aspektů
2	Autorská díla a jejich ochrana
2.1	Základní právní úprava
2.2	Základní ustanovení autorského zákona
3	Právní ochrana děl architektonických a urbanistických
3.1	Ochrana soukromoprávní
3.2	Ochrana veřejnoprávní
3.3	Závěrečné doporučení k ochraně práv
4	Závěr

Seznam použitých zkratek

AutZ	zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů
ČSN	česká technická norma
DPH	daň z přidané hodnoty (podle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů – DPHZ)
EP	Evropský parlament
ES	Evropská společenství
ESD	Soudní dvůr Evropských společenství (Evropský soudní dvůr)
EU	Evropská unie
HSAutPZ	zákon č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů
LZPS	Listina základních práv a svobod (viz Usnesení předsednictva České národní rady o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky č. 2/1993 Sb., ve znění zákona č. 162/1998 Sb.)
NOZ	zákon č. 89/2012 Sb., (nový) občanský zákoník
ObčZ	zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ObchZ	zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
OSŘ	zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
PrůmVzZ	zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů, oboje ve znění pozdějších předpisů
PřestZ	zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
Pařížská úmluva (PÚ)	Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví (vyhláška č. 64/1975 Sb.)
RÚB (Bernská úmluva)	Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl, ve znění pozdějších změn a doplňků, vyhlášky č. 133/1980 Sb. a č. 19/1985 Sb.
Smlouva ES (SES)	Smlouva o založení Evropského společenství ze dne 25. března 1957, ve znění pozdějších revizí a změn (tzv. Římská smlouva)
Smlouva o přistoupení k EU (SEU)	Smlouvy mezi Belgickým královstvím, Dánským královstvím, Spolkovou republikou Německo, Řeckou republikou, Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Irskem, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Nizozemským královstvím, Rakouskou republikou, Portugalskou republikou, Finskou republikou, Švédským královstvím, Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska (členskými státy Evropské unie) a Českou republikou, Estonskou republikou, Kyperskou republikou, Lotyšskou republikou, Litevskou republikou, Maďarskou republikou, Republikou Malta, Polskou republikou, Republikou Slovinsko, Slovenskou republikou o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii ze dne 16.4.2004 (viz sdělení č. 44/2004 Sb. m. s.)
Římská úmluva (ŘÚ)	Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací ze dne 26. října 1961 (vyhláška č. 192/1964 Sb., ve znění opravy č. 157/1965 Sb.)
SŘ	zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
SZ	zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů
TRIPS	Trade Related Aspects of Intellectual Property Rights, angl. zkratka pro Dohodu o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, která je jednou z příl. Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) – viz sdělení č. 191/1995 Sb. m. s.
TrŘ	zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů
TrZ	zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
Ústava ČR (Úst)	ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů
UžVZ	zákon č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve znění pozdějších předpisů
VÚAP	vyhláška č. 134/1980 Sb., Všeobecná úmluva o autorském právu (Pařížská úmluva)
VynZ	zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů
WCT	Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském Ženeva 1996 ze dne 20. prosince 1996 (viz sdělení č. 33/2002 Sb. m. s.)
WIPO	Světová organizace duševního vlastnictví
ZPr	zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů
ŽZ	zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů

1 DÍLA ARCHITEKTONICKÁ, URBANISTICKÁ A DÍLA SOUVISEJÍCÍ

Jaká díla vznikají, resp. mohou vzniknout při práci projektantů (tj. autorizovaných architektů, inženýrů a techniků činných ve výstavbě) a dalších osob? Za tímto účelem se musíme podívat, o jaké profese se jedná, co je předmětem jejich činnosti, a především jaké jsou výstupy, jimi vytvářené.

Jako východisko můžeme použít základní právní úpravu spojenou s výstavbou, kterou je stavební zákon.¹ Podle něj můžeme rozlišit zásadně dvě hlavní oblasti vytváření dokumentace, která může být (při splnění pojmových znaků podle autorského zákona) autorským dílem:

a) územně plánovací dokumentace,

b) dokumentace zpracovaná podle stavebního řádu (Část čtvrtá stavebního zákona).

¹ Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.

1.1 ÚZEMNĚ PLÁNOVACÍ DOKUMENTACE

Podle § 2 odst. 1 písm. n) stavebního zákona (dále také jen SZ) se územně plánovací dokumentací rozumí

1. zásady územního rozvoje;

2. územní plán;

3. regulační plán.

Mezi úkoly územního plánování podle § 19 odst. 1 SZ patří stanovovat koncepci rozvoje území, včetně urbanistické koncepce, s ohledem na hodnoty a podmínky území a stanovování urbanistických, architektonických a estetických požadavků na využívání a prostorové uspořádání území a na jeho změny, zejména na umístění, uspořádání a řešení staveb.

Do nástrojů územního plánování podle Hlavy III stavebního zákona patří územně plánovací podklady, které tvoří územně analytické podklady, zjišťující a vyhodnocující stav a vývoj území, a územní studie, které ověřují možnosti a podmínky změn v území; slouží jako podklad k pořizování politiky územního rozvoje, územně plánovací dokumentace, jejich změně a pro rozhodování v území (§ 25).

Jak můžeme zjistit ve vyhlášce č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti ve znění vyhlášky č. 458/2012 Sb., patří sem:

1. mapové podklady – katastrální mapa, Státní mapa, Základní mapa České republiky² a Mapa České republiky ; mapovým podkladem pro pořízení regulačního plánu může být též polohopisné a výškopisné zaměření řešeného území. Pro účely územního plánování je možné mapový podklad doplnit na základě skutečností, zjištěných vlastním průzkumem území;

² § 3 odst. 1 písm. a) až d) nařízení vlády č. 430/2006 Sb., o stanovení geodetických referenčních systémů a státních mapových děl závazných na území státu a zásadách jejich používání, ve znění nařízení vlády č. 81/2011 Sb.

2. územně analytické podklady – zahrnují rozbor udržitelného rozvoje území, údaje o území, zjištění vyplývající z průzkumů území a další dostupné informace, například statistické údaje. Údaj o území obsahuje textovou část, grafickou část a dále informace o jeho vzniku, pořízení, zpracování, případném schválení nebo nabytí účinnosti (dále jen „pasport údaje o území“). Textová část obsahuje popis údaje o území, grafická část obsahuje zobrazení údaje o území, včetně použitého měřítka a legendy. Grafická část územně analytických podkladů obsahuje výkres hodnot území, zejména urbanistických a architektonických, výkres limitů využití území, výkres záměrů na provedení změn v území a výkres problémů k řešení v územně plánovacích dokumentacích (dále jen „problémový výkres“). Územně analytické podklady mohou být doplněny dalšími výkresy, schématy, tabulkami, grafy či kartogramy;

3. územně plánovací dokumentace – zahrnuje zásady územního rozvoje, územní plán, případně regulační plán, všechny obsahující textovou a grafickou část (výkresy).

Do nástrojů územního plánování patří dále politika územního rozvoje, určující ve stanoveném období požadavky na konkretizaci úkolů územního plánování v republikových, přeshraničních a mezinárodních souvislostech, zejména s ohledem na udržitelný rozvoj území, a určuje strategii a základní podmínky pro naplňování

těchto úkolů. Politiku územního rozvoje pořizuje ministerstvo pro celé území republiky a schvaluje ji vláda. Ministerstvo zajistí, aby ve Sbírce zákonů bylo uveřejněno sdělení o schválení politiky územního rozvoje, a celý dokument zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.

Posledním druhem dokumentu, souvisejícím s územním rozhodováním, je územní rozhodnutí nebo územní souhlas (§ 76 a násl. zákona). Podle § 78 odst. 1 lze územní rozhodnutí nahradit územním souhlasem za podmínek uvedených v § 96, nebo veřejnoprávní smlouvou za podmínek uvedených v § 78a.

Územním rozhodnutím je rozhodnutí o

a) umístění stavby nebo zařízení (dále jen „rozhodnutí o umístění stavby“),

b) změně využití území,

c) změně vlivu užívání stavby na území,

d) dělení nebo scelování pozemků,

e) ochranném pásmu.

Podle § 84 odst. 1 územní rozhodnutí vydává příslušný stavební úřad na základě územního řízení nebo zjednodušeného územního řízení. K žádosti o vydání územního rozhodnutí žadatel připojí mj. dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí, která obsahuje průvodní zprávu, souhrnnou technickou zprávu, výkresovou dokumentaci a dokladovou část (§ 86 odst. 2 písm. e). Obsahové náležitosti žádosti o vydání územního rozhodnutí a jejích příloh, včetně rozsahu a obsahu dokumentace pro vydání územního rozhodnutí, stanoví prováděcí právní předpis.³

³ Tím je vyhláška č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění vyhlášky č. 63/2013 Sb.

1.2 POVOLENÍ A OHLÁŠENÍ STAVEB

K ohlášení stavby podle § 104 odst. 1 písm. a) až e) stavebník připojí projektovou dokumentaci, která obsahuje

a) průvodní zprávu,

b) souhrnnou technickou zprávu,

c) situaci stavby,

d) dokladovou část,

e) zásady organizace výstavby a

f) dokumentaci objektů (§ 105 odst. 2).

Náležitosti ohlášení a obsah a rozsah projektové dokumentace u staveb uvedených v § 104 odst. 1 písm. a) až e) stanoví prováděcí právní předpis.⁴

⁴ Tím je vyhláška č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění vyhlášky č. 62/2013 Sb., Příloha č. 5.

Položka B Souhrnná technická zpráva obsahuje mj. pod bodem B.2 Celkový popis stavby zejména položky jako:

B.2.1 Účel užívání stavby, základní kapacity funkčních jednotek

B.2.2 Celkové urbanistické a architektonické řešení

a) urbanismus – územní regulace, kompozice prostorového řešení,

b) architektonické řešení – kompozice tvarového řešení, materiálové a barevné řešení.

B.2.3 Celkové provozní řešení, technologie výroby

B.2.4 Bezbariérové užívání stavby

B.2.5 Bezpečnost při užívání stavby

B.2.6 Základní charakteristika objektů

a) stavební řešení,

b) konstrukční a materiálové řešení,

c) mechanická odolnost a stabilita.

B.2.7 Základní charakteristika technických a technologických zařízení

a) technické řešení,

b) výčet technických a technologických zařízení.

B.2.8 Požárně bezpečnostní řešení

B.2.9 Zásady hospodaření s energiemi

B.2.10 Hygienické požadavky na stavby, požadavky na pracovní a komunální prostředí

B.2.11 Ochrana stavby před negativními účinky vnějšího prostředí

Dále pak zde najdeme položky jako:

B.3 Připojení na technickou infrastrukturu

B.4 Dopravní řešení

B.5 Řešení vegetace a souvisejících terénních úprav

B.6 Popis vlivů stavby na životní prostředí a jeho ochrany

B.7 Ochrana obyvatelstva

B.8 Zásady organizace výstavby

Část C obsahuje situační výkresy, část D dokumentaci objektů a technických a technologických zařízení.

Dokumentace stavebních objektů, inženýrských objektů, technických nebo technologických zařízení se zpracovává po objektech a souborech technických nebo technologických zařízení v následujícím členění v přiměřeném rozsahu:

D.1 Dokumentace stavebního nebo inženýrského objektu

D.1.1 Architektonicko-stavební řešení

a) Technická zpráva (architektonické, výtvarné, materiálové, dispoziční a provozní řešení, bezbariérové užívání stavby; konstrukční a stavebně technické řešení a technické vlastnosti stavby; stavební fyzika – tepelná technika, osvětlení, oslunění, akustika/hluk, vibrace – popis řešení, výpis použitých norem).

b) Výkresová část (výkresy stavební jámy; půdorysy základů, půdorysy jednotlivých podlaží a střech s rozměrovými kótami hlavních dělících konstrukcí, otvorů v obvodových konstrukcích a celkových rozměrů hmoty stavby; s popisem účelu využití místností s plošnou výměrou, včetně grafického rozlišení charakteristického materiálového řešení základních konstrukcí; charakteristické řezy se základním konstrukčním řešením, včetně řezů dokumentujících návaznost na stávající zástavbu zejména s ohledem na hloubku založení navrhované stavby a staveb stávajících, s výškovými kótami vztaženými ke stávajícímu terénu, včetně grafického rozlišení charakteristického materiálového řešení základních konstrukcí; pohledy s vyznačením základního výškového řešení, barevností a charakteristikou materiálů povrchů; pohledy dokumentující začlenění stavby do stávající zástavby nebo krajiny).

D.1.2 Stavebně konstrukční řešení

a) Technická zpráva (popis navrženého konstrukčního systému stavby, výsledek průzkumu stávajícího stavu nosného systému stavby při návrhu její změny; navržené materiály a hlavní konstrukční prvky; hodnoty užitných, klimatických a dalších zatížení uvažovaných při návrhu nosné konstrukce; návrh zvláštních, neobvyklých konstrukcí nebo technologických postupů; zajištění stavební jámy; technologické podmínky postupu prací, které by mohly ovlivnit stabilitu vlastní konstrukce, případně sousední stavby; zásady pro provádění bouracích a podchycovacích prací a zpevňovacích konstrukcí či prostupů; požadavky na kontrolu zakrývaných konstrukcí; seznam použitých podkladů, norem, technických předpisů, odborné literatury, výpočetních programů apod.; specifické požadavky na rozsah a obsah dokumentace pro provádění stavby, případně dokumentace zajišťované jejím zhotovitelem).

b) Výkresová část (výkresy základů, pokud tyto konstrukce nejsou zobrazeny ve stavebních výkresech základů; tvar monolitických betonových konstrukcí; výkresy sestav dílců montované betonové konstrukce; výkresy sestav kovových a dřevěných konstrukcí apod.).

c) Statické posouzení (ověření základního koncepčního řešení nosné konstrukce; posouzení stability konstrukce; stanovení rozměrů hlavních prvků nosné konstrukce, včetně jejího založení; dynamický výpočet, pokud na konstrukci působí dynamické namáhání).

d) Plán kontroly spolehlivosti konstrukcí (stanovení kontrol spolehlivosti konstrukcí stavby z hlediska jejich budoucího využití).

D.1.3 Požárně bezpečnostní řešení

D.1.4 Technika prostředí staveb

D.2 Dokumentace technických a technologických zařízení (u všech v členění Technická zpráva a Výkresová část).

Výše uvedená struktura dokumentace platí i pro stavební řízení (o stavebním povolení) podle ustanovení § 108 a násl. zákona.

V citované vyhlášce nalezneme v Příloze č. 6 popis rozsahu a obsahu dokumentace pro provádění stavby. Projektová dokumentace obsahuje části:

A Průvodní zpráva

B Souhrnná technická zpráva

C Situační výkresy

D Dokumentace objektů a technických a technologických zařízení

E Dokladová část.

Projektová dokumentace pro provádění stavby se zpracovává samostatně pro jednotlivé pozemní a inženýrské objekty a pro technologická zařízení.

Vychází se ze schválené projektové dokumentace pro ohlášení stavby nebo pro vydání stavebního povolení; u staveb technické infrastruktury nevyžadující stavební povolení ani ohlášení se vychází z dokumentace pro vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu. Projektová dokumentace se zpracovává v podrobnostech umožňujících vypracovat soupis stavebních prací, dodávek a služeb s výkazem výměr.

Projektová dokumentace obsahuje též technické charakteristiky, popisy a podmínky provádění stavebních prací.

Výkresy podrobností (detailů) zobrazují pro dodavatele závazné, nebo tvarově složité konstrukce (prvky), na které klade projektant zvláštní požadavky a které je nutné při provádění stavby respektovat.

Součástí projektové dokumentace pro provádění stavby není dokumentace pro pomocné práce a konstrukce, výrobně technická dokumentace, dokumentace výrobků dodaných na stavbu, výkresy prefabrikátů a montážní dokumentace. Pokud je nutno zpracovat některou z těchto dokumentací, jde vždy o součást dodavatelské dokumentace.

A konečně obdobně je v Příloze č. 7 vyhlášky popsán rozsah a obsah dokumentace skutečného provedení stavby (viz ustanovení § 125 zákona).

1.3 PŘEDINVESTIČNÍ PŘÍPRAVA A PROJEKTOVÁ DOKUMENTACE

V procesu výstavby se v současnosti obvykle postupuje v těchto krocích:

I. předinvestiční příprava

1. investiční záměr (IZ) – jeho obsahem je souhrn požadavků s řešením umístění do lokality, předběžné odhady bilancí potřeb a spotřeb, odhady nákladů, typy pro výběr staveniště apod.,

2. studie stavby (STS) – zhotovení hrubého návrhu stavby, včetně jejího případného projednání s dotčenými správními orgány, prověření konkrétního staveniště, vhodnost lokality, vlastnosti veřejných zdrojů, limity území, a to případně ve variantách za účelem vyhledání optimálního řešení;

v této fázi rozhodování stavebníka (stavebníkem se rozumí též investor a objednatel stavby) o projektu mohou samozřejmě vznikat i jiné dokumenty a předběžné studie, např. studie proveditelnosti, studie příležitostí, koncepční varianty projektu apod.,⁵

⁵ Viz BĚLEHRADOVÁ, I., MATĚJKA, V. Investiční projekt. Příprava území a příprava stavby. Doporučený standard, metodická řada DOS M 21.01. Praha: ČKAIT, 2000.

3. dokumentace k územnímu řízení (DÚR) – podle přílohy č. 4 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu, ve znění vyhlášky č. 63/2013 Sb. a vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění vyhlášky č. 62/2013 Sb., včetně projednání a obstarání územního rozhodnutí;

II. projektová příprava (investiční)

4. dokumentace ke stavebnímu řízení (pro vydání stavebního povolení – DSP, resp. pro ohlášení stavby – DOS) – podle vyhlášky č. 499/2006 Sb., včetně projednání a obstarání stavebního povolení,

5. dokumentace pro zadání stavby (DZS) – slouží jako podklad pro výběrové řízení na výběr zhotovitele a stanovení ceny projektu; podle vyhlášky č. 230/2012 Sb., kterou se stanoví podrobnosti vymezení předmětu veřejné zakázky na stavební práce a rozsah soupisu stavebních prací, dodávek a služeb s výkazem výměr, u veřejných zakázek na stavební práce je příslušnou dokumentací⁶ projektová dokumentace pro provádění stavby (pro „soukromé“ zakázky nic nebrání stavebníkovi, aby tento dokument nechal vypracovat),

⁶ Podle § 1 odst. 1 citované vyhlášky se příslušnou dokumentací rozumí dokumentace určující stavbu v technických, ekonomických a architektonických podrobnostech, které jednoznačně vymezují předmět veřejné zakázky, jeho hmotové, materiálové, stavebně-technické, technologické, dispoziční a provozní vlastnosti, vzhled a jakost, a která umožňuje vyhotovit soupis stavebních prací, dodávek a služeb včetně výkazu výměr.

6. realizační dokumentace k provedení stavby (také dodavatelská, výrobní, konstrukční, stavební dokumentace – názvosloví není ustáleno) – za její zpracování odpovídá dodavatel (zhotovitel) stavby, slouží jako podklad pro zhotovení stavby, upravený podle požadavků, technologických postupů apod. konkrétního dodavatele stavby;

III. postprojektové práce

7. dokumentace skutečného provedení stavby (DSPS) – zachycení konečného stavu stavby podle vyhlášky č. 499/2006 Sb., případně úpravy dokumentace na základě změn v rámci zkušebního provozu a provádění inspekcí a hodnocení ve fázi vyzkoušení a průkazů až do předání a převzetí stavby do užívání.

Podle metodiky ČKAIT můžeme dokumentaci charakterizovat v jednotlivých fázích stavebního projektu takto:

a) v přípravné (předinvestiční) fázi:

svým dohodnutým obsahem i formou – obvykle ve formě studií – slouží k zásadnímu rozhodnutí o realizaci projektu a k rozhodnutí o jeho koncepční variantě; ke konečnému rozhodnutí lze dojít také cestou dílčích rozhodování na základě předběžných studií;
ve stanovené formě se stanoveným obsahem je podkladem pro správní řízení k získání rozhodnutí orgánů veřejné správy o umístění stavby.

b) ve fázi zadávání realizace projektu:

v dohodnutých formách a s dohodnutým obsahem dokumentace souborného řešení projektu (dokumentace Basic Design) slouží k rozhodnutí o konečné variantě (dříve určené koncepční varianty) souborného řešení projektu a pro rozhodnutí o zadání realizace projektu;
svým stanoveným obsahem i formou slouží správnímu řízení (stavebnímu řízení) k získání stavebního povolení a následně také k získání povolení k užívání stavby (viz níže písm. e).

c) ve fázi realizační přípravy projektu:

svým dohodnutým obsahem i formou slouží jako realizační dokumentace projektu (Detail Design) realizátorům k realizaci stavby a příslušné její (dohodnuté) části také stavebníkovi k dohledu nad realizací (popř. k řízení realizace) a k archivaci pro případ inovací (např. stavebních úprav); stavebníkovi nebo uživateli slouží dokumentace pro užívání (provozní dokumentace), zahrnovaná někdy do realizační dokumentace projektu, jindy považovaná za samostatný druh i úroveň dokumentace;
svým dohodnutým nebo stanoveným obsahem i formou (podle charakteru změny) slouží jako dokumentace změn oproti dokumentaci podle písm. a) a b), k rozhodnutí o změně a také k jejímu provedení ve změnovém řízení.

d) ve fázi realizace projektu:

svým dohodnutým nebo stanoveným obsahem i formou (podle charakteru změny) slouží jako dokumentace změn oproti dokumentaci podle písm. a) až c) k rozhodnutí o změně a k jejímu provedení ve změnovém řízení; souborně je označována jako dokumentace skutečného provedení (stavby) a někdy také souborně zpracována (včetně změn podle písm. e);
ve stanovené formě a s obsahem dříve ověřeným příslušným orgánem veřejné správy k získání rozhodnutí (kolaudačního) k užívání stavby, popř. povolení pouze ke zkušebnímu provozu (kolaudační rozhodnutí bude získáno v závěru zkušebního provozu ve fázi vyzkoušení a průkazů).

e) ve fázi vyzkoušení a průkazů:

svým dohodnutým nebo stanoveným obsahem i formou slouží změnovým řízením obdobně jak bylo uvedeno pod písm. d);
ve stanovené formě a s obsahem dříve ověřeným příslušným orgánem veřejné správy k získání rozhodnutí (kolaudačního) k užívání stavby, pokud bylo ve fázi podle písm. d) získáno pouze povolení ke zkušebnímu provozu.

f) ve fázi provozování stavby, k dosažení cílů projektu:

svým dohodnutým obsahem i formou úpravy a změny provozní dokumentace, která byla součásti realizační dokumentace projektu (dokumentace Detail Design), nebo byla zpracována souběžně pro potřeby provozování, stanoveným obsahem i formou změny dokumentace, která bude předkládána orgánům veřejné správy vykonávajícím státní stavební dohled (nebo jiný dohled) při užívání stavby;
obdobně úpravy archivované dokumentace, v souvislosti s prováděním změn v této fázi, pokud nejsou novou stavbou.

Mimo dokumentace projektu mohou být v procesu přípravy a realizace stavebního projektu využívány ještě další druhy dokumentace, např. dokumentace stavební, montážní, výrobní, průvodní technická (provázející výrobky) atd., které již nejsou součástí dokumentace projektu ani dokumentace stavby. Jedná se obvykle o dokumentaci, kterou potřebují jednotliví dodavatelé k výrobě nebo prodeji svých výrobků, k provedení dohodnutých prací nebo k poskytnutí příslušných služeb. Jedná-li se o nestandardní výrobky, práce nebo služby, pak podkladem pro zpracování této dokumentace je obvykle realizační dokumentace projektu. Pro standardní prvky poskytují naopak jejich dodavatelé příslušným projektantům projektové podklady, na jejichž základě zařazují projektanti standardní prvky do projektu.⁷

⁷ V detailech viz MATĚJKA, V., MOKRÝ, J., RANDULA, P., LACKO, B., FICEK, P. Management projektů spojených s výstavbou. Doporučený standard, metodická řada DOS M 15.01. Praha: ČKAIT, 2001.

Jednotlivé druhy dokumentace se od sebe liší jednak právním předpisem předepsaným obsahem, jednak způsobem zpracování. Projektová dokumentace pro územní rozhodnutí se liší od architektonického řešení návrhu stavby obsaženého v architektonické studii ve větší míře tvůrčí rozpracovanosti architektonických tvůrčích prvků a ve větší míře tvůrčího přizpůsobení těchto prvků řešení stavebně technickému, s nímž architektonické řešení spoluvytváří jeden účelový návrhový celek tak, aby stavba mohla být po všech stránkách zdárně a veřejnoprávně řádně zbudována. Od architektonické studie se celá projektová dokumentace odlišuje i v tom, že projektová dokumentace obsahuje další části stavebně technického rázu, které v architektonické studii obvykle nebývají a které nemají charakter tvůrčího zpracování ve smyslu pojmových znaků podle AutZ (§ 2). Projektová dokumentace pro územní rozhodnutí, jakož i další dokumentace v rámci stavebního řízení jsou tedy výsledkem smíšené činnosti architektonicko-tvůrčí a činnosti stavebně technické.

Obdobně to platí pro další úrovně projektové dokumentace. Čím více se blížíme k vlastní realizaci stavby, tím více ztrácí dokumentace svůj tvůrčí charakter a převahu nabývají technická řešení.

Jedná se o řetězec děl, která na sebe navazují, a kde každé následující vzniká zpracováním předchozího. Otázkou konkrétní dokumentace pak je, nakolik je zpracování tvůrčí – tedy výsledkem je nové autorské dílo, a kdy netvůrčí, tj. dochází k zeslabování podílu tvůrčího vyjádření na celkovém rozsahu dokumentace stavby.

V případně více úrovní dokumentace stavby (projektové dokumentace, jak je popsána výše) se nejedná o jedno autorské dílo, které by se nacházelo v různých vývojových fázích, ale pokud bylo dokončeno (tedy řádně převzato, předáno či dokonce užito pro určité úřední řízení – územní rozhodnutí nebo stavební povolení), pak se jedná o dílo dokončené ve smyslu § 2 odst. 3 AutZ. Naproti tomu pokud – zejména v úvodních fázích – bude projektant pracovat na více verzích návrhu stavby, bude se zřejmě jednat o vývojové fáze ve smyslu citovaného ustanovení.

1.4 ZHODNOCENÍ Z HLEDISKA AUTORSKOPRÁVNÍCH ASPEKTŮ

Jak lze vidět z výše uvedeného popisu, dokumentace zpracovávaná pro územní plánování a pro umístění a povolení stavby má v podstatě shodnou strukturu z hlediska jejich formy:

textové dokumenty (zprávy), včetně statického posouzení, popisu technologických postupů apod. a;
výkresová část, včetně mapových podkladů.

V dalším textu se tedy budeme zabývat pojmovými znaky autorských děl s přihlédnutím k speciálním vlastnostem v oblasti architektury, urbanistiky a stavebnictví. Pro zjednodušení tam, kde to nebude na újmu přesnosti výkladu, budeme pro všechny textové dokumenty, technické a jiné zprávy používat termín Technická zpráva, pro grafickou část (výkresy a mapy) termín Výkresová část.

2 AUTORSKÁ DÍLA A JEJICH OCHRANA

2.1 ZÁKLADNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA

Základním pramenem autorského práva je zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „AutZ“).

Aktuální právní úprava zákonem č. 121/2000 Sb. je komplexní úpravou práva autorského a práv souvisejících s právem autorským tak, jak se vyvíjela v rámci mezinárodních autorskoprávních úmluv a smluv, a jakou obsahuje i právo Evropských společenství.

Autorské právo je tzv. právem absolutním a jeho opodstatněnost se projevila až v souvislosti s rozvojem reprodukční techniky. Zatímco dříve bylo možné hovořit spíše o právech vydavatelských, soutěžních a právech hospodářského významu, dnešní doba považuje za nejpodstatnější právě autorská díla související s moderními informačními technologiemi.

V podstatě jsou vymezeny tyto základní znaky autorského práva:

a) jde o právo absolutní povahy působící erga omnes, právo náležející pouze individuálně určené fyzické osobě, autorovi. Na druhé straně stojí povinnost individuálně neurčených osob zdržet se jakýchkoli neoprávněných zásahů do práv nositele autorského práva;

b) jde o právo nepromlčitelné, protože není právem ryze majetkovým, ale smíšeným, tzv. osobnostně-majetkovým právem k výsledkům duševní tvořivé činnosti;

c) předmětem je jednotlivě určený ideální statek, který je nehmotný, ale musí být hmotně vyjádřen, a to v podobě lidskými smysly vnímatelné a dále sdělitelné. Vnímatelnost se vztahuje nejen na přímé fyzikální vnímání, ale může se jednat rovněž o vnímání prostřednictvím zařízení (přehrávače, počítače atd.).

