Autoři: Ing. Isabela Bradáčová, CSc.

Stav: aktualizace 2019, vydání 2007

Anotace:
Pomůcka TP 1.7 navazuje na pomůcku TP 1.6. Je rozdělena do 18 kapitol, které se zabývají příslušnými právními předpisy, tříděním stavebních výrobků, požárními úseky, požárním rizikem, únikovými cestami, požární bezpečností technických zařízení budov, komíny, zajištěním protipožárního zásahu, požadavky na požární bezpečnost nebytových i bytových prostor apod.

Upozornění k textu

OBSAH

ÚVOD

Technická pomůcka TP 1.7 Spolupráce AO při navrhování požární bezpečnosti jednoduchých staveb úzce navazuje na TP 1.6 Spolupráce AO při navrhování požární bezpečnosti staveb, vydanou ČKAIT v Praze v roce 2006.

Technická pomůcka TP 1.6 uvádí (zkrácený obsah):

• právní rámec činnosti autorizované osoby (AO);
• zákonné předpisy;
• kodex norem ČSN požární bezpečnosti staveb užívaný v ČR;
• ČSN EN pro obor PBS;
• vazba mezi evropskými a českými předpisy PBS;
• postupy AO v projektové činnosti a při provádění staveb;
• popis postupů navrhování a posuzování staveb z hlediska požární bezpečnosti;
• požadavky požární bezpečnosti na stavby;
• požárně technické vlastnosti stavebních výrobků, konstrukčních částí a konstrukčních systémů;
• aktivní požárně bezpečnostní zařízení;
• postupy pro navrhování výrobních a nevýrobních objektů;
• zvláštní požadavky na vybrané druhy staveb;
• specifické postupy uplatňované při změnách staveb.

V příloze pomůcky TP 1.6 je uveden soubor norem požární bezpečnosti staveb.

Technická pomůcka TP 1.7 je ovlivněna především:

• zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon);
• vyhláškou č. 498/2006 Sb., o autorizovaných inspektorech;
• vyhláškou č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb;
• vyhláškou č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti;
• vyhláškou č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu;
• vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby;
• vyhláškou č. 398/2009 Sb., o obecných technických požadavcích zabezpečujících bezbariérové užívání staveb;
• zákonem č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) aj.;
• zákonem č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění (tzv. změnový zákon)
• vyhláškou č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění vyhlášky č. 268/2011 Sb.;
• vyhláškou č. 246/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 221/2014 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci);
• novými ČSN EN, popř. změnami ČSN.

Pomůcka je koncipována následovně:

Nejprve jsou uvedeny právní a technické předpisy z oblasti stavební i požární ochrany, potřebné pro činnost autorizované osoby při posuzování požární bezpečnosti staveb. Vybraná statistická data o požárech a jejich následcích dokumentují závažnost požárů i jednoduchých staveb jako jsou rodinné domy a rodinné rekreační domy, zejména s ohledem na značný počet lidských obětí.

Další části pomůcky jsou již věnovány jednotlivým krokům prováděným AO při zpracovávání požárně bezpečnostního řešení stavby. Problém je vždy nastíněn obecně a následně jsou uvedeny požadavky a řešení přípustná pro jednoduchou stavbu. Obecné principy jsou pojednány zkráceně, pokud by uživatel pomůcky TP 1.7 potřeboval více informací, nalezne je buď v pomůcce TP 1.6, v citovaných technických předpisech anebo v dalších pramenech.

Cílem pomůcky je opět přispět k lepší informovanosti a spolupráci všech autorizovaných osob podílejících se na návrhu a dokumentaci jednoduché stavby. Hlavním přínosem však bude umožnit autorizované osobě posouzení požární bezpečnosti jednoduchých staveb bez hlubších znalostí celé problematiky a pokud je to možné i bez používání výpočtů, tj. s využitím zjednodušených postupů a taxativních údajů, které jsou v českých předpisech uvedeny.

Autorka děkuje všem spolupracovníkům, především paní Bedřišce Čmielové za zpracování požadavků platného stavebního zákona, Ing. Evě Dufkové a dalším, kteří ke tvorbě pomůcky svým dílem přispěli.

1 ZÁKLADNÍ POŽADAVKY NA STAVBY A ZAJIŠTĚNÍ POŽÁRNÍ BEZPEČNOSTI

V roce 1991 byla většinou členských států Evropského společenství přijata Směrnice Rady 89/106/EHS o sbližování zákonů ve znění dalších právních a správních předpisů členských států, týkajících se stavebních výrobků, ve znění Směrnice rady 93/68/ES, která definovala základní požadavky na stavby a výrobky takto:

• mechanická odolnost a stabilita;
• požární bezpečnost;
• zdravotní a ekologická bezpečnost;
• uživatelská bezpečnost;
• ochrana proti hluku;
• úspora energie a ochrana tepla.

Na Směrnici navazovaly interpretační dokumenty, které byly tříděny podle základních požadavků na stavby a výrobky. Požadavky požární bezpečnosti byly předmětem interpretačního dokumentu č. 2.

S účinností od 24. 4. 2011 je výše citovaná směrnice nahrazena Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU č. 305/2011 ze dne 9. března 2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh a kterým se zrušuje Směrnice Rady 89/106/EHS o stavebních výrobcích.

Základní požadavky na stavby a výrobky pro ně byly upřesněny:

• po určitou dobu musí být zachována stabilita konstrukce;
• musí být omezen vznik a šíření ohně a kouře ve stavebním objektu;
• musí být omezeno šíření požáru na sousední stavby;
• osoby mohou opustit budovu nebo být zachráněny jiným způsobem;
• musí být zajištěna účinná a bezpečná činnost zásahových a záchranných jednotek.

Uvedené základní požadavky požární bezpečnosti na stavby mohou být splněny pouze za předpokladu, že po nutnou dobu bude zaručena především funkce nosných a požárně dělicích konstrukcí.  Splnění cílů všech základních požadavků je předpokladem pro aplikaci odlišného (jiného než normového) inženýrského postupu při prokazování požární bezpečnosti staveb.

Cílem navrhovaných projektových opatření v oblasti požární bezpečnosti staveb je:

• zaručit po určitou dobu únosnost a stabilitu nosných a celistvost a izolaci požárně dělicích konstrukcí;
• zajistit bezpečný únik osob, popř. evakuaci zvířat a majetku. Tomuto požadavku je třeba přizpůsobit dispoziční řešení především vhodným návrhem komunikací v budově;
• zamezit šíření požáru uvnitř budovy. Opatření spočívají v dělení budovy na menší celky – požární úseky, popř. v jejich vybavování aktivními zařízeními požární ochrany;
• zabránit přenesení požáru z hořící budovy na sousední (protilehlou nebo přilehlou) budovu vkládáním dostatečných odstupů. Zohlednění požadavku se odráží v urbanistickém řešení;
• umožnit zasahujícím jednotkám požární ochrany účinný protipožární zásah. Požadavky směřují především k návrhu přístupových komunikací a nástupních ploch, budování vnitřních a vnějších zásahových cest, zajištění požární vody pro hasební účely aj.

Zajištění požární bezpečnosti stavby se děje jednak pasivní požární ochranou, tj. vhodným situačním umístěním, dispozičním řešením a správně navrženými stavebními konstrukcemi, jednak tzv. aktivními prostředky požární ochrany, jimiž se rozumí technická požárně bezpečnostní zařízení. Jedná se o zařízení elektrické požární signalizace, samočinné hasicí zařízení a zařízení pro odvod kouře a tepla. Rovněž lze zohlednit blízkost profesionální záchranné a zásahové jednotky.

Pasivní zabezpečení zaručuje:

• stabilitu konstrukce;
• dělení na požární úseky a tím omezení šíření požáru v budově;
• bezpečné únikové a zásahové cesty;
• omezení šíření požáru na sousední stavby.

Aktivní zabezpečení zaručuje:

• detekci požáru;
• vyhlášení poplachu;
• ovládání dalších zařízení pomocí EPS;
• účinný zásah jednotek;
• samočinné hašení;
• odvedení tepla a kouře;
• podmínky pro evakuaci;
• snížení rozsahu škod.

Všechny základní požadavky na stavby a stavební výrobky vyjadřující obecný zájem jsou v ČR zapracovány do stavebního zákona (§ 156 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb.) a jeho prováděcích předpisů, ve znění pozdějších předpisů.

Požadavky požární ochrany na stavby jsou také zakotveny v zákoně o požární ochraně (zákon č. 133/1985 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a jeho prováděcích předpisech. Přijetí nového stavebního zákona a zákona o vyvlastnění vyvolalo řadu změn dalších zákonů, uvedených v zákoně č. 186/2006 Sb. – změnový zákon a dotkly se i zákona o požární ochraně.

V návaznosti na zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění zákona č. 186/2006 Sb., nabyla 1. července 2008 účinnosti vyhláška č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb a nyní platí i její změna – vyhláška č. 268/2011 Sb. Požární bezpečnosti jednoduchých staveb se dotýkají i další prováděcí předpisy k zákonu o požární ochraně.

2 STAVEBNÍ ZÁKON A ZÁKON O POŽÁRNÍ OCHRANĚ – PRÁVNÍ PLATFORMA POŽÁRNÍ BEZPEČNOSTI STAVEB

Navrhování a umísťování stavby

Každá stavba v České republice musí být provedena v souladu s veřejným zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými zvláštními předpisy. Splnění stavebně technických podmínek požární bezpečnosti staveb a technologií se prokazuje požárně bezpečnostním řešením stavby nebo obdobnou dokumentací, která je nedílnou součástí projektové dokumentace, ověřené stavebním úřadem podle stavebního zákona.

Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů

Stavební zákon č. 183/2006 Sb. nabyl účinnosti 1. 1. 2007. Hlavní důvody, jež vedly k přepracování dříve platného stavebního řádu, které bylo největší správní úpravou po třiceti letech, lze spatřit ve dvou oblastech.

První část lze charakterizovat jako důvody vyvolané poznatky z aplikace stavebního zákona č. 50/1976 Sb., druhou část představují důvody, které jsou spojeny se závazky, které na sebe vzala Česká republika při vstupu do Evropské unie.

Současně platný zákon č. 183/2006 Sb. stavební zákon, nabyl účinnosti 1.1.2018.

Základní principy stavebního zákona jsou shrnuty v následujících bodech:

• dodržení požadavků vyplývajících z Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod;
• požadavky vyplývající z členství České republiky v EU;
• dostatečný předstih v územní přípravě z hledisek ekonomicko-environmentálních a udržitelného rozvoje území;
• územní plán stanoví zastavitelné plochy (intravilán); základní požadavky na plošné a prostorové uspořádání, včetně nezastavitelné plochy a nezastavěného území (extravilán);
• regulační plán je skupinovým územním rozhodnutím; žádost o jeho pořízení, včetně návrhu, mohou podat jak fyzické, tak právnické osoby;
• nové pojetí kvalifikačních podmínek pro výkon územně plánovací činnosti úředníků;
• zjednodušení výkonů veřejné správy – dotčené orgány vydávají závazná stanoviska nebo stanoviska (§ 4);
• zavedení institutu zmocněného zástupce veřejnosti (§ 23);
• rozpory mezi závaznými stanovisky orgánů územního plánování, stavebních úřadů a dotčených orgánů se řeší podle správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.);
• rozšíření okruhu staveb, jejich změn, zařízení a udržovacích prací, které nebude třeba povolovat ani ohlašovat (§ 103);
• přesunutí řady staveb z režimu povolování (formou správního rozhodnutí) do režimu ohlašování (§ 104);
• procesní zjednodušení stavebního řízení (těžiště posuzování a projednávání v rámci územního řízení);
• přiložení dokladů o posouzení shody vlastností (podle § 156) u výrobků plnících funkci stavby v rámci ohlášení stavebnímu úřadu (§ 108);
• zavedení podmínek pro zkrácené stavební řízení na základě uzavřené smlouvy mezi stavebníkem a autorizovaným inspektorem (§ 117);
• ustavení institutu autorizovaných inspektorů a jejich pověření některými úkony v rámci zkráceného stavebního řízení (§ 117 a § 149);
• užívání staveb na základě kolaudačního souhlasu nebo kolaudačního rozhodnutí (§ 119);
• přizpůsobení postupu dotčených orgánů a správních úřadů při územním a stavebním řízení novému správnímu řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád).

Novinkou veřejného stavebního práva je zavedení institutu autorizovaného inspektora (zabývá se jím § 143–151 stavebního zákona). Tuto činnosti mohou vykonávat jen osoby, které prokážou požadovanou kvalifikaci.

Institut autorizovaných inspektorů je zařazen na základě poznatků členských zemí EU. Označení inspektor vyjadřuje jeho funkci – kontrolovat přípravu podkladů ke stavebnímu povolení. Autorizovaný inspektor v žádném případě nenahrazuje kompetence správního orgánu, nemá vůbec žádné rozhodovací pravomoci a nemůže současně vykonávat tuto funkci u stavby, pro niž zpracoval projektovou dokumentaci. Služeb inspektora stavebník využívá pro urychlení povolovacího řízení tím, že mu provede kontrolu dokumentace, případně pro vydání osvědčení k užívání stavby. Jeho služeb může využit i stavební úřad při kontrolních prohlídkách stavby, nebo v rámci expertní činnosti.

Oprávnění k navrhování a provádění staveb

Vybrané činnosti ve výstavbě, jejichž výsledek ovlivňuje ochranu veřejných zájmů ve výstavbě, mohou vykonávat pouze fyzické osoby, které získaly oprávnění k výkonu těchto činností podle zvláštního předpisu – zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů a s odvolávkou na § 158 stavebního zákona Vybrané činnosti ve výstavbě.

Za vybrané činnosti se pro účely stavebního zákona považují:

• projektová činnost ve výstavbě;
• odborné vedení provádění stavby nebo její změny.

Projektovou činností ve výstavbě se rozumí zpracování územně plánovací dokumentace, územní studie, dokumentace pro vydání územního rozhodnutí a pro uzavření veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí, a projektové dokumentace pro

• stavby podle § 104 odst. 1 písm. a) až e);
• stavby pro vydání stavebního povolení podle § 115;
• k uzavření veřejnoprávní smlouvy podle § 116;
• k posouzení autorizovaným inspektorem podle § 117;
• stavby pro vydání společného povolení;
• změn staveb uvedených v písmenech a) až e) před jejím dokončením podle § 118;
• staveb uvedených v písmenech a) až f) k opakovanému stavebnímu řízení nebo dodatečnému povolení stavby podle § 129;
• pro provádění stavby;
• pro nezbytné úpravy podle § 137, nebo;
• vodního díla k ohlášení podle § 15a odst. 1 vodního zákona.

Projektant jako osoba oprávněná k projektové činnosti odpovídá za správnost, celistvost a úplnost zpracování územně plánovací dokumentace, studie a dokumentace pro vydání územního rozhodnutí, zejména za respektování požadavků z hlediska ochrany veřejných zájmů a za jejich koordinaci. Je povinen dbát právních předpisů a působit v součinnosti s příslušnými orgány územního plánování a dotčenými orgány.

Není-li projektant způsobilý některou část projektové dokumentace zpracovat sám, je povinen k jejímu zpracování přizvat osobu s oprávněním pro příslušný obor nebo specializaci, (např. autorizovaného technika nebo autorizovaného inženýra v oboru požární bezpečnost staveb), která odpovídá za jí zpracovaný návrh. Odpovědnost projektanta za projektovou dokumentaci stavby jako celku tím není dotčena.

Dokumentaci ohlašovaných staveb uvedených v § 104 odst. 1 písm. f) až i) a k) může kromě projektanta zpracovat též osoba, která má vysokoškolské vzdělání stavebního nebo architektonického směru anebo střední vzdělání stavebního směru s maturitní zkouškou a alespoň 3 roky praxe v projektování staveb.

Provádět stavbu může jako zhotovitel jen stavební podnikatel, který při její realizaci zabezpečí odborné vedení provádění stavby stavbyvedoucím, Dále je povinen zabezpečit, aby práce na stavbě, k jejichž provádění je předepsáno zvláštní oprávnění, vykonávaly jen osoby, které jsou držiteli takového oprávnění. 

Svépomocí může stavebník sám pro sebe provádět:

• stavby, terénní úpravy, zařízení a udržovací práce uvedené v § 103, s výjimkou § 103 odst. 1 písm. e) bodů 4 až 8;
• stavby, terénní úpravy, zařízení a udržovací práce uvedené v § 104.

Stavby lze provádět svépomocí, pokud stavebník zajistí stavební dozor, není-li pro takovou činnost sám odborně způsobilý. Jde-li však o stavbu pro bydlení nebo změnu stavby, která je kulturní památkou, je stavebník povinen zajistit odborné vedení provádění stavby stavbyvedoucím.

Zhotovitel stavby je povinen provádět stavbu v souladu s rozhodnutím nebo jiným opatřením stavebního úřadu a s ověřenou projektovou dokumentací, dodržet obecné požadavky na výstavbu, popřípadě jiné technické předpisy a technické normy a zajistit dodržování povinností k ochraně života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce vyplývajících ze zvláštních právních předpisů.

Užívání stavby

Dokončenou stavbu, popřípadě část stavby schopnou samostatného užívání, uvedenou v § 103 odst. 1 písm. e) bodech 4 až 8, nebo stavbu, u které postačí ohlášení stavebnímu úřadu podle § 104 odst. 1 písm. a) až d) a k) nebo podle zvláštního právního předpisu, nebo pokud vyžaduje stavební povolení, a jedná-li se o

• stavbu veřejné infrastruktury;
• stavbu, jejíž vlastnosti nemohou budoucí uživatelé ovlivnit;
• stavbu, u které bylo stanoveno provedení zkušebního provozu;
• změnu stavby, která je kulturní památkou.

lze užívat pouze na základě kolaudačního souhlasu, nebo kolaudačního rozhodnutí. Stavebník zajistí, aby byly před započetím užívání stavby provedeny a vyhodnoceny zkoušky a měření předepsané zvláštními právními předpisy.

Stavebník předloží stavebnímu úřadu spolu se žádostí o vydání kolaudačního souhlasu, údaje určující polohu definičního bodu stavby a adresního místa, dokumentaci skutečného provedení stavby, pokud při jejím provádění došlo k nepodstatným odchylkám oproti ověřené dokumentaci nebo ověřené projektové dokumentaci uvedeným v § 118 odst. 7. Jde-li o stavbu technické nebo dopravní infrastruktury, předloží dokumentaci geodetické části skutečného provedení stavby. Pokud je stavba předmětem evidence v katastru nemovitostí nebo její výstavbou dochází k rozdělení pozemku, doloží stavebník též geometrický plán. Pokud se stavba nachází na území obce, která vede technickou mapu obce a pro účely jejího vedení vydala obecně závaznou vyhlášku, stavebník rovněž doloží doklad o tom, že příslušnému obecnímu úřadu byly ohlášeny a doloženy změny týkající se obsahu technické mapy obce.

Změna stavby od ověřené dokumentace (§ 118, odst. 7 stavebního zákona)

Pokud změna stavby spočívá v nepodstatných odchylkách od ověřené dokumentace nebo ověřené projektové dokumentace, kdy se nemění půdorysný ani výškový rozsah stavby, nezasahuje se do nosných konstrukcí stavby, nemění se vzhled stavby ani způsob užívání stavby, změna nevyžaduje posouzení vlivů na životní prostředí, její provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost stavby a nejde o změnu stavby, která je kulturní památkou, může stavební úřad stavebníkovi na základě žádosti obsahující popis navrhovaných nepodstatných odchylek sdělit, že změnu projedná při vydání kolaudačního souhlasu nebo kolaudačního rozhodnutí. Může tak učinit, jen pokud se změna nedotýká práv ostatních účastníků stavebního řízení, podmínek územního rozhodnutí, veřejných zájmů chráněných zvláštními právními předpisy nebo v případě, kdy příslušný dotčený orgán písemně se změnou souhlasí. Nebude-li záměr stanovené podmínky splňovat, vyzve stavební úřad stavebníka k doplnění podkladů.

Nejsou-li zachovány doklady, z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby vyhovuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad.

Vlastníci technické infrastruktury jsou povinni vést o ní evidenci, která musí obsahovat polohové umístění a ochranu, a v odůvodněných případech, s ohledem na charakter technické infrastruktury, i výškové umístění. Na žádost pořizovatele územně analytických podkladů, územní studie nebo územně plánovací dokumentace, obecního úřadu, žadatele o vydání regulačního plánu nebo územního rozhodnutí, stavebníka nebo osoby jím zmocněné sdělí vlastník technické infrastruktury ve lhůtě do 30 dnů údaje o její poloze, podmínkách napojení, ochrany a další údaje nezbytné pro projektovou činnost a provedení stavby.

Vlastník stavby je povinen uchovávat po celou dobu trvání stavby ověřenou dokumentaci odpovídající jejímu skutečnému provedení podle vydaných povolení. V případech, kdy dokumentace stavby nebyla vůbec pořízena, nedochovala se nebo není v náležitém stavu, je vlastník stavby povinen pořídit dokumentaci skutečného provedení stavby. Při změně vlastnictví ke stavbě odevzdá dosavadní vlastník dokumentaci novému vlastníkovi stavby.

Zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů

V posledních letech došlo k několika změnám právních předpisů, které ovlivňují řešení a zajišťování požární bezpečnosti staveb. Jedná se hlavně o rozsáhlou novelizaci zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů. Při navrhování jednoduchých staveb je třeba upozornit především na § 31.

§ 31 popisuje výkon státního požárního dozoru, který se vykonává:

• kontrolou dodržování povinností, stanovených předpisy o požární ochraně;
• posuzováním regulačního plánu, nahrazuje-li územní rozhodnutí vztahující se k umístění stavby nebo zařízení uvedených podrobně v zákoně;
• posuzováním projektové dokumentace stavby, u které postačí ohlášení podle § 104 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, jedná-li se o stavbu rodinného domu a stavbu pro rodinnou rekreaci s celkovou zastavěnou plochou nad 200 m²;
• posuzováním projektové dokumentace stavby, u které postačí ohlášení podle § 104 odst. 1 písm. b) a c) stavebního zákona;
• projektové dokumentace stavby, u které postačí ohlášení podle § 104 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, pokud budou sloužit pro výrobu, skladování a manipulaci s hořlavými kapalinami a hořlavými nebo hoření podporujícími plyny;
• posuzováním dokumentace stavby, u které postačí ohlášení podle § 104 odst. 1 písm. g) stavebního zákona, mající charakter budovy pro bydlení a ubytování nebo administrativní budovy určené souborně pro více než 50 osob;
• zužováním projektové dokumentace stavby, která primárně vyžaduje stavební povolení, včetně projektové dokumentace staveb, pokud budou schvalovány v režimu stavebního povolení;
• posuzováním dokumentace staveb, pokud se jedná o dokumentaci k povolení změny stavby před jejím dokončením, nebo dokumentace k nařízení nezbytných úprav, k povolení změny stavby před jejím dokončením, nebo dokumentace k nařízení nezbytných úprav;
• posuzováním dokumentace staveb uvedených v zákoně, pokud se jedná o udržovací práce podle § 104 odst. 1 písm. j) nebo stavební úpravy podle § 104 odst. 1 písm. k) stavebního zákona. Jedná se o udržovací práce na stavbě, jejichž provedení může negativně ovlivnit zdraví osob a požární bezpečnost nebo o změnu užívání části stavby, kterou se zasahuje do nosných konstrukcí, mění se jejich vzhled anebo vyžadují posouzení vlivů na životní prostředí. Zde je nutno vypracovat požárně bezpečnostní řešení.
• ověřováním, zda byly dodrženy podmínky požární bezpečnosti staveb vyplývající z posouzených podkladů a dokumentace, včetně podmínek vyplývajících z vydaných stanovisek;
• posuzováním a typovým schvalováním zařízení dálkového přenosu určeného pro účely Hasičského záchranného sboru České republiky;
• schvalováním posouzení požárního nebezpečí činností s vysokým požárním nebezpečím;
• zjišťováním příčin vzniku požárů;
• kontrolou připravenosti a akceschopnosti jednotek požární ochrany a materiálně technického vybavení požární ochrany u právnických osob a podnikajících fyzických osob;
• ukládáním opatření k odstranění zjištěných nedostatků a kontrolou plnění těchto opatření.

Prováděcím předpisem k zákonu o požární ochraně ve vztahu k navrhování jednoduchých staveb je především vyhláška č. 246/2001 Sb., o požární prevenci a vyhláška č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění vyhlášky č. 268/2011 Sb.

Zákon č. 186/2006 Sb., změnový zákon, ve znění pozdějších předpisů

Část pátá změnového zákona předkládá změny zákona o požární ochraně. Změny se týkaly:

• § 24 (MV ČR má povinnost vydat prováděcí právní předpis k zákonu tj. vyhlášku o technických podmínkách požární ochrany staveb), § 31 a § 95 zákona o požární ochraně; tímto předpisem je nyní platná vyhláška č. 23/2008 Sb.;
• nového § 99 – autorizovaný inženýr nebo technik s udělenou autorizací v oboru požární bezpečnost staveb je při realizaci technických podmínek požární ochrany stavby oprávněn použít postup odlišný od postupu noremního. Odlišným (inženýrským) postupem však musí dosáhnout alespoň stejného výsledku, kterého by dosáhl při postupu podle prováděcího právního předpisu (vyhláška č. 23/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tímto dochází k legalizaci odlišného (inženýrského) postupu od postupu noremního;
• zajištění souladu zákona o požární ochraně a stavebního zákona.

Vyhláška č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci), ve znění vyhlášky č. 221/2014 Sb.

K zákonu č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, vydalo Ministerstvo vnitra ČR prováděcí vyhlášku č. 246/2001 Sb., o požární prevenci, kde je třeba upozornit zejména na:

• § 5 týkající se projektování požárně bezpečnostních zařízení;
• § 10 uvádí společné požadavky na projektování a montáž požárně bezpečnostních zařízení a hasicích přístrojů;
• § 41 požárně bezpečnostní řešení;
• § 46 stavební prevence;
• § 47 posuzování výrobků z hlediska požární bezpečnosti;
• § 48 posuzování funkčnosti systémů vyhrazených požárně bezpečnostních zařízení.

Při posuzování dokumentace staveb a zařízení se zjišťuje:

• možnost bezpečné evakuace osob, zejména osob s omezenou schopností pohybu a zvířat z hořící nebo požárem ohrožené stavby, popř. její části na volné prostranství, nebo do jiného požárem neohroženého prostoru;
• zachování stability a nosnosti konstrukcí po určenou dobu;
• rozdělení budovy na požární úseky, stanovení jejich velikosti a stanovení požárně bezpečnostních zařízení a opatření;
• zabránění možnosti šíření požáru a jeho zplodin mezi jednotlivými požárními úseky uvnitř stavby, zabránění možnosti šíření požáru mimo stavbu;
• stanovení požárního, případně ekonomického rizika a stanovení stupňů požární bezpečnosti;
• požární odolnost konstrukcí a druhy konstrukcí podle stanoveného požárního rizika nebo stupňů požární bezpečnosti;
• vymezení požárně nebezpečného prostoru a stanovení odstupových vzdáleností;
• vymezení zásahových cest, přístupových komunikací, nástupních ploch a technického vybavení pro zásah jednotek požární ochrany a opatření sledujících bezpečnost jednotek při zásahu;
• navržení technických, popř. technologických zařízení stavby (rozvodná potrubí, vzduchotechnická zařízení, vytápění apod.) z hlediska požární bezpečnosti, popř. stanovení požadavků na zvýšení požární odolnosti konstrukcí nebo snížení hořlavosti stavebních hmot a výrobků;
• rozsah a způsob rozmístění výstražných a bezpečnostních značek a tabulek;
• vybavení budov věcnými prostředky a zařízeními požární ochrany, zajištění zdrojů vody pro hašení.

Vyhláška č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění vyhlášky č. 268/2011 Sb.

Na základě změnového zákona připravilo MV ČR prováděcí vyhlášku č. 23/2008 Sb., ve znění vyhlášky č. 268/2011 Sb., která stanoví technické podmínky požární ochrany pro navrhování, provádění a užívání staveb. Vyhláška uvádí:

Stavba musí být umístěna a navržena tak, aby podle druhu splňovala technické podmínky požární ochrany týkající se:

• odstupové vzdálenosti a požárně nebezpečného prostoru;
• zdroje požární vody a jiného hasiva;
• vybavení stavby vyhrazeným požárně bezpečnostním zařízením;
• přístupové komunikace a nástupní plochy pro požární techniku;
• zabezpečení stavby či území jednotkami požární ochrany.

Při navrhování stavby musí být dále podle druhu stavby splněny technické podmínky požární ochrany, týkající se:

• stavební konstrukce a technologického zařízení;
• evakuace osob a zvířat.

Přílohy vyhlášky č. 23/2008 Sb.:

• Příloha č. 1 Seznam norem – viz následující kapitola 3
• Příloha č. 2 Druhy a vlastnosti volně vedených vodičů a kabelů elektrických rozvodů
• Příloha č. 3 Podrobnější vymezení technických podmínek požární ochrany zařízení pro hašení požárů a záchranné práce
• Příloha č. 4 Určení počtu přenosných hasicích přístrojů
• Příloha č. 5 Autonomní detekce a signalizace
• Příloha č. 6 Požadavky požární ochrany při užívání staveb nebo jejich částí vztahující se k chráněné únikové cestě, k úpravě interiéru, přístupu k nástěnným hydrantům a hasicím přístrojům
• Příloha č. 7 Požadavky požární ochrany pro užívání staveb nebo jejich částí s výskytem hořlavých kapalin
• Příloha č. 8 Bezpečné vzdálenosti spotřebičů od hořlavých hmot

Je třeba zdůraznit, že vyhláška o technických podmínkách požární ochrany staveb obsahuje – kromě normových – další závazné požadavky požární ochrany týkající se projektování, provádění a užívání staveb.

Podrobnější požadavky citované vyhlášky jsou zapracovány do dalšího textu TP 1.7.

3 PŘEHLED ZÁKLADNÍCH NOREM POŽÁRNÍ BEZPEČNOSTI STAVEB (PBS)

Splnění požadavků PBS lze nejsnáze prokázat použitím postupů stanovených v českých technických normách, pokud zvláštní právní předpis (vyhláška o stavební prevenci a vyhláška o technických podmínkách požární ochrany staveb) nestanoví jinak.

V současnosti oblast norem upravuje zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. Tvorbu a vydávání norem zaručuje stát, tvorbu řídí a zajišťuje Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (ÚNMZ). Podrobněji viz TP 1.6.

České technické normy lze rozdělit do tří kategorií:

• normy harmonizované – normy plně přejímající požadavky stanovené harmonizovanou evropskou normou;
• normy určené – normy určené Úřadem pro posuzování shody, obsahující technické požadavky;
• normy národní – normy neharmonizované a normy nepodléhající harmonizaci.

Splnění požadavků harmonizované normy nebo určené normy, a v případech vyplývajících z mezinárodní smlouvy též splnění zahraniční technické normy přejímající harmonizovanou evropskou normu (hEN), se v rozsahu jejího obsahu považuje za splnění požadavků stanovených nařízením vlády (technickým předpisem), k němuž se tyto normy vztahují.

Kodex norem požární bezpečnosti staveb

Od 1. 1. 2000 jsou všechny české technické normy (ČSN) platné, avšak obecně nezávazné. To pro oblast požární bezpečnosti staveb odpovídá uzákoněné možnosti použít při posuzování požární bezpečnosti stavby postup odlišný od postupu normového při zabezpečení základních (cílových) požadavků na stavby a nálezu Ústavního soudu ČR.

Zásady požární bezpečnosti staveb jsou v ČR koncepčně řešeny otevřeným souborem norem, tzv. požárním kodexem.

Kmenové normy: Základní kmenové normy jsou ČSN 73 0802 a ČSN 73 0804. Normy uvádějí způsoby určení požárního (popř. ekonomického) rizika, hodnotí vliv požárně bezpečnostních zařízení, řeší únikové cesty, odstupy, požadavky na technická a technologická zařízení a vytvoření podmínek pro úspěšný protipožární zásah. Dá se říci, že kmenové normy specifikují obecně požadavky na požární bezpečnost nevýrobních i výrobních objektů.