Tento zákon má ovšem své předchůdce,⁸ kteří mohou i v současnosti vyvolávat konkrétní právní účinky a lze je tedy považovat nadále za prameny autorského práva, neboť pro právní vztahy vzniklé před nabytím účinnosti platného autorského zákona a práva a povinnosti z nich vzniklé, jakož i práva a odpovědnosti za porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, platí, že se řídí dosavadními právními předpisy (§ 106 AutZ).⁹ Jde především o zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

⁸ Zákon o právu původském k dílům literárním, uměleckým a fotografickým ze dne 26.12.1895 (č. 197/1895 Ř. z.); Zákon o právu původském k dílům literárním, uměleckým a fotografickým (o právu autorském) ze dne 24.11.1926 (č. 218/1926 Sb.z. a n.); Zákon o právu autorském ze dne 22.12.1953 (č. 115/1953 Sb.); Zákon o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) ze dne 25.3.1965 (č. 35/1965 Sb.).
⁹ TŮMA, P. Smluvní licence v autorském právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 5.

Autorský zákon je základní, leč speciální normou pro úpravu ochrany autorských práv v právním řádu ČR. V některých oblastech se autorských děl dotýkají i další zákony, v právu soukromém zejména zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také jen „ObčZ“), popř. zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále také jen „ObchZ“) (oba jsou účinné do 31.12.2013), resp. zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „NOZ“) (účinný od 1.1.2014).¹⁰ Uvedené předpisy se uplatňují podpůrně v licenčním autorském právu, případně v souvislosti s náhradou škody.

¹⁰ Přes různé kampaně ve sdělovacích prostředcích zastává autor názor, že nový občanský zákoník nabude účinnosti v předpokládaném termínu.

V případě smluv s mezinárodním prvkem se na autorskoprávní problematiku použije zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, a to především ustanovení § 9 a násl. (opět účinný do 31.12.2013), resp. zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (účinný od 1.1.2014). A samozřejmě v EU řada přímo působících předpisů, jako jsou Nařízení Brusel I, Nařízení Řím I apod.¹¹

¹¹ Viz např. PAUKNEROVÁ, M. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008.

2.2 ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ AUTORSKÉHO ZÁKONA

Nejpodstatnějšími ustanoveními tohoto zákona z hlediska zkoumané problematiky jsou následující.

2.2.1 Předmět úpravy

Zákon upravuje

a) práva autora k jeho autorskému dílu,

b) práva související s právem autorským:

1. práva výkonného umělce k jeho uměleckému výkonu,

2. právo výrobce zvukového záznamu k jeho záznamu,

3. právo výrobce zvukově obrazového záznamu k jeho záznamu,

4. právo rozhlasového nebo televizního vysílatele k jeho vysílání,

5. právo zveřejnitele k dosud nezveřejněnému dílu, k němuž uplynula doba trvání majetkových práv,

6. právo nakladatele na odměnu v souvislosti se zhotovením rozmnoženiny jím vydaného díla pro osobní potřebu,

c) právo pořizovatele k jím pořízené databázi,

d) ochranu práv podle tohoto zákona,

e) kolektivní správu práv autorských a práv souvisejících s právem autorským.

Autorské právo řadíme k právům k výsledkům duševní tvořivé činnosti, v souladu s definicí podle Úmluvy o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO), podepsané ve Stockholmu dne 14. července 1967,¹² kde v čl. 2 se „duševním vlastnictvím“ rozumí: práva k literárním, uměleckým a vědeckým dílům, k výkonům výkonných umělců, zvukových záznamů a rozhlasovému vysílání, k vynálezům ze všech oblastí lidské činnosti, k vědeckým objevům, k průmyslovým vzorům a modelům, k továrním, obchodním známkám a známkám služeb, jakož i k obchodním jménům a obchodním názvům, práva na ochranu proti nekalé soutěži a všechna ostatní práva vztahující se k duševní činnosti v oblasti průmyslové, vědecké, literární a umělecké.

¹² Vyhláška ministra zahraničních věcí č. 69/1975 Sb., o Úmluvě o zřízení Světové organizace duševního vlastnictví, podepsané ve Stockholmu dne 14. července 1967, ve znění vyhl. č. 80/1985 Sb.

Chráněná práva podle AutZ jsou rozdělena do tří skupin. První z nich tvoří právo autorské, druhou skupinu tvoří šest práv souvisejících s právem autorským, zatímco poslední třída zahrnuje právo pořizovatele databáze, neboli databázové právo sui generis.

Právo autorské má soukromoprávní povahu, která je dána přirozenou soukromou povahou vztahů vyplývajících z tvorby (z duševní tvořivé činnosti), jež toto právo upravuje, a které se týkají dvou následujících právních skutečností, s nimiž nejsou spojeny žádné formální zápisné principy ani principy poplatkové, protože povahově ani nejsou zapotřebí.

Jedná se o tyto právní skutečnosti:

a) vytvoření díla (jeho vznik),

b) veřejné nebo jiné užití díla, jímž často dochází k hospodářskému zhodnocení díla samého, resp. k hospodářskému zhodnocení majetkových autorských práv k dílu.

2.2.2 Autorská díla jako předmět práva autorského

Jedním z klíčových ustanovení AutZ je § 2, který definuje, co je předmětem práva autorského. Podle odst. 1 je jím dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen „dílo“). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické.

Ustanovení odst. 1 vymezuje pojem autorského díla jako předmětu autorského práva. Obsahuje pozitivně formulovanou generální klauzuli předmětných děl pojatých do demonstrativního výčtu. Účelem tohoto pojetí bylo a je umožnit ochranu i těm dílům, která v současnosti nejsou druhově ani známa, nebo která nejsou natolik rozšířena, aby bylo zapotřebí je výslovně uvádět v zákonném demonstrativním výčtu děl, popř. i dílům, u nichž je v současnosti možnost jejich autorskoprávní ochrany sporná. Uvedený demonstrativní výčet chráněných děl proto obsahuje jen díla druhově všeobecně známá a jako díla literární, jiná umělecká nebo vědecká povahově obecně uznávaná, přičemž přihlíží i k praktickým potřebám aplikace autorského zákona v budoucnu.¹³

¹³ TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 15. [14]

Základním principem všech a tedy i tohoto autorského zákona je tedy skutečnost, že AutZ nechrání myšlenku, nýbrž její tvůrčí zpracování. Podle odst. 6, obsahujícího negativní vymezení, dílem podle tohoto zákona není zejména námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě.

Klíčovým momentem při posuzování, zda jde o dílo ve smyslu AutZ, je uvedené naplnění kumulativních pojmových znaků podle AutZ. Těmito znaky jsou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 AutZ:

a) charakter díla – musí jít o dílo literární, jiné dílo umělecké nebo dílo vědecké;

b) dílo musí být jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, čímž se myslí autor jakožto fyzická osoba – viz výslovné ustanovení § 5 odst. 1 AutZ;

c) dílo je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Zákon možná zbytečně, ale nikoliv chybně zdůrazňuje, že objektivně vnímatelnou podobou je i podoba elektronická; tato vlastnost, i když nebyla explicitně vyjádřena v předchozím autorském zákoně, byla výkladově pojímána jednoznačně, tedy že dílo může být vnímáno i prostřednictvím technických pomůcek a zařízení – např. počítače;

d) dílo není vyloučeno z ochrany podle dalších ustanovení AutZ (např. § 2 odst. 6, § 3).

Hlavním požadavkem je, že dílo musí být jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti. Pojmovému znaku tvůrčí činnosti ve smyslu autorskoprávním vyhovuje pouze takový duševní výtvor, který je jako výsledek tvůrčí fantazie individuálním projevem osobnosti autora. Z toho, že jde o projev osobnosti autora, vyplývá způsobilost jeho jedinečnosti. Výsledek této činnosti je míněn ve smyslu nehmotného statku, na rozdíl od statku hmotného – věci, jejímž prostřednictvím dílo coby statek nehmotný může být vyjádřeno. Výsledek musí být jedinečný ve smyslu autorskoprávní individuality díla, tedy v zásadě statistické jedinečnosti. Podle tohoto pojetí nemohou existovat dvě naprosto shodná díla, aniž by nešlo v jednom případě o plagiát, resp. o díla vůbec. Tvůrčí činnost je tedy základní předpoklad vzniku autorského díla i autorskoprávní ochrany – není přitom třeba splnění žádných jiných podmínek, zvláště ne formálních.¹⁴

¹⁴ KŘÍŽ, J. a kol. Autorský zákon s komentářem a předpisy souvisící. Komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2001. Podobně také TELEC, I., TŮMA, P. op. cit. a SMEJKAL, V. op. cit. [6]

Určení, zda se jedná o autorské dílo, je právní otázkou (viz Test pojmových znaků literárního, jiného uměleckého nebo vědeckého díla¹⁵), ale zřejmě se neobejdeme bez odborného znaleckého posouzení před vyslovením právního závěru.¹⁶

¹⁵ Telec, I. Test pojmových znaků literárního, jiného uměleckého nebo vědeckého díla. In: ŠTENGLOVÁ, I. (ed). Pocta Miloši Tomsovi k 80. narozeninám. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. s. 392–398. [21]
¹⁶ Viz také SMEJKAL, V. Role soudního znalce při řešení sporu. Právní rozhledy, XVI., č. 20, 2008, s. 734–738.

Podle Telce¹⁷ je výsledek tvůrčí činnosti autora (§ 2 odst. 1 věta prvá AutZ) „základním objektivním pojmovým znakem autorských děl. V případě tvůrčí činnosti autorské (a podobně i tvůrčí činnosti umělecko-interpretační) je tímto výsledkem:

vytvoření ideálního předmětu právních vztahů (nehmotného statku, resp. nehmotné majetkové hodnoty), který dosud neexistoval;
výsledek, který není objektivními podmínkami nijak determinován;
výsledek, který je jedinečným výronem osobnosti svého tvůrce.

¹⁷ TELEC, I. Tvůrčí práva duševního vlastnictví. 1. vydání, Brno: Nakladatelství Doplněk 1994, s. 82–83.

Můžeme tedy říci, že pouze takovýto „výsledek tvůrčí činnosti“ patří mezi objektivní pojmové znaky autorských děl. Jeho podstatou je personální základ, spočívající v ontologické jednotě osobnosti tvůrce a jeho díla, která potom doznává i své formálně normativní vnější vyjádření v autorském zákonu. Můžeme také říci, že jde o statistickou jedinečnost výsledku, která v sobě nese pečeť tvůrce, výraz a výron jeho osobnosti. Ve shora načrtnutém smyslu pak „výsledek tvůrčí činnosti“ nauka autorského práva chápe ve smyslu autorskoprávní individuality, nikoli tedy individuality jakékoli, ale právě této vlastnosti, typické pro autorská díla. Tuto autorskoprávní individualitu nauka chápe jako (statisticky) jedinečné tvůrčí ztvárnění myšlenky, které je vedeno svobodným výběrem tvůrčích možností (metod, stylů apod.). Proto je také dosažený výsledek tvůrčí činnosti vždy objektivně nový, a to v absolutním rozsahu – oproti znaku formální novosti, jak jej chápou meze některých zákonů průmyslově-právních, kladoucí na novost určité zákonné determinanty (srov. např. § 5 VynZ). Ztvárnění myšlenky, jako jeden z klíčových pojmů autorského práva, nikoli tedy myšlenka sama o sobě, klade požadavky též na tvůrčí fantazii, vyžaduje tvůrčí síly (potenci) i samotné intelektuální bohatství a v té či oné míře i schopnost myšlení v tvůrčích variantách apod. Uvádí se také, že se jedná o „individuální ztvárnění obsahu, jehož výsledkem je imaginární obraz“. Obsah autorského díla však není tvořen jen prvky autorskoprávními individuálními, tj. prvky chráněnými, ale i prvky volnými, mezi něž patří zejména různé obecné poznatky (fakta), ale i tzv. holé náměty, neboť proces tvorby díla je též procesem společenským, protože autor vesměs čerpá i ze společenských a přírodních zdrojů. Tyto samotné „volné obsahové prvky“ díla mohou doznat též tvůrčího ztvárnění (srov. tzv. holý námět a oproti tomu jeho tvůrčí ztvárněni).“

Výrazem individuality a originality díla, jako pojmových znaků, které musejí být naplněny, je tzv. statistická jedinečnost díla, tedy musí se jednat o výsledek, k němuž nemohou dospět nezávisle na sobě dvě osoby.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu „Tvůrčí činnost, všechny její druhy, jako pojem autorskoprávní, lze charakterizovat jako činnost spočívající ve „vytvoření“ něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen. „Zvláštními osobními vlastnostmi“ autora díla je zejména schopnost tvořit, což je schopnost jeho ducha, a to in concreto tvořit literárně, jinak umělecky nebo vědecky. S touto schopností bývá spojeno i nadání (talent), fantazie aj. prvky patřící mezi osobní vlastnosti, které si lidský duch přináší do běžného života a které rovněž nabývá například životní praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K výkonu tvůrčí činnosti je zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i intuice, tvůrčí prostředí, tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i potřeba tvůrčí svobody aj. prvky, jevy nebo vlivy. Právě z povahy „zvláštních osobních vlastností“ vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly tyto zvláštní osobní vlastnosti člověka využity, je povahově (a pojmově) neoddělitelným tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha, formujícího samu osobnost. Proto je i samo „vytvoření“, resp. tvorba, díla tvůrčí činností nezaměnitelného osobitého rázu.“¹⁸

¹⁸ Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007. Právní rozhledy, 2007, 21, s. 795.

Podle dalšího rozhodnutí Nejvyššího soudu pro pojem díla jako předmět práva autorského nezáleží na rozsahu, účelu ani na stupni hodnoty (kvalitě) díla. Pojem kvality díla však do určité míry souvisí s podmínkou tvůrčí činnosti. Jinými slovy obsah nebo účel není rozhodující, pokud má výtvor byť minimální tvůrčí charakter. O díle v tomto smyslu není možno mluvit, jestliže tento tvůrčí prvek chybí.¹⁹

¹⁹ Usnesení ze dne 18. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 631/2003. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu Praha: C. H. BECK, svazek 26/2004, RNs T 612.

2.2.3 Díla architektonická a urbanistická

Díla architektonická a urbanistická jsou vyjádřena prostřednictvím Technických zpráv a Výkresových částí tak, jak jsou definovány v kap. 1.4. Z čeho tyto dokumenty z hlediska AutZ sestávají?

Významná jsou především díla literární a díla umělecká. Z příkladného výčtu ve větě druhé § 2 odst. 1 vybereme především následující druhy děl:

a) Technické zprávy – můžeme klasifikovat coby díla literární slovesná (pokud nejsou podle své povahy zahrnuta v kategorii děl vědeckých), jejichž pojmovým znakem je vyjádření slovem, přičemž podle způsobu slovního vyjádření nás budou zajímat především díla slovesná vyjádřená psaným slovem, tj. písmem, přičemž zdůraznit je třeba, že nejen tiskem, ale i elektronicky; sem budou patřit textové části projektové dokumentace a dalších dokumentů, tedy;

b) Výkresové části – budou obsahovat díla výtvarná, a to malířská a grafická, případně jiná díla výtvarná (počítačová grafika či animace); mohou zde ovšem být i další druhy děl, jako jsou např. dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, nebo dílo kartografické.

Na vysvětlení k uvedeným typům děl:

1. Díla malířská (malby, kresby, črty apod.) představují díla vyjadřující tvůrčí myšlenku prostřednictvím jejího statického vizuálního zachycení přímo na dvourozměrný podklad, bez použití technických optických prostředků. Malířské dílo nemusí být nutně vytvořeno klasickými malířskými metodami. Může se jednat i o malbu vytvořenou s použitím elektronických grafických prostředků.

2. Díla grafická se od děl malířských liší nepřímým zachycením myšlenky prostřednictvím grafických desek či obdobných podkladů a jejich následným vyjádřením pomocí tiskařských metod.

3. Do oblasti děl fotografických a děl vyjádřených postupem podobným fotografii budou patřit všechna díla, jež byla zhotovena postupem, spočívajícím v sejmutí a uchování obrazu, a to bez ohledu zda se bude jednat o klasickou chemickou cestu spočívající v záznamu světla na světlocitlivé médium, nebo pomocí elektrostatického náboje na vhodný nosič (skenováním pomocí kopírovacího zařízení – xeroxu), nebo prostřednictvím digitálních zařízení (snímačem typu CCD, využívajícího fyzikálního jevu známého jako fotoefekt²⁰.

²⁰ Viz např. MYŠKA, M. Velká kniha digitální fotografie. 3. vyd., Brno: Computer Press, 2008. ISBN 978-80-251-2005-7.

Co se týká fotografií, český autorský zákon rozlišuje mezi fotografiemi dvou kategorií:

jedinečné (neopakovatelné) umělecké dílo fotografické nebo jedinečné (neopakovatelné) umělecké dílo vyjádřené postupem podobným fotografii (viz čl. 34 odst. 1 LZPS a § 2 odst. 1 věta druhá AutZ);
původní fotografie (viz čl. 34 odst. 1 LZPS a § 2 odst. 2 věta třetí AutZ).

Podobně jako u prvních dvou zvláštních druhů autorských děl se ad b) počítá s existencí tzv. „díla malé mince“ (Werke der Kleine Münze, oeuvres de petit valeur), tedy fotografiemi, jež nejsou jedinečné ani co do statistického, ani co do právního výkladu, ale přesto jsou AutZ chráněny jako díla původní.

Podle Telce²¹ lze autorskoprávně fotografie roztřídit do jednotlivých skupin:

Jedinečný výtvor – umělecké dílo fotografické, jemuž je na roveň postaveno (asimilováno) umělecké dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, které je jedinečným, tudíž neopakovatelným výsledkem tvůrčí činnosti autora (viz § 2 odst. 1 věta druhá AutZ). Takové fotografické (nebo podobně vyjádřené) dílo je dílem ve smyslu autorského zákona. Autorskoprávně kategoriálně vzato jde o dílo umělecké, které je samo o sobě uměním. V praxi v této souvislosti obvykle hovoříme o umělecké fotografii.
Původní výtvor – fotografie, která je původní (original) v tom smyslu, že je autorovým vlastním duševním výtvorem (author’s own creation) – viz § 2 odst. 2 AutZ. Taková fotografie ve skutečnosti není ani dílem fotografickým, ani jakýmkoli jiným autorským dílem, protože nesplňuje legální pojmový znak jedinečnosti výtvoru. Splňuje pouze slabší autorskoprávní znak původnosti výtvoru. V autorskoprávním smyslu není „hard“, nýbrž „soft“. Nicméně stát pro takový ideální předmět, kterým tato fotografie je, stanoví zákonnou fikci (smyšlenku) díla tím, že jej považuje za autorské dílo. Považuje jej za něco, čím ve skutečnosti (ani právně pojmově) není. Jedná se o fiktivní dílo. Tento autorskoprávní druh fotografie je tedy fiktivním autorským dílem. Jako takový je ale předmětem práva autorského. Předpokladem autorskoprávní ochrany ovšem je, že i taková fotografie je výsledkem autorovy tvořivosti. Jinými slovy, že je vlastním duševním výtvorem, jak jej normativně chápe autorský zákon. Pojmově to znamená, že vznik takové fotografie je vždy podmíněn určitým stupněm, resp. autorskoprávním druhem tvůrčí činnosti autora.
Prostý (holý) fotografický záznam, který není ani jedinečným výtvorem, ani alespoň původním výtvorem. Jde o takovou fotografii, která – autorskoprávně vzato – vůbec není žádným výtvorem. Autor-skoprávně vzato jde o „nevýtvor“. Obvykle se jedná o případ fotokopie.

²¹ TELEC, I. Autorské právo k fotografiím podle nového autorského zákona. Právní rozhledy, 2000, č. 12, s. 539–541.

4. Díla kartografická jsou podle ustanovení § 2 písm. f) zákona č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví, ve znění pozdějších předpisů výsledkem kartografického znázornění zemského povrchu, kosmu, kosmických těles nebo jejich částí, objektů, jevů a jejich prostorových vztahů v grafické nebo digitální formě spolu s textovými a jinými doplňky. Mezi díla kartografická patří též zeměpisné mapy, plány a náčrty, tj. díla dvourozměrná, stejně jako i díla prostorová, jako jsou plastická díla zeměpisná (plastické mapy), glóby apod. Definice je ale pro účely tohoto zákona a nic nevypovídá o autorskoprávním charakteru díla. Kartografickým dílem však nebývá každá mapa (jen proto, že je technicky vzato mapou). Kupříkladu jím není, neboť nesplňuje legální pojmové znaky díla podle autorského zákona, velkoměřítková katastrální mapa, která již svou povahou (věcnou předurčeností) vykazuje znaky pouhého obecného faktu, aniž by byl ztvárněn v tvůrčí kategorii kartografického díla. Katastrální mapa vzniká na základě věcné předurčenosti skutečností, kterou v sobě věrně promítá (viz soubor geodetických informací katastru nemovitostí České republiky). Legální pojmové znaky díla kartografického podle autorského zákona může splňovat kupř. i grafická část územně plánovací dokumentace, jež, obecně vzato, poskytuje prostor pro ztvárnění tvůrčí invence a pro tvůrčí fantazii, neboť se zde představuje jen odborně podložená vize budoucí územní reality.²²

²² TELEC, I., TŮMA, P. op. cit., s. 31. [14]

Co se týká děl architektonických a urbanistických (dále také jen „díla architektonická“), je třeba rozlišit zásadně dvě fáze jejich tvorby a užívání:

I. vznik díla architektonického jeho vyjádřením v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, nejčastěji pak v souvislosti s projektovou činností ve výstavbě jako soubor děl – viz níže – v podobě Technických zpráv a Výkresových částí;

II. vyjádření díla architektonického stavbou, kdy v případě úspěšného proběhnutí výše popsaného procesu výstavby dojde k realizaci díla – projektové dokumentace – stavbou. Jak uvádí AutZ v ustanovení § 13, rozmnožováním díla se rozumí zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla nebo jeho části, a to jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě.

Poznámka:
V případě díla architektonického dochází k rozmnožení díla především stavbou, ale – v souladu s § 13 odst. 2 – lze připustit, že k rozmnožení díla architektonického může dojít i ve formě jiné trojrozměrné rozmnoženiny (modelu) nebo ve formě elektronické, zahrnující vyjádření analogové i digitální.

Do děl architektonických můžeme přirozeně zahrnout i případy zvláštní architektury, jako je architektura interiérová, jevištní nebo zahradní, samozřejmě za předpokladu, že splňuje pojmové znaky původnosti, originality, individuality a tvůrčího zpracování podle § 2 odst. 1 AutZ.

Naopak mohou existovat (samostatně nebo jako součásti projektové dokumentace) i „nedíla“, tedy texty a výkresy, které budou mít toliko technický, popisný či jinak netvůrčí charakter.

Pro díla umění architektonického (architektonická díla) je charakteristické jejich účelové zaměření, tj. bezprostřední spjatost jejich uměleckého ztvárnění (umělecké výrazové formy) s praktickým užitným účelem. S tím souvisí i příznačná účelová determinovanost architektonického výtvoru (jako jeho významná povahová vlastnost), která u jiných druhů děl buď není, anebo nebývá tolik zjevná. Předpokladem vzniku díla umění architektonického ovšem je, aby tato determinace ponechala ještě tvůrčí prostor pro individuálně umělecké ztvárnění.²³

²³ TELEC, I., TŮMA, P. op. cit., s. 30. [14]

Obsah díla urbanistického můžeme odvodit z pojmu „urbanismus“, který má řadu definic, např.:²⁴

Vědní obor a současně praktická činnost, které mají úzké vazby k oboru architektury, ze kterého se urbanismus rozvinul a specifikoval k praktické územně plánovací činnosti – územnímu plánování. Jako vědní obor urbanismus zkoumá teoretické i praktické problémy tvorby a přetváření osídlení, sídelních útvarů a jejich struktur, odhaluje tendence a zákonitosti jejich vývoje a formuluje zásady pro jejich řešení; při tom vychází z obecných zákonitostí rozvoje společnosti a její ekonomiky v konkrétních podmínkách.²⁵
Soubor pracovních metod a postupů sloužících k záměrnému formování lidského osídlení, uplatňující se při řešení sídlištních celků, krajiny a celých širších územních jednotek s důrazem na tvorbu životního prostředí. Vychází ze společenských, ideových a estetických požadavků, materiálních, technických a ekonomických podmínek, zahrnuje však i hlediska sociologická a psychologická.²⁶

²⁴ Citováno ze Slovníku územního rozvoje. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, Ústav územního rozvoje, www.uur.cz
²⁵ Zásady a pravidla územního plánování: Názvosloví. Brno: VÚVA, 1983.
²⁶ Ilustrovaný encyklopedický slovník. Praha: Academia, 1982.

Úkoly územního plánování jsou vymezeny v ustanovení § 19 stavebního zákona – viz kap. 1.1 výše.

Dílo urbanistické řeší územně technické, urbanistické a architektonické podmínky využití území. Může mít různou podobu: od územní studie (§ 30 SZ) či podle starší právní úpravy zákonem č. 50/1976 Sb. urbanistická studie až po územně plánovací dokumentaci. Podle § 43 odst. 1 SZ Územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen „urbanistická koncepce“), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy a plochy vymezené ke změně stávající zástavby, k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území (dále jen „plocha přestavby“), pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů.

Oprávnění vypracovávat územně plánovací dokumentaci, včetně územně plánovacích podkladů, mají podle § 17 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, autorizovaní architekti.

Status podle stavebního, resp. výše uvedeného zákona žádným způsobem nedeterminuje charakter urbanistického díla, jakožto díla chráněného autorským zákonem. Aby bylo dílo urbanistické podle uvedených veřejnoprávních předpisů současně dílem urbanistickým podle autorského zákona, je třeba, aby splňovalo pojmové znaky podle § 2 odst. 1 AutZ, tj. být jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora. Jinými slovy – ne každé dílo vypracované jako dílo urbanistické v oblasti územního rozvoje a územního plánování bude chráněno jako autorské dílo.

K diskusi je ještě přechod od díla autorského k dílu úřednímu podle § 3 AutZ.²⁷ Podle názoru autora v momentě, kdy je postupem podle stavebního zákona určité urbanistické dílo použito jako součást úřední dokumentace podle Části třetí, Hlavy třetí stavebního zákona, či dokonce vydáno jako závazné stanovisko nebo opatření obecné povahy podle správního řádu (viz § 36, § 43, § 59, § 62, § 97 SZ), dochází k jeho „zúřednění“ v tom smyslu, že se autorská ochrana nevztahuje na obsah tohoto úředního díla. Tím ovšem není dotčeno osobnostní, ani majetkové právo autora, jakkoliv se (s jeho vědomím a souhlasem) stane toto dílo svým způsobem dílem volným (viz § 28 AutZ).

²⁷ Podle § 3 písm. a) AutZ se ochrana podle práva autorského nevztahuje na úřední dílo, jímž je právní předpis, rozhodnutí, opatření obecné povahy, veřejná listina, veřejně přístupný rejstřík a sbírka jeho listin, jakož i úřední návrh úředního díla a jiná přípravná úřední dokumentace, včetně úředního překladu takového díla, sněmovní a senátní publikace, pamětní knihy obecní (obecní kroniky), státní symbol a symbol jednotky územní samosprávy a jiná taková díla, u nichž je veřejný zájem na vyloučení z ochrany.

Autorský zákon neřeší výslovně v praxi poměrně častou situaci, kdy dílo není autorem vytvářeno jako dílo úřední (tj. primárně za účelem výkonu veřejného zájmu) a k takovémuto zúřednění díla dochází až v průběhu doby trvání výlučných majetkových autorských práv k dílu. Jedná se o důsledek skutečnosti, že vznik díla (a potažmo vznik subjektivního autorského práva) na straně jedné a nabytí úřední povahy tohoto díla na straně druhé nespadá do téhož okamžiku. Dochází tak ke střetu veřejného zájmu a soukromé autorskoprávní ochrany, a to v době, kdy již subjektivní autorské právo autora k takovému dílu existuje a trvá. Vzhledem k tomu, že se v takovém případě jedná o (absolutní) výluku z autorskoprávní ochrany, nikoli o zákonnou licenci či jiné omezení autorského práva, zaniká okamžikem „zúřednění“ takového díla (ex nunc) případná, dosud eventuálně existující, autorskoprávní ochrana, a dílo se tak stává autorskoprávně volné. S ohledem na ústavněprávní základy autorskoprávní ochrany u nás (srov. zejm. čl. 11 a čl. 34 LZPS), nelze dovozovat jinak, než že k takovémuto zásahu do subjektivního autorského práva může řádně dojít zásadně pouze se souhlasem autora (popř. jiného majitele či vykonavatele majetkových autorských práv). Ve smyslu čl. 11 LZPS se tak může stát pouze tehdy, pokud příslušná osoba (zpravidla stát či jednotka územní samosprávy) nabyla oprávnění s dílem tímto způsobem naložit (tzn. zúřednit je). Pokud by ke „zúřednění“ díla došlo nikoli na základě souhlasu majitele autorského práva, jednalo se by se z ústav-něprávního pohledu zásadně o zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, resp. o vyvlastnění majetku soukromé osoby, v tomto případě majetku nehmotné povahy, a mohlo by se tak dít pouze na základě zákona a za náhradu (viz čl. 11 odst. 4 LZPS). K zúřednění díla tedy nemůže dojít bez dalšího kupříkladu vyhlášením podzákonného právního předpisu (např. obecně závaznou vyhláškou jednotky územní samosprávy), pokud pro takovýto postup neexistuje řádné zákonné zmocnění.²⁸

²⁸ TELEC, I., TŮMA, P. op. cit., s. 61. [14]

Podle názoru autora to platí i pro zpracování díla podle § 2 odst. 4, tj. v případě, že vznikne dílo jiné, které je tvůrčím zpracováním díla původního. Pokud toto zpracování proběhlo se souhlasem autora, je výsledek tohoto zpracování rovněž předmětem práva autorského, leč svědčícího jinému autorovi. Přepracování původního autorského díla třetí osobou na dílo odvozené, jež má charakter díla úředního, tedy nemůže být porušením práv autora původního.