Obě základní normy byly postupně doplňovány normami, které můžeme roztřídit na normy projektové, zkušební, hodnotové a předmětové.

Projektové a předmětové normy jsou normy požadavků požární bezpečnosti specifických druhů staveb (např. staveb pro bydlení a ubytování), které zpřesňují anebo zjednodušují normy kmenové, anebo řeší určitou oblast technického vybavení budov a inženýrských sítí. Patří k nim např. ČSN 73 0833 Budovy pro bydlení a ubytování, z předmětových norem ČSN 73 0873 Zásobování požární vodou aj.

Zkušební a klasifikační normy – v současném období dožívají některé zkušební ČSN, novější zkušební normy vycházejí z norem ISO a z připravovaných nebo již platných evropských norem, jež jsou uváděny pod označením ČSN EN, popř. ČSN P ENV. Na evropské zkušební normy dnes navazují evropské normy klasifikační, uvádějící klasifikaci stavebních výrobků a konstrukcí. Evropské zkušební i klasifikační normy jsou dnes převzaty do systému ČSN.

Hodnotové normy uvádějí výsledky požárních zkoušek popř. teoretických interpolací a extrapolací výsledků zkoušek vybraných stavebních konstrukcí a hmot. Protože platnost výsledků zkoušek je časově omezená a neustálé vydávání revizí hodnotových norem by bylo prakticky těžce zvládnutelné, lze aktuální hodnotové údaje najít na internetových stránkách, v katalozích výrobců apod.

Kromě ČSN řady 73 08xx jsou požadavky požární bezpečnosti včleněny do mnoha norem různých tříd a skupin (přes 500 norem, např. ČSN 65 0201 aj.). Kodex požárních norem ČSN 73 08xx, ČSN EN ve stavu k 16. 6. 2019 je uveden v příloze pomůcky TP 1.6.

Vyhláška č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění pozdějších předpisů, uvádí v Příloze č. 1 následující členění norem požární bezpečnosti staveb

Stanovení technických podmínek

Stanovení požárního rizika a dělení stavby na požární úseky podle § 3–5, § 10–14 a přílohy č. 2

Stanovení požárního rizika podle § 4

Stanovení požární odolnosti stavebních konstrukcí podle § 5, § 9 a § 14

Třídy reakce na oheň podle § 6

Klasifikační normy – požární odolnost střešních plášťů podle § 7

Stanovení požadavků na komíny podle § 8

Stanovení požadavků na tepelná zařízení podle § 9 a přílohy č. 8

Stanovení požadavků na vzduchotechnická zařízení podle § 9

Stanovení požadavků z hlediska hořlavosti a zápalnosti podle § 17–§ 19

Hodnocení stavebních hmot podle § 19, § 22 a § 24

Navrhování stabilních hasicích zařízení podle § 21

Stanovení požadavků na stavby s hořlavými kapalinami podle § 22 a příloha č. 7

Stanovení technických podmínek pro změny staveb podle § 26 a § 31

Určení počtu hasicích přístrojů – příloha č. 4

Stanovení požadavků z hlediska nebezpečí požáru a výbuchu podle § 25

Další požadavky na garáže

4 STATISTICKÁ DATA O POŽÁRECH

Statistické údaje o požárech jsou evidovány u Hasičského záchranného sboru krajů a celorepublikově na generálním ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky v Praze.

Rozbor statistických dat představuje informační zdroj, umožňující se znalostí příčin a následků požárů přijmout preventivní opatření pro předcházení požárům, navrhnout požárně bezpečnostní opatření a připravit účinný a bezpečný represivní zásah požárních jednotek. Varující je, že požáry přinášejí společnosti nejen nemalé materiální škody, ale vybírají si daň i na lidských životech. K nejrizikovějším faktorům při požárech bytů patří i přítomnost většího množství hořlavých látek a jejich charakter především ve vztahu k toxicitě produktů hoření.

Česká republika – požáry podle odvětví

Porovnáním všech odvětví lze ze statistiky požárnosti ČR získat údaje o požárech bytových domů a domácností. I když rodinné domy tvoří jen podskupinu v údajích o požárech domácností a bytových domů, jsou příčiny vzniku požárů a jejich následky v bytových a rodinných domech podobné. Jedná se o stavby, které sice obyvatelé většinou dobře znají, ale mohou být požárem zaskočeni ve spánku. Také informovanost o vzniklé situaci je v těchto domech slabá.

Srovnáním počtu požárů v období 1993–2005 v jednotlivých odvětvích lze konstatovat, že počet požárů bytových domů a domácností představuje 14% ze všech vzniklých požárů. V obr. 4.1 jsou do položky „ostatní“ zařazeny např. pohostinství, ubytování, pošty, telekomunikace, peněžnictví a další nezatříděné kategorie.

Přesto, že hodnocené období se týká let 1993–2005, dá se konstatovat, že novější data se příliš nemění a uvedená data lze považovat i nadále za vypovídající.

Obr. 4.1 Podíl jednotlivých odvětví na počtech požárů za období let 1993–2005 v ČR

Na obr. 4.2 jsou uvedeny škody vzniklé při požárech bytových domů a domácností ve srovnání s dalšími odvětvími. Představují 11 % z celkových škod vzniklých ve všech odvětvích.

Obr. 4.2 Podíl jednotlivých odvětví na škodách způsobených požáry za období let 1993–2005 v ČR

Z obr. 4.3 je patrný podíl škod vzniklých při požárech v bytových domech a domácnostech na celkových škodách způsobených požáry v ČR v jednotlivých letech 1993–2005.

Obr. 4.3 Podíl škod požárů bytových domů a domácností na celkových škodách při požárech v ČR v letech 1993–2005 v %

Z provedeného statistického vyhodnocení vyplývá další alarmující fakt, a to, že největší podíl osob usmrcených při požárech ze všech odvětví připadá právě na domácnosti a obytné domy. V letech 1993–2005, tj. v období po rozdělení Československé republiky, činil tento podíl plných 50 % požárů ve všech odvětvích, viz obr. 4.4 a obr. 4.5.

Obr. 4.4 Podíl osob usmrcených při požárech v domácnostech a obytných domech z celkového počtu usmrcených v jednotlivých letech v ČR v procentech

Obr. 4.5 Podíl osob usmrcených při požárech v ČR za období let 1993–2005 podle odvětví

Podíl lidí zraněných při požárech domácností a obytných budov ve sledovaném období je o něco nižší – činí 39,6 % z celkového počtu, ale pořád se jedná o největší podíl zraněných osob ze všech odvětví, viz obr. 4.6.

Obr. 4.6 Podíl osob zraněných při požárech v ČR za období let 1993–2005 podle odvětví

Poučení z požárů rodinných domů

Ze statistiky byla vybrána data týkající se požárů v rodinných domech. Základní údaje o požárech za pětileté období 2000–2004, a to celkový počet požárů a jejich rozdělení podle výše škod, jsou shrnuty v následujících dvou grafech.

Obr. 4.7 Celkový počet požárů rodinných domů

Obr. 4.8 Počet požárů rodinných domů podle výše škod (Kč)

Z grafů je zřejmé, že počet požárů se nesnižuje, naopak oproti roku 2000 stoupl a vykazuje téměř setrvalý stav. Rovněž počet usmrcených a zraněných osob neklesá, což je určitě varující. Škody způsobené požáry mají mírně stoupající tendenci, což si lze vysvětlit i větší hodnotou nových a přestavěných rodinných domů. Nejčastěji jde o malé škody do 10 000 Kč, což znamená, že požár byl brzy zpozorován a uhašen. Poměrně velkou část tvoří škody do 1 milionu korun, což již jistě je pro vlastníka citelnou ztrátou. Co bylo příčinou požárů rodinných domů?

Následující tab. 4.1 a graf na obr. 4.9 rozebírají příčiny a činnosti, které byly podnětem ke vzniku požáru, opět za pětileté období.

Tab. 4.1 Požáry podle příčiny a činnosti při vzniku požáru

Obr. 4.9 Počet požárů rodinných domů podle příčin

Vynechají-li se případy, které nebyly objasněny, jsou ještě v šetření anebo nejsou již sledovány, lze konstatovat, že nejčastější příčinou vzniku požáru je stále lidská nedbalost a neopatrnost (více než 25 % případů). Patří sem především:

• umísťování hořlavin u topidel;
• zanedbávání bezpečnostních předpisů;
• používání otevřeného ohně;
• omyl, nedbalost, nesprávná manipulace;
• svařování, řezání, rozmrazování;
• manipulace se žhavým popelem;
• kouření;
• technické závady;
• nesprávné provedení instalací (elektrorozvodů aj.);
• požáry způsobené špatným stavem komínů nebo topidly;
• úmyslně založené požáry, anebo sebevražedný úmysl či nemoc.

Pokud jde o časové údaje, lze říci, že nejčastěji hoří v zimních měsících (v prosinci až únoru) a v průběhu dne pak mezi 17. až 21. hodinou.

Lze proto shrnout, že nejčastější příčinou požárů jsou:

• lidská nedbalost a neopatrnost;
• technické závady;
• komíny, topidla;
• ostatní příčiny.

5 DOKUMENTACE STAVEB

Postupy při vypracování požárně bezpečnostního řešení pro výrobní a nevýrobní objekty

Vyhláška č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů, stanoví rozsah a obsah:

• dokumentace pro vydání rozhodnutí o umístění stavby nebo zařízení (dále jen „stavba“);
• dokumentace pro vydání rozhodnutí o změně využití území;
• dokumentace pro vydání rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území;
• společné dokumentace pro vydání společného územního rozhodnutí a stavebního povolení;
• projektové dokumentace pro ohlášení stavby uvedené v § 104 odst. 1 písm. a) až e) stavebního zákona nebo projektové dokumentace pro vydání stavebního povolení;
• projektové dokumentace pro provádění stavby.

Projektová dokumentace stavby podle citované vyhlášky musí obsahovat, mimo jiné, souhrnnou zprávu s částí zaměřenou na požární bezpečnost. Požadují se zde údaje o zachování nosnosti a stability konstrukce po určitou dobu, omezení rozvoje a šíření ohně a kouře ve stavbě, omezení šíření požáru na sousední stavby, umožnění evakuace osob a zvířat a zajištění bezpečného zásahu jednotek požární ochrany.

Součástí dokumentace pozemních staveb a provozních souborů musí být rovněž požárně bezpečnostní řešení stavby, zpracované podle vyhlášky č. 246/2001 Sb. Podmínkami stavebního povolení může být stanoveno předložení podrobnější dokumentace v dalším stupni projektové přípravy stavby.

Z výše uvedeného je zřejmé, že v současné době existují dvě prováděcí vyhlášky, stavební a požární, které upravují obsah projektové dokumentace ve vztahu k požární bezpečnosti.

Projektová příprava – požárně bezpečnostní řešení stavby

Splnění požadavků požární bezpečnosti staveb a technologií se prokazuje v dokumentaci nebo projektové dokumentaci podle zvláštních právních předpisů (např. vyhlášky č. 499/2006 Sb.) požárně bezpečnostním řešením nebo obdobným dokumentem (§ 41 vyhlášky č. 246/2001 Sb.), který je nedílnou součástí dokumentace nebo projektové dokumentace.

Rozsah zpracování a obsah požárně bezpečnostního řešení může být v jednotlivých případech, v závislosti na významu a velikosti stavby, přiměřeně omezen nebo rozšířen. Vždy však musí být dostatečným podkladem pro posouzení požární bezpečnosti navrhované stavby. V odůvodněných případech může být součástí požárně bezpečnostního řešení expertní zpráva.

Požárně bezpečnostní řešení vypracovává autorizovaná osoba v oboru PBS, která autorizaci získala podle zákona č. 360/1992 Sb., autorizačního zákona, ve znění pozdějších předpisů.

Požárně bezpečnostní řešení stavby smí vypracovat i autorizovaný inženýr pro obor pozemní stavby jako dílčí část projektové dokumentace. V tomto případě požárně bezpečnostní řešení stavby podepíše a opatří otiskem autorizačního razítka. Odpovídá za správnost, úplnost a proveditelnost navrženého požárně bezpečnostního řešení.

Častěji však, zvláště pokud se nejedná o jednoduchou stavbu, přizve autorizovaný inženýr v oboru pozemní stavby nebo autorizovaný architekt ke zpracování požárně bezpečnostního řešení stavby inženýra nebo technika, autorizovaného v oboru požární bezpečnosti staveb. Ten dokumentaci podepíše a opatří otiskem svého autorizačního razítka.

Je-li požárně bezpečnostní řešení vypracováno správně a zodpovědně, dají se ušetřit nemalé finanční prostředky stavebníka a lze se vyvarovat nepříjemností, ať už při stavebním řízení (vrácení dokumentace k doplnění nebo přepracování), při uvádění stavby do užívání (oznámení, nebo kolaudační souhlas) anebo ve vztazích se sousedy, například při řešení případů, kdy požárně nebezpečný prostor stavby zasahuje na sousední pozemek.

Požárně bezpečnostní řešení v dokumentaci pro stavební povolení nebo ohlášení stavby

Při zpracování požárně bezpečnostního řešení stavby dokumentace pro stavební povolení nebo ohlášení se vychází z požadavků zvláštních právních předpisů, normativních požadavků a z podmínek vydaného územního rozhodnutí. Podklady obsahují:

• návrh koncepce požární bezpečnosti z hlediska stavebního řešení a způsobu využití stavby;
• řešení příjezdových komunikací, nástupních ploch zajištění požární vody, popř. jiné hasební látky;
• zhodnocení možnosti provedení požárního zásahu;
• grafické vyznačení umístění stavby s vymezením požárně nebezpečných prostorů, příjezdů, nástupních ploch a připojení k inženýrským sítím.

Požárně bezpečnostní řešení obsahuje textovou část a podle potřeby i část výkresovou.

Textová část obsahuje:

• seznam použitých podkladů pro zpracování;
• stručný popis stavby z hlediska účelu užití, umístění, půdorysných rozměrů a výšky stavby, dispozičního řešení, navržených stavebních konstrukcí a výrobků, popř. popisu a zhodnocení technologie a provozu;
• rozdělení stavby do požárních úseků;
• stanovení požárního rizika, stanovení stupně požární bezpečnosti a posouzení velikosti požárních úseků;
• zhodnocení navržených stavebních konstrukcí a požárních uzávěrů z hlediska jejich požární odolnosti;
• zhodnocení navržených stavebních výrobků a hmot (třídy reakce na oheň, rychlost šíření plamene po povrchu, popř. odkapávání v podmínkách požáru, tvorba kouře, toxicita zplodin hoření apod.);
• evakuace osob, zvířat a majetku (stanovení druhů a počtu únikových cest, jejich kapacity, provedení a vybavení);
• stanovení odstupových, popř. bezpečnostních vzdáleností a vymezení požárně nebezpečného prostoru; zhodnocení odstupových, popř. bezpečnostních vzdáleností ve vztahu k okolní zástavbě, sousedním pozemkům a volným skladům;
• zhodnocení možnosti provedení požárního zásahu;
• určení způsobu zabezpečení stavby požární vodou, včetně rozmístění vnitřních a vnějších odběrných míst, popř. způsobu zabezpečení jiných hasebních prostředků u staveb, kde nelze použít vodu jako hasební látku;
• vymezení zásahových cest a jejich technického vybavení, opatření k zajištění bezpečnosti osob provádějících hašení požáru a záchranné práce, zhodnocení příjezdových komunikací, popřípadě nástupních ploch pro požární techniku;
• stanovení počtu, druhu a způsobu rozmístění hasicích přístrojů, popř. dalších věcných prostředků požární ochrany nebo požární techniky;
• zhodnocení technických zařízení (rozvodná potrubí, vzduchotechnická zařízení, vytápění apod.), elektrických rozvodů, včetně nároků na náhradní zdroje elektrické energie;
• zhodnocení technologických zařízení stavby z hlediska požadavků požární bezpečnosti;
• stanovení zvláštních požadavků na zvýšení požární odolnosti stavebních konstrukcí nebo jinou úpravu stavebních hmot a výrobků;
• posouzení požadavků na zabezpečení stavby požárně bezpečnostními zařízeními, následně stanovení podmínek a návrh způsobu jejich umístění a instalace do stavby, při nutnosti použití více druhů požárně bezpečnostních zařízení stanovení zásady jejich vzájemné koordinace;
• rozsah a způsob rozmístění výstražných a bezpečnostních značek a tabulek, včetně vyhodnocení nutnosti označení míst, na kterých se nacházejí věcné prostředky požární ochrany a požárně bezpečnostní zařízení.

Výkresy požární bezpečnosti

Vyžaduje-li to rozsah stavby, nebo v případě požadavku orgánu státního požárního dozoru, tvoří nedílnou součást požárně bezpečnostního řešení i výkresy, zpracované podle ČSN 01 3495 Výkresy ve stavebnictví – Výkresy požární bezpečnosti staveb.

Výkresy musí obsahovat:

• grafické označení a popis požárních úseků;
• uvedení stupně požární bezpečnosti;
• požadavky na požární odolnost stavebních konstrukcí a požárních uzávěrů, popř. druhu konstrukce;
• vyznačení únikových cest, včetně požadovaného typu;
• schéma vybavení stavby požárně bezpečnostními zařízeními;
• zdroje požární vody, včetně vnitřních a vnějších odběrných míst;
• umístění hlavních uzávěrů vody, plynu aj.;
• rozmístění a druhy hasicích přístrojů;
• rozmístění a druhy bezpečnostních značek a tabulek;
• vyznačení požárně nebezpečného prostoru stavby a sousedních budov;
• vyznačení přístupových komunikací, nástupních ploch pro požární techniku a zásahových cest.

Značení požadavků požární bezpečnosti staveb se provádí v technické situaci, nejčastěji v měřítku 1 : 500 a v půdorysech užitných podlaží. Výjimečně lze použít i řezy budovou.

Návrh požárně bezpečnostních zařízení vždy obsahuje:

• způsob a důvod vybavení stavby vyhrazenými požárně bezpečnostními zařízeními, určení jejich druhu, popř. vzájemných vazeb;
• vymezení chráněných prostor;
• určení technických a funkčních požadavků na provedení vyhrazených požárně bezpečnostních zařízení, včetně náhradních zdrojů pro zajištění jejich provozuschopnosti;
• stanovení druhu a způsobu rozmístění jednotlivých komponentů, umístění řídicích, ovládacích, informačních, signalizačních a jisticích prvků, trasy a způsob ochrany elektrických, sdělovacích a dalších vedení, zajištění náhradních zdrojů apod.;
• výpočtovou část;
• stanovení požadavků na obsah podrobnější dokumentace.

Postup dosud nejběžněji používaný při zpracování požárně bezpečnostního řešení stavby vychází z kodexu norem řady ČSN 73 08xx a dalších technických norem a předpisů. Kodex norem požární bezpečnosti staveb (PBS) nabyl účinnosti v roce 1977. V krátkém čase, po nabytí účinnosti kodexu norem PBS v čele s kmenovou normou ČSN 73 0802, se ukázalo, že zavedená metodika posuzování požární bezpečnosti staveb je nevhodná pro průmyslové stavby. Tyto se vyznačují celou řadou specifických znaků. V praxi se často vyskytují požadavky na velké, stavebními konstrukcemi nedělené výrobní a skladové prostory, dopad následných škod po velkých požárech může převýšit hodnotu přímých škod, objevuje se potřeba přesnějšího určení požárního rizika s optimalizováním požadavků na požárně technické vlastnosti stavebních konstrukcí, především požární odolnosti atd. Na základě nových poznatků, výsledků teoretických prací zahraničních i tuzemských a rozborem zkušeností získaných z praxe i z průběhu požárů byla sestavena metodika posuzování požární bezpečnosti výrobních objektů, zakotvená v normě ČSN 73 0804.

Postup posuzování požární bezpečnosti staveb se dá shrnout do následujících kroků (mírně odlišných pro nevýrobní a výrobní objekty):

• PBS nevýrobních objektů podle ČSN 73 0802:
  • členění budov do požárních úseků;
  • návrh požárně bezpečnostních zařízení a opatření;
  • stanovení požárního rizika (p_v v kg·m^-2);
  • ověření velikosti požárních úseků;
  • stanovení požadavků na stavební konstrukce a stavební výrobky;
  • určení skutečných požárně technických vlastností stavebních konstrukcí a stavebních hmot;
  • ověření použitelnosti, popř. návrh úprav stavebních konstrukcí a stavebních hmot;
  • návrh a posouzení únikových cest (nechráněných a chráněných);
  • posouzení odstupů;
  • posouzení technických zařízení;
  • návrh zařízení pro protipožární zásah;
  • vypracování požárně bezpečnostního řešení stavby.
• PBS výrobních objektů podle ČSN 73 0804:
  • členění budov do požárních úseků;
  • určení ekonomického rizika;
  • návrh požárně bezpečnostních zařízení;
  • ověření velikosti požárních úseků;
  • stanovení požárního rizika (τ, τ_e, τ_em v min);
  • určení požadavků na stavební konstrukce a stavební hmoty;
  • zjištění skutečných požárně technických vlastností stavebních konstrukcí a stavebních hmot;
  • ověření použitelnosti, popř. návrh úprav stavebních konstrukcí a stavebních hmot;
  • návrh a posouzení únikových cest (nechráněných, částečně chráněných a chráněných);
  • posouzení odstupů;
  • posouzení technických zařízení;
  • posouzení technologických zařízení;
  • návrh zařízení pro protipožární zásah;
  • požárně bezpečnostní řešení stavby, včetně výkresové dokumentace.

Oba postupy jsou velmi podobné. Požární riziko se v normách ČSN 73 0802 a ČSN 73 0804 zjišťuje odlišnými výpočetními postupy a je vyjádřeno jinou fyzikální jednotkou. U nevýrobních staveb požární riziko slouží ke stanovení požadavků na stavební konstrukce, limituje rozměry požárních úseků, délky nechráněných únikových cest a ovlivňuje odstupy mezi budovami. Ekonomické riziko nevýrobních staveb se nepočítá – je podchyceno skrytě, omezením rozměrů požárních úseků. U výrobních staveb se podle požárního rizika stanoví požadavky na stavební konstrukce a odstupové vzdálenosti, ekonomické riziko ovlivňuje rozměry požárních úseků a vede k častějšímu používání požárně bezpečnostních zařízení. Únikové cesty výrobních staveb se řeší nezávisle na požárním i ekonomickém riziku.

Požárně bezpečnostní řešení jednoduchých staveb

Stavební zákon vymezuje okruh staveb, jejich změn, zařízení a udržovacích prací, které není třeba povolovat ani ohlašovat (§ 103 stavebního zákona), a dále jednoduché stavby, terénní úpravy a udržovací práce podléhající ohlášení (§ 104 stavebního zákona).

Stavební povolení ani ohlášení podle § 103 stavebního zákona nevyžadují:

• budovy, a to např.:
  • stavby o jednom nadzemním podlaží do 25 m² zastavěné plochy, do 5 m výšky, nepodsklepené, jestliže neobsahují pobytové místnosti, hygienická zařízení ani vytápění, neslouží k ustájení zvířat a nejde o sklady hořlavých kapalin a hořlavých plynů;
  • stavby pro zemědělství do 60 m² zastavěné plochy a do 5 m výšky, bez podsklepení; stavby pro zemědělství nad 60 m² zastavěné plochy nebo nad 5 m výšky do 300 m² zastavěné plochy a do 7 m výšky, o jednom nadzemním podlaží, nepodsklepené, s výjimkou staveb pro ustájení zvířat, pro chovatelství a zemědělských staveb, které mají sloužit pro skladování a zpracování hořlavých látek (např. seníky, sušičky, sklady hořlavých kapalin, sklady chemických hnojiv);
  • stavby pro chovatelství o jednom nadzemním podlaží o zastavěné ploše do 16 m² a do 5 m výšky, podsklepené nejvýše do hloubky 3 m;
  • zimní zahrady o jednom nadzemním podlaží a skleníky do 40 m² zastavěné plochy a do 5 m výšky; bazény do 40 m² na pozemku rodinného domu nebo rodinného rekreačního objektu, umístěné 2 m od hranice stavebního pozemku, prodejní stánky, jejichž umístění nepřesáhne 30 po sobě jdoucích dnů aj.);

• technická infrastruktura a doprovodná technická zařízení pro rozvod vody, energií, tepla, pro zajištění služeb elektronických komunikací, pro odvádění odpadních a dešťových vod, a to např. vedení technického zařízení uvnitř budov a jejich stavební úpravy;
• stožáry, antény a jiná zařízení, a to např.: bleskosvody a zařízení, které tvoří jeho součást;
• zásobníky, nádrže na vodu a bazény, nejde-li o vodní díla, opěrné zdi, oplocení např. zásobníky pro zkapalněné uhlovodíkové plyny do celkového objemu 5 m³, určené výhradně pro odběr plynné fáze;
• udržovací práce, jejichž provedení nemůže negativně ovlivnit zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu a vzhled stavby, životní prostředí a bezpečnost při užívání a nejde o udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou;
• terénní úpravy a specifikovaná zařízení malého rozsahu, např. odstavné, prodejní, skladové, výstavní a manipulační plochy do 300 m², které neslouží pro skladování a manipulaci s hořlavými látkami a látkami, které mohou způsobit znečištění životního prostředí;
• ostatní stavby a zařízení, např. důlní díla a cirkusové stany;
• stavební úpravy, pokud se jimi nezasahuje do nosných konstrukcí stavby a jejich provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost a nejde o stavební úpravy stavby, která je kulturní památkou.

Ohlášení nebo stavební povolení vyžadují změny staveb uvedených výše, jejichž provedení by mělo za následek překročení uvedených parametrů.

Ohlašování jednoduchých staveb, terénních úprav, zařízení a udržovacích prací

• k provedení jednoduchých staveb, které jsou umísťovány v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše, postačí ohlášení bez předchozího územního rozhodnutí nebo územního souhlasu;
• ohlášení stavebnímu úřadu podle § 104 stavebního zákona vyžadují například:
  • stavby pro bydlení a pro rekreaci do 150 m² zastavěné plochy, s jedním podzemním podlažím do hloubky 3 m a nejvýše dvěma nadzemními podlažími a podkrovím;
  • podzemní stavby do 300 m² zastavěné plochy a hloubky do 3 m, pokud nejsou vodním dílem;
  • stavby do 300 m² zastavěné plochy a výšky do 10 m, s výjimkou staveb pro bydlení a haly do 1 000 m² zastavěné plochy a výšky do 15 m, pokud tyto stavby a haly budou nejvýše s jedním nadzemním podlažím, nepodsklepené a dočasné na dobu nejdéle 3 let, dobu dočasnosti nelze prodloužit;
  • stavby do 70 m² zastavěné plochy a do 5 m výšky s jedním nadzemním podlažím, podsklepené nejvýše do hloubky 3 m, a další případy;
  • stavby odstavných, manipulačních, prodejních, skladových nebo výstavních ploch o výměře nad 300 m² nejvíce však do 1 000 m², které neslouží pro skladování nebo manipulaci s hořlavými látkami nebo látkami, které mohou způsobit znečištění životního prostředí;
  • udržovací práce na stavbě neuvedené v § 103, např. práce,  jejichž provedení může negativně ovlivnit zdraví osob, požární bezpečnost, stabilitu a vzhled stavby, životní prostředí a bezpečnost při užívání a jde o udržovací práce na stavbě, která je kulturní památkou, a další.
• ohlášení nevyžadují stavby a terénní úpravy, u kterých to stavební úřad podle § 78 odst. 6 stavebního zákona stanovil;
• ohlášení je vyloučeno u záměrů, pro které je vyžadováno závazné stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí.

K ohlášení uvedených jednoduchých staveb (§ 105 stavebního zákona) se připojí projektová dokumentace a závazné stanovisko dotčeného orgánu vyžadované zvláštním právním předpisem (např. zákonem o požární ochraně). Náležitosti ohlášení a obsah a rozsah projektové dokumentace u jednoduchých staveb stanoví prováděcí právní předpis (vyhláška č. 499/2006 Sb.). K vydání stanoviska hasičského záchranného sboru se předkládá požárně bezpečnostní řešení stavby, zpracované podle vyhlášky č. 246/2001 Sb.

K ohlášení udržovacích prací podle § 104 odst. 1 písm. j) stavebník připojí identifikační údaje a dokumentaci obsahující technický popis jejich provedení. K ohlášení stavebních úprav podle § 104 odst. 1 písm. k stavebního zákona) stavebník připojí dokumentaci, která obsahuje jednoduchý technický popis jejich provedení a stavební nebo montážní výkresy specifikující navrhované stavební úpravy. Vyžaduje-li to zvláštní právní předpis, stavebník přikládá k ohlášení udržovacích prací a stavebních úprav požárně bezpečnostní řešení, jehož obsah a rozsah vymezuje zvláštní právní předpis (vyhláška č. 246/2001 Sb.).

Ohlášenou stavbu může stavebník provést na základě písemného souhlasu stavebního úřadu. Jestliže stavební úřad s provedením ohlášené stavby souhlasí, ověří předloženou projektovou dokumentaci, jedno její vyhotovení si ponechá, druhé zašle stavebníkovi.

Pokud by ohlášená stavba byla navržena v rozporu s územně plánovací dokumentací nebo s obecnými požadavky na výstavbu nebo umísťována v nezastavěném území, anebo byla v rozporu se závazným stanoviskem dotčeného orgánu, stavební úřad rozhodnutím provedení ohlášené stavby zakáže. Toto rozhodnutí musí být vydáno do 30 dnů ode dne ohlášení stavby.

Ohlášení nevyžadují jednoduché stavby, u kterých to stavební úřad stanovil.

6 POJMY A DEFINICE

Typickým příkladem jednoduché stavby, avšak s velkou četností výskytu, je rodinný dům, popř. rodinný rekreační dům. Posouzení požární bezpečnosti těchto budov (a obdobně i jednotlivé vestavěné nebo samostatně stojící garáže) lze provést jednoduchým noremním způsobem bez zvláštních výpočtů a hlubších znalostí oboru požární bezpečnosti staveb. Pro aplikaci ustanovení příslušné projektové normy ČSN 73 0833 a některých ustanovení ČSN 73 0802 je však nutno znát alespoň základní pojmy a definice oboru PBS.

Vymezení pojmu rodinný dům

Rodinný dům je dosud obsahově i velikostně vymezen vyhláškou č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území.

Rodinný dům je stavba pro bydlení, ve kterém více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé rodinné bydlení a je k tomuto účelu určena. Rodinný dům může mít nejvýše tři samostatné byty, nejvýše dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží a podkroví. Byt je obecně definován v ČSN 73 4301. Obytné budovy.

Stavba pro bydlení, která přesahuje uvedená kritéria (např. má 4 byty), je již hodnocena jako bytový dům.

Obr. 6.1 Rodinný dům

Rodinné domy a rodinné rekreační domy (chaty, chalupy) se pro účely požární bezpečnosti navrhují podle vyhlášky č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrana staveb, ČSN 73 0802 Požární bezpečnost staveb. Nevýrobní objekty a navazující projektové normy ČSN 73 0833 Požární bezpečnost staveb. Budovy pro bydlení a ubytování. Rodinné rekreační domy a rodinné domy s jedním podzemním, třemi nadzemními podlažími včetně podkroví a nejvýše o třech bytech s celkovou plochou všech podlaží do 600 m² patří podle této normy do kategorie budov pro bydlení skupiny OB1.

Členění budov pro bydlení a ubytování v ČSN 73 0833 do 4 skupin (OB1, OB2, OB3 a OB4) umožnilo zjednodušit navrhování těchto budov, požadavky pro jednotlivé skupiny budov odstupňovat a některé stanovit taxativně.

Problém s hodnocením, zda se ještě jedná o rodinný dům, může nastat v případě, že v rodinném domě jsou provozovány činnosti, které již nesouvisejí s bydlením. V důsledku toho pak může jít o byt s provozovnou, převažuje-li bydlení, anebo o provozovnu s bytem, je-li určující jiný provoz než bydlení. Pokud plocha provozovny (kanceláře, dílny, ordinace, prodejny apod.) činí nejvýše 50 m², požární zatížení provozovny nepřesáhne 60 kg·m^-2 a výsledné požární zatížení obytné buňky, včetně provozovny nepřekročí 50 kg·m^-2, může být provozovna součástí obytné buňky (bytu). V opačném případě je třeba provozovnu od obytné části požárně oddělit.

Zákon o požární ochraně stavby OB1 o ploše do 200 m² vyjímá z působnosti státního požárního dozoru (tj. není nutno HZS předkládat požárně bezpečnostní řešení a HZS k nim nevydává stanoviska). V souladu se stavebním zákonem není tím však dotčena povinnost provést ohlášení stavby stavebnímu úřadu.

Základní pojmy a definice požární bezpečnosti staveb

Požárem se rozumí každé nežádoucí hoření, při kterém došlo k usmrcení nebo zranění osob nebo zvířat, ke škodám na materiálních hodnotách nebo životním prostředí, a nežádoucí hoření, při kterém byly osoby, zvířata, materiální hodnoty nebo životní prostředí bezprostředně ohroženy.

Požární bezpečnost stavby je schopnost stavby maximálně omezit riziko vzniku a šíření požáru a zabránit ztrátám na životech a zdraví osob, včetně osob provádějících požární zásah, popřípadě zvířat a ztrátám na majetku v případě požáru. Dosahuje se jí vhodným urbanistickým začleněním stavby, jejím dispozičním, konstrukčním a materiálovým řešením, popřípadě požárně bezpečnostními opatřeními a zařízeními požární ochrany (například stabilním hasicím zařízením).

Požární úsek je prostor stavebního objektu, ohraničený od ostatních částí této budovy, popř. od sousedních budov požárně dělicími konstrukcemi. Je základní posuzovanou jednotkou z hlediska požární bezpečnosti staveb.

Požárně dělicí konstrukce je stavební konstrukce bránící šíření požáru mimo požární úsek, schopná odolávat účinkům vzniklého požáru. Je to zejména požární stěna, požární strop nebo střecha, obvodová stěna (nebo její část) a požární uzávěr otvorů v těchto konstrukcích.

Výška budovy h (požární výška budovy) je výška nadzemní (podzemní) části budovy, měřená od podlahy 1. nadzemního podlaží k podlaze posledního užitného nadzemního (podzemního) podlaží. Jednopodlažní budovy mají požární výšku h = 0. U mezonetových bytů se výška budovy vztahuje k podlaží se vstupem do bytu (viz obr. 6.2).

Výšková poloha požárního úseku h_p se měří od podlahy 1. nadzemního podlaží k podlaze posledního užitného nadzemního (podzemního) podlaží příslušného požárního úseku.

První nadzemní podlaží je v oboru požární bezpečnosti staveb definováno odlišně od stavebního pojetí. Za první nadzemní podlaží se považuje každé nejníže ležící podlaží, jehož povrch podlahy není níže než 1,5 m pod nejvyšší úrovní přilehlého terénu. Úroveň terénu se posuzuje do vzdálenosti 3 m od budovy. O poloze 1. nadzemního podlaží ve svažitém terénu může také rozhodnout umístění příjezdové komunikace pro zásahové jednotky, anebo dostatečně velké okenní otvory v nejnižším podlaží (sklepě), umožňující provětrání podlaží.

Užitné podlaží je každé podlaží, které leží na nosné stropní konstrukci. Nejvýše ležící technická podlaží, kde se nevyskytují trvalá pracovní místa, nejsou užitnými podlažími. Stropy mohou mít i požárně neuzavíratelné otvory, jejichž velikost je omezena takto: jeden otvor o ploše do 35 m² a nejvýše do 10 % plochy stropní konstrukce, popř. všechny otvory mohou mít plochu nejvýše 20 % plochy stropní konstrukce. Pokud velikost otvorů překročí daný limit, nezapočítává se strop s otvory mezi užitná podlaží (příkladem může být místnost s galerií). Strojovna výtahu nebo technické podlaží se rovněž nepovažuje za užitné podlaží. Výška budov může být posuzována i po částech, pokud tvoří požárně oddělené části.

Obr. 6.2 Poloha 1. nadzemního podlaží a výška budovy h

Počet podlaží budovy n_p je dán součtem všech nadzemních (n_pn) a podzemních (n_pp) podlaží (viz obr. 6.3).

Obr. 6.3 Výška budovy h, výšková poloha požárního úseku h_p, počet podlaží v budově n_p = n_pp + n_pn

Požární riziko

• Míra rozsahu případného požáru v posuzované budově nebo její části; je u nevýrobních objektů určena výpočtovým požárním zatížením p_v (ČSN 73 0802).
• U výrobních objektů je pravděpodobná intenzita případného požáru v posuzovaném požárním úseku nebo jeho části určena ekvivalentní dobou trvání požáru τ_e a normovými teplotami plynů v hořícím prostoru T_n, nebo pravděpodobnou dobou trvání požáru τ a pravděpodobnými teplotami plynů v hořícím prostoru T_g; závisí zejména na množství a druhu hořlavých látek, na rychlosti jejich odhořívání, účinnosti požárně bezpečnostních zařízení a na tepelně technických vlastnostech konstrukcí ohraničujících posuzovaný požární úsek (ČSN 73 0804).

Požárně technickou charakteristikou se rozumí vlastnost látky vyjádřená měřitelnou hodnotou nebo stanovená na základě měřitelných hodnot více dílčích vlastností, anebo jev vystihující chování látky při procesu hoření nebo s ním související.

Stavební hmoty se zatřiďovaly podle původní již zrušené ČSN 73 0862 do stupně hořlavosti takto: A – nehořlavé, B – nesnadno hořlavé, C1 – těžce hořlavé, C2 – středně hořlavé, C3 – lehce hořlavé. Hodnocení platilo do 31. 12. 2007.

Stavební výrobky (kromě podlahových krytin) se dnes zatřiďují podle reakce na oheň do tříd: A1, A2, B, C, D, E a F.

Podlahové krytiny se podle reakce na oheň zatřiďují do tříd: A1_fl, A2_fl, B_fl, C_fl, D_fl, E_fl a F_fl. Do 31. 12. 2007 se mohly hodnotit i indexem šíření plamene po povrchu i_s [mm/min].

Elektrické kabely se zatřiďují podle evropských předpisů do tříd reakce na oheň takto:

A_ca, B1_ca, B2_ca, C_ca, D_ca, E_ca, F_ca

Tepelné izolace liniových potrubí se klasifikují A1_L, A2_L, B_L, C_L, D_L, E_L F_L.

Třídy reakce na oheň A1 až F se mohou doplnit o doplňkovou klasifikací s1, s2 nebo s3 (charakterizuje množství kouře při hoření) a klasifikací d0, d1 nebo d2 (charakterizuje odkapávání hořících kapek). Zápis vlastností pak může vypadat takto: Výrobek třídy reakce na oheň C_s1-d0.

Povrchové úpravy stěn a podhledů se hodnotí indexem šíření plamene po povrchu i_s [mm/min].

Konstrukční části (prvky a dílce) se podle třídy reakce na oheň výrobků (dříve podle hořlavosti použitých hmot) a jejich vlivu na únosnost konstrukční části a intenzitu požáru třídí na: druh DP1, DP2 nebo DP3.

Konstrukční systémy budov tvoří konstrukce nosné zajišťující stabilitu budovy a konstrukce požárně dělicí. Tyto se podle ČSN 73 0802 a ČSN 73 0804 člení na systémy:

• nehořlavé – všechny nosné a požárně dělicí konstrukce druhu DP1;
• smíšené – svislé konstrukce musí být druhu DP1, vodorovné nejvýše druhu DP2;
• hořlavé – již nevyhovují kritériím pro konstrukční systémy smíšené a nehořlavé.

Stupeň požární bezpečnosti je klasifikační zatřídění požárního úseku, vyjadřující schopnost stavebních konstrukcí jako celku čelit účinkům požáru.

Požární odolnost je doba v minutách, během níž je konstrukce schopna odolávat teplotám vzniklým při požáru, aniž by ztratila svou funkci. Udává se třídou požární odolnosti podle ČSN 73 0810.

Požární uzávěry otvorů jsou stavební konstrukce, bránící nebo omezující šíření požáru otvory v požárně dělicích konstrukcích nebo prvcích (např. dveře, svinovací žaluzie, vrata, poklopy, včetně veškerého příslušenství a funkčního vybavení).

Požární odolnost požárního uzávěru je doba, po kterou je požární uzávěr schopen odolávat teplotám vznikajícím při požáru, aniž by došlo k porušení jeho funkce; doba požární odolnosti se vyjadřuje číselným údajem v minutách podle hodnot dosažených při normové zkoušce požární odolnosti.

Kouřotěsnost požárního uzávěru otvoru je schopnost požárního uzávěru po určitou dobu bránit průniku kouře anebo zplodin hoření tak, aby v jím odděleném prostoru nebylo dosaženo normové hodnoty zdraví nebezpečné koncentrace zplodin; pro vyjádření této vlastnosti se používá písmenné značky S.

Požární dveře jsou požární uzávěry otvorů ve dveřní sestavě včetně příslušenství a funkčního vybavení, buď:

• bránicí šíření požáru otvory v požárně dělicích konstrukcích (El), nebo;
• omezující šíření požáru otvory v požárně dělicích konstrukcích (EW).

Kouřotěsnými dveřmi se rozumí kouřotěsné uzávěry otvorů ve dveřní sestavě, včetně příslušenství a funkčního vybavení, které brání průniku kouře a zplodin hoření otvory v dělicích konstrukcích (S).

Úniková cesta je komunikace v budově nebo na budově umožňující bezpečnou evakuaci osob na volné prostranství, popř. přístup požárních jednotek do budovy. Únikové cesty se dělí na nechráněné, částečně chráněné a chráněné.

Odstupová vzdálenost je vzdálenost mezi vnějším povrchem obvodové stěny (popř. střechy) budovy a hranicí požárně nebezpečného prostoru.

Požárně nebezpečný prostor je prostor kolem budovy, ve kterém je nebezpečí přenesení požáru sáláním tepla nebo padajícími hořícími částmi konstrukcí.

Požární technikou se rozumí požární zásahové automobily, požární přívěsy, návěsy, kontejnery, plavidla, vznášedla a letadla.

Přístupová komunikace umožňuje příjezd požárních vozidel k budově.

Nástupní plocha je plocha sloužící k nástupu požárních jednotek a požární techniky k vedení protipožárního zásahu.

Zásahová cesta je komunikace v budově nebo na budově umožňující vedení protipožárního zásahu.

Hadicový systém je hasicí zařízení pro prvotní zásah, sestávající z ručně (nebo automaticky) ovládaného přítokového ventilu, na který je napojena tvarově stálá nebo zploštitelná hadice, instalovaná v hadicovém uložení a opatřená na konci uzavírací proudnicí.

Hydrant je odběrné uzavíratelné zařízení, napojené na veřejný vodovodní řad. Slouží k čerpání požární vody, k odběru vody pro veřejné účely, například k čištění ulic a k odvětrání (odvzdušnění) nebo proplachování potrubní sítě. V místech, kde nehrozí nebezpečí poškození, je možné osazovat nadzemní hydranty; podzemní hydranty se umísťují pod terén, aby nepřekážely při zástavbě nebo dopravě ve městech. Pro připojení hadic na hydrant je nutné použít hydrantový klíč, případně hydrantový nástavec.

7 TŘÍDĚNÍ STAVEBNÍCH VÝROBKŮ, KONSTRUKČNÍCH ČÁSTÍ A DÍLCŮ A KONSTRUKČNÍCH SYSTÉMŮ STAVEB

• Hodnotíme-li u stavebních výrobků (hmot) a stavebních konstrukcí požárně technické vlastnosti, tj. vlastnosti projevující se při působení vysokých teplot za požáru a také při účincích hasebních látek, musíme důsledně odlišit, zda se jedná o výrobek teprve určený k zabudování do stavby, anebo již jde o konstrukční část stavby (prvek nebo dílec).
• Stavební výrobky nebo hmoty se v oboru požární bezpečnosti hodnotí především třídou reakce na oheň, stavební konstrukce jako díl stavby se posuzují především třídou požární odolnosti. U stavebního výrobku nebo hmoty nelze posuzovat požární odolnost, protože ta závisí na způsobu jejich zabudování, upevnění, provedení spár a na řadě dalších detailů. Kvalitní protipožární deska. použitá v podhledu, nemůže sama o sobě zajistit požadovanou požární odolnost. Požadované odolnosti může dosáhnout teprve podhled jako celek, tj. všechny části připevňovací, nosné a podhledové včetně správného způsobu zabudování stropních svítidel, úpravy spár aj.

Stavební hmoty a výrobky

Stavební hmoty a výrobky se do 31.12.2007 mohly používat s klasifikací udanou ve stupních hořlavosti:

• A – nehořlavé (kovy, keramické výrobky, beton);
• B – nesnadno hořlavé (desky a rohože z minerálních či skleněných vláken);
• C – hořlavé:
  • C1 – těžce hořlavé (tvrdé dřevo – buk, dub, tvrzený papír, retardovaný polystyren);
  • C2 – středně hořlavé (měkké dřevo – smrk, borovice);
  • C3 – lehce hořlavé (korek, PVC, polyetylén).

Zatřiďování nových stavebních hmot (výrobků) do stupňů hořlavosti se po 31.12.2003 již neprovádí. V současné době se stavební výrobky klasifikují třídami reakce na oheň podle souboru norem ČSN EN a ISO. Obdobně je tomu u podlahových krytin.

Současná klasifikace stavebních výrobků a podlahových krytin třídami reakce na oheň je uvedena v následující tab. 7.1.

Tab. 7.1 Třídy reakce na oheň stavebních výrobků a podlahových krytin

Doplňková klasifikace stavebních výrobků může být uvedena jako:

s1, s2, s3 značí tvorbu kouře od menšího k většímu množství, nebo

d0, d1, d2 znamená vznik plamenně hořících částic nebo kapek (nevznikají, vzniká omezené množství, vzniká větší množství kapek).

Bez dalších průkazů lze zařadit do třídy reakce na oheň A1, resp. A1_fl výrobky: beton, pěnové sklo, minerální vlnu, přírodní kamenivo, pálené prvky, sklo aj.

Stavební hmoty, u nichž byl stupeň hořlavosti stanoven podle dříve platné ČSN, vyhovovaly požadavkům norem požární bezpečnosti staveb do 31.12.2007. Po tomto datu se stavební hmoty a výrobky hodnocené stupněm hořlavosti mohou použít pouze u staveb navržených před tímto datem. Požadavky na stavební hmoty (dnes výrobky) jsou však dnes v projektových normách řady ČSN 73 08xx a dalších uváděny ve třídách reakce na oheň.

Pokud se v textu použije obecného pojmu „nehořlavé hmoty“, myslí se tím výrobky třídy reakce na oheň A1 nebo A2. Výrobek A2 může obsahovat hmotnostně nejvýše 5 % organických látek.

Převod požadavků na stavební výrobky z původních stupňů hořlavosti na třídy reakce na oheň je proveden v ČSN 73 0810 a udává ho následující tab. 7.2.

Tab. 7.2 Převod stupňů hořlavosti stavebních výrobků na třídy reakce na oheň

Tabulka slouží k převodu požadavků na stavební hmoty a výrobky dosud uváděných v některých normách stupněm hořlavosti na nově zavedené třídy reakce na oheň. Např. požadavek na hmotu stupně hořlavosti C1, odpovídá požadavku na výrobek třídy reakce na oheň nejvýše C. Neznamená to však, že výrobce může deklarovat bez zkoušky převod vlastností výrobků zatříděných do stupně hořlavosti na třídu reakce na oheň. Vlastnost výrobku musí výrobce prokázat provedením zkoušky podle příslušných ČSN EN a ČSN ISO a klasifikaci doložit podle ČSN EN 13501-1.

U podlahových krytin se změna požadavků týká převodu starší klasifikace podlahových krytin udávané indexem šíření plamene po povrchu na novou třídu reakce na oheň. Vše je patrno z následující tab. 7.3.

Tab. 7.3 Převod požadavků na podlahové krytiny z indexu šíření plamene na třídy reakce na oheň

Elektrické kabely se zatřiďují podle evropských předpisů do tříd reakce na oheň takto:

A_ca, B1_ca, B2_ca, C_ca, D_ca, E_ca a F_ca.

Pro doplňkovou klasifikaci jsou stanovena kritéria:

• tvorba kouře s1, s1a, s1b, s2, s3 (nehodnotí se u třídy A_ca, E_ca, F_ca);
• hořící kapky/částice d0, d1, d2 (nehodnotí se u třídy A_ca, E_ca, F_ca);
• kyselost a1, a2, a3 (nehodnotí se u třídy A_ca, E_ca, F_ca).

Značky nehodnotí toxicitu plynů, ale změřené nebezpečné vlastnosti plynů, které ovlivňují negativně schopnost osob unikat z prostoru, ve kterém jsou vystaveny působení těchto plynů.

Povrchové úpravy stěn, podhledů a nášlapné vrstvy podlah se ve specifických případech posuzují podle toho, jak rychle se může po jejich povrchu šířit oheň. Hodnocená vlastnost se nazývá index šíření plamene po povrchu i_s a udává se jednotkou mm/min (kolik mm za minutu urazí oheň na daném povrchu). Platí při hodnocení povrchů vnitřních i vnějších stěn a podhledů. a nebyla dosud evropskými normami změněna. Požadavky českých norem na rychlost šíření plamene po povrchu vnitřních i vnějších stěn a podhledů (požadovaný i_s) a jejich prokazování zůstávají prozatím zachovány beze změny.

Třídění konstrukčních částí (dílců nebo prvků)

Konstrukční části užívané na stavbách mohou být jednovrstvé anebo vícevrstvé výrobky (sendviče – vrstvené konstrukce), konstruované z materiálů stejných nebo i různých tříd reakce na oheň. Proto nelze takovou konstrukci klasifikovat jen třídou reakce na oheň a pro potřeby požární bezpečnosti bylo v ČR zavedeno třídění konstrukčních částí a dílců na:

• druh DP1, DP2 a DP3 (nově platné od roku 2005, dřívější označení D1, D2 a D3).

Při třídění konstrukčních částí se přihlíží k tomu, zda konstrukční část při požáru přispívá k intenzitě požáru (uvolňuje teplo) a zda její nosná část (např. kostra příčky) je či není z hořlavých hmot (odpovídající třídy rekce na oheň).

Konstrukční části druhu DP1

Konstrukční části druhu DP1 nezvyšují v požadované době požární odolnosti intenzitu požáru a podstatné složky konstrukcí sestávají:

• pouze z výrobků třídy reakce na oheň A1, nebo také z výrobků třídy reakce na oheň A2, pokud výrobky třídy A2 jsou celistvé a homogenní a obsahují hmotnostně nejvýše 5 % organických látek (např. pojivou izolací z minerálních vláken);
• b) nebo z výrobků třídy reakce na oheň B až F umístěných uvnitř konstrukční části mezi výrobky podle bodu a) (např. tepelné a zvukové izolace uvnitř konstrukce stěn, polystyren uvnitř železobetonového panelu), a to tak, že v požadované době požární odolnosti se nedosáhne teploty vzplanutí hořlavých hmot obsažených ve výrobcích; na těchto hmotách (výrobcích) není závislá stabilita a únosnost konstrukční části.

Konstrukce druhu DP1 reprezentují hlavně zděné, kovové a železobetonové konstrukce. Uvnitř konstrukční části mohou být i materiály jiných tříd reakce na oheň (izolační vrstvy), nesmí však dojít během požáru k jejich vzplanutí a nesmí mít vliv na stabilitu posuzované konstrukce. Více napoví obrázek.

Obr. 7.1 Druh konstrukční části DP1

Konstrukční části druhu DP2

Konstrukční části druhu DP2 nezvyšují v požadované době požární odolnosti intenzitu požáru a podstatné složky konstrukcí sestávají:

• z výrobků třídy reakce na oheň A1 nebo A2, tvořících povrchové vrstvy konstrukčních částí, u nichž se po dobu požadované požární odolnosti nenaruší jejich stabilita a jejichž tloušťka je ověřena zkouškou, nebo je alespoň 12 mm (např. omítky na pletivu, desky na bázi sádry a jiné deskové materiály odpovídajícího zatřídění);
• z výrobků třídy reakce na oheň A1 až D umístěných uvnitř konstrukční části mezi výrobky podle bodu a); na těchto výrobcích je závislá stabilita konstrukční části (např. dřevěné sloupky, dřevěné nosníky);
• případně také z výrobků kterékoliv třídy reakce na oheň umístěných uvnitř konstrukční části, aniž by na těchto výrobcích byla závislá stabilita konstrukční části (např. tepelné či zvukové izolace mezi dřevěnými sloupky, opláštěné podle bodu a)).

Za konstrukce druhu DP2 se považují konstrukce, jejichž nosná část je sice z hořlavých hmot (odpovídající třídy reakce na oheň), avšak opláštění je provedeno z nehořlavých hmot. K druhu tepelné, zvukové, popř. jiné izolace umístěné uvnitř dílce se při zatřiďování konstrukce nepřihlíží.

Konstrukce druhu DP2 jsou např. stěny s dřevěnou nosnou konstrukcí opláštěné výrobky třídy reakce na oheň A1 či A2 (např. deskovými materiály, u nichž byla tloušťka ověřena zkouškou, nebo je alespoň 12 mm), bez ohledu na tepelnou či zvukovou izolaci uvnitř stěny. Za konstrukce druhu DP2 se dále bez ohledu na podlahovou část považují také dřevěné trámové stropy se záklopem a podhledem s omítkou na pletivu tloušťky alespoň 12 mm, nebo na rákosu tloušťky alespoň15 mm, popř. s podhledem z desek třídy reakce na oheň A1 či A2 tloušťky alespoň 12 mm, nebo ověřené zkouškou.

Obvodové stěny nových budov o požární výšce do 12 m s vnější tepelnou izolací nejméně třídy reakce na oheň E (např. s polystyrenem) se a zateplovacím systémem hodnoceným vcelku nejméně třídou reakce na oheň B nemají vliv na zatřídění druhu konstrukční části obvodové stěny provedené bez této izolace. Nové objekty se smíšeným nebo nehořlavým konstrukčním systémem vyšší než 12 m mohou mít tuto úpravu provedenou do úrovně 12 m a výše musí být tepelné izolace třídy reakce na oheň A1 nebo A2.

Požární odolnost konstrukcí druhu DP2 nepřesahuje zpravidla 45 minut.

Obr. 7.2 Druh konstrukční části DP2

Konstrukční části druhu DP3

Pro tyto konstrukční části je charakteristické, že v požadované době požární odolnosti zvyšují intenzitu požáru, to znamená, že se během požáru vznítí a následně hoří. Určující jsou proto povrchy vystavené ohni a také to, že nejsou splněny požadavky na konstrukce druhu DP1 a DP2. Patří sem např. všechny dřevěné konstrukce, které nejsou opláštěné (chráněné) výrobky třídy reakce na oheň A1 a A2.

Obr. 7.3 Druh konstrukční části DP3

Konstrukční systémy stavby

Konstrukčním systémem se rozumí souhrn svislých a vodorovných nosných a požárně dělicích konstrukcí budovy (stěn, sloupů, pilířů, stropů a zastřešení).

Konstrukční systémy staveb se v České republice pro potřeby oboru požární bezpečnosti třídí na:

• nehořlavé;
• smíšené;
• hořlavé.

O zatřídění konstrukčního systému rozhoduje použití konstrukčních částí DP1, DP2 a DP3 ve stavbě a jejich možné kombinace.

Obr. 7.4 Konstrukční systém stavby

Konstrukční systém nehořlavý je tvořen svislými i vodorovnými konstrukcemi DP1. Patří sem například zděné stavby s betonovými, keramickými nebo kombinovanými stropy (ocelové nosníky + desky Hurdis), betonové nebo ocelové skelety aj.

Obr. 7.5 Konstrukční systém nehořlavý

Konstrukční systém smíšený musí mít svislé nosné a požárně dělicí konstrukce druhu DP1, vodorovné konstrukce mohou být druhu DP2. Typickými představiteli staveb se smíšeným konstrukčním systémem jsou zděné stavby s dřevěnými trámovými stropy se záklopem a omítnutým podhledem. Jako výjimku lze mezi smíšené konstrukční systémy započítat jednopodlažní budovy, jejichž svislé nosné a požárně dělicí konstrukce jsou druhu DP1, zastřešení tvoří konstrukce druhu DP3. Příkladem může být zděná stavba se střechou s dřevěnými vazníky, popř. s dřevěným podhledem. V obou případech svislé nosné a požárně dělicí konstrukce musí být provedeny konstrukčními částmi DP1, protože jsou pro stabilitu stavby i ve vztahu k vodorovným nosným konstrukcím určující.

Obr. 7.6 Konstrukční systém smíšený: a) vícepodlažní budova, b) jednopodlažní budova

Konstrukční systém hořlavý může být v podstatě proveden ve dvou variantách:

• svislé i vodorovné konstrukce nosné a požárně dělicí konstrukce jsou pouze druhu DP2 a nikde v hodnocených konstrukcích se nevyskytuje prvek DP3, anebo;
• některá ze svislých nebo vodorovných nosných nebo požárně dělicích konstrukcí má charakter konstrukce DP3. Tento případ je z požárně bezpečnostního hlediska nejvíce rizikový (dřevěná nosná nebo požárně dělicí konstrukce „obnažená“ vůči ohni).

Obr. 7.7 Konstrukční systém hořlavý: a) konstrukční části jen DP2, b) konstrukční části i DP3

Konstrukční systémy lze posuzovat také zvlášť po jednotlivých částech budovy, pokud rozdělení stavby na tyto části je provedeno po celé výšce budovy, požárně dělicími konstrukcemi druhu DP1, nebo pokud jsou jednotlivé části odděleny tak, že nejsou na sobě staticky závislé.

Obr. 7.8 Stanovení rozdílných konstrukčních systémů v budově

• části budovy staticky nezávislé;
• části budovy oddělené požární stěnou DP1.

Pokud je pouze suterén proveden z konstrukčních částí DP1, tj. stěny zděné nebo betonové, stropy betonové, keramické nebo Hurdis desky do ocelových nosníků, popř. klenby a nadzemní část budovy má konstrukční systém smíšený nebo hořlavý, pak požární úseky v suterénu mají konstrukční systém nehořlavý; požární úseky v nadzemní části přiznávají konstrukční systém, v němž je tato část provedena (viz obr. 7.9).

Obr. 7.9 Stanovení rozdílných konstrukčních systémů v budově

Při posuzování konstrukčních systémů se nepřihlíží ke konstrukci dřevěného krovu, pokud je tento oddělen od posledního užitného podlaží požárním stropem, který není staticky závislý na konstrukci krovu (viz obr. 7.10).

Obr. 7.10 Krov nad požárním stropem posledního nadzemního podlaží neovlivňuje konstrukční systém nižších podlaží

Rovněž není třeba přihlížet ke konstrukcím druhu DP3 v posledním nadzemním podlaží, jestliže budova má 3 nebo více nadzemních podlaží. Rozhodující je konstrukční systém 1. a 2. nadzemního podlaží.

Obr. 7.11 Konstrukční systém celé budovy se hodnotí jako nehořlavý

8 POŽÁRNÍ ÚSEKY

Požární úseky obecně

Statistická data jednoznačně dokazují, že nejtragičtější a nejobtížněji zvladatelné jsou velké požáry, které měly možnost se nekontrolovatelně šířit v budovách, popřípadě se přenesly na okolí. Za těchto situací se hasičským jednotkám po delší dobu nedaří dostat oheň pod kontrolu a někdy nezbývá, než se zaměřit pouze na ochranu ohroženého okolí. Škody přímé i nepřímé markantně rostou s časem trvání požáru.

Aby se zabránilo vzniku a následkům především velkých požárů, je v České republice vypracována koncepce požární bezpečnosti staveb, kombinující tzv. pasivní prvky požární ochrany (požární stěny, požární stropy, požární uzávěry otvorů) s činností aktivních požárně bezpečnostních zařízení, tj. technických systémů, které oznamují požár a potlačují jeho projevy (hasí a odvádějí zplodiny hoření a teplo ven ze stavby).

Stěžejní myšlenkou požárního kodexu je dělení budov požárně dělicími konstrukcemi do požárních úseků, menších ohraničených částí budov, na jejichž rozhraní se požár zastaví a oheň a jeho produkty nemohou ohrozit další prostory. Tímto způsobem se omezuje rozsah požáru a v podstatě se limitují možné škody na budovách, jejich vybavení a zařízení. Velké požární úseky jsou na hranici ekonomické únosnosti anebo ji již překračují, příliš malé by naopak nehospodárně zvyšovaly náklady na požární zabezpečení stavebních budov. Rozměry požárních úseků jsou proto limitovány. Udávají se půdorysně délkou a šířkou (popř. plochou) úseku, výškově se vymezují počtem podlaží, které lze sloučit do jednoho požárního úseku.

České technické normy řady ČSN 73 08.. a řada dalších navazujících norem taxativně uvádějí některé prostory, které musí tvořit samostatné požární úseky. Buď jsou to prostory s vysokým požárním rizikem, anebo naopak jde o prostory, které při požáru v jiné části budovy mají zůstat bezpečné. Zbývající části staveb se do požárních úseků dělí tak, aby nebyly překročeny jejich mezní rozměry. Nejsou ovšem vyloučeny případy, že celý, hlavně jednoúčelový, tvoří jeden požární úsek.

Dělení na požární úseky je zásadním opatřením proti šíření požáru v budovách. V požárně dělicích konstrukcích je však třeba vyloučit různé požárně netěsné prostupy a dořešit styky požárně dělicích stěn, požárních stropů a obvodových stěn.

Požárně dělicí konstrukce se musí stýkat celou plochou a spára mezi nimi musí být požárně utěsněna.

Obr. 8.1 Styk požární stěny s požárním stropem a) špatně, b) správně

Obr. 8.2 Styk požární a obvodové stěny a) špatně, b) správně

Požární úseky jednoduchých staveb

Rodinné domy a stavby pro rodinnou rekreaci skupiny OB1.

Obytné buňky v rodinném domě (nejvýše 3 byty) nebo v rodinném rekreačním domě o celkové ploše do 600 m² mohou tvořit jeden požární úsek, jehož velikost není třeba posuzovat (ČSN 73 0833).

Pokud jsou v rodinném domu prostory, které nejsou součástí obytné buňky, musí tvořit samostatné požární úseky. Typickým příkladem jsou různé provozovny, které je třeba od obytné části domu oddělit.

Výjimkou je malá provozovna, která provozně a prostorově souvisí s bytem. Pokud plocha takové provozovny (kanceláře, dílny, ordinace, prodejny apod.) činí nejvýše 50 m², požární zatížení provozovny nepřesáhne 60 kg·m^-2 a výsledné požární zatížení obytné buňky včetně provozovny nepřekročí 50 kg·m^-2, může být provozovna součástí obytné buňky. Pokud jsou okna, dveře a podlaha hořlavé, může nahodilé požární zatížení provozovny dosáhnout 50 kg·m^-2, při uvedených nehořlavých výplních otvorů a podlahách až 60 kg·m^-2. Hodnoty nahodilého požárního zatížení lze najít v Příloze A ČSN 73 0802.

Obr. 8.3 Požární úseky v rodinném domě – garáž musí být požárním úsekem, pokud plocha domu ve všech podlažích přesahuje 600 m²

Možnými příklady prostorů, které mohou být součástí obytné části, jsou: kancelář, ateliér, ordinace, rehabilitace a masáže, posilovna, čajovna, učebna, herna (nikoliv jesle), klubovna, prostor pro rozhlasové a TV nahrávání. Z maloobchodních prodejen přicházející v úvahu: železářství, klenoty, hodiny, nehořlavé stavební výrobky, květiny, ovoce a zelenina, nealkoholické nápoje a pivo. Dále prodejny domácích potřeb, elektrospotřebičů, skla, porcelánu, zbraní, prodejní galerie a prodejna osobních automobilů a jednostopých vozidel, nesmí se zde však prodávat doplňky pro auta. Součástí obytné části mohou také být drobné provozovny a dílny, jako je dílna zámečnická, instalatérská, zlatnická, uměleckých řemesel, krejčovská, obuvnická, zasklívání a rámování obrazů a půjčovny průmyslového a sportovního zboží. Ze služeb lze v rodinném domě umístit cestovní nebo sázkovou kancelář, kosmetické salony, pedikúru, holičství a kadeřnictví, a to bez povinnosti vybudovat samostatný požární úsek. Samostatný požární úsek musí tvořit provozovny, které již nevyhovují svým rozměrem nebo účelem podmínkám umožňující začlenění provozovny k obytné buňce. Patří sem prodejny s vyšším požárním zatížením, např. prodej knih, drogerie, barvy a laky, hračky, obuv, sportovní potřeby, foto-kino, řemeslnické potřeby, zastavárna, starožitnosti, zboží z plastických hmot a další provozy.