Pokud v některých případech podle zákona č. 360/1992 Sb., § 13 odst. 3 opatřuje autorizovaná osoba dokumenty související s výkonem její činnosti vlastnoručním podpisem a otiskem razítka se státním znakem, jménem osoby, číslem, pod nímž je zapsána v seznamu autorizovaných osob a vyznačeným oborem, pak podle odst. 5 dokumenty označené autorizovanou osobou podle odst. 3 jsou pro úřední účely veřejnými listinami. Potom i tato veřejná listina bude v rozsahu, v jakém je použita pro úřední řízení (např. podle SZ), bude vyjmuta z ochrany autorským zákonem.

Souhrnně pro díla architektonická i urbanistická bude platit, že v určitých fázích zpracování dokumentace územního plánování a dokumentace stavby (investice) se bude měnit podíl originálního a tvůrčího zpracování směrem ke zpracování ryze technickému, netvůrčímu. Činnost projektanta a ještě snad více urbanisty je omezena požadavky na funkčnost (stavby, území). A samozřejmě jsou zde další vlivy: obecné, jako jsou kulturně-historické, konkrétní, jako je poloha a umístění stavby či požadavky stavebníka, nebo požadavky právní, dané veřejnoprávními předpisy. Vhodným úhlem pohledu je tedy aspekt jedinečnosti díla jako výsledku tvůrčí činnosti. Proto ani každé dílo na základě pouhého faktu, že je vytvořila autorizovaná osoba – architekt, inženýr či technik – není automaticky dílem autorským, chráněným podle tohoto zákona. Dokonce si lze představit, že výstupem činnosti takové osoby bude dílo zcela netvůrčí, jako výsledek rutinních postupů.

A naopak: lze si docela dobře představit, že osoba neautorizovaná (podle zákona č. 360/1992 Sb.) takové dílo umělecké architektonické vytvoří. Takové dílo bude podle principu vyplývajícího z § 2 AutZ zcela jistě dílem chráněným podle autorského zákona, a to bez ohledu na skutečnost, zda je vytvořila oprávněně či neoprávněně podle uvedeného veřejnoprávního předpisu.

Podle § 2 odst. 1 AutZ je každé dílo chráněno „bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam“. Pokud jsou tedy splněny pojmové znaky podle tohoto zákona, není již podstatné, jaký je význam (či dokonce hodnota) návrhu, nebo na jeho základě realizované stavby.

2.2.4 Dílo souborné, dílo spoluautorů a zpracování díla (dílo odvozené)

2.2.4.1 Dílo souborné

Zákon upravuje problematiku díla souborného takto:

§ 2 odst. 5

Sborník, jako je časopis, encyklopedie, antologie, pásmo, výstava nebo jiný soubor nezávislých děl nebo jiných prvků, který způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu splňuje podmínky podle odstavce 1, je dílem souborným.

§ 2 odst. 2

Databáze, která je způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním duševním výtvorem a jejíž součásti jsou systematicky nebo metodicky uspořádány a jednotlivě zpřístupněny elektronicky či jiným způsobem, je dílem souborným. Jiná kritéria pro stanovení způsobilosti počítačového programu a databáze k ochraně se neuplatňují.

§ 5 odst. 2

Autorem díla souborného je fyzická osoba, která je tvůrčím způsobem vybrala nebo uspořádala; tím nejsou dotčena práva autorů děl do souboru zařazených.

V případě děl souborných vzniká povahově dvojí druh autorství, a to autorství k jednotlivým příspěvkům, vznikající jejich vytvořením, a autorství k souboru, vznikající tvůrčí činností pořadatele. Povahově se jedná o dvě odlišné a nezávislé formy tvůrčí činnosti, a tedy i o dvě různá práva autorská.

Co se týká projektové dokumentace, pak je možné i pravděpodobné, že se může jednat o soubor děl i „neděl“ (viz výše), ovšem dokumentace jako celek je dílem souborným a jeho uspořadateli svědčí práva autorská.

2.2.4.2 Dílo spoluautorů

§ 8 odst. 1

Právo autorské k dílu, které vzniklo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů do doby dokončení díla jako dílo jediné (dílo spoluautorů), přísluší všem spoluautorům společně a nerozdílně. Na újmu vzniku díla spoluautorů není, lze-li výsledky tvůrčí činnosti jednotlivých spoluautorů díla odlišit, pokud tyto nejsou způsobilé samostatného užití.

§ 8 odst. 2

Spoluautorem není ten, kdo ke vzniku díla přispěl pouze poskytnutím pomoci nebo rady technické, administrativní nebo odborné povahy nebo poskytnutím dokumentačního nebo technického materiálu, anebo kdo pouze dal ke vzniku díla podnět.

§ 8 odst. 3

Z právních úkonů týkajících se díla spoluautorů jsou oprávněni a povinni všichni spoluautoři společně a nerozdílně.

§ 8 odst. 4

O nakládání s dílem spoluautorů rozhodují spoluautoři jednomyslně. Brání-li jednotlivý autor bez vážného důvodu nakládání s dílem spoluautorů, mohou se ostatní spoluautoři domáhat nahrazení chybějícího projevu jeho vůle soudem. Domáhat se ochrany práva autorského k dílu spoluautorů před ohrožením nebo porušením může i jednotlivý spoluautor samostatně.

§ 8 odst. 5

Není-li dohodnuto mezi spoluautory jinak, je podíl jednotlivých spoluautorů na společných výnosech z práva autorského k dílu spoluautorů úměrný velikosti jejich tvůrčích příspěvků, a nelze-li tyto příspěvky rozeznat, jsou podíly na společných výnosech stejné.

Co se týká spoluautorství, pak je zásadně třeba rozlišit dva stavy:

a) spoluúčast na vytváření díla, která probíhá až do okamžiku skončení prací na díle (viz § 8 odst. 1);

b) další zpracování již existujícího díla.

2.2.4.3 Zpracování díla a díla odvozená

V případě již existujícího díla, zejména pokud se jedná o víceúrovňovou projektovou dokumentaci, je vlastně každý další krok zpracováním díla předchozího. Z hlediska autorskoprávního může tedy dojít ke dvěma situacím:

1. úprava je technická (jazyková, pravopisná, technologická) neboli netvůrčí – v takovém případě nevzniká nové, odvozené autorské dílo a plné autorství svědčí původnímu autorovi;

2. úprava (přepracování) má tvůrčí charakter – potom podle výše citovaného ustanovení vzniká dílo nové, rovněž chráněné podle tohoto zákona, jehož autorem je zpracovatel.

V obou případech je ale zpracování možné pouze po souhlasu původního autora, který může být dán předem v rámci smlouvy, vyplývat ze zákona – viz dále, nebo ad hoc podle průběhu realizace investice.

Jaký je rozdíl mezi spoluautorstvím a následným zpracováním díla, lze doložit např. rozhodnutím soudu SRN, podle kterého: „Spoluautorství předpokládá spolupráci mezi zúčastněnými; dílo musí vzniknout jejich společnou tvorbou. Je třeba, aby každý ze spoluautorů poskytl svůj tvůrčí přínos podřízený společné jednotící myšlence. Tím se liší spoluautorství od zpracování. Předpokladem spolupráce je srozumění ohledně společného úkolu a všestranné podřízení společné myšlence. Takováto spolupráce není dána v případě, že dílo bylo dokončeno a později v něm bylo pokračováno.“²⁹

²⁹ Vrchní zemský soud Düsseldorf, rozsudek z 21.10. 2003 – 20 U 170/02 (Beuys-Kopf). Právní rozhledy, 2005, č. 15, s. 570.

Podobně také uvažoval NS ČR v rozhodnutí, podle kterého „Při úvaze, zda žalovaná strana zasáhla do autorského práva žalobce, je třeba spolehlivě zjistit, zda užití sporného (byť minimálního) textu mělo skutečně charakter bezprostředního užití díla žalobce, resp. zda se případně jedná o zpracování díla žalobce. Je přitom třeba uvážit, že v daném případě předmětem ochrany není vlastní látka, resp. myšlenka díla nebo jeho části, nýbrž tvůrčí, a proto chráněná činnost autora, spočívající v tom, jak jím byla tato látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována.“³⁰

³⁰ Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007. Právní rozhledy, 2007, č. 21, s. 795.

V případě odvozeného díla, vzniklého zpracováním díla jiného, je třeba, aby i toto odvozené dílo splňovalo pojmové znaky podle AutZ; v opačném případě by nové dílo nevzniklo. Činnost zpracovatele tedy musí mít tvůrčí charakter. Naopak o odvozenou tvorbu nemůže jít v případě užití netvůrčích postupů k vytvoření nového díla – např. v případě jazykové úpravy staršího textu. Ke zpracování, včetně překladu do jiného jazyka, je třeba vždy souhlasu autora původního díla. Od zpracování je nutno přísně odlišovat užití pouhého námětu jako takového k vytvoření díla jiného. Na rozdíl od zpracování, užití pouhého námětu (myšlenky) obsaženého v cizím díle k vytvoření nového původního díla je volné, a není tedy vázáno na souhlas autora, z jehož díla byl námět použit.³¹

³¹ Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Sněmovní tisk 443. 15. listopadu 1999.

Námět neboli nápad je vyjádřením obsahu díla bez ohledu na formu, kterou je dílo realizováno. Námět díla (tzv. sám o sobě) není chráněn autorským zákonem (viz ustanovení § 2 odst. 6). Jak uvádí Telec, takovýto námět (látka, téma, motiv, syžet³²) čerpaný z historie i současnosti, z mytologie apod., sám o sobě není literárním, jiným uměleckým ani vědeckým dílem, protože nesplňuje legální pojmové znaky díla podle autorského zákona. Není tedy předmětem ochrany právem autorským a jeho použitím k vytvoření díla nového nelze ani porušit autorské právo autora díla, v němž již byl takový námět obsažen.³³

³² Syžet (z francouzského le sujet – námět, látka, téma) je způsob, jakým jsou v literárním díle uspořádány tematické složky (tj. děj, postavy, vypravěč, prostředí) a jak jsou ztvárněny informace o fabuli, tj. příhoda, o které se vypravuje v literárním díle, jeho souhrn událostí nebo dějový půdorys. Pro folklórní žánry (pověst, pohádka, balada) je typická fabule jednoduchá.
³³ TELEC, I. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 186. [14]

Při autorskoprávní ochraně tedy nejde o jedinečnost námětu, ale jedinečnost ztvárnění určitého námětu či určité myšlenky. Toto ztvárnění je rozhodujícím pro posouzení, zda jde o dílo určitého autora a nemůže být v této podobě dílem nikoho jiného, či nikoliv. Pouhý námět totiž není autorským dílem, a proto nemůže dojít k jeho krádeži. Ke sporu může dojít spíše v případě zpracování cizího díla, a to zda jde skutečně o tvůrčí zpracování nebo o plagiát.³⁴

³⁴ Viz TULÁČEK, J. Co je autorské dílo? Daňová hospodářská kartotéka. 1995, č. 13, s. 114–116. [23]

Pokud nebude výsledek zpracovatelské činnosti splňovat výše uvedené potřebné pojmové znaky, aby došlo ke vzniku díla nového, bude se jednat buď o úpravu (pozměnění) díla, ale také případně by se mohlo jednat o tzv. plagiát.

V případě děl, která nějakým způsobem souvisejí s jinými, ať již chráněnými nebo nechráněnými (volnými) autorskými díly, se může jednat o různý druh vztahu. Mohou to být díla odvozená různým způsobem:

a) se shodným námětem, ale vlastním zpracováním;

b) přepracováním díla původního – parafráze, parodie, dramatizace, překlad;

c) citace nebo jiné doslovné užití části textu díla původního.

O odvozené dílo se nejedná v případě přisvojení si cizího díla jako takového – v tom případě jde o zásah do osobnostních, případně majetkových práv autora.

Pokud tedy vezmeme části cizího díla, chráněného autorským zákonem, můžeme tak učinit legálně pouze dvojím způsobem:

1. jako tzv. citaci podle § 31 AutZ, kdy do práva autorského nezasahuje ten, kdo

a) užije v odůvodněné míře výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém díle,

c) užije dílo při vyučování pro ilustrační účel nebo při vědeckém výzkumu, jejichž účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, a nepřesáhne rozsah odpovídající sledovanému účelu.

Vždy je však nutno uvést, je-li to možné, jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen;

2. použít či přepracovat cizí autorské dílo je možné jen po předchozím souhlasu autora. Podle § 11 AutZ autor má právo na nedotknutelnost svého díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla, nestanoví-li tento zákon jinak. Je-li dílo užíváno jinou osobou, nesmí se tak dít způsobem snižujícím hodnotu díla. Především v souvislosti s moderními informačními technologiemi je třeba upozornit výslovně na skutečnost, že pouhým zveřejněním díla např. na internetu nedává autor souhlas k libovolnému nakládání se svým dílem jiným osobám.

Pro určení tzv. plagiátu (resp. neoprávněného užití cizího díla nebo jeho části) je rozhodující otázkou, zda jde o dílo nezávislé, nebo zda došlo k převzetí díla předchozího. Podle Šalomouna³⁵ právně významná je shoda v prvcích, které charakterizují konkrétní individuální autorskoprávní ztvárnění. Jde v podstatě o problém „silných prvků“, podobný tomu, který je již vžitý v teorii průmyslových práv, zejména práva známkového. V tomto smyslu lze souhlasit s praxí dovozující, že nestačí shodnosti byť sebečetnější méně výrazného rázu, nýbrž že je třeba shody zásadní, jak uvádí Knap.³⁶

³⁵ ŠALOMOUN, M. op. cit., s. 77 [12]
³⁶ KNAP, K. Užití autorského díla. In: Aktuální otázky práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1979, s. 39 – 40.

Z těchto důvodů se rozlišuje mezi celkovou podobností a doslovnou podobností. Podle Šalomouna „množství doslovně opsaného materiálu musí být dostatečné k tomu, aby bylo zřejmé, že obě díla jsou si podobná i v ideji. Pro určení rozhodné kvantity je důležité též hodnotit, zda podobnost vychází z materie, která představuje podstatnou část odpůrcova díla“.³⁷

Tuláček bez další argumentace uvádí, že „Pokud je podobnost záměrná, způsobená využitím určitého díla k sepsání vlastní variace, kdy se prolínají vlastní partie s pasážemi z jiného díla, nikoli citovanými, ale upravenými (např. jiná jména, názvy, jiný slovosled atd.), jedná se jistě o porušení autorského práva. Nepůjde však o plagiát.“³⁸

Podle literatury³⁹ je třeba rozlišovat mezi celkovou podobností díla (Comprehensive Nonliteral Similarity) a doslovnou podobností části díla (Fragmented Literal Similarity).

³⁷ Šalomoun, op. cit., s. 79
³⁸ TULÁČEK, J. Porušení autorského práva a plagiát. Bulletin advokacie, 2004, č. 11 – 12, s. 24 – 31. [24]
³⁹ JOYCE, C. Copyright Law – Cases and Materials. New York, 1986, s. 603. Publikováno v díle Šalomouna, s. 78–79.

V prvním případě tento druh podobnosti neznamená shodu textu nebo jeho částí, ale zaměřuje se na podstatu díla. Podle Šalomouna se nedá podstata vymezit přesně, nicméně z kontextu vyplývá, že podstatu díla tvoří postavy, příběh a způsob jeho vyprávění – tedy něco, co je pro dílo charakteristické natolik, že kdyby se to objevilo v díle jiném, považovali bychom takové dílo za plagiát.

V druhém případě jde o doslovnou podobnost jednotlivých epizod, příhod nebo částí původního díla (byť s problémem kvantifikace míry porušení jeho práv).

Každé autorské dílo se skládá ze dvou druhů prvků – silných a slabých. Zatímco slabé prvky představují obecný autorský fond, typický pro daný druh autorského díla, silné prvky jsou autorským zákonem požadovaným jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora.

V oblasti děl architektonických lze za ony slabé prvky považovat jednotlivé komponenty díla, které odpovídají určitému stylu architektury, nebo určitému konstrukčnímu (stavebnímu) požadavku či funkci.

Podle Knapa „O autorskoprávní užití díla může jít jen tehdy, došlo-li k užití díla v jeho autorskoprávní tvůrčí individualitě. Pro posouzení, zda se tak stalo, je rozhodující zjištění, zda užití zahrnuje silné tvůrčí prvky, tj. prvky určující autorskoprávní individualitu díla, o jehož užití jde.“⁴⁰

⁴⁰ KNAP, K. Užití autorského díla. In: Aktuální otázky práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního. 1. vydání Praha: Univerzita Karlova, 1979, s. 42. [17]

Podle našeho názoru lze stanovit míru shody mezi porovnávanými autorskými díly takto (od nejméně po nejvíce shodná díla):

1. díla zcela nezávislá, lišící se myšlenkou i jejím zpracováním;

2. shoda myšlenky, zpracování (tvůrčí ztvárnění) zcela odlišné;

3. shoda myšlenky a tzv. slabých prvků (viz dále);

4. shoda myšlenky, slabých i silných prvků (viz dále);

5. text jednoho díla je tvořen citacemi nebo podmnožinou druhého díla;

6. absolutní shoda děl.

Při zpracování původního autorského díla jako tzv. odvozeného díla podle autorského zákona není rozhodující, zda ke zpracování (či překladu) díla původního došlo oprávněně či nikoli. Vyplývá-li z ustanovení § 11 a § 12 AutZ, že dílo lze zpracovat nebo přeložit do jiného jazyka jen se svolením jeho autora, je zapotřebí je chápat ve smyslu právním, nikoliv faktickém. Fakticky lze totiž dílo zpracovat nebo přeložit i bez tohoto svolení, tj. i neoprávněně (protiprávně), přičemž bude-li takto odvozené dílo splňovat legální pojmové znaky díla podle autorského zákona, bude i takto protiprávně vzniklá odvozenina předmětem samostatného autorského práva jeho autora (zpracovatele nebo překladatele). I dílo, které odvozeně vzniklo od díla původního, aniž k tomu autor původního díla svolil, může požívat autorskoprávní ochrany jako kterékoli jiné dílo. Tím ovšem není dotčena objektivní odpovědnost zpracovatele či překladatele za neoprávněný zásah do autorského práva autora původního díla, včetně případné občanskoprávní nebo dokonce i trestněprávní odpovědnosti.

2.2.5 Vznik autorského práva k dílu

Podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona autorské právo k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno slovem, písmem, náčrtem, skicou nebo v jakékoliv jiné vnímatelné podobě. Touto vnímatelnou podobou chápeme i vnímání pomocí a prostřednictvím technických prostředků; nemusí být tedy dokumentace vytištěna, ani stavba postavena či namodelována; postačí, můžeme-li jej zobrazit na obrazovce monitoru v jakékoliv podobě – od textů a výkresů až po vizualizaci.

Právo autorské vzniká v okamžiku vzniku díla, tj. jakmile je vyjádřeno v objektivní podobě vnímatelné lidskými smysly (slovem, písmem, fotografií, počítačovou vizualizací apod.). Podmínkou vzniku díla a tím i vzniku práva autorského není, aby dílo bylo vyjádřeno ve formě trvalé; stačí např. proslovení přednášky, zahrání melodie na hudební nástroj apod. V souladu s článkem 5 Bernské úmluvy není vznik práva autorského podmíněn zachováním jakékoli formality (např. registrace díla). Neformálnost ochrany platí i pro požívání práva autorského a jeho výkon.

Logickým důsledkem ustanovení § 9 odst. 1 je to, že ani zničením originálu díla nezaniká právo autorské k němu, stejně tak jako nabytím originálu díla do vlastnictví se nenabývá oprávnění vyplývající z práva autorského, pokud není sjednáno jinak. Právo autorské k dílu (jakožto nehmotnému statku) a právo vlastnické k věci (hmotnému substrátu díla), jejímž prostřednictvím je dílo vyjádřeno, se každé řídí vlastním právním režimem. Dispozice s právem autorským se nedotýká práva vlastnického a naopak.⁴¹

⁴¹ Důvodová zpráva, op. cit.

Podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona se právo autorské vztahuje na dílo dokončené, jeho jednotlivé vývojové fáze a části, pokud splňují podmínky podle § 2 odstavce 1 nebo podle odstavce 2, jde-li o předměty práva autorského v něm uvedené. Znamená to, že od okamžiku, kdy můžeme hovořit o vzniku autorského díla, tj. od okamžiku, kdy výsledek autorovy činnosti překročí hranice pouhého technického (řemeslného) projevu a stane se v důsledku tvůrčí činnosti výsledkem jedinečným (tj. individuálním a originálním), pak bez ohledu na stupeň propracovanosti díla je toto chráněno po celou dobu další tvorby. K fázím v rámci víceúrovňového návrhu viz dříve část 1.3.

2.2.6 Obsah práva autorského

Právo autorské zahrnuje výlučná práva osobnostní (§ 11) a výlučná práva majetková (§ 12 a násl.).

2.2.6.1 Osobnostní práva autorská

Osobnostní práva autorská zahrnují právo na autorství (osobovat si autorství, popř. zveřejnit dílo bez udání jména nebo s pseudonymem) a zejména rozhodnout o zveřejnění díla, čímž je autor srozuměn s tím, že jeho dílo je schopné uvedení na veřejnost. Součástí osobnostních práv je dále právo na nedotknutelnost díla, které obsahuje jednak právo autora udílet svolení ke změnám a jiným zásahům do díla, a právo bránit takovému užití díla, kterým by byla snížena jeho hodnota.

Vzhledem ke své nehmotné podstatě jsou osobnostní práva nepřevoditelná a v důsledku toho se jich autor nemůže ani vzdát. Osobnostní práva zanikají smrtí autora. Po jeho smrti vzniká osobám v zákoně výslovně uvedeným pouze právo na to, aby jméno autora bylo uvedeno a aby dílo bylo užíváno způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. Tato práva jsou časově neomezená a k jejich uplatňování jsou aktivně legitimovány i příslušné právnické osoby, sdružující nebo zastupující autory ve výkonu jejich práv.

Právo na autorství

Právo osobovat si autorství v sobě zahrnuje právo autora rozhodnout, zda a jakým způsobem má být jeho autorství uvedeno při zveřejnění jeho díla a dalším užití jeho díla, je-li uvedení autorství při takovém užití obvyklé, naukou označováno tradičně jako právo na autorské označení, tedy zda pod pravým jménem, anonymně či pod pseudonymem.

Zákon zavádí v ustanovení § 6 zákonnou domněnku autorství, podle níž je autorem díla fyzická osoba, jejíž pravé jméno je obvyklým způsobem uvedeno na díle, nebo je u díla uvedeno v rejstříku předmětů ochrany vedeném příslušným kolektivním správcem, není-li prokázán opak; to neplatí v případech, kdy je údaj v rozporu s jiným údajem takto uvedeným. Toto ustanovení se použije i tehdy, je-li toto jméno pseudonymem (uměleckým jménem), pokud autorem přijatý pseudonym nevzbuzuje pochybnosti o autorově totožnosti.

Nedotknutelnost díla

Právo autora na nedotknutelnost jeho díla je další aktuální problematikou v souvislosti s praxí ve výstavbě.

Právo autora na nedotknutelnost jeho díla je formulováno v ustanovení § 11 odst. 3 tak, že „Autor má právo na nedotknutelnost svého díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla, nestanoví-li tento zákon jinak. Je-li dílo užíváno jinou osobou, nesmí se tak dít způsobem snižujícím hodnotu díla. Autor má právo na dohled nad plněním této povinnosti jinou osobou (autorský dohled), nevyplývá-li z povahy díla nebo jeho užití jinak, anebo nelze-li po uživateli spravedlivě požadovat, aby autorovi výkon práva na autorský dohled umožnil.“

Právem na nedotknutelnost díla se doktrinálně rozumí právo na zachování integrity díla, zejména jeho obsahu či formy. Jedná se o důsledek přirozenoprávního pojetí literární, jiné umělecké a vědecké tvorby, která spočívá v ontologické jednotě literárního, jiného uměleckého a vědeckého díla a jeho autora, jež je považováno za součást autorovy osobnosti. Nedotknutelnost díla představuje jeho formální i obsahovou, tj. literární, jinou uměleckou nebo vědeckou, resp. morální, integritu.⁴²

⁴² Viz také rozsudek Městského soudu v Praze, 13 Co 216/90.

Autorský zákon v § 11 odst. 3 vymezuje tyto součásti osobnostního autorského práva na nedotknutelnost díla:

a) právo udělit svolení ke změně či jinému zásahu do díla,

b) právo na užívání díla způsobem nesnižujícím hodnotu díla,

c) právo na autorský dohled.

Právo ad a) je opětovným vyjádřením autorovy autonomie nad dílem a nakládáním s ním. A contrario jde tedy o zabránění jednání jiné osoby, která by bez souhlasu autorova zasáhla do díla jakýmkoliv způsobem.

Můžeme rozlišit různé druhy a způsoby zásahů, a to jak tvůrčí, tak netvůrčí povahy. V případě tvůrčího zásahu může dojít ke vzniku nového, odvozeného díla, ovšem bez souhlasu autorova se bude jednat o jednání protiprávní. Vznik spoluautorství zde nepřichází v úvahu při neoprávněném zásahu ani právně, ani fakticky, neboť by nešlo o jednání konané oběma spoluautory společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů do doby dokončení díla (viz ustanovení § 8 odst. 1). V případě zásahu netvůrčí povahy nedojde ke vzniku nového autorského práva odvozené povahy, ale bude se rovněž jednat o protiprávní jednání.

Změny mohou být provedeny různým způsobem, např.:

I. Změna díla nebo jeho části – typickými změnami v oblasti výstavby jsou zásahy do projektové dokumentace v jakékoliv její fázi, tj. jak do textové, tak především do výkresové části. V této souvislosti diskutují Telec a Tůma tzv. podružné změny díla, kdy uvádějí, že právo na integritu díla nelze vykládat v tom smyslu, že je autor oprávněn bránit se jakýmkoli změnám díla v tom smyslu, že se jedná i o změny nepatrné, nepodstatné, obtížně postřehnutelné, tj. změny podružné, marginální, či takové změny, které jsou důsledkem konkrétního oprávněného užití díla či pro takovéto užití nezbytné, tj. změny očekávatelné, prediktibilní. Jako rozlišovací kritérium uvádějí schopnost změn zasáhnout do uměleckého či vědeckého pojetí díla.⁴³

⁴³ TELEC, I., TŮMA, P. op. cit., s. 153. [14]

V případě děl architektonických se můžeme setkat s dalšími zásahy, které sice mají také technický, nikoliv tvůrčí charakter, kdy ale je opět hraniční otázkou, zda jde o dovolený, tj. technický zásah, nevyžadující zvláštního souhlasu autorova, či nikoliv. Jedná se o změny, které jsou vynuceny:

a) použitými technologiemi,

b) právním předpisem.

Podle názoru ad a) není možné technologie nadřazovat nad právo autora na nedotknutelnost, tj. pokud je to možné, je třeba volit takový způsob zhotovení díla, aby vyjádření díla stavbou odpovídalo návrhu architektonického díla. Můžeme se ale dostat do situace, kde bude technologická realizace 1. nepřiměřeně drahá, nebo 2. nerealizovatelná. V této situaci je třeba posuzovat návrh stavby jako každé jiné dílo zhotovené na základě smlouvy o dílo, resp. dílo na objednávku. Jde o to, že dílo je pro objednatele nepřijatelné, přičemž v případě ad 1. je otázkou, zda a jakým způsobem proběhla akceptace díla. Může se ukázat, že objednatel dílo takto odsouhlasil, přičemž si byl vědom nebo vzhledem k podmínkám smlouvy si měl být vědom toho, co akceptuje. Není-li součástí plnění předběžný rozpočet nákladů na realizaci a smlouva neobsahuje ujednání o tom, jak budou strany postupovat v případě, že se návrh dostane do rozporu s finančními představami a možnostmi stavebníka, může být situace patová, nebo pro stavebníka značně nevýhodná. A opačně, nebude-li mít autor díla jednoznačně stanovené podmínky akceptace, může dílo předělávat do nekonečna.

V případě ad 2. je situace jednodušší. Pokud je dílo v rozporu s právním předpisem (a troufli bychom si říci i s technickou normou, jakkoliv ta není závazná), mělo by se jednat o vadu díla, kterou je povinen autor odstranit a v případě, že odmítne, má objednatel právo na náhradu škody, která mu tím byla způsobena. Protože tato situace v podstatě pro objednatele (stavebníka) znamená, že musí nechat dílo vyprojektovat znovu, bude výše škody sestávat jak z nákladů na novou projektovou dokumentaci, tak z nákladů odvozených ze skluzu ve výstavbě – v této souvislosti je třeba upozornit, že následky, resp. náhrada škody může být pro autora původní projektové dokumentace, vykazující vady, až likvidační.

Velice nejednoduchou otázkou je ale případná možnost objednatele nechat upravit dílo, jehož autor odmítá spolupráci nebo za ni požaduje nepřiměřenou další odměnu, třetí osobou. Z hlediska obecných principů nedotknutelnosti autorského díla to není možné.

Budeme-li vycházet z pravděpodobného výchozího právního stavu, že se jedná o návrh stavby – dílo vytvořené na objednávku nebo soutěžní dílo podle § 61 AutZ, je-li dílo autorem vytvořené na základě smlouvy o dílo (dílo vytvořené na objednávku), platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak. K užití díla nad rámec takového účelu je objednatel oprávněn pouze na základě licenční smlouvy, nevyplývá-li z tohoto zákona jinak.

Autorský zákon vymezuje dílo na objednávku jako dílo uzavřené na základě smlouvy o dílo. Jedná se o právní vztah provedení díla, vznikající zásadně z typové smlouvy o dílo obecně upravené v § 631 a násl. ObčZ (popř. § 536 a násl. ObchZ). Může se však jednat i o smlouvy innominátní či smíšené, jejichž obsahem je závazek k vytvoření díla.

V případě nového občanského zákoníku (NOZ), který odstraňuje dualitu závazkových vztahů podle ObčZ a ObchZ, se bude jednat o ustanovení § 2586 a násl., resp. pak § 2631 pojednávající o díle s nehmotným výsledkem. Zde dochází k duální úpravě současně s ustanovením § 61 odst. 1, podle kterého Je-li dílo autorem vytvořené na základě smlouvy o dílo (dílo vytvořené na objednávku), platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak. K užití díla nad rámec takového účelu je objednatel oprávněn pouze na základě licenční smlouvy, nevyplývá-li z tohoto zákona jinak.“ Podobně v NOZ § 2634 „Je-li předmětem díla výsledek činnosti, který je chráněn právem průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, má se za to, že jej zhotovitel poskytl objednateli k účelu vyplývajícímu ze smlouvy. A i zde se v ustanovení § 2635 uvádí, že ustanovení tohoto oddílu se použijí obdobně i pro výsledek činnosti zhotovený podle ustanovení o veřejném příslibu (soutěžní dílo).

Můžeme tedy říci, že autorský zákon chrání zájmy nabyvatele prostřednictvím těchto kvazilicenčních omezení autorského práva:

a) zákonnou vyvratitelnou domněnkou poskytnutí licence objednateli k užití díla k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo,

b) omezením autonomie vůle autora oprávněnými zájmy objednatele při výkonu majetkového autorského práva dílo užít (srov. odst. 2).

Výlučná osobnostní autorská práva zůstávají autorovi díla na objednávku zachována v plném rozsahu; i zde však platí ustanovení § 51 AutZ, podle kterého nabyvatel nesmí upravit či jinak měnit dílo, jeho název nebo označení autora, ledaže bylo sjednáno jinak, nebo jde-li o takovou úpravu či jinou změnu díla nebo jeho názvu, u které lze spravedlivě očekávat, že by k ní autor vzhledem k okolnostem užití svolil; ani v takovém případě nabyvatel nesmí dílo nebo jeho název změnit, pokud si autor svolení vyhradil i pro tyto změny a nabyvateli je taková výhrada známa. K omezení výlučných osobnostních autorských práv tedy může dojít zásadně pouze tehdy, kdy by jejich výkon znemožňoval řádné užití díla na objednávku k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo. Zde je nutné vycházet z argumentu teleologického. Nikdy však pozměnění nemůže být provedeno tak, aby docházelo k užití díla způsobem snižujícím hodnotu díla (srov. § 11 odst. 3).⁴⁴

⁴⁴ TELEC, I., TŮMA, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 580–581. [14]

Jak uvádí Telec,⁴⁵ pro díla literární, jiná díla umělecká nebo vědecká, tedy i pro díla architektonická, která byla vytvořena na objednávku, platí stejná autorskoprávní ochrana jako pro díla vytvořená autorem bez zadání objednatele. Mezi oběma třídami děl ovšem spočívá dále vysvětlený majetkoprávní uživatelský rozdíl závazkově právní povahy. Autor zakázkového díla je totiž ve výkonu svého zachovaného absolutního majetkového autorského práva omezen, a to situačně zcela rozumně, účelem vyplývajícím ze smlouvy o dílo, kterou si sjednal s objednatelem (stavebníkem).

⁴⁵ TELEC, I. Zakázková díla architektonická. Právní rozhledy, 2010, č. 19, str. 681–689. [22]

V případě děl na objednávku (stejně jako u děl zaměstnaneckých a děl považovaných za díla zaměstnanecká, děl soutěžních, kolektivních, audiovizuálních a děl audiovizuálně užitých) platí zvláštní majetkoprávně dispoziční režim, který zohledňuje, že tato autorská díla byla vytvořena z podnětu, na náklady a nebezpečí jiné strany nežli autora, přičemž druhá strana vložila prostředky a důvěru do cizí (tj. autorovy) tvůrčí činnosti, do cizích tvůrčích schopností a vůbec do vzniku cizího díla. Druhá strana (zadavatel, objednatel) přitom zamýšlí dílo hospodářsky využít na své náklady a nebezpečí. Bez vynaložení prostředků a důvěry jiné strany nežli autora by dílo vůbec nevzniklo. Proto je při autorově výkonu jeho zachovaného absolutního majetkového autorského práva užít své dílo brán zřetel na zásadu ochrany hospodářské investice toho, kdo ji do vzniku díla vynaložil. Autorský zákon tuto právní zásadu situačně rozumně upřednostňuje tak, že omezuje majetkově dispoziční režim na straně autora.

Jak uvádí Telec,⁴⁶ z hlediska prvotní podoby, jíž je vyjádřeno dokončené architektonické dílo, můžeme hovořit o náčrtu (skice). Stav dokončenosti původní skicové podoby díla znamená, že dílo se stalo architekturou (je součástí světového stavu architektury), bez ohledu na teprve budoucí zbudování stavby. Již odevzdané dílo je umělecky plně způsobilé k tomu, aby bylo užito jako dílo architektonické ve výtvarném smyslu. Následně teprve může dojít k stavebnímu vyjádření díla, a to s ohledem na konečný účel vzniku díla, jímž je výstavba domu (či jiné stavby), a to podle účelu svého vzniku, vyplývajícího ze smlouvy o dílo.

⁴⁶ dtto 45

Objednatel (zadavatel) architektonického díla je finančním a stavebním investorem jeho účelového vzniku na své náklady a podle svého investičního (územního a stavebního) záměru, bez něhož by dílo nebylo vzniklo. Jedná se proto o zakázkové dílo vzniklé z podnětu, na náklady a na hospodářské a právní nebezpečí spojené s konečným zbudováním díla stavbou (trojrozměrnou rozmnoženinou díla), které nese objednatel. Ve stavebním vyjádření díla přitom od úplného začátku spočívá jeho hospodářské využití, k němuž je architektonické dílo určeno.

Investiční záměr zpravidla bývá od počátku znám objednateli i zhotoviteli, resp. též autorovi. Jedná se proto o všem dotčeným osobám předem známý úmysl. Tato skutečnost je podstatná z hlediska dalšího právního výkladu. Účelem užití díla vyplývajícím ze smlouvy o dílo je hospodářské využití zakázkově vzniklého architektonického díla zbudováním objednatelovy stavby, jíž má být architektonické dílo v konečné podobě vyjádřeno, a to v souladu s objednatelovým investičním záměrem, včetně jeho záměru a podle objednatelova zadání tvůrčí činnosti a objednatelem odsouhlasených úprav zadání.

Vyvratitelná zákonná domněnka, která svědčí objednateli právní silou použitého zákona, spočívá co do způsobu užití předmětného díla v domněnce objednatelova nabytí licence k trojrozměrnému rozmnožování architektonického díla stavbou kupř. stavby pro bydlení (srov. § 13 odst. 2 AutZ), tj. nabytí licence k rozmnožování architektonického díla ve zpracované konečné podobě stavby, jakož i ve všech dalších podobách, které věcně nebo právně musí předcházet této konečné podobě díla z hlediska dosažení účelu licence nebo se zřetelem na plnění objednatelových zákonných povinností stavebníka, vyplývajících z českého veřejného práva stavebního (viz právně nutné podoby díla, vyjádřené dokumentacemi podle stavebního zákona). Jedná se přitom vždy o jedno a totéž autorské dílo umělecké, u něhož se přeměňují pouze vyjadřovací podoby od náčrtu až po stavbu, resp. po dokumentaci skutečného provedení stavby.

Jelikož počáteční podoby architektonického díla, v nichž bývá dílo odevzdáno, a to skica a studie, nejsou věcně ani právně způsobilé k dosažení účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo, a to též s ohledem na objednatelovy (stavebníkovy) povinnosti vyplývající z veřejného práva stavebního, jedná se o zákonnou domněnku poskytnutí licence k rozmnožování architektonického díla ve všech jeho podobách, tj. též v dalších zpracováních nebo jiných změnách díla, které jsou věcně nebo právně nezbytné k dosažení účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo, tj. ke zbudování stavby (trojrozměrné rozmnoženiny díla), jíž má být dílo konečně vyjádřeno.

Jak uvádí Telec, autor děl na objednávku, resp. jiný zhotovitel zakázkových děl je v závazkově právním postavení, které je relativně slabší v porovnání s tímto postavením objednatele, který je zadavatelem. Autorskoprávně rozhodný je účel, k němuž bylo autorské dílo architektonické na zakázku vytvořeno. Jakékoli způsoby užití zakázkového díla nad rámec účelu jeho vzniku, vyplývajícího z uzavřené smlouvy o dílo, by již vyžadovaly, aby se jednalo o jednání po právu, objednatelovo nabytí smluvní licence. A contrario tedy vše ostatní, tzn. všechny způsoby objednatelova užití zakázkového díla architektonického, které vyplývají ze smlouvy o dílo uzavřené mezi objednatelem a autorem, resp. zhotovitelem, jsou oprávněné právní silou autorského zákona.

Právní ochrana autorských děl, resp. subjektivních přirozených práv autorských, která platí i pro díla architektonická vytvořená na objednávku, zahrnuje výkon osobnostních práv autorských, včetně autorova práva dohledu nad řádným užitím díla, tj. v tomto případě nad jeho rozmnožováním ve změněných podobách způsobem nesnižujícím architektonickou hodnotu díla.⁴⁷

⁴⁷ Podle § 11 odst. 3 AutZ autor má právo na nedotknutelnost svého díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla, nestanoví-li tento zákon jinak. Je-li dílo užíváno jinou osobou, nesmí se tak dít způsobem snižujícím hodnotu díla. Autor má právo na dohled nad plněním této povinnosti jinou osobou (autorský dohled), nevyplývá-li z povahy díla nebo jeho užití jinak, anebo nelze-li po uživateli spravedlivě požadovat, aby autorovi výkon práva na autorský dohled umožnil.

Podle názoru autora právo dohledu nad řádným užitím díla podle AutZ není totožné s technickým dozorem stavebníka nebo autorským dozorem projektanta podle stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb.), jakkoliv někdy bývá ve stavební praxi tato architektonicko-poradenská služba, řešící způsob výkonu architektova osobnostního práva autorského dohledu nad užitím díla, věcně a smluvně spojena s výkonem stavebního dozoru, technického dozoru anebo autorského dozoru projektanta, zejména pokud je zároveň veřejnoprávně autorizovaným architektem, inženýrem či technikem,⁴⁸ do jehož právně možného předmětu činnosti spadá i stavební nebo technický dozor nad stavbou a jejím vedením – viz dále.

⁴⁸ Podle zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů.

Zcela běžnou praxí v procesu přípravy a realizace stavby je, že dochází k úpravám původního architektonického návrhu v rámci přeměn jeho vyjadřovacích podob až do konečné podoby trojrozměrné rozmnoženiny díla stavbou.

Klíčová je tedy otázka, zda a za jakých podmínek je vůbec možné, aby další zpracování nebo jiné změny díla prováděl někdo jiný, než autor díla v jeho původní podobě a v dalších podobách.

Dalšími vyjadřovacími podobami téhož díla ve výstavbě, rozumí se jeho podoby územně nebo stavebně dokumentační, zhotovené pro územní nebo stavební účely podle tohoto zákona, resp. pro účely rozhodnutí správních úřadů vydaných na jeho základě. Může se jednat o dokumentaci záměru umístění stavby pro územní správní řízení o umístění stavby a zpravidla se jednává o dvě projektové dokumentace pro účely stavebního správního řízení; tzn. o projektovou dokumentaci k vydání stavebního povolení nebo pro ohlášení stavby a o projektovou dokumentaci pro provádění stavby. Všechny tyto dokumentace, popř. i další dokumentace pro výstavbu, jejichž zhotovení bývá veřejnoprávně nezbytné k řádnému zbudování architektonického díla stavbou ve veřejnoprávním režimu českého stavebního zákona, vystihují zpracování díla, jehož původní podoba, např. podoba architektonické studie (architektonického návrhu stavby), doznává účelové proměny předně pro úřední účely dokumentační (územní nebo stavební), a to z hlediska sledování veřejného zájmu vyjádřeného stavebním zákonem.

Přicházejí zřejmě v úvahu dvě možné varianty:

1. Změna je provedena na základě požadavku objednatele a v souvislosti s účelem díla. V takovém případě další zpracování nebo jiné změny díla by musely být takové, aby zachovaly architektonický ráz díla, jímž se předmětné dílo vyznačuje a který je patrný z jeho dosavadních podob, jakož i z okolností uzavření smlouvy o dílo.

2. Změna vyplývá z požadavků veřejnoprávních, tj. z požadavků stavebního úřadu nebo jiných správních orgánů a na základě a v mezích zákona, jejž těmto orgánům takovou pravomoc svěřuje.⁴⁹ Podle názoru autora taková změna musí být vždy možná, aniž by došlo k omezení nebo porušení autorova osobnostního práva, protože pokud původní architektonické dílo bylo v rozporu s právními předpisy, pak vykazovalo vadu, brání v řádném užívání díla, a změnou stavby tedy nemůže dojít ke snížení architektonické hodnoty díla. Jak uvádí Telec,⁵⁰ má-li být architektonické dílo vyjádřeno trojrozměrnou rozmnoženinou stavby, věcně nezbývá, má-li být smlouva o dílo řádně splněna, než aby architekt při tvorbě díla již od samého počátku tvořivě zohlednil jeho stavebně technické určení; zejména přihlédnutím k technické proveditelnosti trojrozměrného rozmnožení díla stavbou a zohledněním veřejno-právních nebo věcných požadavků na dílo takového určení a umístění.

⁴⁹ Viz čl. 2 Ústavy ČR.
⁵⁰ TELEC, I. op. cit., str. 686. [14]

V obou případech musí být z hlediska práva autorského (z pohledu osobnostního práva autora architektonického díla) v celé výstavbě dodržen legální zákaz užití architektonického díla jeho rozmnožováním ve zpracovaných či jinak změněných podobách, jež bývají nezbytné vzhledem k obsahu výstavby a jejímu cíli způsobem, který by snížil architektonickou, tedy umělecko-estetickou hodnotu díla.

Znamená to, že může-li objednatel na základě zákonné domněnky poskytnutí licence (viz výše) použít odevzdané architektonické dílo k dalším rozmnožením ve zpracovaných nebo jinak změněných podobách, které jsou svým rozsahem v souladu s účelem vzniku díla, tj. ke zbudování stavby, musí tak učinit jen takovým způsobem, jímž nedojde ke snížení architektonické hodnoty díla. Jinak řečeno, znamená to, že objednatel musí při všech těchto činnostech, včetně projektování a stavebních prací, natolik dbát architektonického rázu díla, jak by byl býval činil sám jeho autor, popř. třetí osoba podle jeho tvůrčích pokynů anebo pod jeho osobním architektonickým dohledem. To se týká i vzniku všech územně nebo stavebně dokumentačních podob díla, např. projektové dokumentace, které jsou podle stavebního zákona nutné z hlediska ochrany veřejného zájmu na bezpečné a jinak územně nebo stavebně nezávadné výstavbě.

Jak uvádí výslovně Telec,⁵¹ volba osoby projektanta, stejně jako volba osoby stavebního podnikatele (zhotovitele stavby), je věcí svobodného soukromého rozhodnutí zadavatele stavební zakázky (investora), tj. stavebníka, který je při svém výběru nebo jiném zadání vázán plněním zákonné povinnosti užít dílo jen způsobem nesnižujícím jeho architektonickou hodnotu. Je pak věcí zadavatele (objednatele), jak tuto zákonnou povinnost splní, resp. prostřednictvím které jím svobodně určené osoby a jakým právním způsobem zadání či za jakých smluvních podmínek s touto osobou sjednaných tak učiní, pakliže stavebník nemůže nebo nechce si po všech stránkách zbudovat dílo sám.

⁵¹ TELEC, I. op. cit. str., 688. [14]

Volba jiné osoby nežli autora původního vyjádření díla, tj. nežli architekta ve smyslu autorského zákona, nezbavuje stavebníka (objednatele) povinnosti strpět výkon autorova osobnostního práva dohledu nad užitím díla způsobem nesnižujícím jeho hodnotu, a to v celém dalším návrhovém a realizačním (inženýrském, technickém) procesu, dochází-li k výstavbě díla za života autorova.

Toto strpení podle názoru autora neznamená ovšem povinnost uzavřít jakýkoli v závazkový vztah, kterým by se stal autor díla zhotovitelem (dodavatelem) pro další fázi výstavby, než na jakou byla smlouva o dílo uzavřena.

Problematiku architektonických děl na objednávku a jejich režimu můžeme stručně shrnout tak, že se jedná o střet několika právních zásad, v němž převládá uplatnění ochrany investice zadavatele ve spojení s účelovým užitím díla. Sama ochrana uměleckého díla architektonického tím nedoznává žádné úhony, protože existuje celá řada legálních nástrojů, jak ji uplatnit.

V daném případě se zhotovitel nebude dopouštět zřejmě protiprávního postupu, pokud nebude užívat dílo způsobem snižujícím jeho architektonickou hodnotu, což z hlediska jeho potřeb a v souladu se zamýšleným účelem vzniku díla značí měnit pouze takové části díla, které nebudou představovat podstatnou změnu architektonických vlastností.

Co se týká otázky, zda je nucen využít služeb původního zhotovitele díla pro další úrovně projektové dokumentace, pak podle názoru autora taková povinnost neexistuje. Volba osoby projektanta, stejně jako volba osoby stavebního podnikatele (zhotovitele stavby), je věcí svobodného soukromého rozhodnutí zadavatele stavební zakázky (stavebníka, investora), tj. stavebníka, který je při svém výběru nebo jiném zadání vázán plněním zákonné povinnosti užít dílo jen způsobem nesnižujícím jeho architektonickou hodnotu. Je ovšem třeba zachovat právo dohledu autora (zhotovitele) nad řádným užitím díla podle AutZ, což ovšem není totožné s technickým dozorem stavebníka nebo autorským dozorem projektanta podle stavebního zákona a nemůže být vynucováno ve formě úplatného závazkového vztahu.

Je třeba totiž rozlišit tři druhy dozorů:

a) autorský dozor (přesně řečeno dohled) podle § 11 odst. 3 AutZ,

b) stavební dozor podle stavebního zákona,

c) technický dozor stavebníka.

Pokud se v zákoně č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů hovoří v ustanovení § 12 odst. 2 věta druhá o „autorském dozoru nad realizací stavby“, pak tento je pojmem práva veřejného a nelze jej zaměňovat s autorským dohledem ve smyslu § 11 odst. 3 autorského zákona ad a) výše. Účelem „autorského dozoru nad realizací stavby“ podle zákona č. 360/1992 Sb. je především veřejný zájem na realizaci stavebních zásahů do životního prostředí v souladu s estetickou koncepcí, předloženou v rámci stavebního řízení. Jeho obsahem pak je kontrola a korekce dodržení takových stavebních postupů při vzniku díla umění architektonického, jež má být hmotně zachyceno stavbou, které budou v souladu s tvůrčí (architektonickou) ideou (myšlenkou) díla veřejnoprávně verifikovanou ve stavebním řízení.⁵²

⁵² TELEC, I., TŮMA, P. op. cit., s. 30. [14]

2.2.6.2 Souběh ochrany práv autorských k dílu architektonickému a práv průmyslových

V rámci architektonického díla se mohou vyskytnout momenty, kde bude v rámci projektové dokumentace (a následně stavby) z návrhu vyplývat použití duševního vlastnictví třetí osoby – např. v podobě vynálezu, užitného nebo průmyslového vzoru.⁵³

⁵³ Viz zákony č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů, č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, vše ve znění pozdějších předpisů.

Vynálezy a užitné vzory

Podle § 3 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích (VynZ), se patenty udělují na vynálezy, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově využitelné. Přitom podle § 6 odst. 1 vynález je výsledkem vynálezecké činnosti, jestliže pro odborníka nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky. Podle § 3 odst. 2 se za vynálezy nepovažují mj. estetické výtvory.

Tzv. „malé vynálezy“, neboli užitné vzory podle zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech (UžVZ), jsou definovány v § 1 jako technická řešení, která jsou nová, přesahují rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná. A opět platí podle § 2, že technickými řešeními podle tohoto zákona nejsou mj. pouhé vnější úpravy výrobků.

V rámci obou právních úprav lze tedy konstatovat, že je málo pravděpodobné využití patentové ochrany či ochrany užitným vzorem pro výsledek činnosti projektanta, budeme-li uvažovat v kap. 1.3 zmíněné typické výstupy v podobě některé z projektových dokumentací určených pro výstavbu či urbanistiku.

Naopak lze ovšem se setkat se situací, kdy součástí dokumentace stavby (typicky v rámci vlastní projektové přípravy na úrovni dokumentace ke stavebnímu řízení, ještě spíše ale v dokumentaci pro zadání nebo provedení stavby) budou prvky, které budou vykazovat průmyslově-právní ochranu podle některého z uvedených předpisů. V takovém případě je třeba mít na mysli zápovědní funkci, podle které majitel patentu má výlučné právo využívat vynález, poskytnout souhlas k využívání vynálezu jiným osobám, nebo na ně patent převést (§ 11 VynZ), resp. bez souhlasu majitele užitného vzoru nikdo nesmí technické řešení chráněné užitným vzorem při své hospodářské činnosti vyrábět, uvádět do oběhu nebo upotřebit (§ 12 UžVZ).

Průmyslové vzory

Pokud ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů (PrůmVzZ), výslovně poukazuje na možný souběh autorskoprávní a průmyslově-vzorové ochrany,⁵⁴ je tomu tak proto, že zde dochází k možnému prolínání dvou způsobů ochrany díla v podobě průmyslového vzoru, které bude spočívat ve vzhledu výrobku nebo jeho části, spočívající zejména ve znacích linií, obrysů, barev, tvaru, struktury nebo materiálů výrobku samotného, nebo jeho zdobení (definice průmyslového vzoru podle § 2 PrůmVzZ, resp. podle Směrnice 98/71/ES o právní ochraně průmyslových vzorů) a současně díla výtvarného či díla užitého umění (podle § 2 AutZ).

⁵⁴ Ustanoveními tohoto zákona není dotčena ochrana poskytovaná shodným předmětům podle práva autorského, občanského, práva k ochranným známkám, popřípadě jiným zvláštním právním předpisem.

Jak uvádí Koukal, průmyslové vzory leží na pomezí mezi světem umění a techniky. Tvůrce průmyslového vzoru se snaží vytvořit takový vzhled (tvar) výrobku, který bude uspokojovat estetické požadavky spotřebitele, stejně jako požadavky účelnosti (funkčnosti) výrobku.⁵⁵ Pro tentýž produkt duševní činnosti autora (AutZ), resp. původce (PrůmVzZ) potom bude možné aplikovat ustanovení obou právních předpisů, s rozdílnými dopady, posílenými ještě skutečností, že existuje Nařízení Rady ES č. 6/2002 o průmyslovém vzoru Společenství, které přímo působí v členských zemích ES, tj. v podstatě paralelně s národní právní úpravou, a doplňuje komunitární ochranu o dva nové prvky – zapsaný průmyslový vzor Společenství (registered Community design) a nezapsaný průmyslový vzor Společenství (unregistered Community design). Současně, ve shodě se Směrnicí 98/71/ES, rovněž zakotvuje souběžnou ochranu průmyslových vzorů prostřednictvím autorského práva (čl. 96 odst. 2 Nařízení 6/2002).

⁵⁵ KOUKAL, P. Souběh ochrany průmyslových vzorů s ochranou autorskoprávní a známkoprávní. Disertační práce. Katedra občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, 2007, s. 36.

Jak uvádí Koukal, průmyslový vzor Společenství poskytuje oproti 27 národním autorskoprávním ochranám značné výhody. Úspěch projektu průmyslového vzoru Společenství v budoucnu zapříčiní, že do rejstříku průmyslových vzorů Společenství bude zapisováno stále větší množství předmětů, a to i takových, jejichž povaha je ve vztahu k definici průmyslového vzoru (tj. vzhled výrobku) hraniční (jde o nejrůznější loga, grafické symboly apod.).⁵⁶

⁵⁶ KOUKAL, P. op. cit., s. 96.

Pokud jsou v AutZ zmiňována díla užitého umění, kterými jsou obvykle díla výtvarného umění, která (kromě vlastního estetického působení) plní i další funkci (uspokojování denních potřeb), resp. tuto funkci plní jejich hmotný nosič. Jedná se o předměty jako: umělecká keramika a sklo, umělecké šperky, umělecké textilie, umělecký nábytek apod. I tato lze souběžně chránit jako průmyslové vzory, pokud naplňují pojmové znaky podle § 2 PrůmVzZ.

Obecně vzato lze ochranu průmyslovým vzorem považovat za silnější, nežli na bázi autorského práva, přičemž v českém právním řádu dochází k částečnému souběhu obou způsobů ochrany. Průmyslové vzory tedy mohou být chráněny autorským právem pouze tehdy, pokud splňují požadavky „vyšší míry tvůrčího přínosu“. Množina předmětů chráněných autorským právem tak tvoří podmnožinu předmětů chráněných (resp. chranitelných) právem průmyslových vzorů.⁵⁷ Každá ochrana má ale jiné vlastnosti a důsledky a – pokud to je možné – jejich souběh může poskytnout majiteli vzoru, resp. autorovi určité výhody.

⁵⁷ KOUKAL, P. op. cit., s. 124.

Technická řešení a „technické prvky“ průmyslových vzorů, ochranných známek či autorských děl mohou být chráněny pouze prostřednictvím zvláštních režimů ochrany (patentová ochrana, ochrana užitných vzorů, ochrana topografií polovodičových výrobků, ochrana nových odrůd rostlin).

Pro užití cizích průmyslových vzorů v díle architektonickém (možná nejvíce v díle bytové architektury) platí stejné závěry či doporučení, jak je uvedeno výše u vynálezů a užitných vzorů. Upozornit je rovněž třeba ještě na skutečnost, že v některých případech lze získat pro určitý výsledek duševní činnosti dokonce trojí ochranu, a to jako autorské dílo, jako průmyslový vzor, případně pak ještě jako ochrannou známku.⁵⁸

⁵⁸ KOUKAL, P. op. cit., s. 188.

Shrnutí hlavních charakteristických rysů jednotlivých režimů ochrany⁵⁹
Průmyslové vzory	Autorská práva	Ochranné známky
zásada formálnosti vzniku ochrany – větší právní jistota vlastníka, ochrana ex tunc (k datu podání přihlášky) neformální vznik práv k nezapsanému průmyslovému vzoru (právo předchozího uživatele + práva k nezapsanému vzoru, vzniklá zpřístupněním veřejnosti způsobem stanoveným v Nařízení 6/2002	zásada neformálnosti vzniku ochrany – menší právní jistota nositele práv aplikace vyvratitelné domněnky autorství	zásada formálnosti vzniku ochrany – větší právní jistota vlastníka – ochrana ex nunc (od okamžiku zápisu) u české ochranné známky – ochrana ex tunc (od okamžiku podání přihlášky) u ochranné známky Společenství – neformální vznik práv k všeobecně známé známce
národní ochrana, komunitární ochrana (+ možná ochrana dle Haagské dohody)	automatická mezinárodní ochrana – iura conventionis plynoucí z Bernské úmluvy (iura conventionis však platí pouze pro autory, kteří nejsou státními příslušníky státu původu díla – čl. 5 Bernské úmluvy)	národní ochrana, komunitární ochrana, ochrana podle Madridské úmluvy a Protokolu
ochrana průmyslového vzoru per se (tj. ochrana vzhledu výrobku jako takového), limitovaná rozsahem ochrany	ochrana díla per se; odvozené dílo spadá do rozsahu ochrany původního autorského díla	ochrana ve spojení s určitým druhem zboží či služeb; rozsah ochrany je dán vůči shodným či podobným označením ve vazbě na výrobky a služby, pro něž je ochranná známka registrována
není uložena povinnost užívat průmyslový vzor	není uložena povinnost užívat autorské dílo	je uložena povinnost užívat ochrannou známku
doba trvání ochrany – max. 25 let od podání přihlášky	doba trvání ochrany – život autora +70 let po jeho smrti	doba trvání ochrany v podstatě neomezená (každých 10 let obnova zápisu)
poplatková povinnost – povinnost platit správní poplatky při obnově zápisu poplatková povinnost není u nezapsaných průmyslových vzorů	poplatková povinnost – není	poplatková povinnost – povinnost platit správní poplatky při obnově zápisu

⁵⁹ KOUKAL, P. op. cit., s. 192.