Garáže se třídí podle druhu vozidel, jimž mají sloužit, a podle seskupení odstavných stání a druhu paliv.

Podle druhu vozidel se garáže třídí do následujících skupin:

• garáže skupiny 1 – pro osobní automobily, dodávkové automobily a jednostopá vozidla;
• garáže skupiny 2 – pro nákladní automobily, dodávky a speciální automobily;
• garáže skupiny 3 – pro traktory a samojízdné pracovní stroje.

Podle seskupení stání se garáže třídí na:

• jednotlivé – s nejvýše třemi stáními a s možným i jediným vjezdem;
• řadové garáže – s více než třemi stáními, která jsou buď v jedné řadě, nebo ve dvou řadách za sebou a každé stání v první řadě má samostatný výjezd;
• hromadné – sloužící pro více než 3 vozidla se společným výjezdem.

Podle druhu paliv se vozidla člení do 2 skupin:

• s kapalnými palivy nebo elektrických zdrojů;
• s plynnými palivy, popř. v kombinaci s elektrickým zdrojem.

Garáže jsou buď volně stojícím (nebo přistaveným) objektem, popř. jsou vestavěny do objektu jiného účelu. Garáže, které jsou umístěny v objektu jiného účelu, avšak nad nimiž nejsou užitná podlaží, se posuzují jako volně stojící.

Garáž v rodinném domě a stavbě pro rodinnou rekreaci

Není-li plocha požárního úseku rodinného domu nebo stavby pro rodinnou rekreaci větší než 600 m², může být jednotlivá garáž nebo přístřešek pro osobní, dodávková nebo jednostopá vozidla součástí tohoto požárního úseku (vyhláška č. 23/2008 Sb., § 15 (2)). V tomto případě může být také samostatně stojící garáž umístěna v požárně nebezpečném prostoru rodinného domu a naopak. Garáž postavenou v blízkosti rodinného domu lze také posuzovat jako seskupení několika objektů podle čl. 5.2.5 ČSN 73 0804 PBS Výrobní objekty. Jedná se se o objekty a pozemky společného vlastníka.

V rodinném domě nebo v rodinném rekreačním domě o ploše větší než 600 m² musí tvořit samostatný požární úsek každá jednotlivá nebo hromadná garáž skupiny 1. Garáž pro nejvýše tři stání se hodnotí jako jednotlivá garáž. Všechna stání mohou mít více nebo jen jeden vjezd. Jednotlivou garáž lze považovat za jeden požární úsek a nevyžadovat požární odolnost příček oddělujících jednotlivá stání (pokud jsou navrženy). V garáži nesmí být montážní jáma, kanál nebo jiná prohlubeň pod úrovní podlahy. Garáž musí mít zajištěno řádné odvětrání a garáž pro automobil se zařízením na pohon plynem musí mít detektor úniku plynu a nesmí být umístěna v podzemním podlaží. Do garáží se nezahrnují prostory pro zahradní stroje s hmotností do 1 000 kg sloužící údržbě zahrad, a to bez pohonu, nebo s elektrickým či palivovým pohonem. Od těchto strojů se nestanovují odstupové vzdálenosti, i když jsou umístěny pod přístřeškem.

Přístřešky pro auta, motocykly, motorová kola apod., situované u budov nebo volně stojící, se za garáže nepovažují. Obvodové stěny mohou být provedeny nejvýše na polovině obvodu, čímž je zajištěno odvětrávání zplodin hoření a odvod tepla. Na konstrukce přístřešků se nekladou žádné požární požadavky, tj. nesleduje se třída reakce na oheň ani požární odolnost konstrukcí. Odstupová vzdálenost od přístřešků vůči dalším budovám a hranici pozemku se nemusí posoudit v případě, že se konstrukce přístřešku navrhne z konstrukcí druhu DP1 (např. ocelová konstrukce a střešní plášť z drátoskla nebo plechu). Je-li přístřešek z konstrukcí DP2, při stanovení odstupu se uvažuje τ_e = 25 minut, reálná délka stěny a výška požárně otevřené plochy 1 m. Je-li přístřešek z konstrukcí DP3, při stanovení odstupu se uvažuje τ_e = 30 minut, reálná délka stěny a výška požárně otevřené plochy 1,5 m.

Kotelna s výkonem jednoho kotle přes 70 kW nebo s celkovým výkonem více kotlů přes 140 kW musí tvořit samostatný požární úsek. Kotelna s uvedeným výkonem se však v rodinných domech prakticky nevyskytuje, takže menší kotelny není třeba od obytné části požárně oddělovat.

9 POŽÁRNÍ RIZIKO

Požární riziko obecně

Požární riziko vyjadřuje rozsah případného požáru v posuzovaném požárním úseku. Závisí především na množství a charakteru hořlavých látek, na jejich rychlosti odhořívání, stavebním uspořádání prostoru, na podmínkách odvětrávání a na tepelně technických vlastnostech ohraničujících konstrukcí.

Požární riziko se u nevýrobních objektů vyjadřuje výpočtovým požárním zatížením p_v [kg·m^-2] a vypočítá se postupem podle ČSN 73 0802. U výrobních objektů se požární riziko určí podle ČSN 73 0804 a nejčastěji se udává ekvivalentní dobou trvání požáru τ_e [min].

Požární riziko slouží k určení požadavků na stavební konstrukce a k vymezení odstupových vzdáleností od budov. U nevýrobních objektů je navíc nutným podkladem pro určení rozměrů požárních úseků a posouzení délek nechráněných únikových cest.

Požární riziko jednoduchých staveb

Požární riziko rodinných domů, popř. rodinných rekreačních staveb a garáží lze uvést normovou hodnotou. Pro rodinné domy a rodinné rekreační stavby činí p_v = 40 kg·m^-2, u garáže pro osobní automobily, dodávkové automobily a jednostopá vozidla τ_e = 15 minut [p_v = 15 kg·m^-2], pro garáže nákladních automobilů a samojízdných pracovních strojů τ_e = 40 minut [p_v = 40 kg·m^-2] a pro prostory pro ubytování je p_v = 30 kg·m^-2. Další hodnoty požárního rizika lze nalézt v Příloze B ČSN 73 0802 nebo v Příloze G ČSN 73 0804.

10 STUPEŇ POŽÁRNÍ BEZPEČNOSTI

Stupeň požární bezpečnosti obecně

Požadavky českých předpisů na stavební konstrukce vystavené účinku požáru vycházejí ze stupně požární bezpečnosti (SPB), tj. klasifikačního zatřídění požárního úseku, vyjadřujícího schopnost všech konstrukcí posuzovaného požárního úseku čelit požáru z hlediska stability budovy a rozšíření požáru. Charakteristickou vlastností konstrukcí je třída požární odolnosti konstrukcí (mezní stav a doba požární odolnosti), popř. se v některých případech (u příček uvnitř požárního úseku) pouze omezuje použití konstrukčních částí DP2, DP3 s přihlédnutím k nebezpečí výskytu hořlavých hmot v konstrukci bez požadavku na dobu požární odolnosti.

Požární úseky nevýrobních objektů se zatřiďují do příslušného stupně požární bezpečnosti (I. až VII.) na základě:

• použitého konstrukčního systému stavby (nehořlavého, smíšeného nebo hořlavého);
• hodnoty požárního rizika p_v [kg·m^-2];
• výšky budovy h v m při zohlednění polohy požárního úseku v nadzemním nebo podzemním podlaží.

Stupeň požární bezpečnosti nevýrobních objektů se určuje z tabulky 8 ČSN 73 0802, viz tab. 10.1.

Tab. 10.1 Stupeň požární bezpečnosti požárních úseků (ČSN 73 0802)

Vysvětlivky:

• N₁ tohoto stupně požární bezpečnosti se nesmí použít;
• N₂ konstrukce smíšené a z hořlavých hmot se nesmějí použít pro tyto stupně požární bezpečnosti;
• O požární úseky v jednopodlažních stavbách;
• O_a požární úseky v jednopodlažních stavbách a se součinitelem a ≤ 1,1;

Poznámka ¹⁾:
Je-li výpočtové požární zatížení vyšší než 180 kg·m^-2 u konstrukčních systémů nehořlavých, 140 kg·m^-2 u konstrukčních systémů smíšených nebo 100 kg·m^-2 u konstrukčních systémů hořlavých a současně součinitel a je vyšší než 1,1, může územně příslušný hasičský záchranný sbor požadovat další požárně bezpečnostní opatření s ohledem na konkrétní podmínky v těchto požárních úsecích (např. instalaci stabilního hasicího zařízení, zvýšení požární odolnosti nosných a požárně dělicích konstrukcí a požárních uzávěrů otvorů v nich); v podzemních podlažích jsou uvedená výpočtová požární zatížení při současném součiniteli a vyšším než 1,1 bez dalších požárně bezpečnostních opatření nepřípustná.

Požární úseky výrobních objektů se zatřiďují do stupně požární bezpečnosti I. až VII. na základě součinu τ_e·k8 podle tabulky 8 ČSN 73 0804, viz tab. 10.2, a to v závislosti na:

• a) požárním riziku τ_e [min];
• b) konstrukčním systému stavby a;
• c) počtu podlaží při zohlednění polohy požárního úseku v nadzemním nebo podzemním podlaží.

Tab. 10.2 Stanovení stupně požární bezpečnosti (ČSN 73 0804)

Výška domu h v m (rozumí se výška uváděná v požárních předpisech) je vzdálenost od podlahy 1. nadzemního podlaží k podlaze nejvyššího užitného podlaží. Používá se, kromě dalších případů, k určení stupně požární bezpečnosti požárních úseků, nacházejících se v nadzemních podlažích. Pro požární úseky v podzemních podlažích se výška h určuje smluvně, u rodinných domů to bude nejčastěji 6 m. Podlaží se považuje za nadzemní, nemá-li podlahu níže než 1,5 m pod terénem, a to do vzdálenosti 3 m od budovy. Další podrobnosti viz též kap. 6.

Obr. 10.1 Nadzemní podlaží

Obr. 10.2 Výška budovy h [m] (požární výška): a) s užitným podkrovím, b) na půdě nejsou užitné místnosti

Stupeň požární bezpečnosti jednoduchých staveb

Stupeň požární bezpečnosti obytné části rodinného nebo rodinného rekreačního domu se stanovuje taxativně podle ČSN 73 0833 v závislosti na počtu podlaží a konstrukčním systému budovy takto:

• I. stupeň požární bezpečnosti, má-li objekt jedno nadzemní podlaží a kterýkoliv konstrukční systém;
• II. stupeň požární bezpečnosti, má-li objekt až tři nadzemní podlaží a nehořlavý nebo smíšený konstrukční systém;
• II. stupeň požární bezpečnosti, má-li objekt dvě nadzemní podlaží a hořlavý konstrukční systém;
• III. stupeň požární bezpečnosti, má-li objekt tři nadzemní podlaží a hořlavý konstrukční systém; jde-li o podkrovní třetí nadzemní podlaží a konstrukční systém je alespoň z částí DP2, postačuje II. stupeň požární bezpečnosti.

Uvedené stupně požární bezpečnosti platí i pro jednotlivou garáž skupiny 1, pokud tvoří jeden požární úsek s rodinným domem.

Jednotlivá garáž skupiny 1 vestavěná do rodinného domu, pokud tvoří samostatný požární úsek (celková půdorysná plocha domu přesahuje 600 m²), se zatřídí do stupně požární bezpečnosti při p_v = 15 kg·m^-2 (τ_e = 15 minut). V budovách jednopodlažních a budovách s nehořlavým konstrukčním systémem vychází I. stupeň požární bezpečnosti. Pouze u vícepodlažního domu se smíšeným a hořlavým konstrukčním systémem musí být požární úsek garáže skupiny 1 zatříděn do II. stupně požární bezpečnosti a u třípodlažního rodinného domu s hořlavým konstrukčním systémem by byl požadován III. stupeň požární bezpečnosti, pokud se nejedná o podkroví z konstrukcí DP2, kdy postačí II.SPB.

U volně stojící nebo přistavěné garáže skupiny 1 neexistuje v normě taxativní zařazení a stupeň požární bezpečnosti se musí prokázat – prakticky však opět vychází zařazení do I. SPB.

Garáž skupiny 2 nebo 3 se do SPB musí zatřídit postupem podle ČSN 73 0804. U samostatně stojících jednopodlažních a dvoupodlažních garáží skupiny 2 a 3 pro p_v = 40 kg·m^-2, podle druhu konstrukčního systému vychází zatřídění do I. nebo II. stupně požární bezpečnosti. Navrhování samostatně stojící nebo přistavěné garáže skupiny 2 nebo 3 podle pol. 13 tab. 10 ČSN 73 0804 (obdoba pol. č. 12 tab. 12 ČSN 73 0802) sice umožňuje garáž navrhnout bez požadavků na nosné a obvodové konstrukce, ale zvětšují se odstupové vzdálenosti od garáže, což může mnohdy na daném staveništi být značnou nevýhodou.

Pokud se v rodinném domě vyskytují další požární úseky, např. větší obchod, garáž, dílna nebo jiná provozovna, je třeba takto vzniklé požární úseky zatřídit do stupňů požární bezpečnosti užitím příslušné tabulky ČSN 73 0802 nebo ČSN 73 0804. Určení stupňů požární bezpečnosti obecným postupem pro požární úseky nevýrobních i výrobních staveb je lépe svěřit projektantovi s příslušnou odborností.

11 STAVEBNÍ KONSTRUKCE

Požární odolnost a druh stavebních konstrukcí – obecné požadavky

Podle stupně požární bezpečnosti, účelu konstrukce (požární stěna, požární strop, obvodová stěna nosná nebo nenosná aj.) a polohy konstrukce v budově (je-li v podzemním, běžném anebo posledním nadzemním podlaží) se stanovují požadavky na stavební konstrukce. Pro nevýrobní objekty jsou požadavky souhrnně vyjádřeny tab. 11.1, převzatou z ČSN 73 0802. Tabulka požadavků na stavební konstrukce výrobních objektů uvedená v ČSN 73 0804 je velmi podobná.

Pro daný stupeň požární bezpečnosti jsou předepsány požárně technické vlastnosti stavebních konstrukcí tj. požární odolnost, popř. i druh navrhované stavební konstrukce nebo dílce (DP1 až DP3). Komplexní zápis pak vypadá např. takto: REI 30 DP1, EW 15 DP3, R 60 (v posledním uvedeném případě není předepsán druh konstrukční části, pokud není uveden v tab. 11.1 aj.). U příček bez požárně dělicí funkce je požadavkem jen druh konstrukce DP1, DP2 nebo DP3.

Po určení požadavku na stavební konstrukce se provede posouzení, zda navržená konstrukce požadavkům vyhovuje, anebo je třeba ji upravit, popř. vyměnit. Kromě požadavků na požárně technické vlastnosti stavebních konstrukcí a výrobků, jako je třída požární odolnosti, index šíření plamene po povrchu aj., je třeba se zaměřit i na další detaily týkající se provedení stavebních konstrukcí, jako jsou styky a spoje, převýšení požární stěny nad hořlavou střechu aj.

Tab. 11.1 Požární odolnost stavebních konstrukcí a jejich druh

Požárně dělicí a nosná stavební konstrukce u stavby se 3 a více nadzemními podlažími musí být navržena s požární odolností nejméně 30 minut, nestanoví-li české technické normy požární odolnost vyšší. Požadavek se netýká požárně dělicí a nosné stavební konstrukce posledního nadzemního podlaží a požárního úseku bez požárního rizika.

Požární uzávěr prostoru, ve kterém je umístěna havarijní jímka, musí splňovat podmínku požární odolnosti jako požárně dělicí konstrukce, ve které je osazen, nejvýše však 90 minut.

Třída požární odolnosti

Třída požární odolnosti je souhrnný údaj, uvádějící mezní stav a dobu požární odolnosti konstrukce.

Požární odolnost je doba v minutách, po kterou je konstrukce v podmínkách požáru schopna plnit svoji funkci. V ČR jsou požadavky na dobu požární odolnosti odstupňovány takto: 15, 30, 45, 60, 90, 120, 180 minut.

Kromě času se hodnotí funkce konstrukce, tj. vlastnost (mezní stav), kterou konstrukce musí během své požární odolnosti zachovat. Může to být únosnost a stabilita (R), celistvost (E), mezní teploty na straně odvrácené od požáru (I), mezní radiace z neohřívané strany (W), kouřotěsnost (S) a odolnost proti mechanickému namáhání (M). Od konstrukce se může očekávat plnění jedné funkce (např. R u sloupu uvnitř úseku), anebo dvou i více funkcí současně (např. REI u nosné požárně dělicí stěny). Požadavky na charakteristické vlastnosti konstrukcí, které musí být při požáru zachovány, uvádí v roce 2012 revidovaná ČSN 73 0810. Některé příklady uvádí tab. 7.

Tab. 11.2 Mezní stavy požární odolnosti konstrukcí

Požární uzávěry otvorů uzavírají otvory v požárně dělicích konstrukcích, které mají být otevíratelné, ale zároveň nesmí při požáru umožnit šíření ohně a jeho produktů do dalších požárních úseků. Jedná se především o požární dveře, popř. vrata mezi požárními úseky, ale také o poklopy vedoucí do půdního prostoru, revizní dvířka instalačních šachet, dveře do výtahových šachet a další uzávěry otvorů.

Požární uzávěry se třídí na uzávěry:

• bránící šíření tepla – označení EI;
• omezující šíření tepla – označení EW;
• těsné proti průniku kouře – označení S.

Podle materiálového provedení se i uzávěry otvorů třídí na druh DP1, DP2, DP3. Ocelové nebo ocelohliníkové dveře mají označení DP1, dřevěné dveře jsou druhu DP3. Požadované doby požární odolnosti požárních uzávěrů jsou 15, 30, 45, 60 nebo 90 minut.

Požární uzávěry v provedení EW jsou běžně navrhovány v místech průchodu z jednoho požárního úseku do druhého. Dveře v provedení EI jsou určeny především do míst vstupu do tzv. chráněných únikových cest. Pokud se domovní dveře nacházejí v požárně nebezpečném prostoru jiného objektu nebo požárního úseku, musí být v provedení EI xx–C DP1 (např. EI kovové prosklené se samozavíračem).

Požární uzávěry musí být při požáru prokazatelně uzavřeny. Vybavují se proto samozavírači – označení C.

Požadavky na stavební konstrukce jednoduchých staveb

Rodinné domy a rekreační rodinné domy

V rodinných a rekreačních domech, tj. v budovách OB1 se byty (obytné buňky), popř. i garáž tvořící jeden požární úsek zařazují do I. až III. stupně požární bezpečnosti (SPB):

• I. SPB, objekt má 1 NP a kterýkoliv konstrukční systém;
• II. SPB, objekt má až 3 NP a nehořlavý nebo smíšený konstrukční systém;
• II. SPB, objekt má 2 NP a hořlavý konstrukční systém;
• III. SPB, objekt má 3 NP a hořlavý konstrukční systém. Jde-li o podkrovní 3. NP a konstrukční systém je tvořen částmi DP2 (nosné a požárně dělicí dřevěné konstrukce jsou chráněny protipožárními obklady), postačí II. SPB.

Úlevy pro stavební konstrukce

Požadavky na konstrukce v podzemním podlaží (PP) budov OB1: stupeň požární bezpečnosti může být stejný jako v nadzemních podlažích. Požadavky na konstrukce se stanovují hodnotami pro nadzemní podlaží (NP) – to je úleva oproti obecné zásadě, reprezentované tab. 14. Konstrukce v podzemním podlaží musí však být druhu DP1.

Další úleva se týká požárních stěn mezi budovami s hořlavým konstrukčním systémem (štítové stěny mezi řadovými rodinnými domy). U těchto stěn je požadována požární odolnost alespoň 30 minut, konstrukce mohou být druhu DP2. Jedná se o úlevu, protože obecně se navrhují stěny mezi budovami jen druhu DP1.

Požadavky na konstrukce rodinných domů a rodinných rekreačních budov pro I. SPB a II. SPB (I. SPB může být jen u jednopodlažních objektů):

Požadavky na konstrukce rodinných domů a rodinných rekreačních budov pro III.SPB:

Chráněné únikové cesty v rodinných domech a rodinných rekreačních domech nejsou vyžadovány, proto uvnitř domu při průchodu mezi požárními úseky (pokud se vůbec vyskytují) postačí požární dveře typu EW. Přesto se může i u rodinného domu vyskytnout požadavek na použití dveří anebo jiného uzávěru otvoru typu EI. Uzávěr typu EI druhu DP1 opatřený samozavíračem musí být použit v obvodové stěně budovy, pokud se nachází v požárně nebezpečném prostoru jiného požárního úseku (např. vstupní dveře v koutě budovy) anebo jiné budovy.

Příklad značení požadavků na požární uzávěry:

• EW 15 DP3 dveře omezující šíření tepla, požární odolnost 15 minut, dřevěné;
• EI 30 DP1 – SC dveře bránící šíření tepla s požární odolností 30 minut, ocelové nebo ocelohliníkové, kouřotěsné se samozavíračem.

Garáže

V rodinném domě a stavbě pro rodinnou rekreaci o ploše všech podlaží do 600 m² může být jednotlivá garáž nebo přístřešek pro osobní, dodávková nebo jednostopá vozidla s kapalnými palivy nebo elektrickým zdrojem součástí požárního úseku rodinného nebo rekreačního domu a konstrukce garáže musí odpovídat jejich stupni požární bezpečnosti (I. až III. SPB).

Stavební konstrukce jednopodlažních vestavěných garáží (pokud tvoří samostatný požární úsek), přistavěných nebo volně stojících jednopodlažních garáží skupiny 1, navržených v I. SPB musí mít požární odolnost 15 minut. Týká se to i vestavěné garáže skupiny 1 v podzemním podlaží s přípustnou hodnotou požární odolnosti pro nadzemní podlaží. Konstrukce v podzemním podlaží musí být vždy druhu DP1 (nehořlavé).

Požadavky na požární odolnost stavebních konstrukcí požárního úseku jednotlivé garáže skupiny. 1 pro I. SPB:

Jednopodlažní garáže skupiny 2 nebo 3 mohou mít konstrukce opět navrženy s odolností 15 minut, protože ve II. stupni požární bezpečnosti jsou požadavky na odolnost konstrukcí v posledním nadzemním podlaží sníženy na 15 minut (s výjimkou požární stěny mezi budovami).

Podrobnější požadavky na stavební konstrukce

Požární stěny brání šíření požáru mezi požárními úseky ve vodorovném směru. Požadavek na požární odolnost, popř. druh konstrukce DP1 až DP3 se určuje podle vyššího stupně požární bezpečnosti přilehlých požárních úseků, např. mezi obytnou částí rodinného domu a provozovnou tvořící samostatný požární úsek.

Požární stěny mezi rodinnými domy při řadové zástavbě domů s nehořlavým nebo smíšeným konstrukčním systémem musí vykazovat požární odolnost podle SPB a musí být v provedení DP1. Možnost navrhnout požární stěny mezi nejvýše dvoupodlažními řadovými domy s konstrukčním systémem hořlavým stěnami z konstrukcí druhu DP2 s požární odolností 30 minut je úlevou oproti obecné zásadě uvedené v ČSN 73 0802. Požární stěna mezi budovami musí procházet až k líci fasády, musí být celistvá a nesmí mít okna nebo jiné otvory (požárně otevřené plochy). Pokud stěna mezi budovami navazuje na střešní plášť druhu DP3, musí převyšovat rovinu střešního pláště alespoň o 300 mm. Od převýšení lze upustit, pokud se provede střešní plášť z konstrukcí druhu DP1 nebo DP2 v pruzích o šířce 1,2 m na každou stranu od styku požární stěny se střešním pláštěm. Požární stěna musí vykazovat požární odolnost i v místech možného oslabení stěny výklenky, kapsami apod. U novostaveb musí být budovat požární stěny mezi řadovými domy zdvojené. Předejde se tak problémům s odpovědností za řádný stav stěny v případě budoucích stavebních zásahů do stěny i možným požárním závadám a sporům mezi majiteli domů. Ve fasádě mezi řadovými domy nemusí být požární pás.

Obr. 11.1 Požární stěna mezi rodinnými domy – styk se střešním pláštěm DP3:

• a) s převýšením nad střešní plášť;
• b) bez převýšení, s úpravou střešního pláště.

Požadavky na stavební konstrukce rodinných domů v podzemních podlažích jsou stejné jako pro běžná nadzemní podlaží, tj. odchylně od obecné zásady, kdy se na konstrukce podzemních podlaží kladou vyšší požadavky

U požárních stropů se požadavky na požární odolnost odvozují ze stupně požární bezpečnosti požárního úseku, nacházejícího se pod požárním stropem. Je-li nad požárním stropem posledního nadzemního podlaží stálé požární zatížení, např. konstrukce krovu nad půdní vestavbou, určují se požadavky podle položky pro stropy. Není-li nad posledním stropem žádné požární zatížení (stálé ani nahodilé), je tento strop posuzován jako střecha.

Požární uzávěry mezi obytnou částí rodinného domu nebo rodinného rekreačního domu a jiným požárním úsekem nebo při průchodu libovolnými požárními úseky mohou být typu EW DP3–C, tedy i dřevěné. Doba požární odolnosti je dána vyšším stupněm požární bezpečnosti přilehlých požárních úseků, např. provozovna I. SPB – obytná část rodinného domu II. SPB, rozhoduje II. SPB. Dveře musí být v případě požáru uzavřeny, to lze zajistit např. samozavíračem (označení C). Požární uzávěr typu EW může být nahrazen uzávěrem typu EI, ale ne naopak.

Požární uzávěry (dveře, vrata, okna) nacházející se v požárně nebezpečném prostoru jiného požárního úseku (např. garáže) nebo jiné budovy (sousední dům) musí být typu EI DP1–C, tj. bránicí šíření tepla, nehořlavé (kovové), se samozavíračem. Doba požární odolnosti je dána požadavky požárního úseku, do jehož požárně nebezpečného prostoru požární uzávěr otvoru zasahuje. V případech venkovních uzávěrů nacházejících se v požárně nebezpečném prostoru hrozí nebezpečí přenesení požáru zvenčí do budovy, proto je předepsán uvedený typ dveří.

Obr. 11.2 Dveře v požárně nebezpečném prostoru

Nosné konstrukce střech musí vykazovat požární odolnost podle stupně požární bezpečnosti požárního úseku, který shora ohraničují. V rodinném domě s podlažími o zastavěné ploše do 200 m² se nemusí prokazovat požární odolnost nosné konstrukce střechy DP1 až DP3, tedy ani krovu. Je-li zastavěná plocha RD větší než 200 m², neprokazuje se požární odolnost nosné konstrukce střechy, pokud je oddělena požárním stropem o požární odolnosti alespoň 15 minut od ostatních prostorů v rodinném domě a nad požárními stropy není nahodilé požární zatížení. Půda anebo prostor pod horním pláštěm dvouplášťové střechy však nesmí překročit plochu 50 x 30 m, což se u rodinných domů nepředpokládá. Pokud by tento případ nastal, je třeba podstřešní prostor dělit požárními stěnami v provedení DP1 s odolností alespoň 30 minut na požární úseky s mezními rozměry právě 50 x 30 m.

Prostory půdních vestaveb tvořící samostatné požární úseky o ploše nejvýše 150 m² mohou mít požárně dělicí konstrukce (šikmé stěny, podhledy aj.) závislé na nosné střešní konstrukci, např. krovu, aniž by bylo třeba prokazovat požární odolnost této konstrukce. Požární odolnost stropu zajišťuje vhodně zvolený podhled, požární odolnost kleštin a dalších prvků krovu nad podhledem se neprokazuje. Sloupek krovu, který prostupuje do podkrovních místností, musí mít požadovanou požární odolnost vyhovující požárnímu úseku, ve kterém se nachází.

Střešní plášť rodinných domů v I. nebo II. stupni požární bezpečnosti je bez požadavků pro případ požáru uvnitř budovy. Náročnější je případ, kdy se požár může šířit po vnějším povrchu střešního pláště. Nebezpečí vzniká tehdy, když je střešní plášť ohrožován ohněm z vedlejší stavby nebo z jiného požárního úseku. Může se jednat o střešní plášť nižší budovy (jiného požárního úseku), který je ohrožován ohněm z oken umístěných nad střechou. V tomto případě na střešní plášť působí zvenčí sálavé teplo z hořícího prostoru, vítr, popřípadě mohou na střechu dopadat hořící části jiné budovy. Uvedenou situaci simuluje nová evropská zkouška a střešní plášť, který úspěšně projde předepsanou zkouškou, je vhodný pro použití v požárně nebezpečném prostoru a obdrží klasifikaci B_ROOF(t3). Na střešní pláště rodinných domů, které nejsou v požárně nebezpečném prostoru, se až do plochy 1 500 m² nekladou žádné požadavky na šíření ohně po střešním plášti. Pokud by plocha střešního pláště přesáhla 1 500 m², musí mít střešní plášť klasifikaci B_ROOF(t1). Pokud střešní plášť nevyhovuje hodnocení B_ROOF(t1), musí se rozdělit vhodně provedenými pásy na menší plochy.

Obvodové stěny jsou z požárního hlediska velice důležité, protože brání šíření požáru vně stavby na jiný požární úsek téhož domu (v koutě budovy), anebo na jinou stavbu, popř. na cizí pozemek. Obvodové stěny se posuzují za předpokladu, že požár probíhá buď uvnitř budovy, anebo stěny jsou vystaveny působení horkých plynů a plamenů zvenčí. Nárůst teplot pro oba uvedené případy je odlišný, a proto se u obvodových stěn uvádějí dvě hodnoty požární odolnosti.

Požární odolnost obvodových stěn se hodnotí:

• z vnitřní strany (i → o), přičemž se určuje, zda jde o požárně uzavřené nebo otevřené plochy;
• z vnější strany (i ← o), jde-li o stěny nacházející se v požárně nebezpečném prostoru.

Nosné obvodové stěny musí vždy vykázat požadovanou požární odolnost. Pokud nenosné (výplňové a zavěšené) obvodové pláště budov nemají dostatečnou požární odolnost, jsou považovány za zcela nebo částečně požárně otevřené plochy a zvětšují odstupovou vzdálenost od hořící budovy.

U rodinných domů OB1 o výšce h < 9 m se nemusí řešit problematika tzv. požárních pásů ve fasádách bránících šíření požáru vnějškem budovy. Na rozhraní řadových rodinných domů se požární pásy rovněž nepožadují. Pokud RD sousedí s jiným objektem než OB1, musí mít svislý požární pás v místě navázání na sousední objekt.

Konstrukce schodišť na únikové cestě sloužící méně než 10 osobám může být navržena bez požadavků na požární odolnost. Při větším počtu osob je třeba zajistit požární odolnost nosné konstrukce schodiště R 15. Požadavku vyhoví např. dřevěné schodiště se sloupky min. 100/150 mm, se schodnicemi alespoň 100/140 mm a stupni se stupnicemi tloušťky nejméně 25 mm. Železobetonové schodiště s běžně používaným krytím nosné výztuže a o minimálních rozměrech plynoucích ze stavebních předpisů vyhoví bez problémů. U ocelových schodišť je třeba u nosných prvků prokázat, že poměr A_m/V dosahuje nejvýše hodnoty 150. Jedná se o poměr ohřívaného povrchu k objemu prvku o délce 1 m. Vhodnější jsou uzavřené průřezy, anebo je třeba ocel opatřit protipožárně ochranným materiálem (zpěňujícím nátěrem, obkladem). Počet osob se určí podle zásad uvedených v ČSN 73 0818, tj. navrhovaný počet osob se násobí koeficientem 1,5, anebo půdorysná plocha bytu se dělí plochou 20 m², připadající na 1 osobu.