2.2.6.3 Majetková práva

Základem vymezení majetkových práv autora je ustanovení § 12 odst. 1, podle kterého má autor právo své dílo užít v původní nebo jiným zpracované či jinak změněné podobě, samostatně nebo v souboru anebo ve spojení s jiným dílem či prvky a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem.

K užití díla v původní nebo zpracované podobě, jakož i k užití díla v souboru nebo ve spojení s jiným dílem je třeba vždy souhlasu autora, který autor uděluje licenční smlouvou a vykonává tak svá majetková práva. Není pochyb o tom, že jde o majetková práva, která po smrti autora vykonávají osoby uvedené v § 26, i když jde o práva se silným osobnostním základem. Úprava souvisí s omezením nabyvatele licence podle § 51, pokud jde o úpravy a změny díla, spojení díla s jiným dílem a zařazení díla do díla souborného.⁶⁰

⁶⁰ Nabyvatel nesmí upravit či jinak měnit dílo, jeho název nebo označení autora, ledaže bylo sjednáno jinak, nebo jde-li o takovou úpravu či jinou změnu díla nebo jeho názvu, u které lze spravedlivě očekávat, že by k ní autor vzhledem k okolnostem užití svolil; ani v takovém případě nabyvatel nesmí dílo nebo jeho název změnit, pokud si autor svolení vyhradil i pro tyto změny a nabyvateli je taková výhrada známa. To platí obdobně i při spojení díla s jiným dílem, jakož i při zařazení díla do díla souborného.

Poskytnutím oprávnění podle odstavce 1, tj. poskytnutím licence majetkové právo autorovi nezaniká; autorovi vzniká pouze povinnost strpět zásah do práva dílo užít jinou osobou v rozsahu vyplývajícím ze smlouvy.

Právo dílo užít je z hospodářského hlediska nejvýznamnějším majetkovým autorským právem, které vyjadřuje majetkoprávní panství autora nad jeho dílem. Proto se jím zabýváme detailně v následující kapitole.

Z hlediska pojednávané problematiky je vhodné zmínit z oblasti ustanovení AutZ o majetkových právech ještě tato:

a) Majetkových práv se autor nemůže vzdát; tato práva jsou nepřevoditelná a nelze je postihnout výkonem rozhodnutí; to neplatí pro pohledávky z takových majetkových práv vzniklé. Majetková práva jsou předmětem dědictví. (§ 26) Z toho důvodu se mýlí všichni, kdo hovoří o tom, že „došlo k prodeji či jinému převodu autorských práv“; toto není možné, a jak je zde opakovaně uvedeno, autor může pouze poskytnout licenci k dílu, nejedná-li se o zvláštní případ děl zaměstnaneckých a kolektivních – viz dále.

b) Majetková práva trvají, pokud není dále stanoveno jinak, po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti. Bylo-li dílo vytvořeno jako dílo spoluautorů, počítá se doba trvání majetkových práv od smrti spoluautora, který ostatní přežil. Je-li pro počítání doby trvání majetkových práv rozhodné zveřejnění díla a dílo se zveřejňuje po určitou dobu ve svazcích, dílech, na pokračování nebo v řadách, počítá se doba trvání majetkových práv pro každou takovou část díla samostatně. Pokud by byl dodáván soubor děl architektonických, např. sada jednotlivých úrovní projektové dokumentace, pak bude tato lhůta počítána pro každou projektovou dokumentaci samostatně, i když bude na základě smlouvy plněno naráz.

c) Doba trvání majetkových práv se počítá vždy od prvého dne roku následujícího po roce, v němž došlo k události rozhodné pro její počítání. (§ 27)

2.2.7 Způsoby užití díla podle AutZ

V § 13 až § 23 AutZ jsou detailně popsány jednotlivé způsoby užití, resp. jednotlivé druhy práv dílo užít. Z hlediska hlavního tématu této práce přicházejí v souvislosti s díla architektonickými a urbanistickými především tyto způsoby užití:

a) rozmnožování díla (§ 13),

b) rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 14),

c) pronájmem originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 15),

d) vystavováním originálu nebo rozmnoženiny díla (§ 17),

Rozmnožování díla

Podle § 13 AutZ se rozmnožováním díla rozumí zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla nebo jeho části, a to jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě. Z citace § 13 odst. 1 tedy mj. vyplývá, že se za rozmnoženiny ve smyslu AutZ tedy považují i tzv. technické rozmnoženiny. Těmi se rozumí především kopie díla, které vznikají bez vůle (a často i vědomí) uživatele při zpracování děl v elektronické podobě.

Zatímco původní úprava v rámci AutZ byla nejasná a nepřehledná a po právu kritizována⁶¹, v rámci novely provedené zákonem č. 216/2006 Sb. došlo ke zpřesnění v souladu se směrnicí 2001/29/ES62 v novém ustanovení § 38a AutZ – Licence pro dočasné rozmnoženiny. Podle odst. 1 do práva autorského nezasahuje ten, kdo provádí dočasné úkony rozmnožování děl, které jsou pomíjivé nebo podružné, tvoří nedílnou a nezbytnou součást technologického procesu, nemají žádný samostatný hospodářský význam a jejich jediným účelem je umožnit a) přenos díla počítačovou nebo obdobnou sítí mezi třetími stranami uskutečněný prostředníkem, nebo b) oprávněné užití díla.

⁶¹ ČERMÁK, J. Internet a autorské právo. 1. vydání. Praha: LINDE 2001, s. 44 a násl.
⁶² Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci některých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.

V odst. 1 se upravuje jediná povinná výjimka z práva autorského a práv s ním souvisejících vyplývající z uvedené směrnice. Jejím smyslem je vyloučit z výlučného práva autora takové úkony rozmnožování, které samy o sobě nemají žádnou vlastní hospodářskou hodnotu. Úkony splňující tyto náležitosti umožňují prohlížení (browsing), ukládání do vyrovnávací paměti (caching) a účinné fungování přenosových systémů, a to za předpokladu, že zprostředkovatel neupravuje informace a jeho činnost není v rozporu s oprávněným užíváním technologie k získávání údajů o užívání informací. Užívání se považuje za oprávněné, pokud k němu nositel práva udělil souhlas, nebo pokud není omezeno právním předpisem. K těmto úkonům např. dochází při přenosu na vyžádání (on demand) ze serveru poskytovatele do počítače uživatele.

Pokud se v § 13 odst. 2 uvádí příkladný výčet, podle kterého se dílo rozmnožuje zejména ve formě rozmnoženiny tiskové, fotografické, zvukové, obrazové nebo zvukově obrazové, stavbou architektonického díla nebo ve formě jiné trojrozměrné rozmnoženiny, anebo ve formě elektronické zahrnující vyjádření analogové i digitální, pak z hlediska této publikace bude v oblasti architektonických děl docházet zásadně ke dvěma variantám rozmnoženin:

a) návrh díla, znázorněný v podobě dokumentace stavby, resp. její textové a obrazové části, je možné rozmnožovat nepochybně ve formě tiskové, stejně jako ve formě elektronické, přičemž v současnosti bude prakticky absolutně převažovat forma digitální v některém ze zavedených formátů. Jedná se o tzv. přímé rozmnožení díla přesnou reprodukcí jeho originálního vyjádření, přičemž (nedojde-li k nežádoucímu zkreslení) by se mělo jednat o identickou rozmnoženinu z originálu.

V této souvislosti je třeba poukázat na nový způsob elektronické komunikace s orgány veřejné moci (a za úplatu i mezi soukromými subjekty), a to prostřednictvím datových schránek.⁶³ Podle prováděcí vyhlášky č. 194/2009 Sb., o stanovení podrobností užívání a provozování informačního systému datových schránek, ve znění vyhlášky č. 422/2010 Sb. jsou přípustné formáty datové zprávy dodávané do datové schránky stanoveny v příloze č. 3 k této vyhlášce a patří sem mimo klasických formátů typu pdf, doc/docx, jpg, tiff apod. i formáty používané pro projektování, jako jsou dwg (AutoCAD DraWinG File Format) verze 2007 a vyšší, shp/dbf/shx/prj/qix/sbn/sbx (ESRI Shapefile),64 dgn (Bentley MicroStation Format)⁶⁵ verze V7 a V8, gml/gfs/xsd (Geography Markup Language Document)⁶⁶;

⁶³ Podle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů.
⁶⁴ datový formát pro ukládání vektorových prostorových dat pro geografické informační systémy
⁶⁵ CAD software firmy Bentley
⁶⁶ geografický datový formát založený na XML

b) rozmnoženina architektonického díla stavbou nebo v podobě jiné trojrozměrné rozmnoženiny (modelu). V tomto případě hovoříme o tzv. nepřímé rozmnoženině, kdy je dílo (architektonický návrh) vyjádřené projektovou dokumentací (viz kap. 1.3) vyjádřeno (a tedy rozmnoženo) stavbou. Pro rozmnoženiny platí, že původní vyjádření díla (originál) tímto zůstává nedotčen.

Zvláště u rozmnoženiny díla architektonického stavbou se může stát, že dojde k rozmnožení neidentickému, tj. kdy v procesu rozmnožování dojde k pozměnění díla. Pro neidentickou rozmnoženinu je v AutZ užíván pojem napodobenina díla a – jak uvádí Telec – z autorskoprávního pohledu představuje napodobenina jednu z možných podob konkrétního vyjádření obsahově širšího pojmu rozmnoženina. Otázkou je, zda se v případě napodobeniny nebude jednat o zásah do původního autorského díla nebo o tzv. odvozeninu díla (kdy se v obou případech požaduje souhlas autora se změnami).⁶⁷

⁶⁷ TELEC, I., TŮMA, P. op. cit., s. 181.

V souvislosti s tím je vhodné upozornit na skutečnost, že podle § 30 AutZ je nastaven zvláštní režim pro rozmnoženiny či napodobeniny díla architektonického stavbou podobně, jako tomu je u počítačových programů a databází. Autorský zákon totiž umožňuje pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu tzv. volná užití, kdy se toto nepovažuje za užití díla podle tohoto zákona a uživatel může dílo užívat bez získání souhlasu autora (licence) a bez úplaty.⁶⁸ Výjimku tvoří mj. právě rozmnoženiny či napodobeniny díla architektonického stavbou, kde se výslovně v § 30 odst. 3 říká, že užitím podle tohoto zákona je zhotovení rozmnoženiny či napodobeniny díla architektonického stavbou i pro osobní potřebu fyzické osoby či vlastní vnitřní potřebu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby – a tedy nelze si např. postavit dům podle návrhu projektanta nebo podle již existující stavby bez jeho souhlasu.

⁶⁸ Z toho také se odvozuje nemožnost zasahovat proti těm, kdo si stahují např. z internetu audiovizuální díla.

Rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla

Od rozmnožování díla je třeba odlišit rozšiřování originálu nebo rozmnoženiny díla podle ustanovení § 14 AutZ, čímž se rozumí zpřístupňování díla v hmotné podobě prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině díla, včetně jejich nabízení za tímto účelem. (Tento způsob rozšiřování podle § 14 se liší od šíření díla sdělováním veřejnosti podle § 18 a násl., neboť podle § 14 se předpokládá šíření díla v hmotné podobě.) Z hlediska děl architektonických se tedy bude jednat o prodej nebo darování či jiný převod vlastnického práva k originálu díla (vlastnímu návrhu architekta) nebo jeho rozmnoženině (viz výše).

Protože u rozšiřování se jedná o díla v hmotné podobě, je v zákoně definováno i tzv. vyčerpání práva, umožňující následné změny vlastnického práva k rozmnoženině či originálu díla takto: Prvním prodejem nebo jiným prvním převodem vlastnického práva k originálu nebo k rozmnoženině díla v hmotné podobě, který byl uskutečněn autorem nebo s jeho souhlasem na území členského státu Evropských společenství nebo jiné smluvní strany Dohody o Evropském hospodářském prostoru, je ve vztahu k takovému originálu nebo rozmnoženině díla právo autora na rozšiřování pro území Evropských společenství a ostatních smluvních stran Dohody o Evropském hospodářském prostoru vyčerpáno; právo na pronájem díla a právo na půjčování díla zůstává nedotčeno.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že pro prodej hmotného nosiče, nesoucího originál či rozmnoženinu díla, je nezbytný souhlas autorův pouze pro první takový převod, čímž dochází k vyčerpání tohoto autorova práva a oprávněný vlastník originálu nebo k rozmnoženině díla v hmotné podobě je může dále rozšiřovat (tj. převádět) na území Evropských společenství a ostatních smluvních stran Dohody o Evropském hospodářském prostoru bez jakéhokoliv omezení. Autor tedy nemůže ani bránit dalšímu převodu, ani se dožadovat odměny v případě převodu jak originálu projektové dokumentace, tak v případě prodeje nemovitosti (stavby), která byla na základě této projektové dokumentace zhotovena. Jak uvádí Směrnice Evropského parlamentu a rady 2001/29/ES,⁶⁹ z níž právní úprava v AutZ vychází, toto právo by nemělo být vyčerpáno ve vztahu k originálu díla nebo k jeho rozmnoženinám, prodaným nositelem autorského práva nebo s jeho souhlasem mimo Společenství.

⁶⁹ Směrnice Evropského parlamentu a rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.

Je třeba zdůraznit, že ani toto vyčerpání práva nelze vztáhnout na dílo šířené v nehmotné podobě, tj. elektronicky. V případě zpřístupnění díla jiným způsobem, než je převod hmotného nosiče díla, se nejedná o výkon výlučného autorského práva na rozšiřování originálu či rozmnoženiny díla, ale zpravidla o jiné způsoby užití díla, a to i v případě, kdy na základě takovéhoto užití k vzniku rozmnoženiny díla dochází.

2.2.8 Volná užití a zákonné licence

Výjimky a omezení práva autorského, zejména tzv. volná užití, jak jsou definována v ustanovení § 30 a násl. AutZ, souvisejí s problematikou děl architektonických především v následujících vybraných aspektech.

2.2.8.1 Citace

Podle ustanovení § 31 do práva autorského nezasahuje ten, kdo

a) užije v odůvodněné míře výňatky ze zveřejněných děl jiných autorů ve svém díle (jde o tzv. malou citaci podle tradičního označování); malé citace je možné na rozdíl od citací ad b) užívat bez omezení v dílech jakéhokoliv charakteru a při jakýchkoliv příležitostech,

b) užije výňatky z díla nebo drobná celá díla pro účely kritiky nebo recenze vztahující se k takovému dílu, vědecké či odborné tvorby a takové užití bude v souladu s poctivými zvyklostmi a v rozsahu vyžadovaném konkrétním účelem (tzv. velká citace); vzhledem k dikci písm. b) je zřejmé, že velká citace díla architektonického přichází v úvahu pouze pro uvedené účely, tedy v médiích převážně odborných,

vždy je však nutno uvést, je-li to možné, jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen.

Telec s Tůmou uvádějí, že „Legální podmínkou využití zákonné citační licence je uvedení autora (nejde-li o dílo anonymní) a názvu citovaného díla (nejde-li o dílo bez názvu).“⁷⁰ Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9.9.1886, ve znění pozdějších revizí (dále jen „Úmluva“)⁷¹ v čl. 10 uvádí, že „(1) Citace z díla, které bylo oprávněně zpřístupněno veřejnosti včetně citací z novinových článků a z časopisů ve formě tiskových přehledů, jsou dovoleny s podmínkou, že jsou v souladu s poctivými zvyklostmi a v rozsahu odůvodněném sledovaným účelem. … (3) Při citacích a užití podle předchozích odstavců je nutno uvést pramen a autorovo jméno, je-li toto jméno v pramenu obsaženo.“ Podobně hovoří i Směrnice č. 2001/29/ES, o harmonizaci některých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, čl. 5 odst. 3 písm. a), d) a f). Co se týká vědecké citace, pak uvádění zdroje je naprosto logické, neboť se zde jedná o autorství určitých myšlenek, vědeckých teorií a jejich tvůrčího ztvárnění. Je právem každého jedince, aby byl spojován se svými myšlenkami a názory, pokud s těmito myšlenkami a názory spojován být chce. Proto je samozřejmé v rovině autorskoprávní uvádět při vědecké citaci autora citovaného díla a zdroj. Je to vlastně realizované právo na ochranu osobnosti autora.

⁷⁰ TELEC, I., TŮMA, P. op. cit., s. 361. [14]
⁷¹ Publikována ve vyhl. č. 133/1980 Sb. ve znění vyhl. č. 19/1985 Sb.

2.2.8.2 Užití díla umístěného na veřejném prostranství

Podle ustanovení § 33 odst. 1 AutZ o užití díla umístěného na veřejném prostranství platí, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo kresbou, malbou nebo grafikou, fotografií nebo filmem nebo jinak zaznamená nebo vyjádří dílo, které je trvale umístěno na náměstí, ulici, v parku, na veřejných cestách nebo na jiném veřejném prostranství; do autorského práva nezasahuje ani ten, kdo takto vyjádřené, zachycené nebo zaznamenané dílo dále užije. Je-li to možné, je nutno uvést jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a umístění.

Je tedy možné zobrazit i dílo, které je v podobě rozmnoženiny či napodobeniny stavbou trvale umístěno na veřejném prostranství, a to kresbou, malbou nebo grafikou, fotografií, filmem nebo jinak (poslední forma bude zcela jistě zahrnovat i obrazový záznam jinou nežli filmovou cestou, tj. digitálně). Zákona dále říká, že je toto zobrazení možno dále jakkoliv užívat (do autorského práva nezasahuje ani ten, kdo takto vyjádřené, zachycené nebo zaznamenané dílo dále užije), tj. všemi způsoby užití podle autorského zákona.

Výjimkou podle odst. 2 je ale právě pořízení rozmnoženiny či napodobeniny díla architektonického stavbou a na rozmnožování nebo rozšiřování díla formou trojrozměrné rozmnoženiny, na které se možnost užití díla podle odst. 1 nevztahuje. Znamená to tedy, že další rozmnoženinu díla stavbou již nelze bez souhlasu autora ani zhotovit, ani rozšiřovat.

2.2.8.3 Úřední a zpravodajská licence

Podle ustanovení § 34 AutZ o úřední a zpravodajské licenci platí, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo užije

a) v odůvodněné míře dílo na základě zákona pro účely veřejné bezpečnosti, pro soudní nebo správní řízení nebo k jinému úřednímu účelu nebo pro parlamentní jednání a pořízení zápisu o něm,

b) dílo ve spojitosti se zpravodajstvím týkajícím se aktuálních událostí, a to v rozsahu odpovídajícím informačnímu účelu,

c) v odpovídající míře dílo v periodickém tisku, televizním či rozhlasovém vysílání nebo jiném hromadném sdělovacím prostředku zpřístupňujícím zpravodajství o aktuálních věcech politických, hospodářských nebo náboženských, uveřejněné již v jiném hromadném sdělovacím prostředku nebo jeho překlad; takto převzaté dílo a jeho překlad lze i jinak užít; převzetí ani jiné následné užití podle tohoto ustanovení však není přípustné, je-li zapovězeno,

d) politický projev nebo úryvky veřejné přednášky nebo podobných děl v rozsahu odpovídajícím informativnímu účelu; právo autora na užití takových děl v souboru zůstává nedotčeno;

v případech podle písmen b) až d) je vždy nutno uvést jméno autora, nejde-li o dílo anonymní, nebo jméno osoby, pod jejímž jménem se dílo uvádí na veřejnost, a dále název díla a pramen, ledaže je to v případech podle písmen b) a d) nemožné.

V oblasti děl architektonických a urbanistických bude převládat užití díla ad a), tj. na základě zákona pro správní řízení, tj. řízení, které je vedeno podle stavebního zákona při výkonu veřejné správy. Nelze samozřejmě ale vyloučit ani užití díla pro soudní řízení, ať již občanskoprávní (a obchodní), nebo při řízení trestním (např. při trestním řízení při naplnění skutkové podstaty podle § 270 – Porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi).

Co se týká užití podle písmene b), zahrnující užití díla při zpravodajství o aktuální události – např. o urbanistickém záměru, územním plánu, záměru stavby, v souvislosti s provedením stavby nebo zahájením jejího užívání, či případně v souvislosti s jinou událostí se stavbou spojenou (získání ocenění za architektonický návrh), je třeba dílo užít jen v míře odůvodněné účelem zpravodajství, např. krátké zprávy, event. v souvislosti s jiným zpravodajstvím, při kterém dochází mimoděk k užití díla, aniž by to bylo záměrem. Pojem „zpravodajství“ je třeba chápat v plné výkladové šíři jeho možností, tedy včetně zpravodajství v periodickém tisku, televizním či rozhlasovém vysílání nebo jiném hromadném sdělovacím prostředku (jak pracuje se zdánlivě taxativním, leč ve skutečnosti neohraničeným výčtem přes kategorii „jiný hromadný sdělovací prostředek“ písm. c) téhož odst. 1).⁷²

⁷² Ke stejnému závěru docházejí I. Telec a P. Tůma v cit. díle, s. 372.

Pod písmenem. c) je uvedena klasická zpravodajská licence, na jejímž podkladě aktuální informace obsažená v periodickém tisku je přejímána vydavatelem jiného tisku a přetištěna. Tato licence zahrnuje i přejímání zpráv rozhlasového a televizního nebo jiného zpravodajství. Podmínkou je vždy, že jde o aktualitu politickou, hospodářskou nebo náboženskou, a že takové přejímání není výslovně zapovězeno. Se zápovědí převzetí a následného užití díla se lze setkat především v tirážích novin a časopisů, kde je uvedeno např. „Přetisk jen se souhlasem (redakce/vydavatele/autora).“ Ve skutečnosti může souhlas poskytnout pouze vlastník majetkových práv (autor), nebo nabyvatel práva majetkové právo vykonávat (např. na základě licence podle § 46 a násl. AutZ, nebo v případě zaměstnaneckého díla podle § 58 AutZ).

Mnohdy se v souvislosti se zpravodajstvím (obrazovým nebo zvukově obrazovým, tj. na fotografii, ve filmu nebo v televizním vysílání) může vyskytnout dílo architektonické nebo častěji jeho rozmnoženina či napodobenina stavbou jako nepodstatný prvek zprávy, tj. obvykle jako pozadí. V takovém případě se jedná o tzv. nepodstatné vedlejší užití díla podle § 38c, kdy do práva autorského nezasahuje ten, kdo náhodně užije dílo v souvislosti se zamýšleným hlavním užitím jiného díla nebo prvku. Ani v tomto případě se tedy nepožaduje souhlas autora či majitele stavby a tito nemají nárok na zvláštní odměnu.

2.2.8.4 Licence k dílům užitého umění a dílům architektonickým

Do oblasti volného užití děl patří i ustanovení § 38d AutZ, pojednávající o užívání děl užitého umění a děl architektonických. Podle něj do práva autorského nezasahuje ten, kdo

a) pronajímá, půjčuje nebo vystavuje originál nebo rozmnoženinu díla užitého umění vyjádřeného v užitné podobě, nebo architektonické dílo vyjádřené stavbou,

b) navrhne nebo provede změnu dokončené stavby, která je vyjádřením architektonického díla, v míře nezbytně nutné a při zachování hodnoty díla; je-li to opodstatněné významem architektonického díla a lze-li to na něm spravedlivě požadovat, je povinen předem uvědomit o svém úmyslu autora a na vyžádání mu poskytnout dokumentaci stavby, včetně vyobrazení, vystihující stav před provedením změn.

Ustanovení podle písm. a) je pravděpodobně srozumitelné. Z hlediska této knihy se týká především možnosti pronajímat, půjčovat nebo vystavovat architektonické dílo vyjádřené stavbou. Otázkou je, zda doslovný výklad není zbytečně omezující; podle názoru autora by se toto ustanovení mohlo vztahovat v případě architektonického díla také na originál díla, tj. dokumentaci stavby.

Dalekosáhlejší dopady i diskusi související nicméně vyvolává situace podle písm. b) Změny stavby, která je vyjádřením architektonického díla, přicházejí v úvahu (jak jsme již diskutovali výše v kap. 2.2.6.1) jak ve fázi návrhové, tak ve fázi realizační. Zatímco ve fázi návrhové je prakticky nemožné zasáhnout do architektonického díla bez souhlasu jeho autora, v případě dokončené stavby to za určitých podmínek možné je.⁷³ Zákon zde nezohledňuje důvody ke změně; může se jednat o rozhodnutí vlastníka stejně jako o požadavek orgánu veřejné moci – stavebního úřadu, hygienika nebo o zásah v důsledku jiného zákonného oprávnění (viz např. § 104 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů). Podmínkami pro provedení takové změny je splnění podmínek, spočívajících v míře nezbytně nutné u takového zásahu a při zachování hodnoty díla, přičemž je-li to opodstatněné významem architektonického díla a lze-li to na něm spravedlivě požadovat, je povinen předem uvědomit o svém úmyslu autora a na vyžádání mu poskytnout dokumentaci stavby, včetně vyobrazení, vystihující stav před provedením změn (to ve skutečnosti znamená, že by se mělo jednat o dokumentaci obsahující popis jak stávajícího stavu, tak po provedení změn).

⁷³ Viz také čl. 5 odst. 3 písm. m) Směrnice 2001/29/ES, podle kterého členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práv při užití uměleckého díla ve formě budovy nebo nákresu nebo plánu budovy pro účely rekonstrukce uvedené budovy.

Telec a Tůma uvádějí,⁷⁴ že v daném případě je na místě provést tzv. tříkrokový test vyplývající z ustanovení § 29 odst. 1 AutZ, podle kterého:

1. výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze ve zvláštních případech stanovených v tomto zákoně,

2. pouze tehdy, pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla,

3. ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora.

⁷⁴ TELEC, I., TŮMA, P. op. cit., s. 408.

Je zřejmé, že zejména třetí podmínka je značně subjektivní, a proto je zde uložena informační povinnost v určitých případech (je-li to opodstatněné významem architektonického díla) autora předem uvědomit o záměru provedení změn. Podmínka „lze-li to na něm spravedlivě požadovat“ souvisí především s okolnostmi provádění změn, tj. například za krizového stavu nebo při havárii v budově. Splnění této informační povinnosti by mělo být provedeno v dostatečném předstihu tak, aby mohl autor na návrh jakkoliv zareagovat (od vyslovení souhlasu, který nicméně není zákonnou podmínkou, přes připomínky až po zápověď, jež ovšem bude muset mít formu právního úkonu podle předpisů soukromého nebo veřejného práva⁷⁵).

⁷⁵ Návrh na vydání předběžného opatření, kterým se omezí či zcela zakáže provedení změn podle § 74 a násl. občanského soudního řádu, podání ke stavebnímu úřadu v souvislosti se změnami v užívání stavby podle § 126 nebo výkonu stavebního dozoru podle § 132 a násl., příp. podnět k prověření, zda nedošlo či nemá dojít ke spáchání trestného činu porušení autorského práva podle § 270 nebo naplnění jiné skutkové podstaty podle trestního zákoníku.

2.2.9 Závazkové vztahy při tvorbě architektonických děl

2.2.9.1 Smlouvy

V současnosti může vzniknout dílo architektonické (či jiné autorské dílo) pro určitého objednatele (stavebníka) zásadně na základě smlouvy, výjimečně pak z vlastní iniciativy autora. Takovou smlouvou může být jak smlouva o dílo podle stávajícího ObčZ (§ 631 a násl.), jakož i podle ObchZ (§ 536 a násl.), pouze je třeba upozornit, že pokud jednají obě strany jako podnikatelé a smlouva se týká jejich podnikatelské činnosti,⁷⁶ podle platného právního stavu je platnou smlouvou smlouva uzavřená podle zákoníku obchodního (viz § 261⁷⁷). Může být také uzavřena smlouva innominátní (podle § 269 odst. 2 ObchZ⁷⁸ nebo méně často podle § 51 ObčZ⁷⁹), což se často děje, kdy smlouva kombinuje ustanovení smlouvy o dílo a smlouvy licenční – viz dále.

⁷⁶ Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 32 Odo 1196/2003 je třeba rovněž zkoumat a zhodnotit, zda při vzniku závazkového vztahu mezi účastníky bylo zřejmé, že se týkal jejich podnikatelské činnosti. Pouhé označení účastníků včetně jejich identifikačního čísla přitom odpověď na tuto otázku nedává.
⁷⁷ Tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnu-tím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.
⁷⁸ Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není.
⁷⁹ Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

Jiné typy smluv (mandátní, příkazní apod.) se v této souvislosti nemohou použít. Rovněž použití smlouvy kupní se jeví neaplikovatelné, neboť se předpokládá, že předmět koupě (v zákona většinou označovaný jako věc) již existuje a potom, i kdybychom mohli považovat projektovou dokumentaci za věc (čemuž tak není, neboť se jedná o nehmotný výsledek duševní činnosti), byla by na místě opět smlouva licenční, která by poskytla právo tuto věc užívat.