Prostupy rozvodů a instalací požárně dělicími konstrukcemi představují, pokud nejsou požárně utěsněny, reálné nebezpečí rozšíření požáru do dalších požárních úseků. Všechny prostupy musí být řádně utěsněny a musí, až na výjimky uvedené v ČSN 73 0810 (např. kanalizační potrubí DN menší než 8 000 mm²), vykazovat požární odolnost. V rodinném domě tvořícím jeden požární úsek se prostupy netěsní.

Nenosné konstrukce (příčky, podhledy), nemající vliv na stabilitu budovy, jsou posuzovány pouze podle druhu konstrukce. Nebezpečí pro osazenstvo budov i příslušníky zásahových jednotek mohou představovat podhledy, u nichž by při požáru hrozilo nebezpečí odpadávání nebo odkapávání hořících hmot. Hořící kapky nebo padající větší části podhledů přispívají k rychlému šíření požáru, zranění lidí, vzniku paniky a tím přímo ohrožují přítomné osoby. Proto je třeba zajistit, aby v případě požáru nedocházelo ke zranění osob padajícími částmi těchto konstrukcí.

Výtahové šachty, pokud procházejí více požárními úseky, představují prostory, jimiž se požár rychle šíří budovou. Musí proto tvořit samostatné požární úseky.

Instalační šachty, kanály, shozy odpadků. Opět se jedná o prostory, které, pokud prostupují více požárními úseky, musíme požárně oddělit.

Povrchové úpravy stěn a stropů představují požární nebezpečí, pokud jsou navrženy ze stavebních hmot, které umožňují šíření plamene po povrchu. Hodnotícím parametrem u těchto konstrukcí není proto hořlavost nebo třída reakce na oheň, ale index šíření plamene po povrchu i_s [mm.min^_-1]. U jednoduchých staveb se povrchové úpravy stěn a stropů neposuzují.

Zateplování budov. Současně platná ČSN 73 0810 PBS. Společná ustanovení: 7/2016 přinesla řadu změn v pohledu na zateplování budov. Požadavky požární bezpečnosti na zateplovací systémy jsou stejné pro nevýrobní i výrobní objekty a v principu jsou vázány na výšku budov. Jsou popsány v TP 1.6 aktualizace 2019 včetně obrázků pro všechny systémy a výšky budov. Bližší podrobnosti jsou v uvedené ČSN 73 0810:2016

Pro rodinné domy a rodinné rekreační objekty platí: Zateplovací systém musí být jako celek ETICS B, izolant E, i_s = 0 mm/min. Nejsou požadovány vodorovné a svislé požární pásy. U rodinných domů a rodinných rekreačních objektů se nepožaduje pruh vláknité izolace nad založením (viz obr. 11.3).

Obr. 11.3 Kontaktní zateplovací systém pro objekty rodinných domů (A) a pro ostatní objekty o výšce do 12 m (B)

U všech objektů s nekontaktním provětrávaným zateplením musí být zateplovací systém jako celek třídy reakce na oheň A1 nebo A2, izolant třídy reakce na oheň A1 nebo A2 a vnější povrchová úprava i_s = 0 mm/min. Pravidla se netýkají jednopodlažních objektů a objektů, které tvoří nebo mohou tvořit jeden požární úsek. Budou-li na zateplení těchto objektů použity výrobky a materiály třídy reakce na oheň E, je nutnou posoudit, zda se nejedná o požárně otevřenou plochu s dopadem na velikost požárně nebezpečného prostoru.

Upozornění: Zateplování je považováno za stavební úpravu. Podle § 103 stavebního zákona „stavební úpravy, pokud se jimi nezasahuje do nosných konstrukcí stavby a jejich provedení nemůže negativně ovlivnit požární bezpečnost a nejde o stavební úpravy stavby, která je kulturní památkou, nevyžadují ohlášení stavebnímu úřadu. Je ovšem třeba zdůraznit, že zateplování může negativně ovlivnit požární bezpečnost špatným návrhem, nedopracováním detailů, chybami v provedení, neznalostí možností šířením ohně hořlavým izolantem nebo povrchovou vrstvou po fasádě nebo odkapáváním hořících kapek, tvorbou velkého množství kouře a toxických zplodin aj. Je proto třeba pro zateplení vždy zpracovat požárně bezpečnostní řešení, projednat je s příslušným HZS a stanovisko HZS předložit k ohlášení stavebnímu úřadu.

U objektů se při hodnocení druhu konstrukce obvodové stěny nebere zřetel na vnější tepelné izolace, pokud jsou tyto provedeny kontaktním způsobem, tvoří ucelený výrobek třídy reakce na oheň B a povrchová úprava nešíří oheň po povrchu. Např. původní zděná stěna zatříděná jako konstrukce druhu DP1 bude takto hodnocena i po zateplení systémem třídy reakce na oheň B s tepelnou izolací polystyrenem až třídy reakce na oheň E. Takto upravené konstrukce dodatečného zateplení budov lze užít i u stěn v požárně nebezpečném prostoru. Pokud se použije jiný – požárně nebezpečnější zateplovací systém – musí se posoudit jeho vliv na požární otevřenost stěn obdobně jako u vnějších obkladů – viz dále.

Vnější obklady obvodových stěn z hořlavých hmot (třídy reakce na oheň B až F), včetně říms, ať již slouží či neslouží k zateplení, nebo konstrukce předsazené před vnější líc obvodové stěny z hořlavých hmot se posuzují jako částečně požárně otevřené plochy, pokud množství uvolněného tepla vnějších úprav je větší než 150 MJ·m^-2, nejvýše však 350 MJ·m^-2. Je-li množství uvolněného tepla z vnějších vrstev větší než 350 MJ·m^-2, posuzují se obvodové stěny jako zcela požárně otevřené. Takové obklady či jiné předsazené konstrukce u nevýrobních o výšce h < 9 m, anebo u výrobních objektů h < 12 m mohou být použity bez ohledu na požárně nebezpečné prostory požárních úseků téže budovy. Pokud úpravy z hořlavých hmot jsou použity u obvodových stěn budovy výšky h > 12 m, musí být posouzeno riziko rozšíření požáru na jiné požární úseky téže budovy.

Prokazování požární odolnosti

Při posuzování vlastností stavebních konstrukcí v hořícím prostoru musí být především splněna podmínka:

požadovaná požární odolnost ≤ zjištěná požární odolnost

Způsob určení požadavků na požární odolnost konstrukcí byl popsán v první části kapitoly 11; nyní budou uvedeny způsoby zjišťování (ověřování) požární odolnosti dané konstrukce, popř. budou uvedeny možnosti, jak lze nevyhovující konstrukci upravit.

Požární odolnost stavebních konstrukcí se stanovuje pro:

• normový průběh požáru, nebo;
• pravděpodobný průběh požáru.

Normová teplotní křivka je definována následujícím vztahem

\begin{gathered}
T =345 \log_{10}(8t + 1) + 20
\end{gathered}

(1)

kde je

T … průměrná teplota v peci ve stupních Celsia,

t … čas v minutách.

Převzatá evropská norma ČSN EN 1363-2 (73 0851) Zkoušení požární odolnosti – Část 2: Alternativní a doplňkové postupy umožňuje pro stanovení požární odolnosti uvážit i jiné závislosti mezi teplotou a časem. Jedná se o vyjádření tzv. uhlovodíkové křivky, křivky vnějšího požáru a křivky pomalého zahřívání.

Způsoby stanovení (zjištění) požární odolnosti stavebních konstrukcí

Požární odolnost konstrukcí se smí ověřit:

• zkouškou;
• normovou hodnotou, popř. výpočtem;
• zkouškou a výpočtem.

Obr. 11.4 Teplotní křivky podle ČSN EN 1363-1 a ČSN EN 1363-2: a) normová, b) uhlovodíková, c) vnějšího požáru, d) pomalého zahřívání

Zkouškami se stanoví požární odolnost postupy předepsanými především harmonizovanými evropskými normami a dále českými technickými normami a zkušebními předpisy. Zkoušky požární odolnosti provádí PAVÚS, a.s., Praha, zkušebna je ve Veselí nad Lužnicí. Zkoušky výrobků na reakci na oheň provádí kromě PAVÚS Praha i další laboratoře, např. Centrum stavebního inženýrství Praha. Klasifikace stavebních konstrukcí a výrobků na základě provedených zkoušek se provádí podle evropských klasifikačních norem přejatých do soustavy ČSN, např. ČSN EN 13501-2 (73 0860) a ČSN EN 13501-1 (73 0860).

Používání normových (tabulkových) hodnot požární odolnosti

Prokazování skutečné požární odolnosti se v praxi stále nejčastěji provádí užitím tabulkových hodnot získaných z požárních zkoušek a také interpolací a extrapolací výsledků. Tabulkové hodnoty jsou uvedeny v ČSN 73 0821 ed. 2, ČSN 73 0834 a v dalších pramenech, např. v Eurokódech, katalozích výrobců (Promat, Knauf, Rigips aj.), na internetových stránkách výzkumných ústavů apod.

Svislé konstrukce

Požární odolnost svislých konstrukcí se posuzuje u stěn zatížených i nezatížených a u sloupů. Stěny zděné zatížené i nezatížené vykazují obvykle dostatečnou požární odolnost, která se zvýší i započítáním omítky. Požární odolnost zděných stěn keramických, vápenopískových a pórobetonových závisí na jejich tloušťce, pevnosti a také na obsahu dutin v cihlách a blocích. U stěn z vyztuženého nebo předpjatého betonu o odolnosti rozhoduje tloušťka stěny, krycí vrstva hlavní výztuže a druh betonu (hutný, lehčený).

Tab. 11.3 Zdivo z pálených zdicích prvků – nejmenší tloušťka dělicích nosných jednovrstvých stěn (kritéria REI) pro posouzení požární odolnosti (ukázka z ČSN EN 1996-1-2. Navrhování zděných konstrukcí. Část 1-2 Navrhování na účinky požáru)

Stěny s dřevěnou nebo kovovou kostrou musí být použity v sestavě, která prošla požární zkouškou (např. Knauf, Rigips, Promat, Thermax, Cidem Hranice, Lafarge a jiní), anebo je hodnota požární odolnosti uvedena v ČSN 73 0821 ed. 2.

Tab. 11.4 Požární odolnost hrázděných stěn s dřevěnými prvky (tab. 1 ČSN 73 0821 ed. 2)

Obr. 11.5 Dřevěná hrázděná stěna – ukázka

1 – protipožární deska, 2 – dřevěná nosná konstrukce, 3 – vyzdívka

Sloupy jako svislé nosné tyčové prvky musí zaručit především mezní stav únosnosti nebo stability R. O tabulkových hodnotách požární odolnosti rozhoduje:

• u železobetonových sloupů druh betonu (obyčejný s křemičitým kamenivem nebo vápencovým a lehkým kamenivem), nejmenší průřezový rozměr, osová vzdálenost výztuže, a to je-li sloup vystaven působení požáru z jedné nebo více stran po více než 60 % obvodu sloupu, anebo méně než 60 %;
• u dřevěných sloupů namáhaných na vzpěrný tlak rozhoduje průřez a druh dřeva (jehličnaté, listnaté lepené).

• u ocelových nechráněných sloupů je určující poměr A_m/V [m^-1], kde Am je obvod průřezu vystavený případnému požáru [m] a V jeho průřezová plocha [m²], a dále stupeň využití průřezu μ₀. Pro stupeň využití průřezu se určí kritická teplota oceli a následně požární odolnost ocelových nechráněných sloupů nebo nosníků.

Obr. 11.6 Protipožární obklad dřevěného a ocelového sloupu

1 – sloup, 2 -protipožární deska, 3 – ocelová sponka

Vodorovné konstrukce – stropy, střechy

• u stropů betonových má na požární odolnost vliv druh betonu (obyčejný s křemičitým kamenivem nebo vápencovým a lehkým kamenivem), statická určitost, tloušťka desky anebo nejmenší šířka nosníku a osová vzdálenost výztuže.
• u stropů dřevěných rozhoduje průřez trámů a tloušťka záklopů;
• u stropů ocelových se hodnota požární odolnosti opět, obdobně jako u sloupů, řídí poměrem A_m/V v m^-1 a dále stupněm využití průřezu μ₀. Pro stupeň využití průřezu se určí kritická teplota oceli a následně požární odolnost ocelových nechráněných nosníků s tím, že oproti sloupům, které mohou být ohřívány ze čtyř stran, jsou stropní nosníky většinou vystaveny účinkům požáru pouze ze tří stran. Požární odolnost nechráněných prvků je velmi nízká – 10 nebo 15 minut. Stropy se opět posuzují v místě nosníků a též mezi nimi.

Obr. 11.7 Místa posuzování požární odolnosti stropů: v řezu 1-1 rozhoduje nosník, v řezu 2-2 stropní deska

Tab. 11.5 Požární odolnost stropních konstrukcí (viz tab. 2 ČSN 73 0821 ed. 2)

Obr. 11.8 Dřevěný strop s tepelnou izolací a protipožárním podhledem

Obr. 11.9 Dřevěná střecha s protipožárním podhledem

Protipožární ochrany stavebních konstrukcí

Při porovnávání požadované a skutečné (zjištěné, deklarované) požární odolnosti posuzované konstrukce se někdy dospěje k závěru, že konstrukce daným požadavkům nevyhovuje a musí se navrhnout její úprava. Pokud nelze konstrukci změnit, tj. nelze použít vhodnější prvek, anebo navrhnout jiné rozměry konstrukce, použije se některý druh požárních ochran.

Zděné konstrukce

Požární odolnost zděných konstrukcí je obvykle dostatečná. U zděných konstrukcí je odolnost ovlivněna především tloušťkou stěny a množstvím dutin v cihlách a tvárnicích. Kladně se projevuje vliv omítek, zvláště pokud se použijí omítky perlitové nebo vermikulitové. Při větší tloušťce omítky se musí přilnavost k podkladu zajistit vložením maltonosného pletiva.

Ocelové konstrukce

S požadavkem zvýšit požární odolnost se lze nejčastěji setkat u ocelových konstrukcí, u nichž dochází vlivem vysokých teplot vznikajících při požáru k markantnímu poklesu meze kluzu, pevnosti, modulu pružnosti a ke zvyšování teplotní roztažnosti oceli. Při sledování chování ocelových tyčových konstrukcí za vysokých teplot bylo prokázáno, že pro požární odolnost je rozhodující tvarový faktor, tj. poměr A_m/V, popř. A_p/V v m^-1. Tvarový faktor vyjadřuje poměr mezi ohřívanou plochou průřezu A_m [m] a jeho objemem V [m²]. U chráněných prvků je A_pp vnitřní plocha požárně ochranné vrstvy, V je opět objem ocelového prvku o délce 1 m. O odolnosti ocelové konstrukce rozhoduje i úroveň zatížení. Pro dosažení požadované požární odolnosti ocelových konstrukcí je často třeba konstrukce chránit požárně ochrannými materiály. Vždy půjde o materiály s dobrými tepelně izolačními vlastnostmi.

Obr. 11.10 Poměr mezi obvodem průřezu a jeho plochou

• a) bez protipožární ochrany A_m/V [m^-1];
• b) s protipožární ochranou A_p/V [m^-1].

Betonové a železobetonové konstrukce

Požární odolnost betonových a železobetonových konstrukcí je ovlivněna především úrovní zatížení, rozměry prvků (stropní desky, trámy, stěny), u vyztužených konstrukcí i polohou hlavní nosné výztuže vůči ohřívanému povrchu. Požární odolnost betonových konstrukcí může být zajištěna zvětšením krycí vrstvy betonu, započítáním omítky na ohřívaném povrchu, nebo zohledněním nehořlavých vrstev podlahových úprav v celkové tloušťce stropních konstrukcí.

Spřažené ocelobetonové konstrukce

Požární odolnost betonových částí spřažených ocelobetonových konstrukcí se hodnotí obdobně jako u železobetonových konstrukcí. U ocelových částí je nutno rozlišit, zda jde o nechráněné nebo chráněné prvky.

Dřevěné konstrukce

Požární odolnost dřevěných konstrukcí se řídí především jejich rozměry. Nevyhovuje-li konstrukce požadavku na požární odolnost a druh konstrukční části (hořlavost), lze problém řešit buď zvětšením rozměrů dřevěného prvku, anebo použitím vhodné protipožární ochrany.

Systémy a prvky zajišťující zvýšení požární odolnosti

Systémy a prvky zajišťující zvýšení požární odolnosti stavebních konstrukcí, stejně jako požární dveře a požární uzávěry otvorů, kouřotěsné dveře, požární přepážky a těsnění prostupů, patří podle vyhlášky č. 246/2001 Sb., o požární prevenci mezi požárně bezpečnostní zařízení. Vyhláška ukládá, že při montáži musí být dodrženy podmínky projektové dokumentace a postupy stanovené v průvodní dokumentaci výrobce. Požárně bezpečnostní zařízení podléhají pravidelným a průkazným kontrolám.

Další požadavky jsou uvedeny v ČSN 73 0810, a to:

Účinnost požárních ochran konstrukcí (nástřiků, obkladů, obezdívek apod.) určená na podkladě výpočtů (např. podle Eurokódů) se považuje za průkaznou jen v případech, kde zkouškami požární odolnosti byla prokázána stabilita, celistvost, popř. jiná rozhodující vlastnost ochrany, popř. požárně ochranná účinnost označovaná písmenem K (viz ČSN EN 14135), a to alespoň po dobu požadované požární odolnosti. Výpočtem určená doba požární odolnosti musí být větší nebo alespoň shodná s požadovanou dobou. Požadovaná požární odolnost konstrukcí musí být zajištěna po celou předpokládanou dobu životnosti stavby. Životnost požárních ochran konstrukcí se prokazuje zkouškami podle ETAG .Výrobky pro ochranu stavebních konstrukcí se smějí použít pouze v prostředích, do kterých byla určena (ČSN 73 0810).

Výrobky, systémy a konstrukce zajišťující požární bezpečnost staveb musí být dodávány s příslušnými doklady. Jsou to především:

• certifikáty AO podle zákona č. 22/1997 Sb., v platném znění, a č. NV 163/2002 Sb. (312/2005);
• stavebně technická osvědčení vydaná AO.

Rozdělení požárních ochran konstrukcí

Protipožární ochrany lze rozčlenit podle různých kritérií.

Nejběžnější je dělení podle použité technologie provádění. V úvahu přicházejí:

• ochrany prováděné mokrou technologií;
• nátěry zpěňující (intumescentní) a jiné;
• ochrany prováděné suchou technologií (obklady deskovými materiály).

Ochrany prováděné mokrou technologií:

• obetonování;
• obezdění;
• omítky klasické;
• speciální omítkoviny – protipožární nástřiky.

Obetonování

Obetonování představuje mokrou technologii a protipožární ochranu o velké objemové hmotnosti. Tento způsob se již prakticky nepoužívá. Lze jím dosáhnout požární odolnosti až 180 minut.

Obezdění

Obezdění svislých prvků je tradiční technologií, používající nejrůznější druhy cihel. Výhodnější jsou lehké tepelně izolační tvarovky s vyšší účinností ochrany a nižší hmotností.

Omítky

Omítky z klasických malt, jsou-li řádně provedené a je-li zajištěna jejich soudržnost s podkladem (chráněnou konstrukcí), např. vložením maltonosného pletiva, mohou zajistit požární odolnost v celém rozsahu požadavků, tj. od 15 do 180 minut.

Protipožární nástřiky

Speciální omítkoviny, protipožární nástřiky, patří mezi technologie užívající pro požární ochranu hmoty připomínající svým složením omítky. Používají se především pro zvýšení požární odolnosti ocelových konstrukcí. Nacházejí však uplatnění i pro zvýšení požární odolnosti betonových a ocelobetonových konstrukcí.

Protipožární nástřiky jsou v podstatě omítky speciálního složení, u nichž hlavní podíl na tepelně izolační schopnosti nástřiku má vhodně zvolené plnivo (expandovaný perlit nebo vermikulit). Požárně ochranný účinek nástřiků roste s jejich tloušťkou. Při aplikaci vrstev tloušťky větší než 40 mm musí být u většiny nástřiků vloženo ocelové pletivo, zajišťující adhezi k podkladu. Vkládání pletiva se doporučuje i u vrstev menší tloušťky, pokud bude nástřik prováděn v nepříznivém prostředí (vlhko, agresivita), anebo u dynamicky namáhaných konstrukcí.

Aplikace nástřiků na ocelové konstrukce lze provádět pouze na suché a čisté povrchy zbavené rzi, mastnoty a mechanických nečistot. Povrchy železobetonových konstrukcí, pokud jsou hladké, málo porézní, popř. znečištěné, se musí před prováděním nástřiku speciálně upravit. Nástřiky se nanášejí převážně strojně – stříkáním při teplotách nad +5 °C, minimálně stejnou teplotu musí mít i chráněná konstrukce. Povrch nástřiku nelze povrchově uhladit. Nástřiky nesmí být vystaveny zvýšené vlhkosti, odstřikující a tekoucí vodě, mrazu a vlivu agresivního prostředí.

Výhody nástřiků:

• lze docílit všech požadovaných hodnot požární odolnosti (v ČR 15 až 180 minut);
• při správné aplikaci, ve vhodném prostředí, v interiéru a za stálých podmínek lze jejich životnost hodnotit jako plně vyhovující;
• požární odolnost nástřiků lze přičíst k požární odolnosti chráněné konstrukce.

Nevýhody nástřiků:

• vzhled nástřiků není přijatelný do prostorů, kde záleží na estetickém vzhledu (obytné budovy a většina občanské výstavby);
• nároky na dodržení technologického postupu při aplikaci (úprava podkladů, teplotně vlhkostní režim prostředí atd.);
• obtíže při nanesení požadované tloušťky nástřiku na všech plochách tyčových prvků např. u otevřených ocelových profilů; nevhodné pro ochranu tenkých tyčových prvků, pro konstrukce, které mohou vykazovat výraznější přetvoření nebo roztažnost, a pro dynamicky namáhané konstrukce;
• nástřiky na bázi sádry vyžadují obzvláště pečlivé provedení a dodržení předepsaného stechiometrického poměru vody; vyšší objemové změny mohou být příčinou vzniku mikrotrhlin a tím snížení životnosti úpravy.

Nátěry včetně intumescentních (zpěňujících)

Do této skupiny požárních ochran řadíme tenkovrstvé systémy s účinky zábranovým, zpěňujícím a popř. sublimujícím. Vyznačují se malou tloušťkou vrstvy, ale také nižší účinností a kratší dobou životnosti než mají jiné druhy požárních ochran. Protipožární intumescentní nátěry se používají jako požární ochrany především tyčových, ale mohou se použít i u plošných stavebních konstrukcí. Jejich účinek je izolační – zpomalují přestup tepla konstrukcí. Vesměs jsou určeny do interiérů. Kromě ochran stavebních konstrukcí se používají i k ochraně kabelů a dalších elektrických vodičů.

Protipožární nátěry vytvářejí při teplotách 180 až 200 °C na povrchu chráněného prvku vrstvu izolační nehořlavé pěny. Způsob a rychlost napěnění, struktura, výška pěny, velikost a tvar buněk pěny určuje účinnost konkrétního nátěru.

Intumescentní nátěry se vyrábějí ve dvou základních druzích:

• na rozpouštědlové bázi (starší druh, vhodné pro aplikace v zimě a ve speciálních případech);
• vodou ředitelné (šetrnější z hygienického i ekologického hlediska dnes převažují).

U intumescentních nátěrů se jedná vždy o systém, který má vrstvu základní, vlastní funkční vrstvu a vrstvu krycí.

Základní nátěr musí zajistit přilnavost systému ke konstrukci, zajistit její protikorozní ochranu a nedopustit, aby po napěnění složky funkční vrstvy sjížděly po vrstvě základní. U dřevěných konstrukcí se připouštějí pouze ty impregnační přípravky na ochranu proti houbám a dřevokazným škůdcům, pokud jsou s funkčními nátěry kompatibilní a nesnižují porozitu dřeva.

Funkční nátěr vytváří působením tepla účinnou tepelně izolační pěnu. Krycí vrstva se nanáší v malých tloušťkách cca do 1 mm (tloušťka se udává v µm). Obvykle jsou funkční nátěry vyráběné pouze v jedné základní barvě. Nátěr se nehodí do prostorů se zvýšenou vlhkostí.

Krycí nátěr zvyšuje odolnost systému proti vlhkosti a agresivním vlivům, čímž prodlužuje životnost systému. Vyrábí se v celé stupnici barevných odstínů; tím umožňuje splnit estetické nároky na řešení interiéru. Krycí nátěr musí rychle odhořet, aby bylo umožněno napěnění funkční vrstvy.

Výhody intumescentních nátěrů:

• malá tloušťka, nízká vlastní hmotnost;
• možnost barevného řešení;
• pěkný vzhled;
• snadnost nanášení (strojně);
• součást antikorozního systému.

Nevýhody intumescentních nátěrů:

• prokazování životnosti nátěru v daném prostředí;
• zajistit možnost přístupu plamene (nezakrývat podhledem, anebo obkladem);
• zajistit přístupnost pro obnovu nátěru po uplynutí jejich životnosti;
• zajistit kolem konstrukce volný prostor 20 až 30 mm, umožňující napění nátěru;
• při obnově nátěru klesá účinnost vrstev (příliš silná vrstva krycího nátěru);
• citlivost na vlhkost (do prostředí s relativní vlhkostí vzduchu do 80 %) a agresivní prostředí;
• tloušťky nátěrů jsou odlišné pro ocelové otevřené a uzavřené profily;
• je nutno dodržovat požadavky na stav ošetřované konstrukce během nanášení nátěru podle pokynů výrobce nebo dodavatele.

Použití intumescentních nátěrů

Zpěňující nátěry či jiné ochrany konstrukcí, které nemají průkazně ověřenou a zaručenou dostatečnou životnost a musejí se obnovovat, lze užít jen:

• na těch částech konstrukcí, které i po zabudování jsou přístupné k obnovování ochran, jakož i ke kontrole stavu těchto ochran, a
• v případech, kde požadovaná požární odolnost konstrukcí je:
  • nejvýše 30 minut, jde-li o:
    • budovy s požární výškou h ≤ 9 m, nejvýše však o budovy o čtyřech nadzemních podlažích, nebo;
    • konstrukce nezajišťující stabilitu budovy nebo její části, které se nacházejí v nástavbách posledních dvou nadzemních podlaží v budovách s původní požární výškou h ≤ 22,5 m (např. krovy);
  • nejvýše 45 minut u jednopodlažních výrobních, popř. skladových budov s požární výškou h = 0;
• pokud doba životnosti (do první obnovy) ochrany konstrukce je nejméně 10 let.

Těchto ochran nelze užít u konstrukcí v podzemních podlažích a u konstrukcí požárních úseků navrhovaných podle ČSN 73 0831, ČSN 73 0833 – OB4 a ČSN 73 0835 – LZ2.

Obklady deskovými materiály

Deskové obklady užívané jako požárně ochranné systémy se v poslední době značně rozšířily díky stále širší nabídce požárně ochranných desek. Opět nutno zdůraznit, že o výsledku rozhodují nejen použité desky, ale celý systém upevnění k chráněné konstrukci, popř. i vložená tepelná izolace.

Desky používané v oblasti požární bezpečnosti staveb se mohou dělit takto:

• sádrokartonové (GKF, GKB aj.);
• sádrovláknité (Fermacell, Fireboard, Ridurit aj.);
• vláknocementové (Fermacell, Powerpanel HD aj.);
• na bázi expandované slídy (Thermax aj.);
• vermikulitové (Grenamat B, Promaclad aj.);
• třískocementové (Cetris aj.);
• kalciumsilikátové (Promatect-H, Promatect-L aj.);
• na bázi minerálně vázaného materiálu (Primaxon aj.);
• z minerální plsti (Ordexal, Conlit).

Další možné dělení:

• 1. Desky homogenní jsou vyráběny z jediné materiálové směsi. Mohou, ale nemusí obsahovat výztužná vlákna – minerální, skleněná, celulózová či jiná. Povrch není upravován další hmotou.
• 2. Desky s nehomogenní strukturou tvoří přechod mezi skupinou desek homogenních a sendvičových (vrstvených). Jsou sice vyrobeny z jedné směsi, ale díky speciální výrobní technologii mají nehomogenní strukturu. Jádro bývá řidší o menší objemové hmotnosti, povrch desek je tvrdý a kompaktní (tzv. desky strukturně lehčené). Patří sem např. cementotřískové desky.
• 3. Desky sendvičové mají vnitřní jádrovou vrstvu oboustranně opláštěnou povrchovými vrstvami – plášti z jiného, obvykle pevnějšího (ztužujícího) materiálu. Do této skupiny patří desky na bázi sádrokartonu, sádrovláknité desky a řada dalších.

Dříve se vyráběly a na stavby dodávaly protipožární desky vyztužené azbestovými vlákny, např. azbestocementové s označením Ezalit, Dupronit. Tyto desky se již nevyrábějí pro svou zdravotní závadnost – uvolněná a vdechnutá azbestová vlákna mohou být příčinou vzniku karcinogenních onemocnění. Dříve zabudované azbestocementové desky jsou problémem při rekonstrukčních a sanačních pracích na stavbách.

Tvrdé požárně ochranné desky se používají pro obklady nosných stavebních konstrukcí, nebo pro budování samostatných konstrukčních prvků s vlastní požární odolností. Jde o celé odvětví suché montáže stěn, příček, stropů a podhledů s vlastní požární odolností.

Výhody systémů s tvrdými deskami:

• použitím obkladů je možno dosáhnout všech požadovaných hodnot požární odolnosti (15 až 180 minut);
• technologie suché montáže i pro samostatné stavební prvky (stěny, podhledy aj.);
• při správné aplikaci, ve vhodném prostředí, v interiéru a za stálých podmínek lze jejich životnost hodnotit jako plně vyhovující § 47 odst. 1 stavebního zákona;
• obklady s vhodnou povrchovou úpravou lze použít i v exteriéru.

Nevýhody systémů s tvrdými deskami:

• vyšší hmotnost požárních ochran (než u nátěrů a nástřiků);
• nutnost vytvoření vlastní nosné podkonstrukce (u vodorovných obkladů, nosníků a stropů);
• zajistit celistvost – nebezpečí popraskání desek a vliv spár mezi deskami;
• pro dosažení vyšších hodnot požární odolnosti by se desky měly používat v kombinaci s dalšími nehořlavými tepelně izolující materiály.

Měkké tepelně izolační desky se používají v systémech požárních ochran stavebních konstrukcí pro zvýšení požární odolnosti, v samostatných prvcích požárně dělicích konstrukcí (příčkách, stropech, podhledech, vestavbách podkroví), v zateplovacích systémech budov a také při ochraně technologických zařízení a potrubí před účinky požáru.

V oblasti požárních ochran stavebních konstrukcí jsou používány v technologii lepených obkladů za účelem zvýšení požární odolnosti stavebních konstrukcí. Měkké desky se vyrábějí z kamenných (roztavená sopečná hornina se rozvlákňuje) anebo skelných vláken, ke kterým se přidává pojivo a další příměsi. Tyto desky izolují tepelně a zvukově, propouštějí vodní páru, snášejí vlhkost prostředí a vykazují dostatečnou životnost. Patří k nim např. desky Ordexal, Conlit aj. Desky neobsahují azbest.

Aplikace měkkých desek. Lepené obklady

Lepené obklady z desek na bázi minerální plsti se ke chráněné konstrukci kotví pružným žáruvzdorným tmelem a kovovými připevňovacími prvky. Spáry a spoje se tmelí speciálním tmelem. Povrch desek je opatřen pravidelným rastrem. Na povrch se může nanášet speciální fasádní barva, anebo omítka vyztužená sítí ze skelných vláken.

Výhody lepených obkladů:

• při jejich použití lze pokrýt všechny požadavky požární odolnosti (15 až 180 minut);
• vyznačují se nižší plošnou hmotností, než mají klasické obklady. Je to předností především u rekonstrukcí, kdy se na konstrukci nevnáší přídavné zatížení;
• u vodorovných konstrukcí není třeba budovat podkonstrukce k uchycení podhledových desek;
• plní funkci dodatečné tepelné izolace;
• mohou být použity na dynamicky namáhaných konstrukcích;
• povrchově upravené podhledy mohou být použity ve venkovním prostředí;
• při správné aplikaci, ve vhodném prostředí a za stálých podmínek lze jejich životnost hodnotit jako plně vyhovující požadavkům stavebního zákona.