Nová právní úprava v NOZ dualitu občanského a obchodního zákoníku odstraňuje a v Části čtvrté – Relativní majetková práva se nachází úprava obecně použitelná pro smlouvy bez ohledu na postavení či poměry účastníků. Nicméně je dobré mít na paměti ustanovení § 5 odst. 1, podle kterého Kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži. Lze tedy předpokládat, že ve sporu mezi odborníkem (architektem, autorizovaným inženýrem ve výstavbě apod.) a stavebníkem – nepodnikatelem bude strana odborná nést větší rizika vyplývající z obsahu a plnění smlouvy, resp. z jejich posuzování v případě sporu.

Problematika související s díly jako takovými je upravena v Dílu osmém Části čtvrté NOZ, a to v ustanovení § 2586 a následujících, jednotně bez ohledu na povahu účastníků. Zvlášť jsou zde upravena díla v podobě stavby, kde v ustanovení § 2630 se výslovně uvádí:

(1) Bylo-li plněno vadně, je vzhledem k tomu, co sám dodal, zavázán se zhotovitelem společně a nerozdílně

a) poddodavatel zhotovitele, ledaže prokáže, že vadu způsobilo jen rozhodnutí zhotovitele nebo toho, kdo nad stavbou vykonával dozor,

b) kdo dodal stavební dokumentaci, ledaže prokáže, že vadu nezpůsobila chyba ve stavební dokumentaci, a

c) kdo prováděl dozor nad stavbou, ledaže prokáže, že vadu stavby nezpůsobilo selhání dozoru.

(2) Zhotovitel se zprostí povinnosti z vady stavby, prokáže-li, že vadu způsobila jen chyba ve stavební dokumentaci dodané osobou, kterou si objednatel zvolil, nebo jen selhání dozoru nad stavbou vykonávaného osobou, kterou si objednatel zvolil.

Ustanovení § 2630 odst. 1 písm. b) má za důsledek to, že zhotovitel stavební dokumentace (a tím se bude myslet zřejmě jakákoliv dokumentace nezbytná pro provedení stavby), aby se vyvinil z odpovědnosti za škodu, bude muset prokázat, že vadu nezpůsobila chyba v jím dodané stavební dokumentaci.

Pro vlastní architektonické dílo se uplatní ustanovení § 2631 a násl. NOZ, pojednávající o díle s nehmotným výsledkem. Platí následující:

§ 2631

Spočívá-li dílo v jiném výsledku činnosti, než je zhotovení věci nebo údržba, oprava či úprava věci, postupuje zhotovitel při této činnosti, jak bylo ujednáno a s odbornou péčí tak, aby dosáhl výsledku činnosti určeného ve smlouvě. (K tomu viz výše citovaný § 5 odst. 1.)

§ 2632

Není-li předmětem díla hmotná věc, odevzdá zhotovitel výsledek své činnosti objednateli. Dílo s nehmotným výsledkem se považuje za předané, je-li dokončeno a zhotovitel umožní objednateli jeho užití.

§ 2633

Výsledek činnosti, který je předmětem práva průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, může zhotovitel poskytnout i jiným osobám než objednateli, bylo-li tak ujednáno. Neobsahuje-li smlouva výslovný zákaz tohoto poskytnutí, je k němu zhotovitel oprávněn, není-li to vzhledem k povaze díla v rozporu se zájmy objednatele.

§ 2634

Je-li předmětem díla výsledek činnosti, který je chráněn právem průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, má se za to, že jej zhotovitel poskytl objednateli k účelu vyplývajícímu ze smlouvy.

§ 2635

Ustanovení tohoto oddílu se použijí obdobně i pro výsledek činnosti zhotovený podle ustanovení o veřejném příslibu (soutěžní dílo).

Vidíme, že ustanovení NOZ odpovídají tomu, co se nachází v AutZ, s výjimkou výše zdůrazněné věty druhé v ustanovení § 2632. V souvislosti s ním lze citovat rozsudek Nejvyššího soudu ČR, podle kterého Dílo, které je vadné, nelze považovat za dílo provedené, a to ani tehdy, když je objednatel převezme.⁸⁰

⁸⁰ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 32 Odo 1375/2004. Podobně rozsudek sp. zn. 29 Odo 11/2001 ze dne 12. 3. 2002.

Rovněž podle NOZ lze uzavřít innominátní neboli nepojmenovanou smlouvu, a to podle ustanovení § 1746:

(1) Zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy, stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.

(2) Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

Vzhledem k tomu, že v mnoha případech je výslovná právní úprava nedostačující či umožňuje různý výklad, jakož i vzhledem k tomu, že soukromoprávní vztah mezi zhotovitelem díla a objednatelem je založen na principu smluvní volnosti a autonomie vůle obou stran,⁸¹ je třeba výslovně doporučit, aby obsahu smlouvy byla věnována maximální pozornost.

⁸¹ Viz např. § 1 odst. 2 NOZ, podle kterého nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

Časté problémy ve smluvních dokumentech mají zejména následující charakter:

Obsahu smlouvy je celkově věnována minimální pozornost. Je to obvykle způsobeno tím, že vyjednávání vedou pouze odborné útvary bez součinnosti právníka (právníků) nebo naopak.

Jsou používány nevhodné typy smluv. V současnosti např. smlouvy podle občanského zákoníku pro závazkové vztahy mezi podnikateli, nebo kupní smlouva pro vytvoření projektové dokumentace. Rovněž pokud již dílo bylo vytvořeno – např. typový projekt, pak nemá smysl o jeho vytvoření uzavírat smlouvu o dílo a právo k užití bude poskytnuto smlouvou licenční (viz dále). Konečně v případě, že žádná smlouva uzavřena nebyla a přesto zhotovitel i objednatel plnili, můžeme předpokládat, že došlo k uzavření smlouvy ústně nebo konkludentním jednáním, a zásadně chybným postupem je uzavírat antidatovanou smlouvu o dílo (ta je neúčinná); namístě je v takovém případě, považují-li to strany za nezbytné, uzavření dohody o narovnání s prvky smlouvy licenční.

Předmět plnění by měl být definován zcela jednoznačně a tak, aby nemohlo být pochyby o tom, co měl zhotovitel dodat, v jakém provedení, s jakým obsahem a v jaké kvalitě; pokud je to možné, je třeba používat metrik, které jsou jednoznačnými kritérii pro vlastnosti a jakost díla. Toto je pravděpodobně nejčastější zdroj problémů a následných sporů mezi objednateli a zhotoviteli. Navíc v tomto nemají jasno ani soudy – viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který v dovolacím řízení rozhodl, že odvolací soud pochybil, pokud akcentoval při výkladu pojmu „projektová dokumentace“, použitého ve smlouvě o dílo, pouze definici obsaženou v předpisech stavebního řízení, neboť nepostupoval podle výkladových pravidel § 261 a násl. obchodního zákoníku. Není totiž podstatné, zda a jakým způsobem je pojem projekt či projektová dokumentace definován v předpisech stavebního řízení, ale jaký význam je tomuto pojmu zpravidla přikládán v obchodním styku a jaká je vůle jednajících osob, na kterou lze mimo jiné usuzovat z okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, a dále z následného chování stran.⁸²

⁸² Rozsudek Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 32 Cdo 2081/2007.

Stává se, že smlouvy obsahují značné množství zcela nedefinovaných výrazů, přičemž se zjevně zapomíná na to, že kritériem kvality smlouvy je schopnost kdykoliv přesně reprodukovat původní úmysly jejich účastníků – nejčastějším problémem je užívání termínů, které nejsou jednoznačné či mohou být stranami chápány různě; obecně je třeba připomenout, že předmět plnění je zřejmě jednou z nejcitlivějších součástí smlouvy.

Smlouvy neobsahují žádná ujednání o odpovědnosti za škodu (v důsledku zpoždění, vad plnění apod.), jakož i ujednání sankcionující jednání strany, které je v rozporu s účelem smlouvy a se zájmem protistrany (ujednání o smluvní pokutě, o úrocích z prodlení atd.).

Ve smlouvách by měl být zakotven způsob předávání a přejímání díla, zejména pokud jde o povinnost objednatele převzít dílo, které je hotové, a naopak oprávnění nepřijmout dílo, které zjevně vykazuje vady, které není plně využitelné, respektive by měla být stanovena míra součinnosti při předávání díla. Speciálně u děl architektonických by měla být nastavena míra součinnosti, resp. závazek provést opravy a úpravy díla, které vyplynou např. ze stavebního řízení, kdy tyto bude třeba provést, aby mohl objednatel dílo řádně užít.⁸³

⁸³ Podle SMEJKAL, V., RAIS, K. Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích. 4. vydání. Praha: GRADA, 2013. [10]

Dalším důležitým ujednáním ve smlouvě je stanovení oprávnění objednatele s dílem dále nakládat, a to s přihlédnutím ke specifikům autorských děl i obvyklých postupů při zhotovování projektové dokumentace a při provádění souvisejících správních řízení. K tomu viz dále u smluv licenčních.

2.2.9.2 Dílo vytvořené na objednávku a soutěžní dílo

V ustanovení § 61 AutZ nalezneme úpravu díla vytvořeného na objednávku a soutěžního díla, ačkoliv jsme si výše řekli, že tento nový AutZ sjednotil typy smluv do jednoho modelu – smlouvy licenční. Toto ustanovení je pouze jistým upřesněním či vyjasněním běžné smluvní praxe. Podle odst. 1 je-li dílo autorem vytvořené na základě smlouvy o dílo (není zřejmé, proč AutZ používá méně přesné označení „dílo vytvořené na objednávku“), tj. obvykle ze smluv o dílo popsaných výše, platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak. K užití díla nad rámec takového účelu je objednatel oprávněn pouze na základě licenční smlouvy, nevyplývá-li z tohoto zákona jinak. Podle odst. 2 ale není-li sjednáno jinak, autor může dílo vytvořené na objednávku užít a poskytnout licenci jinému, není-li to v rozporu s oprávněnými zájmy objednatele.

Autorský zákon vychází v případě děl vytvořených na objednávku z odlišných koncepčních východisek než předchozí právní úprava (§ 27 zákona č. 35/1965 Sb.). Současný autorský zákon nezná smlouvu o vytvoření díla jako zvláštní typovou autorskoprávní smlouvu. Dochází tak k návratu k právnímu stavu před 1. 7. 1965. Naopak platná právní úprava zřetelně odlišuje dva zásadně juristicky nezávislé právní vztahy, a to právní vztah z vytvoření (provedení) díla, který je vztahem obecně soukromoprávním, a právní vztah z užití takto vytvořeného díla, který je zvláštním vztahem autorskoprávním.

Objednatel může užít dílo k účelu, vyplývajícímu ze smlouvy. Zde se opět dostáváme k upozorněním uvedeným v předchozí kapitole, protože nevhodně formulovaný účel může výrazně ovlivnit další možnosti objednatele, nakládat s dílem. Např. v případě, že bylo sjednáno zpracování architektonického díla v podobě určitého stupně projektové dokumentace (typicky ke stavebnímu povolení), pak není možné, aby si autor vynucoval, že mu musí být zadáno zpracování dalšího úrovně projektové dokumentace (dokumentace pro provádění stavby), pokud z obsahu smlouvy jasně vyplynulo, že jeho závazek (a oprávnění) končí v momentě odevzdání DSP. Viz také ustanovení § 12 odst. 2 AutZ, podle kterého poskytnutím oprávnění podle odstavce 1 právo (dílo užít) autorovi nezaniká; autorovi vzniká pouze povinnost strpět zásah do práva dílo užít jinou osobou v rozsahu vyplývajícím ze smlouvy.

Samozřejmě tím nejsou dotčena autorova práva vyplývající z AutZ, a to zejména právo na:

uvedení jména autora;
nedotknutelnost díla;
užívání způsobem nesnižujícím hodnotu díla;
autorský dohled.

Co se týká onoho autorského dohledu, je nyní vhodné popsat odlišnosti různých kategorií dohledu, které se při výstavbě vyskytují:

1. stavební zákon pracuje s pojmem „stavební dozor“, který je v ustanovení § 2 odst. 2 písm. d) definován jako odborný dozor nad prováděním stavby svépomocí vykonávaný osobou, která má vysokoškolské vzdělání stavebního nebo architektonického směru, nebo střední vzdělání stavebního směru s maturitní zkouškou a alespoň 3 roky praxe při provádění staveb;

2. zákon č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě uvádí v ustanovení § 17 písm. h), § 18 písm. j) a § 19 písm. e), že autorizovaný architekt, autorizovaný inženýr a autorizovaný technik je v rozsahu oboru (§ 5), popřípadě specializace, pro kterou mu byla udělena autorizace, oprávněn vykonávat (mj.) provádět autorský nebo technický dozor nad realizací stavby. Současně v ustanovení § 12 odst. 2 se výslovně uvádí, že Autorizovaná osoba je povinna vykonávat činnosti, pro které jí byla udělena autorizace, osobně, popřípadě ve spolupráci s dalšími autorizovanými osobami nebo ve spolupráci s jinými fyzickými osobami pracujícími pod jejím vedením. Autorská práva a práva a povinnosti vznikající z vytvoření a z uplatnění vynálezů, průmyslových vzorů a zlepšovacích návrhů tím nejsou dotčena.;

3. z výše uvedeného lze tedy dovodit, že tzv. autorský dohled podle § 11 odst. 3 AutZ je jiným druhem činnosti, nežli dozor prováděný podle veřejnoprávních předpisů ad 1.) a 2.). Nic samozřejmě nebrání tomu, aby v případě dohody tento dozor a dohled vykonávala jedna a tatáž osoba.⁸⁴ Stejně uvádějí Telec, Tůma na straně 30: Nelze tento institut zaměňovat s autorským dohledem ve smyslu § 11 odst. 3 autorského zákona. Účelem „autorského dozoru nad realizací stavby“ dle zákona č. 360/1992 Sb. je především veřejný zájem na realizaci stavebních zásahů do životního prostředí v souladu s estetickou koncepcí předloženou v rámci stavebního řízení. Jeho obsahem pak je kontrola a korekce dodržení takových stavebních postupů při vzniku díla umění architektonického, jež má být hmotně zachyceno stavbou, které budou v souladu s tvůrčí (architektonickou) ideou (myšlenkou) díla, veřejnoprávně verifikovanou ve stavebním řízení.

⁸⁴ TELEC, I., Tůma, P. op. cit., s. 30.

Nad rámec zákonného omezení autorského práva je objednatel oprávněn užít dílo pouze na základě licenční smlouvy. V praxi tak běžně dochází k uzavírání jedné smlouvy smíšené povahy, jejímž obsahem jsou zpravidla jak práva a povinnosti stran z vytvoření díla, tak i práva a povinnosti stran z poskytnuté licence k totožnému dílu. To platí i o sjednání dvojí odměny, jednak za vytvoření díla, jednak za jeho užití (např. za vydání), která může být sjednána úhrnem v jedné částce.⁸⁵

⁸⁵ TELEC, I., Tůma, P. op. cit., s. 578 a násl.

Podle § 61 odst. 3 ustanovení odstavců 1 a 2 platí obdobně pro dílo vytvořené autorem jako soutěžícím ve veřejné soutěži (soutěžní dílo). Veřejnou soutěží se bude rozumět zřejmě především typový závazkový vztah podle § 847 a násl. ObčZ, tj. veřejná soutěž vyhlášená fyzickou nebo právnickou osobou na určité dílo. Další možností je vyhlášení obchodní veřejné soutěže podle § 281 a násl. ObchZ. V NOZ je upravena tzv. veřejná soutěž o nejvhodnější nabídku v ustanovení § 1772 a násl.

V úvahu samozřejmě připadají i veřejné zakázky podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (ZVZ), který se vztahuje i na zakázky, jejichž předmět požívá ochrany autorského zákona, a to podle přílohy č. 1 zákona výslovně uvedené „služby architektů, inženýrské služby a integrované inženýrské služby, územní plánováni, související vědeckotechnické poradenství, služby zkušeben a prováděni analýz“. Druhy zadávacích řízení zahrnují kromě ostatních také tzv. soutěžní dialog podle § 35 a násl. ZVZ, kdy v oznámení soutěžního dialogu oznamuje veřejný zadavatel neomezenému počtu dodavatelů svůj úmysl zadat veřejnou zakázku v tomto zadávacím řízení; oznámení soutěžního dialogu je výzvou k podání žádostí o účast v soutěžním dialogu a k prokázání splnění kvalifikace. Veřejný zadavatel vede jednání s vyzvanými zájemci s cílem nalézt vhodná řešení, způsobilá splnit jeho potřeby a požadavky. O ukončení jednání v soutěžním dialogu informuje veřejný zadavatel písemně všechny zájemce, kteří byli vyzváni k účasti v soutěžním dialogu, a současně každému zašle rozhodnutí o vhodnosti jeho řešení s odůvodněním a vyzve jej k podání nabídky. Veřejný zadavatel upraví zadávací podmínky podle výsledků jednání v soutěžním dialogu.

2.2.9.3 Licenční smlouvy

Na rozdíl od předchozí právní úpravy autorským zákonem č. 35/1965 Sb., která rozlišovala řadu často se nepříliš lišících smluv, zná současný AutZ pouze jeden základní smluvní typ – licenční smlouvu, jako základní smluvní typ obvyklý pro celou oblast práv duševního vlastnictví.

Zvolení řešení je plně v souladu se základním principem práva soukromého, do něhož autorské právo náleží, posiluje smluvní volnost stran jakožto základního principu vztahu mezi rovnými subjekty, a to při souběžném posílení výchozí vyjednávací pozice autora, kdy pro případ neexistence smluvní úpravy zákon stanoví úpravu pro autora výhodnější.

Autorskoprávní licence je základní formou dispozice s autorskoprávním vlastnictvím, tj. duševním vlastnictvím k autorským dílům jako výtvorům z oblasti literární, jiné umělecké a vědecké (§ 2 odst. 1 AutZ).

Podle § 46 odst. 1 AutZ licenční smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném, a nabyvatel se zavazuje, není-li podle § 49 odst. 2 písm. b) sjednáno jinak, poskytnout autorovi odměnu. Jde tedy o dosti volnou úpravu, s výjimkou následujících omezení:

a) podle odst. 2 autor nemůže poskytnout oprávnění k výkonu práva dílo užít způsobem, který v době uzavření smlouvy ještě není znám;

b) podle odst. 3 nabyvatel je povinen licenci využít, ledaže je ve smlouvě sjednáno jinak;

c) podle odst. 4 smlouva vyžaduje písemnou formu, poskytuje-li se licence jako výhradní.

Ustanovení odstavce 1 upravuje podstatné náležitosti licenční smlouvy, která je pojata jako smlouva zásadně úplatná, kdy se v zájmu zachování principu smluvní volnosti připouští ve výjimečných případech bezúplatnost (viz dále k § 49), čímž se odstraňuje dosavadní právní nemožnost uzavřít při shodné vůli smluvních stran smlouvu, kterou se poskytuje oprávnění k užití díla bezúplatně (což bylo neuskutečnitelné v režimu podle předchozího autorského zákona č. 35/1965 Sb.).

Ustanovení odstavce 2 zakotvuje v souladu s většinou autorských zákonů evropských států obecnou soukromoprávní zásadu zákazu vzdání se práva, které vznikne teprve v budoucnosti, byť aplikovanou poněkud jinak, a zachovává tak autorovi budoucí možnost zhodnocení jeho práv i při vzniku nových technologických možností ekonomického zhodnocení jeho díla.

Ustanovení odstavce 3, které vychází z obecného principu smluv, jejichž obsahem je poskytnutí oprávnění k užití. Podle něj nabyvatel je povinen licenci využít, ledaže je ve smlouvě sjednáno jinak. AutZ povinnost výkonu neukládá, nicméně předpokládá v odst. 3, že tato povinnost byla mezi autorem a nabyvatelem sjednána. Uzavření licenční smlouvy podle AutZ může sice být použito (zneužito) i k blokačním účelům, ale pouze v případě, že autor akceptuje dohodu v tomto smyslu zakotvenou ve smlouvě. Odměna poskytuje za udělení oprávnění k užití, nikoli za užití samé, jak tomu bylo dosud. Viz dále k ustanovení § 53 – Odstoupení od smlouvy pro nečinnost nabyvatele.

V odstavci 4 je aplikována další zásada soukromého práva, a to neformálnost právních úkonů. Z této zásady je učiněna výjimka v případě smluv výhradních, a to za účelem zvýšení právní jistoty stran v případě, kdy dochází k omezení, resp. vzniku práv a povinností ve větším resp. významnějším rozsahu. Nutno ovšem zdůraznit, a to zejména s hospodářsky velmi významným prostředím děl architektonických, že je vhodné, aby jakákoliv licenční smlouva měla písemnou formu, i když to není podle zákona nezbytné. Absence písemné formy činí existenci a obsah takovýmto způsobem uzavřené smlouvy za prakticky nedokazatelnou a – jak vyplývá z kontextu AutZ – důkazní břemeno, že autorské dílo užívá legálně, by měl v případném autorskoprávním sporu nést uživatel (objednatel).

Dosti významné je ustanovení § 47, pojednávajícího o udělení výhradní nebo nevýhradní licence. Licence může být poskytnuta jako licence výhradní nebo licence nevýhradní, nestanoví-li zvláštní právní předpis⁸⁶ jinak. Nevyplývá-li ze smlouvy jinak, má se za to, že jde o licenci nevýhradní, přičemž je autor nadále oprávněn k výkonu práva užít dílo způsobem, ke kterému licenci udělil, jakož i k poskytnutí licence třetím osobám. Opačně v případě výhradní licence autor nesmí poskytnout licenci třetí osobě a je povinen, není-li sjednáno jinak, se i sám zdržet výkonu práva užít dílo způsobem, ke kterému licenci udělil.

⁸⁶ Jedná se o ustanovení § 14a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, upravujícího některá ustanovení o licenční nebo podlicenční smlouvě při poskytování informací.

Je zde řešena i kolize mezi oběma režimy:

a) Nevýhradní licence získaná nabyvatelem před následným poskytnutím výhradní licence třetí osobě zůstává zachována, pokud není mezi autorem a nabyvatelem takové nevýhradní licence sjednáno jinak.

b) Smlouva, kterou autor poskytne třetí osobě licenci v době, kdy trvá výhradní licence nabyvatele k témuž způsobu užití, je neplatná, ledaže nabyvatel výhradní licence k uzavření takové smlouvy udělí písemný souhlas.

Zda bude v případě sjednání formy licence k dílu architektonickému dána přednost jedné či druhé variantě, zásadním způsobem ovlivňuje oprávnění a omezení autora i objednatele. Pokud se bude jednat o dílo skutečně vysoce originální, se značným uměleckým dopadem, bude zřejmě stavebník preferovat licenci výhradní. Opačně, v případě návrhu stavby, který by bylo možno používat jako návrh typový či modulový, bude v zájmu autora udělení licence nevýhradní.

Ustanovení § 48 umožňuje nabyvateli licence poskytnout licenční oprávnění třetí osobě. Podle tohoto ustanovení přicházejí v úvahu dvě možné varianty „podsmluvních“ vztahů:

Podle odst. 1, je-li tak sjednáno ve smlouvě, může nabyvatel zcela nebo zčásti poskytnout třetí osobě oprávnění tvořící součást licence (podlicenci). Při poskytnutí oprávnění podle odst. 1 nedochází ke změně smluvních stran licenční smlouvy; stačí tedy obecné zmocnění nabyvatele k poskytování podlicencí vyplývající z jeho smlouvy s autorem.

Jinou variantou než poskytnutí podlicence je postoupení licence, tedy jde o něco podobného, jako o změnu v osobě dlužníka, neboť postoupení licence podle odst. 2 má za následek změnu v osobě nabyvatele, a tedy i postoupení (cessi) všech práv a povinností ze smlouvy. Najdeme zde proto i obdobné ustanovení jako v § 531 odst. 1 ObčZ. Nabyvatel může licenci postoupit pouze s písemným souhlasem autora; o postoupení licence a o osobě postupníka je povinen autora informovat bez zbytečného odkladu.

Tento princip je v zájmu jednotnosti právního řádu prolomen pouze v případě prodeje podniku, kde k prodeji podniku či části podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační složku, jehož součástí je i licence, se souhlas autora nevyžaduje, není-li sjednáno jinak (§ 48 odst. 3). Viz také ustanovení § 479 ObchZ, podle kterého na kupujícího přecházejí všechna práva vyplývající z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, jež se týkají podnikatelské činnosti prodávaného podniku (odst. 1), přičemž podle odst. 2 k přechodu práva nedochází, jestliže by to odporovalo smlouvě o poskytnutí výkonu práv nebo povaze těchto práv. Pak samozřejmě není nutné při změně vlastníka podniku převádět smlouvy o poskytnutí práva užívat autorská díla, které podnik v minulosti zakoupil, resp. získal práva k jejich užívání.

Podle NOZ došlo ke změně terminologie a tam, kde obchodní zákoník používal termín „podnik“, NOZ zavádí název „závod“. Podle § 502 obchodní závod (dále také jen „závod“) je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. V části věnované zvláštním ustanovením o koupi závodu (§ 2175 a násl. NOZ) se pak uvádí, že Koupí závodu nabývá kupující vše, co k závodu jako celku náleží, a omezení vyplývá pouze z ustanovení § 2178, podle kterého Zakazuje se převést prodejem závodu na kupujícího právo vyplývající z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, u něhož to vylučuje smlouva, kterou bylo právo prodávajícímu poskytnuto, nebo vylučuje-li to povaha takového práva. Zde tedy nedochází k rozporu s platnou úpravou podle § 48 odst. 3 AutZ.

Podle ustanovení § 50 může být licence omezena na jednotlivé způsoby užití díla, a to rozsahem, zejména co do množství, místa nebo času. Nestanoví-li smlouva, ke kterým jednotlivým způsobům užití díla nebo k jakému rozsahu užití se licence poskytuje, má se za to, že licence byla poskytnuta k takovým způsobům užití a v takovém rozsahu, jak to je nutné k dosažení účelu smlouvy.

V souladu s ustanovením § 46 odst. 1 je podstatnou náležitostí licenční smlouvy určení způsobu a rozsahu užití, ke kterým se licence uděluje. Jejich neuvedení ve smlouvě však nemá za následek neplatnost smlouvy, jako tomu bylo dosud, ale zákon pro tento případ přímo předjímá určitou úpravu, vycházející z běžné a tedy pravděpodobné vůle smluvních stran.

Podle § 50 odst. 2 nestanoví-li smlouva, ke kterým jednotlivým způsobům užití díla nebo k jakému rozsahu užití se licence poskytuje, má se za to, že licence byla poskytnuta k takovým způsobům užití a v takovém rozsahu, jak to je nutné k dosažení účelu smlouvy. Zde je tedy opět na místě připomenout, že důkladná formulace obsahu smlouvy se vždy vyplatí, a to počínaje obvyklou úvodní preambulí, která popisuje účel smlouvy.

Podle odst. 3 nestanoví-li smlouva nebo nevyplývá-li z jejího účelu jinak, má se za to, že

a) územní rozsah licence je omezen na území České republiky;

b) časový rozsah licence je omezen na dobu obvyklou u daného druhu díla a způsobu užití, nikoli však na dobu delší než jeden rok od poskytnutí licence, a má-li být dílo odevzdáno až po poskytnutí licence, tak od takového odevzdání;

c) množstevní rozsah licence je omezen na množství, které je obvyklé u daného druhu díla a způsobu užití.

Toto ustanovení bude prakticky vždy v souvislosti s díly architektonickými výslovně a velmi konkrétně sjednat ve smlouvě. Při ponechání implicitně nastavených podmínek by byl nabyvatel licence značně omezen, či by v případě písm. b) bylo pro něj užití licence v souladu s účelem smlouvy prakticky nemožné.

Podle odst. 4 nestanoví-li smlouva jinak, licence k rozmnožování díla zahrnuje oprávnění k pořízení rozmnoženin přímých i nepřímých, trvalých i dočasných, vcelku nebo zčásti, jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě, a pokud jde o rozmnoženiny v elektronické formě, jak ve spojení on-line, tak i off-line.

Podle odst. 5 nestanoví-li smlouva jinak, licence k rozmnožování díla zahrnuje i licenci k rozšiřování takto zhotovených rozmnoženin.

Podstatnou náležitostí každé smlouvy je určení ceny. Ustanovení § 49 provádí obecný požadavek na úplatnost licenční smlouvy stanovený v § 46 odst. 1, přičemž se předpokládá, že smluvní strany výši odměny sjednají, a to buď konkrétně, nebo sjednáním způsobu jejího určení. Nesjednání odměny však nezpůsobuje neplatnost smlouvy, pokud strany výslovně projeví vůli uzavřít takovou smlouvu sice úplatně, ale bez určení odměny. V takovém případě nabyvatel poskytuje autorovi odměnu obvyklou.

Ustanovení § 49 odst. 1 říká, že není-li dále stanoveno jinak, musí být ve smlouvě dohodnuta výše odměny, nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení. Pokud tomu tak není, je smlouva neplatná, s výjimkou případů, kdy:

a) z jednání stran o uzavření smlouvy vyplývá jejich vůle uzavřít smlouvu úplatně i bez určení výše odměny; v takovém případě je nabyvatel povinen poskytnout autorovi odměnu ve výši, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za smluvních podmínek obdobných obsahu této smlouvy pro takový druh díla, nebo

b) strany ve smlouvě sjednají, že licence se poskytuje bezúplatně.

Je-li výše odměny dohodnuta v závislosti na výnosech z využití licence, je nabyvatel povinen umožnit autorovi kontrolu příslušné účetní nebo jiné dokumentace ke zjištění skutečné výše odměny. Poskytne-li nabyvatel takto autorovi informace označené nabyvatelem jako důvěrné, nesmí je autor prozradit třetí osobě, ani je použít pro své potřeby v rozporu s účelem, ke kterému mu byly poskytnuty. Nabyvatel je povinen poskytovat autorovi pravidelná vyúčtování odměny takto stanovené ve sjednaných časových obdobích; není-li sjednáno jinak, je povinen tak učinit alespoň jednou ročně.

Úprava licenční smlouvy podle AutZ preferuje stanovení výše odměny v závislosti na zisku dosaženém nabyvatelem licence z využívání díla. Podle principu smluvní volnosti ale není toto ustanovení kogentní (nařizující), a pokud smluvní strany zvolí jiný způsob stanovení odměny, zakotvuje pro tento případ odst. 6 § 49 zvláštní právo autora na přiměřenou dodatečnou odměnu, je-li odměna tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru k zisku z využití licence a k významu díla pro dosažení takového zisku, pokud ovšem není sjednáno jinak. Novela AutZ v roce 2006 dále posílila smluvní pozici autora doplněním odst. 7, podle kterého se při sjednání odměny přihlédne k účelu licence a způsobu a okolnostem užití díla a k územnímu, časovému a množstevnímu rozsahu licence.

V případě prodeje nemovitosti jako rozmnoženiny díla architektonického stavbou se neuplatní ustanovení § 24 pojednávající o právu na odměnu při opětném prodeji originálu díla uměleckého. Jednak zřejmě nelze vůbec hovořit v této souvislosti o „originálu díla uměleckého“, jednak to přímo vyplývá z § 24 odst. 3 věty poslední, podle které „Právo na odměnu podle odstavce 1 se nevztahuje na díla architektonická vyjádřená stavbou, díla užitého umění, nesplňují-li znaky originálu uměleckého díla, a rukopisy skladatelů a spisovatelů.“

Omezení nabyvatele licence je formulováno v ustanovení § 51 AutZ, podle kterého nabyvatel nesmí upravit či jinak měnit dílo, jeho název nebo označení autora, ledaže bylo sjednáno jinak, nebo jde-li o takovou úpravu či jinou změnu díla nebo jeho názvu, u které lze spravedlivě očekávat, že by k ní autor vzhledem k okolnostem užití svolil; ani v takovém případě nabyvatel nesmí dílo nebo jeho název změnit, pokud si autor svolení vyhradil i pro tyto změny a nabyvateli je taková výhrada známa. To platí obdobně i při spojení díla s jiným dílem, jakož i při zařazení díla do díla souborného. Toto ustanovení představuje výjimku z § 11 odst. 3, kdy v zájmu možnosti plného využití licence jsou stanoveny přísné podmínky oprávněného zásahu nabyvatele licence do díla, autor má však možnost toto ustanovení smluvně vyloučit.

Jak již je opakovaně řečeno výše, jde o otázku dosti citlivou. Chápeme-li některé změny jako vynucené okolnostmi (např. požadavky orgánů veřejné moci), které nemají charakter zvůle či svévole, či dokonce mohou opravovat chyby v díle (návrhu stavby), pak asi lze spravedlivě očekávat, že by k nim autor vzhledem k okolnostem užití svolil. Lze se ovšem obávat, že většina smluv bude obsahovat zápověď jakýchkoliv změn, a pak lze postupovat pouze přes reklamační řízení o vadách díla, jak je již diskutováno výše. Konkrétní posouzení ale je možné pouze v konkrétní situaci a prostřednictvím výkladu citovaného ustanovení.

Lze se domnívat, že v oblasti děl architektonických příliš nepřicházejí v úvahu aplikace poněkud okrajových ustanovení AutZ, a to:

Odstoupení od smlouvy pro nečinnost nabyvatele (§ 53) které přichází v úvahu u výhradní licence. Nevyužívá-li nabyvatel výhradní licenci vůbec nebo využívá-li ji nedostatečně a jsou-li tím značně nepříznivě dotčeny oprávněné zájmy autora, může autor od smlouvy odstoupit. To neplatí v případě, že nevyužívání nebo nedostatečné využívání licence je způsobeno okolnostmi převážně spočívajícími na straně autora. Celý proces je ale poměrně složitý. Zřejmě by tato situace přicházela v úvahu zcela výjimečně, proto ohledně dalšího upřesnění tohoto postupu odkazujeme na § 53 AutZ.
Co zřejmě vůbec nepřichází v úvahu, je pak odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení autora podle § 54 AutZ. Autor může písemně odstoupit od smlouvy, jestliže jeho dosud nezveřejněné dílo již neodpovídá jeho přesvědčení a zveřejněním díla by byly značně nepříznivě dotčeny jeho oprávněné osobní zájmy. Smlouva se ruší dnem doručení písemného odstoupení od smlouvy nabyvateli. (Autor je povinen nahradit nabyvateli škodu, která mu odstoupením od smlouvy podle odstavce 1 vznikla. Projeví-li autor po odstoupení od smlouvy podle odstavce 1 opětovný zájem o užití díla, je povinen přednostně nabídnout licenci nabyvateli, a to za podmínek srovnatelných s podmínkami původně sjednanými.)

Zánik licence podle § 55 AutZ uvádí: „Smrtí fyzické osoby nebo zánikem právnické osoby, které byla udělena licence, přechází práva a povinnosti z licenční smlouvy na jejího právního nástupce. Licenční smlouva může takový přechod práv a povinností na právního nástupce vyloučit.“

Licenční smlouvu obsahuje i nový občanský zákoník, a to v ustanovení § 2358 a násl. Tato obecná ustanovení se v podstatě neliší; výjimkou je pouze ujednání o výpovědi v případě, že je-li smlouva uzavřena na dobu neurčitou, nabývá výpověď účinnosti uplynutím jednoho roku od konce kalendářního měsíce, v němž výpověď došla druhé straně.

V ustanovení § 2371 a násl. NOZ najdeme zvláštní ustanovení pro licenci k předmětům chráněným autorským zákonem a i zde nedochází k žádnému rozporu s platnou úpravou v AutZ. Navíc je zde pouze o něco podrobněji specifikován postup při sjednávání smlouvy formou návrhu na uzavření smlouvy, směřuje-li projev vůle i vůči neurčitému počtu osob, což je významné pro licence udílené elektronicky.

Není příliš zřejmé, proč k této duální úpravě došlo. V Důvodové zprávě k návrhu zákona se uvádí: „Práva a povinnosti z licenční smlouvy jsou v platném právu upraveny nejednotně. Ustanovení o licenci k předmětům průmyslového vlastnictví obsahuje obchodní zákoník (§ 508 a násl.), ustanovení o licenci k předmětům chráněným autorským právem obsahuje zákon autorský (§ 46 a násl.). Obě tyto úpravy jsou speciální, obecná ustanovení o licenční smlouvě a licenci chybí. Osnova odstraňuje tento nedostatek tím, že obě speciální úpravy spojuje do jediného institutu, přičemž zároveň respektuje zvláštnosti licence k předmětům chráněným právem autorským. Navržená nová úprava sleduje především naplnění systematického hlediska, platnou právní úpravu v obou speciálních zákonech přejímá, aniž ji podstatně mění.“

Protože je autorský zákon speciální právní úpravou oproti obecné úpravě občanským zákoníkem, mají přednost ustanovení AutZ. Proto podle názoru autora je vhodné pracovat s právní úpravou podle tohoto zákona a ustanovení NOZ přejmout pouze tam, kde je úprava AutZ nedostačující.

2.2.10 Zaměstnanecké dílo a dílo kolektivní

Velmi často se setkáváme se zaměňováním ochrany autorským zákonem a tzv. copyrightem. Kontinentální, a tedy i český AutZ je založen na dualitě osobnostních a majetkových práv a na ochraně zájmů a práv autora. Angloamerický přístup v rámci copyrightu umožňuje úplný přechod autorských práv. Hovoříme-li tedy o autoru a autorských právech u nás, máme na mysli vždy fyzickou osobu, která dílo tvořila nebo se na jeho tvorbě podílela, zatímco u nositelů autorských práv v pojetí copyrightu musíme zkoumat, zda jde o osobu fyzickou nebo právnickou a kdo je autorem, resp. nositelem autorských práv, kterým může být i ten, kdo se na vlastní tvorbě díla nijak nepodílel.

Jistý posun k copyrightovému pojetí autorských práv představuje současný autorský zákon. Ten výrazně posiluje práva zaměstnavatelů, jak můžeme vidět v ustanovení § 58, který upravuje tzv. zaměstnanecké dílo. Zde zavádí AutZ zvláštní režim pro díla vytvořená ke splnění povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a jeho členem, a to vzhledem k tomu, že zaměstnavatel vytváří zaměstnanci pro jeho autorskou tvorbu veškeré nezbytné podmínky a přejímá ekonomickou odpovědnost za využití výsledků jeho tvůrčí činnosti. Obdobně jako v některých zahraničních právních úpravách se umožňuje využívání těchto výsledků tím, že zaměstnavatel na základě zákonného ustanovení vykonává majetková práva k dílu.

Není-li sjednáno jinak, zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli, nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a jeho členem (dále jen zaměstnanecké dílo) (§ 58 odst. 1 věta první). Ustanovení se nevztahuje jen na klasické zaměstnance či družstevníky. Podle odst. 9 v případě agenturního zaměstnání (§ 307a zákoníku práce) se pro účely tohoto ustanovení za zaměstnavatele považuje zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec agentury práce dočasně vykonává práci podle pracovní smlouvy nebo dohody o pracovní činnosti, není-li mezi agenturou práce a takovým zaměstnavatelem dohodnuto jinak. A konečně podle odst. 10 to platí obdobně pro díla vytvořená ke splnění povinností vyplývajících ze vztahu mezi společností a autorem, který je statutárním orgánem nebo členem statutárního či jiného orgánu společnosti anebo společníkem veřejné obchodní společnosti či komplementářem komanditní společnosti; obchodní společnost se v takovém případě považuje za zaměstnavatele. Předchozí věta se použije obdobně i u jiných právnických osob a autorů, kteří jsou jejich orgány či členy orgánů.

Zaměstnanci zůstávají nedotčena jeho osobnostní práva k zaměstnaneckému dílu. Platí ale podle odst. 4, že vykonává-li zaměstnavatel majetková práva k zaměstnaneckému dílu, má se za to, že autor svolil ke zveřejnění, úpravám, zpracování včetně překladu, spojení s jiným dílem, zařazení do díla souborného, jakož i k tomu, aby uváděl zaměstnanecké dílo na veřejnost pod svým jménem, ledaže je sjednáno jinak.

Zaměstnavatel může právo výkonu podle tohoto odstavce postoupit třetí osobě pouze se svolením autora, ledaže se tak děje při prodeji podniku nebo jeho části (pak dochází k zákonnému postoupení všech závazků, pohledávek, smluvních ujednání apod.) (§ 58 odst. 1 věta druhá).

Pokud tedy vznikne autorské dílo jako dílo zaměstnanecké, existují pouze dvě možnosti pro zaměstnance, jak se z této povinnosti vyvázat nebo jak na ní participovat:

a) oprávnění k výkonu těchto práv nabude autor smrtí nebo zánikem zaměstnavatele, který byl oprávněn vykonávat majetková práva k zaměstnaneckému dílu a který nemá právního nástupce (§ 58 odst. 2);

b) nevykonává-li zaměstnavatel majetková práva k zaměstnaneckému dílu vůbec nebo je vykonává nedostatečně, má autor právo požadovat, aby mu zaměstnavatel za obvyklých podmínek udělil licenci, ledaže existuje na straně zaměstnavatele závažný důvod k jejímu odmítnutí (§ 58 odst. 3).

Zákon umožňuje, aby vzhledem k okolnostem vytvoření díla, jeho povaze a možnostem jeho společenského využití bylo smluvně mezi autorem a zaměstnavatelem sjednáno jinak; pokud ale k jinému ujednání nedojde, platí varianta výkonu práv zaměstnavatelem. Lze tedy a priori předpokládat, že zaměstnavatel bude svým jménem a na svůj účet ekonomicky zhodnocovat takto vytvořené autorské dílo.

Dále podle § 58 odst. 5 platí, že „Není-li sjednáno jinak, má se za to, že autor udělil zaměstnavateli svolení k dokončení svého nehotového zaměstnaneckého díla pro případ, že jeho právní vztah k zaměstnavateli skončí dříve, než dílo dokončí, jakož i pro případ, že budou existovat důvodné obavy, že zaměstnanec dílo nedokončí řádně nebo včas v souladu s potřebami zaměstnavatele.“ Původní dikce tohoto ustanovení v AutZ přepokládala existenci výzvy směrované zaměstnanci („pro případ, že bude přes výzvu k dodatečnému plnění v prodlení s vytvořením zaměstnaneckého díla“) a uváděla důvody, které podle našeho názoru bylo možno odvodit z obecných právních předpisů („anebo zanikne-li jeho závazek dokončit takové dílo smrtí nebo pro nemožnost plnění“). Pojem „důvodné obavy“ je obecnější, širší a bude na konkrétním (právním) posouzení, zda byly obavy zaměstnavatelovy skutečně odůvodněné. Jde o velmi praktické a ochranu investic realizující ustanovení, neboť se často stává, že zaměstnanec z jakéhokoliv důvodu ukončí náhle pracovní poměr a tím postaví z hlediska předchozí právní úpravy do obtížně řešitelné situace, jak zajistit, aby investice při vytváření určitého rozsáhlejšího díla – tedy např. víceúrovňové projektové dokumentace – nebyla takto zcela zmařena.

Rovněž není-li sjednáno jinak, má autor zaměstnaneckého díla vůči zaměstnavateli právo na přiměřenou dodatečnou odměnu, jestliže se mzda nebo jiná odměna vyplacená autorovi zaměstnavatelem dostane do zjevného nepoměru k zisku z využití práv k zaměstnaneckému dílu a významu takového díla pro dosažení takového zisku; toto ustanovení se nepoužije na počítačové programy a databáze, jakož i kartografická díla, ať jsou díly zaměstnaneckými, či se za ně považují, ledaže je sjednáno jinak. (§ 58 odst. 6).

Zaměstnavatel je v případě výkonu majetkových práv podle § 58 oprávněn poskytovat třetím osobám plnohodnotná oprávnění k výkonu práva díla užít (licenční smlouvou, nikoli pouze podlicencí, jak by tomu bylo v případě, kdyby mu byla autorem poskytnuta licence smluvně). Znamená to, že i autor, který by chtěl dílo výše uvedené užívat, musí k takovému užití získat souhlas zaměstnavatele.⁸⁷ Jak režim zaměstnaneckých děl podle § 58 AutZ, tak i režim děl na objednávku podle § 61 AutZ platí pouze ve vztahu autora – fyzické osoby a zaměstnavatele, resp. objednatele, nikoli v případě, kdy zhotovitelem je osoba odlišná od autora (typicky právnická osoba, jejímž je autor zaměstnancem).⁸⁸

⁸⁷ Obdobně TELEC, I., TŮMA, P. op. cit., s. 558. [14]
⁸⁸ Obdobně též KŘÍŽ, J., KORDAČ, J., HOLCOVÁ, I., NERUDOVÁ, V. Autorský zákon. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změnách některých zákonů (s poznámkami a úvodním slovem). 1. vydání. Praha: LINDE, 2000, s. 161. [5]

Práva a povinnosti podle odstavců 1 až 6 zůstávají skončením právního vztahu podle odstavce 1, popřípadě podle odstavce 7⁸⁹ nedotčena. Tedy skončením zaměstnaneckého či jiného v § 58 uvedeného poměru tento výkon majetkových práv (bývalým) zaměstnavatelem nekončí. Znamená to tedy, že není možné, aby si dílo, které vytvořil nebo se na něm podílel, při ukončení tohoto poměru autor odnesl a dokonce je samostatně užíval, či dokonce šířil (prodával).

⁸⁹ Podle odst. 7 se počítačové programy a databáze, jakož i kartografická díla, která nejsou kolektivními díly, považují za zaměstnanecká díla i tehdy, byla-li autorem vytvořena na objednávku; objednatel se v takovém případě považuje za zaměstnavatele.

V § 59 AutZ najdeme v souladu s čl. 1 odst. 4 směrnice Rady 93/98/EHS pojem kolektivní dílo. Jde o dílo, na jehož tvorbě se podílí více autorů, které je vytvářeno z podnětu a pod vedením fyzické nebo právnické osoby a uváděno na veřejnost pod jejím jménem, přičemž příspěvky zahrnuté do takového díla nejsou schopny samostatného užití. Takovými typickými díly budou počítačové programy a databáze, jakož i návrhy staveb obsahující architektonická díla.

Kolektivní dílo je pojmově dílem jediným, i když sestává z více příspěvků. Jedním z pojmových znaků kolektivního díla je vytváření díla z podnětu a pod vedením osoby fyzické či právnické, kdy podnětem se rozumí podnět právně relevantní, pro jiné osoby závazný a pod jménem takové osoby je kolektivní dílo uváděno na veřejnost.

Z hlediska právního režimu se kolektivní dílo bude považovat za dílo zaměstnanecké podle § 58, a to i v případě, že bude vytvořeno na objednávku – objednatel se v takovém případě považuje za zaměstnavatele (platí tedy stejný režim jako u odst. 7 § 58).

Smyslem zavedení této úpravy do AutZ je vyšší ochrana investice do vytvoření díla, neboť se bude obvykle jednat o díla finančně náročná, takže jejich zařazení do kategorie děl zaměstnaneckých, i když se o poměr podle § 58 odst. 1, odst. 9 nebo odst. 10 nebude jednat.

Abychom mohli hovořit o kolektivním dílu, musí být splněny následující pojmové znaky:

a) existence díla, na jehož tvorbě se podílelo více autorů, jejichž příspěvky nejsou schopny samostatného užití,

b) podnět fyzické či právnické osoby (stavebníka) k vytvoření díla,

c) vedení této osoby (stavebníka) při vytváření díla,

d) uvedení díla na veřejnost pod jménem této osoby (stavebníka).⁹⁰

⁹⁰ V podrobnostech viz TELEC, I., TŮMA, P. op. cit., s. 569 – 572. [14]

V tomto duchu rozhodoval i Nejvyšší soud ČR, podle kterého „Kolektivní dílo ve smyslu § 59 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb. musí být vytvořeno na základě právně relevantního podnětu, za konstantního dozoru výkonu tvořivé činnosti, a uváděno pod jménem fyzické či právnické osoby; příspěvky zahrnuté do takového díla nejsou schopny samostatného užití. Pro uplatnění režimu kolektivního díla je rozhodný účel smlouvy o dílo, který musí být zjišťován podle konkrétních okolností případu.“ Soud dále v tomto konkrétním rozsudku týkajícího se zhotovení projektové dokumentace pro výstavbu rozsáhlého areálu uvedl, že „v případě podnětu fyzické či právnické osoby podle § 58 AutZ se musí jednat o právně relevantní podnět, nikoli pouze o prostý nápad, ideu, impulz či iniciativu. Vedením při vytváření díla je nutné rozumět konstantní dozor výkonu tvořivé činnosti a její řízení spočívající zejména v udávání celkové koncepce a obsahového, funkčního či hospodářského charakteru díla a jeho konečného vzhledu. Na rozdíl od děl zaměstnaneckých je uvedení díla pod jménem fyzické nebo právnické osoby podmínkou pro vznik režimu kolektivního díla. V opačném případě se nejedná o dílo kolektivní. Objednávka, jako právně relevantní podnět stavebníka, musí směřovat k vytvoření příspěvku kolektivního díla. Předmětem smlouvy o dílo musí být vytvoření takového příspěvku, nikoli vytvoření prostého díla na objednávku. Rozhodný je zde účel takové smlouvy, který musí být zjišťován dle konkrétních okolností případu. Je tomu tak i proto, že uplatnění režimu kolektivního díla znamená zásadní zásah do majetkových zájmů autora. Současně je třeba vzít zřetel i na zásadu, že u kolektivního díla příspěvky zahrnuté do takového díla nejsou schopny samostatného užití.“⁹¹

⁹¹ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, spis. zn. 30 Cdo 725/2012.

3 PRÁVNÍ OCHRANA DĚL ARCHITEKTONICKÝCH A URBANISTICKÝCH

Úvodem je třeba říci, že v současnosti lze vymezit ochranu autorských děl, a tedy i děl architektonických a urbanistických, zásadně dvěma různými, nicméně neopominutelnými a na sebe úzce navazujícími oblastmi: jako ochranu veřejnoprávního a soukromoprávního charakteru. Obě přitom mají fázi preventivní a následnou (represivní).

Oba způsoby ochrany jsou často komplementární, resp. lze je používat oba současně, případně – s ohledem na vyhodnocení konkrétní situace – zvolit ten způsob ochrany, který se jeví účinnější z hlediska cílů, jichž má být dosaženo. Tak například neoprávněný zásah do autorských práv lze obecně postihnout jak soukromoprávně, aplikací relevantních ustanovení autorského zákona a občanského zákoníku, tak trestněprávně. Přesto je třeba souhlasit s J. Burešem, který uvedl v Senátu ČR v roce 2001, že Jak chrání demokratická společnost vlastnictví? Především mravním kodexem demokratické společnosti, tedy stavem, který je demokratické společnosti vlastní, kdy mravní hodnotou je také ochrana vlastnictví. Tam, kde mravní kodexy, tedy morálka, nestačí, nastupuje právo, především právo soukromé a soukromoprávní ochrana, tedy především civilní žaloba. Teprve tam, kde ani s civilními nároky právo nevystačí, se zákonodárci vždy a tradičně uchylovali k trestní represi.⁹²

⁹² Těsnopisecká zpráva, 2. den schůze Senátu Parlamentu ČR, 28. února 2001. Viz http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/original/10256/10256

3.1 OCHRANA SOUKROMOPRÁVNÍ

Soukromoprávní ochrana vychází především z uzavřených smluv mezi zhotoviteli a objednateli, případně se zaměstnanci a dalšími osobami (ať už fyzickými nebo právnickými, např. ve sdružení) nebo z jiných možností, daných normami soukromého práva (občanský nebo obchodní zákoník, autorský zákon apod.).

Soukromoprávní ochrana je druhou stranou mince veřejnoprávní ochrany a je nezbytná zejména tam, kde veřejnoprávní ochrana by byla nepřiměřená, neexistuje nebo může selhat v důsledku nezvládnutého či nezvládnutelného procesu dokazování.⁹³ Princip „In dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného) způsobuje, že řadu deliktů je možné nakonec řešit pouze soukromoprávní cestou. Pro soukromoprávní ochranu je typickým znakem rovné postavení účastníků občanskoprávních vztahů.

⁹³ K dokazování např. podrobný výklad v knize MATES, V., SMEJKAL, V. E-government v České republice. Právní a technologické aspekty. 2. vydání. Praha: Leges, 2012. [7]

Soukromoprávní ochrana je uskutečňována obvykle takovými instituty, jako jsou ochrana osobnosti, ochrana autorských práv či jiných práv duševního vlastnictví a samozřejmě prostřednictvím klasických postupů, jako je závazkové právo, náhrada škody a vydání bezdůvodného obohacení, neboť z hlediska soukromoprávního jsou informační systémy a jejich součásti věcmi nebo jinými majetkovými hodnotami. Klíčovou úlohu zde hraje kvalita smluv, která vzhledem ke složitosti předmětu smlouvy, jakož i prokazování tvrzení smluvních stran týkající se dějů, jevů a postupů v prostředí stavebních projektů, je rozhodující z hlediska jak preventivního, tak následného.

Ochrana autorských děl je realizovatelná v rámci občanskoprávního řízení soudního, a to různými druhy právních nástrojů, jako jsou žaloby určovací (kdo je autorem), zdržovací (zákaz šíření či užívání), odstraňovací (zničení neoprávněně vyrobených rozmnoženin), a dále pak zejména na náhradu škody, na přiměřené zadostiučinění atd.94

⁹⁴ Detailně viz TELEC, I. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 326 a násl. [14]

V § 40 odst. 1 AutZ jsou značně rozsáhle upraveny jednotlivé nároky, a to jak osobnostně právní povahy, tak i povahy ryze majetkové takto:

(1) Autor, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu hrozí neoprávněný zásah, může se domáhat zejména

a) určení svého autorství,

b) zákazu ohrožení svého práva, včetně hrozícího opakování, nebo neoprávněného zásahu do svého práva, zejména zákazu neoprávněné výroby, neoprávněného obchodního odbytu, neoprávněného dovozu nebo vývozu originálu nebo rozmnoženiny či napodobeniny díla, neoprávněného sdělování díla veřejnosti, jakož i neoprávněné propagace, včetně inzerce a jiné reklamy,

c) sdělení údajů o způsobu a rozsahu neoprávněného užití, o původu neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla, o způsobu a rozsahu jejího neoprávněného užití, o její ceně, o ceně služby, která s neoprávněným užitím díla souvisí, a o osobách, které se neoprávněného užití díla účastní, včetně osob, kterým byly předmětné rozmnoženiny či napodobeniny díla určeny za účelem jejich poskytnutí třetí osobě; práva na informace podle tohoto ustanovení se autor může domáhat vůči osobě, která do jeho práva neoprávněně zasáhla nebo je neoprávněně ohrozila, a dále zejména vůči osobě, která

1. má nebo měla v držení neoprávněně zhotovenou rozmnoženinu či napodobeninu díla za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu,

2. využívá nebo využívala za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu službu, která neoprávněně zasahuje nebo zasahovala do práva autora nebo je neoprávněně ohrožuje nebo ohrožovala,

3. poskytuje nebo poskytovala za účelem přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu službu užívanou při činnostech, které neoprávněně zasahují do práva autora nebo je neoprávněně ohrožují, anebo

4. byla označena osobou uvedenou v bodě 1, 2 nebo 3 jako osoba, která se účastní pořízení, výroby nebo distribuce rozmnoženiny či napodobeniny díla, anebo poskytování služeb, které neoprávněně zasahují do práva autora nebo je neoprávněně ohrožují,

d) odstranění následků zásahu do práva, zejména

1. stažením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo zařízení, výrobku nebo součástky podle § 43 odst. 2 z obchodování nebo jiného užití,

2. stažením z obchodování a zničením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo zařízení, výrobku nebo součástky podle § 43 odst. 2,

3. zničením neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo zařízení, výrobku nebo součástky podle § 43 odst. 2,

4. zničením nebo odstraněním materiálů a nástrojů použitých výlučně nebo převážně k výrobě neoprávněně zhotovené rozmnoženiny či napodobeniny díla nebo zařízení, výrobku nebo součástky podle § 43 odst. 2,

e) poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, zejména

1. omluvou,

2. zadostiučiněním v penězích, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím; výši peněžitého zadostiučinění určí soud, který přihlédne zejména k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k zásahu do práva došlo; tím není vyloučena dohoda o narovnání,

f) zákazu poskytování služby, kterou využívají třetí osoby k porušování nebo ohrožování práva autora.

(2) Opatření podle odstavce 1 písm. d) musí být přiměřené závažnosti porušení práva a musí být přihlédnuto k zájmům třetích osob, zejména spotřebitelů a osob jednajících v dobré víře.

(3) Autorovi, jehož návrhu bylo vyhověno, může soud přiznat v rozsudku právo uveřejnit rozsudek na náklady účastníka, který ve sporu neuspěl, a podle okolností určit i rozsah, formu a způsob uveřejnění.

(4) Právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno;⁹⁵ místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.

⁹⁵ Viz ustanovení § 420 a násl. ObčZ o náhradě škody, jakož i ustanovení § 451 a násl. ObčZ o bezdůvodném obohacení.

Zákon pracuje s pojmem neoprávněného nakládání s dílem, přičemž pachatel je povinen k vydání bezdůvodného obohacení (nikoli k zaplacení odměny, jako by tomu bylo u užívání legálního). Zákon současně stanoví, že výše bezdůvodného obohacení činí dvojnásobek obvyklé odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem; jde o speciální sankční ustanovení k obecné úpravě o náhradě škody.

Další ustanovení AutZ (§ 42–§ 44) jsou orientována především na rozmnoženiny zvukovým, zvukově obrazovým nebo jiným děl (počítačových programů a databází).