Nevýhody lepených obkladů:

• bez speciální povrchové úpravy obklady jsou použitelné v prostředí s relativní vlhkostí vzduchu max. 85 %;
• nesmí být vystaveny kapající, odstřikující a tekoucí vodě.

12 ÚNIKOVÉ CESTY

O únikových cestách obecně

Prvořadým úkolem požární ochrany v případě vzniku požáru je zajistit ochranu osob. Osoby jsou při požáru ohrožovány nejen vysokou teplotou a plameny, ale především nedostatkem kyslíku a toxickými i netoxickými zplodinami hoření, které se díky přetlaku a infiltraci v budově rychle šíří.

Rozhodující význam pro záchranu osob má dělení budov do požárních úseků, zajištění těsnosti požárně dělicích konstrukcí proti proniku zplodin hoření a volba správného typu, dimenzí, odvětrání a vybavení únikových cest, které umožní osazenstvu v požadovaném čase opustit budovu anebo se přemístit do jiného bezpečného prostoru v budově – to vše již před příjezdem a pomocí záchranných jednotek. Pokud jsou lidé již neschopni budovu sami opustit a jsou závislí na pomoci členů profesionálních jednotek, používá se pro takový způsob opuštění ohrožené budovy termín záchrana osob. Únik lidí je kromě fyzických schopností ovlivněn i psychickým stresem, který je největší u osob nacházejících se v neznámém prostředí (hotely, penziony aj.). Zdárný průběh evakuace může proto kladně ovlivnit i řada organizačních opatření a instalování požárně bezpečnostních a dalších technických zařízení.

Únikové cesty budou nyní popsány obecně – informativně. Specifické požadavky na únikové cesty v rodinných domech jsou uvedeny dále.

Druhy únikových cest a jejich použití

Pro evakuaci osob, popř. majetku, se používají následující typy únikových cest:

• nechráněné únikové cesty – NÚC;
• částečně chráněné únikové cesty – ČCHÚC;
• chráněné únikové cesty – CHÚC:
  • CHÚC typ A – doba bezpečného pobytu osob 4 minuty;
  • CHÚC typ B – doba bezpečného pobytu osob 15 minut;
  • CHÚC typ C – doba bezpečného pobytu osob 30 minut.

V odůvodněných případech mohou být osoby evakuovány do požárně a stavebně oddělené části objektu nebo jiného objektu, kde je zaručená jejich bezpečnost proti účinkům požáru a odkud může pokračovat evakuace. Možnost je podepřena řadou požadavků, např. nutnosti instalovat sprinklerové stabilní hasicí zařízení anebo alespoň doplňkové hasicí zařízení.

Jako „pojistka“ bezpečnosti unikajících osob se v některých případech zřizují náhradní únikové možnosti (okna, žebříky aj.).

Nechráněná úniková cesta je každý trvale volný komunikační prostor, který nemusí být oddělen stavebně ani požárně dělicími konstrukcemi, vedoucí k východu na volné prostranství anebo do chráněné únikové cesty, výjimečně do vymezeného bezpečného prostoru v budově.

Částečně chráněná úniková cesta je komunikace procházející:

• požárním úsekem bez požárního rizika;
• sousedním požárním úsekem;
• částí posuzovaného požárního úseku, který je bez požárního rizika.

Částečně chráněná úniková cesta musí ústit na volné prostranství anebo do chráněné únikové cesty. Částečně chráněné únikové cesty se navrhují především ve výrobních objektech a u změn staveb.

Obr. 12.1 Částečně chráněná úniková cesta vedoucí: a) požárním úsekem bez požárního rizika; b) sousedním požárním úsekem; c) prostorem bez požárního rizika

Chráněné únikové cesty – společné znaky

Chráněná úniková cesta (CHÚC) tvoří samostatný požární úsek ohraničený požárně dělicími konstrukcemi druhu DP1, vstupní požární dveře do CHÚC musí být typu EI-C (typu EW-C pouze tehdy, vstupuje-li se do CHÚC z prostoru bez požárního rizika).

Chráněná úniková cesta vede k východu na volné prostranství. Chráněnou únikovou cestu mohou tvořit i pavlače, které jsou od vnitřních prostorů požárně odděleny. Je však třeba prokázat, že osoby procházející kolem požárně otevřených ploch v obvodových stěnách (např. kolem oken vedoucích na pavlač) nebudou ohroženy radiací.

V chráněných únikových cestách nesmí být žádné požární zatížení, kromě hořlavých hmot v konstrukcích oken, dveří a madel a v zařízení sloužícím dozoru nad provozem budovy (vrátnice, požární dozor). Na povrchových úpravách smí být užito, pouze hmoty s indexem šíření plamene i_s = 0, podlahové krytiny mohou být provedeny z výrobků nejvýše třídy reakce na oheň Cfl.

CHÚC musí být náležitě odvětrána přirozeným nebo umělým větráním a osvětlena běžným i nouzovým osvětlením

Chráněné únikové cesty se navzájem liší dispozicí a především způsobem odvětrání, což ovlivňuje dříve uvedenou dobu bezpečného pobytu osob.

Použití určitého typu CHÚC je vázáno výškou budovy a počtem únikových cest, popř. dobou evakuace.

Chráněná úniková cesta typu A tvoří samostatný požární úsek ohraničený požárně dělicími konstrukcemi druhu DP1, vstupní dveře do únikové cesty musí být typu EI (typu EW pouze tehdy, vstupuje-li se do CHÚC z prostoru bez požárního rizika) se samozavíračem. CHÚC typu A musí být náležitě odvětrána přirozeným nebo umělým větráním. Doba bezpečného pobytu osob v CHÚC typu A je 4 minuty.

Obr. 12.2 Chráněná úniková cesta typu A

Chráněná úniková cesta typu B je ve srovnání s CHÚC typu A rozšířena o větranou požární předsíň s požárním uzávěrem typu S-C. Bezpečná doba pobytu osob v CHÚC typu B je 15 minut. Druhou variantou chráněné únikové cesty typu B je cesta dispozičně shodná s CHÚC typu A, tj. bez předsíně, avšak vybavená přetlakovým požárním větráním.

Obr. 12.3 Chráněná úniková cesta typu B

a) s požární předsíní, b) s přetlakovým větráním

Chráněná úniková cesta typu C je dispozičně shodná s CHÚC typu B, tj. schodiště s požární předsíní, avšak delší doby použitelnosti (do 30 minut) je dosaženo přetlakovou ventilací jejích prostorů. Přetlaková ventilace musí být nezávislá na ostatní vzduchotechnice v budově, uvádí se samočinně do činnosti a musí být napájena z náhradního zdroje elektrického proudu.

Dimenzování únikových cest

Při návrhu a posouzení únikových cest se určí:

• typ únikové cesty;
• počet evakuovaných osob a podmínky evakuace;
• počet únikových cest;
• délka únikové cesty a posoudí se s mezní délkou;
• šířka únikové cesty;
• doba evakuace a zakouření prostoru (v některých případech);
• vybavení a provedení únikových cest.

Podrobnosti o jednotlivých krocích viz např. TP 1.6 Spolupráce AO při navrhování požární bezpečnosti staveb nebo ČSN 73 0802 PBS Nevýrobní objekty a ČSN 73 0804 PBS Výrobní objekty.

Únikové cesty v jednoduchých stavbách

Posouzení únikových cest v jednoduché stavbě, tj. rodinném domě, rodinném rekreačním domě nebo v jednotlivé garáži, je podstatně snazší než u budov jiného účelu. Požadavky jsou dány taxativně, a není proto třeba prokazovat jejich splnění výpočetním způsobem, jak to bylo pro obecný případ naznačeno v první části této kapitoly.

Únikové cesty z rodinného domu, rodinného rekreačního domu a garáže

V obytných buňkách, tj. v obytné části rodinného domu, postačuje jedna nechráněná úniková cesta, jejíž délka se neposuzuje, je-li plocha požárního úseku rodinného domu nebo stavby pro rodinnou rekreaci do 600 m². Je-li plocha požárního úseku rodinného domu nebo stavby pro rodinnou rekreaci větší než 600 m², musí být stanovena délka únikové cesty noremním postupem.

Pokud se v rodinném domě kromě bytových prostor vyskytují i jiné požární úseky, posuzují se únikové cesty podle věcně příslušných norem pro daný druh prostoru (nevýrobní nebo výrobní prostory). V těchto případech se posuzuje délka a šířka únikové cesty. Začátek únikové cesty se může podle ČSN 73 0802 uvažovat i u východu ze skupiny místností o ploše do 100 m², s nejvýše 40 osobami a s vnitřní komunikací o délce do 15 m.

Šířku únikové cesty s přihlédnutím k malému počtu osob v rodinném domě není třeba počítat. Na schodišti a chodbách postačí šířka 0,9 m, průchod dveřmi na únikové cestě musí být široký alespoň 0,8 m.

V rodinných rekreačních domech jsou požadované rozměry únikových cest stanoveny takto: délka únikové cesty se neposuzuje, doporučená šířka únikové cesty, např. schodiště je 0,75 m a dveří 0,7 m. Křivočaré nebo točité schodiště s kosými stupni sloužící více než 10 osobám musí mít ve vzdálenosti 300 mm od vnitřního okraje ramene šířku alespoň 230 mm. Pokud nelze tuto podmínku splnit, např. u vřetenových schodišť, nevyhovující část se nezapočítává do šířky únikové cesty.

Schodiště musí mít požární odolnost 15 minut a může být i dřevěné. Prostor schodiště musí být dostatečně osvětlen denním nebo umělým světlem, nouzové osvětlení únikové cesty se nepožaduje. Zvláštní požadavky na požární odvětrání únikových cest se u rodinných domů nestanovují, stejně tak se nepožaduje označování únikových východů.

Dveře na únikové cestě se musí otevírat ve směru úniku, s výjimkou vchodových dveří do domu a dveří, kde úniková cesta začíná, což mohou být dveře do jednotlivých bytů nebo do skupiny místností (pokud tvoří samostatné požární úseky), kde úniková cesta začíná (bylo popsáno dříve). Vhodné jsou dveře otočné anebo vodorovně posuvné, zakázány jsou dveře svisle výsuvné, vyklápěcí a svinovací. Pokud mají být na únikové cestě použity skládací dveře (shrnovací stěny), musí být část stěny určená pro únik osob řešena otočnou částí. Dveře s motorickým uzavíráním musí mít možnost ručního otevření.

Změny úrovně podlah na únikové cestě (jednotlivé stupně) jsou zakázány, s výjimkou vchodových dveří do domu, popř. na terasu, balkon nebo lodžii.

Pokud se vchodové dveře nacházejí v požárně nebezpečném prostoru jiné budovy nebo jiného požárního úseku téže budovy (např. v koutě budovy), musí být použity dveře typu EI se samozavíračem s požadovanou požární odolností podle podmínek požárního úseku, v jehož požárně nebezpečném prostoru se nacházejí a nehořlavé (DP1). Vchodové dveře umístěné mimo požárně nebezpečný prostor nemusí být požární (viz též kap. 11).

U jednotlivých garáží a řadových garáží s východem na volné prostranství se únikové cesty neposuzují.

Obr. 12.4 Vchodové dveře v požárně nebezpečném prostoru jiného požárního úseku

13 ODSTUPY A POŽÁRNĚ NEBEZPEČNÉ PROSTORY

Požárně nebezpečný prostor, který vzniká kolem hořící budovy, může být vymezen:

• a) místy dopadu hořících částí budov, anebo;
• b) sáláním tepla vně budovy prostřednictvím požárně otevřených ploch, nacházejících se v obvodových stěnách a střešních pláštích.

Pro oba případy se počítá nutná odstupová vzdálenost, přičemž větší z obou údajů určuje výslednou odstupovou vzdálenost od posuzované budovy. Zároveň se vypočítá odstupová vzdálenost i od sousedních domů; v daném směru pak rozhoduje větší zjištěná vzdálenost.

Odstupová vzdálenost vymezená pro případ pádu hořících částí vychází z představy, že hořící části budov padají pod úhlem 20° od svislice, odstupová vzdálenost pak závisí na celkové výšce budovy.

U odstupové vzdálenosti odvozené ze sálání tepla vně budovy se předpokládá, že odstup mezi budovami je bezpečný tehdy, poklesne-li počáteční hustota tepelného toku I₀ při vzdálenosti d mezi budovami na tzv. kritickou plošnou hustotu tepelného toku I, která již není nebezpečná pro hořlavé části budov (okenní rámy, hořlavé střechy apod.). Bezpečná plošná hustota tepelného toku I byla v našich předpisech vztažena ke smrkovému dřevu a je dána ekonomickou hodnotou I = 18,5 kW·m^-2, zatímco v řadě jiných zemí je tato hodnota nižší a odstupy vycházejí větší. Nedoporučuje se proto odstupové vzdálenosti podceňovat. Požárně nebezpečný prostor daný sálavou složkou tepla se vymezuje od tzv. částečně anebo zcela požárně otevřené plochy. Nejčastěji to jsou okna zasklená tabulovým sklem, obvodové stěny a střechy bez dostatečné požární odolnosti, obvodové stěny dřevostaveb nebo stěny opatřené hořlavým obkladem. Požárně otevřenou plochu může tvořit i hořlavý střešní plášť.

Požárně nebezpečný prostor nemá zasahovat na sousední pozemek. Požárně nebezpečný prostor může zasahovat do veřejných prostranství, komunikací apod. V případě, že požárně nebezpečný prostor zasahuje na jiný pozemek, rozhodnutí o přípustnosti učiní stavební úřad. Přihlédne přitom k možnosti zastavění sousedního pozemku.

Požárně nebezpečný prostor ovlivňuje rozmístění, popř. úpravu okenních a dveřních otvorů především v koutech budov. Zde může docházet k zasahování požárně nebezpečného prostoru jednoho požárního úseku do okenních nebo dveřních otvorů jiného požárního úseku a hrozí nebezpečí přenesení ohně vnějškem budovy.

Do požárně nebezpečného prostoru nesmějí zasahovat požárně otevřené plochy (okenní otvory zasklené tabulovým sklem, světlíky) a konstrukce z hořlavých hmot jiné budovy nebo jiného požárního úseku. Zákaz použití se týká i střešních plášťů v požárně nebezpečném prostoru, které umožňují šíření požáru po svém povrchu.

V požárně nebezpečném prostoru se mohou nacházet jiné budovy nebo požární úseky stejného vlastníka, pokud mají obvodové stěny z konstrukcí DP1 o požadované požární odolností (výjimky pro jednoduché stavby jsou popsány dále), otvory v obvodových stěnách jsou uzavřeny požárními uzávěry EI–C DP1 a střešní pláště vystavené působení ohně jsou provedeny z výrobků klasifikace B_ROOF(t₃).

V požárně nebezpečném prostoru budov se nesmí nacházet vnější požární hydranty, protože by k nim byl ztížen přístup pro příslušníky hasičských záchranných jednotek.

Obr. 13.1 Vymezení požárně nebezpečných prostorů od požárně otevřených ploch

Požárně nebezpečný prostor nevýrobních budov

a) Určení odstupové vzdálenosti d₁ v m podle možného dopadu hořících částí budov se určí z celkové výšky budovy h_c v m (viz obr. 13.2) podle rovnice:

\begin{gathered}
d_1 = 0{,}36 \cdot h_\text{c}
\end{gathered}

(2)

Dopad hořících částí se neposuzuje u hořlavých střešních plášťů se sklonem do 45 °, u oken, okenic, zábradlí a jiných obdobných drobnějších hořlavých konstrukcí.

Obr. 13.2 Požárně nebezpečný prostor vymezený dopadem hořících částí

b) Určení odstupové vzdálenosti d₂ podle sálání (hustoty tepelného toku):

• pro každou stěnu budovy je nutno najít nejméně příznivý požární úsek s určitou hodnotou p_v v kg·m^-2; požární riziko se při výpočtu odstupů musí zvýšit u domů s konstrukčním systémem smíšeným o 5 kg·m^-2, s konstrukčním systémem hořlavým provedeným z konstrukcí pouze druhu DP2 o 10 kg·m^-2 a u domů s konstrukčním systémem hořlavým a konstrukcemi DP3 o 15 kg·m^-2;
• určí se plocha stěny (střechy) posuzovaného požární úseku S_p v m² (viz obr. 13.2):

\begin{gathered}
S_\text{p} = l \cdot h_\text{u}
\end{gathered}

(3)

• určí se požárně otevřené plochy S_po v m²:

\begin{gathered}
S_\text{po}=S_\text{po1}+k_2 \cdot S_\text{po2}+k_3 \cdot S_\text{po3}
\end{gathered}

(4)

• spočítá se procento požárně otevřených ploch p₀ v %:

\begin{gathered}
p_0 = \frac{S_{po}}{S_p} \cdot 100
\end{gathered}

(5)

• vyhledá se odstupová vzdálenost d₂ v m v Příloze F ČSN 73 0802; v tabulce lze lineárně interpolovat (pro délku a výšku stěny, podíl požárně otevřených ploch a hodnotu požárního rizika). Nelze uvažovat podíl požárně otevřených ploch menší než 40 %.

Ve vztazích (3) až (5) značí:

S_p vymezená část obvodové stěny požárního úseku v m²;
S_po1 zcela požárně otevřená plocha obvodové stěny v m²;
S_po2 částečně požárně otevřená plocha obvodové stěny v m²;
S_po3 částečně požárně otevřená plocha střešního pláště v m²;
k₂, k₃ součinitele poměru hustoty tepelného toku ze sálavých ploch podle ČSN 73 0802;
l délka požárního úseku v m;
h_u výška požárního úseku v m;
d₂ odstupová vzdálenost pro danou intenzitu sálání v m – podle přílohy F ČSN 73 0802

Tab. 13.1 Hodnoty součinitelů k₂, k₃ (ČSN 73 0802)

Tab. 13.2 Hodnoty odstupové vzdálenosti d [m] (ČSN 73 0802 [1]) – ukázka

Minimální procento požárně otevřených ploch činí 40% (podle vyhlášky č. 23/2008 Sb.). Pokud požárně otevřené plochy obvodové stěny nedosahují této hodnoty, musí se odstup určit pro jednotlivé otvory anebo skupinu otvorů. Proto je v ČSN 73 0802 zařazena v přílohách Tabulka F2 pro snadné řešení této úlohy (zde tab. 13.3). Je také možno postupovat přesněji výpočtem podle Eurokódu 1.

Tab. 13.3 Hodnoty odstupových vzdáleností d od jednotlivých otvorů

c) Výsledná odstupová vzdálenost od posuzované stěny stavby d v m je větší ze zjištěných hodnot odstupových vzdáleností podle dopadu hořících částí nebo podle sálání z požárně otevřených ploch. Musí být splněna podmínka:

\begin{gathered}
d_1 < d > d_2
\end{gathered}

(6)

Požárně nebezpečný prostor je vymezen kolmo k požárně otevřené ploše odstupovou vzdáleností, a do stran pak válcovou plochou ukončenou pod úhlem 160° o poloměru rovném odstupové vzdálenosti (viz obr. 13.3).

Požárně nebezpečný prostor výrobních budov

Zásady určování odstupových vzdáleností a vymezování požárně nebezpečných prostorů výrobních objektů podle ČSN 73 0804 [2] jsou v podstatě shodné s postupy uvedenými v ČSN 78 0802 [1] (jen požární riziko je vyjádřeno odlišně ekvivalentní dobou trvání požáru). Proto jsou dále uvedeny jen základní odlišnosti.

U výrobních objektů se vymezují odstupové vzdálenosti:

• budov;
• volných skladů;
• otevřených technologických zařízení;
• kabelových, potrubních, dopravníkových mostů a věží, pokud jejich nosné konstrukce jsou druhu DP2, DP3.

Obr. 13.3 Požárně nebezpečný prostor obvodové stěny vymezený sáláním tepla z požárně otevřených ploch

Požárně nebezpečný prostor se dá vymezit přesněji podrobným výpočtem se znalostí sdílení tepla a výpočtu hustoty tepelného toku (intenzity sálání), která nesmí překročit mezní kritickou intenzitu I_krit. Mezní kritická intenzita tepelného toku je v ČR stanovena hodnotou:

• pro vymezení požárně nebezpečného prostoru mezi objekty I_krit = 18,5 kWm^-2 ;
• pro dopad na člověka I_krit = 10,0 kWm^-2, po dobu 5 sekund, při rychlosti pohybu 0,5 m/s;
• pro dopad na hořlavý materiál v budově se doporučuje I_krit = 15,0 kWm^-2.

Požárně nebezpečný prostor při použití zpřesněného výpočtu za použití výpočtového programu byl předmětem příspěvku na Mezinárodní konferenci dřevostavby 2018. Výpočet byl v praxi použít při vymezení požárně nebezpečných prostorů např. v PBŘ Rekonstrukce centrálního prostoru FAST, Areál Fakulty stavební v Ostravě-Porubě (Bradáčová, I.) nebo v Expertním posouzení rodinného domu (Bradáčová, I., Petráš, V.) – viz obr. 14.1.

Obr. 13.4 Požárně nebezpečný prostor vymezený noremním postupem (zeleně) a podrobným výpočtem (červeně).

Odstupy jednoduché stavby: rodinného domu, rekreačního objektu, garáže, přístřešku

Odstupové vzdálenosti od jednoduchých staveb se určují dříve popsaným postupem. V jednoduchých stavbách se často používají hořlavé konstrukce; musí se proto u staveb se smíšenými a hořlavými konstrukčními systémy zvýšit požární riziko o hodnotu uvedenou dříve v textu.

Odstupová vzdálenost od obytné části rodinného domu a rodinného rekreačního domu se určí obecným postupem. Pro obvodovou stěnu rodinného domu s konstrukčním systémem nehořlavým, výškou h_u = 3 m, délkou l = 9 m, 40 % požárně otevřených ploch a požárním rizikem 40 kg·m^-2, vychází odstupová vzdálenost 2,8 m; pro 100 % požárně otevřených ploch se zvýší na 5,9 m. U dvoupodlažních požárních úseků roste výška h_u, takže platí: pro h_u = 6 m, l = 9 m a 40 % požárně otevřených ploch je odstupová vzdálenost 4,5 m a pro 100 % požárně otevřených ploch již 8,8 m. Znamená to, že odstupové vzdálenosti od rodinného domu rostou s délkou a výškou posuzované stěny, procentem požárně otevřených ploch a také s požárním rizikem ovlivněným použitým konstrukčním systémem. Obdobně vycházejí odstupové vzdálenosti od rodinných rekreačních domů.

U jednotlivé garáže pro osobní automobily s nehořlavým konstrukčním systémem a taxativně daným požárním rizikem τ_e = 15 min je odstupová vzdálenost od vrat rozměrů 4 x 2,5 m cca 2,58 m; u hořlavého systému s konstrukcemi druhu DP3 se zvýší požární riziko na 15 + 15 minut tj. 30 minut a odstup na 3,39 m. Od stěn bez požárně otevřených ploch vykazujících požadovanou požární odolnost je odstupová vzdálenost d = 0. Pokud obvodové stěny nevykazují požární odolnost, počítá se odstupová vzdálenost pro 100 % požárně otevřených ploch. Garáže pro nákladní automobily, samojízdné stroje a traktory mají vyšší požární riziko – τ_e = 45 min; odstupová vzdálenost se vyhledá v tab. 13.3 opět pro známé rozměry posuzované stěny a početně určené procento požárně otevřených ploch.

Přístřešky pro auta, motocykly, motorová kola apod., situované u budov nebo volně stojící, se nepovažují za garáže. Stěnové konstrukce mohou být pouze na polovině obvodu. Přístřešky mohou být součástí rodinného domu (jeden požární úsek), pokud půdorysná plocha všech podlaží nepřekročí 650 m². Odstupová vzdálenost se musí ověřit pouze od přístřešků, které mají konstrukce druhu DP2 nebo DP3. Jsou-li konstrukce druhu DP2, je τ_e = 25 minut, délka požárně otevřené plochy odpovídá délce stěny a výška požárně otevřené plochy je 1 m. Jsou – li konstrukce přístřešku DP3, délka požárně otevřené plochy odpovídá délce stěny a výška požárně otevřené plochy je 1,5 m. Odstup se stanoví podle Přílohy H ČSN 73 0804.

Vnější zateplení rodinných domů podle požadavků ČSN 73 0810 PBS Společná ustanovení: 2016 je podrobně popsáno v TP 1.6 včetně obrázků. Pro rodinné domy platí, že zateplovací systém jako celek musí být ETICS B, izolant třídy reakce na oheň alespoň E, povrchová úprava musí vykázat i_s = 0 mm/min. Ve fasádě nejsou požadovány vodorovné ani svislé požární pásy. U rodinných domů a rodinných rekreačních objektů není požadován – na rozdíl od jiných nízkých objektů – pruh vláknité izolace nad založením. Pokud je tloušťka hořlavé izolace do 200 mm, není třeba uvažovat s vlivem zateplení na odstupové vzdálenosti. V opačném případě je třeba posoudit, zda se jedná o částečně nebo zcela požárně otevřenou plochu obvodové stěny a spočítat nutnou odstupovou vzdálenost. Pokud je zateplení provedeno pouze z nehořlavých materiálů A1 nebo A2 a povrchová úprava vykazuje i_s = 0 mm/min, zateplení neovlivňuje požárně nebezpečný prostor.

Vnější obklad stěn z hořlavých hmot, ať je volen z důvodů architektonických, anebo má sloužit k zateplení budovy, se hodnotí podle množství tepla uvolněného při hoření. Je-li množství uvolněného tepla menší než 150 MJ/m², považuje se stěna za požárně uzavřenou plochu a pokud je bez oken, nevzniká před ní požárně nebezpečný prostor. Při množství uvolněného tepla větším než 150 MJ/m² do 350 MJ/m² musí být stěny považovány za částečně požárně otevřené plochy při množství uvolněného tepla větším než 350 MJ/m² za plochy zcela požárně otevřené a odstup a požárně nebezpečný prostor se od nich vymezit musí.

Postup pro výpočet odstupových vzdáleností volných skládek hořlavých hmot, které se mohou nacházet v blízkosti rodinného domu nebo jiných budov, je podrobně uveden v ČSN 73 0804. Lépe je tento problém svěřit odborníkovi pro oblast požární bezpečnosti staveb.

14 POŽÁRNÍ BEZPEČNOST TECHNICKÝCH ZAŘÍZENÍ BUDOV

Technická zařízení budov se podílejí na základních funkcích, které musí správně navržená budova během své životnosti plnit. Rozsah a kvalita technických zařízení budov neustále rostou, stále v širším měřítku se používají systémy měření a regulace, výstražná, zabezpečovací a požárně bezpečnostní zařízení. Výsledkem má být inteligentní budova, kde všechny řídicí a zabezpečovací funkce jsou propojeny a dům pak poskytuje uživateli v současné době co možná nejvýše dosažitelný komfort.

Funkce technických zařízení je kromě jiného podmíněna provedením rozvodů, které z požárního hlediska narušují celistvost požárně dělicích konstrukcí, popř. představují cesty, kterými se může oheň šířit v budově. Při hodnocení rozvodů platí zásada, že prostup požární stěnou nebo stropem musí být utěsněn a v případech předepsaných ČSN 73 0810 musí vykázat příslušnou požární odolnost. V případě požadavků na požární odolnost prostupu podle musí být tento prostup zřetelně označen štítkem, obsahujícím následující informace:

• požární odolnost;
• druh nebo typ ucpávky;
• datum provedení;
• firma, adresa a jméno zhotovitele;
• označení výrobce systému.

Také je třeba těsnit prostupy elektrických kabelů a spáry v požárně dělicích konstrukcích.

Do vzduchotechnických potrubí se na rozhraní požárních úseků osazují požární klapky, které v případě požáru uzavřou průřez potrubí. Klapky se neosazují do potrubí o ploše do 0,04 m².

14.1 KOMÍNY

Ze statistických údajů o požárech rodinných domů uvedených v kap. 4 vyplývá, že k požárům často vede špatný stav komínů a závady nebo nesprávná instalace topidel. Komínům, topidlům a palivům bude proto věnována větší pozornost.

Příčiny požárů od komínů jsou:

• špatný technický stav komína (popraskané, neomítnuté nebo nevyspárované zdivo, vydrolení malty ve spárách aj.);
• poškozená vybírací a vymetací dvířka;
• nedodržení bezpečných vzdáleností dřevěných konstrukcí a dalších hořlavých hmot od komínů;
• při změně paliva z pevného na plynné nebo kapalné není provedena úprava komína;
• nedostatečné provedení záslepky rušených sopouchů (včetně překrytí hořlavými předměty jako jsou obrazy aj.);
• nedodržení zásady samostatných průduchů pro spotřebiče na pevná a plynná paliva (zhasne-li plynový hořák, odchází nespálený plyn do komína, kde se mísí s horkými spalinami ze spotřebičů na tuhá paliva – může dojít k explozi);
• nedodržení požadavku na nehořlavou podlahu kolem vybíracích otvorů;
• nedodržení lhůt pro čištění a kontrolu komínu;
• vyhoření sazí v komíně.

Navrhování komínů

Základní vlastnosti komínů, zásady pro navrhování, provádění a rekonstrukci komínů jsou uvedeny především v následujících normách:

• ČSN EN 1443 Komínové konstrukce – Všeobecné požadavky:2004;
• ČSN EN 15287-1 a A1 Komíny – Navrhování, provádění a přejímka komínů. Část 1: Komíny pro otevřené spotřebiče paliv:2011;
• ČSN EN 15287-2 Komíny – Navrhování, provádění a přejímka komínů. Část 2: Komíny pro uzavřené spotřebiče paliv:2009;
• ČSN 73 4201 ed. 2 Komíny a kouřovody. Navrhování, provádění a připojování spotřebičů paliv:2016.

Spalinová cesta je souhrnné označení pro dutinu k odvodu spalin do volného ovzduší (zpravidla ji tvoří kouřovod, sopouch, komínový průduch, popř. průduch komínového nadstavce).

Komín je vzhůru vedoucí konstrukce, která odvádí plynné spaliny do volného ovzduší. Skládá se z jednoho nebo více komínových průduchů a komínového pláště s příslušnými vybíracími a vymetacími, čisticími a kontrolními otvory a sopouchy, popř. z komínové vložky. Komín může být jednovrstvý nebo vícevrstvý. U jednovrstvého komína komínový plášť přímo vytváří komínový průduch (popř. s ochranným pouzdrem). Plášť vícevrstvého komína plní pouze funkci ochrannou, popř. statickou, komínový průduch je tvořen komínovou vložkou. Komínová vložka je tepelně a dilatačně oddělena od komínového pláště. Ochranné pouzdro (u jednovrstvého komína) je vnitřní dilatačně neoddělená ochranná vrstva komínového pláště.

Obr. 14.1 Konstrukční díly a příslušenství komína

Komíny mohou být s přirozeným tahem, s umělým tahem, přetlakové nebo vysokopřetlakové.

Komíny se provádějí buď jako vnitřní, nebo jako venkovní (přistavěné, anebo samostatně stojící). Podle způsobu provádění se rozeznávají komíny zděné, monolitické nebo montované.

Podle způsobu výroby a montáže se třídí na:

• systémový komín – je sestaven z kompatibilních dílů jednoho výrobce;
• individuální komín – je sestaven z kompatibilních dílů více výrobců. Odpovědnost přebírá ten, kdo komín postavil;
• dodatečně vložkovaný komín – do stávajícího komína je namontovaná vložky od jednoho výrobce. Odpovědnost přebírá ten, kdo komín dodatečně vyvložkoval.

Podle velikosti průřezové plochy se dělí na:

• úzké, s průřezem do 0,04 m²;
• střední, s průřezem větším než 0,04 m² do 0,2025 m²;
• průlezné, s průřezem větším než 0,2025 m².

Podle uspořádání průduchů se rozlišují:

• komíny průběžné přímé, jejichž všechny průduchy jsou založeny v nejnižším podlaží;
• komíny průběžné uhýbané, umožňující stejnou polohu spotřebičů ve všech podlažích;
• komíny podlažní mají komínové průduchy založené v jednotlivých podlažích. Používají se pro nadstavby budov;
• komíny přepažené se společným sběračem, založeným v nejnižším podlaží.

Především se mají stavět komíny průběžné přímé.

Komíny mohou být:

• komín s přirozeným tahem (negative pressure chimney): komín, při jehož provozu je tlak v komínovém průduchu nižší než vně komínového průduchu;
• přetlakový komín (positive pressure chimney): komín, při jehož provozu je tlak v komínovém průduchu vyšší než vně komínového průduchu.

Provoz komínů se dělí na:

• suchý provoz (dry operating condition): provoz komína za běžných podmínek, kdy teplota vnitřního povrchu komínové vložky, popř. komínového pláště, je vyšší než rosný bod spalin za daného tlaku;
• vlhký provoz (wet operating condition): provoz komína za běžných podmínek, kdy teplota vnitřního povrchu komínové vložky je shodná nebo nižší než rosný bod spalin za daného tlaku.

Podle připojování spotřebičů v podlažích nad sebou jsou komíny:

• samostatné;
• společné.

Podle proudění vzduchu ve vzduchovém průduchu komína se komíny dělí na:

• komíny s nevětraným vzduchovým průduchem;
• komíny s větráním vzduchového průduchu v souhlasném směru s proudícími spalinami;
• komíny s větráním vzduchového průduchu v opačném směru s proudícími spalinami.

Pro nové komíny se zvolí komín odpovídající konstrukce, u starých komínů lze provést dodatečné vložkování.

Konstrukce komínu a kouřovodu

Konstrukce komínu, kouřovodu nebo jejich částí musí být navržena ze stavebních výrobků třídy reakce na oheň nejméně A2. Komín, kouřovod nebo jejich část mohou vykazovat třídu reakce na oheň B až E, jsou-li splněny požadavky české technické normy ČSN 73 4201 ed. 2. Vnější povrch pláště vnitřního komína nesmí mít teplotu vyšší než 52 °C. Požární odolnost komínového pláště se volí jako pro šachtu, nebo podle stupně požární bezpečnosti požárního úseku, kterým komín prochází (rozhoduje vyšší požadavek). Kovový komínový plášť musí být uzemněn.

Vybírací otvory: Každý komínový průduch musí mít na své půdici (tj. v úrovni dna) vybírací otvor uzavřený nehořlavými dvojitými např. plechovými dvířky pro vybírání tuhých částí spalin. Půdice vybíracích otvorů má být minimálně 300 mm nad podlahou, která musí být do vzdálenosti 600 mm kolem vybíracích otvorů nehořlavá. Vybírací otvory nesmí ústit do obytných místností, sálů, skladů hořlavých látek a potravin a tam, kde jsou chována hospodářská zvířata.

Sopouchy jsou otvory v komínovém plášti, sloužící k připojení kouřovodu na komínový průduch. Mohou být vodorovné, nebo mají mírně stoupat k průduchu. Sopouch, do kterého není připojen spotřebič, musí být uzavřen ucpávkou a víkem z nehořlavého materiálu.

Vymetání komínů lze provést shora ústím průduchu z komínové lávky anebo u značně vysokých hlav vymetacími otvory, umístěnými buď ve zděné hlavě nad střechou, nebo v plášti komína na půdě. Vymetací otvory musí být uzavřeny dvojitými nebo zdvojenými betonovými nebo plechovými dvířky. Podlaha musí být do vzdálenosti 600 mm kolem vybíracích otvorů nehořlavá.

Komínová hlava (tj. část komína nad střechou) má být opatřena krycí deskou z nehořlavého a proti povětrnosti odolného materiálu. U vícevrstvých komínů musí být zabezpečena dilatace komínové vložky, aby se pohyby vložky nepřenášely na komínový plášť a nevznikaly trhliny v plášti. Ústí komína nebo kouřovodu s funkcí komína musí být opatřeno lapačem jisker, jestliže lze předpokládat, že může docházet k úletu jisker z komína např. při topení dřevem.

Komínové nástavce se smí zřizovat pouze výjimečně, je-li to z tahových důvodů nezbytně nutné. Musí být bezpečně zakotveny do komínových hlav s nejmenší hloubkou zapuštění 200 mm a nesmí mít otočnou část.

Komíny se klasifikují podle následujících charakteristik ukazatelů vlastností:

• teploty;
• tlaku;
• odolnosti proti vyhoření sazí;
• odolnosti proti působení kondenzátu;
• odolnosti proti korozi;
• vzdálenosti od hořlavých látek;
• popř. tepelného odporu, mrazuvzdornosti, tepelné ztráty, požární odolnosti.

Teplotní třídy T80 až T600 udávají jmenovitou provozní teplotu od 80 do 600 °C.

Zkouška tepelné odolnosti se provádí při zkušebních teplotách v rovnovážném stavu.

Tab. 14.1 Zkušební teploty

Tlakové třídy jsou:

• pro komíny s přirozeným tahem: N1, N2;
• pro komíny přetlakové: P1, P2;
• pro komíny vysokopřetlakové: H1, H2.

Třídy odolnosti proti vyhoření sazí:

• O – pro komíny bez odolnosti proti vyhoření sazí;
• G – pro komíny odolné proti vyhoření sazí.

Třídy odolnosti proti působení kondenzátu:

• W – pro spotřebiče paliv při vlhkém provozu;
• D – pro spotřebiče paliv při suchém provozu.

Třídy odolnosti proti korozi jsou uvedeny v tab. 14.2.

Tab. 14.2 Třídy odolnosti proti korozi

Dále se u komínů sleduje plynotěsnost, difuzní odpor, odolnost proti kondenzátu, provozní spolehlivost a úspora energie, uchování tepla aj.

Chování komínu při působení tepla

Zamezení požárům za provozních podmínek

Nejvyšší teplota přilehlých hořlavých látek nesmí při teplotě prostředí 20 °C překročit 85 °C. Vzdálenost vnějšího pláště komína od hořlavých látek je uvedena hodnotou (Cyy), viz též dále Označování komínu. Tato vzdálenost je určena zkouškou.

Odolnost proti vyhoření sazí

Jestliže má být zkoušena odolnost proti vyhoření sazí, musí zkouška probíhat při zkušební teplotě v komínovém průduchu 1 000 °C po dobu 30 minut a při teplotě prostředí 20 °C. Nejvyšší teplota přilehlých hořlavých látek nesmí překročit 100 °C. Vzdálenost od hořlavých látek nesmí překročit hodnotu stanovenou za provozních podmínek. Tato vzdálenost se prověří zkouškou.

Bezpečnost při hoření uvnitř komínů je aktuální především u spotřebičů na tuhá paliva. Při provozu, který není zcela v pořádku (vlivem špatného návrhu komína nebo kouřovodu, nevhodně zvoleného spotřebiče, špatné kvality dřeva atd.), se na vnitřní straně komínové vložky může velmi rychle utvořit povlak sazí, který mnohdy nelze odstranit mechanickými pomůckami (štětkami). Ve zvláštních případech pak může dojít k nekontrolovanému samovznícení sazí v komíně. Při vyhoření sazí vznikají uvnitř komínu teploty přes 1 000 °C, výrazně ovlivňující chování stavebních materiálů. Proto je kvalita materiálu a dílů použitých při stavbě komína velmi důležitá a zásadní. Vysoce kvalitní materiály zaručují v případě velkých teplotních namáhání optimální funkční způsobilost.

Požární odolnost

Směr působení tepla: z vnitřku ven

Požadavek na požární odolnost při směru působení tepla z vnitřku komínu ven musí být deklarován písmenem G nebo O s doplněním údaje o vzdálenosti od hořlavých stavebních materiálů v mm (xx).

Směr působení tepla: z vnějšku ven

Požadavek na konstrukci a tepelnou izolaci komína při směru působení tepla zvenčí dovnitř komínu a opět ven musí být deklarován jako mezní stav EI. Příklady jsou uvedeny v tab. 14.3, klasifikace požární odolnosti je uvedena v ČSN EN 13501-2 (73 0860).

Tab. 14.3 Třídy požární odolnosti komínů

Označování komínu

Komín musí být označen podle ČSN EN 1443. Označení komínu musí obsahovat následující údaje:

Požadavky na komíny (shrnutí)

Vždy musí být zajištěn bezpečný odvod spalin do volného ovzduší a požární bezpečnost celého prostoru, kterým spalinová cesta prochází.

Konstrukce komína musí být navržena tak, aby tepelnou roztažností komínového průduchu nebyla narušena nepropustnost průduchu a dalších částí komína. K příslušným otvorům pro kontrolu a čištění na spalinové cestě musí být zajištěn bezpečný přístup.

U komínů procházejících vnitřním prostorem nebo konstrukcí budovy musí být návrh komínové konstrukce proveden tak, aby při běžném provozu připojeného spotřebiče byly dodrženy vzdálenosti od hořlavých hmot.

Prostory s uzavíratelným nebo otevřeným spotřebičem musí mít dostatečný přívod vzduchu.

Při prostupu komínu stropy a stěnami nesmí být komínová konstrukce propojena ani namáhána stropy, průvlaky nebo stavebními dílci. Při prostupu stropy je předepsán 3 cm odstup stropní konstrukce od vnějšího povrchu komína. Tento prostor se těsně vyplní nehořlavým izolačním materiálem. Totéž platí i pro stěnové prvky.

Jednovrstvé komíny se navrhují pro spotřebiče s trvalým provozem a vyšší teplotou spalin, zejména pro spotřebiče na tuhá paliva (komíny pro suchý provoz).

Vícevrstvé komíny se navrhují pro spotřebiče na plynná a kapalná paliva a pro spotřebiče na tuhá paliva, kde dochází ke zplyňování paliva.

Ústřední zdroje tepla se připojují do samostatného komínového průduchu.

Materiály komínů (požadavky požární bezpečnosti)

Komíny, komínové vložky a kouřovody, vč. ochranného pouzdra, se navrhují z materiálů nehořlavých (třída reakce na oheň A1, A2), popř. pro spotřebiče se zaručenou nízkou výstupní teplotou spalin a pro mokrý provoz mohou být i z hořlavých materiálů (např. z plastů) třídy reakce na oheň B až E.

Komínové vložky z hliníku lze použít do jmenovité světlosti 150 mm pro spotřebiče se suchým provozem.

Izolační vrstva pro vícevrstvé komíny odolné proti vyhoření sazí (třída G) musí mít bod tání vyšší než 1 000 °C.

Kouřovod procházející jiným požárním úsekem musí být veden v instalačním kanále, anebo musí být opatřen pláštěm o požární odolnosti, která odpovídá stupni požární bezpečnosti požárního úseku, kterým prochází. Pro prostup kouřovodu stěnou nebo stropem z hořlavých hmot (konstrukcí druhu DP2 nebo DP3, platí úprava popsaná v ČSN 06 1008.

Připojování spotřebičů ke komínu

Podle druhu používaných paliv se spotřebiče dělí na tuhá, plynná a tekutá paliva. Podle funkčních vlastností se spotřebiče paliv dělí na lokální (pokojová kamna, sporáky), ústřední včetně etážových (kotle pro ústřední vytápění) a technologické (sloužící k určitému technologickému procesu). Podle konstrukce se spotřebiče paliv dělí na otevřené (nasávající spalovací vzduch z místnosti a jeho přívod nelze uzavřít, např. krby), uzavíratelné (běžné lokální spotřebiče) a uzavřené (s oddělenými spalovacími oběhy, např. speciální spotřebiče na plynná paliva).

Ke společnému komínovému průduchu nemají být zásadně připojeny:

• otevřený spotřebič paliv s uzavřeným spotřebičem;
• spotřebiče s různou funkcí (lokální, ústřední);
• spotřebiče v různých podlažích (s výjimkou komínů konstruovaných pro tento účel);
• spotřebiče různých paliv.

Vzdálenost hořlavých materiálů od komínu

Vzdálenost stavební konstrukce z výrobků třídy reakce na oheň B až F od vnějšího povrchu pláště komínu a kouřovodu musí být stanovena zkouškou podle ČSN EN 1443. U systémového komínu, individuálního komínu a kouřovodu je vzdálenost stavební konstrukce od vnějšího povrchu komínu dána hodnotami uvedenými v ČSN EN 15287-1+A1.

Vzdálenost vnějšího povrchu komína od hořlavých materiálů se značí Cyy, přičemž yy je hodnota v milimetrech, např. C50 odpovídá vzdálenosti C = 50 mm. U nových komínů se bezpečné vzdálenosti, jak už bylo řečeno, stanovují zkouškou a jsou součástí označení komína podle ČSN EN 1443.

V ČSN 73 4201 ed. 2: 2016 je předepsáno: Zazděné dřevěné konstrukce, např. stropní trámy a zárubně, musí být od komínového průduchu vzdáleny nejméně 300 mm. Dřevo vedené podél omítnuté komínové zdi musí být vzdáleno minimálně 50 mm. Pokud se mezera vyplní nehořlavým materiálem, je možno tuto vzdálenost zmenšit na 10 mm. Vše je patrno z obr. 14.2. Uvedené vzdálenosti platí i pro konstrukce z jiných hořlavých hmot.

Vzdálenosti hořlavých hmot od vnějších povrchů komínů, popř. od komínových průduchů, musí být dodrženy.

Obr. 14.2 Bezpečné vzdálenosti od komína: a) dřevěné schodnice, b) dřevěné stropní trámy

Označování komínů na místě

Komínové konstrukce a komínová vložka musí být označeny identifikačním štítkem (ČSN EN 1443).

Provoz komínů a kouřovodů

Na základě zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky 246/2001 Sb., o požární prevenci, § 43 Komíny a kouřovody vyplývá povinnost udržovat komín v takovém stavebně technickém stavu, aby byla zajištěna požární bezpečnost. Čištění, kontrola a revize spalinové cesty musí být prováděny podle vyhlášky č. 34/2016 Sb., o čištění, kontrole a revizi spalinové cesty.

Kontrola a čištění: Při kontrole komínu se zjišťuje, zda stav a provedení spalinové cesty odpovídá připojenému spotřebiči paliv jak z hlediska velikosti průduchu komína a jeho účinné výšky, tak z hlediska druhu materiálu a skladby jednotlivých vrstev (doklad o konstrukci komína se dokládá prohlášením o shodě). Současně se zjišťuje, jak je zabezpečen přístup ke spalinové cestě a zda jsou dodrženy bezpečné vzdálenosti od hořlavých předmětů a hořlavých konstrukcí. Kontroluje se stavebně technický stav a zda nedošlo k zásadním změnám oproti minule kontrole. Čištění se provádí podle vyhlášky č. 34/2016 Sb. Na základě provedené kontroly a čištění se zpracuje zpráva o provedení čištění a kontrole spalinové cesty.

Revize spalinové cesty se provádí především před uvedením spalinové cesty do provozu, po stavební úpravě komína, při změně druhu paliva, po komínovém požáru a u vzniku trhlin nebo při podezření na jejich výskyt u používané spalinové cesty. Jestliže spalinová cesta splňuje všechny technické požadavky norem a předpisů, a závěrečně hodnocení ve zprávě o revizi spalinové cesty je kladné, spotřebič se uvede do provozu. V případě zjištěných méně závažných závad a nedostatků se stanoví termín na jejich odstranění, v případě velkých závad a hrubých nedostatků se vystaví negativní revizní zpráva a spotřebič paliv se do provozu uvést nemůže. Součástí zprávy o revizi spalinové cesty je technický protokol revize spalinové cesty. Tento dokument vypracovává revizní technik spalinových cest.

Lhůty čištění a kontrol spalinové cesty

Aby nedocházelo k ohrožení životů a zdraví a k poškozování životního prostředí, je nutné podmínky vyhlášky č. 34/2016 Sb. dodržovat. Odpovědnost za řádný technický stav komínů a kouřovodů má vlastník domů.

14.2 POŽÁRNÍ BEZPEČNOST TEPELNÝCH ZAŘÍZENÍ

Při navrhování, instalaci a montáži tepelných zařízení ve stavbách je třeba dodržovat požadavky na požární bezpečnost. ČSN 06 1008:1997 Požární bezpečnost tepelných zařízení řeší požadavky pro lokální spotřebiče, zdroje tepla se jmenovitým tepelným výkonem do 70 kW určené pro ústřední vytápění a rozvodné a teplosměnné části otopných soustav ústředního vytápění.

Lokální spotřebiče umožňují využití uvolněného tepla pro daný účel z prostoru, kde je spotřebič instalován. Lokální spotřebiče jsou určeny ke spalování pevných, kapalných a plynných paliv, anebo jsou elektrické.

Instalovat a provozovat se smí pouze tepelné zařízení, které bylo schváleno z hlediska požární bezpečnosti.

Bezpečné vzdálenosti spotřebičů

V technické dokumentaci tepelných zařízení musí být uvedeny bezpečné vzdálenosti tepelného zařízení od povrchu stavební konstrukce, podlahové krytiny a zařizovacích předmětů z hořlavých hmot. Za hořlavou hmotu se považují výrobky třídy reakce na oheň B až F (všech tříd kromě A1, A2). U spotřebičů vyrobených a provozovaných podle dříve platných norem a spotřebičů, které nemají bezpečnostní vzdálenost předepsanou v dokumentaci, platí tabulka Přílohy 8 vyhlášky č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb upravena do podoby uvedené v tab. 14.4.

Tab. 14.4 Bezpečné vzdálenosti spotřebičů od hořlavých hmot

Není-li možno bezpečnou vzdálenost dodržet, lze mezi tepelné zařízení a chráněnou hmotu umístit ochrannou zástěnu. Za bezpečnou vzdálenost lze pak považovat polovinu předepsané vzdálenosti, anebo se musí vzdálenost prokázat zkouškou. Ochranná zástěna musí být vyrobena z nehořlavých hmot třídy reakce na oheň A1 nebo A2 tloušťky nejméně 3 mm. Umísťuje se nejméně 30 ± 5 mm od chráněné hmoty, kterou musí přesahovat nejméně 300 mm na horní straně a 150 mm na bočních stranách.

Bezpečná vzdálenost se musí dodržet rovněž od kouřovodů, a to nejméně 200 mm od kouřovodu k obložení zárubní dveří a 400 mm k ostatním částem stavebních konstrukcí z hořlavých hmot.

K ochraně podlahové krytiny z hořlavých hmot (třídy reakce na oheň B_fl až F_fl) proti účinkům žhavých pevných zbytků vypadlých z přikládacích a popelníkových otvorů se pod spotřebič umísťuje ochranná podložka z nehořlavého materiálu předepsaných rozměrů, přesahující otvory spotřebiče dopředu o 300 až 600 mm a do stran o 100 až 300 mm.

Proti tepelným účinkům některých spotřebičů se k ochraně podlahové krytiny nebo stěny (u závěsných spotřebičů) používá izolační podložka ze stejných materiálů jako ochranná zástěna.

Na tepelné zařízení a do nebezpečné vzdálenosti od něho se nesmí odkládat předměty z hořlavých hmot.

Přípustnost instalace tepelných zařízení

Spotřebiče se smí umístit pouze do prostředí, pro které jsou určeny. Omezení se týká prostředí s nebezpečím požáru hořlavých hmot, prachů a kapalin a výbuchu hořlavých plynů a par. Přípustnost instalace tepelných zařízení podle charakteristik prostředí uvádí tab. 14.5.

Tab. 14.5 Přípustnost instalace tepelných zařízení podle charakteristik prostředí

V garážích nesmí být použity některé druhy tepelných spotřebičů – otevřený (ani otevíratelný) spotřebič, elektrický vařič, infrazářič, akumulační nebo plynová kamna. Smí být použity pouze tepelné spotřebiče k tomuto použití schválené

V prostorách, kde se provádí údržba a opravy vozidel, nesmí být instalovány spotřebiče a zdroje tepla pevných paliv, otevřené i uzavíratelné spotřebiče a zářiče. Otevřeným spotřebičem je zde míněn spotřebič, jehož spalovací prostor a spalinové cesty jsou spojeny s prostorem, v němž je instalován.

14.3 SKLADOVÁNÍ PEVNÝCH PALIV

Hnědé a černé uhlí

Uhlí uskladněné ve vyšších hromadách je vlivem obsahu síry a vlhkosti náchylné k samovznícení. Je proto třeba dodržovat následující opatření:

• podlaha sklepů musí být rovná a suchá;
• uhlí různých druhů a zrnitosti je třeba skladovat odděleně;
• před nanesením uhlí je třeba podlahu zbavit prachu;
• uhlí je nutno chránit při dopravě před rozdrobením a tím snížit podíl prachu;
• vlhké uhlí se musí skladovat v nižších vrstvách;
• je třeba kontrolovat teplotu paliva ve skladu, nebezpečí vznícení vzniká již při teplotě cca 60 °C uvnitř hromady;
• v uhelně se nesmí neukládat žhavé zbytky z topenišť;
• uhlí lze odebírat z okraje, nikoliv ze středu hromady;
• výšky hromad (ČSN 44 1315:2007 Skladování tuhých paliv).

14.4 PLYNOVÁ ZAŘÍZENÍ

Plynová zařízení jsou vyhrazeným zařízením a podléhají speciálním předpisům, především vyhlášce ČÚBP č. 21/1979 Vyhrazená plynová zařízení, a kontrolám určeným státním odborným dozorem, tj. Oblastními inspektoráty práce a Institutem technické inspekce. Jejich konstrukce a provozní vlastnosti musí splňovat požadavky zákona č. 22/1997 Sb., Technické požadavky na výrobky,ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády č. 177/1997 Sb., Technické požadavky na spotřebiče plynných paliv. Pro jejich provozování je potřeba se řídit požadavky ČSN 38 6405:1988+Z1:1999 Plynová zařízení, zásady provozu.

Plynná paliva

Plynná paliva jsou plyny nebo směsi plynů, které při spalování se vzduchem nebo kyslíkem jsou používány převážně pro vaření a topné účely. Nejpoužívanější topné médium v ČR je zemní plyn. Zemní plyn osahuje 89 % až 94 % metanu, je to plyn nedýchatelný, sice nejedovatý, ale velmi výbušný (spodní mez výbušnosti 4 % objemová, horní mez 16 % procent objemových). Aby byl únik zemního plynu lehce pozorovatelný, je plyn odorován.

V posledních letech se velmi rozšířilo používání tekutých uhlovodíkových plynů, obchodně označovaných LPG (Liquid Petroleum Gas). LPG se dodává ve vratných obalech (lahvích a sudech), anebo kartuších a cisternách pro uložení ve stabilních nádržích. Běžně se využívají lahve obsahu 0,4 kg, 1 kg, 2 kg, 5 kg, 10 kg a 33 kg, sudy mají obsah 300 kg. Nádrže – tlakové nádoby stabilní – jsou různých velikostí a jsou zařazeny do tzv. vyhrazených zařízení podle vyhlášky ČÚBP č. 18/1979 Sb., v aktuálním znění.

Požadavky na instalaci plynových zařízení

Pro rozvod plynů v budovách je základním předpisem ČSN EN 1775 Zásobování plynem – Plynovody v budovách – Nejvyšší provozní tlak 5 bar – Provozní požadavky. Týká se plynovodů od předávacího místa plynu k napojení spotřebičů. Dodatečně byla vydána technická pravidla TPG 704 01 – Odběrná plynová zařízení a spotřebiče na plynná paliva v budovách – Připojování plynových spotřebičů.

Stavba domovního plynovodu

Pro stavbu domovních plynovodů je dovoleno používat jen takové materiály, které odpovídají účelu použití, vlastnostem a tlaku plynu. Nesmí být použito materiálů obsahujících azbest.

Hlavní uzávěry plynu

Na domovním plynovodu se umísťuje hlavní uzávěr plynu (HUP) v místě, které určí dodavatel plynu. Hlavní uzávěr nesmí být umístěn:

• v obytných místnostech, ve spíži, v kuchyni, v místnostech pro stravování;
• v koupelně, na WC, v prádelnách;
• v kotelnách;
• v garážích;
• ve skladech potravin, hořlavých látek, ve skladech tlakových nádob;
• v nepřímo větratelných, nevětraných nebo nepřístupných prostorech aj.

Vnější plynovod se vede přednostně v zemi. Prostup domovního plynovodu vnější obvodovou zdí se řeší uložením potrubí do chráničky.

Vnitřní plynovod se vede volně (po povrchu), pod snadno odnímatelnými dílci, pod omítkou anebo v instalačních šachtách nebo kanálech, které jsou pro tento účel určeny. Vnitřní plynovod musí být chráněn proti korozi nátěrem nebo izolací s označením žlutou barvou. V garážích, prádelnách a kotelnách se vedení plynovodu, kromě přívodu ke spotřebičům, nedoporučuje. Vnitřní plynovod se nesmí vést nevětranými šachtami, komínovými průduchy a komínovým zdivem, půdami, v podlahách.

Připojování odběrných plynových zařízení

K domovnímu plynovodu lze připojit jen takové spotřebiče, které splňují požadavky nařízení vlády č. 177/1997 Sb., a svým provedením a určením vyhovují danému druhu a tlaku plynu. Umístění spotřebičů musí být takové, aby byla umožněna snadná obsluha a údržba.

Spotřebiče v provedení A odebírají vzduch pro spalování z prostoru, kde jsou instalovány a do téhož prostoru jsou odváděny jejich spaliny.

Spotřebiče v provedení B odebírají vzduch pro spalování z prostoru, kde jsou instalovány a spaliny jsou odváděny komínem do venkovního prostoru

Spotřebiče v provedení C – na umísťování spotřebičů v tomto provedení nejsou kladeny zvláštní požadavky na objem prostoru, na větrání, ani na přívod vzduchu, neboť si přisávají vzduch pro spalování z venkovního prostoru a spaliny jsou rovněž odváděny do venkovního prostoru.

Zabezpečovací zařízení plynových spotřebičů

Všechny plynové spotřebiče, kromě sporáků, jsou vybaveny zabezpečovacím zařízením, které slouží k tomu, aby byl automaticky zastaven přívod plynu, jestliže zhasne plamen, nebo poklesne či stoupne tlak plynu.

Únik plynu lze identifikovat lidskými smysly, tj. čichem, případně sluchem. V současnosti existuje na trhu celá řada moderních detekčních ručních přenosných přístrojů, které velmi přesně zaznamenají únik plynů jak akusticky, tak světelně. Nejprogresivnější způsob detekce úniku je instalace detekčních čidel přímo nad plynovými spotřebiči, které v případě úniku vyhlásí poplach, případně přeruší přívod plynu do zařízení. Doporučuje se, aby plynové kotelny i v rodinných domcích byly tímto automatickým systémem vybaveny.

Zásobování plynem – LPG

ČSN 38 6462:2002 řeší komplexně problematiku zásobování a užití zkapalněných uhlovodíkových plynů. Problematiku LPG řeší detailněji technické pravidlo TPG 402 01 Tlakové stanice, rozvod a doprava zkapalněných uhlovodíkových plynů LPG. (2001)

Tlaková stanice je souhrn zařízení, určených pro odběr LPG z tlakových nádob. Sestává ze zdroje plynu (lahve, sudy nebo zásobníky) a dále z pevně zabudovaného zařízení (uzavírací armatury, připojovací hadice atd.).

Skladování uvedených plynů je možné:

• v sudech nebo lahvích;
• v bateriích z lahví a sudů;
• ve stabilních zásobnících;
• v železničních cisternách nebo automobilových cisternách.

Hmotnost náplně lahve je do 40 kg, hmotnost sudu je nad 40 kg do 300 kg. Ve větších množstvích se plyn skladuje ve stabilních zásobnících.

Rozvodné potrubí propanu, butanu a jejich směsí může být uloženo v zemi, ale musí mít nejmenší krytí zeminou 0,8 m. Pokud je uloženo v zemi, nesmí se klást:

• pod budovami a základovými deskami;
• před otevřenými pracovními prostory, sklady, kde je možnost nepravidelného nahromadění různých materiálů;
• v kabelových kanálech;
• v kanalizacích a podzemních prostorech;
• v parních kanálech.

Dodavatel zařízení na propan, butan a jejich směsi je povinen před uvedením nového nebo rekonstruovaného plynového zařízení do provozu provést zkoušku pevnosti, těsnosti, funkční zkoušku, výchozí revizi a zajistit odborné technické přezkoušení. O všech provedených zkouškách a revizích musí být vyhotoveny protokoly a revizní zprávy. O předání zařízení uživateli musí být vyhotoven zápis.

Provozovatel zařízení je povinen provozovat zařízení na propan-butan bezpečně, spolehlivě a hospodárně. Aby byla zajištěna bezpečnost provozu, je nutné dbát bezpečnostních předpisů, které se vztahují na dané zařízení.

Jednoduché a spotřební tlakové stanice TPG 40201 část III

Zdrojem plynu jsou v tomto případě lahve nebo sudy. Lahve se umísťují na snadno přístupných místech, prostor musí být alespoň přímo větratelný. Lahve a sudy, které jsou součástí bateriových tlakových stanic, se umísťují v přístavcích, přístřešcích nebo samostatných stavbách nad úrovní terénu. Lahve nesmí být umísťovány v prostorách pod úrovní terénu, v místnostech pro spaní, ve spížích, v koupelnách a prádelnách, garážích, kotelnách, na půdách a tam, kde jsou otvory do komína.

Kolem provozních lahví se vymezuje ochranný prostor. V ochranném prostoru nesmí být zdroje iniciace, hořlavé látky, okna, dveře, vstupy do podzemních prostor apod. Ochranný prostor se nestanovuje u jednotlivých lahví s náplní do 15 kg.

Lahve do 15 kg náplně je možné umísťovat vně i uvnitř staveb. V jednom bytě nebo nebytovém prostoru obytné budovy mohou být nejvýše dvě jednoduché tlakové stanice. Láhev může být vestavěna přímo do spotřebiče, pokud to tento umožňuje.

Obr. 14.3 Příklady spotřebičů s instalovanou lahví

Lahve nad 15 kg náplně nesmějí být umístěny v obytných budovách. Vstup do místnosti s lahvemi musí být umožněn z venkovního prostoru. Spotřebič musí být napojen pouze na jednu tlakovou stanici.

Přístřešky, přístavby nebo samostatné stavby sloužící k umísťování lahví tvoří požární úseky ve IV. stupni požární bezpečnosti. Stavební konstrukce musí být druhu DP1, nenosné konstrukce uvnitř požárního úseku mohou být DP2.

Podlaha musí být nejiskřivá a nehořlavá, nášlapná vrstva tloušťky do 5 mm může být třídy reakce na oheň D_fl.

Obr. 14.4 Jednoduchá tlaková stanice pro jednoho odběratele

Zásobníkové tlakové stanice TPG 40201 část II

Místo pro umístění zásobníků musí být voleno tak, aby mohl být dodržen ochranný prostor zásobníků, terén nebo prostor v okolí nezabraňoval rozptylu plynů v případě jeho úniku a aby byly zásobníky přístupné pro plnění. Kolem zásobníků se vymezuje bezpečnostní pásmo vůči stávajícím budovám. Toto je určeno k zamezení nebo zmírnění účinků případných havárií plynových zařízení a k ochraně života, zdraví a majetku osob.

Zásobníky lze umísťovat jako nadzemní, podzemní, polozapuštěné nebo uvnitř budovy anebo na střeše budovy. Nadzemní a polozapuštěné stabilní zásobníky se nezastřešují. Musí se opatřit nátěrem, který odráží sluneční záření

Terén pod nadzemními zásobníky se musí upravit tak, aby vzniklý plyn nemohl vsáknout a nemohl se dostat do sklepů, kanálových vstupů, otevřených šachet apod.

Ochranný prostor nadzemního i podzemního zásobníku v závislosti na jeho objemu vymezuje TPG 40201 Tlakové stanice, rozvod a doprava zkapalněných uhlovodíkových plynů (LPG) (2001). Ochranný prostor je vymezený prostor, ve kterém může mimořádně dojít ke vzniku nebezpečné koncentrace plynů.

V rodinných domech se smí umístit jen jeden zásobník s objemem do 5 m³, a to v prostoru nesloužícím k jiným účelům. Uvnitř budovy může být použit pouze nadzemní zásobník.

Obr. 14.5 Umístění zásobníku LPG v rodinném domě

Prostory se zásobníkem musí být řádně větrány.