Nicméně zajímavým „ochranným“ ustanovením AutZ je § 45, podle kterého do práva autorského neoprávněně zasahuje též ten, kdo pro své dílo používá názvu nebo vnější úpravy již použitých po právu jiným autorem pro dílo téhož druhu, jestliže by to mohlo vyvolat nebezpečí záměny obou děl, pokud nevyplývá z povahy díla nebo jeho určení jinak. Jde spíše o nekalosoutěžní než autorskoprávní ochranu, přitom ale souběžná aplikace práva na ochranu proti nekalému soutěžnímu jednání není za určitých okolností (jde-li o soutěžitele, tj. podnikatele v určitém oboru či odvětví) vyloučena. Autoři děl jsou rovněž soutěžitelé; otázkou je, ve kterých případech se – obvykle vědomé – plagiátorství bude klást za vinu, resp. odpovědnost i jejich zaměstnavateli (viz také dále o trestní odpovědnosti právnických osob).

Podle Nejvyššího soudu České republiky hospodářskou soutěží není jakákoliv podnikatelská (obchodní) činnost, nýbrž jen jednání, které bývá zpravidla definováno jako soutěžení podnikatelských subjektů v hospodářské oblasti s cílem předstihnout jiné subjekty na trhu a dosáhnout tím hospodářského prospěchu.

V takovém případě by potom samozřejmě přicházely v úvahu i občanskoprávní instituty, související se zabráněním nekalosoutěžního jednání, odstraněním jeho následků a případná náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení.⁹⁶

⁹⁶ Více pak viz např. MUNKOVÁ, J. Právo proti nekalé soutěži. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008; SMEJKAL, V. Nekalá soutěž na Internetu. Právní rádce, 2002, č. 2, s. 11 – 14.

V trestním zákoníku zmíněným „jiným právním předpisem o nekalé soutěži“ – viz dále – se má na mysli v současné době obchodní zákoník (§ 44–§ 55), který upravuje i právní prostředky ochrany proti nekalé soutěži. V NOZ je ochrana proti nekalé soutěži upravena v ustanovení § 2988 a násl., přičemž osoba, jejíž právo bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno, může proti rušiteli požadovat, aby se nekalé soutěže zdržel, nebo aby odstranil závadný stav. Dále může požadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Vlastní skutkové podstaty nekalé soutěže jsou potom definovány v ustanovení § 2976 a násl. NOZ.

Jiný nežli soudní způsob ochrany (vymáhání) práv, která má veskrze smluvní, soukromoprávní charakter, je rozhodčí řízení. Předpokladem vzniku oprávnění rozhodců k projednání a rozhodnutí sporu ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, je vedle toho, aby se jednalo o spor arbitrabilní (tj. aby šlo o majetkový spor s výjimkou sporů v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vyvolaných prováděním konkursu a vyrovnání, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu a aby strany mohly o předmětu sporu uzavřít smír), též existence rozhodčí smlouvy. Podle § 2 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení se strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců, anebo stálý rozhodčí soud.

Rozhodčí nález, bez ohledu na to, zda byl vydán v rozhodčím řízení ad hoc nebo stálým rozhodčím soudem (např. Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky) či podle jiných pravidel, nemůže být v žádném případě považován za rozhodnutí státního orgánu. Rozhodci bez ohledu na skutečnost, že česká právní úprava se blíží jurisdikční teorii, vykonávají svoji funkci jako soukromé osoby.⁹⁷ Zda je nebo není jejich činnost výkonem státní moci nestátním orgánem, tj. zda dochází k delegaci státní moci, je předmětem diskuse.⁹⁸ Přesto není zřejmě využívání rozhodčího řízení v případě složitějších sporů o plnění v souvislosti s díly architektonickými a urbanistickými vhodné, a to z důvodu prakticky minimální možnosti opravného prostředku – řízení je jednoinstanční⁹⁹ a soud zruší rozhodčí nález prakticky pouze z formálních, procesních důvodů (pochybení rozhodčího soudu – viz § 31 citovaného zákona).

⁹⁷ Viz RŮŽIČKA, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie, 2003, č. 5, s. 32 – 40.
⁹⁸ Zevrubně viz např. BĚLOHLÁVEK, A. J., PEZL, T. Postavení rozhodčího řízení v systému ochrany práv a ústavního pořádku České republiky a dalších zemí. Právní rozhledy, 2004, č. 7, s. 256 – 261.
⁹⁹ Výjimky popisuje A. J. Bělohlávek v článku Druhá instance v rozhodčím řízení. Právní zpravodaj, 2003, č. 6, s. 5, podrobně pak Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2004.

3.2 OCHRANA VEŘEJNOPRÁVNÍ

Veřejnoprávní ochrana je uskutečňována jednak prostřednictvím orgánů státní moci, jimž je zákonem dána represivní možnost vůči porušitelům práv – typicky tedy prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, nebo pomocí soudní moci, a to i jako dovolávání se porušení pokojného stavu nebo porušení (nedodržení) smlouvou či jinak založeného soukromoprávního vztahu.

Subjektu soukromého práva přísluší právo na odpovídající soudní řízení před příslušným soudem, nevzniká mu však nárok na „jemu příznivé rozhodnutí“ ve smyslu nároku na právní ochranu. V uvedeném smyslu Listina základních práv a svobod stanoví mimo jiné v Hlavě páté, nadepsané „Právo na soudní a jinou právní ochranu“, že

podle čl. 36

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.¹⁰⁰

¹⁰⁰ V této souvislosti viz např. MACUR, J. Civilní proces a právo na soudní ochranu. Právní rozhledy, 1996, č. 2, s. 41 – 45.

Podle čl. 38

(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Kromě níže uvedených nástrojů se lze domáhat i ochrany na principu ústavněprávním, a to s odkazem na čl. 34 odst. 1 LZPS: „Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem.“ Podle názoru autora bez konkretizace odvoláním na příslušný zákon to ale nebude postačující.

3.2.1 Ochrana trestněprávní

Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.¹⁰¹

¹⁰¹ Usnesení Nejvyššího soudu ČR, spis. zn. 3 Tdo 216/2011.

Protože ochrana autorských děl (a obecně práv k duševnímu vlastnictví) je významným celospolečenským zájmem, je tato ochrana zakotvena v trestním zákoně, zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nalezneme zde ustanovení § 270 – Porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi, které zní:

(1) Kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

(2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let, peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty bude pachatel potrestán,

a) vykazuje-li čin uvedený v odstavci 1 znaky obchodní činnosti nebo jiného podnikání,

b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch nebo způsobí-li tím jinému značnou škodu, nebo

c) dopustí-li se takového činu ve značném rozsahu.

(3) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu nebo způsobí-li tím jinému škodu velkého rozsahu, nebo

b) dopustí-li se takového činu ve velkém rozsahu.

Zařazení odst. 2 písm. a) podle důvodové zprávy k návrhu zákona vyplývá z asociační dohody s Evropskými společenstvími, podle níž je třeba přiblížit trestněprávní ochranu proti zásahům do práv tzv. duševního vlastnictví ochraně, jaká je poskytována jiným především majetkovým vztahům. Z tohoto důvodu se zavádějí do jednotlivých skutkových podstat trestných činů porušení práv k ochranné známce a jiným označením, porušení chráněných průmyslových práv a porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi nové okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to v obdobném rozsahu jako u majetkových trestných činů. U trestných činů porušení chráněných průmyslových práv (§ 269) a porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi (§ 270) trestní zákoník zavedl novou, zvlášť přitěžující okolnost – „vykazuje-li čin uvedený v odstavci 1 znaky obchodní činnosti nebo jiného podnikání“. Zásah vykazující znaky podnikání má vedle obchodní činnosti např. výroba, rozmnožování nebo skladování zboží, porušujícího průmyslové právo, autorské právo apod., za účelem obchodování s ním apod. K naplnění této okolnosti tedy nepostačuje porušení těchto práv „při podnikání, popř. v souvislosti s podnikáním“, neboť pak by šlo o jakýkoli takový zásah i jednorázový (např. protiprávní využití počítačového programu při zpracování daňového přiznání podnikatele apod.). Pojem „vykazující znaky obchodní činnosti nebo jiného podnikání“ je použit s ohledem na to, že se nemusí přímo jednat o podnikání ve vlastním slova smyslu (srov. § 2 obchodního zákoníku), příp. může jít i o podnikání neoprávněné, kdy může přicházet v úvahu i souběh s trestným činem neoprávněného podnikání (§ 251 TrZ).

K ustanovení § 270 TrZ je třeba uvést, že jde o trestněprávní normu s tzv. blanketní dispozicí, odkazující na jiné právní normy, kde se uplatní zásada (a to i vůči cizinci), že zákony zavazují každého, i když je nezná, neboť tu nejde o omyl skutkový, nýbrž o omyl právní. Ve výroku o vině trestným činem s blanketní nebo odkazovací skutkovou podstatou musí být uvedeno, jakou mimotrestní normu obviněný porušil.¹⁰²

¹⁰² Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 5 Tdo 542/2006. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, sv. 28/2006.

Jak praví klasické úsloví, neznalost trestního zákona a toho, co je trestným činem, neomlouvá. Proto pachatel v případě takového právního omylu bude trestný podle skutkové podstaty trestného činu podle § 270 TrZ a k tomu, že nevěděl, že jeho jednání je trestné, se může přihlédnout pouze jako k polehčující okolnosti. Úmysl se však musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o dílo jako výsledek tvůrčí činnosti autora, jako duševní výtvor spočívající v individuálním ztvárnění myšlenky, nebo že obdobně jde o umělecký výkon výkonného umělce, zvukový nebo zvukově obrazový záznam anebo o rozhlasové nebo televizní vysílání či databázi. Není však nutné, aby pachatel znal přesný rozsah uvedených práv autora či jiných oprávněných osob tak, jak jsou vymezena zákonem. Postačí, že pachatel si je alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s dílem, výkonem výkonného umělce, zvukovým či obrazovým záznamem nebo rozhlasovým či televizním pořadem anebo databází, které jsou chráněny autorským právem.¹⁰³ Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele tohoto trestného činu proto platí, že neznalost autorského zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto nevyviňuje.104

¹⁰³ ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon – komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 900. [13]
¹⁰⁴ Viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky, spis. zn. 2 Tzn 46/96.

Tento trestný čin vyžaduje úmyslnou formu zavinění, jinak – jak např. říká rozsudek Vrchního soudu v Praze – při nedostatku úmyslu může jít o přestupek, neboť k odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.¹⁰⁵

¹⁰⁵ Viz rozsudek Vrchního soudu v Praze, spis. zn. 5 Tz 130/92.

3.2.2 Ochrana správní

V Části první, Hlavě VI autorského zákona jsou definovány tzv. správní delikty, kterými lze postihnout fyzické a právnické osoby za porušení autorských práv, které nedosáhne intenzity trestného činu.

§ 105a

Přestupky

(1) Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že

a) neoprávněně užije autorské dílo, umělecký výkon, zvukový či zvukově obrazový záznam, rozhlasové nebo televizní vysílání nebo databázi,

b) neoprávněně zasahuje do práva autorského způsobem uvedeným v § 43 odst. 1 nebo 2 anebo v § 44 odst. 1, nebo

c) jako obchodník, který se účastní prodeje originálu díla uměleckého, nesplní oznamovací povinnost podle § 24 odst. 6.

§ 105b

Správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob

(1) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že

a) neoprávněně užije autorské dílo, umělecký výkon, zvukový či zvukově obrazový záznam, rozhlasové nebo televizní vysílání nebo databázi,

b) neoprávněně zasahuje do práva autorského způsobem uvedeným v § 43 odst. 1 nebo 2 anebo v § 44 odst. 1, nebo

c) jako obchodník, který se účastní prodeje originálu díla uměleckého, nesplní oznamovací povinnost podle § 24 odst. 6.

V obou případech za jednání podle písm. a) lze uložit pokutu do 150 000 Kč, podle písm. b) pokutu do 100 000 Kč a podle písm. c) pokutu do 50 000 Kč.

A samozřejmě platí obecná ustanovení o přestupcích (viz § 105c), především o tom, že:

(1) Právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.

(2) Při určení výměry pokuty se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

(3) Odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán.

(4) Správní delikty podle tohoto zákona v přenesené působnosti projednává v prvním stupni obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož územním obvodu byl správní delikt spáchán.

V souvislosti s díly architektonickými se teoreticky může vyskytovat naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 270, spáchaného především těmito formami:

osobování si autorství nebo spoluautorství cizího díla;
neuvedení nebo nesprávné uvedení autora;
změna díla (zásah do díla) bez svolení autora;
užití díla (uveřejnění, šíření) bez svolení autora.

samozřejmě pouze v případě, že bude prokázán nejen úmysl, ale že bude prokázáno, že došlo k neoprávněným zásahům do práv chráněných tímto ustanovením za takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že je současně dán potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnosti (§ 3 odst. 2, 4 TrZ). V opačném případě bude poškozený odkázán na cestu soukromoprávní. Například nezaplacení autorské odměny za užití díla by mělo mít základní rozměr porušení smluvní povinnosti. Nelze ovšem za určitých okolností vyloučit, že by jednání pachatele mohlo být kvalifikováno jako jiný trestný čin, např. podvod podle § 209 TrZ¹⁰⁶ – viz dále.

¹⁰⁶ Ten je definován jednáním pachatele, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Nejvyšší soud řešil zajímavý případ, ve kterém mělo dojít k zásahu do práv k autorskému dílu malíře známých vánočních motivů Josefa Lady. Závěry vyjádřenými v právních větách se Nejvyšší soud pokusil vymezit kritéria pro odlišení legálního využití námětu cizího chráněného autorského díla na straně jedné a protiprávního zásahu do práv k tomuto autorskému dílu v podobě vytvoření a šíření tzv. plagiátu.

Podle soudu za neoprávněné nakládání s autorským dílem nebo jiné porušení práv autorů nebo jiných nositelů autorských práv, resp. za neoprávněný zásah do autorských práv ve smyslu § 152 odst. 1 TrZ (předchozí trestní zákoník – pozn. aut.) nelze považovat zejména jednání, kterým někdo samostatně tvůrčím způsobem zpracuje původní cizí dílo (srov. § 3 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30.11.2000, resp. § 2 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)). Podstatné však je, aby tvůrčí zpracování jiného autorského díla bylo samostatné, tj. bez využití takových znaků, které charakterizují autorské dílo původního autora. Autor tzv. odvozeného autorského díla ve smyslu § 3 odst. 1 autorského zákona nemusí mít souhlas autora původního autorského díla s dalším tvůrčím zpracováním tohoto díla jen v případě, když autor tzv. odvozeného autorského díla využije pouze námětu obsaženého v cizím původním díle (srov. § 15 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30.11.2000, resp. § 2 odst. 6 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů); musí se ovšem jednat jen o tzv. holý námět bez tvůrčího autorského zpracování, jinak jde o neoprávněný zásah do práv k původnímu autorskému dílu (v podobě vytvoření tzv. plagiátu), a to i z hlediska případné trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 152 odst. 1 TrZ. Pokud obviněný využil z autorského díla malíře Josefa Lady jen uvedený tzv. holý námět v podobě kresby vánočních motivů na pohlednicích, které nechal vytisknout a distribuoval je do prodeje, nezasáhl tím do práv k tomuto autorskému dílu. Jestliže ovšem při tom neoprávněně použil i tvůrčí individuální zpracování tohoto motivu obsažené v autorském díle Josefa Lady, které je předmětem ochrany podle autorského zákona, a to aniž měl obviněný souhlas nositelů autorských práv k autorským dílům Josefa Lady s takovým použitím, mohlo by jít o neoprávněné nakládání s autorským dílem nebo o jiné porušení práv autorů či jiných nositelů autorských práv, resp. o neoprávněný zásah do autorských práv ve smyslu § 152 odst. 1 TrZ.¹⁰⁷

¹⁰⁷ Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.5.2007, sp. zn. 5 Tdo 449/2007. In: PÚRY, F. Nej-vyšší Soud České republiky: K posuzování zásahu do autorských práv vydáním a distribucí pohlednic s kresbami napodobujícími dílo malíře Josefa Lady. Trestněprávní revue. Praha: C. H. BECK, 2007, č. 10, str. 291.

K problematice nezaplacení autorské odměny za užití díla je třeba uvést dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, která upřesňují právní kvalifikaci a možný postih tohoto jednání.

Jestliže pachatel neoprávněně nakládá s autorským dílem takovým způsobem, který přísluší jen autorovi a porušuje tím jeho autorské právo a zároveň jedná podvodným způsobem vůči uživateli díla, a to tak, že se vydává za autora díla a uvede tím uživatele díla v omyl, v důsledku kterého mu uživatel díla vyplatí autorskou odměnu, která mu nenáleží, dopouští se trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 TrZ v jednočinném souběhu s trestným činem podvodu podle § 250 TrZ.¹⁰⁸
Trestným činem porušování autorského práva podle § 152 TrZ ve znění účinném do 30.11.2000 bylo již samotné neoprávněné nakládání s dílem, které je předmětem ochrany podle práva autorského, nebo s výkonem výkonného umělce, zvukovým či obrazovým záznamem nebo rozhlasovým či televizním pořadem, které jsou předmětem práva příbuzného právu autorskému, a to nakládání způsobem, který příslušel autorovi, výkonnému umělci, výrobci zvukového či obrazového záznamu, rozhlasové či televizní organizaci nebo jinému nositeli těchto práv. Pokud by v takovém případě za součást uvedeného trestného činu bylo považováno i to, že pachatel nezaplatil, resp. nedal zaplatit autorskou odměnu či odměnu nositele jiného práva příbuzného právu autorskému, znamenalo by to ve skutečnosti nepřípustné donucování pachatele k tomu, aby doznal spáchání trestného činu tou částí jednání, jejíž podstatou bylo samotné neoprávněné nakládání s předměty chráněnými autorským právem a právem příbuzným autorskému právu. Přitom ustanovení § 92 odst. 1 trestního řádu výslovně stanoví, že obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Porušení práva autora nebo nositele jiného práva příbuzného právu autorskému na autorskou či jinou obdobnou odměnu může být trestným činem jen za předpokladu, zasáhne-li pachatel do tohoto práva za okolností, kdy jinak užil předmět ochrany (autorské dílo, výkon výkonného umělce apod.) oprávněně, tj. se svolením autora nebo nositele jiného práva příbuzného autorskému právu.¹⁰⁹ (V takovém případě pro vymáhání neodvedených či neuhrazených autorských odměn přísluší jen cesta občanskoprávní – pozn. aut.)

¹⁰⁸ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR z 21.10.1981 sp. zn. 11 Tz 51/81 ve znění publikovaném v cit. díle ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S., s. 901. [13]
¹⁰⁹ Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2004, sp. zn. 7 Tdo 821/2004. Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. Praha: C. H. BECK, sv. 8/2004.

Pravdou ovšem je, že u většiny děl se zřejmě nebudeme pohybovat v oblasti postihu podle trestního zákona, i když v případě opakovaného, rozsáhlého či dlouhodobého útoku proti autorským dílům, kdy dojde k porušování zákona s vážnějšími následky, budou – buď samostatně anebo paralelně s občanskoprávní ochranou – namístě prostředky trestněprávní. Je třeba ovšem vycházet ze zásad trestního práva hmotného: základním principem je, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Pro posouzení nebezpečnosti trestného činu jsou zvažovány veškeré okolnosti, neboť stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. A konečně si řekněme, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

Pro úplnost a s jistým podivem je třeba ještě konstatovat, že přes obecnou úpravu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi v ustanovení § 270 TrZ zde najdeme i speciální § 271 postihující padělání a napodobení díla výtvarného umění, kterého se dopustí ten, kdo padělá výtvarné autorské dílo nebo napodobí výtvarný projev jiného autora v úmyslu, aby nové dílo bylo považováno za původní dílo takového autora.

Podle důvodové zprávy k návrhu trestního zákoníku má tato nová skutková podstata přísněji postihovat případy, kdy se vytvářejí buď padělky významných děl, které mohou být později využity na místě díla původního a vydávány za originál, zatímco v této souvislosti nezákonně získaný originál je prodán soukromému sběrateli, a dále i případy, kdy dílo není kopií jednoho určitého díla, ale napodobením stylu dobře známého umělce, se zhotoví dílo, které může být pomocí napodobení i podpisu za jeho méně známé dílo vydáváno. Majetková práva tohoto známého umělce by v tomto případě zpravidla již nebyla chráněna autorským právem.

Otázkou ovšem zůstává, proč se tento další způsob či stupeň ochrany vztahuje pouze na díla výtvarná, nikoliv na další díla, chráněná autorským zákonem, které mohou být rovněž napodobitelná – od děl slovesných, přes díla fotografická a audiovizuální, až po díla architektonická, včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. Mohlo by se takto jednat o diskriminaci některých autorů vyloučením z možné přísnější ochrany trestním zákonem (horní hranice trestní sazby jsou u § 271 vyšší) – markantní to může být např. u fotografů, architektů a děl užitého umění.

Konečně je třeba zmínit ještě ustanovení § 248 TrZ Porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, které postihuje mj. toho, kdo poruší jiný právní předpis o nekalé soutěži a dopustí se ad b) klamavého označování zboží a služeb, ad c) vyvolávání nebezpečí záměny a ad d) parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele. Pokud někdo v rámci nekalosoutěžního jednání také současně neoprávněně nakládá s autorským dílem, za určitých okolností není vyloučen jednočinný souběh trestného činu nekalé soutěže podle § 248 TrZ a trestného činu porušování autorského práva podle § 270 TrZ. Existuje nicméně starší rozhodnutí (pouze) krajského soudu z oblasti porušování průmyslových práv, které uvádí, že Trestný čin porušování průmyslových práv podle § 151 tr. zákona je v poměru speciality k trestnému činu nekalé soutěže podle § 149 tr. zákona. Jednočinný souběh těchto trestných činů je vyloučen.¹¹⁰, což by bylo zřejmě analogicky použitelné i pro porušování práv autorských.

¹¹⁰ Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, spis. zn. 10 To 314/2005.

3.3 ZÁVĚREČNÉ DOPORUČENÍ K OCHRANĚ PRÁV

Co dělat, když se vyskytnou problémy takového typu, že běžné jednání s protistranou k ničemu nevede či nemá smysl, případně je zřejmé od samého počátku, že jde o průšvih značného kalibru:

1. Nekomunikovat s protistranou, dokud problém nezanalyzujete a nezkonzultujete s právníkem a expertem na věcnou stránku (nejlépe se znalcem). Je-li komunikace nezbytná, nechť tak činí pouze jeden člověk, a to nejen osoba s dostatečnou pravomocí a zodpovědností, ale i se značnými komunikačními schopnostmi. V případě enormně velkých problémů je vhodné si ad hoc najmout profesionálního mluvčího (mluvčí).

2. Vyhledat odbornou pomoc dříve, než máte na stole žalobu; ideální je mimosoudní řešení – dohoda o narovnání, rozhodčí řízení… cokoliv kromě soudu; výjimkou může být spor, kde jde spíše o právní než o věcné otázky, v tom případě je „mnohoinstančnost“ soudního řízení výhodou.

3. Mnoho kuchařů přesolí polévku – vyberte si jednoho poradce či právníka a tomu věřte; právní zástupce by měl mít zkušenosti s předmětem sporu (důležité je to v jakékoliv speciální oblasti – od architektury po zdravotní péči).¹¹¹

¹¹¹ SMEJKAL, V., RAIS, K. Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích. 4. vydání. Praha: GRADA 2013, s. 377. [10]

4 ZÁVĚR

Problematiku architektonických děl na objednávku a jejich režimu můžeme stručně shrnout tak, že se jedná o střet zájmů několika skupin osob soukromého a veřejného práva:

ochrana výsledků tvůrčí duševní činnosti autorů;
ochrana investic (zájmů stavebníků), příp. uživatelů děl;
ochrana zájmů vybraných profesí – autorizovaných osob;
ochrana veřejnoprávních zájmů (vyjadřovaných právními předpisy a prováděním vrchnostenské správy orgány veřejné moci).

Dochází zde k nejednoduchému střetu veřejnoprávních a soukromoprávních aspektů, kdy v každý okamžik se může některá ze stran cítit zvýhodněna či poškozena; to druhé bývá domněle častější.

Ochrana uměleckého díla architektonického či urbanistického je podle názoru autora dostatečně zakotvena v českém právním řádu a mají řadu legálních nástrojů, jak ji uplatnit.

Otázkou je, zda naopak v některých případech nedochází ze strany některých autorů a autorizovaných osob ke snaze o zneužití práva získání hmotné či konkurenční výhody. Děje se tak zejména v souvislosti se zpracováním víceúrovňové dokumentace a případnými změnami díla, kde mnohdy stojí proti sobě zcela protichůdné zájmy objednatelů a zhotovitelů.

Jak už je uvedeno v textu dříve, volba osoby projektanta, stejně jako volba osoby stavebního podnikatele (zhotovitele stavby), je věcí svobodného soukromého rozhodnutí zadavatele stavební zakázky (investora), tj. stavebníka, který je při svém výběru nebo jiném zadání vázán plněním zákonné povinnosti užít dílo způsobem nesnižujícím jeho architektonickou hodnotu. Další otázky by měly být již řešeny nikoliv spoléháním se na (možná nejednoznačné znění, v každém případě ale možná nejednoznačný výklad) zákona, ale jasnou, konkrétní a oběma stranám srozumitelnou smlouvou.

Je ovšem třeba zachovat právo dohledu autora (zhotovitele) nad řádným užitím díla podle AutZ, což ovšem není totožné s technickým dozorem stavebníka nebo autorským dozorem projektanta podle stavebního zákona a nemůže být vynucováno ve formě úplatného závazkového vztahu autorem díla architektonického či urbanistického.

Zajímavý pohled je uveden v přínosné práci, zabývající se autorským právem v architektuře: „K nejsmutnějšímu závěru, kterému jsem došla, bylo zjištění, že nejvíce jsou díla „kopírována“ mezi architekty samými.“¹¹²

¹¹² SÝKOROVÁ, P. Autorské právo v architektuře. Diplomová práce. Katedra občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno, 2010/2011, s. 73. [11]

Nelze než doporučit konsensus – dohodu mezi všemi, jejichž zájmy se v procesu výstavby mohou shodovat, ale i křížit. Je třeba pokud možno vždy se orientovat na výsledek jednání typu WIN – WIN, jinak prohrají všichni

LITERATURA

Knihy a jiné publikace

[1] BOGUSZAK, J., ČAPEK, J., GERLOCH, A. Teorie práva. Praha: EUROLEX Bohemia, 2001.

[2] HENDRYCH, D. a kol. Správní právo – obecná část. 4. vydání, Praha: C. H. Beck, 2001.

[3] CHALOUPKOVÁ, H., HOLÝ, P. Autorský zákon. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012.

[4] KNAPP, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck. 1995.

[5] KŘÍŽ, J., KORDAČ, J., HOLCOVÁ, I., NERUDOVÁ, V. Autorský zákon. Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změnách některých zákonů (s poznámkami a úvodním slovem). 1. vydání. Praha: LINDE, 2000.

[6] KŘÍŽ, J. a kol. Autorský zákon s komentářem a předpisy souvisící. Komentář. 1. vydání. Praha: Linde, 2001.

[7] MATES, V., SMEJKAL, V. E-government v České republice. Právní a technologické aspekty. 2. vydání. Praha: Leges, 2012.

[8] PRCHAL, P. Zakázková autorská díla z pohledu práva závazkového a autorského. Praha: LINDE, 2013.

[9] Slovník veřejného práva československého. Svazek II. A IV. Praha: Eurolex, Bohemia, 2000.

[10] SMEJKAL, V., RAIS, K. Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích. 4. vydání. Praha: GRADA 2013.

[11] SÝKOROVÁ, P. Autorské právo v architektuře. Diplomová práce. Katedra občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Brno, 2010/2011.

[12] ŠALOMOUN, M. Ochrana názvů, postav a příběhů uměleckých děl 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004.

[13] ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S. Trestní zákon – komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003.

[14] TELEC, I. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007.

[15] TELEC, I.Přehled práva duševního vlastnictví (1). Lidskorávní základy. Licenční smlouva. Brno: Doplněk, 2002

[16] TŮMA, P. Smluvní licence v autorském právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007

Články

[17] KNAP, K. Užití autorského díla. In: Aktuální otázky práva autorského, práv průmyslových a práva soutěžního. 1. vydání Praha: Univerzita Karlova, 1979, s. 39 – 40.

[18] ŠALOMOUN, M. Citace a její právní regulace. Právní rozhledy, 2005, č. 14, s. 499–510.

[19] ŠALOMOUN, M. Kolektivní správa – formace a deformace autorské vůle. Právní rozhledy, 2004, č. 6, s. 208–215.

[20] TELEC, I. Autorské právo k fotografiím podle nového autorského zákona. Právní rozhledy, 2000, č. 12, s. 539–541.

[21] TELEC, I. Text pojmových znaků literárního, jiného uměleckéhonebo vědeckého díla. In: ŠTENGLOVÁ, I. (ed). Pocta Miloši Tomsovi k 80. narozeninám. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 392–398.

[22] TELEC, I. Zakázková díla architektonická. Právní rozhledy, 2010, č. 19, str. 681–689.

[23] TULÁČEK, J. Co je autorské dílo? Daňová, hospodářská kartotéka. 1995, č. 13, s. 114–116.

[24] TULÁČEK, J. Porušení autorského práva a plagiát. Buletin advokacie, 2004, č. 11–12, s. 24–31.

Profesní informační systém ČKAIT

Dokument ČKAIT