Prostor pro zásobník musí tvořit samostatný požární úsek ve IV. stupni požární bezpečnosti s východem na volné prostranství. Konstrukce musí být druhu DP1, dveře druhu DP2.

Prostor, ve kterém je umístěn zásobník, musí být vybaven zařízením na zjišťování úniku plynu. Výstražná signalizace (zvuková a světelná) musí spolehlivě upozornit na únik plynu.

Podlaha musí být nejiskřivá a nehořlavá. Nášlapná vrstva tl. do 5 mm může být stupně hořlavosti až C2 (třídy reakce na oheň D_fl).

Prostupy instalací musí být plynotěsné. Elektrická vedení musí být v provedení pro ZÓNU 2 podle ČSN EN 60079-10-1 ed. 2:2016 a ČSN EN 60079-10-2 ed. 2:2018. Na dveřích a stěnách s větracími otvory musí být výstražné značky a nápisy.

14.5 VYTÁPĚNÍ TOPNÝMI OLEJI

Pro skladování a manipulaci s hořlavými kapalinami platí ČSN 65 0201, včetně změny 1 z roku 2005.

Kotelny pro vytápění a ohřev teplé užitkové vody nemusí tvořit samostatný požární úsek, pokud výkon tepelného zařízení je menší než 70 kW, popř. při více kotlích menší než 140 kW. Provozní nádrže hořlavých kapalin předepsané výrobcem zařízení mohou být umístěny u tepelného zařízení, pokud objem hořlavé kapaliny nepřesáhne 0,25 m³.

Nádrže o větším objemu, avšak pouze do 2 m³, mohou být umístěny společně s kotlem v samostatném požárním úseku. Požární úsek nesmí být využíván k jiným účelům a nesmí se zde vyskytovat jiné hořlavé látky. Požární úsek musí být dostatečně větrán; doporučuje se ho vybavit detektorem par hořlavých kapalin. Vzdálenost kotle a kouřovodu od nádrže musí být nejméně 1 m. Jednoplášťová nádrž musí být vybavena havarijní jímkou na 100 % objemu nádrže; pokud je použito více nádrží, postačí jímka na 70 % obsahu nádrží. U dvouplášťové nádrže se havarijní jímka nezřizuje. Zdroj tepla nesmí být umístěn v havarijní jímce. Stáčecí místo musí být umístěno vně budovy, odstup od něho se nestanovuje.

Nádrže o objemu větším než 2 m³ se musí umístit do samostatného požárního úseku, anebo vně budovy.

14.6 OCHRANA PŘED BLESKEM

Všeobecně o ochraně před bleskem

Základním úkolem ochrany před bleskem je vedle ochrany před přímým úderem blesku vyrovnání potenciálů, tj. vodivé spojení všech kovových stavebních částí a technologických zařízení, včetně jejich připojení na společnou uzemňovací soustavu. Pro navrhování, provádění a zřizování hromosvodů a ostatních zařízení sloužících k ochraně budov a objektů před bleskem platí norma ČSN EN 62305 ed. 2:2011 a další normy a předpisy s ní související.

Hlavní části bleskosvodu jsou:

• jímací zařízení;
• svod (svody);
• uzemnění (zemnice).

Uvedené části bleskosvodu vytvářejí umělou vodivou cestu k přijetí a svedení blesku (výboje) do země. Ochrana před bleskem musí být řešena tak, aby blesk byl sveden do země bez škodlivých účinků na chráněnou budovu. Blesk je elektrický rázový výboj, při němž se vyrovnává náboj jedné polarity s nábojem opačné polarity (mezi mraky, nebo mezi mrakem a zemí).

Části hromosvodů uvedené v bodech a), b), c) mohou být buď celé, nebo zčásti vytvořeny jako strojené (vytvořeny z příslušných součástí a vodičů určených ke stavbě bleskosvodu), nebo náhodné (při použití kovových částí chráněné budovy, pokud vyhovují požadavkům konstrukcí bleskosvodu).

Druhy a provedení soustav jímacího zařízení

Tyčový bleskosvod je vytvořen jímací tyčí, která je umístěna v místě nejpravděpodobnějšího přímého zásahu blesku. Od spodní části tyče je veden svod.

Hřebenová soustava je tvořena jímacím vedením umístěným na hřebenu střechy (sedlové, valbové, polovalbové, pilové a šedové), které převyšuje okap min. o 1 m.

Mřížovou soustavu tvoří jímací vedení na střeše (ploché, hangárové, pultové a sedlové s převýšením hřebene proti okapnímu okraji menšímu než 1 m), vedené v podélném i příčném směru.

Stožárový bleskosvod je vytvořen jímačem upevněným na stožáru, dostatečně převyšujícím chráněnou budovu.

Závěsový bleskosvod je vytvořen jímacím vedením (lanem), zavěšeným nad chráněnou budovou ve směru jeho podélné osy.

Klecový bleskosvod je vytvořen mříží jímacích vedení, zavěšených nad chráněnou budovou.

Řešení bleskosvodů na rodinných domech

Zařízení tvořící systém ochrany stavby a jejího uživatele před bleskem nebo jinými atmosférickými elektrickými výboji musí být navrženo z výrobků třídy reakce na oheň nejméně A2.

Na střeše stanové nebo polovalbové s krátkým hřebenem se zřizuje tyčový bleskosvod; na střeše sedlové, valbové, polovalbové nebo pultové hřebenová soustava a při členitém zastřešení kombinovaná. U střech plochých nebo s malým sklonem (při převýšení proti okapu do 1 m) je řešení stejné jako u vícepodlažních budov. U střech plochých se navrhuje jímací vedení po obvodu střechy (např. na atice) a doplní se příčnými vedeními (mřížová soustava), uspořádanými tak, aby žádný bod střechy nebyl vzdálen od jímacího vedení více než 10 m. Každé z těchto vedení musí být na obou koncích připojeno na obvodové jímací vedení.

Počet svodů se řídí půdorysnými rozměry a výškou budovy. U dvojdomů a u řadových domů se řeší jímací zařízení a počet svodů společně jako u jednoho domu.

Obr. 14.6 Druhy jímacího zařízení

15 ZAJIŠTĚNÍ PROTIPOŽÁRNÍHO ZÁSAHU

Zařízení pro protipožární zásah tvoří především:

• přístupové komunikace a nástupní plochy;
• vnitřní a vnější zásahové cesty;
• požárně bezpečnostní zařízení (zásobování požární vodou, elektrická požární signalizace, stabilní hasicí zařízení, přenosné hasicí přístroje atd.).

Příjezdy a přístupy, zásahové cesty

Obecně

Přístupové komunikace

Za postačující přístupové komunikace se považují zpevněné pozemní komunikace o nejmenší šířce 3 m.

Nástupní plocha se vyžaduje jen u vícepodlažních budov o výšce větší než 12 m, u nichž se počítá s prováděním protipožárního zásahu anebo záchranou osob zvenčí.

Vjezdy a průjezdy musí mít nejmenší světlé rozměry šířky 3,5 m a výšky 4,1 m.

Zásahové cesty se třídí na:

• vnitřní;
• vnější.

Vnitřní zásahové cesty musí být zřízeny:

• a) u staveb o výšce > 22,5 m;
• b) u staveb o výšce ≤ 22,5 m a hloubce větší než 30 m, pokud protipožární zásah může být veden pouze z jednoho průčelí, anebo hloubce větší než 60 m při možnosti vedení zásahu ze dvou protilehlých vnějších stran stavby.

Vnitřní zásahové cesty jsou tvořeny CHÚC typu B nebo C, požárními výtahy a dalšími navazujícími komunikačními prostory bez požárního rizika.

Požární výtah musí být zřízen ve stavbách o výšce h větší než 45 m.

Vnější zásahové cesty tvoří požární žebříky nebo schodiště a požární lávky.

Příjezdy a přístupy k rodinným domům, rodinným rekreačním domům a garážím

Ke každému rodinnému domu nebo skupině domů (řádová zástavba) musí vést přístupová komunikace široká nejméně 3 m a končící nejvýše 50 m od posuzované budovy. Příjezd musí mít charakter alespoň zpevněné komunikace. Každá neprůjezdná jednopruhová přístupová komunikace delší než 50 m musí být na neprůjezdném konci navržena se smyčkovým objezdem nebo plochou umožňující otáčení vozidla. Podrobněji o možnosti otáčení na neprůjezdné jednopruhové komunikaci viz vyhláška č. 23/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Vjezdy na pozemky obestavěné, ohrazené nebo jiným způsobem znepřístupněné a určené pro příjezd požární techniky musí být navrženy o minimální šířce 3,5 m a výšce 4,1 m.

Od zřízení komunikace lze upustit např. v nepřístupných horských oblastech, pokud s tím souhlasí územně příslušný Hasičský záchranný sbor.

Komunikace se nemusí zřizovat u rodinných rekreačních domů a jednotlivých garáží.

Přenosné hasicí přístroje

Obecně

Přenosné hasicí přístroje jsou určeny k provedení prvotního zásahu uživateli domu. Jejich počet n_r v požárním úseku se určí:

a) u nevýrobních objektů

\begin{gathered}
n_\text{r} = 0{,}15 (S \cdot a \cdot c_3)^{1/2} \ge 1{,}0
\end{gathered}

(7)

b) u výrobních objektů

\begin{gathered}
n_\text{r} = 0{,}2 (S \cdot P_1)^{1/2} \ge 1{,}0
\end{gathered}

(8)

Nelze-li počet a typ přenosných hasicích přístrojů s požadovanou hasicí schopností určit podle zvláštního právního předpisu nebo české technické normy, stanoví se podle vztahu uvedeného ve vyhlášce č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění pozdějších předpisů:

\begin{gathered}
n_\text{HJ} = 6 \cdot n_\text{r}
\end{gathered}

(9)

kde je

n_HJ … počet hasicích jednotek hasicích přístrojů,
n_r … počet hasicích přístrojů určený podle českých technických norem.

Pro přenosné hasicí přístroje, certifikované podle české technické normy, které mají na typovém štítku uvedenou hasicí schopnost, platí:

Z rovnice (9) se vypočte n_HJ.

• 1. Pro daný požární úsek se vybere vhodný druh přenosného hasicího přístroje a pro předpokládanou třídu požáru podle české technické normy se z typového štítku určí hasicí schopnost přístroje.
• 2. Z tab. 15.1 se pro danou hasicí schopnost vybraného hasicího přístroje určí velikost hasicí jednotky hasicího přístroje HJ1.
• 3. Hodnota n_HJ se podělí hodnotou HJ1 a tím se získá příslušný počet přenosných hasicích přístrojů daného druhu. Výsledek se vždy zaokrouhlí nahoru na celá čísla. Součin počtu hasicích přístrojů jednoho druhu s jemu odpovídající hasicí jednotkou HJ1 musí být větší nebo roven hodnotě n_HJ.
• 4. Je-li zvoleno více druhů přenosných hasicích přístrojů, součiny počtu hasicích přístrojů jednoho druhu s jemu odpovídající hasicí jednotkou HJ1 se sčítají. Součet musí být větší nebo roven hodnotě n_HJ.

Tab. 15.1 Hasicí jednotky hasicích přístrojů HJ1

Pro přenosné hasicí přístroje, schválené podle české technické normy ČSN 38 9100 Ruční hasicí přístroje, které nemají na typovém štítku uvedenou hasicí schopnost, platí převodní tab. 15.2 na hasicí jednotky HJ2. Počet HJ2 se musí v daném požárním úseku rovnat počtu HJ1.

Tab. 15.2 Hasicí jednotky hasicích přístrojů HJ2

Použité zkratky:

S hasicí přístroj CO₂
PG práškový hasicí přístroj s práškem ABC
P práškový hasicí přístroj s práškem BC
V vodní hasicí přístroj
Pě pěnový hasicí přístroj
H halonový hasicí přístroj

Přenosné hasicí přístroje v rodinných domech

Rodinný dům, který byl navržen, proveden a bylo zahájeno jeho užívání v období účinnosti vyhlášky č. 23/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů, musí být vybaven alespoň jedním přenosným hasicím přístrojem s hasicí schopností nejméně 34A. Dům lze vybavit i více přístroji s nižší hasicí schopností, součet jejich hasicích jednotek musí ovšem odpovídat nejméně počtu hasicích jednotek hasicího přístroje A 34.

Pokud jsou v rodinném domě požární úseky sloužící k jinému účelu než bydlení, vybaví se prostory přenosnými hasicími přístroji vhodnými pro hašení daných hořlavých látek v počtu stanoveném rovnicemi (7) a (8) anebo podle vyhlášky č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění pozdějších předpisů. Pro jednotlivou garáž skupiny 1 jako součástí požárního úseku rodinného domu se doporučuje další hasicí přístroj 183B.

Prodejní stánek, který je stavbou podle zvláštního právního předpisu, musí být vybaven alespoň jedním přenosným hasicím přístrojem vodním nebo pěnovým s hasicí schopností nejméně 13A, nebo přenosným hasicím přístrojem práškovým s hasicí schopností nejméně 21A.

Obr. 15.1 Přenosné hasicí přístroje

Zařízení pro protipožární zásah v jednotlivých garážích

Ve stavbách garáží musí být instalovány tyto přenosné hasicí přístroje:

a) v jednotlivých garážích jeden přenosný hasicí přístroj pěnový nebo práškový s hasicí schopností 183 B pro každý samostatně oddělený prostor (stání),
b) v řadových garážích jeden přenosný hasicí přístroj pěnový nebo práškový s hasicí schopností 183 B pro každý samostatně oddělený prostor (stání).

Přístupové komunikace a zásahové cesty se u jednotlivých garáží nepožadují.

Zásobování požární vodou

Obecně

Nejen stavby, ale i otevřená technologická zařízení a volné skládky, u nichž existuje možnost vzniku a rozšíření požáru, musí mít zajištěno dostatečné množství vody pro hasební zásah.

Zdroje požární vody musí být schopné zajistit požární vodu v předepsaném množství po dobu alespoň 30 minut. Od této zásady lze ustoupit v případech, kde hašení a ochlazování vodou není přípustné, anebo by bylo zjevně neekonomické.

V rámci zajištění zásobování budov požární vodou je zapotřebí posoudit stávající, popř. vybudovat nová vnější odběrná místa, sloužící k odběru vody mobilní požární technikou nebo technickými prostředky požární ochrany, a vnitřní odběrná místa, určená k rychlému prvotnímu zásahu osobami nacházejícími se v budově.

Vnější odběrná místa tvoří podzemní nebo nadzemní hydranty, výtokové stojany a plnicí místa na vnějším vodovodním řadu. Pokud není v místě zřízena vodovodní síť, mohou být za vnější odběrná místa považovány i vodní toky anebo přirozené a umělé vodní nádrže.

Vnitřní odběrná místa tvoří hadicové systémy (dříve nazývané vnitřní hydranty), napojené na vnitřní vodovod. Musí být snadno a trvale dostupné a musí umožňovat použití jednou osobou (ne příslušníkem zásahové jednotky) s okamžitou a plynulou dodávkou vody. Vnitřní rozvod vody musí zajišťovat nejmenší požadovaný přetlak. Rozmístění hadicových systémů musí umožnit hašení kteréhokoli místa v budově alespoň jedním proudem vody. Zavodněné hadicové systémy musí být umístěny a provedeny tak, aby nemohly být ohroženy mrazem. Pokud nelze této podmínce vyhovět, osadí se hadicové systémy na nezavodněném potrubí, anebo se použijí jiné hasicí prostředky.

Pro uskutečnění zásahu vedeného vnitřkem budovy se ve výškových budovách o požární výšce větší než 30 metrů zřizují samostatné nezavodněné potrubní rozvody, tzv. požární potrubí (dříve nazývané suchovody), která jsou zásobována vodou pomocí požární techniky. Nezavodněná požární potrubí se mohou také navrhnout v nevytápěných budovách, kde by hrozilo nebezpečí zamrznutí vody v potrubí.

Pokud z návrhu vodovodní sítě vyplyne požadavek na zřízení čerpací stanice, požaduje se, aby byla uvedena do činnosti v čase do 5 minut a aby byla funkční i při výpadku elektrické energie v budově, popř. při poruše čerpacího zařízení.

Další podrobnosti o zásobování požární vodou lze nalézt v ČSN 73 0873 a v dalších navazujících předpisech.

Vyhláška č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění pozdějších předpisů, požaduje:

1. Ve všech případech, kde se předpokládá hašení vodou, musí být její množství zajištěno tak, aby odpovídalo hodnotám uvedeným v české technické normě. Pokud charakter hořlavých látek či zařízení ve stavbě vylučuje užití vody jako hasiva, stavba se vybaví jinými vhodnými a účinnými hasebními látkami.

2. Přístupové komunikace v místech sloužících k odběru vody z vnějších odběrných zdrojů požární vody musí umožňovat její odběr požární technikou. K trvalému zajištění volného příjezdu mobilní požární techniky se nástupní plochy i vnější odběrná místa požární vody označují podle zvláštního právního předpisu.

Zásobování rodinných domů a jednotlivých garáží požární vodou

Vnější odběrná místa

Zásady pro rozmísťování vnějších odběrných míst uvádí tab. 15.3 a 15.4. Z tabulek plyne, že u rodinného domu o ploše užitných podlaží do 200 m² musí být ve vzdálenosti 200 m od domu osazen venkovní hydrant na potrubní síti alespoň DN 80 mm. Dům o větší ploše vyžaduje umístit venkovní hydrant na potrubní síti alespoň DN 100 mm ve vzdálenosti nejvýše 150 m od domu.

Případné větší vzdálenosti vnějších odběrných míst od objektů, popř. mezi sebou, než které stanoví tab. 15.3, musí být doloženy analýzou zdolávání požáru. Obdobně se doporučuje postupovat také tehdy, kdy místo spotřeby má vůči odběrnému místu převýšení větší než 40 m.

Tab. 15.3 Největší vzdálenosti vnějších odběrných míst

Jako vnější odběrná místa pro zásobování vodou k hašení se mají navrhovat zejména nadzemní hydranty. Nadzemní hydranty jsou lépe viditelné a také při obtížných situacích, např. při větší sněhové pokrývce, jsou snáze identifikovatelné. Nadzemní (podzemní) hydranty se doporučuje osazovat na okruhovou vodovodní síť.

Hydranty se osazují na vodovodním potrubí, jehož nejmenší jmenovitou světlost DN, odběr vody pro výpočet potrubní sítě a obsah vody v požární nádrži stanoví tab. 15.4.

U nejnepříznivěji položeného nadzemního (podzemního) hydrantu má být zajištěn statický přetlak 0,2 MPa.

Tab. 15.4 Hodnoty nejmenší dimenze potrubí, odběru vody a obsahu nádrže

Pokud není zřízena vodovodní síť a odběrné místo tvoří:

a) vodní tok, musí být zajištěn (po dobu celého roku) nejmenší odběr podle tab. 15.4 (položka pro v = 1,5 m·s^-1),
b) vodní nádrž, musí být její obsah (využitelný jen pro zásobování požární vodou) nejméně podle tab. 15.4.

Doba doplnění na předepsané množství vody v nádrži po jejím vyčerpání nemá být delší než 36 hodin. Vnější odběrná místa se doporučuje zřizovat za hranicí požárně nebezpečného prostoru posuzované budovy. Přístupová komunikace, umožňující příjezd k vnějším odběrným místům požární vody (alespoň do vzdálenosti 9,0 m), musí být trvale přístupná pro mobilní požární techniku. Výjimečně může být také odběrné místo vzdáleno od příjezdové komunikace 20 m. K vnějším odběrným místům musí být trvale zajištěn volný přístup. V jejich blízkosti se doporučuje vytvořit volnou manipulační plochu o velikosti alespoň 3 m². V obtížně přístupných oblastech se situace posoudí individuálně.

Všechny vnější hydranty musí být označeny tak, aby byl jednoznačně zřejmý jejich účel. Dále musí být označena všechna zařízení a objekty související se zásobováním požární vodou, zejména nádrže s uvedením množství akumulované požární vody.

Vnitřní odběrná místa

U rodinných domů lze od zřizování vnitřních odběrných míst upustit. Vnitřní odběrná místa jsou požadována pouze tehdy, pokud v prostorech pro bydlení a ubytování celkový počet osob překročí 20 lidí.

Jednotlivá garáž

Zajištění požární vody (vody k hašení) pro jednotlivou garáž se nepožaduje.

Detekce vzniku požáru v rodinném domě a garáži

Jak dokládá kapitola č. 4, nelze vznik požáru v rodinných domech i přes preventivní opatření vyloučit a tragické je, že ročně při požárech bytových prostor zemře několik desítek osob. Nejčastější příčinou úmrtí při bytových požárech je otrava toxickými zplodinami hoření při opožděném zpozorování ohně spícími osobami, dětmi bez dozoru a staršími osobami. Z uvedených důvodu přistoupila řada států ve světě k více nebo méně povinnému používání automatické detekce požáru v bytech. K detekci se nejčastěji používají tzv. autonomní bytové hlásiče požáru. Jejich účelem je na základě zpozorování výskytu kouře upozornit výraznou akustickou a případně i optickou signalizací na nutnost evakuace. V rodinných domech je samozřejmě možné použít i klasického systému elektrické požární signalizace (EPS), ale vzhledem k relativně vysokým pořizovacím nákladům a dalším požadavkům vyplývajícím z provozování systémů EPS je takovéto řešení reálné jen u velkých luxusních rodinných domů.

V České republice se bohužel používání systémů automatické detekce požáru dosud nerozšířilo, což je příčinou relativně vysokého počtu úmrtí osob při požárech v domácnostech. Zlom přináší již citovaná vyhláška č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění pozdějších předpisů, která požaduje, aby rodinný dům, který byl navržen, proveden a bylo zahájeno jeho užívání v období účinnosti vyhlášky č. 23/2008 Sb., byl vybaven zařízením autonomní detekce a signalizace. Toto zařízení musí být umístěno v části vedoucí k východu z bytu nebo u mezonetových bytů a rodinných domů s více byty v nejvyšším místě společné chodby nebo prostoru. Jedná-li se o byt s podlahovou plochou větší než 150 m², musí být umístěno další zařízení v jiné vhodné části bytu.

Zařízením autonomní detekce a signalizace se rozumí autonomní hlásič kouře nebo hlásič požáru podle ČSN EN 54 Elektrická požární signalizace.

Bytové hlásiče požáru jsou nejčastěji opticko-kouřové hlásiče, vybavené výraznou akustickou a případně i optickou signalizací. Napájené jsou buď z baterie s dlouhou životností, nebo ze sítě a záložní baterie pro případ výpadku síťového napájení. Instalují se obvykle buď přímo do prostorů, kde se běžně vyskytují spící osoby nebo děti, nebo do prostorů, kudy se do takovýchto prostorů bude šířit kouř z případného požáru. Bytové hlásiče se instalují buď samostatně (zejména při dodatečné instalaci), nebo se mohou vzájemně propojit (výhodnější varianta) a při zjištění kouře jedním hlásičem se potom spustí akustická signalizace u všech propojených hlásičů.

Pokud je pro zabezpečení rodinného domu proti vloupání použito elektrické zabezpečovací signalizace (EZS), je obvykle možné doplnit systém EZS i o kouřové hlásiče požáru a případně i o detektory úniku plynu. Hlásiče požáru a detektory úniku plynu se zapojují tak, aby byly v provozu nepřetržitě (bez ohledu na zapnutí nebo vypnutí stavu střežení EZS). V případě použití detektorů úniku plynu je vhodné, zejména u budov s většími plynovými spotřebiči (plynové vytápění apod.), použít i automaticky dálkově ovládaných uzávěrů přívodu plynu.

Garáž, která slouží pro parkování vozidel s pohonem na plynná paliva, musí být vybavena detektory úniku plynu a účinným větráním.

16 POŽADAVKY NA POŽÁRNÍ BEZPEČNOST NEBYTOVÝCH PROSTOR

Nebytové prostory v rodinném domě, pokud již nevyhovují kritériím malé provozovny jako součásti bytu, se posuzují podle obecných zásad požární bezpečnosti, jak to bylo naznačeno v předchozích kapitolách. Nevýrobní prostory se při posuzování řídí ČSN 73 0802, výrobní provozy ČSN 73 0804.

Pro určité prostory platí navazující projektové normy, např. pro zdravotnické stavby, ubytovací prostory, sklady hořlavých kapalin, pošty aj. Řešení požární bezpečnosti řadových a hromadných garáží je popsáno v Příloze I ČSN 73 0804.

Požárně bezpečnostní řešení stavby je v těchto případech nutno svěřit osobě s příslušnou autorizací.

17 POŽADAVKY NA POŽÁRNÍ BEZPEČNOST PŘI ZMĚNĚ STAVBY

Při změnách staveb (nástavbách, přístavbách a přestavbách) je třeba vzít v úvahu období, kdy byla stavba navržena. Jedná-li se o budovu navrženou podle starších předpisů s jinou filozofií požárního zabezpečení než je v současné době platná, byla by ustanovení dnes platného souboru norem požární bezpečnosti staveb nepřiměřeně tvrdá a jejich provedení technicky a ekonomicky náročná. Některé změny staveb nezhoršují způsob stávajícího požárního zabezpečení, který může být i pro měněnou stavbu dostatečný.

Proto je přístup k návrhu požární ochrany staveb při změnách staveb diferencovaný. Budovy navrhované před rokem 1977 lze upravovat, rekonstruovat a jinak měnit podle zásad uvedených v ČSN 73 0834 s řadou možných úlev, změny novějších staveb navrhovaných po nabytí účinnosti kodexu požárních norem je třeba řešit podle zásad platných pro novostavby (s výjimkou panelových bytových domů).

Změny staveb se podle rozsahu a závažnosti třídí takto:

• skupina I – změny staveb s uplatněním omezených požadavků požární bezpečnosti;
• skupina II – změny staveb s uplatněním specifických požadavků požární bezpečnosti;
• skupina III – změny staveb s plným uplatněním požadavků současných norem požární bezpečnosti.

O zatřídění zamýšlené změny stavby do příslušné skupiny často rozhoduje zjištění, zda se jedná o změnu užívání prostoru anebo celé stavby.

Změnou užívání se v požárních normách na rozdíl od běžného pojetí rozumí pouze taková změna účelu, která vede ke zvýšení požárního rizika, nebo k navýšení počtu osob (hodnota je dána normou). Může jít také o případy, kdy z nebytových prostor vznikají prostory pro bydlení a ubytování anebo zdravotnická zařízení. Změnou užívání však nejsou opačné změny účelu, např. vznikne-li z rodinného domu provozovna, nejde z tohoto prostého důvodu o změnu užívání, ale změnu je třeba posoudit podle hodnoty změněného požárního rizika, anebo nového počtu unikajících osob.

Změna staveb skupiny I představuje nepodstatné úpravy a v podstatě uvádí budovu do původního stavu výměnou opotřebovaných částí, popř. se provede instalace nových systémů technického nebo technologického zařízení. Může se jednat i o změny členění vnitřního prostoru, aniž by nově vznikl z menších místností prostor větší než 100 m². Změna nesmí být hodnocena jako změna užívání. Změny staveb skupiny I za určitých předpokladů nevyžadují žádné úpravy vyvolané požadavky požární bezpečnosti.

Protože při rekonstrukci nebo jiné změně rodinných domů může jít právě o I. skupinu změny stavby, jsou uvedeny některé požadavky pro danou skupinu změn:

• požární odolnost měněných nosných konstrukcí nesmí být snížena pod původní hodnotu, není však požadována vyšší odolnost než 45 minut;
• třída reakce na oheň nesmí být zhoršena oproti původní vlastnosti;
• šířka a výška měněných oken nesmí být zvětšena o více než 10 %, anebo se musí nově určit požárně nebezpečný prostor, který nepřesahuje stávající (i nevyhovující) prostor;
• vytvoří se nový požární úsek z prostorů, pro které je to předepsáno.

Změna staveb skupiny III je podstatnou změnou budovy: a) – u bytových a rodinných domů nástavba o více než dvě podlaží, b) – přístavba, jíž vznikne požární úsek tvořený z více než 50 % podlahové plochy přístavbou, nebo c) – výměna nosné stropní konstrukce v rozsahu větším než 75 %, Při tak velké změně se celá stavba musí řešit jako novostavba s respektováním všech současných požadavků požární bezpečnosti.

Změnou staveb skupiny II jsou všechny změny, které nelze zatřídit do skupin I a III. Patří sem často se vyskytující nástavba o jedno podlaží, nebo přístavba budovy. Právě těmto změnám je věnována podstatná část ČSN 73 0834, která uplatňuje u změn staveb skupiny II stejné principiální požadavky jako u novostaveb (dělení na požární úseky, určení stupně požární bezpečnosti, posouzení konstrukcí, únikových cest, odstupů aj.) – vše však s přípustnými úlevami.

Změny staveb se často týkají změn staveb památkově chráněných. U budovy, která je prohlášena za památkově chráněnou (je zapsána do ústředního seznamu nemovitých kulturních památek), je třeba při zajišťování požární bezpečnosti zvolit odlišný postup než při posuzování běžných staveb. Požární zabezpečení změn staveb památkově chráněných budov s unikátními prostory, stavebními prvky či sbírkami má být vždy řešeno individuálně podrobnou analýzou konkrétních podmínek stavby. Předmětem památkové péče mohou být unikátní stavební konstrukce (dřevěné stropy, schodiště, obklady, zastřešení) nebo prostory s významnou uměleckou výzdobou freskami, malbami, tapetami, štukaturami a s významnými sbírkami historických a uměleckých předmětů. Necitlivý zásah do budovy, i kdyby byl veden snahou o požární zabezpečení stavby, není vždy jistě možný. Proto se někdy místo úprav konstrukcí anebo současně s nimi volí další adekvátní řešení – upravuje se provoz v budově, snižuje se požární riziko, zmenšují se požární úseky a požárně nebezpečné provozy se do nemovitých kulturních památek neumísťují. Svou roli sehrává i povinnost vybavovat významné stavby požárně bezpečnostními zařízeními, tj. elektrickou požární signalizací, samočinným stabilním hasicím zařízením nebo dalšími požárně bezpečnostními zařízeními. Technická řešení, přispívající ke zvýšení ochrany kulturních památek, se kombinují s organizačními opatřeními tak, aby provoz v budově odpovídal jejím parametrům. Míní se tím kromě jiného např. i omezování počtu osob v prohlídkových skupinách úměrně k šířkám stávajících únikových cest.

18 LITERATURA

[1] Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[2] Zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Vyhláška č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci), ve znění vyhlášky č. 221/2014 Sb.

[4] Vyhláška č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění vyhlášky č. 268/2011 Sb., kterou se mění vyhláška č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb.

[5] Nařízení vlády č. 27/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na výtahy.

[6] BRADÁČOVÁ, I. a kol.: Stavby a jejich požární bezpečnost. Technická knižnice autorizovaného inženýra a technika TK20, Praha: ČKAIT a ČSSI, 1999

[7] BRADÁČOVÁ, I. Požární bezpečnost domu. Brno: ERA group, 2000

[8] BRADÁČOVÁ, I. Požární bezpečnost staveb. Nevýrobní objekty. 2. vydání, Ostrava: SPBI, 2010

[9] BRADÁČOVÁ, I. Stavby z hlediska požární bezpečnosti. Brno: ERA group, 2007

[10] BRADÁČOVÁ, I., Požární bezpečnost staveb II. Výrobní objekty., Ostrava: SPBI, 2008. ISBN: 978-80-7385-45-6

[11] BRADÁČOVÁ, I., ČESELSKÁ T.: Zateplování budov – novinky z pohledu požární bezpečnosti. ERA21, 17.ročník 032017, str.94–96, 70%. ISSN 1801-089X.

[12] BRADÁČOVÁ, I., ČESELSKÁ T.: Zateplování budov – novinky z pohledu požární bezpečnosti – část 2. ERA21, 17.ročník 03/2018, str.94–96, ISSN 1801-089X.

[13] PETRÁŠ, V., VEJVARA, L., BRADÁČOVÁ, I.: Vymezení hranice kritické intenzity sálavé složky při stanovení odstupových vzdáleností, Mezinárodní konference dřevostavby 2018, Volyně 2018, str.60–64, ISBN  978-80-86837-90-1.